Založit webové stránky nebo eShop

Rudolf Jičín
neznámý český velikán

         Trocha suchopárné faktografie: Rudolf Jičín se narodil 19.3. 1933 v Hradci Králové a zemřel 9.8. 2011 ve Vimperku. V letech 1952-1957 studoval na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy filosofii a historii a u prof. O. Zicha logiku. Roku 1969 získal doktorát na Univerzitě Palackého v Olomouci u prof. J. L. Fischera.
 

         Dlouhodobě pracoval jako archivář, což je patrně jedna z mála příhodných a nekonfliktních pozic, kde člověk takového ražení nalezne útočiště i obživu.
         Na webu Délský Potápěč je Rudolf Jičín charakterizován takto: „Vysoká postava, bělostné vlasy, modré oči; skromný, ochotný, přímý, velkorysý; skrze vážnost probleskující klímovský humor: tak jsme ho znali v posledních deseti letech.
         Mezi filosofy si Jičín, sám jsa filosofem, cenil především Schopenhauera, Nietzsche, Spenglera a Klímu. Před revolucí muselo být nemyslitelné, že by se jeho vlastní texty mohly dočkat publikace. Po revoluci to teoreticky možné bylo, avšak jeho myšlenky dále narážely na naprostý nezájem veřejnosti, neboť stojí v příkrém rozporu k jejímu současnému demokraticky-davovému ladění.
         Od roku 1993 vyšlo v okrajovém tisku pár jeho textů, které ovšem znamenají jen malý zlomek celkového díla, dosud čekajícího na „odhalení“. Po jeho smrti se na webu časopisu Přítomnost objevil soubor článků, který je dostupný a již nabízí lepší představu. Právě tento soubor zde předkládám s úvodním slovem. Původních deset článků tvoří organický celek, v němž se tok myšlenek opakovaně přelévá mezi několika základními tématy. Názvy částí jsou nejspíš vytvořeny dodatečně nikoli samotným Jičínem, proto je příliš nerespektuji a nabízím členění vlastní.
         Hodnota zveřejněných myšlenek je nevídaná a nezůstává v ničem pozadu oproti myšlenkám jeho oblíbené čtveřice, proto by bylo záhodno zveřejnit i další Jičínovy spisy. Já se soustřeďuji především na vlastní tvorbu, ale kdyby se našel člověk, který by se tohoto úkolu chtěl zhostit, nabízím svou pomoc s výběrem, uspořádáním i případnou úpravou textů.

         Jičínovy myšlenky, postřehy a analýzy jsou vysoce hodnotné, protože jsou pravdivé. Po jejich přečtení soudím, že je to myslitel 20. století, k němuž mám já sám nejblíže, byť jsem o něm donedávna vůbec neslyšel. A to dokonce do té míry, že bych se pod většinu textu klidně podepsal. Naopak spory či odlišná hodnocení bych počítal po kusech.
         Řada kritiků společnosti považuje za nejpodnětnějšího současného autora Brita Johna Graye, ale srovnávat ty dva je jako srovnávat bohaté klasy a vymlácenou slámu. Grayovy Slaměné psy jsem přečetl jen s velkým vypětím, vždy dvě či tři strany a chvíle oddechu, opakovaně jsem je chtěl zahodit a opravdu jsem se těšil na konec. V té knize Gray neustále srovnává nesourodé, vyvozuje nevyplývající a do kde čeho podstrkuje křesťanství. Navíc je celá kniha především kompilátem cizích myšlenek.
         Naopak Rudolf Jičín je tryskajícím pramenem poznání. Jeho pohled na současnou společnost a moderní svět je nesrovnatelně správnější než pohledy pokryteckých humanistů a demokratů. A právě tento způsob myšlení musí v brzké době konečně prorazit, musí prorazit dosud pevný krunýř humanistických předsudků, jako proráží ostrý spár chitinový krunýř brouka.

         Snažit se o výběr z dostupných Jičínových spisů by nemělo smysl, protože by nebyl o mnoho kratší než původní text. Upozorním tedy naopak na jednotlivosti, které hodnotím jinak.
        
1) Bitku o jídlo mezi hladovými lidmi považuje Jičín za příznak lidské nízkosti. Já tvrdím, že je takové chování rovněž do jisté míry logické a vynucené okolnostmi, a tedy není třeba se nad ním až tolik pohoršovat. Když jídla není dostatek, člověk si nemůže dovolit ten přepych být mírný či shovívavý. Jestliže má volit, zda hlad utiší on nebo nějací cizí lidé, které nezná a po nichž mu pranic není, nelze se divit, že upřednostňuje sebe. A krom toho také stačí, aby se ve skupině vyskytl jeden či dva uzurpátoři a ostatní se s nimi chtě nechtě budou muset porvat, aby nezůstali hlady. Důležitá je tedy míra, v níž se takové chování objevuje. Bitka o zboží ve slevách nebo o jídlo po pouhém jednom dni hladovění je skutečně člověka nedůstojná, pokud ale člověk neví, kdy nastane další příležitost se najíst, lze ji pochopit.
        
2) „Beztřídní společnost, jejíž příslušníci neusilují o osobní výhody na úkor jiných, by měla být mezi slušnými lidmi samozřejmým důsledkem pouhé slušnosti.“ – to je dost diskutabilní tvrzení. Mezi lidmi, kteří jsou jen slušní, podle mého neplatí. Mezi lidmi o shodné vnitřní hodnotě už možná ano. A obecně vzato, beztřídní společnost není žádným usilováníhodným cílem, tedy můžeme být jen rádi, že lidé nemají stejnou hodnotu.
        
3) To, že si lidoop prodloužil ruku klackem a získal tak výhodu, bylo prý projevem podlosti a zákeřnosti. Já v tom opět spatřuji zcela logický krok, dotyčný lidoop by byl naopak hlupákem, kdyby to neudělal.
        
4) Ani s lidskou snahou vypadat dobře to nevidím tak černě. Je důležité, co máme uvnitř, ale i to, jací jsme navenek. Když to někomu sluší přirozeně, nemusí se o to až tolik snažit. Z pozice svého nadbytku si může dokonce dovolit i jistou přezíravost vůči vzhledu. Ale když někdo takové štěstí neměl, nezbývá mu, než aby se snažil vylepšit, co se dá. A když jiný ví, že mu to slušet stejně nikdy nebude, pak zase může z pozice svého nedostatku jedině sočit na vzhled a jeho význam.
        
Směšná je až existence módních pravidel nereflektujících estetiku, která někdo stanovil a jiní poslušně dodržují.

 


 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava