Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Rakovina na kůži Země

 

            Automobilismus je zhouba Země. Luis Buñuel ho považoval za jednoho z apokalyptických jezdců, spolu s přelidněním. Děsí mě představa světa, v kterém bude mít jednou každý Číňan, každý Ind, každý Křovák vlastní motorové vozidlo, jako je tomu již u nás v Evropě nebo v Americe. Představa, která bohužel nabývá čím dál reálnějších obrysů. Něco se s tím stejně bude muset udělat, protože takhle to nemůže a nesmí jít donekonečna.

 

        Brzo nezbude poslednímu vytrvalému chodci než zastavit provoz vhozením klády do jízdní dráhy, aby mohl jako černošský sprinter za hlasitého troubení aut a nadávání řidičů přeběhnout na druhou stranu. A tam, na posledním přežívajícím kousku travnatého dálničního náspu, nebude na chudáka chodce čekat vysvobození a úleva v čistotě přírody, nýbrž pokálený výběh na venčení smeček drzých čoklů, kteří se na něj okamžitě vrhnou, protože jim vstoupil do jejich domnělého teritoria.

 

        Kočka je vznešená egoistka – jako Já; žije si vlastním nezávislým životem, chodí si k lidem jen pro kousek toho jídla a tepla, případně pro pohlazení. Pes je naproti tomu odporný egocentrik – jako člověk. Všechno se musí točit kolem něho; na každého štěká, všechno a každého očuchává, chčije na každém rohu jako chlap vracející se z hospody...

 

        Masaryk nebyl v podstatě nic jiného než politický kariérista, který snad jako mazaný právník získal neoprávněný dojem, že když zvládá balamutit soudy a ovlivňovat veřejné mínění, že může také stejně „dobře“ zakládat a řídit stát.

 

        To pes sežere všechno bez výběru: hovno, zvratky... Tomu je to jedno. V tom je blízký člověku; ten také nemá kdovíjak vyběračný jazýček a skousne všechno, spolkne všechno i s chlupama a ještě se po tom oblizuje až za ušima. Prostě hovado. I prase je ušlechtilejší, čistotnější a inteligentnější než pes! Porovnáváme-li kočku a psa, máme tím vynikající příklad, jaký je rozdíl mezi zvířetem aristokratickým a blbým hovadem.

 

        Chudina má ráda družnost. Dejte spolu dva chudé – lhostejno, zda chudé duchem či chudé hmotně – a za chvíli jich je dvanáct.

 

        A na konec to nejlepší: pes je zbabělý jako člověk, je-li o samotě. Také potmě se bojí a pak není už takový sebevědomý hrdina, jako v houfu nebo s pánem. Prostě jako člověk.

 

        Lidem zkrátka chybí uměřenost i v tomhle. To je ono: Chyběla jim uměřenost před dva a půl tisíci lety již za časů Solóna (srov. jeho slavný výrok μηδέν αγαν – „ničeho přespříliš!“), nyní jim chybí ještě víc. Všechno přeženou, všechno otráví, zahltí a přecpou sami sebou, všechno zkazí; i ty psy doženou k neurotické zuřivosti.

 

        Byl bych třebas i lépe poznal dědu – starého, moudrého, skromného a tichého muže, jenž nikdy nikomu ani slovem neublížil a jehož nakonec strávila tak hrozná nemoc. Prý jsem zdědil povahu po něm. Rád bych tomu věřil, byla by to pro mne pocta. Jen škoda, že po sobě nezanechal žádné písemnosti, v nichž by zaznamenal pro svého vnuka nějaké své zážitky či myšlenky – určitě byly noblesní. Snad je to tím, že byly natolik prosté a obyčejné, natolik nekonfliktní a nekomplikované jako je sám život sedláka, žijícího ještě podle toho prastarého přírodního koloběhu, vyjádřeného heslem Blut und Boden, jenž je naší generaci již cizí a jenž se již nevrátí, neboť dobré věci se nevracejí, myšlenky natolik klidné a hladké jako hladina rybníka, že ani nebylo co zapisovat. Píšeme vlastně jen z nouze, z přetlaku, z bolesti.

 

        Ano, „velká potřeba“: Co je veškerá literatura? Kluk se přejedl třešní, teď ho z toho bolí břicho, a tak má „velkou potřebu“ jít se vysrat!

 

        Často již ani pořádně nevíte, kdo koho vlastně chová, kdo je čí pán: zda pes či člověk. Jednou jsem šel kolem psa, který urputně a soustředěně sral, a panička ho prosila (!) těmito slovy: 
        „Tak dělej, já už chci jít, je mně zima, kam chceš jít teď?“
        „Kam chceš jít teď!“ To skoro vypadá jako kdyby ten pes venčil tu debilní babu! Měla si kecnout vedle něho a taky zatlačit... A ta směšná jména, jaká těm čoklům dávají! Citunka, Sunny, Terezka, Bertík... A co takhle rovnou Robertek! ...No prostě dobytci.

 

        Dnes je nejlepším přítelem člověka vzteklý pes, kterého je nutno stále okřikovat a stejně to není nic platné.
        
Jejich obtěžování je přitom právně i lidsky naprosto nenapadnutelné a tudíž bezúhonné a tudíž mlčky trpěné a tudíž hojně využívané. (…) Je to šikovně vymyšleno. Neexistuje proti tomu žádná obrana. Majitel sám je jakoby z obliga, vždyť on sám vám nic nedělá, nechá jen svého čokla udělat to, co by si sám nedovolil, vždyť je to jen „hloupý“ pes (najednou!), který z toho nemá rozum. A ani když vás očuchává, skočí na vás nebo na vás výhružně štěká a vrčí, „nic“ se přece tak hrozného neděje. Dokud vás nepokouše do krve, stále se jakoby „nic“ neděje. Ale ono „se děje“, ne že ne! Vím to Já, ví to on a ví to i ten čokl! Ale pořád se tzv. „nic nestalo“. „Jen“ to obtěžuje. (…) Skrze svého čokla si člověk dovolí, co by mu jinak jen tak neprošlo. Ale zkuste ztratit nervy a se ohradit, nadávat nebo se dokonce nedej bože aktivně sám bránit a toho otravného čokla nakopnout či něčím přetáhnout přes hřbet! Nemožnost! Rázem jste ten špatný vy.

 

        Lidé psy vůbec nezvládají a dovolí jim téměř všechno. Nechávají je běhat navolno a ani nezasahují, pokud pes na někoho útočí. A že napadají pořád někoho! Jednou jsem viděl, jak jezevčík objevil na louce kočku, doběhl k ní a zblízka jí štěkal bez ustání přímo do obličeje. Páníček blbeček na to dobrých pět minut zpovzdáli pouze koukal a neudělal vůbec nic. Ani se nepohnul, neokřikl psa, nedošel si pro něj; jen stál opodál jako tvrdé Y, čekaje trpělivě a nezúčastněně, až se čokl snad sám od sebe vrátí od „úlovku“. Chudák kočka udělala to nejlepší co mohla: Zalehla do obranné pozice a nehýbala se. Trvalo to dlouho. Příliš dlouho na můj vkus. Až jsem to konečně už nevydržel a rozběhl jsem se s láteřením kočce na pomoc. Vyrval jsem ji psovi před čumákem a uchopil do náručí. Pak jsem se otočil k tomu blbovi:
        „Co to tady provádíš s mojí kočkou, ty hovado!“
A kočce jsem řekl, aby to vypadalo, že mi skutečně patří:
        
„Pojď, Kleopatro, jdeme domů.“
Blbec čuměl a nezmohl se ani na slovo.

 

        Mně vadí i to obhroublé plácání publika dlaněmi o sebe, jako někde na sjezdu ÚV KSČ. Odporný zlozvyk, tenhle potlesk! Zlámat, zpřerážet, uřezat jim ty nenechavé pracky! Svázat do kozelce ty plácavé nekňuby! Pleskají rukama o sebe jako cvičené opičky v cirkuse. Nanejvýš bych ještě snesl přejemnělé aristokratické, sotva slyšitelné pleskání prstů jedné ruky o prsty ruky druhé, místo toho humpoláckého ohlušujícího mlaskání jako někde v salaši, kde se při cimbálovce, a mimo rytmus, plácají opilí bačové do stehen.

 

        Každý (a hlavně každá) má mezi nohama jen levnou výrobnu na další pracovní sílu, na další účetní položku, na dalšího potenciálního voliče, na dalšího daňového poplatníka, na dalšího otravu a otrapu, na kterého budeš na každém kroku celý život narážet a jehož se nezbavíš, na dalšího ouřadu, který bude přidělovat dalším a dalším budižkničemům jejich sociální dávky.

 

        To spíš my nadprůměrní, my pozvedající se máme důvod k obavám; a také že se bojíme, vímeť arci hrdě, že jsme vymírajícím druhem, a střežíme se víc, pozorujeme se víc. Ve vztahu k průměrným se chováme jako průzkumná rota v nepřátelském území: tiše a opatrně našlapujeme, skrýváme se, maskujeme se, předstíráme, že patříme k nim.

 

        Víte, co se říká o samorostlém „člověku“, který je nezávislý v myšlení a v konání si dělá co chce: Že „roste jako dříví v lese“. To je věta, u níž nevím, která její část mě uráží víc. Zda to „dříví“, které však když roste není žádným „dřívím“, nýbrž živým stromem, živou bytostí a teprve až po smrti se stává „dřevem“, podobně jako člověk není od narození kostlivcem a zvíře není od narození masem. Nebo snad lidé říkají nad sotva povitým miminkem takové ty běžné něžnůstky, jako třeba: „Koukejte, to je krásná potrava pro červy“? To ani v žertu! Ale stromy a zvířata přehlížejí jako nic, jako dřevěnou věc resp. jako masitou věc! Nebo mě má víc urážet smysl té věty, který říká, že „dříví“ roste jen tak, bez řádu, bez morálky, bez řádné výchovy, halabala, neuspořádaně a že teprve širočina drvoštěpova dá jeho samoúčelné existenci vyšší smysl?

 

        Strom nám dává kyslík k dýchání, jeho krása nesmírná lahodí našemu oku, je středobodem našeho vesmíru. Poznej moudrost letitého dubu a nalezl jsi vše, co potřebuješ vědět na tomto světě!

 

        Je to již více jak sto let, co Karel Klostermann popisoval a opěval ve svých knížkách hluboké šumavské hvozdy na živém pomezí Čech a Bavorska. Jeho svět je také nenávratně pryč. Už i tento svou podstatou pohanský rapsód vyjadřoval obavy z mizejících lesů, z nenasytné exploatace velebného chrámu přírody a z pronikání civilizace do romanticky drsného šumavského pohoří. A to bylo kolem roku 1890! Co by tomu řekl dnes? Zvláště na Šumavě! Myslím, že by ji už nepoznal, jakkoli je to „chráněné území“, a že by ani nechtěl žít v takovém přelidněném a přetechnizovaném světě.

 

        Klostermannova německy (!) psaná knížka Böhmerwaldskizzen, česky Črty ze Šumavy, se čte dobře, jeť to taková bledší sudetská obdoba novoanglického Thoreaua; čtenář dostává skoro chuť ta divoká místa také navštívit, ale dnes už by to bylo trpké zklamání. Ta nedotčená divočina, již on ještě znával a miloval a viděl nenávratně mizet, ten opravdový prales, kde mohl neopatrný cizinec snadno zbloudit, ztratit se a beze stopy zmizet, ten už existuje jen v báječných knížkách a neuvěřitelných vyprávěních z dob dávno minulých. Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.

 

        Před 2700 lety se řecký básník Hésiodos domníval, že v posloupnosti lidských pokolení od zlatého k železnému je právě to jeho nejhorší, jaké může být. To byl ovšem ještě optimista. Neznal zdaleka dnešní pokolení. A těžko by si byl mohl někdo v jakékoliv době představit, jakých obludných forem zdegenerovanosti nabude kdy lidský rod.

 

        Vzpomínám, jak jsme si jako malí kluci ze sídliště chodívali hrát na indiány a zálesáky do blízkého přilehlého lesa. Tam, v zarostlém bývalém kamenolomu jsme prožívali svá první dětská dobrodružství v lůně přírody, tam jsme vedli své dětské „války“, tam jsme jakoby putovali pustou „džunglí“ za poklady neznámými. Nu ano, častokrát jsme se vraceli domů, do „civilizace“, notně k smrti unavení, špinaví, potrhaní, zdrápaní, popálení od kopřiv, potlučení a pobodaní od včel – , ale šťastní a vyřádění.

 

        Mívám často pocit, že už to nevydržím; že budu muset jednoho dne vzít ocelovou tyč a mlátit kolem sebe v divokém amoku lidi a jejich čokly po lebkách a auta po kapotách. Úplně z té představy brunátním, jak je živá. Jako kdyby se ta vražedná scéna právě odehrávala. Vidím ten masakr a děsím se ho. Děsím se následků.

 

        Za mrazivých úplňkových nocí se dívám oknem na měsíc a vzpomínám na vlahé letní večery, kdy jsem se při soumraku toulával opuštěnou tišící se krajinou, kde mi nad hlavou nebojácně a neslyšně poletoval puštík. Ne, nevzlykám žalem. Stýskám si. Jsem odloučen. Vyji si tichounce do tmy tklivou píseň lapeného vlka. Píseň o zmizelém domově v divočině.

 

        Ani tzv. „ochránci přírody“ nejsou lepší. Ti také zbloudili. Vyžívají se naprosto „mimo mísu“ v úplně nesmyslných zbytečnostech a odbočkách, v hovadinách typu kroužkování ptáků, označování motýlů nebo v sekání luk, aby náhodou, nedej bože!, nezarostly lesem a „nenarušil se ráz krajiny“.

 

        Jsou tu jednak mocné tlaky ekonomické, neméně silné tlaky politické a vposledku i docela obyčejné tlaky lidské, ježto přece ta nespočetná horda nemyslících lidiček musí někde bydlet, něco žrát, něčím se živit, zabavit se nějakou prací, nějak se přesunovat horečnatě z místa na místo a něčím se zahřívat. To bude vždy prvořadým úkolem humanismu. Ochrana přírody je vždycky až na druhém místě, až po lidech a jen v jejich prospěch. Skloubit obojí dohromady, to byl neuskutečněný sen naivní teorie o tzv. „trvale udržitelném rozvoji“.

 

        Nebo se budou opájet idiotskou nadějí, že se všechno v budoucnu vyřeší týmž prostředkem, který všechno způsobil – totiž technikou. No to už je úplné šílenství!

 

        Podívejme se kolem sebe. Lepší už to nikdy nebude. Věci mají totiž tu vlastnost, že se zhoršují. Důkazem jsou dějiny, jde o kontinuální jev. Je to nenavratitelný, nezastavitelný celoplanetární proces. Každý den mám důkazy na očích. Za svých čtyřicet jar jsem byl svědkem již tolika změn k horšímu, že vidím doslova mizet starý dobrý svět přímo před očima! Denně mi zmizí z očí někde nějaký strom, kus lesa, kus volného zeleného prostranství, aby ho nahradila nějaká bytová zástavba, garáže, silnice, dálnice, parkoviště, sjezdovka, supermarket...

 

        Dokonce jsou někteří idioti schopni tvrdit, že životní prostředí se zlepšuje! – Jak? V čem? Ve srovnání s jakým obdobím? Leda tak ve srovnání s Černobylem, nebo ve srovnání s oním šíleným záchvatem ničivé průmyslové exploatace minulého století. Ale i tehdy jsme na tom byli líp! Ano, líp! Neboť mimo dosah dusivých dýmů továrních komínů a mimo dosah DDT stále ještě existovaly relativně ne-li velké, tedy určitě oproti dnešku větší a rozsáhlejší kusy nedotčené přírody, kde hojně rostl koukol a kde žila početná hejna koroptví. To všechno už dneska také neexistuje.

 

        „Ale jak by vypadal svět bez lidí!“, zajíkavě kvikají poděšení človíčkové.

 

        Jednou nastane zlá a temná doba, kdy si lidé – nebo ti, co přijdou po nich – budou číst mezi mými řádky jako v Knize Života, neboť chtě nechtě shledají, že jsem měl nakonec pravdu. A bude to věru truchlivé čtení, tento můj Svět podle Misantropa; ponuré čtení o mrtvých duších; o ztracených nadějích; o propásnutých šancích; o bludných scestích; o tom, že posledním plodem naší civilizace s vyhnilými kořeny mohlo být sladké a výživné ovoce, jaké se kdysi urodilo ve starověké Číně, Indii, Řecku a Římě a jaké rostlo v posvátných pohanských hájích a předtím mezi prvobytně pospolnými pravěkými tlupami lovců-sběračů a dál až ke zvířecím předkům. Tam se naposled ještě urodilo tak vydatné zrno, že ještě dnes z něho meleme povýtce čím dál chudší špaldovou mouku.

 

        Vůbec se nedivím Římanům, že si vymýšleli pro první křesťany ty nejkrutější tresty. Pro hrdý pohanský Řím byly křesťanské „hodnoty“ čirou perverzí, jíž zůstala podnes. Jen uvažte, že křesťané např. pokáceli všechny posvátné stromy a na jejich místě vztyčili kříže – hrůzostrašné popravčí nástroje kříže! Zvrhlost! Posléze bryskně dodali i ukřižované... Křesťanstvím se započala válka nejen proti přírodě samé, ale také proti veškeré přirozenosti. Onen věčný strach člověka z přírody a ze zvířat tak konečně dostal do ruky rafinovanou zbraň a dobré svědomí, jež bylo, je a teprve ještě bude zdrojem nevýslovného utrpení pro vše živé.

 

        Křesťanství je to nejhorší, co se mohlo nám, Evropě a světu stát. Zavádění křesťanství, této cizácké židovské sekty, tohoto protosocialistického hnutí, tohoto mezinárodního protiaristokratického, protipřírodního komunistického spiknutí, provázely ostatně stejné proradné podvody a lži, stejná korupce moci a peněz, stejná neodbytná dotěrnost, jaká doprovází v dnešní době zavádění Evropské Unie. Hloupoučký lid také tehdy, v časech cyrilo-metodějské misie, bláhově uvěřil, že tato přináší pokrok do našich zemí, zatímco ona byla jen vyslancem poroby, lži, zkázy a ničení všech dosavadních zelených nadějí.

 

        Muslim, žid nebo křesťan – všechno jedna verbež, všechno jedna chátra vzešlá z Abrahámova chámovodu a shluknutá pod společným praporem nenávisti k Zemi.

 

        Když přišel Muhammad ke kvetoucímu Damašku, obrátil se a šel honem pryč zpátky do pouště, protože tohle město byl ráj na zemi a on chtěl do ráje nebeského. Takový to byl zmetek. Takoví to jsou zmetci. Tito perverzní chudáci, „věřící“ všech mimozemských věr, by měli být všichni do jednoho pověšeni za velezradu. Za velezradu Země!

 

        Ve starověkém Egyptě uměl číst a psát jen každý tisící muž, zato však jistě bezchybně. Tehdy a tam, pod tajemnými pyramidami, bylo ještě psaní a čtení hermetickou naukou, nad níž bděl ochranný bůh Thovt v podobě ptáka ibise. Tady a teď umí povinně číst a psát každý moula a podle toho to taky vypadá. Stala se z toho zprofanovaná záležitost, pokálená blbým lidským dobytkem.

 

        Mocné Árijce, tyto skutečné Velkoevropany, postihlo zjevně nějaké mozkové zatmění, když se nechali zhypnotizovat národem psychoanalytiků a spirituálních eskamotérů. Nachytat se nakonec nechali i hrdí příslušníci řádu německých rytířů, kteří vyznávali diametrálně jiné hodnoty než křesťanské a jejichž heslem bylo „Naší modlitební knížkou je náš meč!“ Takoví chrabří válečníci v každém svém pudu, takoví nádherní barbaři každým coulem – a nechají se zatáhnout do bojů za christianizaci Evropy proti svým dosud pohanským bratřím!

 

        Však víme moc dobře, že šíření křesťanství nebyl přirozený proces. Provázel jej nepokrytý teror misijních hord.

 

        „Žít v hříchu jako divá zvěř“ neznamenalo jen „žít na hromádce“, tj. řádně nesezdán, jako to ještě někde platí dodnes. Ne, znamenalo to mnohem víc: „žít v hříchu“ znamenalo žít nepokřtěn, žít bez Boha, žít prostým životem v souladu s přírodou a s jejími tvory. A hřích byl tehdy smrtelný, doslova smrtelný, tj. trestal se smrtí!

 

        Mezinárodní křesťanstvo „obohatilo“ náš bukolický svět maximálně tak o nepříjemnou postavičku mimořádně zakomplexovaného fundamentalisty, zakyslého škarohlída, notorického lháře, trapného misionáře a samozvaného mesiáše s buzerantskými sklony v jedné osobě. „Křesťan“ znamená „kretén“. Křesťan zosobňuje zdegenerovaný typ člověka. S tímto uskřípnutým volem bez koulí se nedá bavit vůbec o ničem, neboť vždy nakonec stočí řeč na ty jeho otravné a nudné nadpozemské bludy. Je to jako bavit se s bláznivým kolovrátkem. Jeho nesmyslné žvásty nemají hlavu ani patu. Mele páté přes deváté. Nezavře hubu. Hádat se s ním nemá vůbec význam, protože právě to chce ze všeho nejvíc. Nedá vám pokoj, dokud vás nepřemluví k jeho víře. Poblouzněný vlastními bludy. Nepřestane, dokud alespoň na oko nepřistoupíte na jeho šílenou šarádu. Jenže to nejde. Jakákoli domluva již předem ztroskotává na absurdním pojmu jeho nejpoužívanějšího slova „Bůh“. Bez tohoto debilního výmyslu by nebyl ani pořádným člověkem; žil by nazdařbůh „bez Boha jako zvíře“; nemohl by ani promluvit, protože „Bohem“ se ohání za každým druhým slovem. Je to hypochondr ducha. Zdravý nemocný, jenž je nejspokojenější, může-li někoho trápit svou dotěrnou „láskou“ a vyvolávat křiky a rozbroje. Je to rozený kazatel, demagog, kádrovák, otravný propagandista, neústupný ideolog, hlasitý hlasatel, nejprolhanější ze všech prolhaných lhářů. Lpí na zásadách a poučkách. Kárá a poučuje. Avšak nikdo, kdo mi nesahá ani po kotníky, mi nebude kazatelským a karatelským tónem nařizovat, co mám dělat a co si mám myslet! To tedy opravdu ne! Pro ty, kdo zažili reálný socialismus, je to čímsi povědomé. Připomíná nám fanatického komunistu. Však ten je jen jakousi světskou obdobou pravověrného křesťana. Také on si na podporu svých bludů vypomáhá neustále obemílanými nesmysly typu „třídní boj“, „reakcionáři“ či „utlačené lidové masy“. Oba tyto odporné typy nejnižšího lidství mají společnou také zradu, jíž se dopouštějí na své vlasti. Spolčí se kdykoliv, jakkoliv s jakýmkoliv vnějším nepřítelem, a to jen proto, aby zruinoval moc svého domácího hostitele, na jehož troskách pak tím veseleji prospívá.

 

        Křesťan je maniakální horlivec posedlý celý život eschatologickými otázkami. Nezajímá ho nic, než co bude po smrti. Jako by to bylo to hlavní. To je vidět, že nemá žádný život a že ho život omrzel.

 

        Řím nakonec rozvrátilo, zničilo a pohltilo mezinárodní křesťanstvo a přetvořilo jej k obrazu svému. Oslabilo tím celou tehdejší „civilizovanou“ Evropu a vydalo ji v nebezpečí a v šanc „barbarům“ zvnějšku – zejména Turkům a muslimům vůbec. Náboženské třeštění té doby zaplavilo a paralyzovalo celé impérium. Málokdo tomu ušel se ctí. Zbyly jen ostrůvky rozumu v bouři rozpoutavšího se šílenství, jež na dlouhá staletí paralyzovalo Evropu.

 

        Epikúros je maják za všech dob.

 

        Suché polopouštní klima pozvedá prosebné ruce lidu začasté k nebi. Semitští bohové začínali vždy jako bohové tolik potřebného deště. Ale obyvatelé starověkých deštných pralesů Evropy museli zřejmě zešílet, když se po židovském způsobu jali uctívat nebeského boha, ačkoli jim déšť skrápěl jejich hloupé tváře. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 380 uznal římský císař Theodosius I. křesťanstvo za státní církev. Roku 383 bylo dekretem císaře Theodosia I. nařízeno uzavření všech pohanských chrámů. Tentýž zrádce zakázal r. 392 pohanské kulty a zničil mnoho pohanských chrámů. Zakázal i olympijské hry! (Ti umazanci se štítili i sportu, tělesné zdatnosti, štítili se mýdla – a hygieny v kalokagathickém smyslu vůbec! Vodu poznali jenom o křtu a potom už ne. Samozřejmě, že zakázali olympijské hry! Vždyť se podle nich dosud určoval letopočet! Už asi tisíc let! A najednou jim byly trnem v oku, protože si usmyslili, že od nynějška budou roky počítat podle nějakého ukřižovaného židovského chcípáka. Cože! Tahle vychrtlá, po všech stránkách zanedbaná kreatura že má být božské podstaty? Tomu může uvěřit jenom kretén – česky „křesťan. Řeknu vám jedno: to dřevo, z něhož byl zhotoven kříž, mělo větší cenu než ten, koho na něm ukřižovali! Poněvadž to dřevo z kříže bylo kdysi živým stromem a když si představím, že kvůli tomu kříži musel být skácen zdravý, silný a ztepilý strom, který poskytoval blahodárný stín v parném létě, na podzim možná plody a po celý rok kyslík a k tomu navíc i nezanedbatelnou estetickou potěchu pro oko a že byla celá tato nádhera a užitečnost živého organismu vyplýtvána na umrtvení nějakého židáckého kripla, pak je mi z toho zle.) – Roku 426 pak Theodosius II. (nástupce Theodosia I.) vydal další zločinný dekret, jímž se nařizovalo zbourání všech zbývajících pohanských chrámů. Vadila jim i filosofie: v roce 529 dal césaropapež Justinián I. zavřít Aristotelovo Lykeion a zrušil Platónovu filosofickou školu v posvátném háji héroa Akadéma. A to byl konec jejich tak nadějné civilisace.

 

        Naše civilizace také zanikne, jako všechno živé na tomto světě, ale nikdo na ni nebude vzpomínat v dobrém. Nikdo dnes ani zítra neprohlásí směle a bez uzardění jako svého „zlatého času“ athénský státník Periklés: „Po svých obřích stopách, a nikoli bez svědectví, budeme sklízet obdiv dob přítomných i budoucích.“ A měl pravdu. Ale naši civilizaci, jež se nám nebezpečně vymyká z rukou a pádí bezhlavě jako splašená kobyla horem pádem „kamsi“, naši civilizaci si takto vychválit netroufne nikdo. Neboť to, co opadává z jejích bezlistých, jako pařáty zkřivených haluzí, je červivé a shnilé nic, co se nedá jmenovat ani úrodou ani žatvou, co se nedá žrát a z čeho nevzklíčí nižádná rostlinka.

 

        Mohli jsme třeba nakonec přezvat náš vymírající a devolucující druh na hrdý název Animal Sapiens; mohli jsme třeba provést nějakou poslední revoluci myslí; mohli jsme třeba vytvořit úplně novou moderní kulturu, postavenou na základech nějakého znovuoživeného starořeckého filosofického principu Ανάγκη (Ananké); mohli jsme se třeba vydat Lovelockovou cestou „trvale udržitelného ústupu“; to všechno jsme mohli – leč neučinili. Pochopí dnes, zítra nebo pozítří, některý z těch ještě příliš mnoha samolibých přímluvců a zastánců lidstva, co všechno přišlo vniveč? A že by se mohlo žít a dožít úplně jinak? Aspoň pokus o něco velikého, třebas nezdařený a končící havárií, by byl lepší než tento inkontinentní stav. Kde je naše poslední romantické vzbouření a vzdor? Kde?

 

        Vždyť Země mohla být šumným luhem, jednou velkou rozkvetlou zahradou, již by opěvali svými lyrickými verši novodobí taoističtí mistři... – To všechno je neuskutečnitelné, to vše je ztraceno. Nemáme nic. Země je zpustošena a kráva je nadávka. Je to vůbec možné? Existuje něco depresívnějšího nad tento kosý pohled zpátky? S dech beroucím vědomím, že se nelze vrátit zpět a čas se krátí? Z toho by se jeden picnul! Škoda, že ne ten, kdo tento stav (svět jako odpadní jímka v kriminále) způsobil! Ten se k tomu „picnutí“ má paradoxně nejméně...

 

        Ale situace je zoufalá. Není tu žádný vhodný skalpel, není tu ani žádný zručný chirurg, který by provedl konečnou resekci nádoru.

 

        Dřív jsem takový nebýval; vím, že jsem se těšíval na svítání a vítal jsem s nadšením a radostným očekáváním každý nový den. Teď mám raději tichou noc a bezesný spánek, protože vidím, jak se všechno postupně víc a víc zhoršuje, všechno už mi leze na nervy, ze všeho jsem už akorát otrávený, znechucený vším a každým. Myslím, že takhle nějak se asi umírá, takhle nějak prosí o smrt, o vysvobození z útrap životem a lidmi uštvaný vyděděnec, pro něhož už není na světě radosti. „Umřít a spát, nic víc...“, řečeno s Hamletem.

 

        Zatím je vše bez ceny, a tak nezbývá než čekat a pozorovat tok času a řek, zda již neodnášejí mrtvoly mých nepřátel. Pak se probudím ze zimního spánku a budu mít hlad jako medvěd. Potom teprve mi bude chutnat.

 

        Svět nesmí zapomenout, kdo jsem. To oni mě stvořili. Posledním výtvorem člověka vždy bude misantrop. A tomu bude jedno, co se s lidstvem stane. Mně je to také jedno. Takže se mě ani nepokoušejte zainteresovat. Zapomínáte, kdo jsem? Já lidi nemám v lásce, Já lidi nenávidím. Raduji se z každé jejich škody, těší mne každá jejich smrt. Ráno vstávám s jedinou nadějí: že už konečně přes noc vychcípali. Neptejte se mě jak a proč a kdy; překvapte mě! Vím, že nikdy nic nedopadne přesně podle plánu, ale vím také, že sny se plní – jednoho dne...

 

        Na člověka rád potajmu mířím prstem jako imaginární pistolí. Toužím často po odstřelovačské pušce, vidím-li blba s mobilním telefonem u jeho blbé palice.

 

        Na co telefon vůbec? Není komu volat, s kým mluvit; na druhém konci linky je vždy Rakovina. A nepřítel naslouchá.

 

        Avšak vím moc dobře, čím dál víc si uvědomuji, že tento kousek ráje jednou také zmizí; že ho také zničí jako všechno kolem; že ten staletý dub jednou pokácejí a rozřežou. Ach, můj starý brachu, jenž se každé jaro zazelenáš a každé ráno mě zdravíš svými větvemi, ty, jenž pamatuješ lepší časy – až ty padneš, padnu i Já!

 

        Za pouhých padesát let už bude všude samý hotel a turisti. Za půl století zničili ráj na zemi!

 

        Nebylo lepší, když knihy ručně opisovali a iluminovali klášterní mnichové při blikotavém světle svící ve svých tmavých kobkách? Rozhodně byl na jejich dílo lepší pohled. Bez ohledu na to, jaké člověčiny se psávaly do knih, byla to malá umělecká díla. Oproti těmto vzácným a hodnotným bibliofiliím, vypadají dnešní knihy jen jako bezcenné makulatury na vyhození. Tenkrát se totiž nespěchalo. V ničem, na čem opravdu záleželo a co mělo mít punc trvalé hodnoty!

 

        Tenkrát se sice moc nepsalo a nečetlo, ale když už, tak o to lépe a víc do hloubky. Dnes si kdejací třetiřadí škrabáci a pisálkové stěžují, jak měli, chudáci, za komunistů zakázáno publikovat a kdesi-cosi, a jak se nemohou psaním dobře živit. Na to mám jedinou radu: „Nemůžete? Tak běžte dělat něco užitečnějšího, třebas házet lopatou, a čmárejte si po papíře až doma po práci!“

 

        Od mala je člověk formován, zkazí si dětství, mládí, nejlepší roky svého života, zkazí si oči, podlomí zdraví – a stejně je to k ničemu, stejně zůstane blbým dyslektickým a dysortografickým kreténem, jakož i nenapravitelným retardem přírody.

 

        Tak zní obecné přesvědčení této bezcenné lidské pijavice, jež by ráda viděla samo nebe s peklem bojovat o její „duši“ jako o nejvzácnější diadém. Není nic směšnějšího nad tuto prastarou biblickou povídačku, líčící hospodskou rvačku nejvyšších mocností o kus obnošeného hadru, jemuž se říká vznešeně „lidská duše“!

 

        V jedné epizodě Krkonošských pohádek si Trautenberk usmyslil stáčet vodu ze studánky do lahví a prodávat ji; přesně tutéž vodu, jíž se až doposud mohl každý kolemjdoucí po libosti a zadarmo občerstvit.

 

        Myslím, že by měl přijít nějaký druhý Hitler, který by s touto drzou cháskou řádně zatočil! Nový Hitler, který opět otevřeně prohlásí: „Musíme dělat věci, které nelze posuzovat měřítky měšťácké choulostivosti...“

 

        Ohrožené druhy se těší zákonné ochraně – to je v pořádku. Ale člověk ohroženým druhem není; naopak je tím nejpřemnoženějším a nejškodlivějším živočišným druhem na naší planetě. A přesto je legislativně stále tím nejchráněnějším živočichem!

 

        Nejodpornějším prefabrikátem lidského ohrnování frňáku nad vlastní minulostí a nad odlišným stavem je však bezesporu tzv. „morální převaha“; falešné vědomí dosud nepotrestaného zločince, že on je svatý a úctyhodný a že může nyní udělovat morální naučení těm malým rybám, jež uvízly v děravé síti zákonů a zvyků.

 

        Dnes stačí lézt do prdele všem Židům, cikánům, cizincům, komunistům, mrzákům, homosexuálům, obyčejným průměrným a podprůměrným lidem, zkrátka všem, jež minulá doba a společnost nenáviděla, stačí podlézat ženám, jež prý byly a jsou nedoceňované – a hned jste obestřeni módní dobovou aurou neobyčejné humanity.

 

        Ničeho tím otvíráním hrobů, těmi exhumacemi a pitváním mrtvol, tím honem na tzv. „válečné zločince“ nedosáhnou. Nakonec dosáhnou jen toho, že ti přemýšlivější z nás se začnou o tuto historii opravdu do hloubky a nepředpojatě zajímat, až objeví i ty pravdy a skutečnosti, jež jim měly zůstat navždy utajeny. A že jich je! Přitom kdyby měli tito nípaví a nimraví rozrývači bolestných dějin alespoň trochu smyslu pro spravedlnost, museli by svou honitbu především přesměrovat do dění v tehdejším sovětském Rusku, protože tam se děly věci stokrát horší než v nacistickém Německu a Lenin nebo Stalin a jejich klika byli zlosynové tisíckrát ďábelštější než kterýkoli satanizovaný a mediálně propíraný pohlavár Velkoněmecké říše.

 

        Už hanobí a překrucují i slavné IMPERIUM ROMANUM, jako všechno, co je velké a co je převyšuje! Upravují si historii podle potřeby. Tak např. v jedné hollywoodské slátanině o událostech kolem ukřižování Ježíše Krista, prožívá římský kopiník jakoby „morální muka“ (to „určitě“!) z toho, že bodl svým kopím Nazaretského do boku a říší se lavinovitě šířil nový neodolatelný kult křesťanského vytržení a lásky, jemuž římská moc lítě, avšak marně zbraňovala. Strašnej doják!

 

        Když se zfilmuje něco o Hitlerovi, tak je to – nenapadá mě lepší výraz – debilita na entou, která nemá se skutečností absolutně nic společného a všechno se tam schválně převrací v opak, pro pobavení vládnoucí chátry, nikoliv pro poučení. Ve filmu například Hitler týrá psy, ačkoli ve skutečnosti měl psy často raději než určité lidi; počíná si v rozporu se známými fakty zbaběle, hloupě, nevzdělaně a nekultivovaně, dokonce úchylně a sexuálně perverzně; není schopen žádného lidského citu ani lásky; ženy a děti se mu vyhýbají, třebaže ho ve skutečnosti měly rády, pak je posílá na smrt a podobně; kam přijde, tam pokazí svými náladami, svým křikem a svým otravným fanatismem každou zábavu atd. atd. No, samé výmysly. Hlavně na něm za každou cenu nevidět nic dobrého, aby se neřeklo, že jsme (a byli jsme!) na jeho straně, že? Že stejní lidé, kteří se k němu modlili, nenechají na něm nyní nitku suchou. Jako kdyby se mu nikdy nepodařilo získat ve volbách přes 11 milionů hlasů! Co by za to dali naši dnešní jaloví politici, kteří jsou všichni oproti Hitlerovi takhle maličcí, kdyby mohli disponovat voličskou základnou, početnou jako celá Česká republika! Hitler byl možná diktátor, prahnoucí po moci, ale alespoň měl nějakou vizi, věděl co chce a jak toho dosáhnout a tvrdě a upřímně za tou svou vizí šel, kdežto dnešní politici, kteří by také byli rádi alespoň malými diktátoříčky, žádnou vizi nemají a jde jim jenom o moc či ještě lépe o snadné a nezaslouženě privilegované živobytí, protože poctivě se živit nehodlají. Dokud Hitler vítězil, byl kdekomu dobrý, ale jak začal prohrávat, nenáviděli ho. Jó, jó, tak už to holt chodí na tom světě, kde vládne jen nevděk a zrada. Už Napoleon si trpce postěžoval, že nemá přátel, jen jeho úspěch je má. A proti Napoleonovi se nakonec také spikla mohutná koalice evropských mocností...

 

        Přesto dosud si nikdo soudný nedovolil zpochybňovat oprávněnost výsluní, na němž se hřeje celý antický starověk, včetně Řecka a Sparty, a to dobré, co z něj pro nás vzešlo. Nebo chtějí tito Prométheovi, Spartakovi a Ježíšovi následovníci, ty všelijaké blbé pradleny Charpentierové, ti různí kočí opilí, ti šupáci netalentovaní a závistiví, tento vpravdě rudý, zdegenerovaný, humanistický mor, podkopat samy základy evropské civilizace? Skoro to tak vypadá. To si ostatně uvědomoval i Adolf Hitler. Proto z něho udělali ďábla, největšího zločince a masového vraha všech dob, ačkoli to vůbec není pravda; na tom trvám a neodvolám!

 

        Dějiny se falšovaly odjakživa (vítězové je falšovali), ale kdo se dlouho a dopodrobna zajímá např. o druhou světovou válku, o to, co jí předcházelo, co následovalo, jaké důsledky z ní a z jejího výsledku povstaly, o dějepis vůbec, zjistí nakonec, že málokteré historické období podléhá tak masivní dezinterpretaci, jako právě doba nacismu/fašismu. Nejsem zdaleka jejím zastáncem. Nejsem ale také slepý a blbý a ledacos si dokážu dát do souvislostí. A nemám rád, když mě někdo uráží zřejmým lhaním. Tím to totiž vždycky začíná a končí. Nacismus, Hitlera a druhou světovou válku obestírá doposud taková posvátná hrůza, že vyřkne-li kdokoliv jakoukoliv pitomost, lež, pomluvu, nesmysl či nepřesnost k tomuto ostře sledovanému a stále ještě třaskavému tématu, všechno dojde sluchu, neodváží se nikdo odporovat ani polemizovat. Je to démonické tabu. Posvátný zákaz.

 

        Komunisté jsou většinou už jen pomatená partaj naivních snílků v důchodu, ale skutečně nebezpeční jsou socani, kteří k dnešnímu datu ovládají a kazí celou Evropu, půlku Ameriky, Afriku a převážnou část Asie a Arábie. Tam, v Arábii, se jedná v podstatě o židobolševismus v bledě zeleném (barva islámu je totiž zelená), vzešlý ze široké základny tradičních abrahámovských náboženství. Komunisté potom dnes slouží hlavně jako strašák.

 

        Nikdo nerozpozná blouznivé nesmysly od jakkoli očividných, zato však nepříjemných pravd. Všichni se dají příliš lehce svést. Lživou propagandou, veřejným míněním, reklamou. Jen opravdu inteligentní a vnímavý člověk okamžitě pozná, když se mu lže a když ho chce někdo podvést. Jenže lidé nejsou až takto inteligentní. Nikdo takový neexistuje. Nechtějí se vůbec ničím znepokojovat. Kassandřiným věštbám nikdo nikdy nevěří. Svět se chce hlavně bavit. Svět chce být klamán, a tak je klamán.

 

        Ano, byl jsem „jak vzduch lesní čist“; má družka se zvala Studánka, můj druh slul Pramen; ale teď v zimě jsem obklopen jen samou lidskou špínou, jež kalí vřídlo duše mé; špínou, již se snažím od sebe zapudit, seč to jde. Sere mě tohle pitomý maloměsto, tenhle pitomej barák! Škoda, že naše rodina nezůstala bydlet na vesnici v dědově stavení. Tam by mi bylo lépe než tady s tou pakáží všude okolo. Nechci své sousedy ani vidět. Je mi z nich zle. Když jdu ven, dlouze vyhlížím oknem a špehýrkou a zkoumám sluchem, jestli je tzv. „čistý vzduch“, abych nemusel nikoho z té chamradě potkat. A když už se to stane a není vyhnutí, hledím bez pozdravu, bez pohledu na ně rychle proběhnout chodbou a zabouchnout jim před nosem a za sebou dveře. Nenávidím je, natož abych se ještě na podobně odporné zjevy díval byť jen v televizi. Všichni jsou stejní, jeden jako druhý. Všechno jedna verbež.

 

        Všichni žijeme v jedné velké globalizované čínské vile. Zažívat to na vlastní kůži a ještě se na to koukat v televizi, "bavit se" tím, kterak banda blbů předvádí v plné nahotě vzorce lidského sociálního chování? Pěkně děkuju za nic! A "VyVolení"? Já bych navrhoval jinou reality show: "VYHLAZENÍ"! Na to bych se díval rád.

 

        A kdo nevěří, ať si vzpomene na doby nedávno minulé, kdy neprobíhala na polích sklizeň obilí, nýbrž „boj o zrno“, což neznamenalo, že by někdo po někom střílel kvůli pár zrnkům žita, jak by se dalo usuzovat podle toho zavádějícího výrazu „boj“, nýbrž pouze to, že se přetáhla přes korbu nákladního vozu plachta, aby se zrní nesypalo ven. V takové trivialitě spočíval tedy ten velkohubý, dramaticky znějící název „boj“!

 

        „Boj o přežití“? Ale prosím vás, vždyť je to směšné: Někdo před sto lety napíše nějakou blbost do učebnic a všichni to pak bezmyšlenkovitě opakují jako skalní ozvěna. Ale i ten rozezvučený kámen dokáže po čase umlknout nebo pozměnit nesmyslné halekání typu „Jak se máš, Rakousko?“ na smysluplnou odpověď „-ouzko, -ouzko...“. Jen u lidí to trvá věky, než se opraví omyly. Učebnice dějepisu se přepisují bezmála každých deset let, s každou změnou režimu nebo s každou změnou společenského ovzduší, na což jsou lidé kabrňáci, to jim jde, na to jsou vynalézaví až hrůza, ale učebnice přírodopisu, tj. nauky, která je stále živá, stále otevřená, stále nedokončená, stále skýtající a odhalující nová a nová tajemství, ta ustrnula v konzervačním nálevu jako zrůdné dvouhlavé embryo.

 

        Stále to zdůrazňování věčného boje zvířat za přežití – přesně podle rčení „podle sebe soudím tebe“ – jako kdyby si zvířata nikdy nehrála, nikdy neodpočívala, nikdy nežila v míru a nikdy nezažila pocity štěstí. Takovýto realističtější pohled na život zvířat by snad „pán tvorstva“ nestrávil.

 

        Stále to zdůrazňování „nutnosti“ zvířat trávit většinu času krmením: v opozici ke komu? Ke „šťastnému kulturnímu“ člověku? To snad ne! A co mají asi tak ta zvířata celý den dělat? Vyhledávat zbytečné konflikty? Vršit ze svého trusu hromádky až do nebes? Stavět pyramidy? Ničit svoje životní prostředí? Najít si „pořádnou práci“? To by to dopadlo, kdyby byl každý takový hlupák jako člověk! Že se zrovna on vyvyšuje právě z této pozice! Zavřete člověka do supermarketu plného jídla – a uvidíte, že se i on bude většinu času zabývat ožďubováním a ochutnáváním té přehršle rozmanitých pochoutek! Pro zvířata je příroda právě takovým prostřeným stolem – na truc a k závisti člověku, který je tak nepodařený, že si svou potravu musí pracně vydobývat. Když je v létě venku plno lesních plodů, také strávím hodně času krmením – a není to kvůli nějaké mé podřadnosti, či nekulturnosti, natož kvůli nutnosti: je to prostě dobré a rozkošnické.

 

        Descartovo nelehko smazatelné dědictví, jež se drží lidského nazírání na přírodu jako klíště – a stejně tak mu pije i krev – je i onen nesmysl o tom, že jen člověk si uvědomuje sám sebe a přemýšlí o sobě; že jen člověk má vědomí. Když pak tímto zřejmým nesmyslem oblbnutý přírodozpytec vidí např. slona, jenž ohmatává za podivného ticha kosti svého zemřelého soukmenovce a když ještě ke všemu – ó hrůzo hrůz! – vidí toho slona, kterak se mu řinou slzy z očí, pak je celý vědecký svět zmaten, řka: „Skoro to vypadá, jako bychom měli před sebou tvora, jenž si možná uvědomuje sám sebe, svoji smrtelnost a asi pociťuje i cosi jako žal.“ – Jaké „skoro“, jaké „možná“, jaké „asi“, jaké „cosi jako“! Co jsou to za nesmysly! Takto podivovat se může jen naprostý blbec nebo velmi velký pokrytecký lhář. Celé je to nesmysl. Možná že právě člověk nemá nic z toho, co tak rád upírá ostatní přírodě, jinak by tak nemluvil!

 

        Jen kvůli úchylnému lidskému páření a mrdání a rozmrdávání se po světě existují bály, zábavy, koncerty, shromáždění, společenské akce, veškerá družnost, politika, móda, handl a lopota. Jinak by se vše rozpadlo v prach a chaos misantropické anarchie.

 

        „Co naše děti, co děti!“ Zajímalo by mě, na co by se vymlouvali, nemít ty svoje posraný dětičky! Čím by omlouvali ty jejich věčné zločiny a neřádstva, páchané jednou ve jménu jakýchsi imaginárních „dětí“, podruhé jménem jakéhosi imaginárního „Boha“? Přitom „dětem“ a bohům je to jedno! Jen lidem ne! A proto se pořád dovolávají nějaké vyšší instance. Vědí moc dobře, že sami jsou příliš bezvýznamní, aby mohli něco pro sebe žádat a diktovat světu svou vůli! Jak je to všechno směšné a marnivé! Přitom dětí nebo bohů se dovolávají i ti, kteří žádné děti nemají a kolikrát nemají dokonce ani žádného boha! To je jako křivá přísaha! Jako kdyby někdo přísahal na smrt svého dávno zemřelého dědečka.

 

        Už ve dvaceti jsem si sliboval, že až mi bude třicet, opiju se a skočím po hlavě do kanálu. Dnes je mi čtyřicet a jsem tu pořád. Nejsem zrovna hrdý na to, že jsem nedodržel své předsevzetí. Snad je to tím, že žiji stále jakoby „na hraně“, stále s břitvou pod krkem, ve stavu permanentní sebevraždy, stále na útěku, stále na odchodu s provazem do lesa.

 

        Ještě se můžeme nadít lepších časů. A myslím, že jako nepřítel lidstva par excellence mám větší cenu živý než mrtvý – i když by nakrásně smrt byla vysvobozením. Mám tu však ještě nějaké nevyřízené účty. Pomsta bude sladká. Na to se vyplatí ještě chvilku počkat.

 

        Teprve až bude Země liduprázdná, až půda překryje hanebné lidské ruiny, až se nebe pročistí od smogu a až budeme moci zase pít čistou vodu ze zurčivých potůčků, teprve pak se opět navrátíme k našim osamělým toulkám svobodným světem, jako tomu bylo před dávnými a dávnými časy.

 

        Od myšlenky, že existuje jen jeden univerzální Bůh, není daleko k posvátnému přesvědčení, že na Zemi a v nebi je místo jen pro vyznavače tohoto jednoho názoru a všechno ostatní „nesjednocené“ a „zmatené“ je potřeba vymýtit.

 

        Víme přece, jak je Rakovina hrůzostrašně „logická“, jak sama sebe chytá za slovo, jak na všem hledá nelogické paradoxy a nedotáhlé nekonsekvence, „nehodící se škrtněte“, jak z každého nahodilého dojmu a pocitu hned skládá nedobytný filozofický systém bez trhlin a škvír, kde nevyraší jediný zelený lišejník.

 

        Říká se mezi lidmi „chytrému napověz“, ale kdo je ještě chytřejší, žádnou nápovědu nepotřebuje. A kdo by byl ze všech nejchytřejší (umíte si byť i jen představit takovou bytost?), zacpával by si uši a už by jen křičel: „Držte huby! Držte už konečně ty svoje nevymáchaný huby!“

 

        A dnešní postmoderní mazanice a literární výplody grafomanů jsou oproti paleolitické kultuře pouhým nočním třeštěním opilců na hlučné diskotéce. Už není žádné vysoké umění, je jen bezduchá zábava pro bandu dyslektických kreténů. Žádná vznešená kultura, jen přízemní byznys nebo rádoby hlubokomyslné žvásty beze smyslu.

 

        Správná věda musí sdělovat i nepříjemné nálezy. Padni komu padni. Musí jít s pravdou ven za každou cenu, i kdyby ta pravda měla zabíjet. Jenže to je právě ono: Člověk, jako biologický druh, přežívá jen díky nekonečnému sebeklamu a náhlé vystavení nepřipraveného člověka skutečné pravdě bez příkras by ho zcela jistě zabilo. Proto ty těžké šibeniční tresty pro každého, kdo kdy hlásal pravdu! Neboť společenská nebezpečnost jejich činů je na úrovni hrdelních zločinů; nejen úkladný vrah, ale i hlasatel pravdy za sebou zanechávají hromady lidských mrtvol.

 

        Takoví „vědci“, jako je např. věřící (!) astrofyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar, nebo apologeta mediokrity a génius průměrnosti v jedné osobě, neuropatolog František Koukolík, lékař, který tvrdí, že umělci mají defektní mozek, takoví „vědci“ jsou přesným prototypem nepoctivého a lživého lživědce. Na vlastní uši jsem slyšel Grygara vyznávat se z jeho „kréda věřícího vědce“, které spočívá v přesvědčení, že kdyby věda objevila něco, co by ohrozilo morálku, bylo by její morální povinností tuto skutečnost zatajit! Koukolík by zase pro blaho lidstva nejraději asi všem nepřizpůsobivým jedincům vyoperoval čelní mozkový lalok, když ho tak slyším úlisně kněžsky humanizovat!

 

        Však jsem již mnohokrát slyšel od řadových občanů názor ten, že po lesích se potulují různí „devianti“. Vím moc dobře, že tím „deviantem“ mají na mysli mne.

 

        Největší škůdce lesa je člověk – žádná vysoká zvěř, žádný kůrovec!
 

        Každá doba měla a má své výtrysky nejhlubšího hlupství a nejpovrchnější zpupnosti. Také příští doba bude mít své nezpochybňované bludy, své stromy „klobásovníky“.
 

        Akademie věd není v současnosti ani tak vědeckým ústavem, jako spíše jakousi popletenou katedrou humanismu a eurooptimismu a jako taková se přihnala jako splašené poledne rovnou do toho nejhoršího marasmu – do nejvyšší politiky a mezi nejnižší verbež.
 

        Dnes už lidstvo nesní žádný sen. Co zůstalo je jen děsivá noční můra. Hodiny lidstva odbíjejí půlnoc. Ploužící se postavy se ubírají na lůžko.
 

        Pro mne je zlem veškerá humanita, ale lidé si to nemyslí.
 

        Daniel Landa, bývalý nacistický fracek, nyní také staví, seč se dá, na odiv své „polepšení“. Má rodinku, dětičky, boduje v hitparádách, přítelíčkuje se s politiky a plytkými celebritami a přitom si hraje na rebela, roztomile žvatlá cosi o Bohu a humanismu – a lidé mu to žerou. Možná tomu sám věří. Přelstil a přelhal sám sebe.

 

        Smrt se nyní jeví krásnější než lidský život, plný rádoby hezoučkých věciček, míru, lásky, romantických plamínků svíčiček a zapalovačů, ječení a pištění fanynek, vrnících batolat v kočárcích. Z toho je mi špatně.

 

        Hlavně, že jsme v pohodě, že jo; hlavně, že jsme v pohodě, hlavně, že nám chutná a stojí a že se máme rádi a zvířátka že jsou vykastrovaná a poslušná („Chcete je?“) – a my jsme v neskonalé pohodě. Nenávidím tu jejich lidskou pohodu! Nenávidím to slovo! Protože nic není v pohodě! S nimi nikdy! Jak může být někdo, jako jsou zrovna oni, sami se sebou tak spokojení a šťastní?

 

        Neznám obscénnější gesto než je ten jejich věčně vztyčený palec, naznačující velmi vlezlým a velmi neslušným způsobem, že je všechno v pohodě. To už je mi stokrát milejší vystrčený prostředníček – jak nesnáším každou nadměrnost a neuměřenost v používání módních výraziv! Dokonce i ta parta pitomců z raketoplánu Columbia, který se v únoru 2003 rozprsknul na nebi jako zábavní pyrotechnika, ukazovala zdviženými palci do posledního okamžiku před smrtí na kameru, jak je to všechno „neskonale“ v pohodě. A přece ta jejich pohoda skonala a oni s ní! Jen jedna maličká bakterie s latinským názvem Microbispora přežila. V takových chvílích mívám pocit, že snad přece jenom spravedlnost existuje. Titanic jde ke dnu, ale kapela hraje dál, v domnění, že přechytračí samu Nemesis. A to poslední, co vyčuhuje nad zavírající se hladinu, je pořád ten jejich vítězně ztopořený palec nebo dva prsty roztažené do písmene „V“ jako stehna laciné pouliční štětky.

 

        Škrtnout lidstvo jako špatně napsanou větu! Víc! Lidé jsou totiž jako špatná kniha: obšírná nudná eurípidovská předmluva, navíc nepravdivá, fádní tuctový obsah plný schizoidních bludů a blázincových průpovídek, přičemž poznámkový aparát a vysvětlivky pod čarou jsou delší než sám hlavní text, a pochvalný vychloubačný lživý doslov na závěr jako trnová koruna všeho hnusu.

 

        Je mi špatně, když vidím, jak se baví a smějí v té své tzv. „civilizaci zábavy“. A čemu se smějí? Nechápu. Jsou to samé banální píčoviny, přisprostlé fórečky pro bandu primitivů s explozivním smíchem. Tak se řehotá trestanec, propuštěný náhle na svobodu. U nich je to stejné. Konečně se mohou po nekonečném pracovním týdnu odvázat a zařvat si ve svém uťápnutém živoření ve svěrací kazajce povinností. Takže burácejí smíchy nad každým kozlím trknutím jako hloupý Honza, jenž ke štěstí přišel. Konečně se dostanou z domova, pryč od smyčky na krku jménem „rodina“, a tak div neskáčou štěstím do výšky jako blechy, k čemuž jim stačí málo: uprdnutí, říhnutí, přeřeknutí, hloupoučká dvojsmyslná narážka na sex, fekální humor. A chlast nebo marihuana. Každá zmínka o pivu, vínu, kořalce nebo „trávě“, stačí se jen zmínit, vyvolá již blažený úsměv na jejich tváři pitomečka. Jak málo jim stačí ke štěstí!

 

        Svobodný tvor, jako jsem ku příkladu Já, potřebuje k rozesmání daleko sofistikovanější zábavu než ošuntělé vtípky o viagře a trapné držkopády z domácího videa, co jsou na jedno brdo. Proto může někdy působit jeho vzhled tak vyrovnaným dojmem, že vypadá skoro až smutně. Smutně ve srovnání s hýkajícím ženatým zaměstnancem, který má chvilku volna, a proto se řehtá jako blázen každé nepovedené taškařici pro vylízané blby. Ale když máte celý čas jen pro sebe, stanete se rozvážnějším a klidnějším. Nespěcháte honem si užít, vždyť si již užíváte! A jak! Láva přepětí z vás vytéká pomalu, nevybuchuje v náhlých záchvatech; střídání denních a ročních nálad je pozvolné až do nerozpoznatelnosti. Plácat rukama o sebe, pleskat se do kolen a popadat se smíchy za břicho jako oni, to bych svedl také – kdyby naráz všichni jednoho krásného dne vyvanuli z téhle planety jako pára nad hrncem. Jedině to by byl ten pravý důvod pro bláznivé veselí!

 

        Vyhýbat se masitým pokrmům je nejen prospěšné pro tělesné zdraví, ale především je to naprosto nezbytné pro veškerý duchovní vývin a růst i pro samotné ukotvení neporušené mysli.

 

        To byl středověk! Samurajové, kromobyčejně vyvinutý smysl pro čest, pro zdvořilost, země uzavřená před cizinci, v období Tokugawa (1603-1867) dokonce zakázané křesťanství; neustálé války zajišťovaly, že se obyvatelstvo na takových poměrně malých ostrovech nikdy příliš nerozrostlo; pěstovaný cit pro krásu přírody, pro meditaci, pro sebezdokonalování, pro disciplínu, jemné filigránské umění a řemesla, vegetariánská dieta... Snad nejlépe vystihuje tehdejší ovzduší toto japonské přísloví: „Mezi muži jest první válečník, mezi stromy jest první sakura.“ Kde je tomu všemu dnes konec v Japonsku!

 

        Skvělé poměry, které vládly v medieválním Japonsku (až do modernistických reforem 19. století), mohly panovat i v Evropě, nebýt křesťanství. A nebýt vojenských hrozeb ze strany tehdejších Spojených států amerických a posléze i ze strany opačné, tedy z Ruska, mohlo se tradiční Japonsko, jako vzor pro všechny, zachovat mnohem déle, ne-li napořád – včetně té bezmasé stravy.

 

        Nemohu se stále srovnat s myšlenkou na to, že někdo dokáže doma v bíle obíleném teplém chlévě vypiplávat domácí zvíře, hýčkat je, chránit je, hladit je a podstrojovat mu – a pak mu jednoho dne podříznout krk a sežrat je nebo prodat jinam na jatka.

 

        Většině lidí je bližší jelito než duše.

 

        Kalivoda vraždil možná jak z prosté lovecké vášně, tak i pro trofej a nakonec i z čím dál víc nutkavějšího pocitu přemnožení lidí, z jasného vědomí bezcennosti jejich životů a z vkrádající se potřeby něco s tím udělat. On sám o svých motivech zarytě mlčí. Někdy je totiž pravda tak strašná nebo tak mlhavá nebo tak triviální, že je lepší mlčet. Psychologové jsou bezradní před tímto přírodním úkazem. Ale jen proto jsou bezradní, protože si nedovedou vysvětlit, ani si jen představit, že by se někdo mohl začít chovat k nedotknutelnému polobohu jménem „člověk“ stejně jako ke každému jinému zvířeti. Tato myšlenka je prostě pro lidi nestravitelnou představou.

 

        Já když jsem v té době, kdy „řádil“ lesní vrah, potkal v lese osamoceného člověka, viděl jsem v jeho očích ten úlek, znejistění a obavu, nejsem-li to Já, ten vrah, jenž je na lovu lidí. Ten ustrašený výraz u člověka miluji!

 

        Neustále se mi vrací jeden přenádherný sen. Je to vidina tak jasná a živá, že vždy po probuzení hledám v paměti a v mapách, kde jsem ten idylický obrázek viděl, abych se tam, do té vysněné krajiny mých horoucích přání, mohl zase vrátit a zmizet v ní napořád. Zdává se mi o zapomenutém koutku přírody, kam dosud lidská noha nevstoupila. Zdává se mi o ztraceném světě uprostřed rozbouřených vod, kam člověk nemůže. Všude rozeklané skály s doširoka rozevřeným výhledem, členitý zalesněný terén s mnoha přirozenými úkryty – a pokoj a ticho a klid a samota. Vlastně je to místo velice podobné pevnosti, středověkému hradu. Je to taková má soukromá nedobytná pevnost. Pevnost Misantropa. Opustil jsem tedy krví zbrocenou pláž nenáviděné Novastošny a Lukanonu, abych zde nalezl neporušený ráj. Užaslí cestovatelé i dnes stále ještě nacházejí skrytá pralesní údolí, kde dosud nepoznaná zvěř žije v nevinnosti a beze strachu z člověka. Jen věčné snílkovství a hledačství má ještě nějaký smysl v tomto přelidněném totalitním světě. Je konec února, přilétají první skřivani a slunce již má třpytný svit blížící se vesny. Nuže, veď mě, mysl má, veďte mě mé mořské krávy k útesům neznámým! A lidé? Ti ať chcípnou!

 

        Nietzsche napsal, že jednoho vyznamenává, je-li hanoben křesťanem...
 

        Aspoň kdyby se našel politik, který by měl nějakou koncepci, nějakou vizi – a nekompromisně ji prosazoval. Bohužel, posledním takovým bezpodmínečným vizionářem byl Adolf Hitler, nehledě na to, čím tak neblaze proslul a jak jeho boj, sein Kampf, dopadl. Židy z Evropy sice téměř vymýtil, ale jejich nesmrtelné dědictví se nesmazatelně vrylo do tváře země a žije dál. Být tak ocelově tvrdý a nesmlouvavý a neústupný jako Hitler a ještě k tomu si umět získat na svou stranu zfanatizované davy, to se nepovede jen tak někomu. To je prostě fascinující. Nyní z něho ovšem udělali největšího zločince všech dob. Což jednak není vůbec pravda, historie zná mnoho daleko horších hrdlořezů, a i kdyby to byla pravda: co na tom?

 

        Už takhle je to strašné, a co teprve, kdyby zavládl světový mír. Hrozné pomyšlení! Ne, ne: zabíjet lidi je v pořádku. Jen houšť! Příroda je ostatně plná daleko lítějších zabijáků, i když obyčejný řezník z masokombinátu by všechny hravě strčil do kapsy. Průměrný řezník je horší než deset Hitlerů dohromady. A různě pruhované, skvrnité, hřívnaté a žíhané šelmy jsou přece také vrcholně nebezpečné – a přece nás fascinují a sytí svou silou a krásou! Jen zpozdilec by se odvažoval tvrdit, že dravcům nenáleží důležité místo v přírodě.

 

        Svět lidí nepotřebuje žádné slouhy lůzy, jako to vidíme u dnešních politiků; žádné přísavné pijavice, které využívají politiky jen jako pohodlného a privilegovaného zdroje vysokých nezdaněných příjmů, bez osobní zodpovědnosti v poměrném zastupitelství stran a koalic, v tichém a bezpečném závětří parlamentní kantýny, za zády tělesných strážců. Ne! Co nejvíce potřebuje dnešní svět je nějaký nový César, nový osvoboditel, jenž by naučil své lidské opičky říkat „ne“ a jenž by spíše život usnadnil, zlevnil, zjednodušil! Líbil by se mi např. takový politik, který by se nebál pojmenovat nejožehavější problémy dneška, jako je třeba přelidnění, automobilismus, ničení životního prostředí, drahota, nadměrná práce. Mohl by to být i osvícený diktátor (a vlastně jedině diktátor, „misantropický tyran“ – jak by ho nejspíš nazvala chátra).

 

        Lidé však mají tendenci mě podceňovat. A když mi spadne maska idiota s obličeje, lidé jsou nemile překvapeni a jakoby dotčeni. Většina z nich by ustrnula překvapením, kdyby mě mohla tajně pozorovat zpoza závěsu.

 

        Když už má někdo spravovat zemi, tak jenom ti, kteří ji bezvýhradně milují a kteří tím na svou pomazanou hlavu berou závazek chránit svoji zemi před škodlivou rukou smradlavé lůzy.

 

        S živoucí přírodou se to má tak, že čím lépe ji našinec zná, tím víc ji miluje. S lidmi je to právě naopak: čím víc je člověk poznává, tím hlouběji jsou mu odporní, tím nesmiřitelněji je musí nenávidět, tím větší se z něho stává misantrop.

 

        Nezajímají mě lidé a jejich hlubokomyslné úvahy, z nichž se vždycky vyklube marný humanistický kec. Všude hloupost. Optimismus některých naivních humanistů, eko-, techno- či kulturních optimistů mi vnuká naopak ty nejchmurnější pesimistické myšlenky. S nimi to nikdy nebude lepší. S nimi nikdy.

 

        „Vývoj“ k čemu? Někdo si prostě usmyslel, že otráví veškerý život a nedá si pokoje, dokud toho nedosáhne. Neboť k veslu, jakož i ke slovu a ke sluchu, se dostávají zásadně a výhradně pouze ti nepraví, ti špatní, jichž je čím dál víc a již jsou čím dál vlivnější (ostatnímu póvlu je to jedno, ale o tomto nakupeném mlátu, o tomto suchozemském krilu teď není řeči).
        

        Thoreau měl pravdu: V divokosti je záchrana světa. Vždycky jsem věděl, jak to myslel.
 

        Bankovnictví začalo jako lichvářství a jako lichvářství pokračuje dál.

 

        Nebyla to však primárně dobyvačná válka, jak je německá účast ve druhé světové válce dezinterpretována dnes. Z velké části šlo o válku preventivní a obrannou. Hlavní podíl na válce má spíše neústupná imperiální politika churchillovské Británie, která prostě nemohla strpět uprostřed kontinentální Evropy další světovou velmoc britského formátu. Zvláště ne takovou, která se nemilosrdně pokoušela zastavit a zvrátit všechny degenerativní pochody civilizace a která upřednostňovala národní ekonomiku před globální!

 

        A vůbec největším válečným „zločinem“ se nestaly nějaké německé vojenské operace, jak by se mohl domýšlet průměrný ahistorický ignorant naší poválečné doby, ale zůstává jím nadále ruský masakr 20 000 polských důstojníků a policajtů v katyńském lese! Na to by se nemělo zapomínat, i když právě to se děje! Takticky a ve vzácné ideologické shodě o tom mlčí jak Západ, tak Rusko, které celý masakr dokonce svalilo na vrub Německa.

 

        Tento dnešní prohlubující se marasmus proto není výsledkem jakéhosi spiknutí židovstva či tajných služeb či kapitálu neb zednářstva či bolševismu. Ne, nic takového, to by bylo na lidi příliš logické, příliš chytré, příliš sofistikované. Ničeho takového není žádná lidská skupina schopna. Bohužel, dodávám, neboť tak by proti nim musela existovat také nějaká účinná obrana. Ale žádná taková neexistuje. Je to jen blbé, hloupé spiknutí hlupců bez citu a bez rozumu, tudíž neporazitelné. Jak chcete bojovat s hloupostí a tupostí? Rozumnými argumenty? Ne, nic takového na ně naprosto nepůsobí.

 

        Nevědí nic, nic je nezajímá, nevidí než kousek před sebe na svou každodenní práci, na svůj malý svěřený úkol. Znají jen své vlastní umrněné pinožení, jen své vlastní nízké chlévské štěstíčko u plného žlabu. Jednotlivě jsou slepí a hluší a tupí, ale v celku se chovají jako jeden zdánlivě uvědomělý organismus.

 

        Myslí si o sobě, že jsou individuality, ale Já v každém z nich vidím jednu a tutéž pakáž.

 

        Každé zvíře podléhá nějakému druhu regulace či autoregulace. Nemoc je jedna z nich. Příroda potřebuje zbavovat se nemocných, nepovedených a přestárlých. Jak by to jinak vypadalo? Kam by spěl život? Do přírodního panoptika lidských zrůd bez končetin, pohybujících se strašidelně na svých pojízdných vozítkách, cvakajících výhrůžně svým umělým chrupem, vrzajících děsivě svými umělými klouby a probodávajících svět živých svým mrtvolným zrakem, umožněným skrze umělé rohovky? Brr! Hororový svět lidských gerontů, před jejichž úděsným tlukotem jejich opotřebovaných srdcí s umělými chlopněmi a několikanásobnými by-passy se strachy chvěje všechno živé?

 

        Zemřít by se mělo hned, jakmile už není dost sil, všechno bolí a člověk je odkázán na cizí pomoc. Tak by to bylo podle přírody a tak by to bylo také správné, čestné, krásné a moudré.

 

        Je čas žít a čas umírat. Člověk, jako živočišný druh, už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Teď už jen vleče tímto těžce zkoušeným světem svoji zchátralou schránku a zanechává za sebou jen samou spoušť. Bloumá bezcílně a beze smyslu přelidněnou krajinou, kterou zničil a nedokáže sám ukončit své trápení a tiše zemřít. Sýček volá nocí své „pojď, pojď“, jež je voláním na smrt, leč člověk pro svou řinčivou civilizaci již ani nevnímá tyto prastaré přírodní výzvy. Není na to čas. Žene se rychle odkudsi nikam, tam zjistí, že neví co tam a jede zase zpátky. Cestou rozmašíruje na silnici několik ježků a žab – a nač to všechno bylo? Na nic. Srazí autem srnku, oslněnou ostrým kuželem světla reflektorů, s nímž se setkala možná poprvé a naposled v životě, ale v novinách se nenapíše, že ji on zabil, nýbrž že tím nárazem ona způsobila škodu na vozidle!

 

        Doktůrkům se vysmíval už Aristofanés, kdežto nízký lid je bere smrtelně vážně – za všech dob. Leč hrdina smrtí pohrdá, aby mohl lépe bojovat, vysmívá se jí, kráčí jí směle v ústrety. Každou bolístku, každou nemoc tají jako svou nejhorší, nejhanebnější slabost.

 

        Lidé stále naoko hledají něco, co je převyšuje, ale když na to náhodou narazí, předstírají, že to buď nevidí, je-li to na jejich humpolácký nevkus příliš subtilní, anebo se to snaží snížit na svoji pokleslou úroveň – nebo se tomu rovnou vysmějí. Mnohé z příliš nepohodlného, z příliš „nehumánního“, se dá vyřešit zákazem a perzekucemi, ale nejjistější je vždy zavalit to lavinami dezinterpretací.

 

        Člověk je tak posedlý potřebou podléhat nějakému řádu, bez něhož je sám naprosto bezradný a bezmocný, že se ochotně a „dobrovolně“ nechá raději šikanovat nějakým ekvivalentem sadistické sestry a poslušně polyká v pravidelném rituálu ponížení své barevné oblbováky v pilulkách.
 

        V současnosti čelíme dosud největšímu zotročení a potupení tvorstva v celých dějinách! Teď je to již hodně špatné, ale stále ještě se můžeme sebrat a jednoduše se „vypařit“. Ale až bude každý dostávat hned po narození nejen jméno a číslo jako obvykle, na což jsme si už bohužel zvykli tak, že ani neprotestujeme, a až jej všemocný stát vybaví i rozlišovacím čipem přímo pod kůži nebo do mozku vpraveným, pak nám nepomůže ani útěk do té nejpustší pustiny, protože nás pomocí tohoto čipu a satelitního systému GPS najdou všude. A to bude opravdový konec svobody.

 

        Vznešený, hloubavý tvor, vážící si sám sebe, samotářský, vyžaduje pro sebe mnoho volného času. Když se mu ho nedostává dost, může se pak lehce stát, že se jakoby „odstřihne“ svou myslí od okolního světa, a ponoří se hluboko do svého, právě v ten nejnevhodnější okamžik. Příliš doslovní a povrchní lidé pak o takovém jedinci řeknou, že se zbláznil. Avšak to se mýlí.

 

        Trpěl jsem hrůzostrašnými přeludy, zvukovými i vizuálními halucinacemi, kdy jsem viděl nebo i tušil jakéhosi tajného zlého ducha, který mne pozoroval, kradl se potajmu kolem mne s neznámými úmysly a jehož jsem se strašně bál. Moc často jsem o samotě nezůstával, ale pakliže ano, něco mi říkalo, že přesto nejsem sám a pokud nebudu hrát divadlo a nezaplním tak prostor dalšími imaginárními postavami, můj tajný agent, můj dvojník mi ublíží. Pohled na mne musel být jistě otřesný a šílený. Tato schizofrenická epizoda mého dětství naráz mizela, jakmile se dostavil někdo živý, kdo by o tom mohl vyprávět. Ale nikdy jsem se nikomu nesvěřil. Asi bych ani nevěděl jak a proč.

 

        Každé družení se s nějakým člověkem je vůbec velmi špatná společnost: jeť to nevychovaný host ne právě vybraných způsobů; zpočátku se sice může chovat naoko přátelsky a uctivě, pak možná i účastně, po čase však již příliš důvěrně a vlezle a nakonec dokonce drze a nactiutrhačně; tak končí každá známost. Přítel či známý je všetečný a dotěrný otrava, který slídí po kořisti ve vaší nehybné, temné a neprobádané hlubině. Zákruty duše mají zůstat pro cizí osobu navždy skryty v černé džungli ryzího srdce.

 

        Šetří se na všem možném, hlavně na materiálu a nákladech, jen aby z toho byl co největší zisk, ale výsledným produktem je šunt.

 

        Představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby se lidstvo vrátilo zase zpátky do nemotorizovaných časů. Toho klidu! Té rozlehlé divočiny, kde se dalo v tichu a nerušenosti krásně rozjímat! Žádná auta, žádné motorky, žádná letadla ani tryskové stíhačky, žádné křovinořezy a travní sekačky; jen bučení krav na lukách, jež prostí sedláci dosud žali bezhlučně kosou pohyby rytmizovanými. Možná, že se tehdy poustevník ještě rád vracel mezi těch nemnoho lidí, aby se podělil o svou nabytou moudrost a sepsal ji do svitků pro dychtivé žáky, či aby jen prostě vyprávěl o svých zážitcích.

 

        Dříve si vesničané považovali, usadil-li se v jejich okolí nějaký poustevník, načež nosili mu jídlo a chodili si k němu pro radu. Dnes je lůza tak drzá a sebevědomá, že by naopak chodila ona svatého muže poučovat, udílejíc mu troufalé a nejapné rady typu „najdi si radši nějakou pořádnou práci a slušnou ženskou“! Dnes by se takovému duchu, jakým byl Hérakleitos, vysmáli.

 

        Lůza, latinsky LUSUS NATURAE (hříčka přírody), nemá vlastní rozum – a tak napodobuje. Vidí někoho něco dělat nebo nedělat, její vrozený pud jí velí napodobit viděné, avšak v tom momentě shledá, že z nějakého důvodu nemůže, protože je to nejčastěji v přímém rozporu s její vlastní zparchantělou přirozeností. To vyvolá v jejím zakrnělém mozečku neobvyklý a nevítaný zmatek. Sama se s tím nevyrovná, nelíbí se jí to a dostane proto vztek. Ne však na sebe a na svou nedostatečnost, nýbrž na původce jejího rozladění.

 

        Vládne lůza – a ženské. Kvůli ženským už se také „upravují“ dějiny, aby se v nich jevily lepší, chytřejší, rozumnější a významnější než ve skutečnosti. Dějiny tak dostávají poznenáhlu jakýsi ženský make-up, feministické mascaro. Naráz slyšíme, u čeho všeho byla ženská, co zařídila, co zavedla (ne co vyvedla a co zkazila), co podnítila, co objevila, co vybojovala, čemu velila, komu vládla atd., atd.

 

        Ve skutečnosti ženská figuruje v dějinách spíš jako překážka, jako obtíž, zátěž, jako zavazadlo navíc se samými tretkami, jako povrchnost sama, jako matka vulgárního materialismu a konzumerismu, jako hysterický, neopanovaný nerozum o sobě. Jediné, co ženská vynalezla, je náboženství.

 

        Chtějí ženskou ovšem „osvobodit“. Jenže od čeho, nebo koho? A hlavně: k čemu?

 

        Buduj raději sám sebe. Obežeň se hradbami. Uzavři se do podzemních katakomb. Uchyl se do tuskula.

 

        Uhájit si život a svobodu a přežít i krutou zimu sám a sám v pustém lese jen ve vyhrabané noře, tak jak to umějí mnozí tvorové – před tím Já uctivě smekám, zatímco člověk bledne závistí.

 

        Nenávidím lidstvo jako živočišný druh, jako symbol toho, čím hluboce opovrhuji. To ještě neznamená, že nenávidím každého jednotlivého člověka bez výjimky. Výjimky jsou, čehož důkazem jsem např. Já. Pouze tvrdím, že ty výjimky již nejsou a nemohou být lidmi.

 

        Když unikne z chemičky do řeky kyanid, který v ní zahubí všechny ryby, první, kdo pláče, jsou rybáři. Není to ale nářek nad tím gargantuovským zmarem, nýbrž pláč nad zmařeným výdělkem. (…) Ty ryby měly zemřít rukou člověka tak jako tak, ale nepozabíjel je ten správný člověčí subjekt. Neměla je zabít chemička, ale rybáři. Chemička znehodnotila „rybí produkt“, načež rybáři splakali nad výdělkem. Toť vše.

 

        Válku odsuzují vždy jen ti slabí a poražení. To jsou též ti, kteří chtějí žít ve světě bez válek a každou válku odmítají již jaksi ze zásady, třebaže se odehrává daleko od nich, v bezpečné vzdálenosti, kdesi na druhém konci zeměkoule, kde chcípají bezvýznamní, nadpočetní, neznámí a bezejmenní lidé, po nichž nám nic není.

 

        Však ta nejlepší hudba také připomíná svým rykem válečnou vřavu! A naopak: řinčení zbroje, nářek raněných a umírajících, žuchání těl padlých o zem, triumfální pokřik vítězů, úsečné a hřmotné povely velitelů a vůdců, dusot a ržání zpěněných koní (i když koně bych raději vyjmul), troubení polnic, dunění děl a rachot kulometů, svištění kulek a pleskání odražených střel – to je ta nejvznosnější hudba pod sluncem.

 

        Budiž pochválena, noci, ty temná a blažená a tichá, která mi skýtáš tolik potřebnou ochranu, samotu a odpočinutí od lidského lomozu schváceného dne.

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava