Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Zápisník živého muže

 

Začíná 9. května 42 (2008)
        Jako historickou zajímavost, k níž se křesťanstvo nezná, a jako doplněk k mému výkladu o počátcích šíření křesťanství po pohanské Evropě ohněm a mečem (viz moje dílo Rakovina na kůži Země), jsem si vypsal, že:
        
...v roce 415 patriarcha Cyril nařídil davu mladých křesťanů, aby vtrhli do domu pohanské filozofky a matematičky Hypatie, vyvlekli ji do ulic, rozsápali ji na kusy a její pozůstatky spálili na náměstí. 
        
Dozvěděl jsem se také, že ten hajzl první křesťanský císař Konstantin, takzvaný „Veliký“ (nevíme co „veliký“ – asi kokot) – že zfalšoval Vergilia tak, aby se zdálo, že tento veliký pohanský básník předpověděl příchod Kristův a že opěval ve svých básních křesťanské „ideály“ (ideály čeho? – prznění přírody?).
 

        Nejhroznější na celé té knize (Dějiny čtení – A. Manguel) byl doslov „odborníka na slovo vzatého“. To byly plky, to byly žvásty beze smyslu, nuda a šeď vysvětlující, kterak se různí jiní „učenci“ přou o slovíčka! Nenávidím všechny ty úvody a doslovy v knihách!
 

        Odnesl jsem dokonce dvě pohozené plastikové flašky do města do kontejneru, protože denně kolem nich procházím a už jsem se na ně nemohl dívat. Kdybych je neuklidil Já, hyzdily by přírodu ještě dalších tisíc let. Jedna flaška byla neotevřená a dosud plná natlakovaného sifonu, etiketu však už zřejmě dávno smyl déšť i čas. Nechápu, že ji nějaký dobytek dopravil až sem a tady ji beze všeho pohodil. Takovou pakáž bych střílel na místě.
 

        Tu pakáž lidskou bych sem vůbec nepouštěl. Akorát tady dělají nepořádek, nic jiného, žádný užitek z nich není, naopak. Držel bych je pěkně zkrátka v kleci, kam patří i s jejich čoklama.

 

        Na zpáteční cestě mě minuli dohromady tři cyklisti. Na očích to má tmavé brýle a prosviští přírodou ani si ji neprohlédne. Co z toho může kdo mít? I za pomalé chůze našinci leccos zajímavého ujde, natož z úzkého sedla, když musí dávat pozor na cestu a dívat se skrz černé brýle hlavně před sebe. Nevidí nic, nepochopí nic, nic se nenaučí, k ničemu nezíská vztah. Kdyby ta kola neměli, nikdo z těch současných degénů by sem jakživ pěšky nedošel a byl by tady od lidáků svatý pokoj.

 

        Nakonec jsem si vybral útlou knížečku, kterou jsem kdysi vlastnil, leč nerozumně prodal: Ecce Homo od Nietzscheho. Toto je ovšem reprint z roku 2001 původního vydání z roku 1929. To původní vydání jsem právě kdysi měl a pak zbrkle prodal. Tento reprint má oproti originálu totálně zmršenou obálku. Jsou na ní jakési hnusné barevné omalovánky, „mailart“ zvané, naprosto se nehodící k Nietzschemu, naprosto nesouvisející, naprosto blbé.
 

        V práci jsem se také konečně dostal na pár ukradených chvil k četbě Nietzschova Ecce Homo. Pěkně jsem si připomněl dobu, kdy jsem tuto skvělou knížku objevil před lety v hradeckém squatu ležící na holé podlaze v hromadě jiných naházených knih. Zachránil jsem ji před zničením a pak jsem ji hloupě prodal. Tehdy jsem Nietzscheho znal jen podle doslechu a tehdy jsem ještě, myslím, ani moc nečetl. Pamatuji si, jak mě od prvních stránek Nietzschův osobitý spisovatelský styl upoutal a už nikdy nepustil. Bylo to pro mne zjevení. Všechno se od té doby změnilo. Vzpomínám si, že jsem zpočátku Nietzschovým myšlenkám příliš nerozuměl. Pouze jsem tušil, že za tím poměrně složitým, básnicky metaforickým a symbolickým textem se skrývá cosi velmi hlubokomyslného, co musím stůj co stůj rozluštit. A nakonec se stal Nietzsche mou největší literární i filosofickou láskou. Mám všechna jeho nejlepší díla – kromě tohoto. Často si jen tak aspoň na chvíli otevřu některou z jeho knih a začtu se. Z jeho „Zarathustry“ je například opotřebováním úplný „salát“!

 

        U Navrátilové by se agenti StB vůbec nemuseli obtěžovat se získáváním ke spolupráci. Dělá to – to jest hlídá mě a špehuje – sama a dobrovolně a ráda a zcela mimoděk.

 

        A chápu nyní také proč jsem tomuto dílu zpočátku příliš nerozuměl. Příčinou je zajisté to, že Ecce Homo je poslední Nietzscheovou knihou, knihou shrnující. Ke správnému pochopení musí mít „člověk“ načteny a pochopeny všechny jeho předešlé knihy. Proto jsem tuto knihu dost dobře nechápal, protože jsem ji četl jako první, zatímco jsem ji měl číst až jako poslední. A přivyknout Nietzschovu stylu také chvilku trvá. Ale i tak na mne udělala velký dojem; nezapomenutelný dojem, neboť ještě teď, po letech, si ty pocity dobře vybavuji.
 

        Ach, nelehký to návrat zpátky do civilizace! Vůbec se mi nechce. Nejraději bych po půl roce praštil s prací a udělal si zase další tři roky prázdnin!
 

        Myslím, že to je právě svoboda: být osvobozen od veškerého dozoru, tak aby nikdo nevěděl, kde jste a co tam děláte. Osamělé trampování ve volné přírodě je poslední opravdu svobodná činnost, poslední svobodná náplň volného času, která zbývá na tomto vysoce a čím dál důkladněji zhumanizovaném světě.
 

        Ciceronovy Tuskulské hovory se také trochu namočily, ale voda nenadělala víc škody než jakýsi čtenář přede mnou, který na několika stránkách podtrhal tužkou určité odstavce či věty. Je to vandalismus. U mých domácích knížek to sice dělám také, ale tam to nevadí, to je jen pro mou potřebu; u veřejného majetku se to nedělá. Je to už zásah do díla bez souhlasu autora, třebaže malý. Pozmění to vnímání textu. Ty podtrhané věty jsou totiž tím pádem vypíchlé, aniž by měly být. Navíc ten „někdo“ takto vypichoval jen samé banality. Míst k zvýraznění je v té knize víc a lepších. Když to dělám doma se svými vlastními knížkami, které mi patří, je to rozdíl; vypovídá to něco i o mně, zatímco u knih z veřejné knihovny není nikdo další zvědavý na to, co se kdejakému ordinérnímu hlupákovi líbilo nebo zda se snažil dělat ze sebe chytrého, aniž by zbla pochopil.
 

        Parchanti obydlili ten dětský tábor dole! Když jsem šel později po vyspání dolů pro vodu a dál k rybníku se vykoupat, vlezli mi ti parchanti do cesty a protože nechci, aby mě viděli, aby mě vůbec tady někdo viděl, dal jsem se na ústup a jinudy, zadem. Tam však už číhal jakýsi jejich učitýlek, nebo snad studentík „pajdáku“, čili pedagogické fakulty, a samozřejmě že mě viděl, a to kterak se ve spěchu ohlížím po těch parchantech. Muselo to vypadat krajně podezřele.
        
Po vykoupání jsem šel nerozvážně nabrat vodu ke Zlaté studni, protože jsem to měl blízko při cestě, a tam mě před otevřeným stánkem opět viděla ta učitelská banda, která tam cucala kafe, nebo co! To jsem ještě netušil nic zlého. Mělo být hůř!
        
Zkrátka a dobře, ta verbež si to dala nějak dohromady v těch svých chorých mozcích, a k nevíře: co myslíte, že udělali! – zavolali na mne policii!
        
Ano, přesně tak! Na mne, na starého zálesáka poštvali policajty jako na nějakého úchyla nebo kriminálníka!
        
Druhý den jsem vyšel z „liščího doupěte“ a co nevidím: tři policajti si vykračují lesem směrem tam, odkud se tlumeně ozývá zatloukání kůlů na ohradu (Svět je zase o trochu více koncentrákem). To jsem ještě nic zlého netušil. Říkal jsem si, copak tam dole pod strání asi dělníci našli, nebo copak se tam asi stalo, že tam jdou policajti. Jenže oni hledali mne! To mi došlo v momentě, kdy mě uviděl mizet v houští jiný policajt, který mezitím patroloval u auta. Jasně jsem viděl, jak mě zmerčil a jak rychle volá vysílačkou posily nazpět! V první chvíli jsem chtěl nenápadně zmizet, ale měli hlídky u všech cest a východů; měli mě v obklíčení. Tu jsem konečně pochopil, že si jdou pro mne a vzdal jsem se všech marných nadějí na únik. Místo toho jsem chytře předstíral, že nic a nikoho nevidím a že se krmím borůvkami – tou letošní záplavou hojných, velkých a chutných plodů lesa. Vyšlo mi to. Převezl jsem je a jak se říká „zmáknul“ jsem je, psychologicky jsem je převezl. Dělal jsem překvapeného, když mě policajt v civilu přeuctivě pozdravil (zřejmě měli ze mne nahnáno a mysleli si, že mám zbraň, jsem nebezpečný a že se budu vzpírat a bránit). Policajt v civilu mi ukázal průkazku:
        
„Policie? Co jsem provedl?“, hrál jsem překvapeného.
        
„Děti z tábora se vás bojí,“, děl policajt.
        
„To ještě neslyšely nic o tom, že kdo se bojí, nesmí do lesa?“
        
„Smím vidět váš občanský průkaz?“
        
„Nemám ho u sebe.“
        
„No tak pro něj půjdeme do vašeho pelíšku.
-          přesně tak to řekl: „do vašeho pelíšku“!
V duchu jsem si řekl:
        
„Ani se moc nespletl; vždyť má pravdu, skoro se trefil; jenom tomu úkrytu před lidáky neříkám „pelíšek“, nýbrž „doupě“, „liščí doupě“!
Zahartusil jsem na svou obranu:
        
„To je nějaký zločin, když si starý zálesák postaví v lese stan? Čeho jsem se to dočkal? To se mi za celých dvacet let mé kariéry čundráka nestalo, aby na mne lidi kvůli tomu volali policii! Co je to za pitomou dobu?“, přidal jsem si ve stupňovaném předstírání spravedlivého rozhořčení nad stavem dnešního světa.
Zabralo to.
        
„To víte, pane,“ děl policajt zdvořile, „je jiná doba!“
        
„Jiná doba je, ale rozhodně ne lepší!“, Já na to stále jakoby rozezlen.
        
„Máte zbraň?“, ptá se opatrně a mírně ten policajt.
        
„Ne, nemám zbraň. Pouze svůj zdravý rozum a zdravé instinkty.“ – to už jsem se pomalu vpravoval do role moudrého poustevníka, který udílí morální ponaučení nehodným lidem.
        
„Doufám, že se o tom nebudete nikde šířit, co jste tady viděli.“ – to už jsem se kochal svou intelektuální převahou nad nimi.
        
„Nerad bych, aby se sem na mne chodila děcka dívat jako na exota. Prosím vás, dneska jsme tak daleko, že se na vás všichni dívají jako na exota už když jenom někde jdete pěšky!“
Policajti souhlasně a horlivě přikyvovali. Měl jsem je na své straně.
        
„Zvykl jsem si trávit veškerý můj volný čas v přírodě a nemíním toho po všech těch krásných letech absolutní svobody nechat jenom proto, že to zrovna jaksi není v módě!“
        Opět jsem sklidil souhlasné přikyvování. Nestačil jsem se divit, jak snadno jsem vyklouzl z tak ošemetné situace nejen se ctí a vítězně, ale ještě jsem měl možnost rozšiřovat svou přírodní filosofii mezi obyčejný lid (mé výrazně antihumanistické myšlenky jsem však pochopitelně nezmiňoval).
        
Nechal jsem toho vrchního policajta nahlédnout dovnitř stanu a prohledat ho trochu. Jen se podíval na deštník, zda to přece jen není nějaká střelná zbraň a pak už se mi jenom všichni omlouvali a přáli mi spokojené prožití zasloužené dovolené.
 

        ‚Děti mají strach‘! – nesnáším tohle pokrytectví dospělých, kteří kvůli ‚dětem‘ a za ‚děti‘ skrývají svou sprostotu a netoleranci k životnímu stylu jiných lidí.
 

        Seznal jsem a poznal podle některých částí, jež znám v podobě citátů, že nestačí k správnému pochopení autora číst jeho citáty vytržené z kontextu (mnohdy ve zcela opačném vyznění), ale že musíte přečíst celou jeho některou knihu, abyste si mohli o něm udělat ten správný úsudek.
 

        Misantrop možná nemá, slovy Cicerona, „tak drsnou a nelidskou povahu“ – i když „nelidskou“ určitě; – to spíš kvůli drsné a lidské povaze lidí se lidem misantrop vyhýbá!
 

        V lese se to hemží lidáky. Ani v klidu vysrat se misantrop nemůže. Vznikají až groteskní situace, kdy prchám z „místa činu“ s kalhotami „na půl žerdi“, ale sranda to není. Spíš je to k vzteku.
 

        Věřím v les. V co už jiného?
 

        Při návratu jsem objevil kouzelné zákoutí s chatkou postavenou na pilotech nad poklidnou hladinou malého rybníčku! Takový malý soukromý Walden obklopený ovocnými stromy a keři a napájený malým rozkošným potůčkem svedeným do ještě rozkošnější studánky s připraveným hrníčkem pro žíznivé poutníky. Tak tohle bych bral okamžitě všemi dvaceti, protože bych i nohama hrabal, abych něco podobného jednou měl jen pro sebe! V sadu jsem ochutnal pár čerstvě natrhaných třešní... – zkrátka malý soukromý ráj to na pohled.

 

        Je tma, pod sebou už vidím jako na dlani Poličku – lágr na dohled, zachraň se kdo můžeš! Nad tímto Ocelovým městem se duchově vznáší rudá záře od zamračeného soumraku. Vlevo se od jihu blíží bouře, která duní jako kanonáda Rudé armády. Dosud vzdálené blesky jsou tak zářící jako blesk sta fotoaparátů. Zdá se mi, že sestupuji do pekel. Tam k lidem.

 

        Zase je obraz antického světa v mé mysli o něco plastičtější a zřetelnější! Třeba jak bydleli! Hned bych s nimi měnil! Od minuty bych vyměnil náš barák pitomý, narvaný partajemi až po půdu (kterou ani nemá) za římské stavení s prostorným peristylem čili vnitřním dvorem se zahradou s fontánami, s domem jako pevností, uzavřenou čtyřmi vysokými zdmi před sousedy a nevítanými pohledy! A pak kde se vzal ten kulturní zázrak antiky! Myslitel, člověk vzdělaný a po vzdělání bažící, hledající klid a pokoj duše, jistě neměl problém při takové vysoké kultuře bydlení dosáhnout duševních výšin. Srovnejme jen toto vše s dneškem: – bída. Dnes žijeme na úrovni tehdejších otroků. My také jsme otroci! Svobodní už nejsme dávno, hrdí nejsme dávno, nejsme a nebudem‘. Kam se hrabe na antiku dnešní koncentráčnické baráky, dnešní ultramoderní králíkárny, hromadné dělnické ubikace! I ten nejprostší římský občan obýval krásný prostorný dům, jejž bychom dnes nazvali přepychovou vilou!
 

        Byly lepší doby. Nebo politika: Chtěl-li se Říman stát městským pohlavárem, nebyl za svou funkci placen, nebylo to výnosné zaměstnání, nebyla to v podstatě bezpracná sinekura jako dnes. Naopak, antický člověk si musel svůj vysoký úřad zaplatit, musel něco významného pro svou obec udělat, musel na to mít dost peněz! Byla to hrdá funkce, která byla sama o sobě již dostatečnou odměnou! To byly časy! A proto dodnes na ty časy také vzpomínáme! Kdo si jednou vzpomene na časy naše? Nikdo – leda ve zlém. Už ta otázka zní trapně a směšně.
 

        Já tedy nevím, ale pokud si dobře vzpomínám, nám, coby dětem, učitelé kladli na srdce, abychom v lese nehulákaly a netrousily odpadky. Dnešní vychovatelé zřejmě od těchto ponaučení upustili, protože ani je nikdo takto jako nás nevychoval. Pěkná pakáž. A další ztracená generace. Ona vlastně není jenom ztracená – ona je a bude ještě zkurvenější než generace jejich rodičů, z nichž je mi zle. Z dnešních od útlého dětství zkažených děcek se stane závadová mládež, která bude dál ničit ovzduší motorovými spalinami a která se bude, nevědouc co se sebou, bezcílně a zmateně poflakovat po parcích a kouřit tam, jak to vidíme dnes a denně dokonce i teď o prázdninách, kdy by mohla konečně svobodně vypadnout z měst někam do volné přírody a poznávat ji a zamilovat si ji a chránit ji... – ale ono je vlastně lepší, že se ta verbež škodlivá drží ve městech, protože tak může škodit jen tam a ne v posledních zbytcích ještě jakžtakž zachovalé přírody. A v přírodě už vlastně ani není tolik místa pro šestimiliardovou armádu lidských nájezdnických parazitů.
 

        Proti moudrým a inteligentním lidem nic nemám. Takoví se ale vyskytují jen velmi zřídka.
 

        V práci se čím dál víc sbližuji s Marikou Novotnou. Abych byl přesný, tak je to spíš ona, kdo za mnou „dolejzá“. Označuji sice naše postupné sbližování tímto nepěkným slovem, ale faktem je, že mi její jistá náklonnost (nebo jak to nazvat) nevadí. Mám alespoň příležitost vnést trochu ducha anarchie mezi prostý lid a prezentovat – samozřejmě v opatrnicky odstupňovaných dávkách – můj Weltanschauung. Zdá se, že mě Marika ráda poslouchá a nevědomky už po mně začíná opakovat některé mé podvratné výroky. Nepřipomínám jí, že to má ode mne, ale nechávám ji, aby si myslela, že zmoudřela sama, bez mého přičinění. Funguje to. Takhle brzy vnesu rozkol do široké základny společnosti a pokud už rovnou nezpůsobím její pád, k němuž mě ostatně ani moc nepotřebuje, pak ji alespoň nakloním na šikmou plochu. Ale ne – vážně: nacházíme opravdu s Marikou hodně společnou řeč. Jsme oba zhruba stejně staří a taky nesnáší práci, politiky a psy a má ráda zvířata a přírodu – a dokonce i pěší výlety! Dnes jsem navíc zjistil – až po téměř devíti měsících mého „účinkování“ ve fabrice! –, že Marika bydlí v Korouhvi, dokonce někde blízko dědova stavení! Její manžel si ještě pamatuje na mého strejdu Vláďu, na jeho tělesné postižení i na to, jak roznášel poštu. Hodně našemu klíčícímu přátelství pomohlo, když mě dneska viděla číst tu vynikající knížku o Pompejích. Zjevně ji to zaujalo a udělalo to na ni dobrý dojem. Pořád za mnou docházela (abych se o ní nevyjadřoval tak nespravedlivě a hrubě) a ráda si se mnou povídala o tom, co čtu a jaké mám z četby dojmy. Mé názory ji kupodivu nepobuřují, nezdají se jí „divné“, s jednou mojí letmo a zkusmo utrousenou antihumánní poznámkou dokonce vřele souhlasila. To je rarita. Je to nadějný člověk. Ne až tak ztracený a zkažený. 

 

        Největší hrůza mě však čekala a dostihla v mém „liščím doupěti“: Ukradli mi stan! (…) Samozřejmě to byli ti učitýlci. „Vychovatelé mládeže“! Nevěřil jsem, že by toho byli schopní – a zase mě překvapili! (…) Češi jsou prostě národ zlodějů, to ví celý svět. Vlítnout tam dolů na ně by nemělo smysl; ještě bych mohl v amoku někoho zabít. Úplně chápu ty šílené masové vrahy, kteří vtrhnou se samopalem do školy a celou ji vystřílí. Já bych teď nejraději udělal to samé s tím dětským táborem tam dole.

 

        To se to bydlí na vsi! Ti lidé možná ani nevědí, jak jsou šťastní, že nemusí žít ve městě v nějaké takové „králíkárně“ jako Já.

 

        Především mě na Maděře upoutaly opět ty idylické samoty. Těch tu všude je! Les je tu hluboký, rozlehlý a tichý. Jako stvořený pro partyzány. Nebo pro mne. Ještě krásnější je vesnička Krásné, jejíž jméno se k ní hodí zcela zaslouženě. Tady bych si přál jednou žít. To ticho! Ta odloučenost! Ta malebnost! Je to prostě krásné. Jednoho starého domorodce, u nohy s pěknou hodnou kolií, která mi olízla přátelsky ruku, jsem se zeptal:
        
„Je tohle Krásné?“
        
„Je.“
        
„Hezké Krásné.“
Vkrádalo se mi na jazyk ještě: „Musíte být šťastný muž, že tu můžete žít“, ale nechtěl jsem být patetický a šel jsem dál svou cestou.
 

        Nepřekousnu hlavně, že to byl lovec (E. T. Seton), který střílel na potkání, lovec, vrah a bezcitný zabiják, kterému nebylo líto ani ptáčka zpěváčka, jehož zpěv si oblíbil. Bez milosti ho zastřelil jenom proto, aby ho poznal. A ještě k tomu nazýval své krvelačné řádění „obětováním pro vědu“. „Obětoval jsem ho pro vědu“. To je ta pokrytecká věta všech takzvaných „přírodovědců“. Vlastně proč „takzvaných“. Vždyť je to pro přírodovědce v podstatě charakteristické, že je nepřítelem všeho živého. Lidé, kteří přírodu milují a respektují ji se vším všudy, se totiž nazývají „přírodní filosofové“, nikoli „přírodovědci“! (…) Thoreaua tedy znal, ale neztotožňoval se s ním a s jeho náhledem. Thoreau byl totiž něco jako Já: přírodní filosof. Nezabíjel. Přemýšlel. Pozoroval. Vžíval se. Poznával a chápal. Seton byl také dychtivý po poznání, ale jeho metody poznání byly ničivé a krvavé. Přispěl k tomu, co vidíme dnes: k ochuzení druhové rozmanitosti, k masovému vymírání. Nemilosrdně vybíjel vlky. Setonův vztah k vlkům byl velmi nevyrovnaný a neurovnaný. Na jednu stranu je obdivoval, na druhou stranu je nenáviděl. (…) Setonova perverzita jde dokonce tak daleko, že na nejednom místě tvrdí, že zvířata jsou jeho přátelé. Já tedy nevím, možná si špatně vykládám pojem „přátelství“, ale Já bych nepovažoval za přítele takového zhovadilého dobytka, který po mně střílí, kde se ukážu! Láska to u něj není, nenávist však také ne. Není to nic. Seton je prostě Člověk s velkým Č. Tím je řečeno vše. Nezná skutečnou lásku, nezná skutečnou nenávist. Zná jen neukojitelnou vášeň zabijáka a stálý nepokoj duše, jež jej ženou z jednoho místa na druhé a všude rozsévá zkázu a smrt. (…) Když dohonil losa a nechtěl nebo nemohl ho zastřelit, aspoň na něj zařval, aby se lekl. Zabíjel krávy a používal jejich zohavené mrtvoly jako návnady. V hádce o kořist s ostatními lovci se málem dopustí vraždy a sám taktak vyvázne. Mnohé jeho eskapády připomínají řádění nevychovaného spratka, který je každému protivný. Už v dětství „se projevoval“! Jednou pobodal, nebo snad ubodal k smrti, to není jasné, hejno vyděšených slepic. (…) V rozhovoru s jakýmsi arcibiskupem projevuje Seton stupidní ateismus, typu „není to vědecky dokázáno, nemá smysl se tím zabývat“. Nebyl to tedy ani přírodovědec, ani filosof, byl to prostě lovec, sběratel trofejí. Boží existenci by byl pravděpodobně ochoten uznat jedině tehdy, kdyby mu Boha přinesli mrtvého, vycpaného, nebo aspoň jeho kožku.

 

        Příroda je harmonická a harmonizující, kdežto město je enervující a otřesné. Příroda je rovněž svobodná a osvobozující, zatímco město je jen ubohý pracovní lágr, který se nehodí pro nic jiného než právě pro to otročení, ale k žití to tam není.

 

        Dějiny totiž názorně ukazují v každé své „etapě“ (to je taky blbé slovo – jako kdyby šlo o závod s časem, který má svůj start a cíl!), že se – alespoň v souvislosti s lidmi a s lidskými věcmi na tomto světě – že se ubírají směrem k postupnému úpadku, nikoli k „vývoji k lepším zítřkům“! „Lepší příští“ nebude, zatímco lepší minulé bylo a už se nevrátí, co živ bude jediný člověk na této jím zdevastované planetě!

 

        Ve starém světě se nepěstovala žádná změkčilost, ale i ti staří Germáni si žili lépe než my. Bydleli lépe. Nežili natěsnáni jeden vedle druhého v žádných koncentráčnických barácích jako my, třebaže „doba byla zlá“, plna životních nejistot a bojů. Byli svobodní a hrdí. Dnes jsme na tom podstatně hůř. Germáni žili uprostřed lesů a bažin, sem tam mýtina. A dnes? Dnes je to naopak „život“ uprostřed hord lidáků, sem tam nějaký lesík. Tomu neříkám „pokrok k lepšímu“!

 

        Jednou podle autora knihy (Germáni) vedla k rozvoji soukromého majetku (marx-leninský asi největší „problém“!) velká koncentrace obyvatelstva, podruhé vedla k rozvoji soukromého majetku naopak nejednotnost a odloučenost lidí. Pokaždé jiný výklad. Jak se to zrovna komunistům hodí do krámu. A samozřejmě si autor opět „plete“ fašismus s nacismem, v marné snaze odvrátit pozornost od toho slova „socialismus“ v sousloví nacionální (či česky národní) socialismus. Bylo to prý vrcholné stadium kapitalismu, a podobné nesmysly.
 

        Ta doba, s jejím uměním, s jejími nadějemi a jejím směřováním mě fascinuje! Nejsem žádný nacista, ale tvrdím, že to byla velká doba! Lidužel, neúspěšný pokus zvrátit neodvratitelný dějinný pesimismus a oživit dávno ztracený sen o germánské Evropě. Odpor pokrokářů všech zemí se jednak proti tomu spiknul, jak jsme viděli v jimi rozpoutané druhé světové válce, a za druhé, vše by se stejně jednou znovu zkazilo až by vzala otěže dějin do pracek ta nesprávná většina, která – slovy Schopenhauerovými – „v nesčetném množství jako hmyz všude všechno vyplňuje a pokrývá (...) a potom brzy buď celou věc zničí, nebo ji tak změní, že bude skoro úplným opakem původního záměru.“
 

        A za Sádkem další dvě srny! To je nádherně na tom světě! Po pěti dnech otroctví chutná svoboda přímo báječně.
 

        Pak jsem uskakoval do lesa před dalším mopedistou. Jeho zavalité tělo málem zavalilo malého „pionýra“ pod sebou, který supivě táhl jeho tíhu. Smradu a kouře zbylo po něm nemálo.

 

        Závidím lidem ve vesnici na dálku jejich domy, na lidi samé zvědavý nejsem. Většina z nich si možná ani neuvědomuje, jaké mají štěstí, že je jim dopřáno bydlet ve vlastním domě, často i dost vzdáleném od nejbližšího souseda, od nejbližší silnice či jakékoli cestičky vedoucí k nim.

 

        Někteří lidé nejsou tak úplně ztraceni, i když můj náskok nikdy nedohoní. Ale i nad těmi, kdož nejsou tak úplně ztraceni, musíte neustále bdít. Nejsou ztraceni díky sobě samým, díky svým vlastním, takřka endogenním kvalitám, nýbrž jen díky duchovnímu učiteli. Je musíte pořád držet nad vodou, jelikož sami plavat nedokážou, nebo jen krátce a pak se znovu noří do okolního morálního bahna, kde tonou. Nesmíte je ponechat o samotě sobě samým, najmě ne o samotě mezi ostatními lidáky, jinak se vrátí k svému původnímu lidáckému hovadství. Jiní lidé jsou však horší: ti své hovadské lidství zatvrzele obhajují jako husité proti všem (a hlavně proti mně), jsouce na svou zkaženost ještě až šovinisticky pyšni.
 

        Mimochodem řečeno, holkám v práci se líbím víc, když jsem úplně nakratičko ostříhaný a oblečený do tílka s obnaženými svalnatými pažemi. Včera jsem se stříhal a dnes na mně mohly všechny oči nechat, dokonce i ta nová kontrolorka Olina se na mne uculovala a dvě neznámé brigádnice taky. Jsem na roztrhání. Můj jediný nový mužský kolega Karel vyhlíží oproti mně jako pošuk z pomocné školy.

 

        Byl to jakýsi starý muž, v hnědém tričku, modrých pracovních kalhotách a s modrou kšiltovkou na bělovlasé hlavě. Prodíral se těžce lesem a stejně těžce a vyčerpaně usedl na povalený kmen stromu. Pocítil jsem sice určitou přízeň k tomuto starci, který si zřejmě v tomto parném odpoledni vzpomněl na lesní potulky svých mladých let, ale že bych se s ním musel dvakrát setkat, to ani jednou. Naštěstí neměl namířeno mým směrem a po čase se mi ztratil z očí. Pocítil jsem s ním však jistou spřízněnost. Člověk jen tak na pěší procházce lesem, bez houbařského košíku, bez pracovního náčiní, bez flinty – to je dnes vskutku rarita; a jen lidé jeho věku jsou takto k vidění – zřídka ovšem – nebo Já.

 

        Stejně si nikdy nezvyknu, že mě lidé považují za nějakého úctyhodného stařešinu nebo ctihodného páprdu – to jsou ještě ty lepší případy. Když se to stalo poprvé, myslel jsem si, že to je vtip. Já sám sebe doposud vidím jako dvacetiletého. Mám pořád stejné rebelantské názory, stejné záliby, kondičku mám dokonce lepší než ve dvaceti. Pouze mě zrazují šedivé vlasy a přibývající vrásky. Oproti dvaceti letům jsem nyní více sečtělý a vzdělaný, více misantropičtější; jinak jsem stále stejný.
 

        Statistická čísla jsou úděsná: podle střízlivého odhadu, který vyplynul z nedávného terénního průzkumu českých ochránců přírody, zahyne ročně na našich silnicích a dálnicích přes půl miliónu zajíců, tři sta tisíc ježků, dvě stě tisíc srn a tak dále. Dál jistě následují masakry žab, ptáků, hmyzu, měkkýšů a podobně. Je to strašné. Kdyby zařvalo na silnicích každým rokem tolik lidáků, bylo by to jen dobře a nikomu by jich líto nebylo; jenomže kvůli tolika zmarněným lidským životům, ostatně naprosto bezvýznamným, by zrušili dopravu a zakázali automobilový provoz.
 

        V noci jsem v práci pilně četl Stendhalovy statě o umění. Opět v nich nacházím mnohé z toho, co se mi na Stendhalově psaní a myšlení tolik líbí: duchaplnost, vtip, ironii, lehký a srozumitelný styl, psychologickou hloubku, nevšední výrazy.
 

        Při čtení mých spisů se nikdo smát nebude, protože je nikdo takový, kdo se dovede smát, nečte.
 

        Nejdřív píše Stendhal o světových dějinách, že je známe pouhých dva tisíce let – což je na počátku Stendhalova devatenáctého století ještě docela možné, a potom jen tak mezi řečí prozrazuje dobové počty lidí v Anglii a v Americe: V Anglii osmnáct miliónů, v Americe jen deset miliónů. Dnes žije v Anglii 47 miliónů, to jest dvaapůlkrát víc za pouhých dvě stě let, v Americe, s nynějšími 272 milióny, to je za tu dobu dokonce více než sedmadvacetkrát víc! Úděsná čísla! A tato čísla ještě dále rostou! Za dalších dvě stě let ať si ctihodný čtenář doplní soudobá čísla sám. A z nich ať věští budoucnost!

 

        Zajímavější je Stendhalův DOPIS X – Romantik klasikovi z 5. května 1824 (Stendhal – Energické múzy). V něm se trochu dotýká Napoleona. Prorokuje, že kolem roku 1864 zapomenou lidé pro obrovskou postavu Napoleona na několik století na všechny Caesary, Friedrichy atd.
        
Jak se mýlil! Z Napoleona udělali zločince, povýšence s komplexem méněcennosti. To samé se stalo později i Hitlerovi. Proti oběma se spiknul celý tehdejší svět.

 

Zajímavé je také to, když Stendhal v úvodu ke stati Co je to romanticismus? tvrdí s vážnou tváří, že:
        není francouzského mladíka, který by za rok pozorně nepřečetl padesát svazků. Platí mezi jeho druhy za ostudné neznat deset nebo dvacet francouzských spisovatelů, kterým říkají klasikové.
Padesát svazků za rok! To je ohromující číslo! Já mu to však docela věřím. Věřím, že byly doby, národy, kultury a vzdělanost na vyšší úrovni než dnes, kdy se nám zdá počet padesáti přečtených – pozorně přečtených! – svazků za rok mnoho!

 

        Ten Stendhal je prostě skvělý! Musel bych opsat celou šestisetstránkovou knihu, aby byly mé výpisky z četby úplné! Musím to prostě vzdát. Z knihovny si ji můžu kdykoliv znovu vypůjčit a pokud ji budou někdy v budoucnu vyřazovat, tak je má. Pochybuji, že by se našel na malém městě někdo další, koho Stendhalovo literární mistrovství naprosto uchvátilo. Stendhal není jen výborný spisovatel, ale i vynikající filosof.
 

        Stendhal nechová lidstvo v nenávisti; on jen považuje lidský rod za směšný. Chtěl bych být v takové pohodě.
 

(citáty ze Stendhala)
        
Skvělá je také stať V roce 1836 není komedie možná. Jedná se v podstatě o nostalgické svědectví umírajícího času, jenž se již nikdy nevrátí, protože dobré věci a doby se nevracejí. Je to také jakési životní krédo. A nádherně napsané! Hle, to počteníčko – nemohu jinak, než převážnou část opsat slovo od slova:
         Představuji si, že jsem synem advokáta, který mi zanechal deset tisíc livrů ročního důchodu, z něhož žiji staromládeneckým životem.
Mám litovat dob, kdy psal pan president de Brosses, to jest roku 1739?

        Tuto otázku si kladu za snášejícího se soumraku, kdy snívám o osudu, o štěstí, o životě atd., dívaje se přitom na hasnoucí oharky v krbu. Veselo bylo kolem roku 1739, šlechta neměla strach, třetí stav ještě nenapadlo rozhořčovat se nad svými okovy nebo spíše nad svým nevýhodným postavením. Život ve Francii plynul klidně. Ctižádost, závist, tíživá chudoba, jež nás sžírají, nebyly tehdy možné. A já bych již nemyslil na nic jiného než na svou zábavu. V zaměstnání bych byl vzorem přičinlivosti anebo bych si počínal jako pravý lenoch.

        Když všechno dobře uvážím a vezmu si poučení z dějin, chtěl bych se narodit jako urozený Benátčan kolem roku 1650. Kdo by však mohl zastavit chod věcí? Je zbytečné po nich vzdychat, alespoň pokud to myslíme upřímně!

        Kdo by mohl říci jaru: „Zastav se, zůstaň s námi; mám vždycky raději květy, dávám jim přednost před plody podzimu, a hlavně před smutným a nuceně rozumným životem strašné zimy.“

        Vrátíme se k veselosti a dobrému vkusu po takové revoluci, jako byla naše?

        Nic není naší situaci podobnější než zasmušilá Amerika: jedině ona nám může poněkud objasnit naši budoucnost. Tam za vodou je despotou obhroublá prostřednost, jíž je nutno se kořit, aby nebyl člověk ostouzen na ulici. V New Yorku by se La Fontaine neodvážil říci: Jak nenávidím sprostý dav!

        Já osobně bych si přál, aby prostý lid byl šťastný. Štěstí je jako teplo, jež stoupá z poschodí do poschodí. Nechtěl bych však za nic na světě s prostým lidem žít, a ještě méně musit se mu kořit.

        V New Yorku se musí člověk snažit zavděčit svému vlastnímu ševci a jeho bratranci barvířovi, který má deset dětí.
 

        Od Stendhala jsem kdysi čítal hlavně jeho romány, ale nyní vidím zcela zřetelně, že jsem dělal chybu, když jsem se soustředil jen na ně. Ne že by ty romány nebyly také neobyčejně čtivé, duchaplné a nabité podobnými výše uvedenými úvahami, to rozhodně ne; jen říkám, že jsem se jeho ostatním spisům zbytečně vyhýbal a nedůvěřoval jim jako příliš nezajímavým.
 

        Kdysi bylo mé rodné městečko docela půvabné – malé, málo lidnaté, pusté, spíše venkovského rázu, klidné a milé – kdežto dnes... Přepadá mě z toho smutek. Lidé korzovali po místech, kde se dnes nedá pomalu ani přejít ulici z jednoho chodníku na druhý, na silnicích žádná auta, v okolí města žádná zástavba, jen prázdná políčka a vysoké lesy. V podstatě je strašné, kam civilizace došla a kudy se ubírá jako parní válec dál.
 

        Snad bych znovu někdy miloval i ženy, kdyby nezlobily a daly se vypnout.
 

        Stendhal je mistr pera. Čtení mi přináší pocit štěstí. Dokonce se usmívám!

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava