Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Zápisník mrtvého muže

 

        První den v pekle. Nastoupil jsem jako lisař do Koh-i-nooru. Závidím kachnám na rybníce jejich svobodu. Těm jsem záviděl jejich život ostatně vždycky, ale po dnešku závidím i zvířatům v kleci. I ona se mají lépe než Já. Aspoň nemusejí nic dělat. Po mé první dvanáctihodinové noční směně jsem se probudil a posadil se na posteli s výrazem absolutního děsu a zoufalství. Jsem mrtvý muž. Můj život skončil. A ještě k tomu o tom vím. Uvědomuji si plně svou životní prohru.

 

        Přemýšlím, které náboženství je nejblíž pravdě. Ovšemže se všechna mýlí, protože člověk nemá pravdu nikdy, ale třebas hinduismus, šintoismus, satanismus, animismus nebo uctívači Slunce jsou hodně blízko pravdě. Hlavně se mýlí každý monoteismus. On se nejenže mýlí, on je dokonce směšný a hloupý.

 

        Blízko pravdě je i šintoismus, který uctívá božskou přírodu a moudrost předků, neboť pravým bohem je jen příroda; a prvotní myšlenka, tedy myšlení předků, je vždycky nejsprávnější a neměla by se měnit.

 

        Jedna ženská, která jediná si se mnou už tyká, mě zve příští měsíc na podnikovou schůzi. Asi se jí líbím, protože se na mne pořád hezky usmívá a snaží se na mne mluvit. Teď se mě zřejmě snaží dostat někam ven, „do společnosti“. Nevím, co si ode mne slibuje nebo co vlastně chce a tudíž nevím, jak se zachovám. Ona se mi líbí taky, i když je to celé samozřejmě velké nedorozumění, které se jistě velmi brzy objasní. Já se nemohu nikomu líbit.
 

        Každý instinkt je výsledkem rozumového uvažování.
 

        Rozum člověka je smradlavá onuce a on si myslí, že celý svět takto smrdí po člověku.
 

        Ve fabrice jsem se odvážil jít si nahoru lehnout na čtvrt hodinku – a po deseti minutách mě tam načapala vrátná. Trapas. Určitě to všem vyslepičí. Zůstal jsem schovaný, když přišla, ale to jsem neměl dělat, měl jsem se radši hned ukázat, protože mě stejně našla a asi se hodně vyděsila, ježto dost vyváděla. Snažil jsem se ten hrozný trapas zamluvit a zlehčit, ale stejně tam teď asi nějaký čas nepáchnu.
 

        Jako vždy, když čtu nějakou zajímavou knihu, i ta kniha z knihovny o Egyptě (Egypt: Říše faraonů) mě ovlivňuje natolik, že jsem do jejího obsahu ponořen víc, než do ponuré reality začátku jedenadvacátého století
 

        Zaujalo mě také, že dělníci na stavbě pyramid vůbec nebyli žádní zbití a bičem a podvýživou zbědovaní otroci, jak se vždy tvrdilo, nýbrž byli to normální zaměstnanci, placení v bohatých naturáliích, kteří dokonce neváhali i stávkovat, když se jim něco nelíbilo! Další letitý mýtus tedy padl. Zdá se, že mnohé z lidského vědění je spíše falešná představa než holá skutečnost.
 

        Naděje svitne teprve tehdy, až někdo dostane Nobelovu cenu za návrh razantně snížit počet lidí na Zemi.
 

        Zatracená fabrika mizerná, zasraná práce! Nenávidím takovýto „život“.
 

        Nelíbí se mi už dokonce ani to speciální výrazivo, jež se vůči zvířatům používá: jak žerou, jaké mají tlamy a huby, jak jsou březí a jak se páří a podobně. Už i to mi leze na nervy. Je to vůči zvířatům, jež jsou ve všech ohledech lepší než lidé, neuctivé a ponižující. Takto sprostě by se mělo jednat a mluvit s lidmi a o lidech.
 

        Stateční bojují do posledního dechu, třebas by ten boj byl beznadějný.
 

        Bible je opravdu velmi odporná a chorá kniha. Vezměme Bibli a vezměme Starověké báje a pověsti a máme zářný příklad, jaký je nebetyčný rozdíl mezi kulturou eremickou, tedy pouštní, a kulturou hyletickou, tedy lesní, zosobňovanou ponejvíce Řeckem a Římem, ale též polodivokými Kelty, Germány, Vikingy a pohanskými Slovany dávných věků. Oproti Bibli, která již jasně zapáchá chorobou, zdegenerovaným šílenstvím a schizofrenní náladou moderních rozměrů, jsou Starověké báje a pověsti nádhernou, kouzelnou knížkou, plnou chrabrosti všedního dne, prosté poetiky prostých lidí nezkažené mysli a studnicí zdravé moudrosti předešlých věků.

 

        Až příliš mnoho lidí se zabývá myšlenkou, jak by asi pochodil v dnešním světě Ježíš. Někteří říkají, že by nejspíš skončil špatně, v blázinci a podobně. Ale nikdo se nezabývá myšlenkou, že by tak dopadl každý druhý hrdina starověkých bájí. Ti by dopadli zdaleka nejhůř. V dnešním chorém světě by z nich udělali nebezpečné psychopaty, zločince, masové vrahy, megalomany, válečné štváče, fašisty, zatímco Kristus by možná do tohoto postmoderního blázince nejspíš naopak velmi dobře zapadl, stav se určitě úspěšným byznysmenem.

 

        Jestli mě ty tři právě uplynulé roky prázdnin něco naučily, tak šetřit peníze, obracet každou korunu, dříve než ji utratím. Příliš těžce získávám peníze na to, abych je takto nerozumně utrácel.
 

        Má se oplácet stejným, ne-li horším způsobem.
 

        Huysmans: Naruby
První dojem je přímo úchvatný. Krásně napsáno, výborně přeloženo. Ocitl jsem se zkrátka zase jednou ve vybrané společnosti vysokého ducha a ovanul mě příjemný nádech pravého francouzského espritu, jejž tak v literatuře miluji. Je to opravdu požitek číst. Jazyková vytříbenost a majestátní sloh. Po něčem takovém prahla má duše již dlouho – leč nenacházela.

 

        Přírodu žádné umělé prostředky totiž nenahradí – ani ty sebelepší a sebeklamnější. Chybí jim totiž určitý moment překvapení; jsou předvídatelné a nudné. V přírodě nemá „člověk“ o dobrodružství nouzi; stále jej tam něco nového překvapí, zaujme, nadchne, rozvíří usedlou krev; nadýchá se tam čerstvého svobodného povětří, jež se také nedá ničím nahradit, dodá mu pocit pravé prapůvodní zvířeckosti, kdy je vydán na milost a nemilost všem přírodním živlům, s nimiž sounáleží nebo by chtěl sounáležet. Teprve v přírodě mám pocit, že žiji opravdu naplno. Přitom o sto, dvě stě let dříve musela být příroda ještě lépe zařízena k navození všech těchto vzletných pocitů, neboť byla liduprázdnější, rozsáhlejší, přístupnější a dostupnější než dnes.

 

        Sem tam se snažím otevřít na ně pusu a komunikovat, aby se neřeklo a aby mě jako cizího elementa neukousali, ale spíš se podobným příležitostným sociálním extempore z mé strany vyhýbám, pokud to jen trochu jde, protože jsou to ne-li rovnou barbarští primitivové, tedy jistě velmi jednoduší lidé, s nimiž si nemohu nikdy rozumět. Nereagují prostě správně; neodpovídají tak, aby se mi to líbilo; neříkají nic, co by se líbilo mně. Namátkou uvedu jeden příklad za všechny: Procházím se po podniku, po vnitřním otevřeném dvoře, kde koukám smutně na oblohu a na volně poletující ptáky a tak dále, potkám tam kolegyni a ptám se zdvořile:
        
„Taky na zdravotní procházce?“
Místo kladné odpovědi, jak bych rád očekával, třebas s krátkým dovětkem, jak je venku hezky nebo škaredě a jak je to dobré a osvěžující projít se krátce na čerstvém vzduchu pryč z dílny, na chvilku odpoutaný od řetězu pracovních povinností, dostalo se mi naprosto uzemňující reakce jako od nějakého degéna:
        
„Kdo by dobrovolně chodil na procházky, když nemusí?“
Co se na tohle zdegenerované „mudrosloví“ dá říct? Zůstal jsem naprosto konsternovaný nad tou pitomostí – jako vždy, když se neočekávaně setkám se sprostotou.
 

        S některými lidmi je opravdu lepší nezapřádat žádné složitější rozhovory – ostatně zdá se mi, že ani ty nejjednodušší. Někteří reagují podrážděně, vyhýbavě, odbývavě, odtažitě, lživě, sprostě a vulgárně – nebo nereagují vůbec, protože si zřejmě myslí, že jsou něco víc, na výši svého léta budovaného profesního postavení, a že by se se mnou snad zahazovali. Navíc si nedokážu vůbec představit, že by bylo jakkoli možné se právě s nimi bavit o něčem, co mě zajímá: třeba o hudbě, o umění, o literatuře – neřkuli o filosofii! To je prostě vyloučeno. S nimi se nemůžu bavit ani o přírodě, o cizích zemích, o cizích jazycích (…) a tak dále. Nebo o politice – no, to už vůbec! Akorát bychom se do krve pohádali. Stejně to jsou všichni víceméně komunisti či socialisti – jak to tak bývá mezi dělníky. O své pracovní podmínky se přitom málo zajímají, a i tento pramalý zájem se omezuje jen na plané nadávání a pasivní přijímání daného stavu. Jejich všeobecný přehled a vědomosti jistě nesahají dál než k místním maloměstským drbům a prázdnému tlachání o blbostech.
 

        Ženské jsou rozverné jako děti. Všude chodí spolu jako pusillus grex, jako stádečko koz. Blažená nevědomost. Šťastní to tvorové. Chtěl bych mít jejich veselost, ale rozum si přitom ponechat. Jsou jako ty děti.
 

        Nenávidím lidi, způsob jejich nebásnické moderní mluvy, způsob jejich nepoetického „života“, jejich debilní vysmátost, jejich nejnovější zprávy, potrhlé aférky, „žhavé“ trháky a hity, módní „vychytávky“ a vynálezy, politický systém, společenské trendy, televizní a rozhlasové programy, jejich takzvanou „kulturu“ vůbec. Opovrhuji dnešní mládeží, která již nerebeluje, tak jako jsme se bouřili my, ale která je ještě horší a měšťáčtější než jejich rodiče i prarodiče. Odpuzuje mne to všechno.

 

        Ale dnes už se nikdo nestydí přiznat, že nic nečte, kromě časopisů; že za život nepřečetl jedinou knihu; že nikdy nic nenapsal; žádnou báseň, žádný spis, ani mizernou stránku do deníčku, v němž by si srovnal vlastní myšlenky a naučil se dobře psát.
 

        „Copak to“, prý, „řešíte?“, řekl, když mě viděl sedět u mého pracovního stolku, znuděného, zahloubaného a skloněného nad diářem.
„Tam je vaše práce“, a ukázal na prázdnou krabici, to jest na hotovou práci.
Měl jsem opáčit „hovno ti je po tom, co řeším!“, ale místo toho jsem jen nevrle zavrčel „ále nic“ a šel jsem předstírat práci.
 

        Opět se potvrzuje, že stejní duchové mají stejné myšlenky, stejné obavy.
 

        Jednou nebude rozdílu mezi nocí a dnem, neboť noc i den budou stejně matné, šedivé a špinavé – octneme se jakoby ve stálém zatmění, kde přestanou růst rostliny a poslední zbylá zvířata přestanou rodit mláďata. Jen zdegenerovaný člověk bude dál uměle přežívat v tomto nehostinném, polostinném prostředí, bude se dál přemnožovat, dál bude spokojený, aniž ví přesně proč a s čím, dál mu to bude všechno jedno.
 

        Po cestě do práce a z práce potkávám před gymnáziem jednoho stařešinu – je to rozložitý javor klen, jenž vypadá skoro jako nějaký baobab nebo sykomora. Kolem proudí kolony aut a on to nehybně sleduje. Vždycky, když jej míjím, myslím na to, jaké časy a doby asi nepohnutě zažil, jakých událostí byl němým svědkem a čeho se to dožil na své staré kořeny.
 

        Česko volí prezidenta. Jde to však mimo mne. Je to jen jakási vzdálená ozvěna čehosi, co se mne netýká, co mne však přesto dostihlo svou neomalenou vtíravostí.
 

        Dokončil jsem pomalou chůzí okruh, jímž jsem se vrátil z opačné strany, než z které jsem vyšel, zpátky k mé „luxusní“ rezidenci, již tak nenávidím, protože jsem v ní jako v pasti, jako ve smyčce, která se neúprosně stahuje čím dál víc a zadrhává se mi kolem hrdla, dusíc mě.
 

        Moje odtržení od všeho lidského jde tak daleko, že nesnáším všecko, co je příliš přívětivé lidem a jim blízké. Snesu jen absolutní kritiku lidství, výsměch lidství, nebo takovou literaturu, jež se svým způsobem také vymyká všemu lidskému, neboť hovoří převážně o mimolidských věcech, jako je například příroda, liduprázdná krajina a podobně, nebo popisuje také takové totální odtržení od lidského světa, jaké jsem učinil Já sám.
 

        Kdyby se věci ubíraly správnou cestou, žil bych teď na vsi jako svobodný pán sedlák spjatý se svou půdou a se svým lesem, jak tomu chtěla příroda. Ale toto Bauertum, toto mystické spojení krve a půdy bylo kdysi násilně přerváno a moderní doba již pro tyto přirozené věci nemá pochopení ani podporu vlád. Jim jsou svobodní lidé k ničemu; ony potřebují masu nemajetných otroků a bezzemků, jež lze takto snadno ovládat.
 

        Lidužel, s podobnými nesmysly se v této edici jakoby roztrhl pytel, nebo někomu pukla hlava a vysypaly se odtud piliny, protože třebas francouzskou větičku o pouhých třech slovíčcích penser est sentir, čili „myslet znamená cítit“, zčlověčili nepochopitelně na „myslet je být“; řecký výraz πρωτον ψευδος, neboli „první lež“, je zmírněn na „první chybu“; latinský výraz foetor judaicus, židovský zápach, je pro jistotu z důvodů současné politické korektnosti raději ponechán úplně nepřeložený; další latinské rčení simplex sigillum veri, doslova „jednoduchost pečetí pravdivé“ nebo česky volně také „v jednoduchosti je pravda“, je blbě přeloženo jako nicneříkající slovesný paskvil „jednoduše průkaznou pečetí“; francouzskou větu il commence par douter de tout, et finit par tout croire, napsanou ještě k tomu s jednou pravopisnou chybou, větu, která znamená česky „začíná pochybnostmi o všem a končí vírou ve vše“, zčlověčil překládatel opět pochybeně jako „mluví o všech pochybnostech a končí pak u stvořitele“! No tady už si začínám myslet, že to dělal za něho jeho pes, a ne člověk! Opravdu inteligence na bodu mrazu – ale absolutního! To je, prosím, překladatel? Já bych mu dal nanejvýš překládat vagóny na nádraží, a ne knihy jednoho z největších filosofů všech dob! (míněn Schopenhauer a jeho Aforismy k životní moudrosti ve vydání z roku 1997)

 

        Žijí v tom zmrzačeném světě špatného života a špatné „hudby“, jež je jim stejně jenom kulisou a doplňkem jejich vlastní pitomosti, a zemřou tak – se sluchátky v uších, aniž by řekli, jako řekl Lully: „Mon dieu, quelle silence!“ Tak tenhle „pokrok“ se tedy zase jednou obejde beze mne.
 

        Já už jsem se dávno přestal smát lidské hlouposti, protože nyní z ní zvracím a šílím. Možná jedině v té krásné antice bych se dovedl ještě smát, spolu s Lúkiánem, Démokritem a dalšími. Ale nyní? Nyní pláču jako Hérakleitos.

 

        Šichtu jsem protrpěl v hluboké depresi a v úzkosti z obav o budoucnost.
 

        A konečně byl konec a Já se ocitnul před branou, na chvíli zase svobodný.
 

        Prohlížel jsem si jen tak ze zvědavosti vývěsku realitní kanceláře. Jeden vesnický domek se zahrádkou je na prodej v Pusté Kamenici za 1 600 000 korun. Ten bych bral. I tu Pustou Kamenici bych bral, ježto je to malá, skutečně pustá ves uprostřed hlubokých a rozlehlých hvozdů. Alespoň tak si ji pamatuji. Musím se tam na jaře zase podívat! Tam by se mi líbilo bydlet!
 

        Příští generace, budou-li jaké, možná o nás řeknou, že jsme byli šťastní, i když my sami, hlavně Já, si to nemyslíme. Tak je to s každou novou generací na cestě postupné lidské degenerace: domnívá se, že předešlé věky byly šťastnější a lidé v nich že žili jednodušeji. Lidužel mají pravdu. Kdysi lidé tímto způsobem záviděli štěstí a prostotu zvířatům. Takže – ačkoli se to zdá nemožné a absurdní – jednou budou příští generace závidět i nám tento náš celosvětový kriminál a budou říkat, že oproti nim my jsme ještě žili relativně blaze.
 

        Škoda, že ani nejbystřejší hlavy všech dob nejsou s to otočit kolo dějin!

 

        Inu, žák překoná svého učitele často, neboť – má-li k tomu dostatek talentu – vylepší a přidá leccos k mistrově předloze.
 

        Člověk má prý tři životy: jeden veřejný, druhý soukromý a třetí tajný. U mne život soukromý a tajný splývá v jeden, zatímco z veřejného, zbaveného jakékoli mimiky a slov, prchám do vlastní niterné samoty.
 

        To také musela být doba! Ale s tím je provždy konec. Nic a nikdo již nevzkřísí dávno mrtvého ducha té nádherné antiky. A kdyby se o to zase někdo pokoušel, opět nějaký velký muž a velký státník, jako byl Hitler nebo Solón nebo Sparťan Lýkúrgos, nikdo by to nechtěl a všichni by kvičeli jako čuňata na jatkách: „Diktátor! Nelida! Ďábel! Masový vrah!“ A po všechny časy už budou všichni hloupí, nevzdělaní a tudíž špatní lidé toto úzkostné kvičení bezduše opakovat, aniž by se nad tím byť jen nakrátko zamysleli nebo si sami zjistili, jak to vlastně doopravdy bylo s tím údajným „ďábelským plánem na ovládnutí světa“ a kdo skutečně nyní ovládá svět totálněji než nejtotálnější totalita.

 

        Degenerace lidstva již dosáhla nezvratných dálav. Když se podívám na současné zparchantělé, zpohodlnělé, zženštělé, ztučnělé a zchoulostivělé lidi, zabývající se již jen samými perverzitami, začínám chápat Vůdcova podivná slova z jeho závěti, v níž přeje německému národu každých dvacet let válku. Hitler byl poslední velký politik, který chtěl toto vše nezvratitelné zvrátit a vrátit svět znovu do správných kolejí. A jak „neslavně“ dopadl! „Neslavně“ pro ně – nikoliv pro mne! Kdyby byl zvítězil, byl by zaživa oslavován jako bůh, jako spasitel lidstva. Ne jako Kristus, ten ukřižovaný lžiprorok Nazaretský, „král židovský“ – ten byl slabý, zkažený a dekadentní podvodník, prototyp špatného člověka, zástupce podlidí, malých na tomto světě. On zosobnil začátek konce antiky. Jím to začalo.
 

        Včera nainstalovali do dílny průmyslovou kameru. Takže nyní jsme pod neustálým dohledem, už i tak hodně ostrém. Moc „pěkné“. Orwell se teď někde bije v prsa: „Já to věděl, kam to spěje!“
        
Blíže se k našemu orwellovskému sídlišti Vítězství, z dálky již vidím zase toho blba Humeníka s čoklem. Naštěstí jakmile uviděl, že se blížím, přidal do kroku, táhna psa na řemenu smykem za sebou, aby mě nemusel potkat. Kvituji s uspokojením jeho bohulibý záměr a i Já zpomaluji, abych se s nimi nestřetl.

 

        Jsem zvědavý, kdy nějakému jedinci se slabšími nervy dojde konečně trpělivost a začne ta všudepřítomná otravná psiska systematicky pobíjet, nejlépe i s jejich pány a paničkami, kteří si své nevychované „mazlíky“ nedovedou ohlídat.
 

        Dalekohledem jsem zkoumal dvě stavení, z nichž u jednoho z nich stál na dvorku kůň. Třeba je to ten, po němž jsou tu všude stopy okovaných kopyt. Tady by se mi líbilo bydlet.
 

        U nás na sídlišti je pak hotový psinec. Na prvním místě je samozřejmě nejvíc už z dálky slyšet ta čubka, co mi už hezkou řádku let pije krev a hraje na nervy, před barákem pitomým obchází s dalším čoklem jako kurva ta píča nedávno ještě těhotná a nyní slehlá a dokonce i ta mongoloidní debilka odnaproti má u hnáty podvraťáka, který si na mne otevřel držku. Jak příznačné! Je už téměř jistým kritériem debility vlastnit psa!
 

        Je to k zbláznění. Někdy mám pocit, že už to nevydržím, povolím všechny duševní a nervové „svěrače“, svléknu se donaha a začnu vyvádět, metat kozelce, válet se v kotrmelcích po zemi, dělat si otevřeně z lidí šoufky, říkat co na duši to na jazyku... – zkrátka vysrat se na všechno a dělat si co mě napadne, jít si kam libo a vůbec tropit všechny ty svobodné věci, kvůli nimž se lidé hospitalizovávají v ústavech pro psychicky narušené.
 

        S holkama na dílně je to jako v mateřské školce; hihňají se a výskají a povykují a pokřikují pisklavými hlásky, z nichž mně třeští hlava; jsou to takové přerostlé děti a je chybou, že je někdo bere vážně jako rovnoprávné živočichy. Chlapi se zase dovedou bavit jenom o mrdání, o chlastání, o sportu, o autech, anebo o tom, jak si koupili půlku prasete a celou ji sežrali.
 

        V duchu se toulám lesem, ale v duchu to není ono; lepší je to ve skutečnosti; ale to nemohu.
 

        Vyjdete z baráku pitomého a zuřivě vás napadne pes. Na mne by takhle ta čubka vyjela jenom jednou! Přísahám, že se jednou neudržím a něco se stane! (…) Jednou se půjdu vážně projít ven s klackem a pak za sebe neručím!
 

        Výroční den německé okupace. Přemýšlím, jak bych asi tehdy reagoval. Je to sporné. Naučili nás jezdit vpravo, mám rád vše německé, sdílím Hitlerův postoj k tehdejšímu Československu a k parlamentní demokracii... – myslím, že bych ani neprotestoval, ani nejásal; nejspíš by mi to bylo jedno: vláda jako vláda – všechny jsou stejné.
 

        Městský rybník je vypuštěný. Odhalené jeho bahnité dno skýtá nepěkný pohled na různé harampádí, které tam nějací dobytci postupně naházeli.
 

        Vzpomínám, jak jsem byl dřív podnikavý (a není to tak dávno!), jak jsem byl „do světa“, „na holky“, jak jsem chodíval nakupovat, jak jsem cestoval, jak jsem byl ještě docela hovorný a družný při své přirozené tichosti a uzavřenosti, a vůbec jak jsem byl aktivní – míním vnějškově aktivní. S tím je teď konec. Zdá se mi to všechno marnotratné, nesmyslné, nerozumné a hloupé.
 

        Papoušci byli na mne také zvědaví; vyšplhali, chudáci, ve své zlaté klícce na vyšší bidýlko, aby mě lépe viděli. A zpívali. Z vedlejší klece se k nim připojil další zavřený nebožák. Ten byl v kleci sám. Tamti byli žlutomodrobílí, tento úplně bílý. A zpíval, chudák, tesklivou písničku též. Bylo mi jich líto. Pískal jsem na ně taky v odvetu a docela jsme si rozuměli v notaci, i jako zvířata s podobným osudem. Viděl jsem, že mají ze mne zdravé povyražení a nechtěl jsem je zradit svým odchodem.
 

        Jako by nestačila ta otročina, ty nucené práce; ještě mě bude buzerovat nějaký otrok!
 

        A tak plně v souladu se současným trendem všechno falšovat a ochuzovat, počítá se zjevně s tím, že divák, naladěný příjemně tím skvělým prvním dílem, přijme jaksi ze setrvačnosti a ze zvědavosti i následující díly, i když ty už jsou a budou jen slabým odvarem nejen starých „Monty Pythonů“, ale i svého vlastního prvního dílu.
 

        Přitom ještě o velikonocích 20. dubna misantropického roku 26 (kam se ty roky ztrácí!), tedy před šestnácti lety, jsem se mohl bavit pliváním na tupé hlavy koledníků z okna mého pokoje.
 

        V jiné kleci vedle té jejich nyní vidím a zřetelně rozeznávám pěknou malou líbeznou činčilu. To je tedy ten „králík“! Snažím se je příliš nepoděsit; nepřistupuji proto až těsně k oknu, avšak zdáli se jim obdivuji. Je mi jich však líto, hluboce líto až k pláči.
 

        Všechna parkoviště bych zrušil, rozrušil pneumatickým kladivem, roztrhal ekrazitem – a zasázel bych tam stromy, jako jsou tyto zde.
 

        Včera jsem se normálně těšil do fabriky na noční šichtu! Netěšil jsem se však na práci, nýbrž na to, že uniknu nepřestajnému hulákání Čubky. Co ta včera vyváděla, to přesahuje všechny meze! Celý den hulákala pod mým oknem a nepřestala! Copak nikdy nechcípne?
 

        Nečekám na nic, nerozmýšlím se a okamžitě po procitnutí se oblékám a mířím ven. I tak jsem se zdržel tím, že byla noc kratší o celou hodinu. Táta projevil přání jít se mnou. Neodmítám. Je to již dlouho, co jsme spolu nikde nebyli. Kupodivu mi stačil v tempu a nechal se ochotně vést, kudy se mi zamanulo. Ukázal jsem mu všechny ptáky a zvířata, jež jsme potkali nebo viděli a zavedl jsem jej na svá oblíbená místa. Viděli jsme takto hned v polích za sídlištěm dnes již vzácnou křepelku, dále skřivánky, kachny, drozdy a z větších zvířat mnoho srn a jednoho koně.
 

        Na odchodu, když jsem míjel dveře přízemního bytu, za nimiž ta čubka uřvaná huláká, třískl jsem do nich vší silou pěstí. Čubka pitomá se za těmi dveřmi lekla a rozhulákala se ještě víc.
 

        To je hrůza! Půl dne jsem zavřený pod přísným dohledem ve fabrice, pak přijdu na ubikaci, kde se za mnou zabouchnou vstupní vrata s ohlušujícím třeskem jako brána pekelná za smrtelným hříšníkem, ale ani doma nemá misantrop od každého pokoj! Jak si mám odpočinout, jak mám nabrat sil do dalšího života? Chce se mi zemřít.

 

        Po šichtě před fabrikou túruje jedna moje lžikolegyně své smradlavé auto na sytič, drhne zběsile z okének jinovatku a nakládá do kufru práci na doma. Tak takovou verbeží nejen z duše pohrdám, ale chovám k nim jen zášť. Já jsem rád, že tu práci tři volné dni neuvidím, a ona si ji ještě bere domů, aby se náhodou nenudila. Takové nízké otrocké duše z duše nenávidím.
 

        Jsem za uplynulých dvanáct hodin udobrýdenovaný až do přesycenosti. Teď chci být sám a nikoho z lidí už nevidět.
 

        Ani výhled z okna na sídliště neskýtá kdovíco potěšujícího. Jeden magor primitivního vzezření tam u auta řve na svou ženu, že přišla pozdě a že „už tam dávno měli být“, a kope přitom vztekle do kočárku s malým křičícím harantem. Je to dost vypjaté divadlo. Myslel jsem, že vezme tu montpáku, již třímal v pracce a že to děcko s ní snad přerazí! To jsou scény! To jsou magoři!
 

        Co je však na této sbírce básní (Moje nejmilejší verše, R. Lukavský) hrozného je od samého počátku průvodní slovo hercovo. To jsou plky! To jsou humanistické žvásty! To jsou politicky konjunkturalistické, pseudonábožné, křesťanství vyzvedající, semimarxistické člověčismy!
 

        Opět se tedy ukazuje, že celé herectví, tak neoprávněně a přehnaně nadhodnocované hlupáky, je jen pouhým cirkusovým číslem a že herec je často jen cvičenou, vydrezúrovanou opicí, která nemá ponětí o tom, co a proč dělá a říká. Je to jen jeho sprostý džob, jeho všednodenní mizérie, jeho otlučený žlab, jeho žebrácké ponížené nastavování dlaně, jeho kurevská prostituce za prachy, jeho iluzionistické představení za účelem vymámení peněz z oblblého obecenstva, tedy jen druh „pojišťovacího“ podvodu – nic víc. Herec něco prostě automaticky odříká (cokoliv, co mu podstrčíte), po šichtě si „odpíchne“, ale hlubší smysl nedokáže stejně pochopit svým obyčejným mozkem obyčejného člověka. To se totiž nedá naučit. Může se jen naučit roli – toť vše. Může se jen domnívat, že je něčím víc než obyčejným člověkem, když se v práci zaobírá uměním – ale není; vždyť totéž by si mohl nalhávat i každý obyčejný tiskař knih v tiskárně, ba každý obyčejný hrabalovský třídič ve sběrných surovinách, jemuž projdou nemytýma prackama tisíce beletristických textů, aniž by zanechaly v jeho tupém mozku jakoukoli výraznější stopu!
 

        Taktnost a slušné, ničím nepopouzející jednání a chování je rozšířeno v denním styku s lidmi (to aby se nepozabíjeli); ale je falešné jako pozdravení. V literatuře, najmě v osobní zpovědi, ve svém vlastním názoru, má být pisatel upřímný a otevřený, i kdyby se to někomu, a třebas i každému, nelíbilo. V literatuře by měly jít všechny slaboduché ohledy stranou a měly by ustoupit holé pravdě.
 

        Z okna šatny jsem viděl transport krav na jatka. Úplně jsem se zhrozil! Náhle jsem si opět uvědomil, že „to“ stále existuje; že je smrt a vraždění nevinných; a že bůh Indra kdysi osvobodil krávy nadarmo. Stály tam, na zastřešené korbě nákladního vozu, namačkány na sebe jako lidský dobytek v tramvaji, a jely na smrt.
 

        Na světlině sice ještě letos nikdo zřejmě nemrdal, ale pravý šok mi způsobil pohled na můj posvátný dub: Někdo ho objevil a natahal na něj jakési podlážky, vyrobené ze svázaných kmínků nařezaných asi někde okolo. Nahoru vede horolezecké lano. Zkrátka konec. Konec s tímto mně tak drahým místem. Už nikdy se sem nebudu moci vrátit, abych tu znovu prožil pohádku mládí, natož abych zde tábořil! Je mi z toho zjištění do breku. A Já to tušil, že se s tím dubem něco zlého stane! Tušil jsem to!
 

        Jakmile budu s tímhle bytem disponovat, prodávám jej a stěhuji se někam na malou vísku, kde jsou psi za plotem a lesní tišiny za humny.
 

        Na venkově je totiž krásně: Málo lidí, nikde nikdo necourá a neotravuje se psy, neboť ti mají – tak jak to má být – své dostatečně prostorné výběhy na zahradách a na dvorcích. Vlastně jsem dnes na venkově viděl víc slepic, koček (a nádherných!) než psů. Příroda je tam pak ovšem naprosto dokonalá.
 

        Kafka byl také Žid; ale, jak je vidět, není Žid jako žid. Chvástavé Židy a potrhlé pánbíčkářsko-moralistní židy také nemám rád (kdo by měl?), ale Kafku (nebo třebas jiného židáčka, Woodyho Allena) uznávám. Uznávám Žida Freuda za jeho přesvědčení, že nábožné „city“ jsou projevem duševní choroby a že člověk je větší bestie než se zdá, byť na druhou stranu si ošklivím Freudovu posedlost sexem, jako u tolika mnohých jiných přesexualizovaných Židů. Uznávám i chytrost Žida Einsteina, i když u něho mi vadí zase to míchání fyziky s „boží“ metafyzikou, jež je však více morálním hlediskem, pokrytectvím a – ano! – lží, než vědeckým problémem.

 

        Bertold Brecht, typický židobolševik, četl Kafkovu Proměnu jako dílo „jediného opravdového bolševického spisovatele“ (blbec – do plynu s ním!); maďarský kritik György Lukács ji četl jako typický produkt dekadentní buržoazie (kretén!); Borges ji četl jako převyprávění Zénónových paradoxů (není vzdálenějšího nesmyslu!); Vladimir Nabokov ji četl (částečně) jako alegorii úzkosti v době dospívání (to už je lepší, leč pořád špatně, pane pedofile!); a francouzská kritička Marthe Robert ji četla jako příklad jasnosti německého jazyka (nu, snad). Všichni tito jsou však vedle jak ta jedle!
 

        Nejtrefnější a nejobjevnější ze všech názorů na Kafkovu Proměnu, jež autor Dějin čtení nashromáždil, je však určitě názor jeho dcery Rachel, která povídku četla ve třinácti letech a připadla jí humorná. Kam se hrabou všichni věhlasní pisálci a kritikastři na jednu chytrou dívenku! Mně také připadla Proměna humorná, ale jen v jistých pasážích, kde se Kafka (sám úředník) krátce strefuje hrotem ironie do drobných ponížených úředníčků, kteří se až nápadně podobají též hmyzu, například švábům, kteří žijí ve strachu před světlem a otevřeným prostorem v temných koutech a živí se odpadem.
 

        Na nástěnku jsem si pověsil nový pěkný plakát s chumlem pěti malých roztomilých koťátek. Kočky jsou fajn. V životě nepochopím, co kdo vidí na čoklech. Kočky mám rád, psy nenávidím.
 

        Dobré psaní a dobré čtení je vyhrazeno stále jen těm nejlepším, ostatní je brak a šmejd a lůza.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava