Založit webové stránky nebo eShop

Umění nenávidět

 

        Lásku a přátelství lze snadno zviklat; nenávist dlí však pevně v základě ušlechtilé mysli, jež poznala, čím je doopravdy lidstvo na této zemi: škodlivou verbeží, již je nutno vyhubit.
 

        Má nenávist k lidem je naopak cit krásný, jemný a ušlechtilý, vzbuzující touhu vyjádřit jej i poeticky a filosoficky. Nenávidět člověka lze i krásně a moudře, to jsi nevěděl? Pohleď, má nenávist k lidskému rodu je krásným uměním, pravým uměním nelidské poezie a moudrosti! Teprve jako umělecké dílo je tato nenávist posvěcena, povznesena, posilněna – a nakonec i vítězna! A Já chci teď celý svět učiti vysokému umění této krásné nenávisti!
 

Ať zítra nenávidí,

kdo dnes ještě lidi miloval,

a ten, kdo je už nenáviděl,

ať je také zítra nenávidí!

 

        Kdo je s to číst a poslouchat při tom zároveň hudbu, k tomu hudba zřejmě dost zřetelně nemluví. Kdyby mluvila, nepřenechala by slovo jinému slovu, slovu čtenému. (…) Jen v jediném případě je možno zároveň číst a poslouchat hudbu: když hudba nemluví vůbec, nebo když kniha nic neříká.
 

        Jdi, a umlč v sobě lásku, aby nenávist k lidstvu mohla o to silněji hřímat!
 

        Tento národ, toto lidstvo už vážně potřebovalo svou filosofii. Problém je pouze v tom, že ji dosud nikdy nezískalo; vždy byla filosofie zatím jen lepší odrůdou bájesloví. Lidstvo si však vybájilo i filosofii.
 

        Skutečná kultura a filosofie byla a je vždy jen výsadou geniálních jednotlivců, nikdy celého národa, neřkuli dokonce lidstva. To by byl výsměch všemu pravdivému. Masově se vždy vyskytuje jen barbarskost (avšak bez svobodné divokosti zvířat), nikdy pravá kulturnost. A stejné je to nakonec i se svobodou: také pouze génius v lidské podobě může být skutečně svobodný, kdežto masově se vždy vyskytuje jen všeobecná nesvoboda, tyranie většiny a více či méně skryté otrokářství, všemi si pochvalované a všemi vyžadované.
 

        Polovina lidstva na Zemi je nucena dýchat špatný vzduch, ale všichni dál před čistým ovzduším upřednostňují mít raději práci, která je příčinou otrávené atmosféry.
 

        Hrdinové minulosti byli směšní a pošetilí. Dnes už se jim přestáváme dokonce i smát, a máme pro ně jen slova opovržení a slinu nenávisti. Byli to většinou ti, kdo lidstvu nějak pomáhali, byli mu prospěšní, podporovali jeho růst – a přáli si být takoví. Jejich obětavost a nesobeckost budou mít hrdinové zítřka také, ale s tím rozdílem, že oni budou podstupovat svá dobrovolná martýria v neprospěch lidstva!
 

        Tragédie lidstva spočívá v tom, že nedokáže být samo, avšak svou nesnášenlivou, panovačnou povahou a svým nabubřelým, násilnickým chováním k ostatní přírodě zapřičiňuje, že samo je; že vše živé i neživé na tomto světě od lidstva v hrůze prchá, s odporem se od něj odvrací, stíhá je nenávistí či je všem šťastným nezúčastněným naprosto, ale naprosto lhostejné.
 

        Jen během mého dosavadního života se tudíž množství mých nepřátel více než zdvojnásobilo. Mám z toho pocit lepkavé špinavosti a sprostoty. Země se tak stále víc a víc začíná podobat židovskému ghettu, v němž natěsnána na sebe živoří podlidská chátra. Škoda, že si nelze po myšlenkách na člověka umýt duši, tak jako si myjeme ruce po dotyku s něčím špinavým. Ta pachuť z lidského, zápach a poskvrnění lidmi – to na duši nesmazatelně zůstává.
 

        Utopie a antiutopie je skoro totéž. Jistý nepatrný rozdíl mezi utopií a antiutopií záleží však přece jen v tom, že utopie je optimistická vidina jiného, lepšího světa, zatímco antiutopie je vidina pesimistická tohoto jiného, „lepšího“ světa. A první z nich, ta ještě naivní, vznikla dříve než druhá, ta poučenější všemi předešlými krachy.
 

        Odvěké sny lidstva o dokonalé společnosti, počínaje Platónovou Atlantidou nebo Moreovou Utopií, nesou vždy stále tytéž znepokojivé znaky, jako je například více či méně násilná totální regulace úplně všeho, stejnokroje, zespolečenštění úplně všeho, včetně soukromého majetku i celého života, stálá válka, stálá nucená práce pro blaho všech, stálý dozor, stálý jednotný světonázor a podobně. Není to nikdy obraz svobody jednotlivce, nikdy v něm není jedinec sám, nezávislý, divoký, ponechaný sám sobě. Sen lidstva o dokonalé společnosti se vždy nakonec změní v noční můru, a to nejen v románech, nýbrž i ve skutečnosti, v dějinách, ve veškerém lidském snažení, jež má za cíl nějaký ten pochybný „pokrok“.
 

        Současnost je kolikrát ještě horší než nejděsivější antiutopie! A budoucnost?... Budoucnost žádná není.
 

        Vědění je však moc vidět i to, co není krásné.
 

        Běda každému, kdo ví příliš mnoho o lidech. Ten je totiž vlastníkem informací, jež se nikdy neměly dostat na veřejné světlo pravdy. A on je také tím, jejž lidstvo za trest stíhá štvanicemi a běsy. Tak se jim stává nebezpečným, nepohodlným a nežádoucím svědkem, jehož považují za nutné buď umlčet, rozsápat anebo přetáhnout na svou stranu.
 

Sotva ráno čubka vstala,

hned hlasitě zaštěkala;

snad proto, abych nezapomněl,

že domu hrůzy jsem to byvatel.

Však její hnusná řvavá polnice

hlasem není žádné milnice,

nezvěstuje lásku, jenom zášť

ke všem lidem bez rozdílu,

s nimiž sdílím tuto díru,

a k jejich čoklům zvlášť!

 

        První a základní povšechnou chybou života na této planetě je to, že se na ní kdy zrodil člověk. Druhou chybou, z ní vyplynuvší, je pak následně to, že jsem se narodil Já do této prašpatné společnosti. Je to nejen neštěstí pro mne, ale nyní už i pro ně samé, pro lidi. Lépe by jim bylo beze mne, poněvadž by bylo mně naopak lépe bez nich.
 

        Nechci tě ani učiti nenávisti, která je samoúčelná, nenávisti pro nenávist, nenávisti, která nerozlišuje dobré od špatného, nebo takové nenávisti, která by snad měla dokonce potenciál zvyšovat jakousi tvou zvrácenou popularitu. Všimni si, že moje nenávist je veskrze pozitivní a že si pečlivě vybírá předměty své oprávněné vášně. Všimni si, že tam, kam nemíří mé zlobné šípy, zbývá vždy v mém velkém bušícím srdci místo pro cit právě opačný a že pak na tom místě rád prodlévám a chráním je. (…) Nechci, aby ses pro nic za nic zlobil rovnou na celý svět; chci po tobě jen to, aby ses zlobil na lidi, kteří jej udělali tak nenáviděníhodným.
 

        Dítě není plodem lásky, leč plodem bezmyšlenkovitosti, nesmyslnosti a nudy; každé z ženy zrozené dítě je leda plodem nejhnusnějšího sobectví ve dvou, bezohlednosti ve dvou a krutosti vůči dítěti samému i celému světu, jenž se s jeho nevhodným a přímo škodlivým příchodem bude musit vyrovnat, napravit po něm posléz všecky škody, jež napáchá za život, a ozdravět.
 

        V přírodopisných filmech se vyskytuje příliš mnoho lidí na můj vkus a kromě toho také neodpovídají skutečnosti; jsou to jen akční sestřihy těch nejbrutálnějších výjevů, vyrobené na míru a nevkus vyhovující násilnické přirozenosti lidí. V přírodě však vždy převládá mír a klid a dlouhá období nečinnosti, sem tam se mihne zvíře a hned se zase schová do úkrytu; přirozeně násilnická povaha člověka by se nudila takovými obrázky.
 

        O filmu vůbec platí totéž, co například i o hudbě: totiž to, že stará díla jsou dokonalá dost a že každý novější pokus o jejich překonání mine se účinkem a dopadá přinejmenším trapně.
 

        Na řadě filmů je příliš zjevně znát, že podnětem k jejich natočení nebyl geniální nápad, tvůrčí přebytek sil ani snaha vyjádřit nějakou myšlenku uměleckou formou, nýbrž prostě nutnost něco dělat, mít co na práci, mít z čeho žít, vydělat snadno a rychle kupu peněz anebo poskytnout hereckým celebritám možnost získat si slávu, blýskat se a uchvacovat zraky davů méněcenných lidských bytostí.
 

        Nemám rád její styl a její knížky neuznávám za hodnotnou literaturu. Žádnou její knížku se mi nikdy nepovedlo přečíst celou. Nepovedená „díla“ Boženy Němcové, jakožto povinná čítanková četba, jistě odradila od čtení knih a zkazila vkus mnohým potenciálním mladým čtenářům, kteří se po setkání s Babičkou znechuceně odvrátili od veškerých knih. – Oni takzvaní čeští „velikáni“ jsou vůbec povedená čísla: Komenský zase jako nezbedný školáček nestydatě opisoval z latinských mouder, která pak vydával za svá, a jeho slavné heslo „škola hrou“ je u někoho, kdo odmítal odložit pro „lepšie chápanie“ lískovku a tvrdošíjně lpěl na starém dobrém bití žáků jako na prověřené vyučovací metodě, u takového „dobráka od kosti“ je, opakuji, jakékoli spojení školy a hry jen pustým nedorozuměním.

 

        Ale co je to za svobodu slova, když jím nemůžeš urazit lidskou důstojnost? Já mám naopak za to, že jedině v těchto urážlivých útocích na lidstvo spočívá neotřesitelná pravda o něm; pravda, která by se měla stále říkat a psát a otloukat lidem o hlavu. A kam by to vůbec dospělo, kdyby měla mít cenzura moc nad slovem? Za chvíli by bylo potlačeno veškeré, byť i jen trochu kritické myšlení, a zůstaly by jen pusté plky holčiček o tom, jak je všechno krásné a jak uhnat chlapa.
        
Spolčovat se s někým? Co je to za humanistický nesmysl? Z toho jsou jen nepříjemnosti a křiky. Každý má žít a umírat sám, nikomu nic nedávat, od nikoho nic nebrat, po nikom nic nechtít, nikomu nepomáhat, nevšímat si nikoho, každému se raději už zdálky vyhnout – a hlavně nemá mít nikdo děti.
 

        Nesnáším současnou zprznělou mluvu. Podle ní by Hamletův monolog nezněl: „Být či nebýt – to je oč tu běží.“ Ne, dnes by onen Shakespearův melancholický princ nejspíš ze sebe vykoktal špatnou češtinou: „To je vlastně o tom, jestli vlastně bejt nebo nebejt. A o tom to vlastně je.“ Ne, kdepak, dnes by se tak či onak ani nikdo neoptal.
 

        Lidé sice ochotně zvířatům přiznají, že jsou chytrá, vynalézavá, krásná, umělecky založená a charakterní, ale právo na svobodu a život jim už nepřiznají. Přitom jedině v tom by spočívala opravdová kulturnost člověka. Lidstvo však žádnou takovou kulturu nemá. Záhadou pak zůstává jen jedno: Jak se mohl nějaký živočišný druh tak zvrhnout, že u něj neplatí ani přirozená práva, ani nepřirozená?
 

        Drtí-li tě lidské soukolí, a tys v něm pouhé zrníčko prachu, buď alespoň tak tvrdý, aby se na tobě toto drtící soukolí zadrhávalo.
 

        Často právě když se směješ, pomyslí si lidé, že to nemíníš vážně, a pro smích budeš nakonec ty jim, a ne oni tobě a sobě. Směj se jim tedy jen v nenávisti, jen když jsi nejvíc obáván a pouze tehdy, když oni nemají k veselí vůbec žádný důvod. Snad jenom tehdy – při nějaké jejich nehodě, neštěstí, nezdaru či všelidské tragédii - je ten pravý čas se s chutí lidstvu vysmát do očí. To je teprv ten správný misantropický humor!

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava