Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Vanaprastha

„A tenkrát vznikla ve mně nenávist k lidem a opovržení jimi.

Neboť co znamenají všechny ty praktické, prašivé snahy lidí,

jejich průmysl, blahobyt, štěstí, proti minutě,

kterou jsem prožil v ráji svém.“

(Ladislav Klíma, V zasněném údolí)

6. dubna 44

        Jsem vanaprastha, jsem ten, jenž odešel do lesů.
 

        Pak ovšem padá možnost zřídit si tady ohniště, protože to bylo tou nejzávažnější příčinou toho, že jsem mu tehdy musel slíbit, že se nevrátím. Slib byl vynucený pod nátlakem, slib je promlčený, slib je neplatný. Svět má patřit divokým tvorům, jako jsem Já, a ne jemu.
 

        Noc byla opět jasná a krutá. Pro mráz se nedalo vůbec spát. Spatřil jsem padat „hvězdu“ při otáčení z boku na bok. Krásně houkaly sovy.
 

        Dřevák řekl takové to rétorické „nó...“ ze slovníku politiků a zřejmě by byl rád pokračoval nějakou inteligentní myšlenkou, kdyby na ni měl dost inteligence... – ale to už jsem se otočil zády a šel jsem si po svých, dávaje nepokrytě najevo, že slyšení je u konce.
 

        Je chladno. Konečně rozdělávám oheň, abych se zahřál. Plameny vesele plápolají a Já zažívám hřejivý pocit domácího štěstí a bezpečí.
 

        Z Ameriky nikdy nic kloudného nevzejde. Tradice amerického selfmademanství je tam příliš silná, a proto se největší oblibě těší nejrůznější obskurní příručky o tom, kterak se stát tím či oním nebo naopak tím či oním nebýt: „Jak vydělat milión“, „Jak se coby chudý přistěhovalec s jediným dolarem v kapse stát boháčem“, „Jak udržet funkční manželství“, „Jak vyhrát v kasinu“, „Jak napálit důvěřivé hlupáky a zbohatnout“ – to poslední by ostatně mohlo být podtitulem pro Diamondovu knihu Třetí šimpanz.
 

        Černé myšlenky nás napadají, jen když je něco v nepořádku s naším vlastním životem, ne s životem jako takovým.
 

        Zdá se, že všechny dobré knihy, jichž je na světě málo, jsem už v životě přečetl a že už mě nic nového nepřekvapí.
 

        Milujete-li přírodu, nemůžete zároveň milovat i tu stvůru lidskou, která vaši milovanou přírodu neustále ničí, otravuje a poutá.
 

        Dnešní lidstvo je také příliš primitivní a také příliš překáží v cestě přírodní evoluci. Tak to končí se všemi nepodařenými zmetky, jež jsou nebezpečné sami sobě, přírodě, jež jsou brzdou přirozeného výběru. Každá slepá ulička má svůj konec a ti, kdož se po ní ubírají s nadějí na pokračování, nebo jen proto, že jednoduše není cesty zpět, dojdou jednou na konec. Lidstvo skončilo na této planetě. Již je vlastně mrtvé, jen si to dětinsky dosud odmítá přiznat.
 

        Typicky židovské chlípnosti si povšimli i jiní přede mnou, nicméně tento archetyp je patrný u takových známých jmen a veličin, jako je Sigmund Freud, který na chlípnosti vybudoval svou psychoanalýzu, dále nepřehlédnutelná basální chlípnost v tvorbě i životě Woody Allena.
 

        V souvislosti s touto probuzenou soptící horou se opět názorně ukazuje a potvrzuje, že ani ta největší přírodní katastrofa nemůže co do rozsahu a ničivosti soupeřit s lidským morem na této planetě. Erupce islandské sopky Eyafjallajökull dokonce paradoxně přispěla ke krátkodobému ozdravění ovzduší nad Evropou! Ano, skutečně je tomu tak! Tím, že kvůli sopečnému prachovému mračnu musela být zrušena letecká doprava, znečištění vzduchu a hluk kolem letišť se výrazně snížily. Neboť zatímco samotná erupce vyvrhla do vzduchu jen 150 000 tun oxidu uhličitého, běžný letecký provoz nad Evropou vyprodukuje denně asi 510 000 tun oxidu uhličitého!
 

        Obloha je jasná, již je na ní vidět půlměsíc. Stojím v tom tichu a nádheře a jsem šťastný jako poslední „člověk“ na Zemi.
 

        Jsem ostrůvek tepla a světla v nekonečném temném a mrazivém vesmíru. Všichni mě mohou teď zdálky vidět, jak tu sedím mlčky a nehnutě u pravěkého ohně, opřen o strom, avšak Já vidím jen to nejbližší, co ozařují poskakující plaménky.
 

        Toulám se bezcílně po lese. Někdy přijdu na tak krásná místa, že mě to donutí zastavit se a v náhlém zmámení se musím opřít o nejbližší strom, obejmout jej a snad ho málem i zlíbat.
 

        Dalším letošním prvním spatřeným zvířetem byla před pár dny užovka. Nebyla však lidužel živá, nýbrž mrtvá. Doplazila se na silnici, kde jí nějaký motorizovaný dobytek přejel hlavu. „Ať žije lidstvo!“
 

        Řekl jsem už, jak moc si přeji, aby lidstvo vychcípalo? Asi ano, asi tak tisíckrát. Promiňte, ale toto nelze nikdy dost často opakovat.
 

        Introspektivní forma psaní, respektive autobiografická, je nejlepší, protože nejlepší příběhy píše sám život. Nic, žádné vyseděné, vypocené, složitě sesumírované romány s většinou nerealistickými zápletkami, se nevyrovná čistě osobním zážitkům a autentickým myšlenkám. To je můj pevný názor, jehož se také držím. Ne však každý může psát jen podle svého života. Čí život a osobnost jsou natolik nudné, všední a obyčejné, že by podle nich vznikala jen samá nudná a banální díla, ten si musí složitě, avšak nevěrohodně, to jest špatně, vymýšlet. Taková literatura se nikdy nemůže rovnat dobré introspekci nějakého zajímavého „člověka“.
 

        Když se chci podívat znovu na ty tři srnky, nejsou již tam. Tak náhlá změna mě překvapuje a pátrám proto po příčině. Náhle ji vidím: arcinepřítel všeho živého číslo jedna – myslivec, bouchal! Kráčí v tmavězeleném kabátě, v mysliveckém klobouku a s puškou přes rameno zvolna k místu, kde se před chvílí ještě tak pokojně pásly srnky. Okamžitě se proto obracím k ústupu do nitra lesa i Já. Pod prvním stromem, jsa kryt částečně jeho chvojím, se ještě jednou zastavuji a se obracím, abych zkontroloval, co bouchal dělá nebo kam jde. A vida ho, parchanta záludného; stojí rovněž skryt mezi smrkovými větvemi a také se mým směrem dívá dalekohledem! Hrome, dívá se přímo na mne! Parchant jeden! Koukáme na sebe zoči voči, z okuláru do okuláru!
 

        Zlé jazyky tvrdí, že Jean-Jacques trpěl k stáru stihomamem, čímž se vysvětluje zatrpklost jeho posledních spisů. Směšné tvrzení. To může tvrdit jen někdo, kdo nikdy nemusel před lidáky prchat, kdo nepotřebuje k životu samotu, to jest svobodu, to znamená ten, kdo se s lidmi ve všem podstatném a nejobecnějším shodne, to jest ten, kdo je stejný hajzl jako všichni lidi.
        
(…) Nepřátelství lidí, které on přesto tolik miloval, si možná zavinil sám – tím, že za nimi neustále dolézal a v dojetí nad sebemenším projevem opětované náklonnosti dokonce dojatě plakal.
        
Otravné dolézání nemá rád nikdo, nejen misantropové. A podivínské chování na veřejnosti, a dokonce i v soukromí, je lidmi nenáviděno za všech dob a za všech okolností. Přepjaté výlevy citu, dávané opět veřejně a nepokrytě najevo, vzbuzují nadřazený smích a odmítavost (…).
 

        Kdyby žil Rousseau dvakrát déle, možná by se z něj nakonec přece stal misantrop. Náběh k tomu měl slušný, ačkoli svou nenávist k lidem a pohrdání lidmi popíral i po všech ústrcích a neblahých zkušenostech s nimi. Nechtěl být prostě tím, kdo nenávidí. Měl by se dožít dneška: Přelidněná, lidmi zničená, zamořená, vyplundrovaná, ropnými skvrnami poskvrněná, plastovými flaškami zaházená planeta, zbavená většiny lesů, se zvířaty buď vybitými, anebo zotročenými, s lidmi zotročenými, by mu snad pomohla procitnout ze Snu a otevřít oči.
 

        Objevil jsem sklápěcí past zhotovenou z dřevěné bedny, zřejmě na lišku. Prozkoumávám ji. Všude okolo se povalují kosti a zbytky lebek, peří a chlupy jako v jeskyni Kyklopově. Žádná mrtvola ani zdechlina tam není, ani žádná masitá návnada, ale mrtvolný puch je přesto děsný. (…) Nechci se pouštět do psychologického rozboru pachatelovy duše. Bylo by to zbytečné. Takoví lidé žádnou duši nemají, tak jakýpak rozbor? Myslím, že by se misantropická společnost budoucnosti měla takovýchto bezcitných hovad zbavit a vyhladit je z povrchu zemského, jinak zmizí ze světa všechna krása, se zvířaty vymřou i básníci a celá Země se přemění na ohavnou páchnoucí abatoř, jako je toto místo. (…) Měl jsem se pokusit tu bednu, tu rakev, nějak rozbít.
 

        Četl jsem kdysi pravdivý příběh o jedné ženě, která se zúčastnila jakési turistické výpravy do Grónska. Ta žena pocházela z přelidněného Japonska a nikdy nepoznala samotu, nikdy v životě nebyla sama. Jednoho dne projevila přání odloučit se od své organizované skupiny, aby mohla strávit jeden den o samotě. Sbalila si tedy stan, trochu jídla a odešla na jiné místo do grónské pustiny. Uplynul den, uplynuly dva dny, třetí den už začali mít o ni starost, protože se stále nevracela. Čtvrtého dne se rozhodli ji najít. Našli ji celkem snadno a brzy, neboť nebyla příliš daleko. Jen se prostě nechtěla vrátit. Bylo jí dobře o samotě a byla naprosto šťastná a nadšená, třebaže veškeré jídlo už dávno snědla. V životě nepoznala větší svobodu a víc štěstí než v těch několika osamělých, jakkoli hladových dnech v pustině Grónska.
 

        Odjakživa totiž platilo, že chcete-li někoho zotročit, ať jednotlivce, nebo národ, musíte mu nejprve odebrat jeho vlastní prostředky k obživě a učinit jej závislým na jiných. Pak zas bude muset přijít na svět nějaký velký vůdce formátu Adolfa Hitlera, jenž považoval rolníka za pilíř státu, nebo král Friedrich II. Veliký, který rozkázal brambory pěstovat ve velkém.
 

        Sade svou zvrácenost nijak netají, ale dělá to alespoň duchaplně a s grácií šlechtice, což mu lze možná i odpustit. Dokonce se domnívá, že má na své straně přírodu, která jej takovým udělala. Ach, ano: příroda dělá mezi jiným též chyby.
 

        Ten člověk si koupil zahrádku pro své potěšení – ale podívejte se někdy, jak se při tom tváří: jako mučedník, jako galejník, jako kdyby dostal toto své hobby uloženo za trest, trpí svou „láskou“; sadista, který dobrovolně trpí.

 

 

 

Divoká Svoboda

 

Od dubna 45

        Jak jsem předeslal, zima tentokrát uběhla příjemně a rychle, bez nudy a užírání se. Bavil jsem se hlavně četbou, správou svých internetových stránek (až jsem si z toho přivodil dosti bolestivou epikondylitidu, čili „tenisový loket“), poslechem hudby a sledováním mých oblíbených filmů na videu.
 

        „Divoká svoboda“! Stačí vyslovit tato slova nebo jen na ně pomyslet – a okamžitě se mi nevybaví nic jiného než Já sám, osamělý misantropický poustevník, sedící na velkém plochém Kameni Meditací před svým stanem, jehož oči, které nelhou, upřeny jsou v širou dál, leč vnímají jen ticho a les. Ano, „divoká svoboda“ je moje druhé jméno.
 

        Ach, je to tak nádherné, nádherný život v lese!
 

        S sebou mám ke čtení román M. P. Arcybaševa Sanin z mé domácí knihovničky. Toto nejnovější české vydání vyšlo v roce 1999 v nakladatelství Paseka pod názvem „Svůdce“; ale to je název tak hluboce pomýlený, prozrazující tolik zjevného a hrubého nepochopení obsahu díla, že prostě odmítám tento název používat. Už samotný obal knihy vykazuje toto hrubé nepochopení: na obálce je jakási růžová holčičí malůvka dvou srdíček protknutých šípy; jako kdyby to byl nějaký pitomý zamilovaný románek pro ženy! Také uvnitř této knihy jsou další ilustrace různých nejapných kresbiček nahých ženských těl, jako kdyby šlo v románu jen o to. Sanin je však románem filosofickým, nikoli milostným, a přejmenovat ho proto na „Svůdce“ je velmi hrubým a ošklivým přehmatem nějakého velkého idiota, který jej buď vůbec nečetl, nečetl pozorně, anebo vůbec nepochopil! A mám ve vážném podezření takzvanou překladatelku, jakousi Alenu Morávkovou, že za tím zlořádem stojí ona, protože toto je typicky ženská práce a ženské uvažování. (…) Ústřední postava jménem Sanin není žádný povrchní hejskovský svůdce, není dokonce ani žádným zhýralým Donem Juanem, nýbrž spíše jakýmsi zosobněním Nietzscheova nadčlověka.
 

        Myšlenky, jež hodlá jejich autor zpeněžit, nejsou nikdy žádnými vznešenými myšlenkami; umělecké dílo, jež se nechává zaplatit nebo zpoplatnit, to také není to pravé umění.
 

        Čím víc lidstvo upadá, tím víc se pozvedám Já. Ono chřadne a blbne, zatímco Já, dosud v jeho stínu, rostu a moudřím, zdokonaluji se. Já se ocelovým stiskem držím stále svého misantropického kopyta, svého šlechtického žezla, a svou nadlidskou mocí prosazuji sebe. Nepozorován potměšile rostu vedle lidstva, aby ti svobodní a divocí, kdož jsou mého rodu, jednou po lidech ovládli po nich uprázdněný svět.
 

        Literaturou se odjakživa šířily především lži, nepravdy a tmářství všeho druhu, dále náboženství, morálka, humanismus, politická demagogie, propaganda nebo prostě jen banality, hlouposti a absurdity úplně bez hodnoty a bez ducha.
 

        Všechny satanské horory a vědecko-fantastické dystopie jsou k smíchu. Skutečnost současnosti je horší a hravě překonává nejbujnější fantazie hrůz. Ale oni je nevidí, ano, oni je nevidí, už z té prosté příčiny, že sami jsou jejich součástí.
 

        Člověku nelze pomoci, člověka lze jen přísně soudit, tvrdě odsoudit a nakonec nemilosrdně vyhladit z povrchu zemského! Tak dím Já – Misantrop!
 

        Člověk je (…) slepec, jenž sice chce vidět, ale má strach z toho, co uvidí.
 

        Rubali dříví pilou motorovou, ale naštěstí se včas prozradili mému napjatému sluchu. Měli právě přestávku a byli zticha, ne však dost. Obešel jsem je jako nenávistný duch lesa, jejž oni vyrubávají, a oni se dali zase do svého ničemného díla, jak odpovídá jejich osudovému určení, do díla nevyzpytatelné blbosti.
 

        Svobodní a divocí tvorové, buďtež pozdraveni! Vám bude jednou znovu patřit svět.
 

        Zdál se mi strašný sen o tom, že nemohu najít žádné klidné místo k táboření, v dostatečné vzdálenosti od lidských příbytků. Lidáci byli všude! Strašná denní můra! Kam jsem se hnul, všude byli. Ne že by mě přímo schválně pronásledovali, nebo štvali honicími psy, to ne; jenom prostě nezbývalo jediné svobodné, divoké, liduprázdné místo na celém světě. Nikde kouska soukromého osamělého ústraní.
 

        Teď si hodlám znovu (už poněkolikáté) přečíst výbornou knihu Slamění psi od Johna Graye. Zmiňuji se o ní dostatečně v mém spise Škarohlíd, názor na ni jsem nezměnil, nebo jen málo, a tak se o ní nebudu šířit dál, abych se zbytečně neopakoval. Nicméně to „málo“ v názoru, jejž jsem změnil, je vlastně docela „hodně“. Například si už naprosto nemyslím, že by Gray byl lepší myslitel než Nietzsche nebo dokonce Klíma – hle, jak se vyplácí číst knihy vícekrát: často tak pochopíte, co jste nepochopili hned napoprvé a objevíte, co jste dříve neobjevili. Polovinu jeho knihy tvoří v podstatě jen citace jiných autorů anebo jejich volné parafráze či podle nich dále rozvíjené úvahy. Rozhodně jsem ho v první nadšené ovaci přecenil. Jeho antihumanismus mi nyní připadá neupřímný; Schopenhauera přecenil; a o Nietzscheovi dokonce prohlašuje, že to byl náboženský myslitel.
 

        Dnes je takové teplo, že se letos už podruhé musím svléknout donaha. Těší mě být nahý. Je v tom ta nejvlastnější přirozenost, volnost a divoká svoboda.
 

        Jenže kouzlo přírody tkví v její opuštěnosti, a ne v tom, že ji musím sdílet s hordami cyklistů, motorkářů, automobilistů, psohlavců, výletníků a vůbec všech těch milovníků přírody, kteří ji pomalu umilovávají k smrti.
 

        Kdyby aspoň ta přepočetná masa otroků byla co k čemu, sloužíc těm nemnoha vzácným svobodným a divokým jako jejich slouhové; ale ono je to zatím přesně naopak.
 

        Já když jsem mrzutě vstával do práce – a už jsou tomu dva roky, co to bylo naposled –, tak jsem měl v prvé řadě chuť zastřelit sebe, po cestě jsem pak chtěl postřílet rovněž všechny spoluotroky svěšených hlav a pravidelného kroku, kupující si u stánku jakési bulvární plátky na dovršení všeho hnusu z lidské existence, dále jsem měl chuť odstřelit všechna auta, ve fabrice pak jsem měl chuť pozabíjet všechny zaměstnance, zničit stroje a podpálit továrnu – ale po práci jsem toužil už jen zavřít se tiše v pokoji na zámek, číst si, poslouchat hudbu a spát, nekonečně dlouho spát a spát.
 

        Všude je dostatek živých lidských terčů určených na odstřel.
 

        Mám-li být ryzí, pak musím promluvit pravdivě; a nemám-li mít strach, pak si musím také přiznat, že člověka nenávidím, i kdyby se mi měla rozsypat mravní stavba světa.
 

        Mravní řád světa neexistuje a mravní vývoj člověka je přelud (…).
 

        Člověk se nikdy nestane mravně vyvinutým, nanejvýš se naučí zchytrale předstírat mravnost a sublimní cit, a tím se stane ještě víc prolhanějším, zlejším, nebezpečnějším – tobě i všemu tvorstvu –, stane se zkaženějším a mravně zpustlejším. Neboť člověk, maskovaný falešnou škraboškou morálky, je bytost neprůhledná, nepřehledná, zhůvěřivá, a tím nebezpečnější než člověk přirozený, průhledný, přehledný, který nemusí kvůli morálce předstírat, že je lepší než jaký ve skutečnosti je – tedy zlý, krutý a podlý.
 

        Překrásné májové počasí, klid, ticho, kontemplace, vnitřní mír, samota lesa sdílená s divokými tvory, snění v zádumčivých lesních zákoutích, zamyšlené zírání do nebe skrze koruny stromů, oduševnělé lenošení s rukama vleže založenýma pod hlavou, dvakrát denně pomalé a dlouhé procházky, jednou za světla, podruhé za soumraku, vlahé noci a probuzení do nyvých, zamlžených jiter, zpěv ptáků, vzdálené kukání kukaččino, holubičí tiché hrdlení, bzukot teplem oživlého hmyzu, žádné nervování, žádné stresy, dostatek nerušeného posilujícího spánku, žádné nahánění nedostihnutelného času, čichání jemných vůní kvetoucích rostlin, mírný vánek a svěží májový deštík, slunce nad hlavou, krásou přírody zmámenou, dostatek dobrého jídla a pití, i když je to často jen suchý chléb a pramenitá voda, ale jak přitom tato skromná krmě dovede výtečně chutnat, když jsi, misantrope, svobodný a divoký, zbavený jha práce a stálého styku s lidmi nenáviděnými!... – To je pravý život pro mne!
 

        Nebýt zim, pravděpodobně bych zůstal velmi analfabetickým, velmi nesečtělým, velmi nevzdělaným a velmi zaostalým tvorem, ale stále bych byl stokrát ušlechtilejším divochem nežli civilizovaní hlupáci svázaní otupujícím jhem práce a lidské pospolitosti.
 

        Před čtyřiceti třiceti lety ještě žádný můj vrstevník žádnou takovou alergií netrpěl; ani se nevědělo, co to alergie je; a to byli mezi nimi všelijací rodově postižení, choří tělem i nemocní duchem, chudokrevní křivičnatci, tlusťoši, erythemici, epileptici, koktavci, naprostí kreténi a notoričtí blbové, šprti, žalobníčci, cikáni, negři a podobná sebranka. Ultramoderní degéni mají však nyní alergii na všechno: na seno, na kousnutí klíštětem, na mák, na čerstvé ovoce... – jen alergii na lidi nemá nikdo kromě mne.
 

        Vůči člověku, jakožto mému přirozenému nepříteli, jsem nedůtklivý; stejně nedůtklivý jako ti divocí sloni žijící v jednom národním parku na Srí Lance: dvacet let už po nich nesmí nikdo střílet, přesto lidi doposud nenávidí a občas na ně takzvaně „špatně reagují“. Stále na ně reagují těmi dvěma velkými prastaře přírodními Ú: Útěkem nebo Útokem. Paměť je mocná pomocnice, a zvlášť ta sloní! Ta si nedá nic nabulíkovat!
 

        Příroda usíná – a stíhačky na nebi zbrázděném se probudily!
        
Teď, teď, zrovna teď, když jde všechno spát a jen bezhluční zvířecí letci a lovci vstávají! Teď, zrovna v tom nyvém tichu se musejí jako naschvál rozburácet ty zatrachtilé nečisté stroje, vyrobené, řízené a na čistoskvoucí pozemské nebe tak zlotřile vypuštěné lidmi. Všecko zkazily. Vše totam. Všecko je nadobro zkažené. Všecka povznesená nálada, všecek mír usínajícího lesa je ztracen, zatracen, navěky zhanoben lidskou pakáží! Ach, jak nenávidím lidstvo!
 

        Ne – člověk je bestie, která sežrala svět. Tak to bylo a tak to bude, dokud lidstvo nevychcípá.
 

        Čím to, že i ten nejbouřnější přírodní zvuk je možné snadněji snést než sebetišší zvuk způsobený člověkem? Misantrop tuto otázku samozřejmě rozluští lehce; ale kdyby se správné odpovědi jednoho pro mne krásného dne dopátralo lidstvo – a přiznalo by si ji –, muselo by to u něho vést k vlně hromadných sebevražd jako před každým předpovězeným koncem světa, a proto si tuto otázku lidstvo zásadně neklade a hlavně si na ni neodpovídá.
 

        Hlavně že se myslivci stále snaží vypadat před veřejností jako málem jacísi rytíři přírody, ale přitom to jsou jen obyčejní zabijáci – lstiví, bezcitní vrazi.
 

        Člověk každý hmyz zcela automaticky zabije, i když mu nic nedělá, i když je neškodný, kupříkladu tiplici.
 

        Zde, pod tou oduševnělou jedlí, zbrázděnou dlouhou jizvou od úderu bleskem a vyhřátou vždy navečer jižním sluncem, a vedle té spanilé lesanky, těšící se právě teď na rozpuk svých žlutých květů, jejichž poupata jsou již dychtivě připravena ukázat mně, broukům, muškám a vší hmyzí drobotině svou okázalou krásu, vůni a sladký nektar k opití, ano, právě tady sedávám dlouhé zasněné minuty Já, Misantrop, jenž tu tak spokojeně dlím.
 

        Svět je totiž právě teď dokonalý a bezpečný. To jen člověk skáče jako kašpar střídavě na obě misky váhy, chtěje sám ustálit svět, ale vše co se mu při tomto nejapném vyvažování podaří, je vychýlit vždy jen jednu misku vah na úkor té druhé.
 

        A když jdu potom navečer k potoku pro vodu, připomíná mi náhle celé údolí tohoto potoka svou vlhkou vůní zapařeného tlejícího dřeva a vodních par stoupajících z bujné vegetace jinou řeku a jiné údolí: údolí tahitské řeky Papenoo. Vzpomínky se vracejí. Vzpomínky na můj prázdninový pobyt pod stanem na břehu tahitské řeky Papenoo. Tam byly mé zdánlivě nepřemožitelné schopnosti vystaveny velmi těžké zkoušce. V prvopočátečním nadšení jsem totiž vždy odlétal do tropů jako naprostý zelenáč a bláznivý snílek, jako nevyléčitelný, krátkozraký a beznadějný romantik, jakkoli krásný, leč nejasnozřivý, vrhnuv se do džungle takřka po hlavě, nahý, bez jídla, bez peněz, bez dokladů, bez přístřeší, bez přikrývky, zato s velkým sebevědomím, nabytým počas snění, se sebevědomím, jež se zdálo být neotřesitelným vládcem nad přírodou i nad osudem. A v té zkoušce jsem – neobstál... Otřáslo to mnou. Nyní však opět cítím, že jsem připraven na reparát. Musím přesto stále rozebírat v mysli zchlazené neúspěchem příčiny onoho tehdejšího fatálního nezdaru. Jedno teď vím: jsem znovu připraven. Příště už se nevrátím... Mluví ze mne tuzemská zkušenost nabytá téměř dvaceti lety praxe: když přijde hlad a nepřízeň počasí nebo třebas důležitost zůstat skryt před zraky nepřítele, to jest všech lidí, vždy jsem již schopen vynalézavě si poradit: jsem s to nalézat a sbírat ovoce, brambory, chutné listí, nezávadnou vodu, úkryt před živly, udržet se v teple, v suchu a na nezbytné úrovni jistého pohodlí.
 

        Nasbíral jsem už dostatek zkušeností a dostatek znalostí a dovedností, abych přežil v divokém stavu svobody, to jest v přírodě, mimo civilizaci. V domácím tuzemském prostředí mi to jde celkem dobře; proč však potom v tropech vždy selhávám? Přišel jsem na to. Protože tam, v tropech, nikdy nemůžu pobývat dostatečně dlouho na to, abych se tam jak náleží zabydlel, našel tam bezpečný a opuštěný úkryt před lidmi, nějaký základní tábor a abych se tam aklimatizoval a sžil se dokonale s prostředím, tak jako jsem sžitý s prostředím zdejším, tuzemským. Proto bylo pro mne přežití v cizině vždycky neřešitelným problémem. Byl to obrovský úkol, Já však na jeho splnění nikdy neměl dost času.
        
Měl jsem to dělat jinak; měl jsem tam létat tak dlouho, tak vytrvale a pravidelně do stále stejné země, na stále stejné místo, až bych se tam nakonec zabydlil a zvykl si tam, jako se mi to daří tady. Ano, to byla má největší chyba, plynoucí z mé romantické povahy, jíž jsem se dopouštěl. Příliš lacino jsem se vzdával hned při prvních nesnázích a těkal z jednoho koutu zeměkoule na druhý, nezapustiv nikde životaschopné kořeny! Nyní už jsem chytřejší; vím, že přechod nebude romanticky plynulý a že bude trvat dlouho. Ale vím také, že už mě nic nezadrží. Vím, že to dokážu. Vím, že zbytek života dožiju v přírodním stavu divoké svobody! Za pouhých dvacet let, pohříchu ještě ne až tak intenzívního tréninku, ne až tak intenzívní přípravy a ne až tak intenzívní rehabilitace to není špatné, že? Řádný výcvik mi – přiznám se: mou vinou – kazily čas od času neodbytné myšlenky na děvky, utápěl jsem se v alkoholu, nebo lépe řečeno: zdržoval jsem se jeho popíjením. Obojí – děvky i chlast – ovšem v míře nesrovnatelně mírné; avšak přesto těchto chvilkových zatmění ducha lituji. Těch utracených peněz a toho promarněného času šlo využít lépe.
 

        Jedné noci mě však ti divočáci dost vyděsili. Během jejich smýčení po okolním lese museli zřejmě narazit na toho roztomilého králíčka a krutě ho uchvátit, protože jsem zaslechl jeho bolestný nářek. Jal mě z toho úzkostného pláče děs a srdce se mi rozbušilo úlekem a pobouřením. Skoro jsem se už chystal, že snad vstanu a zjednám klid a pořádek. Ale rozmyslel jsem si to. Celou noc jsem kvůli tomu nemohl spát, musel jsem pořád myslet na toho nebohého roztomilého králíčka, jenž mi tak důvěrně a beze strachu hopkával kolem stanu. A když jsem té hrozné noci přece jen usnul, měl jsem zlé sny; sny, které se mi ještě dlouho poté stále znovu vracely; děsivé sny o tom, že i mne uchvacuje jakási divá lesní zvěř. Ach, přírodo, proč jsi tak krutá?

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava