Založit webové stránky nebo eShop

der Feuerteufel

 

        Ptáte se, jaké je moje náboženství? Inu, moje náboženství spočívá v přesvědčení, že vy máte choré mozky a Já že jsem božská bytost vyššího řádu, jíž člověk říká odnepaměti Ďábel, ohnivý čert, der Feuerteufel!

 

        Pivo jsem, budiž, s krajním odporem vypil, aby se neřeklo, že jsem protiva, ale vůbec jsem se u toho a s ostatními nebavil. Akorát mě ještě navíc zbuzerovaly za to, že cvrndám po zemi. Pachuť hořkosti mi zůstala: v ústech po pivu, v duši po spolcích s lidáky.
 

        Hlavní, základní chybou je to, že vůbec nějaká práce a fabrika musí být a Já že do ní musím docházet. To je ten základní, kardinální problém!
 

        Já spatřuji daleko obšírnějším zrakem, než mají lidé, že celá civilizace a všechno v ní je jen opět výplodem takových chorých mozků, které tu diskutují usazeny v dutých hlavách těch debilů tady kolem mne. Nejraději bych se byl zvedl, omluvil se, nebo taky ne, a beze slova odešel za zvířaty do lesů.
 

        Vloni mě odtud křikem zahnal jakýsi rybář. Tehdy jsem měl sto chutí se za ním rozeběhnout a ztrestat jeho opovážlivost smrtí. Dalo mi to hodně přemáhání, ale ještě že jsem to neudělal.
 

        Až jim budou vpalovat do těch jejich chorých mozků čipy na dálkové ovládání, také se to všem bude líbit a také budou všichni říkat, že je to pro jejich pochybné "dobro".
 

        A mít čip voperovaný do mozku může přinášet i výhody; jen je potřeba lidi dostatečně zblbnout nějakou reklamní kampaní. Ztratí se, dejme tomu, dítě, nebo je unesou, a hned se nadhodí žhavá otázka dne, zda by nebylo lepší, kdyby rodiče, policie, úřady mohly pohřešované dítě vysledovat satelitním vyhledáváním pomocí pěkného levného čipu v mozku, a to skoro zdarma! Pohleďte, lidé, na ty nekonečné výhody! Pověříme ministerstvo zvláštních záležitostí, aby dbalo o to, že toho nikdo jiný nezneužije. A zanedlouho to bude povinné pro všechny. Hlaste se u svého obvodního lékaře! Nástup! No tak, bude to?
 

        Každý dělá chyby. I příroda je dělá. Důkazem jste vy, lidé vašeho ražení, vašich chorých mozků! U vás právě udělala příroda největší svou chybu: že stvořila lidi, jako jste vy.
 

        Nic jakoby neumět, ničemu jakoby nerozumět, nic jakoby nevidět, neslyšet... - jen počítat minuty do konce šichty, přežít ji co nejsnáze, pokud možno bez zbytečných konfliktů, řečí a komplikací. (…) Mysli si své, nemluv raději zbytečně, ať se ani slůvkem neprozradíš, flákej to, jak se dá, a potichu se jim za zády směj a utahuj si z nich - to je nejlepší taktika přežití mezi tou chorou spoustou.
 

        Doma v nejhlubším osamělém soukromí mohu klidně za zamčenými dveřmi v nočním tichu sepisovat vrcholná filosofická díla epochálního významu, zabývat se hlubokomyslnými úvahami, číst ty nejduchaplnější a nejsložitější texty, studovat cizí jazyky, učit se přírodním vědám a kochat se nejvyššími druhy umění - jen oni, ti tupci s chorými mozky, o tom nemusí nic tušit. Vše, co umím a znám, si schovávám jen pro sebe a pro svou vlastní potřebu. Vědění je moc, obrovská moc. Je to jediný majetek, který vám žádná fašistická obec na světě nemůže nikdy vzít. Ani nevědí, že máte v hlavě takové bohatství a v těle takovou ďábelskou moc!
 

        Za komunistů na spoustu věcí lidé kašlali, protože už věděli, kdo je jejich nepřítel. Teď to ještě nevědí. Ale až se jim v těch makovicích prázdných jednou rozsvítí, jako se jim nakonec matně rozsvítilo za komunistů, budou to také sabotovat na všech frontách jako Já a systém se znovu položí.
 

        Ženit se a vdávat se a mít rodinu a děti může v dnešní zfašizované době a v dnešním přelidněném a zdevastovaném světě jen úplný blbec a kretén.
 

        Ve fabrice úspěšně podrývám pracovní morálku. Už jsem několikrát zapříčinil zastavení výroby nebo jsem k tomu navedl ostatní a svým příkladem strhávám jiné, aby se zbytečně nehonili. Všechno v rámci nenápadného předstírání, že se to nedá stihnout. Zdá se, že to zabírá, zvláště když nedržím jazyk za zuby a kritizuji, co se dá.
 

        Ale oni jsou otroci; oni se budou plazit po kolenou, jen aby si aspoň trochu takzvaně "přilepšili" něco k výplatě, to jest k té ubohé, mizerné almužně, již každý měsíc dostáváme.
 

        Sabotovat se to musí, jinak všichni skončíme jako otroci. Tedy, abych to upřesnil, Já tak nechci skončit - ostatní už otroci jsou.
 

        Podle toho se pozná ordinérní člověk bez vlastního názoru: že mu nevadí nechat se bavit nezábavným, otravným vysíláním bez vlastního výběru, v podstatě propagandou; že mu nevadí ta odporná rádoby 'muzika', která nahluchle, leč ryčně, chrčí bez ustání pořád dokola z reproduktorů jako z tlampače volebního náhončího, přerušovaná stejně pořád dokola omletou a otravnou reklamou, či 'akčními' zprávami a 'horkými' novinkami 'ze světa i z domova' - no hnus, hnus, hnus!
 

        Plně dávám za pravdu Schopenhauerovu názoru na profesory filosofie. Skuteční filosofové a skutečná filosofie jsou jinde, než na filosofických fakultách. Tam jsou jen bezduché cancy.
 

        Audit zase nahnal všem vítr; ne snad do plachet, nýbrž do něčeho podobného, totiž do kalhot. Předposraní byli všichni zase jak zákon auditu káže! Takže se gruntovalo, odemykaly se jindy zamčené nádoby na zmetky, nerazítkovalo se dopředu jako jindy, a vůbec se všechno dělalo, jak se to nikdy nedělá - to jest podle pravidel.
 

        Zase prší. V noci se mi zdálo, že střílím své spoluobčany na potkání. Byl to příjemný sen. Jen jsem se bál, že mi brzy dojdou náboje.
 

        Avšak právě pro tohle miluji krize: poskytují mi netušené možnosti. Pro normální lidáky je to katastrofa, všechno vzhůru nohama, ale mně naprosto krizové situace vyhovují. Proto se těším na konec světa, na zánik civilizace, na vyhlazení lidstva! Dovedu si totiž živě představit ty nekonečné možnosti, ty druhé a třetí šance, tu neomezenou svobodu! Nedivte se mi pak, že uctívám krizi!
 

        Až jim jednou budou vpalovat do těch jejich chorých mozků modemové čipy, nejen že se tomu nebudou vzpírat, ale ještě to uvítají jako komfortní řešení mobilních služeb - už ten telefon nebudou muset přidržovat u tlamy, ale budou ho mít rovnou v mozku. Pro ně to bude největší vymoženost. Pro mne příčina k emigraci nebo k sebevraždě. Oni budou šťastni: rodiče budou vědět, kde jsou jejich děti a podobně.
 

        Nepatřím tam. Ani po roce jsem si ještě na tu hrůzu nezvyknul. Když vstávám do práce, nejraději bych skočil z okna.
 

        Dnes ráno jsem sice vstal a odešel jako do práce, ve skutečnosti jsem však místo do fabriky zamířil potmě na Šibeniční vrch. Tam jsem se posadil na plochý kámen pod křížem, nasnídal se a vrátil jsem se zpátky domů. Takže to dopadlo přesně tak, jak jsem očekával. Nikomu jsem nechyběl, nikdo zatím nezjistil, že jsem nebyl čtyři dny v zaměstnání. Do práce chodím dál, ale jen s největším odporem. Nejradši bych cestou zabočil do lesa a ...
 

        Musíte být na ně zlí, abyste měli od nich pokoj!
 

        S prací však končím, i kdybychom se, nedejbože, spřátelili, což nehrozí. Už tu nekonečnou dřinu prostě nenávidím. Nedokážu si představit, že bych ji vykonával bez přerušení celý život až do důchodu. Ne, při takové představě mě zachvacuje panika jako ve smrtelném ohrožení.
 

        Dnešní šichta v očistci byla tak odporná, že jsem proklínal den, kdy jsem tam nastoupil.
 

        Melu z posledního. Každý den, každá noc v práci znamená jen jedno: bolest a utrpení. Nedokážu se soustředit na práci, jsem myšlenkami jinde. Kde? No přece tam venku na svobodě!
 

        Doráží na vás furt, ale když se naštvete a chcete ho nakopnout, utíká a kličkuje, že ho nemůžete dohonit. Pak zdálky štěká ještě víc.
 

        Práce je hrob veškerého duchovna.
 

        Pokračoval jsem v četbě té debility, časopisu Globe Revue. Čím déle jej čtu, tím víc začíná urážet mou inteligenci. To je opravdu sračka pro normální lidi!
 

        A pak tu máme ještě zákon zachování blbosti v lidské společnosti, který praví, že jednoho blbce záhy nahradí blbec jiný (…).
 

        Ty těžce vydřené prachy, jež si vydělávám snášením všech těch nepříjemností a lidí, s prací spojených, by mi bylo líto utrácet, byť za jedno jediné pivko, vypité v družné společnosti pankáčů. Dnes se mi zdá nepochopitelným, že jsem to tak dřív dělával a vůbec mi to nevadilo, neb místo do přírody, šlo se pít a veselit se s kamarády v hospodě nebo na koncertu.
 

        Až budu opouštět fabriku, bude to jako vysvobození z nucených prací na Ďábelských ostrovech.
 

        Větší pakáž jsem nezažil než v tomhle podniku! Myslím, že to bude pro mne záporný vzor pro všechna další zaměstnání.
 

        Nepožaduji nutně od života, aby probíhal hladce a úhledně, a aby třebas i neskončil tragédií. Osudy velkých hrdinů se často podobají antické tragédii; hrdina však bojuje se zlou sudbou, bojuje proti všem. Lépe zemřít svobodný, než živořit v porobě.

 

 

der Weltabwender

 

        Bojím se i toho, jak to tady bude vypadat za deset let, za rok, za dva! Věšet se kvůli tomu nebudu. Počkám. Jsem zvědavý, jak píše Strindberg. Ale mé odvrácení se od „světa“, čti od světa lidí, je alespoň vnitřně úplné. Musím tu s nimi sice pořád být, ale nezajímá mě jejich svět. Nečtu noviny, nedívám se na televizi, nezajímá mě politika, veřejné dění. Uzavřel jsem se v duchu těmto věcem.
 

        Jsou knihy, po jejichž přečtení mívám neodolatelnou chuť začíst se do mých vlastních spisů. Neboť jsou knihy a lidé, kteří jsou nadějní, avšak tím víc pak zklamou, protože jsou jaksi nedotažení, a moje spisy jsou pak tou pravou náplastí na chybějící místo. Chci říct: kdyby existovaly dokonalé knihy, v životě bych nenapsal ani řádku.
 

        Nesnáším tento druh lidí, kteří si hrají na něco lepšího než je člověk, ale přitom to jsou v podstatě stejná hovada jako všichni ostatní lidé.
 

        „Málo lásky“? Jaképak „málo lásky“? Mezi lidmi je naopak málo bojů a násilí a nevraživosti a hněvu! A proč? Protože hrají divadýlko a snaží se od věků namluvit sami sobě, že jsou něco víc než příroda.
 

        Tak a teď si s ohromnou chutí přečtu všechny mé spisy! V nich je všecko: vášeň, láska, nenávist, poetika i humor, a hlavně pravda pravdoucí – a má to styl i filosofickou hloubku!
 

        Ta snůška zvířátkům, položená tak trochu neobratně na ploché kameny pod křížem u stezky, mi připomíná oltář pohanskému božstvu. Nebyly to tak úplně špatné zvyky. Rozhodně lepší než vánoční orgie nakupování, uklízení, šílení a přežírání, homofilie a zkaženého televizního programu.
 

        Zakladatel (Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva) jménem Les U. Knight je anarchista, asi tak v mém věku, určitě od pohledu bývalý punk. Když jsem ho poprvé uviděl účinkovat v diskusním pořadu jedné americké televize, hned mi byl sympatický, jako kdyby to byl nějaký můj přítel. Působí vyrovnaným dojmem a třebaže redaktor onoho pořadu vypadal zjevně otřeseně a pobouřeně nad tím, že může existovat někdo takový, kdo zcela vážně hodlá nechat lidstvo vyhynout, Les U. Knight se nenechal žádnými sebedotěrnějšími a sebehloupějšími dotazy a narážkami vůbec zviklat a odpovídal věcně, zpříma a dokonce s humorem. To Já bych nedokázal. Příliš nenávidím lidi, na to abych s nimi mohl takto ležérně diskutovat. Já bych je nejradši vyhladil jedním stiskem tlačítka. A bez řečí.
 

        Debilů je vždycky převaha, a ta převaha bude „do toho bušit“ děj se co děj, bez ohledu jaké škody na Zemi lidstvo způsobuje a ještě způsobí.
 

        A když si dnešní demokrati berou do huby například řeckou demokracii, mýlí se, poněvadž nevědí, o čem žvaní. Tehdy to zdaleka nebyl takový bordel jako dnes, nebyl to však ani takový fašismus jako dnes!
 

        Teď si čtu a prohlížím tu mou novou knihu o pohlednicích ze starých dobrých Políček. Ach, kdeže jsou ty idylické časy!
 

        Mé spisy jsou jako mé děti: zpočátku je nikdo nezná, pak je nikdo nebere vážně, pak dospějí, zvážní a žijí si dál svým vlastním životem i po mé fyzické smrti. Samy ponesou dědictví misantropismu a antihumanismu dál.
 

        Najednou jsem dostal opět chuť do cestování; chuť do opětovného hledání ráje. Nesmím se vzdávat. Jednou přece jen najdu úrodný ostrov pod příjemným podnebím, kde bych se mohl skrýt před lidáky, usadit se tam a žít divoce v zalesněných horách jako zvíře.
 

        Je to v souvislosti s jeho učením o nadčlověku. Mýtus, který ovšem nacisté pouze přejali a zneužili, a se svobodomyslným a v podstatě protiněmecky naladěným filosofem Friedrichem Nietzschem nemá mnoho společného. Nietzscheho neustálé výpady proti vlastnímu národu (nejvíc asi v Ecce Homo) se ostatně týkají německého sklonu k bezvýhradné poslušnosti, k stádovitosti a k uctívačství všeho druhu – vlastnost, která není vlastní jen jednomu určitému národu, nýbrž všem.
 

        Cítím, že už to dlouho takhle nevydržím. Nemůžu. Nemůžu dál. Tohle není život pro mne. Pořád do práce a z práce a návrat do společné ubikace v psinci... Nevidím v tom pinožení žádný smysl.
 

        V úterý večer po práci jsem se konečně setkal v baru Relax s kamarádem Bukvou. Byla tam s ním docela dobrá parta kluků i holek. Zpočátku jsem se nudil, později, s přibývajícími čárkami na lístku, se rozproudila zábava. Vypil jsem šest piv. Hrála se ruská ruleta s pistolkou na kapsle, karetní hry „prší“ a „záchod“, hry se zápalkami. Počastoval jsem některé jedince přiléhavými přezdívkami a stáčel hovor na hnutí VHEMT a na psy. O VHEMT projevili živý zájem, a co se týče psů, souhlasili se mnou. Na pár minut vypadnul proud. My ale neseděli při svíčkách, nýbrž při světlech mobilních telefonů. Já jsem také vytáhnul svoje PDÁčko.
 

        Kupříkladu stav kostní dřeně současného člověka je v tak povážlivém stavu, že kdyby byl takový morek u prasat, neodpovídalo by to veterinárním normám! Jsme tedy nemocní a zdegenerovaní doslova a do písmene „až do morku kostí“! Je také změřeno, že průměrné lidské IQ klesá pravidelně a nezadržitelně o jeden bod u každé následující generace. To znamená, že ve víceméně blízké či vzdálené budoucnosti lidstvo buď zahyne na degeneraci, neboť nebude už schopno plodit mladé, nebo zhloupne natolik, že se jednoho krásného dne zařadí někam za opice.
 

        Lidi prostě potřebují jednou za čas seřvat, aby byl od nich aspoň na chvíli pokoj.
 

        Ten břeskný přísvit mi byl zároveň i příslibem, symbolem toho, že i mně jednou nastane nové jitro.
 

        Při dalším průzkumu jsem shlédl zase jedno hrůzostrašné video o „životních“ podmínkách a zacházení s takzvanými „hospodářskými“ zvířaty. Sice to pro mne nebyla žádná novinka, ale přesto jsem byl znovu naprosto šokován otřesnými záběry z jatek a z farem, kde nejsou zvířata jen zabíjena a držena v zajetí, ale také surově mučena a mrzačena.
 

        Už jen za to, co provádějí se zvířaty, si lidáci zaslouží, aby trpěli až do posledního dne, dokud všichni nevychcípají! To peklo na Zemi, jež lidáci stvořili pro zvířata, by jim měl někdo vrátit i s úroky! Ano, chci vidět lidáky trpět stejně a víc; žádný soucit s nimi!
 

        Vláda potřebuje masu nevolníků, kteří obratem ruky celou výplatu utratí, prochlastají, prožerou, prohrají a probendí za „produkty“ pochybné kvality z klamavých reklam. Samotný vládní program je klamavá reklama na něco, co nechci, co nedostanu, ale co stejně zaplatím.
 

        Když jsem šel včera jako na pohřeb na noční šichtu do fabriky, ptal jsem se sám sebe, co to dělám.
 

        V lecčems připomíná Stendhalovy úvahy o malířství a dalších druzích umění, avšak na rozdíl od republikána Stendhala, kloní se Gogol spíše k monarchii, jako záruce a podpůrkyni vysoké kultury. Já si myslím totéž.
 

(Gogol: Petrohradské povídky)
        Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti; že praví géniové se rodí v době lesku a moci králů a království, a ne v dobách nezákonných politických jevů a republikánského teroru, které dosud nedaly světu ani jednoho básníka; že je třeba vyznamenávat básníky a umělce, neboť vlévají do duší jen mír a velebný klid, a ne rozruch a reptání; že vědci, básníci a všichni, kdož vytvářejí umění, jsou perly a brilianty na vladařově koruně a jimi se skví a získává na lesku doba velkého panovníka.

 

        Pravda, rodová šlechta zdegenerovala a zeslábla, což dalo prostor k vládě lůzy, ale duševní aristokraté se rodí dál. A teď srovnejme pro zajímavost, co kdy zpotvořila lůza, jako byli ruští bolševici, čeští komunisté nebo středověcí křesťané. Srovnejme ale také namátkou s dneškem, s dnešním lůzovitým věkem, co ten vytváří za ohavnosti. Kultura nebo povýšení ducha se těm výtvorům dá říkat jenom velmi zřídka a stěží. V dnešní takzvané kultuře má v podstatě cenu jen to, co se právě proti takové „kultůře“ vzpouzí a co na ni útočí.
 

        Opět Gogol: Dnes přišel náš exekutor, že mám jít do úřadu, že už víc jak tři neděle tam nechodím. Pro legraci jsem tam tedy šel. Přednosta oddělení si myslel, že se mu budu klanět a omlouvat, ale já jsem se na něho podíval lhostejně, ani moc rozzlobeně, ani moc blahosklonně, a sedl jsem si na své místo, jako bych nikoho neviděl. Díval jsem se na všechnu tu úřednickou chátru a v duchu jsem si říkal: Kdybyste tak věděli, kdo tu mezi vámi sedí! Pane bože, to by byl poprask, i sám přednosta oddělení by se mi hned klaněl až k zemi, tak jako se teď klaní řediteli. Položili přede mne nějaké listiny, abych z nich udělal výtah. Ale já jsem se jich ani netkl. Netrvalo dlouho a nastal nějaký shon. Že prý jde ředitel. Houfy úředníků začaly pobíhat sem tam, aby si u něho udělaly oko. Ale já jsem se ani nehnul. Když ředitel procházel naším oddělením, všichni si pozapínali fraky, ale já zase nic. To je toho – ředitel! A já mám před ním vstávat? Nikdy! Jakýpak ředitel? U mne je to onuce, žádný ředitel. Onuce, obyčejná onuce, a nic víc. Ten je tak dobrý na utření bot. Největší legrace byla, když mi přisunuli papír, abych se podepsal. Mysleli si, že napíšu až docela dole v rohu: sekční šéf ten a ten. To zrovna! A tak jsem na nejnápadnějším místě, tam kde se podepisuje ředitel podniku, načmáral: „Ferdinand VIII.“ To uctivé ticho, jaké v tu chvíli zavládlo – to byste koukali! Ale já jsem jen mávl rukou a řekl jsem: „Nepřeji si žádné projevy ponížené úcty,“ a odešel jsem pryč.
 

        Jediné příšerné na celé knížce (Petrohradské povídky) byl zase doslov. Strašný canc. Já nevím, který blb ty doslovy vymyslel. Já bych je zakázal jako je zakázáno porušovat autorská práva. Doslovy jsou pro blbce. Kdo není schopen svým velkým, líným, zatemnělým a zakrnělým lidským mozkem porozumět dílům nadlidských géniů, měl by zůstat u svého duchovního dna a číst dál jen noviny a časopisy. A kdo čte díla géniů jako by četl sám sebe, ten žádné doslovy číst nepotřebuje.
 

        Já přesto každému nalhávám, že přecházím do pivovaru a hotovo. Kdyby jen tušili, že plánuji šestileté prázdniny! To už by nechápali vůbec. To by pro ně bylo asi stejně nezvyklé jako setkání s člověkem, který by dýchal žábrami.
 

        Jaro má také tu výhodu, že jsou otevřeny desítky kouzelných lesních pramenů a pramínků, vyvěrajících z posvátné panenské půdy, která ušlechtile cedí nahromaděné zimní zásoby podzemní vody a chrlí ji ven v nesčetných rozkošných potůčcích a stružkách. Voda z nich chutná přímo znamenitě! Je rozkošné nejen pokleknout u nich na kolena, shýbnout se před nimi v jakési pradávné úctě a zhluboka si přihnout z jejich čirého daru, ale již jen usednout na jejich břehu je rozkoš z nejrozkošnějších, a zaposlouchat se do jejich obluzujícího zurčení, v lákavé symfonii s neutuchajícím cvrlikáním ptáků. Jak málo stačí přírodnímu tvoru ke štěstí!
 

        Ach, jak je to v tom lidském světě všechno tak neurotické, tak perverzní – všechny hodnoty zvrácené! Vždycky když se vrátím z lesa, je ten rozdíl mezi přírodou a civilizací, mezi mnou a lidáky, nejmarkantnější.
 

        Jiný článek, věnovaný nejnovějšímu vynálezu doktorů frankensteinů, klonování, představuje tuto protipřírodní zvrhlost jako dobro nejvyšší, jako šanci pro ohrožené druhy, pro nemocné lidské chcípáky (samozřejmě – na sebe zase jako vždy nezapomněli!) či dokonce – jaká hrůza! – jako možné řešení světového hladu.
 

        A – světe div se – jen tak beze všeho si postavil malou kamennou poustevnu, kde žil a zemřel. Žádné stavební povolení nemusel mít, žádnou daň z nemovitosti nemusel platit, žádné zdravotní pojištění! To byly časy! To byla svoboda!
 

        Lidáci všechno zničí již jen svým množstvím.
 

        Také Já už dávno nejsem ten „bezcitný a bezohledný mladík“, který se toulal po světě, s ničím si nedělal hlavu a do všeho se vrhal po hlavě, nemysleje na následky, poněvadž si byl jistý, že je neporazitelný a nesmrtelný a že ho nikdo a nic nemůže nikdy natrvalo připravit o tu nesmírnou, až nelidskou, ano nadlidskou zvířecí svobodu, již si sám dal.
 

        Krásné, divoké Tahiti! Tam bych se rád ještě jednou vrátil! Všechno jsem poznával, na všechno, co jsem viděl, jsem se upamatoval. Jako by to bylo včera. A ono je to už třináct let, co jsem tam byl naposledy! Poznával jsem všechno: krajinu, město, ulice, tržnici, dokonce i hudbu! Jako bych nikdy neodletěl, jako kdybych tam nechal duši. Třikrát jsem tam byl, ale vždycky jsem se vrátil. Já blázen, co jsem to udělal! Snad by to bylo příliš nezvratné rozhodnutí, příliš definitivní čin, něco jako sebevražda. Ale tenkrát jsem cítil, že není všem dnům konec a že mám celý život před sebou. Mohl jsem plýtvat časem. Nyní se i Já pomalu skláním pod tíhou času.
 

        Ale vím, že to neudělám, protože bych tady nechal rodiče, kteří mě vždy podporovali a kteří by se tu beze mne trápili.
 

        Dřív moje potulky a mizení mimo dosah civilizace snášeli lépe. Teď jsme připoutáni jeden k druhému. Těžko už se odlučovat. Jak říkám, měl jsem to udělat, dokud jsme byli mladší a bezohlednější. Jsou staří, potřebují mít ve mně oporu. Zní to ode mne, od misantropa, dost divně, ale je to tak. Měl bych jim asi víc pomáhat.
 

        Ta holka mi připomněla také jinou postavu z dějin, rovněž takového „podivínského“ aristokrata, v tom krásném duchovním smyslu, ale i urozeností a zděděnou modrou krví: míním tím známou „Sissi“, neboli naši rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou, která sama sebe někdy jmenovala jako „Titanie“ ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské. Také ona si pěstovala krásné, přímo nádherné dlouhé vlasy. Kromě toho byla také velmi nadanou básnířkou. Například v této své básni z ní promlouvá také takový Weltabwender jako jsem Já. Sama krásná, nadaná a ušlechtilá – a jak tragikomicky skončila: italský anarchista – takový vysmátý debil už od podívání, jak ho vedou policajti – probodl její čisté srdce pilníkem. To by jednoho misantropa hnedle odradilo od veškerého jeho šlechtického anarchismu. Sama Alžběta byla anarchičtější než její sprostý vrah. Jsou to ale paradoxy! Jaká nespravedlnost!

 

 

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava