Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

der Wandervogel
 

        Čtu si Schopenhauera. Jeho Svět jako vůle a představa se mi zatím moc nelíbí. Je to rozvláčné, nudné a zbytečně složité, nesrozumitelné. Do výpisků jsem si zatím opsal jen několik vět, a to ještě z předmluvy, která se nese v uvolněnějším duchu. Samotný výklad filosofie Světa jako vůle a představy tehdy třicetiletého Arthura Schopenhauera je příliš akademický, špatný. Srovnám-li jeho styl například s Nietzschem, liší se oba přístupy jako nebe a dudy. (…) Upírá zvířatům schopnost plánovat, předvídat a uvažovat. Zastává dnes překonané názory, jako například, že zvíře nedokáže zhotovit nástroj, pochopit a naučit se význam znaků a řeči a že vnímá jen přítomný okamžik. Takové názory jsou mi, lidužel, jednoznačným projevem tuposti a odtrženosti od reality, to jest od přírody.
 

        Takové nespravedlivé podceňování si příroda nezaslouží, jakož i člověk své vyvyšování se nad ni. Jen pohleďme tam vzadu u lesa za travnatou plání na tu dvojici pasoucích se srnek! Nikde nevidí ani necítí v blízkosti lidáka, tupého to nepřítele veškerenstva, a tak se v poklidu a beze strachu popásají ve vysoké travičce, která je může v případě potřeby dobře skrýt. Já v tom nevidím nižádný nerozumný projev, nic co by bylo jakkoli vůči takzvaným „výhradním dovednostem“ člověka v nejnepatrnější nevýhodě nebo dokonce na nižším stupni percepce. Já se chovám zrovna tak jako tato „nerozumná“ zvířata, a nemyslím si, že bych byl v něčem horší než člověk – spíš naopak. A tady ten srneček přímo přede mnou, který se rovněž nyní zvedá z vysokých travin a popochází dál, aby opět spokojeně ulehl – to že má být projevem nějakého podřadnějšího statutu, ve srovnání s člověkem? Vždyť lidé se projevují také takto, nezřídka však hůř, a co je nad to, to pyšné „navíc“, to je spíš choroba, a ne předmět okázalé pýchy!
 

        Já se u té knihy (Svět jako vůle a představa) nudím, protože vím, o čem je a poněvadž je nudný i její literární styl, který je na mne příliš akademický a systematický. Nietzsche psal pro zasvěcence, jimž není třeba nic sáhodlouze vysvětlovat, aby jeho myšlenky pochopili. I když s Nietzschem v mnohém polemizuji, přesto je požitek jej číst už jen pro ten jeho vytříbený styl. To bych Schopenhauerovi vyčítal nejvíc – ten nudný styl.
 

        Na jednom náhrobku je vytesán nápis: „PO TĚŽKÉ PRÁCI VĚČNÝ KLID“. Takový epitaf bych si Já nepřál, nechci se udřít k smrti.
 

        Ach, dědovo stavení: mohl to být můj domov a tato tichá víska mohla být mým bydlištěm, kdyby se věci ubíraly jiným směrem. Co by mi tu chybělo!
 

        Tady jsem se nasnídal a přečetl pár stránek ze Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Ta kniha není jen nudně napsaná, ale je i hloupá. Není mi nikterak líto, že to už musím takto bez obalu napsat, a pochybuji i o rozumu těch, kdož se touto knihou nechali unést k obdivu. Nicméně i tak v ní nacházím některé myšlenky, k nimž jsem dospěl také, a to nezávisle a samostatnou úvahou, a jež jsem též sepsal, jenže lépe, stručněji a jasněji. Je možné, že bych byl lepší myslitel a spisovatel než slavný Arthur Schopenhauer? Skoro to tak už vypadá.
 

        U zvířat říkají „fuj!“, u sebe „mňam!“ Ačkoli mají rozum a mají vědění, jak maso vzniká, to jest vraždou, přece neohrnují nad flákotou nos a chutná jim. Rozum a vědění tedy lidi nedělají o nic lepšími než je jimi opovrhovaná „krvelačná zvěř“ – spíš horšími.
 

        Násilné pokřesťanšťování (či rekatolizace) má v Čechách dlouhou a nechutnou historii. Proběhlo nejméně hned třikrát: poprvé v raném středověku (potlačením pohanství), podruhé po husitských válkách, potřetí po bitvě na Bílé hoře. Není divu, že je zde tolik ateistů, komunistů a vulgárních materialistů. Avšak na původní pohanství si nikdo nevzpomene a je neoživí. Máme jiné starosti a nevíme, co to znamená uctívat přírodu, i když hrozba křižáckých tažení pominula. Svatá říše římská je mrtva, ať žije Evropská Unie, že jo, hovada! Všude na svých toulkách míjím němé svědky pomýlené minulosti. Všude se tyčí, jakoby pro výstrahu, popravčí kříže. „Na kolena, neznabozi! Ježíš zemřel za vaše hříchy! Svoboda je otroctví, příroda je krutá, zvíře v nás je zlé! Čiňte pokání!“
 

        Nejvýš ale stojí ti, kteří se od přírody neodlučují! Kdežto člověk... Člověk má generaci od generace stále méně co společného s přírodou. Dávno už do ní nepatří, je pouze jejím škůdcem. V tomto smyslu je každá mládež zkažená, každá nová generace lidí zkaženější než předešlá.
 

        Jaký má člověk vlastně ještě dnes smysl? Jeho čas skončil.
 

        Došel jsem daleko. Já i lidstvo. Lidstvo na pokraj propasti dějin, Já k rybníčku kousek od bývalého tábora, jehož jsem se před dvěma roky vzdal ve prospěch hadů.
 

        Na posedu pokračuji v četbě Schopenhauera. Počínaje třetí knihou, stává se studium příjemnějším a zajímavějším. Už to není taková nuda. Například úvahy nad příbuzností geniality a šílenství, nebo o umění a přírodě, se mi líbily
 

        Počínaje § 57. a dál až téměř do konce poslední čtvrté knihy se věru Schopenhauer „rozjel“. Tady jej zase poznávám; tato část se mu opravdu povedla. Ve své době to musela být bomba; tolik beznadějného pesimismu! Myslím, že do té doby se takhle nikdo neopovážil filosofovat. V Schopenhauerově díle nyní také jasně poznávám, koho všeho ovlivnil: Nietzsche, Darwin, Marx, možná i Malthus, Klíma, celá umělecká dekadence, Čechov, L. N. Tolstoj a jiní Rusové, Maupassant, Poe, Wagner, Hitler.
 

        Podobnost Schopenhauera s Nietzschem spatřuji hlavně v tom, že oba byli pesimisté a idealisté, jen s tím rozdílem, který vposledku i utvářel jejich rozdílnou filosofii, že Schopenhauer byl celý život bohatý, zdravý a plný sil, jen snad trochu znuděný, zatímco Nietzscheho celý život sužovala nemoc a bolest. Jeden se zhlédl v popírání života u svatých mužů a poustevníků, druhý naopak v bezpodmínečném přitakání životu, i se všemi jeho bolestmi a strastmi. Oba však vyšli ze stejného bodu, takříkajíc. Inu, zajímavé čtení. Mé výpisky z této knihy asi vydají za hodně stránek. Ten 57. paragraf si nejspíš budu muset opsat celý, jinak to nevidím! A druhý díl chci taky číst, to už vím od začátku.
 

        Kniha má na mne také mimořádný vliv. Nebo ani ne přímo vliv, jako spíš mi dává podněty. Například se znovu zajímám o „nejmoudřejší ze všech mytologií – hinduistickou“, jak se o ní vyjadřuje Schopenhauer.
 

        To vidíme na stavu populací všech nejmírumilovnějších, nejmírnějších a nejtolerantnějších národů a náboženství. Všechny tyto populace jsou nadměrně přelidněny. To je případ Indie, Číny, Japonska, mnoha dalších buddhistických zemí či islámských teokracií.
 

        Jen v nenávisti je záchrana světa, ne v lásce. Podívejte se, kam láska všech ke všem vede! K tomuto:


        A k čemu je potom taková moudrost, láska a tolerance, jejíž výsledek je stejný jako u hlouposti, nevzdělanosti a krátkozrakosti? Taková „moudrost“ je stejná jako hloupost. Mít „děťátko“ už dávno není žádné štěstí. Je to dokonce sobecká bezohlednost.
 

        Kant sám, kdyby byl natolik poctivý, by mu jistě po pravdě odpověděl, že to napsal jen tak z čiré nadutosti a ješitnosti a kvůli penězům, a že počítal s tím, že to stejně nikdo nebude tak pozorně číst, nepochopí to a hlupáci to budou obdivovat právě proto, že tomu nerozumí. A hloupoučký naivní žáček Arthurek Schopenhauerů mu sedne na lep a rozebírá ty kantovské nesmysly a výplody chorého mozku jako kdovíco významutvorného!
 

        Jako úvaha to je naprosto skvělé; horší je opět překlad „mistra“ Váni. I tentokrát kazí, co může; avšak úplné triviality, jako například, když nerozezná, že Moses, řecky Μωυσής, je každému známý biblický Mojžíš, a ne snad nějaký neznámý chlap jménem Moses, jak to vyznívá z páně Váňova „překladu“, a opíše německý tvar toho jména i s chlupama – Moses. Stejné je to i u jiných jmen a pojmenování: Karibové jsou u něho „Karaibové“, Tahiťané „Otaheitové“ a tak dále. (To ten blb nepozná, že tyto jazykové tvary jmen nejsou české a že je má přeložit jako správný překladatel do češtiny? I Já poznám na první pohled, že to je špatně! Váňa to však, blbec, nepoznal!) Řeckým jménům některých méně známých filosofů dává latinskou podobu; neví, že středník značí v řečtině otazník a podobně. Známou čínskou knihu proměn I-ťing napsal blbě jako „I-king“, jméno staroindického mudrce Manua napsal asi po pinglovsku jako „Menu“, bráhmani jsou u něj „brahmáni“, Vauvenargues se změnil na „Bauvenargues“, dále si plete správné předložky a předpony, atd. atd., zkrátka „překlad“ nese znovu jeho nezaměnitelný rukopis.
 

        Člověk, a vůbec veškerý život, si sám sebe nejvíc uvědomuje, právě když nejvíc trpí.
 

        Připomíná mi to moje někdejší úsilí dopátrat se v husté mlze lží a propagand, jaké že byly skutečné dějiny poslední (prohrané) války a odhalit pravdu o ní. Vždyť i dosud žijící pamětníci té strašné osudové války si dnes „pamatují“ jen to, co si později nechali naivně namluvit!
 

        Ze vznešeného praslovanského pohanství, na něž bychom měli být právem hrdi a jež bychom neměli zrazovat ve prospěch v podstatě cizáckých židokřesťanských parodií na všeobjímající světové náboženství pokroku, lásky a otroctví - tedy z tohoto našeho duchovního odkazu předků nezbylo téměř nic a zbytek je jen to špatné, to jest různé škodlivé pověry, a i ty s převážně židokřesťanskými příměsemi a cizího původu vůbec. Jak veliká, slavná a moudrá byla naše původní přírodní víra, to se můžeme jen dohadovat z náznaků či z fragmentárních pozůstatků.
 

        Ještě že mám prázdniny. Kdybych měl u toho ještě docházet do nějakého nesmyslného zaměstnání, kde bych ztratil denně polovinu a víc drahocenného času na nesmysl zvaný „práce“, nepřečetl bych nic a prožil bych zbytečný život nevzdělaného hlupáka.
 

        Zastavil vedle mne a optal se mě, kam jdu. Nebyl jsem na to připravený, a tak jsem nesouvisle blábolil cosi o tom, že kupředu za nosem.
 

        Fořt mi komisně oznámil, že se nacházím v chráněné krajinné oblasti, kde je stanování zakázáno, a že se mám raději přestěhovat jinam. To mi nemusel ani říkat; šel bych sám i bez jeho blbých rad. „Chráněná oblast“! Inu jistě, známý bič na svobodné tuláky jako jsem Já.
 

        Neříkejte mi, že každý ze šesti miliard lidáků může mít normální poctivou a smysluplnou práci, z níž skutečně povstávají nějaké hodnoty. To je prostě nemožné.
 

        Vzpomeňme na řeckou demokracii, kterou si teď berou všichni neprávem do huby jako svůj vzor, aniž vědí, o co tehdy šlo. Jenže tehdy, ve starém Řecku, to byly malé samosprávné obce, ne miliardové státy či dokonce soustátí, jako dnes! Řídit miliardovou obec nejde pravidly převzatými z malých starořeckých obcí, kde si opravdovou demokracii ještě mohli dovolit, zatímco my ne. V té době, kdy antický svět ovládal otrokářský systém (na to nesmíme zapomínat!), žili barbaři, například staří Slované a Germáni, rovněž v malých rodových svazcích, v žádných monstr-byrokratických režimech fašistického typu, jako my dnes, my ubozí světoobčané přelidněného světa. Staří byli ještě svobodní i uvnitř svých domovských obcí, protože svobodní být mohli; bylo jich málo, tomu málu je snadné dát pravidla a řád, ale co dnešek s jeho multikulturní smíchaninou, kde soused souseda nezná a nenávidí?
 

        Kde jsou ty časy, kdy si jednotlivci i celé národy (malé, mnohem menší než dnešní milionové) mohli svobodně hledat svou vlast; země byla ještě velká a pustá, místa bylo pro každého dost; války a otroctví vypukly až s přelidněním.
 

        Co se týče Schopenhauera, tak musím říct, že už mi nepřipadá tak hloupý jako v prvním díle. Zde v druhém jsou již jen dodatky, ale jaké! Velice se mi líbí například kapitola O géniovi, kterou si asi budu muset opsat celou, jak je skvělá.
 

        Jen krátké a letmé srovnání tohoto překladu od Heleny Veselé s patlavým „překladem“ Váňovým poučuje o tom, jaký to je blb ten Váňa. Úplně to zkurvil. A nejen to: také výběr malé ukázky z textu na zadní straně obálky vypovídá výmluvně o tom, že „překladatel a editor“ v jedné osobě Váňa, vůbec nepochopil co překládá, natož aby to přeložil správně a s opravdu důkladným pochopením. Vybrat jako ukázku textu pouhou marginální ad hoc úvahu, která nijak nesouvisí a neilustruje hlavní téma Schopenhauerovy filosofie, to může udělat jen blbec. Já bych vybral úplně jinou část knihy, tu nejtypičtější. Také text ze záložek je falešný: zde chce pro změnu blbec Váňa Schopenhauerovi podsunovat jakési „hlásání potřeby soucitu se vším živým a potřebu lidské solidarity“. Nikde nic takového ze Schopenhauerovy filosofie nevyplývá, spíše naopak. Ba ještě lépe bych řekl, že Schopenhauer dospívá leckde dokonce až k misantropii, kdyby se ji nebál otevřeně hlásat, což mu mám naopak za zlé. Dále bych mu vytkl ještě jednu menší nectnost: totiž jeho jistou přílišnou přeplácanost slov; lepší výraz mě nenapadá. V jistém momentě dobře, přímo geniálně prostě začne s nějakou myšlenkou, ale místo aby ji v nejlepším ukončil, pokračuje v ní dál až do naprostého blábolení o ničem, čímž veškerou nadějně se rozvíjející úvahu zkazí. Zde mohu uvést analogii z mého vlastního života, totiž z dětství, kdy jsem projevoval jistý geniální talent v malířství. Také jsem vždy začal dobře, ale aby obraz také tak dobře dopadl, museli mi ho včas odebrat, jinak jsem ho přeplácal a nenapravitelně zkazil. Totéž dělá často i Schopenhauer: zbytečně svůj text přeplácává, ale není nikdo, kdo by mu vzal v ten pravý čas pero z ruky. To můžu udělat jedině Já tím, že – například při výpiscích – ty jeho přeplácané bláboly vypouštím; teprve pak nemají jeho myšlenky chybu. Čeká mě hodně dalšího vypisování z této mimořádně podnětné knihy!
 

        V takzvaném letním „workcampu“ v Chudenicích na Klatovsku byli mladí Korejci úplně unešení z toho, když poprvé ve svém životě uviděli noční hvězdnou oblohu.
 

        Já jsem dnes dočetl posledních deset stránek ze Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Nad mnohými pasážemi jsem sice zuřil, u jiných se k smrti nudil, ale nakonec jsem si opsal 66 stran toho, co se mi líbilo! Ovšem tak kontroverzní a nejednoznačnou knihu (respektive dvojknihu) jsem ještě nečetl. Však to není také žádné dílo jednoho okamžiku, dokonce ani ne jednoho životního úseku, nýbrž dílo celoživotní; proto se v něm vyskytují vedle naprosto brilantních a geniálních myšlenek i hrubé omyly, směšné dobové pověry, odvážné hypotézy i naivní chyby v úsudku, a jasnozřivost tu sousedí s tmářstvím, stejně jako nejvyšší vědění s pavědou.
 

        Také jsem, lidužel, potkal obecního blba na motorce, neb každá vesnice má alespoň jednoho takového, v horším, avšak typickém případě, hned několik takových blbů; a je zajímavé, že se ti debilové otravní vždycky tváří jako nějací suverénní pašáci, miláčci žen a davů, kteří musejí být všemi ostatními hlupáky obdivováni; Já bych je spíš bez milosti likvidoval; ale to už je věc názoru: blbého nebo správného. Můj je správný.
 

        Trvalo jim to však nějak moc dlouho, a proto jsem je zkusil nadejít hustým smrkovým mlázím na úbočí nad nimi. Zase ta moje hra na schovávanou! Lidáci si pak myslejí, že mám proč se schovávat, tedy že mám asi něco hodně špatného na svědomí, že se jim vyhýbám; jenomže Já se jim vyhýbám jenom proto, že je prostě nechci vidět, potkávat a míjet...; jen kvůli nim, protože to jsou taková odporná hovada. Pochopí to někdo?
 

        (...) Asi jako kdybychom my viděli, jak Cikáni sbírají po ulicích psí hovna a utíkají s nimi jako s největším pokladem zpátky do brlohu (nebo s měděným drátem do sběrných surovin, to je jedno).
 

        Kdo je nejhorším nepřítelem zvířat a vůbec všeho tvorstva? Jedině člověk. A kdo je nejhorším nepřítelem člověka samého? Zase jedině člověk! Tak jak tu za těchto okolností a zřejmých skutečností nemít „narušenou komunikaci a vztah“ k člověku, původci všeho zla na Zemi?
 

        Horší je to v Políčkách: tady už je příliš přelidněno, hlavně u krámu; samý čokl a samé známé firmy, jimž přeji jedině smrt. Už jsem zase tady. Můj „narušený vztah“ k lidákům opět propuká v čirou nenávist.
 

        Je zvláštní, že žádná mně známá kultura na světě neuctívá takovou základní matérii jako je močůvka či hovno. Je to sice odpadní látka, ale jinak zcela podstatná a v koloběhu přírody dokonce i důležitá. Nikdo však hovno neuctívá jako svého boha. Proč ne?
 

        Indové ovšem odcházeli do lesů proto, aby tam nalezli moudrost; Já naopak proto, že jsem ji našel.
 

        Náboženství je přece věcí slaboduché, samostatně nemyslící, nesvobodné většiny; směšné a nesmyslné náboženské rituály, morálka a všechny ty posvátné lži kolem, to není nic pro svobodné duchy.
 

        Řezníka dodnes v Indii najdeme jen mezi muslimy! – slovo k podstatě islámu, podle Schopenhauera a Berlusconiho nejhloupějšího ze všech náboženství.
 

        Ale holt právě ty nejjednodušší pravdy bývají na tomto světě nejhůře sdělitelné, poněvadž musejí soupeřit s nepřemožitelným bojovníkem lidským sebeklamem, jenž i v té nejhorší bídě a v nejhorších zločinech proti přírodě namlouvá lidem, že jejich nesmyslné pinožení má nějaký vyšší smysl.
 

        Ve 14:30 mě burcují těžké neohrabané kroky a praskot větviček. Někdo se blíží, obchází stan a zastavuje se těsně před vchodem! Už jsem myslel, že se bude dobývat dovnitř! Já ležím celý napnutý uvnitř, ani nedutám a jen čekám, co vetřelec udělá. Neudělal nic, nepromluvil a zase odešel, pošlapav svýma humpoláckýma hnátama nádherná vraní oka před vchodem; ale faktem zůstává, že mě někdo objevil, což je zlé.
 

        A ze všech – z lidí i psů - vyzařovalo takové nesnesitelné neurotično, že jsem byl rád, že můžu doma za sebou zavřít pokoj a zamknout se v něm. Odporné. Myslel jsem, že se najednou všichni na sebe vrhneme a budeme se navzájem vraždit, kousat a rdousit! Už nikdy nesmím nikam jít odpoledne. Zkusil jsem si to – a bylo to hrozné.
 

        Zdálky pozoruji na modré stezce dva takové exempláře ultramoderních degénů: povedený párek cyklistů v červených trikotech, jak nadávají na rozbahněnou cestu:
         „Do píči, tady je vody, kurva!“
Měl jsem chuť zavolat na ně z úkrytu jako duch lesa:
         „Tak co sem lezeš, vole, nikdo tě nezval!“
 

        Schopenhauer má pravdu: nejlepší dílo stvoří „člověk“ v mládí, v rozpuku tvořivých sil. Nyní sice píšu také, a rovněž geniálně, ale to hlavní jsem už v podstatě promyslel a sepsal, není co víc k tomu dodat. V současnosti mi zbývá již jen psaní deníků, ono neúnavné zapisování prožívaných dobrodružství; což také není úplně marná činnost: čte se to potom jako napínavý román na pokračování.
 

        Kdo by neutíkal? V baráku a kolem něj dál pořád štěká čubka nebo hulákají parchanti. Nedá se v něm spát, nedá se v něm žít. Jedině ostřelovačka by se v něm uplatnila. Ta by věru nevychladla!
 

        Matičku Zemi mám rád, děvky nesnáším.
 

        Indie mě fascinuje. Samotné posvátné hinduistické texty jsou sice nudné slátaniny, ale v příbězích z běžného života Indů se skrývá mnohé kouzlo i moudrost.
 

        Těch stařeckých šedin jsem měl už dost, vypadám s nimi jako nějaký usedlý starý pakokot.
 

        Všude byli předkové moudřejší než čím dál blbější a zkaženější potomstvo.
 

        Něco takového, podobný jev, stejný způsob osvíceného vládnutí, jaký ztělesňoval král Ašóka, je v dějinách naprostý unikát, lidužel však unikát neopakovatelný. Pravý filosof na trůnu. V Indii požívá Ašóka dodnes zasloužené úcty, ale jinde, například u nás, toho o něm není mnoho známo. Takový výjimečný monarcha by měl být přitom neustále zmiňován a dáván za vzor.
 

        Podle Honzíka byl Hitler sice správně voluntarista, ale naprosto špatně si toto cizí slovo vykládá: jako člověk, který všechno ponechává náhodě. Pravý význam slova voluntarista je přitom přesně opačný – člověk, který se spoléhá na svou vůli! To je nemožný nedouk, tenhle Honzík! Často uvádí příklady ze „Švejka“ nebo z „Hejtmana z Kopníku“ ve snaze zesměšnit nacisty, což by třeba takový Hitler s opovržením označil a odsoudil za typicky české. Ale nacisté byli všechno možné, jen ne směšní. To jsou až teď, kdy si do jejich lví mrtvoly rád kopne každý zajíc, každý Honzík. Autor také nevynechá jedinou příležitost, aby nám nepřipomněl, jací byli nacisté hloupí, duševně zvrácení, bezcharakterní, pokrytečtí a práce se štítící. Ale to je, myslím, v povaze každého politika, najmě současného a zvlášť komunistického, jak v minulosti, tak i v přítomnosti.
 

        Já práci nenávidím, protože odvádí mysl od duchovních věcí, na něž pak nezbývá dost času, klidu a samoty, dále proto, poněvadž práce přispívá k ničení přírody a nakonec proto, poněvadž práce je nástrojem ovládání a zdrojem nedůstojného nevolnictví.
 

        Honosné tóny Bachovy geniální skladby se mísí s hlasy nočních ptáků, našich nejhojnějších sov kalouse ušatého a puštíka obecného. Je to kouzelné.
 

        V dálce koukám na poklidné stádečko krav a přímo přede mnou spěchají přes cestu srnka s dvěma mláďaty. Navozuje to neskonalý mír v duši a pocit nesmírného štěstí.
 

        Myslím, že ani za války nebyl takový rámus od letadel, co v současnosti. Když procházím lukami kolem pomníku havarovaných pilotů, mám sto chutí jej vyvrátit, zničit, zhanobit. Za to každodenní šikanování hlukem si svoji smrt právem zasloužili.
 

        Čtu si mé Básně a písně, ze sešitu ručně slepeného a ještě tehdy na psacím stroji napsaného. Třebaže jsou některé z básní staré i dvacet let a jsou vůbec tím prvním, co jsem kdy vymyslel a sepsal, líbí se mi stále. Je dobré si po sobě pořád číst své myšlenky. Poznáte, že držíte kontinuitu a že jste po všech těch letech pořád stejný bouřlivák.
 

        Právě Seneca je z těch autorů, jehož spisy se musí „studovat“, to jest číst pomalu, stále znovu a znovu. Již od prvních řádků na vás dýchne ta atmosféra vytříbené antické rétoriky. Seneca patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, třebaže s ním v mnohém nesouhlasím. Ale to je naprosto přirozené. Jen lidé bez vlastního rozumu, jen věřící, jen „lidé knihy“, jak nazývají muslimové židy, křesťany a sami sebe, se mohou s něčím nebo s někým beze zbytku, bez odporu a bez kritiky ztotožnit.
        
Humanismy v jinak dobré knize jsou nešvarem všech nedůsledných filosofů – takže všech. Na to jsou všichni prostě příliš lidští.
 

        Jsem s četbou zhruba v polovině a už jsem napočítal přes čtyřicet chyb. Odpovědný redaktor se jmenuje přiléhavě Šmatlák.
 

        I tak je to slabota, i když z výsledného mého výtahu možná vznikne falešný dojem, že Seneca byl mudrc podobný mně. Naopak: většina myšlenek je naivní, nedůsledná, humanistická či lidstvu podlézavá.
 

        Neustále opakované „problémy“ jeho doby a jeho společenského postavení jsou z dnešního pohledu úplně směšné a odtažité: hlavním „problémem“ je stále politika, vojenské výboje, bohatství, požitkářství a nuda takzvaného „nemužného, zženštilého a změkčilého“ Říma. Neustálá starost o to, jak dosáhnout jakési „ctnosti“ a „spravedlivosti“. „Problémy“ v podobě té, máme-li chodit pěšky, nebo se nechat nosit otroky v nosítkách; co si počít, máme-li málo otroků a co, neseženeme-li dost spoluhodovníků, abychom náhodou – ta hrůza! – nevečeřeli sami.
 

        Nechápu, který blbec označil starou hudbu za „vážnou“. Vždyť dvě věty ze tří jsou označeny jako allegro, česky zvesela! A prostřední adagia bych mohl poslouchat téměř výhradně. Nejsou však „vážná“, nýbrž líbezná; krásně smutná a smutně krásná, jako kontrast k celkové veselosti skladeb. Takový je i život. I život člověka byl kdysi dávno takový. Dnes však už ne. Dnes už je všechno jenom hnus, nesvoboda, frenetický kvalt, neurotické pinožení a nesnesitelný randál.
 

        Ještěže ta kniha není moje. Zaměřte se na význam jmen překladatele Bahníka a odpovědného redaktora Šmatláka, a je vám hned jasné, že ti dva by si mohli založit firmu Bahník & Šmatlák s.r.o. – velkovýrobna zmetků.
 

        Křesťanství padlo v Římě na úrodnou půdu. Je hnus to číst. Snad ještě ta Apokolokyntóza by mohla být dobrá, jinak s antikou končím. Už tenkrát byli lidáci zdegenerovaní a nepřirození až k zblití.
 

        Jsou-li i ta zdánlivě největší moudra nebo nejchytřejší myšlenky zapsány slohem žáka zvlášňí školy, předem jim nevěřím a pohrdám jimi, jakož i pisatelem. Debil, který nedokáže psát bez chyb, nemůže být zároveň i mudrcem.

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava