Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Zima v sousedství zlověka

 

        Dobrý a výjimečný druh člověka se nemůže nikdy stát slavným nebo „významným“ prostě proto, poněvadž nenajde nikoho, kdo by ho už za života obdivoval. Nikdo by ho také nepochopil. Lůza, která všude převládá a o všem vposled rozhoduje, rozumí jen sobě rovným, to jest zase jen lůze či těm, kdož jí podkuřují a stavějí se v její čelo, hlásajíce lásku a nesobectví.
 

        Buď opravdový Život, nebo smrt. Buď všechno, nebo raději nic. To je i moje filosofie, filosofie Velkého Života, hindsky Mahán Džívan.
 

Bilance roku 2009, jenž končí, je následující:

•        Současná světová populace – 6 miliard a 816 miliónů lidáků.

        Čistý denní přírůstek mých úhlavních nepřátel – 160 tisíc těch parchantů.

        Počet vyrobených aut, těch smrdutých nečistých strojů – 52 miliónů.

        Ztráta zalesněné plochy – 11 miliónů hektarů, tj. území zhruba o velikosti ostrova Kuby, jež ta pakáž škodlivá vykácela!

        Počet vyhubených druhů – 140 tisíc.

        Jedovaté chemikálie vypuštěné lidáky do ovzduší, půdy a vody – 10 miliónů tun.

 

        Kdepak jsou například ještě celkem idylické časy 9. století, v nichž mohl žít nejznámější český poustevník Ivan v lese po dobu dvaačtyřiceti let, než jeho sluj objevil náhodou při lovu kníže Bořivoj?
 

        Knížku (E. Tomáš: Milarepa) zahazuji do třídicího kontejneru a víckrát už nechci nic takového vidět. Ekologicky zlikvidovat ten odpad! – Doslov „pana profesora“ Neubauera tomu všemu jen nasazuje korunu bláznů, protože to je zase jeho obvyklý neubauerovský canc. Neubauer, lidužel ještě žijící (*1942), také zestárnul jako vůl. Slova „Buddha“ a „buddhismus“ píše zásadně foneticky, s jedním „d“, což je nesmysl, neboť „Budha“ znamená hindsky (planeta) Merkur, kdežto pravý Buddha, s dvěma „d“, znamená teprve Probuzený – a také plácá nesmysly, když blbě přirovnává náboženství k softwarovému programu, jenž vylepšuje zastaralý hardware lidského mozku, staví proti sobě imaginativní a abstraktní, což vůbec nejsou protiklady a podobně.
 

        Apokalypsa se všeobecně očekává. Tak se bojí každý zločinec svého potrestání. Pokaždé, když se blíží nějaké kulaté datum, kometa, či nastane-li nějaký nezvyklý přírodní úkaz anebo hvězdná konjunkce, lidé si prorokují konec světa, jako kdyby se na něj těšili. Ptají se věštců, kdy to skončí. Při každé nepatrné změně počasí už se netrpělivě ptají, zda je to normální. Lidstvo dnes existuje na tomto světě již jen z pouhé setrvačnosti. Bez cíle a bez účelu.
 

        Ale lidičkové rozmnožují se čile dál, nakupují nesmysly, chodí do společnosti a baví se, jako by se nic nedělo. Jim je to jedno. Nemohou totiž přestat, i když si nalhávají, že zmohou všecko. Ale nezmohou přesto vůbec nic, neboť na jejich slabé vůli nezáleží. Nedovedou totiž svět ani chránit, ani úplně zničit, natož pak znovu stvořit. Příroda si s tímto problémem poradí nakonec sama. Ona lidskou rasu vytvořila, ona sama se jí musí také zbavit, i když bychom jí v tom měli vydatně pomoci. Je toho tolik, co lidstvo napáchalo, až je to šílené a jeden misantrop s tím mnoho nepořídí. Lze vůbec ještě pociťovat k lidstvu něco jiného než čirou nenávist a odpor?

 

        Mezi člověkem a člověkem jsou často nepřekonatelné rozdíly v rase, řeči, víře, v přesvědčení, v povahových vlastnostech, ve způsobu života, v inteligenci – a to rozdíly tak významné, že to dva rozdílné lidi činí nespářitelnými, natož aby spolu chtěli sdílet stejný dům, město či planetu.
 

        Podotýkám, že i učitel (nesnáším učitýlky!) Les U. Knight, zakladatel VHEMTu, není žádný misantrop. On je spíš naivní anarchista. Krásný, přesto však naivně. Představuje si, že se všichni lidáci jednoho dne dohodnou a přestanou se rozmnožovat. Předpokládá dále, znovu bezmezně naivně, že nastoupí duchovní probuzení, protože si lidáci, ta nemyslící pakáž, uvědomí, že sice vymírají, ale jejich život se současně zlepšuje. Dokonce si myslí, že s ubýváním lidí budou mizet i příčiny konfliktů, neboť pochybuje, že by lidé marnili své životy v boji. Tady jeho naivita dostupuje vrcholu.
 

        Lidáci vždy uctívají nejvíc to, co sami zničili – od pralesů přes zvířata (nyní již mytická) až po původní kultury. Proč? Protože už se to nedá vrátit, a proto je to pro ně neškodné.

 

        Ostatně s panikou na konci „světa“, rozuměj lidského světa, se jistě včas dostaví další a další roje falešných proroků, náboženských blouznivců, okultních mystiků, scientologů, transhumanistů a jiných pošuků, pomatenců a bláznů. Bude to zábavný tyjátr na závěr existence lidstva na planetě Zemi.

 

Misantrop nevychází i tak z údivu, co všechno musí chudák papír snést.
        
„Svět existuje, aby sloužil lidem, protože člověk je nejúctyhodnější ze všech tvorů,“ říká turecký súfijský učitel Abdülhamit Çakmut.
        „Všechno na světě je určeno ke službě člověku. Kdyby člověk odešel, znamenalo by to konec přírody.“
Tak tento naprosto pomatený a převrácený názor má většina lidáků, najmě takzvaní „lidé knihy“, to jest všichni křižáci, židáci a musulmani. Za takové nactiutrhačné rouhání by se mělo exemplárně popravovat, trhat ty lživé zlé jazyky!
        
Ale nejsou to jen pobožnůstkáři, kdo zabloudil ve vlastních scestných fantasmagoriích. I vědci a dokonce i ekologové zřejmě utrpěli apokalyptický šok a jejich potrhlé nápady by měly být oceněny nejméně svěrací kazajkou. Jejich nezviklatelný optimismus a falešné naděje jdou až za hrob, jejich nereálné plány pak za hranice střízlivosti.
 

        Moudří jsou potom lidáci jen podle jména, jímž sami sebe neprávem titulovali. I ty nejchytřejší lidské mozkovny jsou úplní blbci. Posuďte sami, jaké nesmysly se jim honí hlavou:
        
„Pomocí laserů nebo podobných paprsků elementárních částic bychom mohli dálkovým ovládáním sestavit věci na jiných planetách nebo v jiných slunečních soustavách. Bylo by to mnohem rychlejší, než tam něco posílat. Možná bychom mohli zakódovat člověka a sestavit ho ve vesmíru.“
 

        Na Haiti bylo třikrát krátce po sobě nějaké velké zemětřesení. Zahynulo prý až 230.000 lidáků pod troskami svých zbořených chatrčí. Žádná škoda. Je to malá humanitární pohroma, ale příroda se raduje a Já s ní. Les U. Knight sice správně říká, že zabíjení lidí po částech není nic platné, ale misantrop se přesto neubrání radosti nad každým zcepenělým lidákem, natož když jich pochcípají najednou desetitisíce. Kdo by té hemeži nepřál zaslouženou bolest a smrt za to, co dnes a denně provádějí přírodě?
 

        Krajina byla na dohled suchá, rovná, bez hor a bez lesů, všude davy škaredých domorodců, kteří vyhlíželi surově a nebezpečně. Černošská pakáž. Měl jsem s ní neblahé zkušenosti už z předešlé výpravy na ostrov Martinique. V Dominikánské republice jsem radši ani neopouštěl hotelový komplex, když jsem viděl venku tu hnusnou verbež.
 

        Kdybych Já sám nebyl už dvacet let vegetariánem, tato kniha (Ch. Patterson: Věčná Treblinka) by ho ze mne asi neudělala. Nemám totiž rád lacinou a mnohdy i demagogickou propagandu, která uráží mou inteligenci. Jako kdyby se mezi vegetariány nenašel a nemohl najít někdo s opravdovým literárním talentem, kdo by dovedl sepsat pravé umělecké dílo jen z přebytku pravdy, krásy a citu k přírodě okolo nás. Takovou knihu potřebujeme. Zatím se zdá, že je nemožné ji napsat. Možná je to tím, že krása přestala existovat.
 

        Ale normální člověk, bez traumat, bez citu a bez porozumění, často též bez mozku, který nikdy nic zlého na vlastní kůži nezažil a jenž se stará jen o sebe, o svá vlastní práva, takový člověk si musí říct, že je normální vraždit zvířata, protože tak to prostě v přírodě chodí, a že vegetarián je jen zkrátka přecitlivělý psychotik, člověk v podstatě v životě hendikepovaný. Takto uvažuje normální člověk – až do chvíle, kdy se on sám octne jako oběť onoho přírodního vraždění. Pak z toho má trauma zase on a kruh se uzavírá. Jakmile se sám stane obětí nějaké „přirozené“ události, už mu rázem nepřipadá tak přirozená, nýbrž nespravedlivá, takže hledá viníka či oběť. Je zajímavé, že když se takovýto normální člověk stane obětí jiného člověka, lidí či celého lidstva, také mu to nepřipadá přirozené.
 

        V souvislosti s právě přečtenou sérií slovních šuntů musím znovu konstatovat, že lidská debilita roste. Nikdy jsem v lidskou inteligenci příliš nevěřil a nedůvěřoval jí, podceňoval ji a vysmíval se jí jako špatnému vtipu, nicméně starší knížky, které mám doma ve své sbírce, neobsahují zdaleka tolik chyb, jako knihy novější. Ten úbytek lidské inteligence je znát všude, nejen v knihách a v psaném slově vůbec. Vidět je to také velmi zřetelně ve skladbě televizních pořadů. S nově zavedeným satelitním příjmem mám možnost i Já žasnout, co dokáže chorá mysl zlověka vyprodukovat. S novými zhruba dvěma stovkami televizních stanic soustředěnými na jednom místě se přímo nabízí reprezentativní průřez lidskou psychikou. Není to hezký obrázek. Přepínám mezi jednotlivými programy, ale všechny jsou stejné. Všechny stejně nudné a pitomé. Celé televizní vysílání je pak jen jakási nevkusná reklama na lidstvo.
 

        Filmy o policajtech a policajtkách (pche, opravdu „jako ze života“!), laciné horory o zvířecích monstrech (podněcující k nenávisti k „bestiím“), o zabijácích, o všelijakých mutantech, masožravých živých mrtvolách (věrný odraz sebe sama), samé střílení a mrdání, nebo pitomé seriály pro ženy a smutné sitcomy bez humoru, zato s přednahraným smíchem jakýchsi idiotů bez smyslu pro humor, náboženské vysílání, komerční vysílání, blbé sportovní přenosy, diskusní pořady a talkshow o ničem – to je také stále stejné. A to vše přerušují všude a kdykoliv další vlezlé reklamy, aby se nakupovaly další zbytečnosti a aby bylo proč chodit do práce, z níž se pracující blb vrací utahán znovu jako v začarovaném kruhu zpět před hypnoticky blikotající obrazovku své posvátné „bedny“, u níž sedě či leže modlí se touto svou postmoderní modlitbičkou před spaním, vzývaje démona lidských bezcenných „hodnot“, jež stvořily ďábla civilizace.
 

        Ovšem další nevýhodou je to, že této kratičké novele (J. von Eichendorff: Ze života darmošlapa), která se sama vejde na 120 stránek, předchází na úvod nechutné politické školení v marxistickém duchu, zabírající 17 stran čili desetinu místa. To byla pitomá doba. – A je to vůbec dnes jiné? Za padesát let, ne-li dřív, budou stejně směšné naše pokrytecké fráze o humanismu. Pro mne už byly a jsou směšné včera i dnes.
 

        Ostatně s potěšením konstatuji, že mé články, výpisky z četby a má vlastní tvorba se zatím setkávají s docela příznivým hodnocením. Někde mě už i dokonce citují jako nějakého klasika! Je to pochopitelné: když se něco dobře a po pravdě sepíše a uměleckým krásným jazykem zformuluje, hned jsou i antihumanismus a misantropismus mnohem stravitelnější a pochopitelnější než maniakální střílení lidáků v supermarketech nebo harantů ve školách – a ne že bych proti tomu něco měl.
 

        Hašek mi byl vždy blízký svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko-filosofickými přesahy ve svém díle a mýlí se ten, kdo to považuje za lehkou múzu nekomplikovaného a čistě zábavného rázu.
 

        Zničí-li se strom či les, je to vždy katastrofa; avšak zničí-li se jednou provždy lidstvo na této zemi, bude to jen spásná obroda.
 

        Jak bych si z celého srdce přál, aby okolí mého domova krášlila bujná zeleň, kde by se beze strachu před zlověkem pásly srnky a divocí koně! Je snad absurditě a nemožnosti této představy na vině jen a jen má troufalá snivost?
 

        Přál bych si jednoho dne vidět zarůstat ruiny našich měst semenáčky právě těch stromů, jež tu nyní tak necitelně zavraždili. Přál bych si spatřit všude na zemi to, co se naskýtá zrakům dnešních návštěvníků vylidněného města Pripjať u Černobylu. Neboť všude tam, kde se neroztahují lidáci, přírodě se daří.
 

        Vypůjčil jsem si Goethův román Viléma Meistera léta učednická. Je to docela dobré čtení: německá klasika a krásný jazyk. Přes svou rozvleklost, četná hluchá místa a koncepci v duchu osvícenského humanismu, obsahuje však tento román naopak také mnoho vynikajících pasáží, jež jsem si vypsal. V podstatě jsem tím ale vytvořil takřka jiný román. Podle mých výpisků by si mohl leckterý ignorant udělat o celé knize falešný dojem, že je román lepší než ve skutečnosti. Tak dobrý zas nebyl. Vilém Meister je mladý člověk, který se vydá do světa na zkušenou, aby poznal, jak to v něm chodí. Je pln mladického nadšení pro umění a zvláště pro divadlo.  Záhy však pozná, že lidé okolo něj takový čistý zápal nemají ani nesdílejí, a že je to samá verbež. Pro jedny je umění jen způsobem, jak si vydělat na živobytí, druhým slouží k obchodní propagaci, jiným k bezduché zábavě, další jím podlézají vrchnosti, zatímco vrchnost si jím chce dodat zdání lidumilnosti a blýsknout se jím před sousedy. Nikdo tedy nesdílí s Vilémem jeho čisté ideály, podle nichž má umění povznášet ducha, přinášet poučení a zušlechťovat duši. Všichni mají s uměním vždy ještě nějaké postranní úmysly. (…) Také Vilém nedopadne podle mého zrovna nejlépe: v divadelní činnosti se zklame, nejvěrnější milenky a přátelé mu umírají, stane se otcem, usadí se, rezignuje na vlastní nezávislou vůli, zapadne do společnosti, jíž je vlečen „k lepším zítřkům“ a systém ho tedy v podstatě semele.
 

        Oficiálně, například v nějaké barvité, veselé reklamě na maso, mléko, vejce, kožené bundy, kožichy, léky, cirkusy a podobné věci ze „zvířátek“, jež všechny nesou krvavě rudou pečeť nepředstavitelných pekelných muk a smrti nějakého zvířete, tyto otřesně ukrutné záběry v žádné reklamě neuvidíte. To není nic pro slabé povahy. A lidé, kteří takové věci provádějí... – co o těch říci dobrého? Snad jen to, že na jejich příkladu si může každý misantrop utvořit pravdivý obrázek toho, co znamená lidstvo pro tuto planetu; že existuje-li kdesi ve vesmíru samo Peklo, pak jej vytvořili lidáci na planetě Zemi.
 

        Ale i kdyby byla moje prababička pouhou zámeckou sloužící, i to by hodně znamenalo, neboť urozené panstvo si nikdy nevybíralo za služebnictvo jen tak ledajakou sprostou verbež.
 

        Přestože je to odporné rybaření obecně považováno jen za jakýsi neškodný koníček navozující duševní pohodu, opak je pravdou: tím, že takový mamlas rybářský nedokáže ve svých rybích obětech rozpoznat živou a citlivou bytost, prozrazuje naopak velmi nefilosofického ducha a vůbec duševní omezenost.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava