Založit webové stránky nebo eShop

Reinlebensborn

 

        Ještě že jsou ta zvířata na světě, že se má ustarané a lidmi znavené oko misantropovo čím potěšit ve světě zamořeném lidmi. Bez nich, bez zvířat a jenom s lidmi by byl svět tak bezútěšné místo, že by to brzy vyvolalo hromadnou vlnu sebevražd.

 

        Noc je sice ještě mrazivá, ale už se pomalu chystám ven pod stan. Už kvete devětsil a ze všech stran se k jeho bělavým květům slétají první motýli, včely, čmeláci, mouchy, vosy. Mravenci už zase mají naspěch a opravují svůj platónsky dokonalý hmyzí stát po zimním útlumu. Včera přilétla blankytnou oblohou skupinka pěti čápů. Dnes jsem viděl svoji první letošní lišku ryšku, kterak číhala na dva panáčkující zajíce.

 

        Odcházím denně do lesů s vtíravým pocitem naděje, že lidstvo už je tak dalece zdegenerované, že už to je úplně nemožné a že příroda, náhoda, osud či prozřetelnost musí co nevidět způsobit jeho neodvratitelný kolaps. Ten pocit je tak silný, že se při návratu do města dívám, zda je lidstvo ještě pořád tam a obhlížím svoje stopy, jestli už je země nelíbá. Vím, že se to jednou stane a lze se také možná domnívat, že s sebou do propasti vezmou lidé mnoho jiných tvorů. Avšak má-li kdo přežít chvalitebné lidské zhroucení, největší šanci budou mít tvorové divocí a osamělí, kteří si udržují své zdravé instinkty živé a obnažené.

 

        Život vnikne do osvobozené krajiny tak mocně a rychle jako vzduch do vakua. Musím se toho dožít a přežít ten slavný den, abych také přispěl svým dílem a těšil se z té spásonosné zkázy.

 

        Život musí být velkolepý, žádné troškaření!

 

        Jsem potulný pták, pravý romantický „Wandervogel“, jenž jen roztáhne svá křídla a letí si volně za hlasem svého neklidného srdce, nehledě na bouře a zvraty humánního světa, jenž je mi cizí a z duše protivný.

 

        Počasí na den dopředu odhadnout nedovedou, při vší té technice, ale na fantazírování o světlé budoucnosti lidstva někde na jiných planetách, až zalidní a zničí Zemi, na to je užije. Až se prý vypořádají se všemi vnějšími i vnitřními nepřáteli lidstva, se všemi mikro- i makroskopickými škůdci člověka, nastane prý kosmický ráj humanity. Doufám, že se mezitím něco vypořádá s nimi.

 

        Nepotřebuji k meditacím vysoké nebe a pusté masivy hor. Mám rád naopak les stromů a rozmanité měnící se scenérie, kde se pořád něco děje, kde pořád je na co koukat a kde mě pořád něco ponouká k pohybu a podněcuje k zamyšlení, ke zkoumání, k promýšlení, k reagování, k akci.

 

        Však co, vždyť jsme pohané: Země je naší matkou, Slunce je nám otcem, příroda naší velitelkou a zvířata našimi bratry!

 

        Když si představím, že z mých daní misantropa bez příjmu si někdo nakoupí žrádlo pro psy nebo benzín do auta, tak se mi dělá mdlo. Jsou lidáci, kteří se tak přežírají, že si tím uženou pracovní neschopnost a trvalou invaliditu, posléze jim ty tuny žrádla, co spořádají, musí placená ošetřovatelka donášet až do postele, protože se sami nepohnou – a to všechno platím Já.

 

        Tady v Reinlebensbornu je tak nádherně ticho a pusto, že bych se až docela chtěl podělit někdy na pár chvil o tuto krásu, kdyby bylo s kým, kdyby to někoho zajímalo a kdyby měl pro to někdo pochopení. Jenže nikdo takový není. A i kdyby byl, stejně bych ho brzy nesnesl.

 

        Nejlepší je na těch výšlapech to, že s každým krokem se přede mnou otevírá zbrusu nová podívaná na tak nádherné scenérie, že je ani na pohlednicích nenajdete.

 

        Teplo, nebe jako vymetené bez mráčku. Dole ve vesnici jsem pořídil první dvě fotografie dědova bývalého selského stavení. Jak rád bych byl, kdyby tenhle velký dům s velkou zahradou v tiché vesničce patřil mně, a ne nějakým Brňákům! Je to jasné: myslím, že ve mně dozrálo rozhodnutí odstěhovat se jednou někam na vesnici. Ano, je to tak: jedna generace lidí utíká často z venkova do měst a jiná, nezřídka hned ta následující a lepší, opouští přelidněná smradlavá města a hrne se zpátky na venkov. Nejčastěji to však není možné ne kvůli srdci, nýbrž z ekonomických důvodů. Čím by se na té vsi živili? Trend, zaštítěný socialisty a podporovaný samotnou Evropskou Unií, je právě přímo opačný: zlikvidovat selský stav, jako bolševici kulaky, zlikvidovat samostatné národní i individuální zemědělství, záruku to veškeré svobody, venkov užívat jen na rekreaci a lidi natlačit všechny do měst, kde budou pěkně pod kontrolou. Mám po krk společného bydlení ve společném koncentráčnickém baráku ve městě!

 

        Soutěž krásy zatím u mne vede jeden velmi starý, odhadem dvěstěpadesátiletý buk s hladkou šedou borkou a jemně sametovými zelenkavými listy. Prostál jsem dnes dlouhé minuty v obdivu nad jeho sladěnou dekorativností. Myslím, že ani v Louvru nemají tak krásný a vzácný obraz.

 

        Sice tady není tak úplně liduprázdno, ale zatím jsem se dokázal vždy úspěšně vyhnout každému nepříjemnému setkání s člověkem tváří v tvář. Párkrát už jsem měl namále: jednou jsem si kecnul za keř, když kolem po cestě projížděl traktor a už asi třikrát jsem se prostě jenom schoval vždycky za strom. Mé maskovací oblečení a má nehybnost bohatě zajistily mou neviditelnost. Takový člověk si jde nic netuše po lese a netuší, že za nejbližším stromem, jejž právě míjí, stojí ukrytý jeho nejzavilejší nepřítel – Já! Ani pes, jenž ho doprovází, mě nevyčenichá. A jakoby na potvrzení mých slov o hře na schovávanou s člověkem, právě dnes ráno dva lesní dělníci něco devastovali v lese asi sto metrů od mého tábora ukrytého v houští. Připlížil jsem se k nim tak blízko, až jsem cítil kouř z jejich cigaret. Kdyby jen tušili, že mají za zády rudookého vlkodlaka, který je pozoruje ostrým zrakem jaguára na lovu!

 

        A stěhovat bych se jistě musel, kdyby mě objevili. Nikomu tady sice nemohu překážet, leč lidská nepřejícnost a nenechavost nezná mezí, stejně jako jejich hloupost, s tím už mám svoje zkušenosti.

 

        Ten mysliveček byl primitivní sadistický idiot. Už od pohledu úchyl, natož podle řeči, jíž mě šokoval. Ukázka dřeně člověka, jak by vypadala, kdyby postrádala nátěr civilizovanosti. Byl to ten typ parafilika, který by jinak ukájel svůj sadismus znásilňováním a zabíjením žen, kdyby se nestal kulturně únosným myslivcem. Pamatuji si dodnes, jak mi říká:
        
„Vidíš tamhle tu srnu s mládětem? Mám ji zastřelit? Chceš se podívat?“
Šok.

 

        Kam to jen všichni jezdí a proč? Jsem přesvědčen, že kam nemůže člověk dojít pěšky, tam být nemusí a tam by ani být neměl.

 

        Přivedlo mě to nicméně na myšlenku, že už dlouho jsem... – vždyť víte co; že žiju v jakémsi nedobrovolně dobrovolném celibátu jako mnich; což mi nevadí, neboť tak žiju většinu života, i když i Já jsem měl svá bouřlivá období říje a zrovna tento les a konkrétně tento háj by mohl vyprávět! Ale lepší je být sám.

 

        Stejně jsou všechna zvířecí jména blbá jako ten, kdo jim je tak blbě dává. Statná hrošice tak dostane například zdrobnělé jméno „Mařenka“, zatímco čtyřtunový samec hrocha, podle židovské apokalyptiky zvíře konce času, je pokřtěn blbým křesťanským rituálem jako roztomilý „Láďa“. Jako kdyby nebyla jiná, lepší a hezčí jména africká. S koni se to má zrovna tak. Kde jsou slavná jména, jako je například Pegasus, Einhorn, Búkefalos, Rocinante, Ohnivý oř, Nezkrotný vítr, Tátoš, Sleipni, Šemík, Kalkí, Kentaur, Vihar, Balius, Xantus a další a další? Lidská vynalézavost, originalita a poetičnost ve vymýšlení a výběru jmen pro plnokrevná zvířata, a pro zvířata vůbec, se rovná nule.

 

        (…) takhle téměř intimně jsem se s živým koněm nikdy předtím nesetkal. Byl tak horký! Horký jako v horečce! Nemusím snad ani příliš zdůrazňovat, jak je takový kontakt s velkým ušlechtilým zvířetem povznášející. Rozzářil jsem se hned jako sluníčko. Nálada se mi zvedla. Cítil jsem se nevýslovně obdarován.

 

        Někdy, a to často, si připadám jako svědek umírajícího času. Po obrovské čtyřsetleté lípě už také zbyl jen tabulovitý pařez a kus mohutného kmenu, válejícího se opodál, který nikdo nechce. Proč ti nejlepší odcházejí vždy první a ti nejhorší jsou tu pořád?

 

        Večer déšť ustal. Rozhostila se svatokrásná nálada vůkol. Jako z počátků světa.

 

       Píšu příběh o sobě, a ono je to vlastně zároveň i dobrodružné vyprávění na pokračování o všech bytostech, jež žijí volně a nespoutaně jako Já.

 

        Znám místa, kde v souladu s přírodou zvítězily listnáče nad smrky, a je to ten nejkrásnější les: světlý, průchodný, s bohatým zeleným podrostem. Ty jejich věčné stereotypní smrkové lesy se mi nelíbí. Smrk je sice krásný strom, ale jeho ztepilost a půvab vynikne nejlépe, je-li solitérem nebo stojí-li nanejvýš dva či tři pohromadě.

 

        Člověk, jako živočišný druh, si sám arogantně vetknul za své rodové jméno přívlastek „rozumný“, ale valná většina lidí jsou beznadějní blbci.

 

        Otevřel dveře od traktoru a povídá, abych se tu moc nepotuloval, neboť prý se zde potloukají zdivočelý býk a jalovice. Okamžitě mi svitlo: Už o těch „mých“ uprchlých turech tedy vědí! Prý bylo dáno oznámení do škol, povídá dál ten traktorista, aby děti kvůli tomu nechodily do lesa.
        
Neuvěřitelné! Utečou krávy, které se každého člověka bojí tak, že před ním utečou do lesa jako srnky, ale lidi, kteří nesnesou, aby bylo něco svobodné a divoké, už z nich dělají zločince a krvelačné šelmy. „Zdivočelý býk a jalovice“! To zní opravdu výhrůžně. Až na to, že ten „zdivočelý býk“ je malý bezelstný býček a ta „zdivočelá jalovice“ je jeho plachá a ostražitá ochranitelka, možná dokonce i jeho vlastní matka. „Zdivočelý býk a jalovice“! To zní jako kdyby se tu proháněla dvě rozzuřená monstra, jež kopyty divoce hrabají, kopají, dupají a víří prach, z chřípí jim syčí pára, z očí jim šlehají plamenné blesky a jež naberou na dýkovité rohy každého, kdo se jim připlete do cesty. Přitom to jsou pouze dvě vystrašená zvířata, která asi někdo týral tak, že už to nemohla vydržet a využila první neb poslední příležitost k útěku. (…)
        
To spíš lidi teď budou zuřit a zdivočele pobíhat s kulovnicemi v rukách jenom proto, poněvadž jim utekli z koncentráku dva nevinní vězni. Nakonec by i mne vyhnali z té louky a zakázali mi volně se pohybovat! Tento podtón jsem totiž jasně vycítil z jeho „přátelského sdělení“!

 

        Nesnesou, aby bylo cokoliv volné, a když žije něco bez jejich kontroly, snaží se aspoň vzbudit v ostatních lidech strach z těch bytostí. To je známá humanistická taktika, která se již tolikrát osvědčila, od té doby, co je člověk člověkem – vládnout pomocí lží a strachu, naučit člověka bát se přírody.

 

        Pokud dnes děti vůbec vytáhnou paty z domu od televize a počítačových her, pak jdou do lesa leda tak chlastat, fetovat, mrdat, jezdit na motorkách a na kolech nebo řvát a pohazovat odpadky.

 

        Lidská degenerace je totiž kontinuální jev. Nepřerušená řada pozvolně degenerujících generací lidí jde od lovců-sběračů až po ultramoderní degény, kteří už nemají důvěru k odvěkým přírodním zdrojům, neznají je a nevěří ničemu, co nelze koupit zabalené do nejméně tří vrstev obalů. Nevzývají již mocné přírodní síly, avšak tím více navštěvují nákupní bohoslužby v chrámech konzumu.

 

        Dříve se k užitku cestovatelů sázely podél cest aleje ovocných stromů. Kde je tomuto prospěšnému a spolu i pěknému zvyku konec!

 

        Pozoroval jsem to vše ani ne pět minut, když vtom mě osvítily první paprsky slunce, té obrovské, oslepující žhavé koule, již naši předkové uctívali jako boha. Opravdu je to nábožný zážitek! Ve zlomku sekundy se přede mnou rozestřelo něco, co má úžasnou sílu, moc a energii; něco, co mě nutí zaclonit si oči a odvrátit tvář.

 

        Večer jsem se šel podívat na temně rudý západ slunce – a další pohroma! Kousek od mého tábora, na světlince, kudy denně chodívám na procházky, na místě, kde jsem měl loni postavený stan, jsem nalezl nové stopy po souloži. Zase zválená tráva, zase dvě šprcky, zase odhozená prázdná krabička od cigaret, tentokrát ještě navíc i kus hajzlpapíru a nějaké papírky rozvěšené po bodlácích. Bordel jako v tanku. Tak to už je příliš! To byla ta příslovečná poslední kapka. Pohár mé trpělivosti přetekl. Kdyby si ten člověčník po sobě aspoň uklidili, bylo by to sice pořád nepříjemné zjištění, ale dalo by se to tolerovat; takhle toho mám dost. Všeho: lidí, přírody, lesa, života... Je vidět, že to jsou nějací mladí degéni bez jakéhokoliv kladného vztahu k přírodě. Můj chrám, můj nejvlastnější, nejmilovanější, nejčistší zdroj žití byl pošpiněn, poskvrněn, zhanoben, znesvěcen jakousi lidskou chamradí, která si nezaslouží žít! Je mi z toho na blití a chytá mě závrať. Musím pryč. Dnes už je pozdě, poněvadž se stmívá, ale hned zítra musím pryč. Z jedné strany se kácí stromy a lítají třísky, z druhé strany se mrdá, heká a stříká semeno. Mám toho dost. Musím pryč, musím se přesunout jinam. Musím odtud pryč, protože kdybych tady tu chamraď hnusnou někdy náhodou načapal, asi bych je musel ubít za tuto svatokrádež. Z toho, co tady dnes všichni spáchali, je mi zle. Hnusím si to tady. Musím pryč. Ještě letos a končím. Patnáct svých nejlepších, nejšťastnějších let jsem tu prožil volně, spokojeně a nerušeně jako divoké zvíře na pustém ostrově. Nyní je konec s touto idylkou. Definitivní konec. Tuším to už dlouho, ale bráním se to vzít plně na vědomí – tak jsem si to zde za ta léta zamiloval. Vzpomínky, ach jen ty vzpomínky, ty zůstanou.

 

        Datlovi, jenž přistál na jednom stromě a nyní po něm šplhá vzhůru až do oblak, to nevadí. Tak Já se budu tvářit, že mi to je taky jedno.

 

        Jsme celý život vedeni k tomu, abychom věřili, že člověk všechno koná z rozumných příčin a pak se divíme, jak je možné, že se stalo to nebo tamto. Jedině když se díváme na lidi jako na hlupáky a blbce a totální magory, a ne jako na rozumné bytosti, pak teprve dávají ty jejich věčné vylomeniny smysl.

 

        Ale chudák kůň, stále to musím opakovat. Z jedné strany je na stehně nějaký odřený. Vodí ho takové hrubiánské nízkočelé hovado ve vatovaném kabátě, s nožem v pochvě u pasu a s pazourama jako neotesané kořání. Ten jistě v životě nepřečetl jedinou knihu, natož aby byl schopen sesmolit smysluplnou větu. Nedovedu si v těch jeho klackovitých prackách představit knihu či pero. Knihu by určitě držel vzhůru nohama a perem by pohyboval po papíře jako klikou od staré tramvaje. Na pohled primitivní blbec.

 

        Platón mě nebaví. Na začátku Knihy sedmé Ústavy popisuje své slavné podobenství o jeskyni; mně to až tak skvělé nepřipadá. Nudí mě to, ale chci dočíst celou knihu. Jde to ztuha a pomalu, málokde v rozložitém textu narazím na něco vskutku objevného, nevšedního, vzrušujícího, na pěknou větu, nad níž bych zajásal nadšením. Je to takové fádní a nezajímavé. Co jsem toho již přečetl, leč málo z toho mi utkvělo v paměti. Pro mne zbytečnost. Jdu se radši projít a naslouchat svým vlastním myšlenkám uprostřed zádumčivých lesních tišin.

 

        Sotva jsem došel do stanu, spustil se déšť. Bouře zuří. Záblesky a petelice to jsou jako při ohňostroji, hromy duní jako válečná kanonáda. Bouře venku v přírodě je úplně něco jiného než doma v bezpečí čtyř stěn v zazděném, uzemněném domě za skleněným oknem. V přírodě je bouře silný, mocný, autentický zážitek, jenž nahání strach. A tak je to také správné, to k tomu patří.

 

        Dělám proto okliku, abych se vyhnul původci toho nemožného randálu, ale hulákání jakéhosi primitivního ploskolebce se rozléhá široko daleko. Jsou to skřeky toho dřevařského koňovoda nebo koňomrda, či jak se to jeho nečestné „povolání“ jmenuje. Zase buzeruje toho chudáka koně. Jeho zpanštělé rozkazy zní jako to zlostné štěkání některých předměstských podvraťáků, kteří na mne útočí, pijou mi krev a užírají nervy a které nenávidím i s jejich pány.

 

        Platón je učenec každým coulem, ale je to nudný patron; ani to není pořádný filosof, spíše akademik či profesor. Žvaní prázdně jako po otravě durmanem.

 

        No nic, nořím se do poslední (desáté) Knihy Platónovy Ústavy. Tou to „dorazil“! Bláboly o nesmrtelné duši, o posledním soudu na věčnosti, a podobně. Tahle kapitola se nejvíc podobá Bibli. Je vidět, že půda pro nástup křesťanství byla připravena již dávno před Kristem, právě přispěním a vinou takovýchto protipřírodních filosofů.

 

        Několik stromků je zde poznačeno krvavě rudým znamením smrti, jež je odsuzuje k pokácení. Je mezi nimi i letitá lípa mohutného kmenu. Ta by měla být spíše chráněna a prohlášena za národní památku, a ne být sprostě poražena, rozřezána a spálena někde v kamnech! Lidem není nic svaté.

 

        Povídka Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině a její pandán Landorova vila je téměř totožné líčení krajiny snů jako můj Reinlebensborn. Dalo by se dokonce říct, že čím je pro Poea „Arnheim“ (též německé jméno!), tím je pro mne „Reinlebensborn“. V těchto dvou povídkách, v nichž předkládá okouzlenému čtenáři plastický obraz vysněné krajiny dokonalé krásy, se Poe vyznává ze svých estetických nároků na krajinu, na obydlí, na celkové životní prostředí. Všechno je v té krajině čisté, malebné, barevné, rozkvetlé, měňavé a tajuplné a přitom bezpečné a vlídné. Země vůkol je tam na hony vzdálená od davů lidí a jen osamělý poutník tam může zabloudit. Všude se vypínají hory a kopce a návrší, rostou tam čarokrásné voňavé květiny, a to i všude po domě a kolem domu, pasou se tam ovce a ochočení jeleni, hraje tichá hudba, tečou a zrcadlí se křišťálově průzračné vody. Vše je sladěno v jeden velkolepý celek. Úplně tu zem vidím. Také mně se o takových pozemských rájích zdává.

 

        Vůbec nechápu, proč se píší historické romány. Historiografickou hodnotu to nemá žádnou a o umělecké nemůže být ani řeči.
 

        Problém s romány je ten, že nikdy nevíte, co je objektivní historická skutečnost a co pouhá slaboduchá fabule autora. Lepší je literatura faktu, i když tu nutno také brát s rezervou, zvláště když se píše o něčem, co současnost právě zavrhuje nebo co naopak až příliš vynáší.
 

        Předjížděl mě na mopedu nějaký rybář v maskáčovém tričku. Když mě minul, natáhl jsem za jeho zády směrem k němu paži a imaginární pistolí jsem po něm střelil. Trochu jsem se tím symbolickým gestem poveselil.
 

        Dnes je horizont potemnělý bouřkovými mračny. Zdálky dunivě hřmí a blýská se. Vracím se dolů do města tmou osvětlovanou stroboskopickými záblesky blýskavic. Je to tak kouzelné.
 

        Na Shakespearovi oceňuji hlavně jeho vytříbený básnický jazyk a absolutní nepánbíčkaření. Je to spíš keltský bard, než renesanční umělec.
 

        Sním o životě kdesi na samotě u lesa. Tam bych konečně mohl mít a chovat kočku, jak jsem odevždy toužil, jako kamarádku v mém odloučení od všeho lidského, a toulat se s ní nocí, plnou třpytivých hvězd.
 

        Shakespeare je opravdový mistr neotřelých slovních obratů. Dlouho jsem nedůvěřoval jeho věhlasu, ale teď vidím, že jsem se v něm mýlil. Jeho jazyk je hvězdná plejáda slov; je galerie umělecké obraznosti; festival čtivosti a gejzír nevšedních vět. Jeho básnivost přesahuje jakoukoli míru; má pod čepicí všechno a ještě i z rukávu leccos přisype ten podloudný čaroděj: krásu poetičnosti, tragický vkus a vtip, filosofickou myšlenku, překvapivé metafory.

 

        Stačí si jen vzpomenout, jaké to tu bylo před pouhými třiceti lety, abych si uvědomil, jak je krajina čím dál zničenější, spoutanější, zastavěnější, prolezlejší tím lidským morem, jenž ji vytrvale ničí. A to nejde jen o vzhled nebo o množství odpadků, cest, silnic, aut a lidí; jde také o hluk, který neustále narůstá; řvaní motorů traktorů, aut, stíhaček, vzdálený neurčitý hukot továren, štěkot psů...

 

        Raduji se ze všeho, co vidím zdárně růst a kvést a žít.

 

        Nejvíc však „rostu“ při čtení těch nemožných marxistických předmluv ke každé ze Shakespearových her. Ty jsou strašné. Ti komunisti byli a jsou prostě hovada, jinak se to nedá nazvat.

 

        Psinec Evropy jsou Čechy, smetiště Evropy, skanzen komunismu jsou Čechy, zkorumpovaný cikánský stát zlodějů, se zaplivanými nádražími, jež připomínají víc žebráckou noclehárnu pro humusáky než křižovatku cest uprostřed Evropy. Hanba této nekulturní zemi! Není divu, že se zde bolševismus tak lehce ujal a tak těžko se nyní vykořeňuje. Řekněte mi, jak zacházíte s kravami, jaký poměr k nim máte, a Já vám řeknu, jak vysoká nebo nízká je vaše kultura. Ta pivní česká nestojí za mnoho.

 

        Proti tmavnoucímu nebi na obzoru se mi nyní, přímo nad hlavou, rýsuje tichá, naprosto nehlučná silueta letící sovy. Nádhera jako sen! Jsem šťasten. Proč jen jsou ty dny tak krátké! Ach, přírodo, chtěl bych žít věčně!

 

        Pořád se kritizují ty věčné nudné smrkové monokultury, ale teorie je krásná věc a skutek mezitím utek‘. Ekologická teorie je sice krásně zelená, avšak praxe zůstává jako vždy šedivá. Nejsou na to prostě dost inteligentní, v tom je ten háček. A smrky přece tak rychle a rovně rostou, že? Jsou to prostě blbci, s tím nikdo nic nenadělá. Stejně tak se pak blbému lidu předhodí na uspání svědomí nějaký zrovna tak otravný, jako zbytečný recyklační program na třídění odpadků, ale komíny a výfuky aut chrlí jedovaté zplodiny do atmosféry vesele dál. Množení dalších lidí je také nejenže bezvýhradně povoleno, ale dokonce i povzbuzováno. Jak tu nebýt pesimistou, jak tu nebýt skeptikem, jak tu nebýt misantropem a konečně – jak tu nezešílet?

 

        Radost mi dělá jeden pěkný exemplář skokana hnědého, jenž poskočil v stinném kapradí a nechává mě prohlížet si jej zblízka. Krasavec! Mám radost i za něj z jeho kypícího zdraví, síly a krásy, byť on sám si je své zvířecí velkoleposti jistě plně vědom také.

 

        Být misantropem v dnešní době je mnohem, mnohem snazší. Dříve mohly vést k misantropismu spíše důvody jaksi morální a filosofické, zatímco dnes už je to více záležitost obranná, reaktivní, ano, dokonce pudová a reflexívní.

 

        Kdo nemusí žít v baráku, kde mu pod okny bez ustání štěká pes, nikdy nemůže pochopit, co je to za utrpení snášet to. Je prostě neuvěřitelné, že jeden jediný uřvaný čokl, ve spolupráci s jednou jedinou bezohlednou čůzou, může tak lehce misantropovi otrávit život, že by vraždil, mučil, týral, vyhladil celé lidstvo.

 

        Ihned ten černý disk vkládám do přehrávače... Nenávistný black metal a totální nářez všech nářezů! Tak tohle je další klenot do mé sbírky!

 

        Dalšího hraboše jsem si vyfotil. Blesk fotoaparátu jej samozřejmě vylekal a zaplašil. Nejprve poodběhl kousek stranou, kde je hustší tráva a odtud se jal zvědavě pozorovat, co se bude dít dál. Já jsem rovněž napnut. Kouká přímo na mne, ale jeho krátkozraká očka mě nedokáží rozeznat. Hrabošovi se to stále nezdá. Po chvíli obíhá hodovní tabuli širokánským obloukem a systémem mnoha tajných chodbiček vrací se k ní nenápadně z opačné strany. Přesně tak se chovám Já, když mám nějaké podezření! Jeho vyspělé strategické uvažování mě uvádí v úžas.

 

        Z celého Shakespearova rozsáhlého díla tak pro mne zůstávají pouze dva opravdové klenoty: Koriolanus a Timon Athénský. Zbytek nestojí za nic. Shakespeare tak pro mne zůstává jen zručným, byť mistrným velkovýrobcem dramatické zábavy na společenskou objednávku, s velkým básnickým talentem, ale bez vyšší umělecko-filosofické koncepce.

 

        Pokračuji v četbě rozečteného cestopisu z roku 1929 Napříč Afrikou. Čtu to se smíšenými pocity. Častokrát si mohu hlavu ukroutit v tichém nesouhlasném gestu odporu a hnusu, co za obludnosti se dočítám. Na jedné straně se tu popisuje krásná, divoká, ještě téměř nedotčená příroda černého kontinentu, což se čte dobře, a na druhou stranu také zároveň její ničím a nikým neomezované ničení a plundrování, což je hrozné číst. Kácení pralesních velikánů je tu líčeno jako zápas s nepřítelem pokroku a jako porážka nějakého zlého obra, což je provázeno vítězoslavným křepčením černochů a pochvalným uznáním bělochů; střílí se po všem, co se kde hne a v ohni planou lesy i buš; domorodci mají nakázáno nosit trenýrky, podle jakéhosi směšného a nesmyslného paragrafu francouzského mravnostního zákoníku – a tomuto všemu se zde říká „šíření civilizace“. Výprava bílých francouzských dobyvatelů se například přímo rozplývá nad romantickou nádherou určité lesní ostrovní idylky, kde se zastavuje na krátký odpočinek s obědem a celé to idylicky vznosné vyprávění pak končí zdrcující, přímo šokující větou „Když jsme odjížděli, oasa zeleně hořela jedním plamenem a ptáci bezmocně kroužili nad zpustošenými hnízdy.“ Prostě, kam vstoupí lidská noha, tam po sobě zanechá jen spáleniště a spoušť. Od té doby se nic nezměnilo. Z hlediska antropologického, respektive etnografického se v knize popisují zajímavé a zvláštní obyčeje, báje a obřady domorodých Afričanů, čili „negrů“, jak se tu říká v souladu s dobovým zvykem černochům, a jinak ponurou knihu, plnou bezuzdných krutostí – a chtělo by se říct „zvěrstev“, leč musí se říct „člověčenstev“ – občas prosvětlí a proveselí nechtěně vtipné a zábavné perličky, typu „negři smrdí“, nebo „Podívejte, tamhle na silnici tančí negr!“ – „To není negr, nýbrž opice.“ Načež tu opici samozřejmě zastřelí, i když ji ještě před chvílí považovali za člověka. V jedné bažině povraždí stádo hrochů, „protože to jsou obludy“; černoši, s pro ně nezvyklou vervou, tahají jejich zdechliny na břeh, v příslibu přídělu masa, ládují se hroším tukem a za ukrutného hnilobného zápachu rozvěšují zbytky naporcovaného masa po okolních stromech, aby se vyudily na slunci. Masakr zázrakem přeživší zbylí hroši pak vyluzují v noci otřesný nářek nad padlými druhy. Mně se z toho zvedá žaludek a hnusem se odvracím – od četby i od lidstva –, a to se ještě „vědecká“ výprava diví – pro mne zcela nepochopitelně –, že před nimi všechna zvěř prchá, což si „badatelé“ vysvětlují jakýmsi „strachem z neznámého“.

 

        Teprve v přírodě se v plné nahotě ukáže, co jsou lidi vlastně zač. Mezi sebou je váže pseudomorální pouto společenské přetvářky, ale zato v přírodě, když si myslejí, že na ně není tolik vidět a že si mohou dovolit všecko, tam se teprve ukáže, co v nich je a co v nich není. Tam se naplno projeví, co to znamená být člověk.

 

        Dnešní doba také s vážnou tváří zastává mnohá „vědecká“ stanoviska, jež budou možná za dalších sto let, nebo i dřív či později, směšná jako řekněme psí dečky.

 

        V cestopisu Napříč Afrikou jsem přečetl úděsnou kapitolu, pojednávající o loveckých výpravách na slony, nosorožce a buvoly. Strašná, úděsná kapitola s těmi nejukrutnějšími, přímo sadistickými podrobnostmi. Ti zhovadilci vraždili bez milosti i matky s mláďaty – no příšernost. A ještě tomu nestvůrnému vraždění říkali „boj“ či „ozdravění bojiště“. Masakr takových rozměrů zavdal ostatně jednomu černošskému nosiči podnět k velice trefné poznámce:
        
„Kdybychom my měli kly, běloši by nás pobili všechny.“

 

        Šelmy podstupují mnohdy riskantní rovný zápas při lovu. Nikoli však po zuby vyzbrojený nimrod, střílející z bezpečné vzdálenosti na bezbranná zvířata. To není lov, nýbrž prachsprostá jatka.

 

        Na ulicích je zase nějak moc lidu a na dovršení všeho mě napadl pes. Čekal jsem ten útok. Byl to totiž ten samý pes, který včera na tomtéž místě dorážel na opěšalého cyklistu. Byl jsem proto připraven. Tentokrát si tedy zvolil za cíl útoku mne, ale špatně pochodil: Čokla jsem nakopl, až oněměl, a už jsem se hnal se sevřenými pěstmi na majitele. Byl jsem tak rozlícen, že jsem byl úplně mimo sebe, neovládal jsem svou nenávist a vztek. Chlapa, sedícího na lavičce před krámem, jsem seřval jako malého Jardu a měl veliké štěstí, že zůstal v klidu sedět, jinak bych ho byl namouduši zmlátil. Chlap to ode mne schytal za všechny čoklaře, kteří mi už dlouho pijí krev a otravují život.

 

        Trénink jsem získal právě za komunistů, nicméně i v dnešních, takzvaných „svobodných“ časech, v dnešní smutné polovičaté době, která není ani anarchií, ani totalitou, ani vojnou, ani mírem, nýbrž jen a jen bordelem, se dá tato naučená schopnost (číst mezi řádky, odhalit nános lží a dostat se k pravdivému jádru) využít v neztenčené míře.

 

        Před 160 lety mohl ještě Thoreau nalézt za humny svého městečka Concord, jež lze velikostí přirovnat i k mému rodnému městečku, pustou, rozlehlou divočinu, kde se mohl celý den toulat a nepotkat človíčka, divočinu s opuštěným rybníkem, na jehož břehu si mohl postavit srub, zbudovat zahrádku a spokojeně si tam nerušeně žít. Bez úředního povolení, bez dohadování s kýmkoli, bez obtěžování kýmkoliv. Taková svoboda už je dnes zhola nemožná.

 

        Všichni utíkají před člověkem jako před Smrtí a děsí se člověka jako Smrti, neb on je ztělesněním Smrti. Člověk zničí svět. „Bojte se člověka! Nedopusťte, aby počet jeho byl veliký, neboť on v ruiny obrátí domov váš i svůj!“ Amen.

 

        Dokonce i uvnitř lesa se váleli pod stromy dva trampové ve spacích pytlech, kteří ještě dospávali dávno přešlou noc. Pěší trampové, přespávající jen tak pod „širákem“, to už se dnes moc nevidí. A proto tedy, ačkoli se nacházeli na mém teritoriu, nedovedl jsem se na ně zlobit, tak jako na jiné lidi. Vždyť jsou téměř jako Já!

 

        Ti dva včerejší trampové mě mile překvapili. V lese, kde nocovali, po nich nezbyl jediný papírek a kdybych je tu včera na vlastní oči neviděl ležet, myslel bych si, že ten pelech zválené trávy pod stromem, jenž jediný tu po nich zůstal, udělala spíše nějaká srna, a ne dva lidé. Výborně! Tak to má být. (…) Hned mi byli ti trampové sympatičtí, už od pohledu.

 

        Jako stálý motiv celé knihy (Horák: O Slovanech úplně jinak), jenž se jí táhne jako červená (či rudá?) nit, ježto je na každém vhodném i nevhodném místě neustále připomínán s otravnou dotěrností komunistických propagandistických hesel, je nízký resentiment obyčejného člověka vůči všemu aristokratickému, vyšší kulturu vytvářejícímu. (…)
        
Pouze dodám k autorově osobě, že pan Antonín Horák ztělesňuje přesně ten typ lidí, kvůli nimž odmítám mluvit s lidmi a mít s nimi cokoliv společného. Je to totiž chorobný, zakomplexovaný, hloupý falešník, podvodník a lhář, jemuž se nedá věřit ani obyčejné pozdravení a nadít se lze od něho jen zklamání a podrazů.

 

        Obyčejný zaměstnaný člověk nemá na kulturu čas, jak vidíme dodnes. Nebýt povinného školství, převážná většina lidí by se nikdy o své vlastní vůli nenaučila ani psát, ani číst. Většina lidí by říkala to, co slýcháme i dnes tak často z jejich hub – že na takové blbinky nemá čas. A čuměli by raději tupě do ohně, místo samostatného se učení číst a psát, jako dnes čumějí tupě na „bednu“ nebo študýrují bulvární tisk. Je to tak, nebo není? Myslím, že je.

 

        Srna je tak blízko, že se nesmím vůbec pohnout, pootočit se, poposednout, ani trochu hnout hlavou, abych se neprozradil. Je to napínavé a vzrušující. Musím držet hlavu otočenou hodně doprava, skoro dozadu, z kteréžto polohy brzy bolí za krkem. Musím to však vydržet, abych se nepřipravil o tak výjimečný prožitek. Být nablízku tak plachému lesnímu tvoru se nepoštěstí každý den. Krk však bolí. V nestřeženém okamžiku si alespoň podepírám dlaní bradu, abych ulevil krčním svalům. Srna stále často zkoumavým pohledem kontroluje moji pozici. Jsem však socha. Mé odhodlání nepokazit si tyto sváteční chvíle zbytečným prozrazením je bezmezné. Je to tak harmonický pocit být sám uprostřed lesa s tvorem, který má jinak z člověka smrtelnou hrůzu. Pro mne jsou tyto dlouhé, harmonické minuty vyznamenáním, poctou nejvyšší.

 

        Škoda, že jsou lidi chráněni zákonem. Lovit lidi by mě bavilo a jistě bych v tom byl dobrý. Zbavovat svět jeho největších škůdců.
 

        Jímá mě z toho všeho hrůza; z toho zmaru, odumírání, z té zimy, z lidí, z práce, z budoucnosti, která bude ještě strašnější než současnost.
 

        Nemám rád narozeniny. Připomínají mi mé stáří a smrtelnost. Jako by to bylo včera, co jsem byl mladý, veselý klučina s dlouhými, jako uhel černými vlasy, kterému každý tykal, se zuby, jež zdrtily a zchroupaly všechno od ořechů a syrové mrkve přes jablka po nevařené brambory, vyhrabané holýma rukama ze země a snězené hned na místě. To byla doba! A naráz, aniž si to člověk stačí uvědomit, je ze mne starý bručoun, šedý jako vlk, kterému každý vyká a se zuby polámanými a vypadanými, jimiž tak tak ukoušu a sežvýkám čerstvý chléb.

 

        Tihle motorizovaní takzvaní „myslivci“ jsou také nepřehlédnutelným znamením úpadku doby a zkažených mravů. Klasického pěšího hajného, jenž koná pravidelné obchůzky po revíru v zelené uniformě a s perfektně vycvičeným psem křepelákem u nohou jsem potkal naposledy kdysi dávno před deseti lety – a to ještě zcela náhodou a ojediněle! Časy se holt mění a lidé s nimi – ale k horšímu. Pravý myslivec, aby byl hoden toho jména, má mít úlohu ochranitele přírody, lesů a zvířat, ne jejich ničitelem. Myslivec má chránit les především před lidmi, aby tito tady nejezdili na motorkách, neřvali tu, neplundrovali lesní plody a nekáceli svévolně stromy, nepohazovali odpadky, nevenčili psy a podobně.
 

        Les je nejlepší místo k životu.


        Ve městě mám pocit fatální odtrženosti od reality.
 

        Tehdy, za nacismu, že to bylo hrozné? Davy jásaly tenkrát, jako jásají i dnes; ale dnes už jsme na všechno sami a všichni jsou proti nám. Dnes je politická situace daleko horší, pokročilejší, a zotročení celého světa mnohem rafinovanější. Není obrana, není naděje, není budoucnost. A pak: nelze být svobodný v miliardovém davu lidí. To je prostě vyloučeno. Přelidnění také způsobuje, že většina lidí je jen na obtíž, nedokáže se poctivě živit, a tak přežívá, přiživuje se a velmi často i tyje z drobných či velkých podvodů, krádeží, pochybných prodejů, machinací, transakcí, spekulací, lobbingu, ze sociálních dávek, z předražování nepotřebných potřeb, služeb a žalostně zmetkovitých výrobků.
 

        Naplňují se již dnes prorocká Hitlerova slova, že to bude znamenat konec světa a zánik civilizace – konec dějin. Nevím, mám-li se radovat či lkát. Avšak vím jistě, že toto po všech stránkách prohnilé polovičaté mezidobí nesnáším. Ta takzvaná „svoboda“, jíž se teď všem lidem bez rozdílu dostává – ovšem, že jen v bezvýznamných oblastech života –, jim nepřináší vůbec nic dobrého, natož pak mně. Lidé totiž nevědí, co si s tou takzvanou „svobodou“ počít – na rozdíl ode mne. Zatímco Já svobodou rostu a zušlechťuji se jí, u lidí je tomu přesně naopak: je svoboda umenšuje a kazí, protože jsou v jádru špatní.

 

        Sám nacismus byl jistě špatný, ale byla to poslední hráz proti absolutní bolševizaci světa, a tím i proti nenapravitelnému zdegenerování lidstva a života vůbec.

 

        Výstřel naštěstí nevyšel a bouchal se vrací k autu. Při tom, jak ho mám tak pěkně v hledí dalekohledu, mě zase napadla ta stará, stále se vracející myšlenka, co všechno by se dalo teď dělat se snajprovkou. To by byla věc!

 

        Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal.
 

        Až na pár nepřesností nebo malých nedorozumění, svědčí tyto výroky nikoliv o jakémsi „chorobném rozdvojení mysli“ tohoto nacistického „vraha“, jak se nám snaží vtloukat do hlav oficiální propaganda napříč zhumanizovaným politickým spektrem, od komunistů až po pravici, nýbrž naopak o Himmlerově vysokém duchovním směřování, které nemá s žádnými schizofrenními stavy mysli vůbec nic společného, právě naopak.
 

        Na světlince v lese nalézám k svému zděšení a zhnusení další dvě šprcky. Už jich je tu nastláno šest. Stalo se, čeho jsem se nejvíc obával: že po prázdninách sem budou chodit mrdat dál. Tohle místo je prostě ztracené. Pošpinili ho tím svým nečistým, úchylným pářením tak, že je mi z toho špatně.

 

        Žít životem svobodného sedláka – to by se mi líbilo též. Tady v tom venkovském klidu a tichu a v té samotě si znovu uvědomuji, jaká to zvrácenost žít v lidmi přecpaném městě.

 

        Vzpomněl jsem si zase na dědu a na jeho venkovské stavení kousek odtud v nejbližší vesnici. Tam je také takový rajský klid. Tu jeho bývalou usedlost bych teď bral. Vždycky mě rozesmutní až skoro k pláči, že děda už není a jeho chalupa je mi navždy nedostupná. Tam bych byl šťastný. Musím si něco podobného sehnat. Musím.

 

        Někdo holt má hodně peněz a hodně volného času, tím pádem i hodně roupů v prdeli, a tak otravuje a neví, co by.
 

        Chodit z práce do práce a pak chcípnout? Toho jsem se vždycky nejvíc děsil.
 

        Koho nejvíc nechci potkat, na toho zaručeně narážím denně, v kteroukoli hodinu. Nikdy si na tenhle barák nezvyknu, na ty lidi v něm; jako kdybych žil odjakživa, jako děda, na vesnici a teď se upamatovávám na ten kdysi tak krásný minulý život – a chci jej zpátky. Děda by si jistě taky nezvyknul, kdyby tady s nimi musel bydlet. Otevřeš dveře na chodbu – soused. Otevřeš okno do ulice – soused. Přicházíš, odcházíš – zase všude samý soused.

 

        To věčné štěkání, řvaní a ječení! Jako v Haškově kynologickém ústavu! Hůř! Poněvadž tohle není ani trochu zábavné. Bydlet v baráku se nedá. Vyjdeš ven – čokl. Vracíš se domů – další hlídka s čoklem, který tě buď napadne, zařve na tebe, zavrčí, nebo tě aspoň očuchá. Vyhlédneš z okna a první, co se ti naskytne, je zase nějaký hlídkující psohlavec. Strašné. Tohle není život pro mne. Chci být, žít a bydlet sám, co nejdál od lidí. Nenávidím je. Stačí vidět za celý den jednoho, koho nechci, a vidíte – spustím takovouhle záštiplnou tirádu.

 

        Právě japonské šintoistické náboženství, které zbožštilo veškerou přírodu, stálo u zrodu prvních přírodních rezervací na světě (například ostrov Okinošima), a to tisíc let dříve, než to někoho napadlo u nás v křesťanské Evropě či v Americe. Jen se těm rezervacím neříkalo „rezervace“ nebo „národní park“, což je úplně slovní paskvil evokující spíše rezervaci pro národ, pro lidi, než pro divokou přírodu, ale říkalo se jim prostě „svatyně“. (…) Předkřesťanská Evropa ovšem také měla své přírodní rezervace: byly jimi pohanské posvátné háje a okrsky, zasvěcené přírodním božstvům. To všechno zhatilo to prokleté židokřesťanské šílenství na dlouhá staletí! (…) Až němečtí šlechtici, pod vlivem romantismu, začali proměňovat části svých panství na opravdové nedotknutelné přírodní svatyně, jak to vyčetli ze slavných pragermánských dějin.

 

        Teprve jako zvíře jsem plně pochopil, co jsou lidé zač, jak funguje svět, jak vypadá a jak by vypadat měl – a kdo je na vině, že tak nevypadá. Nikterak přitom není chyba ve mně, že jsem po tom poznání zcela zanevřel na lidstvo a odvrátil se od něj s nenávistným šklebem a nesmiřitelnou záští a pohrdáním až za hrob. Totálně vylhaný, umělý svět lidí a reálný život v přírodě jsou dva zcela protichůdné světy.

 

        V přírodě nepotřebujete vědět, kolik je přesně na minutu hodin. Na co? Dokud je světlo, jste aktivní a můžete něco dělat, něco vidět, někam jít, nebo si číst. Když se stmívá, pomalu začnete ukončovat všechny činnosti, k nimž nezbytně potřebujete světlo (…).

 

        Jen kuřte, holoubci, kuřte, aspoň dřív chcípnete!
 

        Pohled na něj je mimořádně odporný: Kouří a u držky drží mobil – debil.
 

        Já bych jim dal „péči“! Nemůžeš se poctivě živit? Pak je to známka, že jsi přebytečný a máš chcípnout! Žádná ztráta pro lidstvo to nebude. A pro svět devateronásob!

 

        Musím je víc krmit. Samozřejmě: sotva jsem jim dal nové dva tvrdé rohlíky, už byly vcukuletu u nich dvě hladové „myšičky“. Stačí však jediný pohled na ně a přestávám se na ně zlobit. I kdybych se přestěhoval jinam, stejně bych lákal jiné „myšičky“ na potravu i tam. Je to totiž skvělá zábava je pozorovat. A „člověk“ není konečně tak osamělý.
 

        A s miliardami přebytečných lidí se také nic nedělá. Nic, žádný Endlösung. Proč? Žádná povinná kastrace, žádná sterilizace, žádné zákazy, výkazy ani povolenky, žádná eugenická opatření – nic. Proč? Bojí se snad na nejvyšších vládních místech nové revoluce přebytečných mas, příchodu nové pradleny Charpentierové, či nového Lenina? Oni sami jsou luza, jíž vděčí za svou moc a díky níž vládnou nad aristokraty ducha. Oni sami jsou – přebyteční. Spíš by měl přijít nový Hitler, než nový Kristus.

 

Slyšel jsem takto mluvit jednu Cikánku:
        „Mám deset dětí, které mají hlad.“ –
-          ona to ovšem neříkala tak spisovně a kultivovaně jako Já – a pokračovala:
        „To mám krást, abych je všechny uživila?“
Je zajímavé, leč typické, že jí první přišla na mysl právě krádež, a ne obyčejná poctivá práce.

 

        Jednou jsem viděl městské turisty vzkřiknout úžasem, když se před jejich zraky náhle otevřel výhled na louku plnou krav. Asi je viděli poprvé v životě, ti bídníci z velkého města, kteří znají celý život jen davy lidí, kolony aut, špínu ulic a ze zvířat nanejvýš čokla, jenž je stejně zdegenerovaný jako oni sami.

 

        Dnes jsem se dostal i k četbě starého cestopisu z roku 1925 Napříč Afrikou. Dočetl jsem až po konec a už mi zbývají jen stručné dodatky. Kniha končí hrozným vychvalováním pokroku, civilizační expanze starého světa, jenž se prý dusí, a chlubí se zlikvidováním prý roztroušených, nejednotných divošských kmenů. A les, ten původní africký prales, jejž teď všichni honem na poslední chvíli jakoby zachraňují, tam nazývají „poslední hradbou prehistorie“ – no prostě strašné. Lidé, kteří nikdy nečetli Mein Kampf, většinou prohlašují, že tato Hitlerova kniha je ta nejhorší fašistická slátanina, jaká může existovat, ale Napříč Afrikou je skutečně tou nejhorší trestí fašisticko-humanistického šovinismu nejtvrdšího ražení, jaký znám. Pak už je snad jen Bible. Nejhorší však je, že tento zhyzděný postoj k životu, toto celkově falešné nazírání na svět, nebylo ve své době nijak neobvyklé, ba dokonce bylo naprosto běžné a normální, a ještě dnes, nebo právě dnes, se od takového zvráceného světonázoru odvíjí podstatná část našich životů a nakonec i těžce poznamenává tvářnost naší totálně zničené planety.
 

        Cestou jsem sebral v lese dvě odhozené plastové flašky a vyhodil je do nejbližšího koše na odpadky. Už se na ten bordel nemohu dívat. Nejradši bych je těm lidem hodil někam na zahrádku, aby viděli, jaké to je, když jim někdo dělá z útulného domova člověčník.
 

        Ale tak to vypadá zdálky skoro všude, kdežto zblízka, přímo uprostřed, v reálu... Zanechám obvyklých nářků. Jsem jak baba. Chce to radikální změnu. Jenom ještě nevím, jakou. Netěší mě život. Lidi mi ho otrávili. Musím znovu nabýt mé dřívější radosti ze života. Musím pryč.
 

        Co se to ze mne stalo? Dřív jsem byl dobrý, suverénní, vystačil jsem si s málem, nedělal jsem kompromisy, nebál jsem se změn, byl jsem mobilnější, každou chvíli jinde, jen s malým baťůžkem na zádech. Teď jsem nostalgickými vzpomínkami, změkčile jako baba, připoután k lesu, který býval kdysi rájem bez lidí a který je jimi nyní zamořený a tedy mrtvý a tudíž k nepotřebě. Nenávidím se za to! Chce to radikální změnu, abych byl zase dobrý jako dřív. Chce to žít jinak, nebo mě to zabije.

 

        Je toho zbytečně mnoho; chybí ta lehká vzdušnost, ta prostá jednoduchost, ta nenáročná mobilnost. Musím radikálně změnit svůj život. A začnu dnes vyklízením přebytečných krámů ze stanu. Už toho mám dost. To je jen začátek. Na konci budu zase stát na okraji džungle a vítězně jako orel přehlížet hrdým zrakem krajinu. Musím být víc radikální, jinak skončím jako člověk – jako otrok.

 

        Dřív jsem neváhal prodat třeba celou svou drahocennou knihovnu, zbavit se svých nejmilejších desek, zbytečných věcí, jen abych pocítil víc svobody a volnějšího ducha, nespoutaného hmotnými statky. Nerozpakoval jsem se zmizet, bez ničeho, jen tak s holýma rukama, téměř bez peněz, na celé týdny z domu, třeba i za hranice státu. Dokud jsem nic neměl, dokud se všechen můj majetek vešel do batohu a dokud jsem nikde nebyl doma, byl jsem šťastnější.

 

        Doba se změnila – k horšímu. Je potřeba to vzít konečně na vědomí a zařídit se podle toho. Je třeba být radikální a odříznout se od toho všeho krásného, co bývalo, leč co už není a co ani nebude. Je třeba hledat a najít nový ráj, nové klidné místo bez lidí, kde budu opět šťasten každý den, jako kdysi, a ne jen občas o dopolednách pracovních dnů, jako teď.

 

        Upínám se k četbě historických reálií z všednodenního života v antickém Řecku. To byl život! Každá historická doba mi připadá lepší než naše žhavá současnost, která stojí za hovno.

 

        Už mě unavuje se rozčilovat nebo naříkat nad stavem světa, jejž lidáci stejně zničí a Já tomu nemohu zabránit. Ne, s nářky je konec. Od zítřka už ani jednou nezafňukám.

 

        Tady na tom pahorku si teď připadám jako nějaký pasáček krav na začátku minulého století. To musel být život! Žádné motory, žádná městská bída, žádná špína přelidnění. Jen prostý život spjatý s půdou. Vůbec život na vsi!
 

        Chci holou skutečnost, ať je jakkoli zlá, a chci přirozenost, ať je jakkoli špatná. Jedině tak se dá něco vyřešit či alespoň změnit k lepšímu. Vždy jsem se držel této střízlivé linie a nikdy jsem nezalitoval. Poznal jsem mnoho štěstí v životě, o jakém se žádnému z lidí ani nesnilo. Veškerá má velikost, jíž jsem dosáhl na tomto světě, pramení právě jen ze správného uvědomění si, co je vskutku reálné a jaká je přirozenost.
 

        Pochváleno budiž pracovní pondělí! Ten klid, to ticho, to liduprázdno!
 

        Večer venku za lesem zase řádil nějaký motorkář. Chvilku, ale stačí to. Vadí mi nejen ten otravný hluk a smrad a že plaší zvěř, ale i ta drzost a vposledku již i samotná existence toho člověka. Mít ho někdy na mušce, mít někdy moc nad jeho životem, zlikvidoval bych ho okamžitě.
 

        Zdálo se mi ve snu, že čtu a listuji superobří encyklopedií, která shrnuje všechno poznání světa, dopodrobna, se spoustou obrázků.
 

        Určitě to musí být nějaký drobný zlodějíček, z nichž se většinou skládá celé lidstvo. Co není přivázáno na řetězu... – známe své lidi. Dělají si to sami, tu totalitu, protože jak nad nimi nestojí dráb, jak je nehlídá na každém kroku policajt či ouřada, nemůže jejich společnost řádně fungovat.
 

        Někteří lidé by měli povinně nosit mohamedánské ženské hábity přes obličej, aby neobtěžovali okolí svým odporným zjevem.
 

        Musím se dostat navždy pryč z města. Tady se nedá žít.
 

        „Čínská pomsta“ se dřív v žertu říkalo rýži, nyní je to téměř každé spotřební zboží, od tupých plechových ohebných nožů, přes nekvalitní textil až po ucházející nafukovací lehátka na jedno použití.

 

        Jedna z příčin, proč se stalo starověké Řecko kulturní velmocí, byla ta, že povýšili řemeslo na umění; že nestavěli obyčejné zfušované stavby, ale umělecká díla, která přetrvala věky a která dodnes celý svět obdivuje – kromě křesťanů, kteří je ničili. Řekové byli svým smyslem pro dokonalost pověstní už v tehdejším světě, mezi svými sousedy. A teď si to srovnejte s dneškem a zeptejte se, jaká je naše kultura, co po ní zbude a kam se tím pádem řítí civilizace!
 

        Stromoví solitéři všeho druhu mě přitahují magickou silou biologické sounáležitosti. Tito osamělí krasavci mají podobné osudy jako vznešení a krásní lidé, jako misantropové, jako Já.

 

        Jsou takoví, co se můžou pominout, když vidí někde jít někoho samotného pěšky, „jen tak“. Obešel jsem kvůli nim celý lesík a stejně se na mne musel jeden z nich přijet podívat blíž. Strašné. Lidé, jako Já, jsou totiž rarita, unikát, vymírající druh, co už se jen tak nevidí. Vím to. Vím, jak na mne všichni divně čumí.
 

        Stejně to dělají jenom proto, aby měli ten nejlidštější pocit ze všech, že bez nich nic nejde.
 

        Vyhýbám se jim neviděn a neslyšen, ačkoli jsem byl od nich na dohled. Ti by zase čuměli, kdyby mě tam viděli! Proč si v takových situacích připadám trapně vždycky Já, a ne oni?

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava