Založit webové stránky nebo eShop

Theodore Kaczynski alias Unabomber: Manifest

Předmluva

         Když jsem tento Manifest nedávno četl, ihned mi bylo jasné, že autorem je člověk, který se dostal až k jádru. První část mi připadala jako zlomkovitá psychologická analýza, ale ukázalo se, že to mělo svůj důvod. Autor totiž nejprve definuje základní pojmy, které mu následně umožňují vystavět jeho kritiku a vizi změny.

         Pro většinu lidí jsou životní osudy Theodora Kaczynského (*1942) důvodem k instinktivnímu nesouhlasu s jeho názory. Mají za to, že člověk, který je schopen rozesílat dopisní bomby, musí být prostě blázen, že k takovému jednání zkrátka nelze dospět po zralé úvaze a při neporušeném duševním vývoji. To je však předsudek a nikoli fakt, proto bychom se jej my měli zbavit. Když se dnes člověk dobere pravdy o katastrofálním stavu světa, zbývají mu dvě možnosti. Buď ji bude ze strachu ignorovat, a nebo s odvahou vyvodí důsledky a pokusí se dle svých možností na tom něco změnit.

         Kaczynského příběh svědčí o impozantním sebeobětování, které by mu všichni kritici společnosti měli závidět a ne jím pohrdat či si tropit posměšky. Nechtějí-li chválit, měli by alespoň pomlčet a ne nahánět domnělé paradoxy a odhalovat údajnou psychopatologii v jeho textech.

         Zároveň ale tento život vypovídá o bezvýchodnosti alternativ k všudypřítomnému „pokroku“. Kaczynski prchl v roce 1971 před moderním světem do divočiny poblíž Lincolnu v Montaně. I tam jej ale dostihly dřevařské firmy plundrující lesy. Co mu tedy zbývalo? Ano, mohl to strpět jako všichni, na to měl ale příliš odvahy. K jeho činům jej donutil moderní svět.

         Představitelé oficiálního proudu ekologie jeho stanovisko odmítli (jinak by nemohli zůstat představiteli oficiálního proudu ekologie), a přesto jde o stanovisko stokrát hodnotnější než ty naivní představy mnohých ekologů. Těm totiž schází psychologické pochopení problémů naší doby i jakýkoli celkový koncept.

         Ale nemůžeme se divit, drtivá většina lidí nechápe mechanismy, které určují chod společnosti ani jejich životů, neznají žádnou z příčin. Jak by tedy mohli vidět opodstatnění Unabomberových slov?

         S jeho závěry člověk podle vlastní situace může či nemusí souhlasit, ale každopádně jde o vysoce hodnotnou četbu z pera člověka, který ví, jak se věci mají.

 

 

Úvod

         Průmyslová revoluce a její následky jsou pro lidstvo katastrofou. U nás, kteří žijeme ve vyspělých zemích, kde došlo sice ke značnému prodloužení života, ale zároveň k jisté destabilizaci společnosti, se život stal neuspokojujícím, lidé byli vystaveni ponížení, což vedlo k všeobecnému psychickému utrpení (v zemích třetího světa i k utrpení fyzickému), a přírodě začalo být těžce ubližováno. Pokračující vývoj technologií situaci ještě zhorší. Jistě vystaví lidi ještě většímu ponižování a přírodě bude ještě více ubližováno, a pravděpodobně povede k většímu společenskému rozkladu a psychickému utrpení a může vést rovněž ke zvýšení fyzického utrpení dokonce i ve vyspělých zemích.

 

        Čím více systém vzroste, tím hroznější budou následky jeho rozpadu. Má-li se tedy rozpadnout, ať je to raději dříve než později.

 

Psychologie moderního levičáctví

        Levičáctví není ani tak nějaké hnutí či ideologie, ale psychologický typ, nebo lépe, soubor příbuzných typů.

 

        Dvě psychologické tendence, které jsou podkladem moderního levičáctví, nazýváme pocity méněcennosti a přesocializace.

 

Pocity méněcenosti

         Když někdo interpretuje téměř cokoliv, co je o něm (nebo o skupinách, s kterými se ztotožňuje) řečeno, hanlivým způsobem, usuzujeme z toho, že trpí pocity méněcennosti nebo malou sebeúctou. Tato tendence se projevuje mezi obhájci práv menšin, ať už k této menšinové skupině, kterou hájí, patří nebo ne. Jsou přecitlivělí na výrazy, které jsou užívány k označování menšin. (…) Levicoví antropologové se úzkostlivě snaží vyhnout se říci cokoliv o primitivních národech, co by snad mohlo být interpretováno jako negativní. (…) Až paranoidně se stavějí k čemukoliv, co by mohlo naznačovat, že nějaká primitivní kultura je podřadnější než naše. (Nechceme, aby toto vyznělo tak, že primitivní kultury JSOU podřadnější než naše. Pouze poukazujeme na hypersensitivitu levicových antropologů.)

 

        Ti, kdož jsou nejcitlivější na politicky nesprávnou terminologii, nejsou průměrní obyvatelé černošského ghetta, asijští emigranti, týrané ženy či postižení, ale menšina aktivistů, z nichž mnozí dokonce do žádné utiskované skupiny nepatří, naopak pocházejí z privilegovaných společenských sfér.

 

        Mnozí levičáci se horlivě ztotožňují s problémy skupin, o kterých se domnívají, že jsou slabé (ženy), poražené (američtí Indiáni), odpudivé (homosexuálové) nebo jinak podřadné. Levičáci sami pociťují tyto skupiny jako podřadné. Nikdy by si tyto pocity nepřiznali, ale právě protože na tyto skupiny pohlížejí jako na podřadné, ztotožňují se s jejich problémy.

 

        Feministky se zoufale snaží dokázat, že ženy jsou stejně silné a schopné jako muži. Je zřejmé, že jsou sžírány obavami, že ženy možná NEJSOU stejně silné a schopné jako muži.

 

        Levičáci mají sklony nenávidět cokoliv, co se jeví jako silné, dobré a úspěšné.

 

        Levičák je antiindividualistický, prokolektivistický. Chce po společnosti, aby za všechny uspokojovala jejich potřeby, aby se o ně starala. Není typem člověka, který má vnitřní pocit sebedůvěry ve vlastní schopnosti řešit své problémy a uspokojovat své potřeby. Levičák je nepřátelský ke koncepci soutěže, protože se v hlubinách svého nitra cítí jako poražený.

 

        Umělecké formy, které přitahují moderní levicové intelektuály, mají tendenci zaměřovat se na špinavosti, porážky a zoufalství, nebo jsou laděny orgiasticky a odhazují rozumovou kontrolu (…).

 

        Levičákovo pociťování podřadnosti jde tak hluboko, že nemůže tolerovat žádnou klasifikaci věcí jako úspěšných a nadřazených a jiných jako neúspěšných a podřadných. (…) Levičáci se stavějí nepřátelsky ke genetickým vysvětlením lidských schopností nebo chování, protože takové vysvětlení by vedlo k zdání nadřazenosti či podřadnosti některých jedinců. Levičáci raději oceňují nebo obviňují společnost za schopnosti či neschopnosti jedinců. Tedy je-li jedinec podřadný, není to jeho chyba, ale chyba společnosti, protože o něj není správně pečováno.

 

         Kdyby naše společnost neměla žádné sociální problémy, levičáci by si nějaké problémy museli VYMYSLET, aby měli nějakou výmluvu a mohli dělat rozruch.

 

Přesocializace

        Morální kodex naší společnosti je tak náročný, že nikdo nemůže myslet, cítit a chovat se naprosto morálním způsobem. Například nemáme nikoho nenávidět, ale skoro každý někdy někoho nenávidí, ať už si to připustí či ne. (…) Aby se vyhnuli pocitu viny, musí si neustále nalhávat nějaké motivy a nacházet morální odůvodnění svých pocitů a činů, které ve skutečnosti původně morální nejsou. K popisu takových lidí používáme termínu přesocializace.[1]

 

        Většina lidí se ve značné míře chová nehezky. Lžou, dopouštějí se drobných krádeží a dopravních přestupků, flákají se v práci, někoho nenávidí, vedou pomlouvačné řeči nebo používají nečestných triků, aby se dostali před ostatní. (…) Přesocializovaný člověk dokonce nemůže bez pocitu viny zažít myšlenky či pocity, které nejsou v souladu s uznávanou morálkou, nemohou ho napadat nečisté myšlenky. (…) Přesocializovaný člověk je tedy držen na sychologickém vodítku a tráví svůj život pobíháním po kolejích, které mu společnost položila.

 

        Tomuto systému je naprosto lhostejné, jakou hudbu člověk poslouchá a jaké šaty nosí či jakého je vyznání, pokud studuje, má uznávané zaměstnání, šplhá po žebříčku, je zodpovědný rodič, není násilník atd.

 

Mocenský proces

         Představme si člověka, který může mít cokoliv, co si přeje. Takový člověk má moc, ale vypěstuje si vážné psychické problémy. Výsledkem bude klinická deprese. Historie ukazuje, že nepracující aristokraté mají sklony k dekadenci. Neplatí to o bojovných aristokratech, kteří musí zápasit za získání své moci. Ale nepracující, zabezpečení aristokraté, kteří se nemusí bránit, se obvykle začnou nudit, stanou se hédonistickými a demoralizovanými, i když mají moc. To dokazuje, že moc není všechno. Člověk musí mít cíle, aby si mohl vyzkoušet svoji moc.

 

        Aby se tedy vyhnul vážným psychickým problémům, potřebuje člověk cíle, jejichž dosažení vyžaduje úsilí, a musí mít v dosahování cílů odpovídající úspěch.

 

Náhradní činnosti

         Když lidé nemusí bojovat, aby uspokojili své životní potřeby, vytyčí si často umělé cíle.

 

        Moderní společnost je plná náhradních činností. Tyto zahrnují vědeckou práci, sport, humanitární práci, uměleckou a literární tvorbu, šplhání po společenském žebříčku, hromadění peněz a zboží daleko přesahující bod, ve kterém přestávají poskytovat nějaké další fyzické uspokojení, a společenskou aktivitu, která se obrací k problémům, jež nejsou osobně důležité pro aktivisty (…).

        

        Pro většinu, ne-li pro všechny lidi, jsou náhradní činnosti důležitější než sledování skutečných cílů (…). Jednou známkou je skutečnost, že v mnoha či většině případů nejsou lidé hluboce ponořeni do náhradních činností nikdy uspokojeni, nikdy neustanou. Výrobce peněz stále usiluje o větší a větší bohatství. Vědec, jakmile vyřeší jeden problém, vrhne se na další. Běžec dlouhých tratí se snaží běhat stále rychleji a rychleji.

 

Příčiny společenských problémů

         Jsou přesvědčivé důvody věřit, že primitivní člověk tolik netrpěl stresem a frustrací a byl spokojenější se svým způsobem života než dnešní člověk.
 

        K nenormálním podmínkám přítomným v moderní industriální společnosti patří přelidněnost, izolace člověka od přírody, vzrůstající rychlost společenských změn a rozpad malých přírodních komunit, jako je rodina i se vzdálenými příbuznými, vesnice či kmen.

 

        Je známo, že přelidnění zvyšuje stres a agresivitu. Stupeň přelidnění, který dnes existuje, a izolace člověka od přírody jsou následky technologického procesu. (…) Technologie také aktivuje efekty přelidňování, protože vkládá lidem do rukou ničivou sílu. Například škála hlučných prostředků: elektrické sekačky na trávu, rádia, motorky atd. Pokud je užívání těchto prostředků neomezeno, lidé, kteří chtějí klid a ticho, jsou frustrováni hlukem. Pokud je omezeno, lidé, kteří tyto prostředky používají, jsou frustrováni zákazy. Ale kdyby tyto stroje nebyly nikdy vynalezeny, nebylo by konfliktů ani frustrací, které způsobují.

 

        Konzervativci jsou blázni: úpí nad rozpadem tradičních hodnot, ale zapáleně podporují technologický pokrok a ekonomický růst. Viditelně je nikdy nenapadne, že ve společenské technologii a ekonomice nelze provádět rapidní, drastické změny, aniž by to zároveň nezpůsobilo rapidní změny v ostatních aspektech společnosti. A takové rapidní změny neodvratitelně působí rozpad tradičních hodnot.

 

Narušení mocenského procesu v moderní společnosti

        Máme za to, že takzvaná krize identity je vlastně hledání smyslu a často vede k nějaké náhradní činnosti.

 

        Lidé dnes žijí více podle toho, co PRO ně nebo JIM dělá společnost nežli podle toho, co dělají sami pro sebe. A to, co dělají pro sebe, stále více a více probíhá směrem, který jim určil systém. Příležitosti bývají takové, jaké poskytuje systém, a musí být využívány v souladu s pravidly a omezeními.

 

        Co nám dává POCIT jistoty, není ani tak objektivní jistota, jako víra v naše schopnosti postarat se sami o sebe. Primitivní člověk, ohrožovaný nějakým divokým zvířetem či hladem, může v sebeobraně bojovat nebo se vydat na cestu za potravou. V tomto snažení nemá zaručen úspěch, ale v žádném případě není proti svému ohrožení bezmocný. Naopak moderní jedinec je ohrožován mnoha věcmi, proti kterým je bezmocný - jsou to jaderné katastrofy, karcinogeny v potravinách, zamoření životního prostředí, válka, stoupající daně, invaze velkých organizací do soukromí, celonárodní společenské či ekonomické fenomény, které mohou narušit jeho způsob života.

 

        Když člověk někam cestuje, třeba spěchá, nebo má chuť cestovat pomalu, nemá většinou na vybranou a musí se podřídit proudu dopravy a řídit se dopravními značkami.

 

        Můžeme si dělat, co chceme, dokud je to NEDŮLEŽITÉ. Ale ve všech DŮLEŽITÝCH věcech začne systém intenzivněji omezovat naše chování.

 

        Chování není omezováno pouze explicitními pravidly a ne pouze vládou. Ovládání je prováděno nepřímým násilím či psychologickým tlakem a manipulací a jinými než vládními organizacemi nebo systémem jako celkem. Většina velkých organizací používá nějakou formu propagandy k manipulaci s lidskými postoji nebo chováním. Propaganda není omezena na reklamu a inzeráty, a někdy není dokonce ani vědomě lidmi, kteří je vytvářejí, jako propaganda zamýšlena.

 

        Domníváme se, že obsese moderního člověka dlouhověkostí a uchováváním fyzické síly a sexuální přitažlivosti do pokročilého věku je symptomem nenaplnění (…).

 

        Není to primitivní člověk, který užívá každodenně svého těla k praktickým účelům, kdo by měl strach z chátrání věkem, ale je to moderní člověk, který nikdy nenalezl pro své tělo praktické využití, když přecházel od svého auta ke svému domu.

 

Jak se někteří lidé přizpůsobují

         Ne každý trpí v industriálně-technologické společnosti psychickými problémy. Někteří lidé dokonce přiznávají, že jsou docela spokojení se společností jako takovou, jaká je.
 

        Jsou to poslušné typy, které by byly šťastné jako černí otroci na plantážích starého Jihu. (Nemíníme to jako výsměch černým otrokům na plantážích starého Jihu. Budiž jim ke cti, že většina otroků se svým zotročením NEBYLA spokojena. Vysmíváme se lidem, kteří se svým otroctvím spokojeni JSOU.)

 

Motivy vědců

        Věda a technologie představují nejdůležitější příklady náhradních činností. Někteří vědci prohlašují, že jsou motivováni zvědavostí - tato představa je prostě absurdní. Mnoho vědců se zabývá vysoce odbornými problémy, které nejsou předmětem žádné normální zvědavosti. Například, budí u astronoma, matematika či entomologa zvědavost třeba isopropyltrimethylmetan? Samozřejmě ne. Taková věc zajímá pouze chemika, a to jenom proto, že chemie je jeho náhradní činností. 
      

        Dobro lidstva je také stejně nefungujícím vysvětlením. Některá vědecká práce nemá žádný vztah k blahu lidstva – například většina archeologie či komparativní lingvistiky. Některé jiné oblasti vědy představují viditelně nebezpečné možnosti. Ale vědci těchto oborů jsou ve své práci stejně zapálení jako ti, kteří vyvíjejí vakcíny nebo studují zamoření ovzduší.

 

        Je zřejmé, že vědcovo emocionální zaujetí nukleární silou povstalo nikoli z touhy pomoci lidstvu, ale z osobního uspokojení, kterého se mu dostalo z jeho práce, a z toho, když viděl, jak se uplatňuje v praxi.

 

        Jejich motiv, s možnými výjimkami, není ani zvědavost, ani touha pomáhat lidstvu, ale potřeba projít mocenským procesem: mít cíl (vědecký problém k řešení), vynaložit úsilí (výzkum) a dosáhnout cíle (vyřešení problému). Věda je náhradní činností, protože vědci pracují převážně pro uspokojení, kterého se jim dostává z práce samotné.

 

        Věda tedy slepě pochoduje vpřed bez ohledu na skutečný prospěch lidstva a bez ohledu na jakékoli jiné normy, poslušná pouze psychologickým potřebám vědců a vládních úředníků a zástupců korporací, kteří poskytují fondy na podporu výzkumu.

 

Podstata svobody

         Stupeň osobní svobody existující ve společnosti je determinován více ekonomickou a technologickou strukturou společnosti než jejími zákony či formou její vlády.[2]

 

        Kdybychom se nikdy nedopustili žádného násilí a předložili tento spis nějakému nakladateli, nebyl by pravděpodobně přijat. Kdyby byl přijat a publikován, nepřitáhl by pravděpodobně mnoho čtenářů, protože větší zábava je bavit se mediálními pořady než číst střízlivý esej. I kdyby tento spis měl mnoho čtenářů, většina z nich by brzy zapomněla, co četli, protože by měli hlavy zaplavené množstvím materiálů, které jim média předkládají. Abychom přinesli naše poselství veřejnosti s nějakou nadějí na trvající účinek, museli jsme zabít několik lidí.

 

        Není dobré se domnívat, že člověk má dostatek svobody pouze proto, že ŘÍKÁ, že jí má dostatek. Svoboda je částečně omezována psychologickou kontrolou, kterou si lidé neuvědomují, a navíc představy mnoha lidí o tom, co svobodu vytváří, jsou řízeny více společenskými konvencemi než jejich skutečnými potřebami.

 

Omezení svobody je v industriální společnosti nevyhnutelné

         Mezi primitivními národy jsou věci, kterým se děti učí, v přirozené harmonii s přirozenými lidskými impulsy. Například u amerických indiánů se chlapci učili aktivním venkovním dovednostem - což je přesně to, co mají chlapci rádi. Ale v naší společnosti jsou děti nuceny studovat technické předměty, což většina ráda nemá.

 

(…) systém není řízen ideologií, ale technickou nutností.[3]

 

Technologie je mocnější sociální síla než touha po svobodě

        Technologický pokrok, který se nejeví jako ohrožování svobody, ji později začne ohrožovat velmi vážně. Například motorizovaná doprava. Člověk se zprvu pohyboval po vlastních nohách kam chtěl, aniž by sledoval nějaká dopravní omezení, a byl nezávislý na podpůrných technologických systémech. Když byla zavedena motorová vozidla, zdálo se, že jeho svobodu zvyšují. Nebrala chodci žádnou svobodu, nikdo nemusel vlastnit automobil, pokud nechtěl, a každý, kdo si automobil dobrovolně koupil, mohl cestovat daleko rychleji než chodec. Ale zavedení motorizované dopravy brzy změnilo společnost tak, že omezilo svobodu pohybu. (…) A navíc, používání motorizované dopravy už není dobrovolné. Od dob zavedení motorizované dopravy se změnilo uspořádání měst takovým způsobem, že většina lidí nemůže docházet do práce pěšky, nakupovat či se rekreovat bez auta, takže MUSÍ být závislí na motorizované dopravě. (…) Když je zaveden nový článek technologie, jejž může jednotlivec přijmout nebo ne, záleží pouze na jeho volbě, nemusí nutně ZŮSTAT dobrovolným. V mnoha případech nová technologie změní společnost tak, že jsou nakonec lidé PŘINUCENI ji používat.

 

        Zatímco technologický pokrok JAKO CELEK neustále zužuje sféru naší svobody, každá technická vymoženost JAKO TAKOVÁ se zdá být potřebná. Elektřina, instalace vody a odpadu, rychlá komunikace na velké vzdálenosti...; jak by mohl člověk proti těmto věcem něco namítat, či proti jiným četným technickým vymoženostem, které učinily společnost moderní? (…) Ale všechny tyto technické vymoženosti dohromady vytvořily svět, ve kterém je osud průměrného člověka už ne v jeho rukou či v rukou jeho sousedů a přátel, ale v rukou politiků, zástupců velkých korporací a vzdálených, anonymních techniků a byrokratů, na něž nemá jako jednotlivec žádný vliv.

 

        Jakmile je technická inovace jednou zavedena, lidé se na ní obvykle stávají závislými, dokud není nahrazena jinou, ještě dokonalejší inovací.

 

        Většina výchovných pracovníků, vládních úředníků a soudních úředníků věří ve svobodu, soukromí a ústavní práva, ale pokud se tyto dostanou do konfliktu s jejich prací, obvykle mají pocit, že jejich činnost je důležitější.

 

        Doufáme, že otřesy, kterými pravděpodobně systém projde, způsobí jeho pád, nebo jej přinejmenším natolik oslabí, takže dojde k revoluci a bude úspěšná.

 

        Musíme zničit industriální systém, dokud je nemocný. Jestliže učiníme kompromis a necháme ho se z jeho nemoci uzdravit, nakonec všechnu naši svobodu rozmetá.

 

        Velké sociální problémy, pokud se vůbec vyřeší, jsou jenom zřídka nebo vůbec řešeny pomocí racionálního, propracovaného plánu. Pouze se vyřeší samy během procesu, ve kterém různé soutěžící skupiny prosazující svůj vlastní (obvykle krátkodobý) osobní zájem[4] dojdou (většinou šťastnou náhodou) k nějakému více či méně stabilnímu modu vivendi.

 

Revoluce je jednodušší než reforma

         Systém nemůže být reformován způsobem, který by smířil svobodu s technologií. Jediným způsobem řešení je vypořádat se s celým industriálně-technologickým systémem. To vyžaduje revoluci, ne nezbytně ozbrojenou, ale rozhodně radikální a zásadní změnu podstaty společnosti.

 

Kontrola lidského chování

         Zábava poskytuje modernímu člověku základní prostředek úniku. Když je pohlcován televizí, videem atd., zapomíná na stres, úzkost, frustraci, neuspokojení. (…) Většina moderních lidí musí být neustále zaměstnávána či bavena, jinak se začnou nudit, jinak jsou nepokojní, neklidní, nervózní.

 

        Sociální rozklad, který je dnes viditelný, rozhodně není výsledkem pouhé náhody. Může být jedině výsledkem životních podmínek, který systém lidem dává.

 

        Všeobecně vzato, technologická kontrola lidského chování nebude pravděpodobně zavedena z totalitárního záměru nebo dokonce z vědomé touhy omezit lidskou svobodu.[5] Každý nový krok v prosazování kontroly nad lidským myšlením bude brán jako racionální odpověď na nějaký problém, kterému společnost čelí, jako je léčení alkoholismu, redukování zločinnosti či nucení mladých lidí studovat vědu a techniku.

 

        Ale masová zábava je prostředek úniku a redukce stresu, na kterém se většina z nás stala závislými. Každý si stěžuje na televizní balast, ale téměř každý jej sleduje. (…) Bez zábavního průmyslu by systém pravděpodobně nebyl schopen na nás nakládat tolik tlaků produkujících stres, jak to činí.

 

        Za předpokladu, že industriální společnost přežije, je pravděpodobné, že technologie nakonec vyvine cosi podobného naprosté kontrole lidského chování.

 

Lidstvo na křižovatce

         Systém je permanentně zaneprázdněn zoufalým bojem s překonáváním jistých problémů, které ohrožují jeho přežití, mezi nimiž jsou nejdůležitější problémy lidského chování. Pokud se systému podaří získat dost rychle dostatečnou kontrolu nad lidským chováním, pravděpodobně přežije. Jinak se zhroutí. Myslíme si, že tento problém nastane během několika příštích desetiletí, řekněme za čtyřicet nebo sto let.

 

        Nemyslete si, že systém přestane vyvíjet další techniky kontroly lidského chování a přírody, jakmile překoná krizi několika budoucích desetiletí, a že další kontrola už nebude k přežití systému zapotřebí. Naopak, jakmile skončí těžké časy, systém zvýší svoji kontrolu nad lidmi a přírodou důkladněji, protože už nebude sužován těžkostmi, které nyní běžně zažívá.

 

        Pokud se systém zhroutí, může nastat období chaosu, problémové časy podobné těm, které byly už v historii v různých epochách zaznamenány. Není možné předvídat, co se z těchto problémových časů vynoří, ale v každém případě bude lidstvu dána nová šance.

 

        Ti, kteří nenávidí otroctví, do kterého vrhá industriální systém lidstvo, mají tudíž dva úkoly. Za prvé, musíme pracovat na zvyšování společenských stresů v systému, aby se zvýšila pravděpodobnost, že se rozpadne, nebo bude dostatečně oslaben, aby byla možná revoluce proti němu. Za druhé, jestli bude systém dostatečně oslaben, je nutno vyvinout a propagovat ideologii, která je proti technologii a industriální společnosti. A taková ideologie pomůže zaručit, jestliže a když se industriální společnost zhroutí, že její zbytky nebude možno obnovit a systém rekonstituovat. Továrny budou muset být zničeny, technická literatura spálena atd.

 

Lidské utrpení

         Ztráta svobody a důstojnosti musí být vyrovnána bojem a smrtí. Pro mnohé z nás jsou svoboda a důstojnost důležitější než dlouhý život a vyhnutí se fyzické bolesti. A navíc, všichni musíme jednou zemřít. A možná bude lepší zemřít v boji o přežití nebo za nějaký účel, nežli žít prázdný a neúčelný život.

 

        Ale jděte!, říkají technofilové. Věda to všechno spraví! Přemůžeme hladomor, zrušíme psychické utrpení, učiníme všechny zdravými a šťastnými! Ano, ovšem. Totéž říkali před 200 lety. Průmyslová revoluce měla rušit bídu, učinit každého šťastným atd. Skutečný výsledek byl poněkud jiný. Technofilové jsou beznadějně naivní (nebo sami sebe klamou) ve svém chápání společenských problémů. Neuvědomují si (nebo schválně ignorují) fakt, že když ve společnosti dochází k velkým změnám, i když viditelně prospěšným, vedou tyto změny k dlouhým sekvencím dalších změn, z nichž je většina nepředvídatelných. Výsledkem je rozklad společnosti. Je tedy velice pravděpodobné, že ve svém pokusu zrušit hlad a nemoci, vyprodukovat poslušné, šťastné lidi a tak dále, stvoří technofilové společenské systémy se strašlivými problémy, ještě strašlivějšími, než jsou ty současné.

 

Technický pokrok

        Technický pokrok povede k jiným, novým problémům společnosti daleko rychleji, než bude řešit problémy staré.

 

Budoucnost

         Bylo by lepší odhodit celý tento páchnoucí systém na smetiště a přijmout následky.

 

Strategie

         Mnozí technofilové nás všechny berou na totálně bezstarostnou vyjížďku do neznáma. Mnoho lidí trochu chápe, co nám technologický pokrok provádí, ale mají k tomu pasivní přístup, protože si myslí, že je to nevyhnutelné. Ale my si nemyslíme, že je to nevyhnutelné. Jsme toho názoru, že se to může zastavit.

 

        Francouzské ani Ruské revoluci se nepodařilo (naštěstí!) vytvořit nový druh společnosti, o které snily.

 

        Jakákoliv ideologie, aby se jí dostalo nadšené podpory, musí mít pozitivní, stejně jako negativní ideály; musí být PRO něco stejně jako PROTI něčemu.

 

        Příroda je z několika důvodů dokonalým protikladem technologie.

 

Revoluční ideologie by proto měla být vedena ve dvou rovinách.

        V té sofistikovanější rovině by měla ideologie oslovit lidi, kteří jsou inteligentní, přemýšliví a racionální.

        V té druhé rovině by měla být ideologie propagována zjednodušenější formou, která umožní nemyslící většině pochopit konflikt technologie versus příroda jednoznačným způsobem.

 

        Historie je tvořena aktivní, přesvědčenou menšinou, která má zřídka jasnou a trvalou představu, co doopravdy chce. Než nastane čas finálního obratu k revoluci[6], nebude úkolem revolucionářů získat povrchní podporu většiny, ale vytvořit malé jádro hluboce přesvědčených lidí.

 

        Například pro revolucionáře by bylo špatnou strategií odsuzovat Američany za jejich konzumní způsoby. Místo toho by měl být průměrný Američan pojímán jako oběť reklamy a marketingu, které ho opily rohlíkem a přinutily kupovat spoustu krámů, které nepotřebuje a které jsou ubohou kompenzací jeho ztracené svobody. Každý přístup odpovídá faktům. Je pouze otázkou přístupu, zda obviníte reklamní průmysl, že manipuluje veřejností, nebo veřejnost, že sebou nechá manipulovat. Správný stratég by se měl vyhýbat obviňování veřejnosti.

 

         Revolucionáři by se zřejmě měli dokonce VYHNOUT získání politické moci, ať legálními či nelegálními prostředky, dokud nebude industriální systém vystresován až k bodu strachu a sám nedokáže, že v očích lidí prohrál. Představme si například, že některá zelená strana by získala moc v Kongresu Spojených států vítězstvím ve volbách. Aby se vyhnula zradě či opuštění své ideologie, musela by ve značném rozsahu omezit ekonomický růst. Výsledek by průměrnému člověku připadal katastrofální: nastala by masová nezaměstnanost, nedostatek zboží atd.

 

        Tato revoluce musí být internacionální a světová.

 

        Bude jednodušší zničit industriální systém na světovém základě, je-li světová ekonomika tak propojená, že její rozpad v jakémkoli velkém národě povede k jejímu rozpadu u všech industrializovaných národů.

 

        Revolucionáři by měli mít co nejvíc dětí.

 

Dva druhy technologie

         Rozlišujeme dva druhy technologií, které nazýváme technologii omezenou a technologii závislou na organizaci. Omezená technologie je ta, která může být používána malými komunitami bez vnější asistence. Technologie závislá na organizaci podléhá rozsáhlé společenské organizaci. Nejsme si vědomi žádného výrazného případu regrese omezené technologie. Ale technologie podléhající organizaci upadá, když se zhroutí společenská organizace, na které je závislá.

 

Nebezpečí levičáctví

         Hnutí vyzvedávající přírodu a brojící proti technologii musí zaujímat rezolutní antilevicové postoje a vyhnout se spolupráci s levičáky. Levičáctví je dlouhodobě neslučitelné s přírodou, lidskou svobodou a s likvidací moderní technologie.

 

        Když byli bolševikové v Rusku outsidery, silně brojili proti cenzuře a tajné policii, navrhovali právo na sebeurčení pro etnické skupiny a tak dále; ale jakmile dostali sami moc, zavedli ještě přísnější cenzuru a vytvořili ještě krutější tajnou policii, než existovaly za cara, a etnické menšiny utlačovali přinejmenším stejně jako car.

 

        Pro levičáka hraje levičáctví stejnou psychologickou roli jako pro některé lidi náboženství. Levičák POTŘEBUJE levičáctví věřit. (…) Je hluboce přesvědčen, že levičáctví je morálně Správné, psáno velkým S, a že má nejen právo, ale dokonce povinnost zavést všem levicovou morálku.

 

        Levičáctví je totalitami síla. Kdekoliv je u moci levičáctví, dochází k pronikání do každého soukromého koutku a donucování, aby se veškeré myšlení formovalo levicově. Je to částečně kvůli pseudoreligioznímu charakteru levičáctví; všechno, co odporuje levičácké víře je Hřích.

 

        Levičák je méně motivován touhou zrušit společenská zla nežli potřebou uspokojovat svoji touhu po moci tím, že vnucuje společnosti svá řešení.

 

        Levičák je orientován směrem k rozsáhlému kolektivismu. Zdůrazňuje povinnost jednotlivce sloužit společnosti a povinnost společnosti se o jednotlivce starat. Má negativní postoj k individualismu. Často moralizuje. Má sklony být pro kontrolu zbraní, pro sexuální výchovu a další psychologicky osvícené vzdělávací metody, pro plánování, pozitivní akci, pro multikulturalismus. Má tendenci ztotožňovat se s obětmi. Bývá proti soutěži a proti násilí, ale často hledá výmluvy pro ty levičáky, kteří se násilí dopouštějí. Rád používá obecně chytlavé fráze jako rasismus, sexismus, homofobie, kapitalismus, imperialismus, neokolonialismus, genocida, společenská změna, společenské právo, společenská zodpovědnost. Snad nejlepším diagnostikovatelným rysem levičáka je jeho tendence sympatizovat s následujícími hnutími: feminismem, za práva homosexuálů, etnik, postižených, zvířat, za politickou správnost. Každý, kdo silně sympatizuje se VŠEMI těmito hnutími, je téměř určitě levičák.[7]

 

Poznámky

         Lidé se rádi sami rozhodují v malých věcech, ale rozhodovat o složitých, fundamentálních otázkách vyžaduje vystavit se psychologickému konfliktu a většina lidí psychologický konflikt nenávidí. Proto se v důležitých otázkách spoléhají na jiné.

 

        Ti, kteří mají sklony k depresi, hledají jako protijed rozkoš; odtud nenasytný hédonismus a nadměrný sex s perverzitou jako prostředkem nových podnětů. (…) Pro mnoho nebo většinu lidí byly v průběhu historie postačující cíle existence z ruky do úst (pouhé zabezpečování každodenního přísunu potravy pro sebe a rodinu).

 

        Velké korporace, které utrácejí miliony za reklamu, by takové peníze neutrácely, kdyby neměly pevnou jistotu, že se jim to vrátí ve větším množství prodaného zboží. Jeden člen „FC" potkal před několika lety jistého obchodního zástupce, jenž mu upřímně řekl: Naším úkolem je přinutit lidi kupoval věci, které nechtějí a nepotřebují.

 

        Konzervativci z průměrného člověka jenom dělají hlupáka, když využívají jeho odporu k Velké vládě a dávají moc Velkému obchodu.

 

        V zájmu systému je pouze naplánovaná, omezená svoboda s předepsanými podmínkami. Jednotlivec musí být vždy držen na vodítku, i když je toto vodítko někdy dlouhé.

 

        Pokud společnost potřebuje ustanovit rozsáhlé, mocné prosazování zákona, pak je s touto společností cosi strašlivě v nepořádku; musí vystavovat lidi velikým tlakům, jestliže tak mnoho jich odmítá přijímat pravidla, nebo je přijímají, jen protože jsou k tomu přinuceni.

 

        Poté, co jsme napsali odstavec 154, jsme v Scienlific American narazili na článek, podle kterého vědci aktivně vyvíjejí techniky pro identifikaci možných budoucích zločinců a pro jejich vyléčení kombinací biologických a psychologických prostředků. Někteří vědci navrhují povinné zavedení takovéto léčby, která bude možná v blízké budoucnosti dostupná.

 

        Ekonomická a technologická struktura společnosti je mnohem důležitější než její politická struktura v určování způsobu života průměrného člověka.

 

Doslov

V roce 1978 zaznamenala americká veřejnost první ze série útoků na vysokoškolské profesory, intelektuály, vlivné politiky a manažery. Zprvu nebylo vyloučeno, že jde o skupinu atentátníků, později však policie zúžila okruh pachatelů na jediného člověka, známého pod přezdívkou Unabomber. Ten své vlastnoručně zhotovené výbušniny rozesílal většinou poštou, popřípadě je osobně roznášel. V roce 1985 se Unabomber prohlásil za člena teroristické organizace Klub svobody (Freedom Club). Manifest byl pod pohrůžkou dalších násilných akcí v roce 1995 publikován ve Washington Postu a samozřejmě na internetu. Jeho všudypřítomnost měla být zárukou toho, že jej budou mít neustále k dispozici miliony uživatelů této celosvětové počítačové sítě, a že ho tedy nestihne osud nějaké zapomenuté, odložené knihy či efemérnost novinového článku. Osmnáct let trvající pátrání, kdy už se zdálo, že Unabomberovo skutečné jméno zůstane navždy skryto, přeci jen přineslo jistý výsledek. Čtyřiapadesátiletý matematik, zajímající se zejména o historii a politiku, Ted Kaczynski, byl odhalen zcela náhodou, když jeho mladší bratr objevil dopisy, které se velmi podobaly stylu a rétorice Manifestu. Následné vyšetřování naznačilo, že Unabomber a Kaczynski mohou být jedna a táž osoba. Unabomberův případ byl po celá ta léta sledován americkou veřejností a zatčení možného pachatele bombových útoků se stalo jednou velkou mediální senzací, když reportéři začali sestavovat veřejnosti dosud neznámý životopis Kaczynského.

Pavel Šaradín

 



[1] Během viktoriánské éry trpělo mnoho lidí vážnými psychickými problémy, které pramenily z represí či pokusů o represi jejich sexuálního cítění. Na lidech tohoto typu jasně postavil Freud své teorie. Dnes se zaměření socializace přesunulo od sexu k agresivitě.

 

[2] Když byly americké kolonie pod britskou nadvládou, existovalo menší množství a méně účinných legálních záruk svobody, než tomu bylo po přijetí americké ústavy, ale v preindustriální Americe, jak před, tak po válce Nezávislosti, existovalo více osobní svobody, než když v této zemi zavládla průmyslová revoluce. Citujeme z knihy Násilí v Americe: Historické a komparativní perspektivy redigované Hugh Davisem Grahamem a Ted Robertem Gurrem, z 12. kapitoly od Rogera Lanea. 476 až 478: Postupující zvyšování majetkového standardu a s ním související zvyšování důvěry v oficiální prosazování zákonů (v Americe 19. století)... byly obvyklé pro celou společnost... Změna společenského chování je dlouhodobá a tak rozšířená, že se nabízí spojení s prazákladem současného společenského procesu; totiž, industriální urbanizací... V Massachusetts bylo v roce 1835 asi 660 940 obyvatel, 81% zemědělců, většinou preindustriálních rodáků. Obyvatelé byli zvyklí na značnou svobodu. Ať už se jednalo o povozníky, farmáře nebo řemeslníky, byli všichni zvyklí si všechno organizovat sami, a povaha jejich práce způsobovala, že byli jeden na druhém závislí... Individuální problémy, hříchy nebo dokonce zločiny, s těmi si nikdo nedělal nijaké zvláštní starosti... Ale příliv lidí do města a továrny, které se začaly budovat roce 1835, měly postupný vliv na lidské chování po celé 19. století, což přesahovalo do století 20. Továrna vyžadovala pravidelnost v chování, život řízený poslušností rytmům hodin a kalendáře, požadavkům předáka a supervizora. přelidněných čtvrtích města nebo velkoměsta začaly překážet mnohé věci, které předtím nikomu nevadily. Jak dělníci, tak úředníci ve velkých podnicích jsou závislí na svých spolupracovnících, protože práce jednoho zapadá do práce druhého, takže práce jednoho člověka už nebyla jeho vlastní práce. Výsledky nové organizace života a práce se projevily do roku 1900, kdy asi 76% z 2 805 346 obyvatel Massachusetts bylo označeno jako obyvatelé města. Mnoho násilí nebo úchylek chování, které byly tolerovány v obyčejné, nezávislé společnosti, už nebyly v této normalizované, kooperativní atmosféře pozdějšího období přijatelné... Přesun do měst zkrátka vyprodukoval poslušnější, socializovanější, civilizovanější generaci, než byla ta předchozí.

 

[3] Dnes v technologicky vyspělých zemích žijí lidé přes zeměpisné, náboženské a politické rozdíly velice podobně. Každodenní životy křesťanského bankovního úředníka v Chicagu, buddhistického bankovního úředníka v Tokyu, komunistického bankovního úředníka v Moskvě jsou si daleko podobnější, než je život kteréhokoli z nich podobný člověku, který žil před tisícem let. Tyto podobnosti jsou výsledkem stejné technologie... L. Sprage de Camp, Starověcí inženýři, edice Ballentine, s. 17. Životy těchto tří bankovních úředníků NEJSOU stejné. Ideologie MÁ nějaký vliv. Ale všechny technologické společnosti, aby přežily, musí běžet PŘIBLIŽNĚ po stejné dráze.

 

[4] Osobní zájem není nezbytně MATERIÁLNÍ. Může spočívat v naplnění nějaké psychologické potřeby, například v prosazování nějaké ideologie či náboženství.

 

[5] Někteří psychologové však veřejně vyjádřili názory, které naznačují jejich pohrdání lidskou svobodou. V Omni (v srpnu 1987) byl citován matematik Claude Shannon, který řekl: Představuji si časy, kdy budeme pro roboty tím, čím jsou dnes pro lidi psi, a já strojům fandím.

 

[6] V případě, že k takovému finálnímu obratu dojde. Je možné, že industriální systém bude zrušen nějak postupně, krok za krokem.

 

[7] Je důležité pochopit, že máme na mysli někoho, kdo sympatizuje s těmito HNUTÍMI tak, jak existují dnes v naší společnosti. Člověk, který věří, že ženy, homosexuálové atd. by měli mít stejná práva, nemusí nutně být levičákem. Feministické hnutí, hnutí za práva homosexuálů atd., která existují v naší společnosti, mají jistý ideologický tón, který charakterizuje levičáctví, a jestli člověk například věří, že by ženy měly mít stejná práva, ještě to neznamená, že sympatizuje s feministickým hnutím, jak existuje dnes.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava