Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Plivanec na rozloučenou – souborné dílo, část II.

Škarohlíd

        SRPEN 36: Konec cestování. Konec hledání tropického ráje. Nic takového neexistuje. Všude je to stejné, všude žijí lidé... Ještě že mám sebe; o mou duši, o mého nadlidského ducha se jim dosud nepodařilo mě připravit.

 

        Idiotizace společnosti došla tak daleko, že každý, kdo čte knihu, vypadá divně. Každý, kdo nečte noviny nebo časopis, anebo kdo nesmolí za chůze esemesky (proč si na to nesedne?, proč se aspoň nezastaví?), ale čte pomalu a zvolna moudrou knihu o sedmi stech stránkách a ke každému odstavci se vrací třeba i třikrát, na stránkách, jež obsahují pro obyčejného dělňase nesrozumitelná slova a složité myšlenky, tedy každý takový čtenář, který se ještě dovede těšit z toho velkého dobrodružství, kdy vlastní intelektuální silou odkrývá cizí a dosud jemu neznámý tištěný text a jedinečným způsobem jej chápe, každý takový objevitel probouzí v lidech pokrytecky soucitnou starost jako: "cože se to s ním děje" nebo "na co se to dal", "to není tvůj styl" apod.

 

        Ach, je toho tolik, co vás přesahuje! Jak byste se nenáviděli a opovrhovali sebou, kdybyste jen tušili, jak jste ubozí!

 

        Adolf Hitler - přes všechny pomluvy a zaujatá stanoviska, největší postava 20. století. (…) Nepotřeboval pít jako pil Ladislav Klíma, totiž pro navození vyšších pocitů, jakožto propustka do jiné dimenze. Hitler měl normálně vyšší pocity, žil v jiné dimenzi. (…) Hitler byl rád mezi lidmi. Neměl je sice rád indiferentně, tzn. že si vybíral a že dovedl určovat přirozené rozdíly mezi lidmi, ale také mu působilo potěšení vidět, jak on, jakožto nejvyšší prozřetelností vyvolený génius, který se objeví na Zemi jednou za tisíc let, lehce jako pírko dovede svým olbřímím duchem hýbat osudy sprostých podlidí, malých národů a jak snadno se dá zatočit kolem dějin, a dokonce to kolo roztočit tak, že z toho každého rozbolí hlava. (…) Hitler byl vynikající řečník, druhý Démosthenés. Jaký rozdíl mezi jeho plamennými projevy a dnešními ráčkujícími politiky s jejich dalšími četnými vadami řeči a projevu, s jejich nedostatečnou, chudou a ne dosti pohotovou slovní zásobou. To jejich samé "ehm, hm", různé epizeuxe, slovní vata, odbývání výrazem "bez komentáře", což neznamená v jádru nic jiného než "bez mozku, bez názoru, beze cti", a obsahová náplň projevu vůbec - k zblití. (…) Jeho Mein Kampf: Přečetl jsem toho hodně, ale lepší kritiku demokracie a parlamentarismu jsem nikde jinde nenašel. (…) Jako politik velice dobře chápal, že život není nic jiného než boj; že svět je tu jen pro silné a že kdo neporoučí, musí poslouchat, kdo neútočí, musí se bránit. A nesnášel lenost, vychytralost a šlendrián všeho druhu. (…) Dnešní antiglobalisté, naivní anarchisti, nestydatí komunisti a horliví antifašisti by si měli uvědomit jedno: Hitler byl první skutečný antiglobalista! On byl první. Byl to barbar z dob vpádu do Říma. Ničitel i stavitel zároveň. Obojí dělal ve velkém stylu. Revolucionář. Byl vůdcem pravé německé revoluce. Neboť to byla revoluce! Ne jako tzv. "sametová revoluce". Ta nic nezbořila ani nic nezbudovala. (…) Že se kdysi celý národ pustil do nerovného boje proti celému světu, proti takové přesile, a nechybělo mnoho a v tomto boji uspěl, to by mělo být zdrojem nevýslovné hrdosti! (…) Než bude doba dostatečně objektivně schopna ohodnotit Hitlera - neboť čeho jsme svědky v dnešní době, to jsou jen samé negativní hysterické reakce - jeho říši a jeho válku, na to si budeme muset pár století počkat. Zatím vezměte za vděk tímto mým pokusem. (…) Války jsou dokonce potřeba, jako je potřeba, aby existovala nemoc a smrt. Uvědomme si, že v té době byli lidi tak nepříčetní, že mívali deset i víc dětí! To si zasloužilo potrestání! A čím by byl život bez utrpení a bolesti? V mírových dobách je nízký člověk tak znechucen svou vlastní pohodou, svým vlastním štěstím, svým vlastním mírem, že si musí najít nějaké své privátní martyrium, např. drogy. (…) Nejvíc si mne Hitler získal na svou stranu, když ve své jediné monumentální knize popisuje, kterak jakožto chudý dělník se dělil o svůj nuzný chléb s myškami, jež mu pobíhaly po jeho skromném podnájemním pokojíčku.

 

        Žádný člověk si nezaslouží nějaké ohledy nebo lítost, pokud dopouští hrůzy, jež se dějí dnes a denně za ponurými zdmi tzv. "masokombinátů".

 

        Nikoli "postav dům, zasaď strom a zploď syna". To je pro sračky. Pravý muž by měl poznat, co to je kriminál, válka, nebo alespoň vojna.

 

        Ani na té nejnamáhavější a tělesně nejnáročnější práci není tak hrozné to, že jsi vykořisťovaný a součástí systému, který nenávidíš. Nejhroznější není ani to, že tam musíš, i když se ti zrovna nechce. Nejhorší jsou ty lidi. Zvláště v dělnických profesích všelijaká různá pakáž, kterou bys jinak na ulici míjel jenom s opovržlivým odplivnutím; pologramotná sebranka: Oni sice umějí číst a psát, ale nic hodnotného nečtou a nepíšou; když už čtou, tak špatně a neradi; když už píšou, tak "škrabopisně" a s hrubými chybami. Odpudivá verbež, od níž by sis v hospodě raději odsedl, abys nemusel poslouchat ty jejich idiotské žvásty. Ale svoje spolupracovníky si bohužel nemůžeme vybírat... A tak jsme denně povinně tyranizováni tisíci jejich drobnými zlomyslnostmi a naschvály, vystaveni jejich pomluvám a neupřímnostem, denně nás ponižuje už jenom to, že s nimi vůbec musíme spolupracovat, a když ještě navíc kazí naši práci a pletou se nám a překážejí, to je pak hotová hrůza. Peklo jsou ti druzí. Jenže ty s nimi musíš vyjít a pozabíjet je nesmíš. Být tak strážcem majáku...

 

        Ale protože jsou lidi hovada a vždy jen pouzí hlupáci, kteří se dají lehce zmanipulovat k čemukoli špatnému, jsou tyto mé vize budoucnosti svobody pustou utopií bez sebemenší naděje na uskutečnění.

 

        Výpovědní hodnotu nemá jen originální tvorba. Tuto cenu má také sběratelství. Kolekce knih, v nich podtržené věty a odstavce, výpisky a citáty, sbírka fotografií a kreslených vtipů, hudební nahrávky a osobní filmotéka, to vše je také tvorba, tvorba výběrem.

 

        Říká se o mně, že jsem blázen. Ale neznám nikoho, kdo by měl tak věcný pohled na svět, kdo by to měl v hlavě tak srovnané, jako Já. Potkávám jen samé fanatiky, idioty a surovou zvěř.

 

        Cestování časem, úžasné technické vymoženosti, mezigalaktické výlety a další veteš ze sci-fi literatury a filmů: To nikdy nebude, Armageddon přijde...!

 

        Lidská hloupost je extrémně nakažlivá. Postihuje i největší duchy, jsou-li tak neopatrní a obcují příliš často s lidmi bez ochranných pomůcek.

 

        Tzv. "normálnost" je žalář ducha. Být normální? Toho je potřeba se zbavit.

 

        Myslím, že mají příliš mnoho svobody. Tenhle politický systém se pro ně moc nehodí. Režim jim dal svobodu, ale oni nevědí, co s ní. Chybí jim řád, potřebují mít nad sebou pořád nějakého drába s bičem, nejvíc ze všeho jim sluší okovy. Oni nejsou jako Já, který potřebuji k životu svobodu právě tak nutně jako kyslík. Já totiž vím, co s ní. Oni jsou na svobodě bezradní a zmatení.

 

        Čas od času se nějaký "chytrák" vytasí s "ohromným objevem" toho, co je pro mne naprostou samozřejmostí tak samozřejmou, že se až zdráhám takovou banalitu napsat: "Zvířata mají své pocity, zakoušejí strach, žárlivost, smutek i lásku."

 

        Přežvykující kráva, ležící na louce, hejno divokých kachen, plující na hladině rybníka - je v tom tolik klidu a harmonie, tolik vznešených citů to vzbuzuje, přímo mír v duši!... - A teď banda turistů s digitálními fotoaparáty a mobilními telefony, okupující nákupní středisko. Obrázek pro otrlé! Obraz nejhnusnějšího materialismu! Ani se nemůže říct "úpadek", neboť aby mohlo něco upadnout, musí to být nejprve nahoře. A tam člověk nikdy nebyl a nebude!

 

        Nenávidím auta! Trakař má větší cenu, než tyhle nečisté stroje!

 

        Kdyby všichni ordinérní blbci světa rázem uhynuli na debilitidu, vsaďte se, že vstane nějaký velikán ducha mého typu a nepozná sám sebe až bodře prohlásí: 
        
„Dobrý den, to je dnes hezky, což? Koukali jste včera na zprávy? Pravda a láska ať zvítězí nad lží a nenávistí! Jo, a včera jsem si koupil novou pečící pánev, byla na ni sleva.“

 

        Však se podívejte kolem sebe! Co vidíte? Nevidíte snad jako Já tu vzrůstající nechuť k Člověku jako takovému, tu neochotu sdílet s ním společnou tlačenici? Občanská společnost se rozpadne, zbudou jen nevrlé pracovní styky, omezené na nejnutnější minimum.

 

        A ještě si ten zbytek mozečku vyplachujou chlastem! Já když si dám pivo, mám zkažený celý den: nebaví mě poslouchat hudbu, nic smysluplného nejsem schopen udělat, nic vytvořit, jen čumím do blba jako senilní stařec. Ale to jsou přesně Oni! Já když přijdu z práce – a stydím se za to, co dělám, jakkoli nevykonávám nic výrazně neekologického, ani nic neetického, nic řeznického – musím zaplnit kromě žaludku také mozek, musím se intelektuálně unavit, něco si přečíst, něco napsat apod. Oni přijdou z práce a jdou opět pracovat nebo si pustí televizi nebo se ožerou.

 

        Oblizovat si navzájem svoje ulhané držky a křivácké ksichty, lézt si navzájem do prdele a mezi nohy a prcat se furt jako opice, na to je užije. Chlast, žrádlo, mrd, a z něj vzešlé dětičky, které můžou dle libosti fackovat, na to všechno si nechají od státu přidat a ještě si myslí, jak jsou důležití a jaké mají „starosti“. (…) Tento póvl, tento tupý dobytek, tento kanónenfutr dnes ještě vládne díky svému množství, ale hlavně vinou onoho naivního a sentimentálního humanistického omylu některých poblouzněných intelektuálů, kteří namluvili té nejsprostší pouliční chamradi, že má nárok na jakási „práva“, jež lůza nechápe a jež obratem ruky upírá jiným, a přitom si nedovede ani rozpočítat výplatu rovnoměrně na celý měsíc.

 

        (…) proto ta někdy až podrážděná úzkostlivost, kterou mělké duše nikdy nepochopí, protože ony samy nemají v podstatě co bránit a chránit. Nikdo přece nemusí dávat pozor, když je jeho trezor prázdný!

 

        Jít k volbám, zvolit náhodně nějakého vola, protože dobře vypadá, staví se jako docela sympatický chlapík, jehož program je cíleně vykonstruovaný odborníky na psychologii davu tak, aby vyhovoval většině, a aby nevzbuzoval žádné obavy u menšin (…).

 

        Chtěl bych se dožít té doby, toho vpravdě zlatého věku, kdy my silní, my dokonalí, my misantropové svrhneme vládu slabých a nemocných lidí bez vůle!

 

        (…) kdo netočí filmy o hnusných buzerantech, o kriplech a o „cikánech“ všech ras a přesvědčení, ten je fašista! Končím, jdu se vyblít!

 

        Mnohým skvělým dívkám jsem musel dát košem - ale nikdy jsem nelitoval! Když přejdou všechny vášně, nakonec se ukáže, že svoboda je to nejcennější bohatství, jemuž se nevyrovná žádná věc na světě, natož pak žena.

 

        Nakladatel poznamenal k Johnu Grayovi, že měl asi při psaní knihy Slamění psi mimořádně špatnou náladu. Co by napsali o mém díle? Já jsem ve srovnání s ním nejspíš šílený vzteky!

 

        V tom místě bylo vždycky tak pěkně! Příroda to tvořila miliony let a jediné, co Oni dovedou, je zničit to v několika málo letech!

 

        Ze snů o anarchickém životě divokého zvířete, vyživšího jen z toho, co poskytuje příroda, jsem díky hladu a útrapám vystřízlivěl.

 

        Člověk proplouvá životem jako hovno kanalizací a nic se ho netkne, poněvadž je totálně splachovací - jako hajzl!

 

        Člověk za svoji neoprávněnou existenci na tomto světě, za jediný život, za jedinou generaci dokáže zničit životní prostředí, narušit svým počínáním veškerou biodiverzitu, vyvolat dramatické změny podnebí (…).

 

        Na jeden dobrý skutek za rok připadá tisíc každodenních podlostí a sviňáren, kdy ožralý dětský lékař v areálu nemocnice(!) srazí autem dítě a pak zapírá a zapírá, vymlouvaje se na selhání brzd a kdesi cosi...; kdy bezpečnostní kamera v továrně odhalí vykuka, který potajmu upíjí kolegům limonádu, aby si nemusel kupovat vlastní... - no to je přece nebetyčná ubohost!

 

        Zeptejte se zvířat, jaký je Člověk! Kdyby zvířata věřila v Boha, ďábel by vypadal jako člověk. (…) Humanisté a filantropové buď vůbec neznají lidi, nebo to jsou stejní parchanti jako Oni! Neboť takoví jsou lidé; velkorysé a šlechetné činy se mezi lidmi vyskytují velmi velmi vzácně, převahu mají různí drobní podvodníčci, intrikánky, podlézavci a krkouni. "Hrdina" je v lidské společnosti výjimečný, téměř kuriózní případ. Také to tomu "hrdinovi" dají ostatní "normálové" náležitě sežrat!

 

        Ty nejchytřejší mozky zůstávají navždy nepochopeny, nebo maximálně živoří na okraji zájmu. Ladislav Klíma, nejdůslednější myslitel pod Sluncem: zůstal nepochopen; nahlíží se na něj a na jeho nepřekonatelné dílo jako na kuriozitu bez valného významu. Z filozofů došel nejdál - až tak daleko, že už za ním nikdo nedohlédne. (…) Kolikrát Epikúros výslovně zdůrazňoval, že jeho filosofie nespočívá v honu za požitky, nýbrž v rozumném vyhýbání se strastem. Přesto existuje, hlavně díky křesťanům, nesmazatelně zažraná představa o epikureismu jako o požitkářství pro prasata. (…) Nebo takový Max Stirner: ubohý otrok své početné rodiny, snící po večerech své sny o svobodě jedince - přehlížen a nedoceněn ve svém kolektivistickém století.

 

        Ani pomocí lupy nenajdete v učebnicích historie zmínku o někom, kdo aspoň přibližně věděl, jak správně žít!

 

        Projít z bytu do lesa a nazpátek skrz jedinou ulici, plnou lidí a jejich aut a psů, rovná se jisté nutné zlo, implikované martyrium osamělého misantropického světce. Tento zdánlivě snadný úkol pro mne znamená nevýslovné ponížení a pošpinění mé panenské samoty, a teprve ticho lesního chrámu mne znovu očistí a ukonejší mé přecitlivělé nervy, rozdrásané průchodem lidskou uličkou hanby.

 

        Dnešní tzv. "bojovníci za svobodu" z řad levicových intelektuálů a anarchistů se navíc dopouštějí zrádného omylu v tom, že ze své nesvobody obviňují tuzemský politický systém a vůbec celou západní tradici, a ne sebe. Zapomínají na to, že právě tady na tomto "prohnilém" Západě si mohou dopřávat daleko víc volnosti než ve zbytku světa, najmě v islámském kulturním okruhu, což je právě dost aktuální téma. Podívejte se, co udělal Tálibán v Afghánistánu s nadživotní skulpturou Buddhy: bez dalšího ji odstřelil. A stejný osud by potkal naše liberální práva, včetně našich liberálních jednotlivců. Ostatní by museli povinně vystrkovat prdel směrem od Mekky, což je postoj, značící u opic stav podřízenosti. Křesťané zase pro změnu klečí na kolenou, což je nepříjemná a bolestivá poloha, ukládaná kdysi "zlobivým" dětem za trest. Je více než signifikantní, že člověk zaujímá tuto pozici při modlitbách. Tak se nechová svobodný člověk, ale opice v submisivním postavení!

 

        Je až neuvěřitelné, jak lehko jdou věci, dříve považované za těžké, když jim skočíte rovnou po krku!

 

        Žijeme sice pohodlně, ale strašně draze. Proto musíme příliš mnoho pracovat, a tak máme málo volného času. A nemáme volnost pohybu. Všude narážíme na nějaké zbytečné potřeby a uměle vytvořené bariéry, jako jsou ploty, dopravní komunikace, zástavba. Když z toho chceme na chvíli uniknout a jdeme do přírody, zas je tam plno tzv. "milovníků přírody", kteří tam řvou, dělají bordel a zanechávají po sobě charakteristické lidské "stopy".

 

        Tvorové, jako jsem Já, živoří věčně kdesi na okraji. Pravěký misantrop by pozvedl svoji kamennou sekyru a zvolal by: "Tak pojďte, vy svině!"

 

        Proto ten povyk a pláč a skřípání zubů nad údajným "vymíráním". Ale to se jen situace vrací do normálu! Není znám z přírody jiný případ tak katastrofálního přemnožení nějakého živočišného nebo rostlinného druhu, který by trval tak dlouho nebo dokonce navěky, jak si přejí fundamentalističtí humanisté.

 

        Číslice sama o sobě a čísla sama o sobě jsou však výlučně lidským vynálezem. Příroda nezná žádná čísla, žádné číslice  -  a na počty zvysoka kálí. Milion životů sem, milion tam, na nějakém tom životu jí nezáleží; má jich dost, nepočítá je. Příroda je jako ti z nás, kdo mají centrum myšlení a cítění umístěno v pravé mozkové hemisféře: matematikou opovrhujeme jako něčím příliš strohým, příliš fádním, co je bez fantazie, co je spoutáno okovy železné a přitom tak nelogické logiky. Fuj, pryč od toho!

 

        Zkrátka a dobře, když chce člověk najít význam v tom, že se mu vysral holub na hlavu, nebo v Nostradamových čtyřverších, tak ho tam najde, i kdyby počítal "dvacet osm, dvacet devět, dvacet deset, třicet" jako malé dítě. Numerolog může klidně počítat "raz, jedna, dva..." jako úplný idiot, a stejně mu to vyjde! Ale pravdu nebo moji důvěru mít nebude.

 

        Oni musí pořád něco dělat, a většinou jsou to samé lumpárny: Pořád někoho pošťuchovat, sekat trávu, kácet stromy, přistřihovat, zastřihovat, organizovat, vyměřovat, šukat z místa na místo. Když bujaře prohlásí "Jdeme něco dělat", našinec misantrop už trne hrůzou, co zase pitomého ta lidská hovada vyvedou!

 

        Nedivím se, že si Římané vymýšleli pro první křesťany ty nejkrutější tresty. Úplně chápu jejich zhnusení nad takovými úchylnými tvory.

 

        Vítězství méněcenných hord je vždy jisté, ať se nazývají jakkoliv. Jsou v početní převaze. Utlučou nás čepicemi.

 

        Konečně! Poslední šichta za mnou! Konečně volný! Když jsem se po práci sprchoval, nebyla to jen obyčejná nutná očista jako vždycky, to byla téměř dekontaminace, to byl téměř křest, neboť nový čistý tvor z toho vzešel; to nebyl křest, to byl exorcismus, neboť spolu se špínou jsem spláchnul ze sebe i nečistého ducha lidství, jenž mne tak dlouho, příliš dlouho obklopoval, leč nepohltil zcela.

 

        Listopad 39
        První měsíc svobody. Konečně mám na všechno dost času. Už zase skáču přes kaluže! (…) Je až neuvěřitelné, jak rychle uplynuly ty roky promarněné v práci! Jak se to mohlo stát? Ani jsem se nenadál, a už je mi o deset let víc! (…) Je lepší se dobře nudit, než se špatně bavit. Já se ale nenudím! Nudil jsem se v práci. Vypínal jsem mysl, aby nevnímala - to jsem většinu času v práci dělal! Jen nějak překlenout pracovní dobu, pracovní týden, a už aby byl víkend. Takhle to jde taky dělat, ale je to ten nejnešťastnější způsob. (…) Myslel jsem, že to vydržím tak půl roku nebo rok, vydělám si prachy na letenku do nějakého tropického ráje, a čau! Jenže pak těch cest bylo několik, protože jsem stále nemohl najít to, co jsem hledal, tedy tropický ráj. Všude otravovali lidi a kde ne, tam to ani pro mne nebylo příliš dobré. (…) No ale viděl jsem kus světa, poznal pár žen, pořídil si počítač atd. Nebylo to tak úplně marné, poučil jsem se na tom. Nebýt této trpké zkušenosti, byl bych se teď možná užíral zbytečnými touhami, které mi není dáno uskutečnit. Nyní už vím, že mě nikde nic lepšího nečeká a to mě uklidňuje. Jsem v pohodě. Ráno si uvařím kafe a chutné vegetariánské jídlo, dám si lekci němčiny, zacvičím si při hudbě, najím se, trochu si čtu, jdu na procházku do lesa, sednu si na posed, sedím čtvrt hodiny, půl hodiny, pozoruji cvrkot, veverky, káňata, ptáky a myši... Když jste hodně pomalí a hodně tiší, život vás jakoby "předběhne" a vy jej můžete vidět. A ten pohled se mi líbí.

 

        Oni nepotřebují být sami se sebou o samotě, poznat sami sebe a naslouchat jen svým vlastním myšlenkám jako Já. Oni nežijí ve své vlastní hlavě jako Já. Oni odměřují svá životní údobí podle toho, co za tu dobu udělali-podělali, zplodili-zkurvili, nahromadili-nasrali. (…) Jim by za tu otročinu ani nemuseli platit; hlavně, že se dostanou "mezi lidi" a mají co dělat.

 

        Proti komunismu se bojovalo dobře, měli jsme vzor na Západě, ale jak chcete bojovat proti systému, který nikomu nevadí? Je to systém zbytečného úmoru bez poezie, všude samí byrokrati, kteří vás vysávají a ještě vás ponižují nadbytečným papírováním (…).

 

        Pusťte si jejich televizi: nejlepší uspávadlo, stačí pár minut televizní estrády s jejich nudnými baviči, aby vám to přivodilo těžkou mozkovou obrnu!

 

        Práce jako taková mi nevadí. Mně vadí zbytečná práce a práce s nimi!

 

        Budu zase dělat všechno to, na co jsem neměl kvůli práci čas ani náladu: stanovat od Beltinu po Samhain v lese, nepotkat se po tu dobu s člověkem, pít vodu z potoků a studánek, jíst ve žhavém popelu upečené brambory a mladou kukuřici. Neznám triumfálnější pocit štěstí a svobody, než když mohu žít aspoň nakrátko takhle soběstačně a divoce! Vezmu si dalekohled a vyrazím zase na pár dnů šplhat po skalách, kde si vždycky připadám doslova božsky jako Zeus na Olympu; budu se koupat v lužinatých říčkách, spát pod širákem a odpočívat v korunách lesních velikánů.

 

        Rvou v lese mladé stromky jako šílení a říkají tomu „poezie vánoc“.

 

        Podívejte se kolem sebe: Je tak málo elementů v lidské společnosti, které skutečně něco hodnotného vytvářejí! Velká většina ostatních oborů se jen přiživuje, všelijak spekuluje anebo přímo podvádí a krade!

 

 

Bůh nesmiřitelného hněvu

„Vyslyš mě, nejvyšší bože! Proč ještě odkládáš svůj blesk? Neodkládej, Die!

Rok co rok snáším rány motyk. Rok co rok jsem rozrývána pluhem.

Ty to vidíš – a blesky nemetáš!“

Gáia, Matka Země
 

        Všude po celém světě žije tolik lidí a všichni jsou stejní. Žádná individualita. Všichni jsou nezáživní a nudní jako text euroústavy. Všichni jsou směšní a trapní jako bělošský rap. Kdekoliv se objeví, tam zkazí vše dobré – jako Jitka Molavcová ve Formanově Amadeovi. Všichni jsou stejně poživační, stejně omezení, psychicky narušení a stejně zločinní, povrchní, podlí, zákeřní, prolhaní, škodliví a otravní jako ostatní lidé.

 

        Nevinný člověk! Pořád ten mýtus o nevinném člověku, o nevinné oběti nějakého neštěstí! Nesmysl! Všichni lidé jsou něčím vinni. (…) Ach, být tak japonským samurajským mečem, revolverem, morem, atomovou pumou, asteroidem! Nikdy bych nedopustil, aby si po Zemi tak dlouho pyšně vykračovala taková zpupná lotrovská sebranka!

 

        Vychází tolik zbytečných knih! Ale kdo hledá, najde! A najde i to, co nehledal! Pro ostatní tu zbude jen banda nezábavných bavičů, jen bezcenná hlušina námezdních řemeslníků a netalentovaných nýmandů. Ti mě nikterak nezajímají. Otroci! Ať si mají svůj chléb a hry, svůj předvolební guláš a televizní estrádu! Já vydloubávám jen samé diamanty.

 

        A nadto: „Nejdřív se nauč řemeslo“ znamená v podstatě jen „nejdřív to dělej jako já“. A to už je opravdu v přímém rozporu s mým pojetím umění! Můj umělec je vždy a napořád samoukem! Samoukem, který nekouká nalevo napravo, ale sám sobě je učitelem i žákem zároveň! Nehledá u jiných chválu ani prospěch, neškemrá o přízeň bohatých snobů, ani o uznání zavedených „uměleckých veličin“. Jako kritérium hodnoty je mu jen jeho vlastní soud, tehdy, stojí-li v úžasu před svým dílem, neohlížeje se na mínění ostatních.

 

        Rozdíl mezi čistým amatérem, který tvoří – řečeno se Stendhalem - „teprve až přijde geniální okamžik vznícení, který přichází tak dvakrát do měsíce“, a profesionálem, který tvoří, když nemá peníze, je vždy patrný. Alespoň Já ten rozdíl bezpečně poznám. Takové vykalkulované „umění“ mě totiž nejen nudí, ale i pobuřuje!

 

        Mívám problém s rozhovory s hudebními hvězdami ve sdělovacích prostředcích. Nemám je rád. Vždycky mě uzemní. Čtu si interview s umělcem, jehož hudba se mi líbí, ale je to vždy zklamání. Téměř pokaždé se totiž ukáže, že ten člověk má úplně obyčejné názory, naprosto ordinérní zájmy a zoufale všední život. Vyjadřuje se x-krát omletými naučenými frázemi, má normální rodinku s dětičkami a ženuškou a pejskem, jezdí rychlým autem, má málo peněz a hodně „práce“ (…) Prostě normální čurák jako každý jiný. (…) Nikde u nich nevidím žádný problém, žádnou rozpolcenost, žádná ušlechtilá muka ni rozervanost. Na rozdíl například ode mne nemají potíže zapadnout do stávajícího společenského prostředí; dokážou v něm slušně fungovat a ještě se stát uznávanou celebritou.

 

        Ztratit pěkné teplé místečko komunistického umělce, jak by si to vyžadovala má čest, by nebylo horší než špinavá práce v kotelně. Špína z rukou se smývá lépe než špína z duše.

 

        Profi-umělec je ostatně kurvou za každého režimu. Neboť chce-li se svou prací uživit, nesmí si dovolit polemizovat, nesouhlasit nebo přímo nabourávat všeobecná mínění a společenská tabu své doby.

 

        Lidstvo trpí evidentně špatným svědomím a nechce se o sobě dozvídat nepříjemné pravdy. Ty je třeba zakázat, potlačit, nedat jim prostor pro veřejnou prezentaci. Vždy se najde dost početné hejno potrefených husí, které svým poplašným křikem přehluší nebo i zahluší původce nepohodlných názorů.

 

        Nacistická třetí říše byl dobrý pokus o dokonalou společnost. I když je nyní nacismus označován jako hluboce „nelidský“, opak je pravdou: Tvrdím, že nacismus byl naopak hluboce lidský, neboť dovedl lidství k největšímu rozkvětu! Národně socialistický režim naplňoval přirozené touhy lidí jako dosud žádný jiný řád. Zfanatizované davy jásaly a rvaly se za svůj sen o tisícileté říši čistého lidství až do hořkého konce. A tento boj zdaleka nekončí! Prohraná válka a odhalené zrůdné zločiny však lidstvo vyděsily takovou měrou, že teď dělá všechno přesně naopak, demagogii pouze nahradila stejně lživá kontra-propaganda.

 

        Ostatně si myslím, že podstata Wagnerova údajného „antisemitismu“ tkvěla hlavně v jeho sporu s Meyerbeerem, jenž byl krom jiného náhodou Žid. Nebyli to tedy v podstatě „Židé v hudbě“, proti komu se obracel, ale spíše Meyerbeerové v hudbě, které nesnášel. Dnešní doba má v hudbě také své „židy“ a „meyerbeery“. Takový Karel Gott zpívá možná dokonalým hlasem perfektní písňové formy v tutových šlágrech pro podřadné publikum – a navíc jako starý mládenec s pověstí znalce žen dobře vypadá a má dobré vystupování - , ale něco tak vnitřně vyprázdněného, bezduchého a bezobsažného se snad ani nedá nazývat hudbou.

 

        A pak že jsem fašista Já, jenž nepatřím do žádné lidské kategorie, natož do nějakého smradlavého politického chlívku! Vážně jsem někdy v pokušení zdvihnout na ně pravici k starořímskému pozdravu, ale oni by takovou zjevnou provokaci stejně nepochopili – a zase bych byl špatný jenom Já, a ne oni, jak je tomu ve skutečnosti...

 

        A kdo všechno dnes není generálem po bitvě! A kdo všechno dnes není vítězem 2. světové války! Pěkná verbež, když se tak rozhlédnu! Vy jste to tedy vyhráli, jen co je pravda! Od čeho vlastně jste byli osvobozeni? Co přesně jste vyhráli? Já nevidím ani žádné osvobození, ani žádnou výhru. (…) Pěstování síly, tělesné zdatnosti, vůle a disciplíny ustupuje do pozadí. Hrdinové nové fronty jsou dnes vozíčkáři, buzeranti, transsexuálové, narkomani, kreténi, svíčkové báby a plytké celebrity. Hitlerův kult teď dokonale nahradilo uctívání popových Superstar, které zpívají falešně. (…) A všudypřítomná otravná nacistická ideologie byla vystřídána stejně vlezlou reklamou, před níž také nelze uniknout! Reklama samotná je propagandou tzv. „svobodného světa“. Není pravdou, že kdo nechce, nemusí ji konzumovat. Nejde jen tak „zmáčknout vypínač“. To je pověra. To by si člověk musel vypíchnout oči a propíchat ušní bubínky. Před reklamou neunikneš. (…) Dokonce přišli s nápadem zavěsit reklamní poutače na oběžnou dráhu, aby na nás v noci svítily! Prozatím to preventivně zakázali, ale co není, bude. Ten nápad už je jednou venku, džin byl vypuštěn z lahve, takže je jen otázkou času než se tato hrůzná budoucnost uskuteční! Tak je to se všemi „vynálezy“. Můžou být sebezrůdnější, stejně k nim nakonec dojde a pak už nebude v ničích silách vrátit se zpět.

 

        Že se stejnou vehemencí ještě nikdo neprosazoval svobodu! To je zajímavé. Vlastně to není zajímavé – je to typické. Svobodu totiž nikdo z lidí nechce. (…) Ten stesk po totálním lidství, po fašistické jednotě, ty pokusy o zglajchšaltovanou totální společnost jsou stále přítomny a nikdy nezmizí. (…) V genetické výbavě lidí je nějaká neopravitelná porucha. Čekáme na někoho nebo na něco, kdo ji opraví stejně razantně, jako kdysi Caligula vyléčil kašel.

 

        V dnešní době je tím minovým polem např. téma nacismu nebo neúcta k životu a důstojnosti Člověka. Na toto pole se odváží vkročit jen málokdo, což vždy neznamená, že tam najdeme jen samou kvalitu.

 

        Na věčnou vnucující se otázku, proč je mezi ženami tak málo skutečných géniů, ba vůbec žádný, a ještě jsou tak škaredé, že jejich „ženskost“ musí potvrdit až zevrubná lékařská prohlídka, odpověděl zcela vážně kterýsi mužský feminista (! – co to je?), že to je tím, že ženy jsou tak vysoce inteligentní, že svou genialitu schválně navenek neprojevují, protože vědí, jaký nelehký život géniové mají. (!) (…) Jiná feministka zase prohlásí, že ženy mají vyšší „emoční“ inteligenci. – A to je zase co? (…) Podle tohoto ponaučení je vrcholem inteligence ronit krokodýlí slzy u romantických telenovel, které jsou naprosto, ale naprosto pitomé?

 

        Vůbec nechápu ty zvláštní ohledy k ženám a to zvláštní chování k nim, jehož se jim neprávem dostává od nadržených chlapů s myslí zatemněnou přemírou spermatu a testosteronu. „Galantní gentlemani“! Feministky mají se sebou očividně nějaký problém. Jenom nevím, jaký. Více než feminismus bychom potřebovali spíš nějaký maskulinismus. Ženské mají všechno: celý jeden medicínský obor, valná část výroby a obchodu se točí jen kvůli nim, úlevy všude, četné výhody, celá civilizace funguje jen pro jejich pohodlí, ženské spolky, stranu žen, ženské studie, svátek žen, svátek matek... - vše pro ženy. A pro muže nic. Vždyť by to bylo k smíchu, kdyby i muži vyžadovali takové obstrukce! Ženám se však nesměje nikdo.

 

        Feministky dosud nepochopily, že i jejich heterosexualita je jen další „zákeřný implantát zlovolného patriarchátu“. Měly by se stát všechny lesbami. Nevím, co na těch hnusných chlapech vidí, mimo své období ovulace, kdy se po krátký čas alespoň na pár něžných chvil zase jednou chovají jako obyčejné rujné zdivočelé zvířecí samičky, jež v záchvatech té nejstarší hysterie třepotají zuřivě svýma ručkama u hlavy a vřískají: „Já chci dííítěěě!!!“ A úlohou muže je jen předat jim své semeno a hmotné statky, a pak už jsou jinak k ničemu.

 

        Ženy jsou tak zvyklé na ty drobné úsluhy, že je berou jako samozřejmost a mužovu povinnost. V opačném případě jsou dokonce schopné muže napomenout za „netaktnost“ a dělat uražené!

 

        Ženy volají po větší rovnosti a samostatnosti. Kéž by byly samostatnější! Ale nejsou!

 

        Povaha skutečně svobodného umělce, nezávislého na mínění kohokoli, se vždy obrací proti někomu a musí tedy zákonitě někoho urážet. Pravé umění není jako nevýrazná hudba z obchodního domu, která vyhovuje všem a nikoho neuráží, nicméně znalce ničím nepotěší. O tom, koho z umělců ocenit a koho si vážit, nikdy nerozhodují ti praví, kteří by si s ním věděli rady nebo by jej sdostatek chápali. Skutečné umění je vyhrazeno jen málokomu, není to zábava pro masy, žádná pouťová atrakce. (…) Ocenění in memoriam pak se většinou neuděluje autorům za jejich díla, ale spíše za to, že už je od nich konečně pokoj.

 

        Pro koho vlastně píšu, když ne pro sebe? Pro koho se to vlastně namáhám, když ne zase jen pro sebe? Dnes už stejně nikdo nečte. Vidím, jak psané a tištěné slovo prochází dnešními mladými naprosto bez odezvy, jako by to byly nějaké neviditelné radonové výpary. (…) Dnes mají mladí zájem spíše o debilní mobilní telefony, počítačové hry a kouření marihuany, než o knihy. Jako by číst byla nezměrná dřina, i kdyby to bylo pár titulků k filmu v původním znění. Text musí být pro ně, pro ty „mobilisty“, stručný a nedlouhý jako esemeska, jinak zívají nudou.

 

        Už v roce 1978, rok po oficiálním vzniku punku, nahrála anarchistická skupina Crass píseň Punk is dead (Punk je mrtev). Dnes získávají punkrockové soubory významná hudební ocenění, z punkové vizáže se stala móda, z punkového hnutí samotného jen další sociální klub (…). Z punku se stala lotrovská peleš latentních komoušů, homoušů, feťáků, jarmarečních šíbrů, naivních pacifistů, pobožnůstkářů a přesocializovaných, rádoby pozitivistických filantropů.

 

        Komunismus je proto tak oblíbený a v podstatě neporazitelný a nevykořenitelný lidský světonázor, ježto plně vyhovuje stádní, unitářské a lůzokratické povaze lidí. Ta komunistická zásada „Každému podle jeho potřeb“ umožňuje přežít i úplným budižkničemům, kteří jsou schopní propít svoji výplatu. Umožňuje takovému člověku, aby měl rodinu a děti a aby tak rozmnožoval svoje nekvalitní geny. (…) Zdraví a holý život i naprostého imbecila je nárokováno zcela samozřejmě. Nemoc a smrt je považována až za cosi nenormálního, za selhání medicíny!

 

        Sprostá lidská závist typu „když nemám já, ať nemá ani on“ neútočí v mnoha možných i zdánlivě nemožných formách, v tolika nestydatě otevřených či lstivě skrytých podobách jen na bohatství hmotné, ale není jí po chuti ani bohatství ducha. To druhé ještě víc, neboť majetek boháče lze „znárodnit“, ukrást, zatížit ohromnými daněmi, ale dosud ti duchovně a intelektuálně hendikepovaní nemají jiný způsob vyrovnání naší obrovské duševní převahy, než že nás svým idiotským halekáním překřičí, svým množstvím upozadí a svou vládou hlouposti poníží na jejich úroveň.

 

        Komunismus jako názor a nákaza je vždy přítomen již v „učení“ asi nejznámějšího podvodného iluzionisty všech dob, Ježíše Nazaretského, s tím svým „poslední budou mezi prvními“, a je součástí každého typu státu. Nezáleží, jestli tomuto jevu říkáme „křesťanství“, „bolševismus“, „stalinismus“, „socialismus“, „sociální demokracie“, „sociální stát“, „levičáctví“, „anarchismus“ nebo prostě a jednoduše „humanismus“ (…).

 

        Punk byl mrtvý nedlouho po svém zrodu a málem už se začíná podobat melancholickým lidovým písním ze žebráckého flašinetu nebo hospodské kutálce. Na počátku to byla příjemná změna, geniálně jednoduchý styl, hotové zjevení na tehdejší toporné hudební scéně! Ale postupem času jeho revoluční odkaz zevšedněl a vyšuměl. (…) Punk rock patří v hudbě spíše mezi plebs, je více demokratický. (…) Metalové kapely, jako např. Solefald, Cradle Of Filth, Lacrimosa, Neurosis, Dimmu Borgir a další, jsou nefalšovanými uměleckými díly, pravými aristokratickými hudebními opusy!

 

        Lahodnou hroznovou šťávu nechají zkazit, čemuž říkají „ušlechtilé kvašení“ a výslednému patoku „víno“, piplají si ho, znalecky ohodnocují, degustují atd. Ale kdyby víno neobsahovalo alkohol, nikdo by takovou odpornou břečku nepil.

 

        Jejich marketingové triky jdou často až za hranice vkusu i hnusu. Francouzský film se původně jmenuje „Baise-moi“, tedy „Líbej mě“, ale do distribuce jde pod názvem „Fuck Me!“, tedy „Omrdej mě!“. No to je hnus! Jako by se „výrobce“ těchto „vzrušujících poutačů“ domníval, že úspěšně něco prodat ostatním spolukreténům, lze jen tak, že ze sebe, z nich a z tvůrců dotyčného filmu udělám úplné pitomce a kretény! Všechno je „vražedné“, „smrtící“, „nebezpečné“, i kdyby šlo o kšandy. Obyčejné léto je tak najednou „smrtelné“, triviální historka „vražedná“ a i idylický stav bezvětří a bezčasí se pojednou změní na „krvavý“. Jen ty známosti jsou vždy a za všech okolností „nebezpečné“, to je fakt.

 

        Kreacionistická boží pohádka potřebuje mít svého zlého démona. Jak by jinak vysvětlili přítomnost „zla“ na Zemi? Přiznali by se k němu? To nikdy! Nikdy ne přímo a vždycky za to může někdo jiný: zlí bohové, zlá sudba, všelijací zloduchové, různé pronárody a nezkrotné bestie, jež je nutno vyhladit a pak už bude všechno fajn, zlotřilá klika oligarchů atd., atd. Stále naříkají, že jim někdo jiný kazí jejich pozemský ráj. Neustále musejí proto dozírat jeden na druhého a připomínat mu, aby „se choval jako člověk“ (…).

 

        Důsledně pojaté přikázání „Nezabiješ!“ z Mojžíšova desatera, které bychom vztáhli na všechno živé, by mělo pravděpodobně katastrofální dopad na život jako takový. Život, tak jak ho známe, jak ho milujeme nebo jím opovrhujeme a na jaký jsme zvyklí, v jeho pestrosti a kráse, by patrně přestal existovat. Stali bychom se nepochybně svědky nové, podstatně zredukované dimenze života, který tu již na samém počátku byl a jistě bude i na konci.

 

        „Svědomí je jen strach, že budeš bit“, jak si povídají dva psi v jedné Haškově povídce.

 

        Lidé vědí moc dobře, že závislost na sexu a milostných vztazích zotročuje jejich aktéry spolehlivěji než pokrytecké morální příkazy a zákazy. Daleko účinnější metodou, jak někoho ujařmit, je neúměrně jitřit jeho erotickou fantazii, než ho nutit k umrtvování přirozených sexuálních pudů. Je to geniální nápad. Člověk vyhazuje peníze za své okovy nejpevnější a ještě má pocit, že je to zábava!

 

        Láska! Ano, skutečně je to tak! Řadím lásku společně s drogami a moderními technologiemi mezi rafinované nástroje zotročení! „Nemůžu bez tebe žít.“ Po této větě každý člověk zpozorní. Kořist se zasekla na háček. Konečně! Největší lidskou vášní totiž není jejich tzv. „láska“, nýbrž mít svého vlastního otroka, sluhu, který je tu pro vás a k vašim službám zcela zadarmo, bez platu, jen tak „z lásky“.

 

        Pustit si kdejakou pakáž příliš k tělu od toho nás zrazuje jak prostý selský rozum, tak i zcela obyčejná zkušenost.

 

        Jestli to tak půjde dál, brzo již nebude důstojné žít. Vyčmuchají každou svobodnou skulinku a hned tam pošlou svého emisaře! Nenechají nic bez dozoru volně růst a hned k tomu dosadí svého hospodáře. Každý meandr řeky narovnají, každý rovný charakter pokřiví. S nimi svoboda neexistuje, a ještě se mi opovažují nalhávat, že je to pro moje dobro! Neboť, jak říkají: „Osobní svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná osobní svoboda někoho jiného“. Takže svobodný není nikdo. Pravá svoboda totiž vždycky zasahuje do svobody někoho jiného! Proto ji lze nalézt jen v osamění a hlavně mimo ně!

 

        Každé jaro, když roztaje v lese sněhová přikrývka, je hnedle krásně vidět ten bordel, který tam po sobě ta hnusná lidská pakáž zanechává. Těch PET lahví a ostatního plastového odpadu co tam pokaždé přibude, to je hrozné!

 

        V pekárně byly k nalezení exempláře, které se dorozumívaly jen pomocí několika vyjmenovaných sprostých slov a zbytek tvořily neartikulované skřeky, různé syčení a pískání, které mohlo znamenat cokoliv. I šimpanzi mají širší škálu výrazových prostředků – bez přehánění!

 

        I tzv. „vzdělaní“ lidé se „demokratizují“ a přibližují se svou mluvou, ale i písemným projevem nevzdělanému plebejskému dobytku, jehož intelekt nepřesahuje první signální soustavu. Jak se situace zhoršuje lze vidět na generačních rozdílech. Je velký rozdíl mezi celkovým projevem starého a mladého intelektuála. Starší intelektuál se projevuje vytříbeněji a uhlazeněji. Jeho ústní projev je v dikci až „divadelně“ zvučný; slova a věty, které volí, mají pevný řád, ujasněnost a stylistickou správnost. Kdežto když mluví mladý, tak huhňá, protože neotvírá pořádně pusu, za každým slovem řekne „jako“, slova jaksi ledabyle žmoulá a líně převaluje na patře - což bude zřejmě důsledek a symptom marihuanové generace - a chybí mu jakákoli intonace! Jako kdyby mluvil zfetovaný robot nebo počítačový program.

 

        U nevzdělaných a polovzdělaných pablbů je jejich mluva ještě horší. To už se nedá vůbec poslouchat, natož se po nich pokoušet vůbec něco přečíst. Mimoto jsou jejich infantilní škrábanice plné kontextuálních nesmyslů a logických nesrovnalostí.

 

        Nemůžu poslouchat rádio, nemůžu se dívat na televizi, aniž bych reálně netrpěl tím, co slyším. Nemluvě o psaném slově v novinách, časopisech, knihách a internetu – tam je to nejhorší. To je prznění jazyka; onoho kultivovaného jazyka, jakým se mluví naposledy ještě třeba na divadle Járy Cimrmana nebo ve starých českých filmech z 60. a 70. let minulého století. I tam jsou vulgarismy a lidové výrazy, ale ne jako pravidlo, nýbrž jako parodie a vtipný kontrapunkt, aby ještě více vynikl slovní humor, inteligentní nadsázka a krása kultivovanosti slovního projevu - a jako výsměch „moderním“ jazykovým zlozvykům a neřestem.

 

        Tato doba nemá již žádné obrozence, žádné puristy, jen turisty světoobčany, kteří hovoří mnoha jazyky, ale žádným pořádně.

 

        (…) dobová posedlost slovem „energie“ – to je téměř posvátné slovo, věčná škoda, že ne též tabuizované, druh meditační čtyřslabiky, jako bylo dřív slovo „bůh“ nebo slovo „elektřina“ či „magnetismus“ – vyprázdněná hlušina, dutina „óm“, prázdný vinný sud bez svého Diogena, zato s chrápajícím ožralou uvnitř (…).

 

        Vymíráme“! Prdlajz! Do tohoto kýženého stavu chybí ještě ubrat hodně lidských decibelů. Ještě není to správné „ticho“. Ještě neutichl poslední dětský pláč na této těžce zkoušené Zemi!

 

        Všem přátelům, co jsem kdy měl – a spočetl bych je na prstech jedné ruky – jsem se dříve nebo později začal nezadržitelně vzdalovat a odcizovat, úměrně rychlosti vzájemného sbližování a lepšího poznávání. A to zejména intelektuálně a mravně. Není mi líto, že to musím takhle bez obalu říct, zvolil jsem si přímou cestu. Promiňte mi tu neskromnost, ale za své názory se omlouvat nebudu.

 

        Což takový pes, údajně nejlepší to přítel člověka. Pes a člověk, to je páreček k pohledání! Ti dva se hledali, až se našli, jen co je pravda! Co jednomu tomu povedenému dárečku chybí, to druhý bryskně dodá.

 

        Přede mnou je pes sice pokrytecky a alibisticky jakoby okřiknut, aby se neřeklo, ale Já i ten čokl vnímáme více než jasně tu intonaci v páníčkově hlase, který říká jediné: „Vem si ho!“ Ví to pes, ví to ten šufťák na druhém konci vodítka, vím to Já. Téměř denně čelím takovým potupným setkáním. Vždycky mi to zkazí celý den.

 

        Ten les očividně řídne a zmenšuje se. Protkává jej stále více cest, po nichž se prohánějí strašidelní bezhlaví jezdci na motorkách a bicyklech a hluk okolních autostrád stále častěji doléhá i do těch nejzazších koutů mého zeleného chrámu. Motorové pily téměř neutichají. Auta přivážejí „milovníky přírody“ a zlovolné kynology, kteří zde venčí své uřvané baskervilly a kerbery. Kde jsem dřív nepotkal jediného človíčka, tam se teď potlouká všelijaká divná pakáž.

 

        Ještě, že tak dupají a řvou. Stačím se tak vždycky schovat a zpovzdálí je pozorovat.

 

        Město – Svět Práce a Obchodu. Kdo by si o Nich zjišťoval fakta jen zvenčí, z notného odstupu, např. skrze mediální vysílání a z reklam, nabyl by dojmu, že žijí jen pro zábavu, žrádlo a chlast; že jedinou jejich starostí je nepropásnout nové výhodné telekomunikační tarify, sportovat s přáteli a nezasmrádnout přitom od potu a dodat si pocit bezpečí správnými ultralehkými a ultratenkými vložkami. A zase by to byla lež! Je to přesně opačně: Na prvním místě je práce.

 

        Nenávidím práci! Nenávidím, když mám pracovat Já, nenávidím, když pracují Oni! Člověk pracuje – zachraň se kdo můžeš! (…) Lidem však práce není na obtíž. Podle průzkumu by 66% lidí pracovalo, i kdyby nemuseli! Jsou rádi, že se dostanou „mezi lidi“, mají pocit užitečnosti, nemají jiné ušlechtilejší zájmy. Práce je pro ně jediná smysluplná náplň života.

 

        Někdy se zdá, že snad jsou na trávu až alergičtí, co s ní vyvádějí! Jak někde víc povyroste nebo vyraší „bez povolení“, kde „nemá“, hned je tam člověk a už ji ničí a už ji rve za řevu motóru a s pocitem užitečnosti.

 

        Neznám větší hrůzu, než promarnit celý život prací.

 

        Sledoval jsem v televizi pořad o životě v Japonsku. Průměrný Japonec tráví v zaměstnání mnoho hodin přesčas a po práci pak ještě navštěvuje večerní školu, aby si zvýšil kvalifikaci. Domů přichází pozdě v noci, kdy jeho rodina už spí, ale nejde si ještě lehnout, jde před spaním ještě šprtat. A druhý den časně zrána nanovo. Není divu, že Japonci vedou v počtu sebevražd. Já bych „si to hodil“ taky, kdybych měl takovýhle „život“.

 

        Ostatně zvířata také celý den neshánějí jen potravu, jak zní nejrozšířenější lidský omyl nebo spíše nejrozšířenější lidská lež, ale zrovna tak jako lidé se umějí bavit a hrát si, odpočívat, přemýšlet, učit se, dorozumívat se mezi sebou a předávat si zkušenosti.

 

        V našem kulturním okruhu se pokládá za slušné zachovávat k druhé neznámé osobě jistou intimní vzdálenost, tj. nelepit se na něj. U nich je to možná tak půl metru, u mě tak půl kilometru!

 

        Jednou táhli uličkou ve vleku porouchané vozidlo. Žena primitivní tváře, zabláceného zevnějšku a zabláceného ducha tento výjev zpozorovala a už se hrnula k plotu zahrady, aby lépe viděla! Oba vozy byly dávno v nedohlednu, avšak ona tam stála dál jako Lotova žena a blbě zírala. Neměla na co, ale stejně zírala dál na kus té vozovky, kudy před drahnou dobou projel nezvyklý konvoj. Jaksi si nedovedla v hlavě srovnat, čeho se to stala svědkem, nebo co. Nevím, jak dlouho tam tak postávala. Možná dlouho, podle stavu její konsternace. A jestli nezemřela, zírá tam dodnes.

 

        Soukromé monology, pronášené nahlas, jsou zkrátka v lidské společnosti s.r.o. „neetické“. Jsou schvalovány jen dialogy, jen rozhovory, jen společné „konstruktivní“ diskuse! No jistě. Neboť mluvit sám k sobě znamená také přemýšlet o sobě; přemýšlet o sobě jako o svébytném individuu, pro něž není nic samo o sobě „nenormální“; znamená to mít vlastní myšlenky, jež jsou nepřenosné z člověka na člověka a jež vydělují jedince z davu.

 

        Když chcete pořádný vzrůšo a setkání s nebezpečnými primitivy bez abstraktního myšlení a s odpornými zlozvyky, stačí jít kousek za roh do první zaplivané putyky nebo se nechat na čas zaměstnat jako dělník v nějaké špinavé fabrice.

 

        Avšak v davu podobných křiklounů nemá jméno ani tvář – a dlužno dodat, že ani mozek. Nic jej netíží. Žádný kulturní balast. Snad jen, že si musí nechat alespoň kalhoty. (…) Muž davu je člověkem ve své nejvlastnější podstatě. Všimněte si ho, zaměřte na něj svou pozornost, oddělte ho od stáda, jako to dělají vlci na lovu kořisti, a máte člověka v celé jeho nahotě. Pak máme před sebou jen nezvladatelného psychotika a sociopata, jehož je nutné ulovit jako škodnou. Uvnitř obce se však snadno skryje a neliší se od ostatních soudruhů.

 

        Zvířata jsou nevinná. Protože jsou přirozená. Ale člověk? Ten přírodní deviant, který nedokáže přežít jinak, než neustálým znásilňováním přírody, a ty poslední zbytky přirozenosti, jež mu ještě zbývají, se snaží potlačovat, stydí se za ně, nezná se k nim a vposledku pak ta jeho přirozenost bohužel škodí nejen jemu samotnému, ale i všemu živému okolo? Ekologie jako věda je sice pěkná věc, jenže bez drastického snížení lidské populace je úplně nanic. Cože! Máme se donekonečna uskromňovat ve všech možných i nemožných oblastech života, jen v tom hlavním a nejdůležitějším: v rozmnožování se nemusíme nijak mírnit a ještě nás naopak pobízejí k dalším a dalším reprodukčním výkonům? Vždyť je to postavené na hlavu!

 

        U lidí nabývá jiného významu i slovo „symbióza“. S lidmi jakékoli soužití za vzájemně výhodných podmínek neexistuje. Je totiž poznamenáno jednostranným vykořisťováním. Člověk je zvyklý jen brát. A nedává nic, málo nebo špatně.

 

        Denně nám humanisté otloukají o hlavu, jako výčitku, kolik a kolik zase zemřelo „zbytečně“ lidí, ať už v boji, při nehodách, na nemoci, nebo hlady. 50 000 lidí prý každý den zhebne hlady. No a co má být? To se jim zdá hodně? Mně se to zdá naopak málo, když si spočítám jejich přírůstek dvou lidí každou sekundu. 50 000 jich zhebne, ale 172 800 dalších škůdců se zase narodí. Co by vlastně humanisté chtěli? Aby lidé neumírali vůbec? Aby žili věčně a byli nesmrtelní, nebo jak si to představují? To by to vypadalo na tom světě! Už teď je tu hlava na hlavě, přecpáno. Příroda to zařídila dobře. Svět potřebuje neustálou obnovu, přísun nové krve a očištění; potřebuje smrt a nemoci a vraždění.

 

        Kvůli nadhodnocování lidského života se běžně porušují i základní principy demokracie! Trest smrti je vyškrtnut z právního řádu, i když je 80% občanů pro jeho zachování! A v médiích je tato převažující poměrná většina kulantně formulována jako „určitá část společnosti“!

 

        Teď, když už začíná člověk konečně degenerovat a obtížněji mu jde vlastní plemenitba, vymyslel si „umělé oplodnění“. Jeho čubky pak nerodí na jeden vrh jednoho nebo dva parchanty, jako dřív, ale i paterčata, osmerčata! Jako kdyby to nebyly ženy, ale svině! Jenže taková prasnice má k tomu i odpovídající počet cecků. Narostou ženským v budoucnu také další páry vemen? A kde to skončí? Budou baby jednoho dne klást vejce po stovkách jako ropuchy? Nedivil bych se. Ropuchám už se začínají trochu podobat. Stačí se podívat na odporně rozšklebené ksichty „královen krásy“. Ty už vypadají teď jako naklonované. Ideál krásy už předjímá nový směr evoluce člověka. Nakonec se budou pěstovat v Petriho misce jako bakterie. Však to říkám furt, že lidstvo je jak nakažlivá choroba!

 

        Jak si vysvětlují svoji existenci? K jakému účelu si myslí, že tady jsou? Nejsou ničím a nikomu užiteční.

 

        Vím, vím: Snažíte se prostě jenom přežít. Zoufale, uboze, natvrdo. Ale u mě jste nepochodili – Já jsem totiž nenapravitelný romantik! Snílek, jenž si vzal do hlavy, že vytvoří ze svého života umělecké dílo nenapodobitelného formátu a nedosažitelné výše. Vy jste oproti mně jen pouhé laboratorní opičky, které u vidiny sladké odměny plní stupidní úkoly a vykonávají ponižující úkony. (…) Když vás vidím na ulicích, jeden každý z vás hraje nějaké divadlo, nějakou komedii, tragédii, melodram; vidím tu přetvářku, tu faleš ve vašich tvářích! A když si myslíte, že vás nemůže nikdo vidět, pak teprve jste možná přirození. Pak teprve dojde na všechny ty věci a úkony, jež tak neradi tolerujete u jiných. Už když vás vidím, jak se obezřele a podezřele začínáte rozhlížet kolem, jestli je tzv. „čistej vzduch“, tuším, co teď asi nastane. (…) Ale Já to všechno už viděl, i když jste si mysleli, že jste byli beze svědků! Vídám to! Vy si myslíte, že jste sami, ale tam někde v křoví jsem Já se svým dalekohledem a pozoruji vás okem výzkumníka. Někdy je to zábava, jindy je to k zblití. Často by bylo lepší, kdybyste se vrátili ke svému divadýlku, ke své mediální tváři, s níž jedině vylézáte na veřejnost. Však vy to víte nejlépe. Nesnesete pravou tvář ani u sebe, ani u vašich bližních - tak je vám samým odporná!

 

        Hnus, hnus, hnus! To je to slovo! Lidé nejsou jen méně než zvěř; není to jen podhmyz, i to je málo! Oni jsou hnus!

 

        Krmíme-li zvěř, je to fascinující podívaná, která krmí i naši vyhladovělou duši a způsobí zář ve vyhaslých očích. A kdo nás tak vyhladověl? Kdo zháší ten posvěcený plamen? Lidé. Pakáž. Hnus. Podhnus! Ano, zvířata se při krmení také perou a pošťuchují, ale je to něco úplně jiného, než když vidíme tlačenici a tahanici o humanitární pomoc nebo bitku ve frontě na sezónní výprodej nějakého zlevněného harampádí! Chtělo by se tam, mezi ty hadrníky, hodit granát, aby už byl konečně od nich pokoj, aby skončilo to nervy drásající vřískání, zabít ten hnus, abychom se už na něj nemuseli dívat.

 

        Také podle chování se prozradí. Nic nesignalizuje jistěji podvod a lež a přetvářku, jako úlisné, přesládlé vnucování se. Když to samé dělají kurvy, víme, o co jim jde. A bůh ví, že těm flanďáckým homofilům jde v podstatě o totéž: Zprznit někoho, ukojit svoje perverzní choutky – jedno, jestli tělesně nebo duševně. To už je víc pasák než pastýř!

 

        Chtějí s přírodou usmlouvat každou minutu navíc, lámou si nehty o hladký sráz do propasti, zatímco kamení, jejich vlastní krví zbrocené, jim drásá slabiny. A tito k záhubě odsouzení lidští lumíci si myslí, že přišli do světa, který pro ně a kvůli nim stvořilo jakési nezodpovědné individuum, zvané „Bůh“! Nevidí, jak je to směšné, jak je to absurdní? Samozřejmě, že ne!

 

        Dodnes nedokázali vynalézt jiný způsob duchovna než víru. A všechny jejich duchovní nauky jsou opět jen odiózními zpackaninami Přírody, ba jsou přímo proti přírodě! Věta, kterou tak rádi a hojně používají, že je něco „proti Bohu a přírodě“, je nesmyslný plácanec ožralého dementa. Neboť nikdy nemůže být něco proti Bohu a zároveň i proti přírodě. Bůh a Příroda stojí vždy v nelítostné opozici. „Bůh“ je totiž jejich lidské zaklínadlo, jejich propouštěcí parole, jejich raison d’être, kdežto Příroda je jejich odvěký nepřítel.

 

        Neznám nic tak děsuplného, hrůzunahánějícího a mrazivě chladného, jako je právě křesťanství. Z dřívější hrdé, zmužilé a nebojácné pohanské Evropy, která měla svým způsobem života a filosofií tak blízko k přírodě a jejím zákonitostem, udělal tento semitsko-arabský hnus stádo vystrašených ovcí, odmítajících všechnu přirozenost, drmolící ve svatém poblouznění zvrácené bludy pomateného šílenství a zneucťující posvátnost divočiny. Staleté stromy byly vyvráceny touto subsaharskou fata morgánou a místo nich vztyčeny odporné popravčí kříže.

 

        Křesťanství stojí na počátku všech promarněných příležitostí, na počátku všeho zmaru, na počátku ničení a poplivání Země, na počátku všeho buřičství proti přírodě!

 

        Lidské tzv. „duchovno“? Otevřete si teletext stanice Nova nebo Prima. Pokud tam chcete najít např. předpověď počasí, vybafne na vás nejdřív reklama typu: „Jsem zvědavá na tvoji kládu, frajere“ a „Vraž ho do mě až po koule“! Takže žádné „věrné milování“, žádný „hrdliččin zval ku lásce hlas“, žádný „máj, lásky čas“, žádné „ach, Romeo, proč jsi Romeo“. Smetana, Mácha a Shakespeare by se asi podivili, kterým směrem se pohnulo lidské duchovno.

 

        Nevěřím jejich zkazkám o „slzavém údolí“. Nevidím jej nikde. Kde ho vidí oni? Kde slyší ten pláč a skřípot zubů, ne-li sami v sobě?

 

        Vždycky, když vidím zarůstat nějaké lidské ruiny, hřeje mne to tak u srdce, je v tom tolik naděje! Zaváté semínko stromku vyraší, doroste jednou v statný dub a ten prorazí střechu. Jeho kořeny snadno rozrazí a rozruší každý ocelobeton a zdivo se rozpadne a pokryje lišejníkem.

 

        Vezměte si takového Konfucia nebo Ježíše Krista, kteří jsou oba zakladateli, vůdci a svůdci a führery, nedotknutelnými ikonami té nejzhoubnější myšlenky, že být otrokem a sloužit Bohu a lidu je něčím, co je hodno úcty, následování a úsilí.

 

        Buržoasní revoluce, „ten pokrok, který zbavil svět zaostalosti“, zbavil lidi také jejich políček, poslední nemovité záruky jejich samostatnosti, aby je natěsnal do dělnických baráků, kde vůbec poprvé v dějinách zakusili „vymoženosti“ hladu, bídy, dřiny do úmoru a alkoholismu! Francouzská revoluce, vítězka nad „přežilým“ feudalismem, nepřežila sama sebe, požrala svá vlastní dítka, zavedla diktaturu lůzy, gilotinu - a vůbec poprvé v dějinách povinnou vojenskou službu!

 

        Ti samí lidé, kteří v minulosti přispívali svým polínkem na hořící hranice kacířů, donášeli později gestapu a posléze se stali konfidenty StB, dnes stále vládnou. Jsou to stále titíž lidé. Nezničitelní. Zakonzervovaní po všechny časy. V každé době jako doma. Špiclující závist. Podezřívající dohlížitelé.

 

        Pendrekový stát. Pořádek, který stojí za pendrek. Přelidněný svět. Svět, kde každý někomu překáží; kde každý někoho ruší a obtěžuje; kde lze jen těžko nalézt skutečné soukromí a samotu a ticho; kde nikomu nic doopravdy nepatří, ale tím víc si na to „nic“ činí nároky. Svět jako příměstský park, kde je zakázáno vstupovat na trávník, posetý psími lejny. Svět jako muzeum, kde je zakázáno dotýkat se vystavených exponátů, jinak se rozpadnou v prach.

 

        Už i naprosto popové a pitomé zpěvačky bývají leckdy označované za „punkové“, když omylem udeří víc do strun elektrické kytary! A je jen logickým vyústěním jejich nemožného „vkusu“, že hitparády vedou různá vyzvánění do mobilů a znělky zábavných show a reklam.

 

        Jak může někdo v přírodě poslouchat rádio! V přírodě, kde je tolik jiných úchvatných zvuků a zpěv ptáků! Muziku poslouchám v bytě, mezi čtyřmi stěnami, abych přehlušil hluk vydávaný lidmi nebo bezpodnětné noční ticho. Ale venku, kde zaznívá tolik přírodních melodií? To je jako pustit si walkmana na koncertě, dívat se na televizi v kině!

 

        Dnes jsem zpovzdálí pozoroval dalekohledem partu lesních dělníků. Od pohledu zpustlí prohulení alkoholici v modrých maoistických mundúrech. Žrouti vepřového. Věrní diváci televize Nova. Pravidelní „čtenáři“ deníku Blesk. (To slovo „čtenáři“ je ovšem nutno brát s rezervou, protože oni si ten plátek nekupují kvůli čtení – to je pro ně příliš namáhavé - , ale protože je tam mnoho barevných obrázků celebrit a nahotinek.) (…) Špinaví pacholci. (…) Tohle by mohlo jít rovnou na výstavu lidstva a jiného drobného zvířectva. Však co, konají se nejrůznější přehlídky krásy: Máme Miss Republiky, Miss World, dokonce Miss vesmíru – i když není známo, že by se o tento titul kdy ucházela nějaká mimozemšťanka - , dále Miss maminka, Miss babička, Miss sympatie (to nedávno získala jedna skutečná kráva na soutěži zvířat!), Miss automobil, dokonce i kočkopsí paskvil jménem „Missák“! Co to je? Ještě chybí Miss XXL, Miss bezdomovkyně, Miss debilka, Miss kriminálnice, Miss těhotná píča, Miss batole, Miss buzerant, Miss mrzák, Miss nebožka nebo Miss komunistka. (…) Myslím, že by tahle lesní dělnická verbež skončila poslední. Neboť právě toto je typická ukázka člověka! Ne ti krásní, bílí, urostlí árijští atleti, jež jsme zvyklí vídat v reklamách a v učebnicích biologie, tam, kde se názorně ilustruje vývoj člověka od opic, přes opolidi a pralidi až po moderní lidstvo. Nikoliv. Právě tato zdegenerovaná sebranka lidských trosek je tou pravou názornou ukázkou dnešního lidstva! Tyhle přírodní zrůdy jsou pravými zástupci své zkažené čeledi, neboť právě tato stvůra je v současnosti nejrozšířenější model!

 

        Nicméně jistá ostražitost je na místě vždy. Vím moc dobře, že takové, jako jsem Já, bez milosti likvidují. Nikdy nezapomínám, kdo je mým nepřítelem. Je to kdo z koho. Já si to nevybral. A když se v podvečerním šeřícím se lese začne střílet z mysliveckých kazatelen a všude se rozléhá postrašené varovné štěkání srnců, uvědomuji si o to lépe, na které straně kulovnice to vlastně stojím – a klidím se do úkrytu společně s mými zvířecími bratry a sestrami. Asi bych si měl pořídit také nějakou pušku, abych mohl tu palbu opětovat.

 

        Jednou jsem takhle došel až těsně k číhajícímu myslivci na hranici lesa a přilehlé louky. Neviděl mě. Mohl jsem se na něho vrhnout jako šelma na svou kořist, moment překvapení by mě zvýhodnil. Mohl jsem ho utlouct holýma rukama, puška by mu nebyla nic platná. Mohl jsem ho zařadit do potravního řetězce z pro něj neobvyklého konce. To všechno jsem mohl. Pokud si toto aspoň na okamžik uvědomil, a Já bych se vsadil, že mu to muselo blesknout hlavou, pak jsem pro tentokrát zvítězil. Vyšel jsem majestátně ze stínu a dal se poznat. Nejistě mě pozdravil. Letmo jsem po něm hodil pohledem a nevzrušeně jsem kráčel dál. S cizími lidmi se nebavím. A s takovými vrahy zvlášť. Možná jsem se právě stal mýtickou postavou z myslivecké latiny, kdo ví?

 

        Vím, co se skrývá na konci každého družného mluvkaření! Když se nechám příliš dobře a zblízka poznat, odkryji jim i své slabiny. A nikdo nemá takový čich na slabá místa jako právě oni! Nikdy nesmím zapomenout, kdo je mým nepřítelem. Myslíš si ješitně, že se pochlubíš svými přednostmi v přátelském rozhovoru, ale je tvoje klady nezajímají. Pasou jen po tvých záporech. A že je umí využít proti tobě, to si zapiš za uši! V tom jsou mistry světa.

 

 

Rozhovor mezi světem a právě narozeným dítětem
 

        Svoboda je, chlapče, velká věc, jejíž nedostatek může přivodit i smrt. Není to nic, na co by sis mohl sáhnout, a přesto je to to nejcennější na světě. Je to stav duše, kdy si říkáš chci namísto musím.

 

        Život je tvárná hmota v tvých rukách a nebudeš-li zbabělý, budeš mít sílu uhájit svoji svobodu, kterou tak miluješ a špatný svět proměníš v lepší.

 

 

Proč nejsem blázen
 

        Stává se vám to taky? "Ty jsi ale blázen!", říkají a myslí se tím bláznem ten, kdo se nějak vymyká obecnému průměru.

 

        Obecný průměr je považován kupodivu zcela automaticky a samozřejmě za zdravý, blázen pak za něco nemocného. Musí tak být dokonce nutně, vždyť jak by obecný průměr, jenž je samozřejmě v ohromné většině a ve všuderozhodující přesile, mohl sám sebe uznat za něco nakaženého, nemocného?

 

 

Veganství, mír, právo a pravda
 

        Veganství je spojováno se slovy vyšší život, ekologie a zdraví. Mnoho veganů mluví o principech jakési etiky, soucitu, nenásilí a úcty k životu.
        Podle mne se však tenhle svět a jeho příroda neřídí žádnou etikou, která by se shodovala s veganstvím. Jediná morálka přírody je zákon džungle neboli zákon silnějšího neboli zákon vraždy neboli boj o život. Proto musejí být všechny úvahy z hlediska mravnosti zákonitě chybné. Kdo takto (eticky) přemýšlí, nevytváří tedy žádnou vyšší pravdu, ale jen prachsprostou demagogii.

 

        Vegan jde tedy vlastně proti zbožněné přírodě, když by rád nastolil věčný mír namísto věčné války, která se mu hnusí.

 

        Právo je na straně silnějšího. Pravda je na té straně, která má obratnější jazyk. Na jedné straně zneuživatelé zvířat - hrubé nástroje v rukou kruté přírody, na straně protichůdné ochránci zvířat - fanatici víry v mírový život mezi všemi živočichy. Kterou cestou se dát? Myslím, že je nejmoudřejší zůstat stranou.

 

 

Vegan - člověk, nebo zvíře?

(rodí se nový živočišný druh?)

 

        Prase, kráva, slepice a ovce vzbuzují představy něčeho špinavého, otrockého, nenažraného, tupého, sprostého a páchnoucího. Ale třeba prase, jako příklad za všechny, je rozumné a přátelské, tak jako pes. Potupné vlastnosti, jimiž člověk obdařuje ve svých představách takzvaná "užitková zvířata", má on sám také. Když řeknu, že člověk je špinavý, otrocký, nenažraný, tupý, sprostý a páchnoucí, tak to bude taky pravda, jestli ne větší.

 

        Nelidská zvířata jsou dále ponižována na úroveň jídla. Svahilština, jazyk Afričanů, má stejný výraz pro "zvíře", jako pro "jídlo". I čeština a mnoho jiných evropských jazyků, má svoje souznačné slovo. Tím slovem je "mít rád". Na to jsou dokonce ne dva, ale rovnou tři významy:

•                     Mám rád kuře (na talíři)

•                     Mám rád kuře (na dvorku, ve slepičárně)

•                     Mám rád kuře (ve volné přírodě).

 

        Konečného cíle vyhubení lidských ras a stvoření jen jedné jediné, panantropoidní, světoobčanské rasy, lze dosáhnout i mírnějšími a plíživějšími prostředky, jako např. jejich smíšením. Takže novodobý antirasismus je jen novým druhem rasismu, a rasismus starého střihu, včetně apartheidu a rasové segregace, se ukazuje být spolehlivým faktorem pro zachování všech ras a pro budoucí tvoření ras nových. Každé vybočení z řady je tu chápáno jako nebezpečí pro další jsoucnost lidského druhu.

 

        Lidská zvířata se nikdy nenaučila sžít se s přírodou, protože sem nepatří - to je vidět všude, kam se člověk při svém bloudění dostal. Platí to i o takzvaných "přírodních národech", o nichž v průmyslovém polosvětě kolují pověry, že prý žijí v souladu s přírodou. Skutečnost je taková, že sice třeba některé nárůdky žijí obklopeni pralesem, ale jsou jím drceni, nikdy dost přizpůsobilí, pod ochrannou clonou svého nepravého, umělého, náboženského mikrosvěta. Lidé se bojí přírody, bojí se lesa, bojí se ostatních zvířat, a proto jsou nejnáruživějšími zabijáky, ničiteli a kazisvěty, protože jsou v přírodě věčnými cizinci. Mají vyprahlou duši a všude po sobě zanechávají poušť.

 

 

Sentence o lidském smradu
 

        Poznat lidi z jejich lidské stránky znamená poznat jejich nedokonalost a základní špatnost; znamená to čichat člověčinu a ucítit z ní lidský smrad.
 

        Byl jsem počat způsobem, jakým se páchají kriminální činy: potají a potmě.
 

        "Hostinský, co to tady máte za smrad? Nesplachuje vám záchod?"
        "Ne, to vedle v salónku probíhá spiritistická seance. Vypouštějí duchy."

 

        Stal by se ze mne hromadný vrah, kdybych byl někdy nucen žít ještě mezi lidmi.
 

        Nevěřím lidem ani pozdravení! Nevěřím televizním zprávám ani znělku. Nevěřím novinám ani číslování stránek.
 

        Proroku Mohamede, tys měl z opia vlčí mlhu! Ó Buddho, ó ty Probuzený, spi dál! Ježíši Kriste, komu chceš cpát svůj kříž? Stvořili jste jenom obraz sebe, a ne obraz světa.
 

        Chybami se člověk stává člověkem. Čím víc naděláš chyb, tím víc budeš společensky žádaný.
 

        Veselo je Misantropovi samotnému. Nikdo ho neotravuje. Smutno je člověku samotnému. Nemá koho otravovat.
 

        Je nutno dbát na to, aby se hluboká misantropie nezměnila ve filantropii.
 

        Taky dělám občas chyby, jen člověk však v chybách setrvává, omlouvá je a pyšní se jimi, neboť ve společnosti mu zaručují přízeň ostatních lidí.
 

        Píle je nejlepší pomocník jen pro průměrného ducha. Génius všechno zvládá levou zadní.
 

        Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli člověk dosáhne svobody.
 

        A bude hůř. Přijde čas, kdy i na tenhle humánní svět budete vzpomínat rádi.
 

        Vyraz dveře a bude otevřeno!
 

        Čím víc se kdo ponižuje, tím víc bot po něm dupe.
 

        Musím být vděčný každé válce, každému výbuchu násilí a vražd, každé katastrofě, všemu, při čem zhebne hodně lidí, ale co je zároveň ode mne daleko a neohrožuje mě. Protože jinak by bylo na Zemi nepředstavitelně ještě víc lidí než teď! Představa lidského světa bez válek mi nahání větší hrůzu než války samé. Válka je potřeba, pacifisti!
 

        Přírodu můžeš pochopit, jen když v ní budeš žít, a ne když do ní podnikneš víkendový výlet.
 

        Lid roztáhne nohy, vystrčí prdel, a když se náležitě neudělá, vříská pak na celé kolo: "Znásilnění!"
 

        Vrcholem kultury je protikulturnost. Z nekulturního barbara povstává kultivovaný jedinec; z kultivovaného jedince vzniká ušlechtilý barbar.
 

        Rádi uvádíme citáty zemřelých osobností, protože se už nemůžou rozčilovat, že to myslely úplně jinak.
 

        Nikdy se nesmíš pokravatit!
 

        Lidi jsou pořád krutí jako děti, jež se ještě nenaučily skrývat svou krutost za masku mravnosti. Ale byť zamaskovaná morálkou, krutost je tu ještě.
 

        Kdyby lidi vynaložili tolik úsilí na to, aby se naučili žít sami, kolik ho věnují na to, aby se naučili žít pohromadě, ušetřili by hodně času i trápení.
 

        Dobrá kultura je i ta, která mluví o lese jako o příbytku samoty, nebezpečí a chaosu, kde stromy rostou halabala v bujné nepřehlédnutelné nekontrolovatelné změti a kde běhají "neužitečně" zvířata bez sebekázně, kázně, bez jakéhokoliv smyslu pro pořádek a s naprostým nedostatkem lidských citů. To bude neodolatelné pro všechny milovníky divokosti a volnosti a pro všechny nepřátele poroby.
 

        Ledi jsou fascinováni nadpřirozenem, ale jediné, čeho dosahují, je nepřirozeno. Všem těm "hluboce věřícím" chybí jakákoli hloubka.
 

        Dávám přednost příbuzenství ducha před příbuzenstvím krve.
 

        Filosofie by měla začínat nenávistí k lidstvu.
 

Budiž pochválena hodina života mého,

během níž bych nepotkal člověka jediného.

 

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava