Založit webové stránky nebo eShop

Plivanec na rozloučenou – souborné dílo, část I.

Plivanec na rozloučenou

Začátek 1991 (ve 26 letech)

        Mnoho let uplynulo od té báječné doby, kdy moje Já se našlo ve výrazu slova anarchie. Dnes jsem volný, nespoutaný nikým a ničím. Prožívám tak šťastné dny, že noci se mi stávají příliš dlouhými. Ale nebylo tomu tak vždy. Na doby předškolního dětství nemám žádné příšerné vzpomínky, ale škola byla pro mne postupem času utrpením. Utrpení při ranním vstávání, utrpení ve školní třídě, utrpení doma po vyučování. Nepřetržité utrpení v učilišti, na vojně, v zaměstnání. Ne, tolik let nesnesitelných utrpení, kdy jsem procital do tmy ještě neprobuzeného dne s pocitem odsouzence na smrt! To už nechci nikdy prožívat!

 

        Pokud vám moje zápisky vnukají myšlenku, že jsem zlý, pak vězte, že to není pravda. Jsem Misantrop, ale nejsem vůbec zlý. To jen vy jste moc hodní. Nejsem zlý, pouze nejsem hodný. Nenávidím lidi a tím jim ještě prokazuji čest. Neboť nenávist je zhrzená touha milovat.

 

        Někdy stačí jediné slovíčko, jediný správný výraz pro něco, jež mi prolétne hlavou a usadí se v mysli, abych spustil příval vět, které jsou už dlouho nevědomky zformovány jako dávno zapomenuté vzpomínky a konečně se dočkaly vysvobození z toho přecpaného prostoru v mozku, a aby se nově seřadily na list papíru, dělajíce tak místo dalším čerstvým myšlenkám. Co dlouho stojí, podléhá zkáze a hnilobě. A nic se mi tak nehnusí, jako zápach hniloby. Musím však ke svému ventilačnímu vyjádření nutně používat dlouhých a nudných způsobů? Tam, kde spřízněný duch vzpoury pochopí z náznaků, upadat do obsáhlých líčení a vyhýbat se stručnosti? Musím být tolik nedůsledný a tolik zbabělý, abych zabředl do primitivní filantropie a nepsal, co cítím a co nyní ani jinak cítit nemůžu, neboť žiji ve skutečném světě, mezi skutečnými lidmi kolem dokola a chci o skutečnosti taky psát? Ne! Seru na vás! Když stručnost, tak stručnost! Všechno je sračka a než ji změním, dám vám k ní pořádně čuchnout, jako se psovi strčí čumák do loužičky, aby si pamatoval, že na podlaze bytu se to nedělá.

 

        Chcete vědět, jak se dopátrat pravdy? Mnohdy stačí tenhle návod: Vezměte obecně rozšířené mínění a obraťte je naruby.

 

        Ode dneška zavádím do svého písemného projevu anglický způsob psaní zájmena já. V angličtině já = I; tj. s velkým písmenem. Zkouška: Já jsem Já! - Velkolepé!

 

        Často se mi stává, že se mi v těhotné hlavě zrodí nějaká myšlenka a Já ji pak jindy objevím, buď coby napsanou dávno předtím, než jsem na ni přišel, nebo dávno potom. Proto taky píšu tyhle zápisky s označením data, abych mohl srovnávat. A pokud někdo zjistí, že se mé myšlenky podobají někomu jinému - tak jako Já to zjišťuji - a označí mě za plagiátora neschopného originality, pak by musel stejně označit i vzory plagiátu a po nich vzory vzorů plagiátu.

 

        Jak rád bych zuřivou nenávist k lidem zaměnil za zžíravou ironii a výsměch. Ale je možné být ironický a smát se člověku, který podřezává větev, na níž s ním sedíte?

 

        Střezte se davu, chcete-li zůstat sami sebou! Samotná přítomnost druhé osoby už vážně narušuje moje svobodné jednání a kalí průzračnost myšlenek. Octnete-li se v nějakém davu, děláte věci, které byste nikdy jinak neudělali: na fotbale křičíte "gól" a "bijte je!", na demonstraci hajlujete nebo zpíváte hymnu, ve společnosti, aby se o vás nepovídalo, že jste kakabus, jste nucen žvanit spoustu nesmyslů, odpovídat na podobné nesmysly atd. Zkrátka, každá společnost vás vždycky přinejmenším omezuje.

 

        Je snad politika, náboženství nebo podnikání slučitelné s mládím? Pro mne je mládí synonymem nechuti ke konvenčnímu životu starců, který nemůže být správný, soudě podle současného stavu světa. Mládí je vzpoura proti svinstvu, hledání jiných, lepších cest, kterými bychom se mohli ubírat.

 

        Čím horlivěji někdo někoho o něčem přesvědčuje, tím míň je o tom přesvědčen. Bavil jsem se s jedním Svědkem Jehovovým a ten argumentoval tím, že Bible musí mít pravdu, poněvadž je to nejoblíbenější kniha. Je tohle nějaký argument? Pohádkové knížky nebo detektivní romány jsou taky oblíbené a jsou to jenom vymyšlené příběhy nevalné hodnoty. Alkoholismus je taky rozšířený a není to nic zdravého. Pop music je masovou záležitostí a taky je to sračka. A ještě něco: biblické příběhy byly zpracovány až po dlouhé době ústního podání. A kdo ví, jak se šíří fámy, totiž tak, že si každý podle své libosti k vyprávění přidá, co se mu líbí, musí se taky podle toho dívat s patřičným odstupem a nezaujatostí na Bibli.

 

        Všední kecy, které se mi tak protiví, vlastně vznikají z toho, že se mluví o věcech zbytečných a málo vzácných. Tam, kde je dostatek jídla, by taková nejvšednější věta zněla: "Tadyhle na stole leží chleba." Teprve vzácnost a krása či důležitost udělá z rozhovoru dvou lidí poutavou věc. Když mluvit o vzácnosti, tak mluvme o svobodě. Když mluvit o kráse, tak nemluvme o počasí, ale o naší dokonalosti. A když mluvit o důležitých věcech, tedy mluvme o tom, jak toho dosáhnout.

 

        Člověk se nesmí bát toho faktu, že mu není nikdo roven.

 

        Mít doma takového malého Michelangela nebo Van Gogha, to je sen rodičů. Pravděpodobně si ale neuvědomují, jaký život mají výjimeční jedinci v takové spoustě šedi kolem. Jak mocně ta šeď na ně tlačí a připravuje jim zlé chvíle. Jak ta šeď chce, pudí ji to, ale nikdy toho nedosáhne, aby zahltila svou převahou ona zářivá slunce, ukazující cestu vpřed. Jak se oni géniové stali génii až po své smrti, zatímco za jejich protloukání se životem a nechápavým okolním světem si na ně za poklepávání si prstem na čelo ukazovali všichni ti pouzí živočichové.

 

        Moudrý člověk nikdy nediskutuje, poněvadž jeho dokončeným názorem je, že se jeho protivník nikdy nestane jím, ani kdyby chtěl. Diskuse je hloupá hádka, marný pokus o sblížení odpuzujících se pólů magnetu, jenž může nanejvýš skončit nějakým odporným kompromisem, kolektivistickou to slabůstkou. Nedělejte si klamné iluze, diskutanti, tím, že budete věřit, že váš názor překoná protivníkovu nevědomost! Neboť kdo hledá, ten najde a kdo nechce vidět, ten neuvidí.

 

        Oni nenávidí život, protože neumějí žít! - Já však vzdoruji smrti a budu vzdorovat smrti, nevzdám se jen tak lehko v tomhle prastarém zápase všech živoucích bytostí! - Kult smrti musí být překonán! Je tak velký a tak mocně zažraný v úpadkovém lidstvu, že ani někteří tzv. "zelení", ekologové či bojovníci za lepší životní prostředí nedokážou udělat takovou základní maličkost, jakou je ekologie vlastního těla - nekouřit a nechlastat.

 

        Takoví jsou lidi: někdy sentimentální, jindy zas bezmezně krutí. Obojí je špatné.

 

        Nikdy nemůžu důvěřovat člověku, který by byť i jen koketoval s náboženstvím. Člověk, který žije ve lži, není důvěryhodný.

 

        Každý touží po dětech, automaticky, protože "se to dělá", nebo protože rodiče chtějí mít někoho, komu by mohli poroučet a ovládat ho.

 

        Divoká zvířata, vyrostlá v zajetí, musí být náležitě připravena pro návrat do volné přírody. Kdo však připraví tebe? Jen ty sám! Ty máš silnou vůli, hlavně neříkej "nejde to", dokud jsi se o to nepokusil! - Svobodu si musíš vydobýt sám, ostatní lidi ti můžou poskytnout pouze svoji společnost. Ke svobodě (k samotě) tě může přivést jedině pružný duch a tělo.

 

        Lhát a počínat si netaktně, toť dilema. Domnívám se, že zbavovat někoho jeho iluzí není vůbec netaktní, ale jen prospěšné. Především pro mne: nelžu (a tak je pro mne snesitelné dívat se na sebe do zrcadla); a taky pro postiženého iluzemi (neboť iluze jsou postižením): odkrývá se mu realita. Cítí-li někdo moji pravdomluvnost jako nehoráznou neurvalost, nemůžu s tím nic dělat. Ale člověk, jenž snese pohled na skutečnost, je natolik sebekritický, že jej nelze ničím urazit. - Člověk je příliš psychicky zranitelný. Vezměte např. standardnímu občánkovi jeho ranní noviny, a kvůli takové maličkosti si začne počínat přesně jako narkoman při abstinenčních potížích: stane se rozháraným, upadne do existenciální deprese, do hlubokého splínu, anebo začne vyvádět jako pominutý, zdivočí, stane se agresivním hrubcem apod. - Celý svět je bohatý na takové ubožáky, jejichž celý život, tvořený podobnými událostmi, je pro ně jedním velikým problémem.

 

        Někdo se bude snažit rozpoznat z těchhle zápisků nějakou duševní chorobu. To by ostatně nebylo nic tak ojedinělého. Troufám si předpovídat, že některá pasáž z téhle knížečky najde svoje místo v učebnici psychiatrie; že grafologové budou zkoumat moje písmo atd. Když moje teze nebudou moci vyvrátit, objeví pro mne nějakou fungl novou duševní chorobu. Nic nového. Stejně dopadl Edgar Allan Poe, Oscar Wilde, Guy de Maupassant, Friedrich Nietzsche, Ladislav Klíma, Jonathan Swift, Jack London, sv. Vincent Venera, Max Stirner, lord Byron ad., zkrátka všichni ti velcí mužové, kteří disponovali nebo disponují Poznáním či osobností a kteří byli kdy někým někde označeni za víceméně šílené. - Slyšel jsem mluvit chovance jistého ústavu jako Nietzscheho Zarathustra. Považuji 10% chovanců psychiatrických léčeben světa za skoro velké muže, podobné mně. Skoro proto, poněvadž uvěřili ve svou nemoc a neutekli pryč od skutečných bláznů, kteří je vězní.

 

        Nemám soucit např. s narkomanem. Píchni si dávku, ty idiote, ale pak neškemrej, až budeš na dně, abych ti pomáhal nebo tě litoval! Co je mi ostatně po tobě! Chtěls to a věděls, co děláš, tak mi dej pokoj!

 

        Demokracie je vláda lidu. Ještěže tady něco takového není, přes všechny hlasité proklamace. Kdyby tady totiž byla pravá demokracie, pak by to byl ten nejotřesnější fašistický teror. Vláda lidu znamená vládu hlouposti. Naštěstí ten lid si nedovede vládnout sám, a aby ho svoboda příliš netížila, vybírá si svoje zástupce. Tihle zástupci - tupci - lidu, jimž se říká posranci... pardon - poslanci, jsou samí vychytralí darebáci, kteří sladkýma řečičkama nejdřív oblbnou to stádo pitomců (tzv. "voliči": slovo odvozeno ze slovního základu vůl; voliti = počínat si jako vůl), důvěřivých jako malé děti a stejně tak nesamostatných a nevychovaných, a potom s tím stádem můžou manipulovat podle libosti jako šachista s figurkami. Výsledná vláda není tedy vláda lidu, ale vláda darebáků. A teď co je lepší...?

 

        A aby toho nebylo málo, je tu vyděračská teze o Ježíšově vykupitelství za nás za všechny! - Vidíme, jak dobrá polovina lidstva se modlí k tomuhle zbožněnému kolektivismu a zbytek dělá totéž, jenže nevědomě. Věřící mumlají ve zbožném zanícení prosby, jež splývají v jednu jedinou: "Zbav nás svobody, ó pane náš, abychom byli svobodni!" Totéž prakticky chtějí i ostatní: nechtít svobodu, ale namlouvat si svobodu!

 

        Někteří lidé, i kdyby žili tisíc let, nikdy nezískají Vědění, protože ze zbabělosti, z pohodlnosti před vším zavírají oči. Za čtvrt století jsem načerpal tolik poznatků, kolik někdo neshromáždí ani za osmdesát let a někdo dokonce (a to valná většina) projde životem, aniž by jen zavadil o kousek poznání. A čím jsem se zasloužil o Vědění? Je to tím, že nezavírám oči, ani když se mi naskýtá otřesný pohled; jsem tvrdý ke každému a ke všemu, ale hlavně sám k sobě. Vždycky hledám pravdu a nikdy se nesnažím idealizovat si věci, omlouvat je nebo popírat.

 

        Další neživou věcí jsou principy. Žena, která nedopatřením otěhotní, odmítne ze zásady umělý potrat a přivede do našeho přelidněného světa nechtěné dítě, ta rovněž slouží víc neživému principu, než blahu živých. Náboženští krkavci namítnou, že umělé ukončení těhotenství je zabití živého organismu, budoucího člověka; jenže co je krutější?: vyškrábnout sice živý, leč neuvědomělý zárodek člověka, nebo zkazit život matce a nakonec i dítěti, zkazit život minimálně dvěma vnímavým tvorům? Celé lékařské týmy se starají o prodloužení života beznadějně umírajících v kómatu, ale prodlužují jen utrpení pacientů, jakož i svoje, zatímco by se jinak mohli věnovat potřebnějším. Co má zemřít, to zemře. Nejvyšším dobrem se mi tady jeví euthanasie. - Nedá mi to, musím se zde taky zmínit o mrzácích. Tělesný úraz velice často přivodí u postiženého i duševní újmu. Všiml jsem si, že když promluví mrzák, pohovoří nejprve o svém postižení, ačkoli to nemá nic společného s tím, o čem chce mluvit. Chce vzbuzovat soucit, aby zdraví kolem něj skákali a snažili se mu vyplnit, co mu na očích vidí. Takoví mrzáci se stávají pro své okolí opravdovými tyrany; přitom kolikrát jejich postižení není tak významné, jak by se zdálo. Kolikrát si mrzáci vlastním bolestínstvím uzavírají psychickou blokádou cestu pokud ne přímo k uzdravení, tak alespoň k zlepšení svého stavu vlastními silami.

 

V jaké lži žijí pánbíčkáři znázorňuje tenhle příklad: Vrah se chystá zabít svou oběť, která ho prosí:
        "Nezabíjej mě, nenič svou duši!"
Takže to vypadá, jako by ten věřící neměl strach o sebe, nýbrž o duši vraha! Cha, k smíchu! Takže prase na jatkách kvičí ne z hrůzy před smrtí, ale ze strachu o duše řezníků?

 

        Pohrdám lidskou společností nejen proto, že ji nepotřebuji, ale hlavně proto, že člověk v ní musí být neustále ve střehu. Jako je láska válka dvou sobců, v níž se neustále bojuje o to, kdo bude mít navrch, tak se lidská společnost podobá džungli. Všichni, kteří vás obklopují, čekají na sebemenší vaši nepozornost, aby vás mohli porazit, chtít od vás něco, otřít se o vás, zanechat na vás jejich stopu. Na rozdíl od džungle, kde má člověk intelektuální převahu, před šelmami ho chrání oheň, v lidské společnosti je misantrop v pozici bezbranného zelenáče v obklíčení vlčí smečkou, která se na něho chystá zaútočit.

 

        Co označuje lůza za hodnotu, toho se Já štítím. Vždy nejlepší knihy byly zakazovány, na ty nejlepší filmy se sejde sotva hrstka zainteresovaných nadšenců, nejlepší hudební žánry doslova živoří po okrajích hlavních proudů, a tak je to i s nejlepšími lidmi. To byli vždycky misantropové, nikým neznáni a přehlíženi, chodili světem, plivajíce po lůze, neboť věděli, že hodnota, cena a popularita je výtvor pitomého davu; oni nečekali na projevy úcty od těch, jež nenáviděli, oni věděli sami, jakou mají hodnotu. Jen lůza se nevyvyšuje nad nikoho. Pravá hodnota každého tvora spočívá v tom, že vyvyšuje sebe nad ostatní. Pouze poskoci a otrocká masa se dovede snižovat. Každý má takovou hodnotu, jakou si sám přiznává. Jestliže se někdo hrbí samým sebesnižováním, má být snižován, ale kdo se vyvyšuje, má být vyvyšován.

 

        Moje přání k vánocům a k Novému roku: vše nejhorší všem lidem dobré vůle!

 

Nevím, proč se zachovávají staré tradice, folklórní zvyky atd. Nemám rád všechno staré a přežilé, co patří do hrobu, a ne, aby to svým mrtvolným zápachem otravovalo vzduch a kazilo tak hnilobou všechno nové a mladé v rozpuku. Příroda má ráda věčnou mladost. Proto naříkají starci, že už není nic tak jako dřív.

 

        Televize vysílala americký film Superman. Nietzsche se asi musel obracet v hrobě. Byla nám představena vyšší moralistická bytost, jakýsi kosmický Kristus, který přišel na Zem, aby hájil pravdu a spravedlnost.

 

        Kristus - nepodařený spasitel, který nespasil ani lidstvo, ani sebe.

 

        Mezi lidmi je to hrozné. Neustále jste vystaveni jejich snaze podrobit vás jejich vůli, a to buď silou, nebo citovým vydíráním.

 

        Copak by se našla společnost, kde by mě nikdo neomezoval, kde by po mně nikdo nic nevyžadoval, nementoroval mě, zkrátka, kde by se ctila moje osobnost?

 

        Není divu, že se tak rozmohl kult otroctví: zbožnění kolektivismu, vynášení lásky mezi lidmi a budování států. A jako výsledek i příčina zároveň, je naprosté pohrdání člověkem, jeho kreativními silami a jeho vůlí a pudem sobeckosti. Kdo nahlédl do základu civilizace - do špíny partnerských vztahů - tak, jako Já, ten uzná, jak je tam těsno pro orla s mohutným rozpětím křídel. Je to i moje asexualita, která mě zvýhodňuje před ostatním lidstvem, že mám sílu odvrhnout společnost a obrátit se k sobě, abych si vydobyl a užíval svobodu; že mám sílu praštit pěstí do stolu a vykřiknout:
        
"Neotravuj, nebo se ti zle povede!"

 

        Vědomosti, které mám, jsem nenabyl ve škole, ale až samostatným studiem dlouho po ukončení veškeré školní docházky, kdy nechuť ke vzdělání, vyvolaná donucováním, odezněla a Já pocítil potřebu zaplnit prázdný mozek vědomostmi podle vlastního výběru a zaměření.

 

        Lidstvo se sebou smýká od extrému do extrému, ode zdi ke zdi, tam, kde by bylo užitečné jít střední cestou; a zase, když je třeba být nekompromisní, tak si volí cestu váhavosti, nerozhodnosti, opatrnictví a opilého potácení. Taky přílišné filozofování vede k tomu, že se člověk zaplete do slov tak, až úplně pozbude schopnosti jednat.

 

        Antonymum pravdy: - "Svatá pravda".

 

        Všechny knihy, které kdy byly napsány, mají svá slabá místa, jen tahle ne. Není tu ani jedno přebytečné slovo navíc, díky tomu, že jsem nepropadl tomu ošklivému zlozvyku přepočítávat řádky na peníze. Není tu jediné místo, jež by nudilo. Jo, jo, je to tak! Když si chce člověk přečíst nejdokonalejší literární dílo, musí si ho sám napsat. Když chce člověk poznat nejmoudřejší filosofii, musí si ji sám vytvořit. A když chce někdo vídat jen samé dokonalé lidi, nezbývá než se obklopit samými zrcadly.

 

        Čtvrt století jsem nežil! Nikdy jsem to nebyl Já, vždycky jsem byl někým jiným, nebyl jsem svůj. Téměř čtvrt století, vyjma počáteční novorozenecké období, kdy jedině jsem se zabýval sám sebou a nekompromisně vyžadoval ukojení mých potřeb. Muselo se mi rozvinout myšlení, aby mě mohli oblbnout na dlouhá léta láskou a nesobectvím. Oblbnutí závisí na intelektu! Teď tu ale stojím zcela nový. Slupka výchovy a civilizace, kterou jsem ze sebe seškrábal, tu teď leží u mých nohou pokroucená a žerou ji červi. Ale tím víc jsem rozcitlivělý. Pronásledoval jsem Poznání s pomocí Odvahy a Poctivosti. Poznal jsem pravou povahu lidí, přírody a vesmíru. Nyní se mi hnusí téměř všechno, co jsem měl dřív z nevědomosti rád. Poznal jsem, že v přírodě není větší verbeže nad lidi, jež mě učili milovat - to bych žil radši se šelmami v džungli! Dostavila se ohromná prázdnota, ale hned jsem ji zasypal bohatstvím z mých vlastních zdrojů. Psychologicky jsem se oddělil od lidské verbeže, fyzicky, pokud je to vůbec možné, to musí jít ještě snadněji. Oslovili mě mým občanským jménem a to mi znělo tak cize, že mi okamžik trvalo, než jsem pochopil, že jde o mne.

 

        Jak jsem dříve rád četl! Četl jsem skoro všechno bez výběru. Dnes jsem zredukoval zájem o literaturu na nějakých sedm osm spisovatelů včetně mne. Ti mi ještě nelezou na nervy.

 

        A tak jsem teď sám - volný, a vidím, že jsem tohle vlastně chtěl od začátku, jenomže v rozletu mi bránila těžká koule, přikutá k mé noze výchovou, vštěpující mi altruismus, sebeobětování sebe z lásky k lidem.

 

        Nejsem žádný zpovědník. Mne samého by nikdy ani nenapadlo, abych byl tak bláhový a zaslepený a chtěl po někom vyřešení mých problémů, když každý problém můžu účinně řešit pouze Já sám, protože sám sobě nejlíp rozumím. Nikdy bych se nezpovídal taky z toho důvodu, že bych tím otevřel svoje nitro, čehož by mohli zákeřně využít moji nepřátelé.

 

        Co to je? Bůh? Neznám toho pána. Co po mně chcete? Jsem natolik chytrý, abych byl hloupý. Dejte mi pokoj s abstrakcemi. Jsou to vesměs pojmy, které jsou cizí mému Já. A jak by mi nebyly cizí, když jen spoutávají?

 

        Jóga je dobrá věc, pokud ji někdo neprovozuje 24 hodin denně. To se pak člověk stává jakýmsi náměsíčníkem, tupým stromem, čnícím na jednom místě. - Pro živočichy, jako je člověk, je dobré to, co je živočichům vlastní a přirozené: velké vzněty a vášně. - Chci meditovat a dlít v klidu a jen pozorovat okolí nebo se soustředit na svoje Já a na svoje tělesné funkce, ale chci taky vybuchnout, soptit a zmítat se v animální nenávisti!

 

        Jsem příliš moudrý, příliš odpovědný sám k sobě, příliš sobecký, příliš samolibý, příliš šťastný a nakonec i sám příliš božský, abych mohl věřit v ještě nějakého jiného boha.

 

        Není jiné východisko pro civilizované a přemnožené lidstvo než návrat k těm nejprimitivnějším technologiím (resp. k čistým technologiím) a než výrazné snížení porodnosti. Že to není jednoduché, ukazuje neschopnost průmyslově vyspělých zemí přestat znečišťovat životní prostředí a neúspěšné pokusy nejlidnatějších států Číny a Indie zastavit populační explozi ve svých zemích.

 

        Jak může teď někdo dělat děti! Vždyť je nad slunce jasné, že příští generace tady nečeká nic dobrého!

 

        Musím se hodně přemáhat, abych samou nenávistí nezačal vraždit. Až překročím práh snesitelnosti, odejdu pryč daleko od lidí, abych nemusel dál poslouchat jejich hlasy, které jsou mi tolik nepříjemné; a řekl bych, že to nebude dlouho trvat.

 

        Přijímám radši zlo života než dobrotivost věčného spočinutí. Uchovávám a pěstuji si své špatné stránky povahy (sobectví, nenávist a nespolečenskost) jako vzácný poklad. Vybírám plnými hrstmi z té nepřeberné pokladnice skvostů, abych uchlácholil nedočkavou smrt. Házím jednu perlu za druhou do jejího nenasytného chřtánu a odměnou mi je rozpuk jara v lidské nekonečné zimě, oáza zeleně ve všeobklopující vyprahlé poušti lidstva.

 

        A jako vědci, střežící své objevy před zneužitím verbeží, tak i Já si chráním svá tajemství a neodkrývám nikdy před žádným člověkem moje nitro. Na to mám dost rozumu.

 

        Kdo nedovede být sám, ten je vždy připraven ochotně snášet třeba i každodenní bití, ponižování a vorání s sebou, jen aby si ho někdo všímal. - Druhý typ někoho, kdo nedovede být sám, je ten, kdo zase potřebuje někoho bít, ponižovat a vorat s někým.

 

        Nejradši bych se rozběhl hned. Mé zraky se stáčejí za sluncem, na jih, do teplých krajin vína, datlí, fíků, pomerančů, mandarinek, oliv a vždy zelených macchií. Do země Olympu, mírných zim; do řeckých horských lesů s výhledem na moře a s otevřenou volnou cestou do Indie nebo do Afriky. - Chtěl bych se upamatovat a opět se naučit, co civilizovaní lidé zapomněli: naučit se nacházet obživu v šiškách, bukvicích, žaludech a v dalších lesních plodech; naučit se dobývat jedlé kořínky, jíst kůru stromů a jehličí, pokud jde o zimní období - v létě není o výživu nouze. - Chtěl bych získat, či spíše potvrdit znalost, jak se správně chovat za deště a v noci a v zimě. - Chtěl bych se umět vůbec pohybovat v divočině tak, abych přežil a hlavně, abych se dovedl úspěšně vyhýbat lidem.

 

        Návrat do přírody se vším všudy! Že je to nemožné? Říkám vám, že mě neznáte! Půjdu třebas až na hranici mezi životem a smrtí, abych zjistil, jestli je to možné, nebo ne! A když ne, tak to budu aspoň vědět z vlastní zkušenosti a nebudu moct říct, že jsem se o to nepokusil.

 

        Miluji život a nenávidím civilizaci. Maskot civilizace je pro mne panák v brýlích a v kravatě. Ten módní doplněk je pro mne totéž, jako kdyby někdo nosil na krku oprátku. A opravdu. Ten vztah kravata = oprátka je symbol krutě pravdivý. Miluji život, plný život, život, plný svobody, a ne pouhou umlácenou existenci (když ne rovnou smrt), kterou mi nabízí civilizace kolektivismu a ozónové díry. Kdo by prahnul po umírání? Nebojím se smrti, té nekonečné prázdnoty, ale chci žít. Ještě jsem nic neužil.

 

        Je mi snazší být snílkem či hrdinou či šílencem, než řádným občanem.

 

        Populární umělci jsou ti, jejichž díla si může každý vykládat po svém. Tohle nemá platit o mně. Filantropové by měli při četbě mých prací dostávat nervový záchvat. Nikdo si nesmí myslet, že to v podstatě myslím dobře. Nebyla by to pravda.

 

        Kdyby lidi tolik nebláznili za Ježíšem Kristem, nikdy by nemohl upoutat moji pozornost. Je to typicky lidské, že se takový chcípák mohl stát bohem. Stejně tak by si lidi mohli vybrat za boha kteréhokoliv chovance ústavu pro tělesně postižené nebo z ústavu choromyslných a mentálně retardovaných. Aspoň kdyby to byl kulturista... - u něho se ptačí mozek jaksi toleruje.

 

        Přichází doba, kdy stav životního prostředí na Zemi bude takový, že příští generace budou litovat, že se narodily a proklínat ty, kteří je přivedli na svět!

 

        Duše neexistuje. Všichni jsme jako listí na stromech: rosteme (kyvadlo se vychyluje na jednu stranu), abychom opadali (kyvadlo se vrací zpět). Listí zetleje a definitivně zmizí. Vyroste zas nové listí, ale už to není to, co minulého podzimu opadalo na zem. Žijeme, abychom žili, nic jiného v tom není. Když zemřeme, shnijeme a dáme tak život jinému životu, ale nikdy se žádné z našich Já nevrátí, tak jak se to vykládá v teoriích o stěhování nebo o vzkříšení duší. Kdo si tohle uvědomí, ten si teprve začne pořádně vážit života, toho ojedinělého a prchavého okamžiku (ve srovnání s kosmickým časem). Pak už je těžké mrhat s ním a zacházet s ním jako s trvalým kapitálem a rozdávat jej na všechny strany. Když na jaře uvidím první hmyz poletovat, je to pro mne zvláštně vzácné a cítím jakousi radost z jeho pozorování. Ale v létě, když je hmyzu moc, leze mi už na nervy. Možná, že kdyby lidí bylo málo, tak bych je nenáviděl míň nebo bych k nim vůbec žádnou nenávist necítil. A asi by ani nebylo proč je nenávidět, protože v malém počtu by nenadělali takovou paseku.

 

        Pro odstranění utrpení by bylo možné předejít předčasné smrti i těžkému životu: redukcí porodnosti. A je lepší udělat to dobrovolně, než čekat, až budou násilně působit utlačené síly, čekající jen na vhodný okamžik. Lidi jsou jak nerozumné děti, které se nacpou bonbóny, až je jim z nich špatně. Ale lidem se může dobře dařit bez toho, že by to dávali najevo hemžícími se caparty.

 

        "Kdyby všichni lidi..." = nejnesmyslnější hypotéza.

 

Příroda našeptává:
        "Množte se, ať váš rod se zvětšuje na věčnost."
Jenže nezáleží na kvantitě rodu, ale na jeho kvalitě. To každý jednotlivý příslušník rodu je nadán psychikou a nervovou soustavou, ne rod; ten necítí dopad mnohosti. Lidi jednají tak, jako kdyby to bylo právě naopak: jako kdyby rod mohl být šťastný, když se zvětšuje a jako kdyby jednotliví členové rodu necítili bolest ani štěstí.

 

        Odborný (neplést s odporný, prosím!) posudek zaměstnavatele na p. Soběslava Misantropa:
"Zaměstnanec je líný, nešikovný a kolektivu se stranící pracovník. Při jednání s nadřízenými projevuje nehoráznou drzost až hrubost, nemá úctu k autoritě. Je to neustále s něčím nespokojený fluktuant. Zvláštní znamení: Pozor, plive do obličeje!"

 

        Jen už začít, jen už začít! Ne, nezačínám dětinštět. Pouze si uvědomuji, jaká moudrost byla v tom neuvědomělém dítěti a jak zkurveně mnoho byly promrhány pozdější roky na internátě, na vojně, v práci i mezi punky.

 

        Nejhorší na tom je to, že lidi jsou nerozumní jako dobytek. Oni si budou stále víc a víc přivykat stále se zhoršujícím podmínkám. Přitom je ani nenapadne, že by se s tím mělo a mohlo něco udělat a že oni jsou toho příčinou. Nebude se jim to třeba líbit a budou nadávat (už dnes to dělají), ale zůstane jen u toho řečnění a nadávání. Budou se na to zhoršování dívat jen jako na špatné počasí, které prostě nejde ovlivnit, protože kdyby s tím chtěli opravdu něco udělat, museli by začít něco dělat s tou katastrofální přelidněností. A to by přece bylo v rozporu s jejich úctyhodnou láskou k lidem!

 

        Tak jsem si poprvé zkusil, jaké to je živit se jen tím, co poskytuje momentálně příroda. Odešel jsem z betonové kobky s prázdným žaludkem a zjistil jsem, že toho je žalostně málo, čím se můžu vykrmovat. Nejdřív jsem sáhl po šípkách, ale byly nahnilé. Rozebral jsem několik šišek, s tím výsledkem, že mi není jasné, jak to může někdo žrát. Jehličí se jíst sice dá, ale mnoho výživné asi nebude. Když se dostavil první nápor hladu, utišil jsem ho překvapivě snadno jednou větvičkou jehličí. V druhé půli dne přišel silný nápor hladu, projevující se hlasitým kručením břicha. Sáhl jsem opět po vyzkoušeném jehličí, ale musel bych ho sníst ohromnou spoustu najednou, aby dal žaludek pokoj.

 

        Mám další důvod, proč vypadnout a stát se tulákem. Říkají a myslí si o mně, že jsem cvok, ale Já si spíš myslím, že nemůže být nikdo psychicky silnější než Já. Kdo jiný by unesl to věčné špehování, to zasahování do mých záležitostí, do toho, co mám jíst, jak se mám oblékat, jak se mám chovat, to neustálé pronásledování, to páčení slov ze mne, to zadržování a otevírání mých dopisů, to schovávání mého pasu, než opravdu psychicky vyrovnaný misantrop? (…) Domácí kutil, z obavy, že zmešká můj odchod a nebude moct pronést marnou formuli o tom, že mi tady nic nechybí, nemůže dospat a téměř celý den obchází hlídku kolem mých dveří. Bojí se jít z domu, dokud nepřijde z práce Salomé a nevystřídá ho v téhle bohulibé činnosti. Jako kdyby mi mohli zabránit, abych odešel! Nezavírají v žádné místnosti za sebou dveře, aby mě náhodou nepropásli, až vylezu z mého pokoje a mohli hned kolem mne šmejdit a mluvením na mě pohnout mě taky k mluvení. Při tomhle by se každý normální člověk musel už dávno zbláznit! To, že jsem ještě nevzal sekyru a nepovraždil je tady, nerozmlátil celý byt a nepodpálil ho, za to vděčím Já i oni mé nadlidské duševní pohodě.

 

        Lidi jsou idioti z lenosti. Jsou líní přemýšlet. Nemají ani čas přemýšlet, protože jsou stále v kolektivu, jenž je zaměstnává bezduchou a prostomyslnou konverzací bez hlavy a paty. Jednodušší, než přemýšlet, je vstřebat informaci z hromadných sdělovacích prostředků nebo z podání od autority či ze sdělení jiného člověka, a to i při úplně banálních otázkách. Rčení "víc hlav víc ví" je přesná ukázka lidského sebeklamu. Je to návod k tomu, jak získat moudrost tisícihlavého a přesto bezhlavého stáda. Teprve v samotě se tříbí opravdová inteligence a moudrost, poněvadž misantrop jich nabývá samostatně od začátku až do konce, zná dopodrobna celý průběh jejich vznikání, z něhož může odvozovat ponaučení pro další otázky. Kolektivní člověk přichází k hotové informaci bez možnosti bližšího obeznámení a jeho inteligence se podobá inteligenci papouška. Bez potřeby a nutnosti přemýšlet degeneruje mozek, právě tak, jako degenerují všechny orgány, když nejsou používány.

 

        Lidi říkají, že práce šlechtí člověka. Hmm, podivné. Já si myslím, že tohleto tvrzení je jen další důkaz, jak lidi glorifikují svoje nedostatky. Práce je jen způsob, jak trávit čas a zahnat nudu.

 

        Rodiče, kteří chtějí autoritativně vládnout nad svými dětmi, nesmí připustit, aby byli viděni nazí (i obrazně) při dělání "prasečinek", jak to sami nazývají. Pak už by nemohli kázat o morálce.

 

        S lidmi jsem definitivně skončil. Unavilo mě reorganizování a reformování společnosti, což znamená obětovat se budoucnosti národa a hrát úlohu spasitele, který musí denně umírat, aby jiní mohli žít; který musí prohrát, aby jiní vyhráli. Neboť smrt je prohra a život je příliš prchavý, abych se ho vzdával bez boje.

 

        Jak kolektiv umrtvuje duševní činnost, to můžu dotvrdit - konec konců, kdejaký filosof si vychvaloval samotu. Než jsem se uchýlil do samoty, žil jsem v dlouhotrvajících stereotypech, celé měsíce jsem prožil v myšlenkovém bezvětří, takže jsem se nemohl dostat dál dopředu. Dnes takřka neuplyne den, abych neposkytl myšlence vývoj, každý den se ocitám v nějakém duševním dobrodružství.

 

        Čas dotvrzení se blíží a s ním i závěr mého vypravování. Prostudoval jsem z dostupných zdrojů co nejvíc informací a obeznámil jsem se se stavem přírodních podmínek všude, kam se dá pěšky dojít i jinde, mám rozvržený plán trasy, teoreticky mám promyšleno vše potřebné, právě se učím poznávat planě rostoucí divoké zeleniny. Teoreticky jsem připraven. Praxe má jen potvrdit nejvyšší vůli ve vesmíru. Nezávislost na civilizaci - to je to, čeho se nikdo z lidí dobrovolně neodváží. Jenom Já se do toho hrnu s nedočkavostí.

 

        Jestliže někdy pláčou (hlavně baby), není to ze soucitu s někým jiným, ale vždy jen ze soucitu se sebou samými. Oni nepláčou nad někým, ale nad sebou. Je to jen další z jejich druhů násilnické komunikace, další věc, vrhající mě do náruče antropofobie. Říkají tím:
        "Podívej, jak se soužím. Udělej pro mne něco!"

 

        Citem lidi nazývají další chloubu: lásku a přátelství. Co je však láska? Lidi si ji nemůžou vynachválit, ale je to nelítostný souboj dvou lidí o to, kdo z nich dvou bude mít vrch nad druhým. Mnohdy je to krvavá řež, kde vzájemné výčitky, žárlivost a snaha o absolutní obětování se jednoho pro druhého, o absolutní jeho ovládnutí, jsou zbraně, které můžou být jakkoli podlé. Láska, lidský cit, všechno světí. Láska je nejlepší doklad o vrozeném lidském sadomasochismu. Neboli:
        "Přivlastním si tě, miláčku, abych se ti mohl obětovat!"
        
A kdo jsou to přátelé? To jsou lidi, kteří se vám vnucují, považují za samozřejmé kdykoli vás obtěžovat, vetřít se k vám a organizovat váš život, vyhrazují si právo vědět o vás všecko a rozhodovat za vás. Jiné lidi byste v podobných situacích nakopali, ale přátelům je dovoleno vše.

 

        Lidi jsou pitomci, ale kdo jim chce vládnout, ten jim to nesmí říkat. Právě naopak: musí je přesvědčit, že kdo volí právě jeho, ten je nadán skvělou moudrostí.

 

        Věčně bych opěvoval katastrofu, která by jednou provždy vyhladila lidskou verbež. Kdybych byl Noe, shodil bych člověka přes palubu. Lidstvo je ubohé, slabé, zbabělé a zženštilé. Jak by taky ne? Civilizace je stejně stará jako matriarchát. O dalším vývoji lidské populace bylo rozhodnuto poprvé, když se tlustá ženská prdel usadila na jednom místě natrvalo.

 

        Musím nejpozději příští rok na jih, pryč odtud z tohohle průmyslového pekla, k rovníku, co nejdál od pólů, i kdybych měl požádat v nějaké chudé rovníkové zemi o azyl, jako environmentální emigrant.

 

        A tak než pohled na nějakého usmívajícího se pitomečka, snáším líp, když vidím opilce, válejícího se ve vlastních zvratcích. Aspoň tím vyjadřuje, že něco není v pořádku.

 

        Lidi jsou verbež a jako s verbeží se podle toho s nimi musí jednat. Je mi blbě ze vší té lidské sentimentality, hlouposti, romantiky, ze všeho toho vpravdě lidského. Chce se mi křičet!

 

        Kazatel, jenž by začal lidem kázat náboženství úcty k životu, k svobodě, k sobě, k individualitě, ten by si tím začal kopat vlastní hrob a lidi by mu v tom notně pomohli. Lidi mají totiž rádi, když jim někdo ukáže na nepřítele a jejich hnusné vlastnosti označí za svaté nebo aspoň za odpustitelné.

 

        Objevují se první pampelišky. Ještě jsem nikdy listy pampelišek nejedl. Ochutnal jsem je... a chutnají skvěle! Dokonce bych řekl, že mají lepší chuť než hlávkový salát! Na polovině desetikilometrového limitu jsem si lehnul do rašící trávy a nacpal jsem se těch pampelišek, až jsem krkal. Popadla mě chuť výskat a skákat: co je mi po civilizaci, mně stačí zelená louka!

 

        Je Den Země. Ve sdělovacích prostředcích se mluví o ekologii, o stavu životního prostředí a vypočítává se, kde a jak lidi ničí podmínky k životu. To je taky ale všechno. Ještě jsem neslyšel nějaké konkrétní řešení. Názor sem, názor tam, ale nikde řešení. Idealista viní materialismus, pobožnůstkář vidí chybu v ateismu; jedni si myslí, že by se měli lidi uskromnit, druzí říkají, že politici s tím mají něco udělat; ale nikdo neví, co.

 

        Navíc jsem nedodržel předsevzetí, které jsem si dal, že se budu živit jen tím, co nabízí příroda. Nejdřív jsem spásal pampelišky a petrklíče a ještě i jehličí, ale pak jsem dostal neodolatelnou chuť zajít si někam do hospody a dát si tam něco. Jsem opravdu odporný závislák; vidím to s tím Středomořím černě, nestojím za nic. Asi to nedokážu, nechci. Nemám to sebezapření, které by mi znemožnilo brát teď hned, když můžu. Zdá se, že celý můj hnus k civilizaci se omezí jen na každoroční letní čundry, dokud budu mít peníze nebo co prodávat.

 

        Ale třeba bych mohl inspirovat lepšího misantropa, který by dokázal, ať lehce, nebo se sebezapřením, to, co jsem původně chtěl Já.

 

        Stejně toho nelituji; bloumat krajinou, v každé vesnici se zastavit na občerstvení a rozbít stan a přenocovat, kdykoli se mi zachce - to mě uspokojuje, byť mi kazí dojem ty zkurvený boty; zrovna jsem ošetřil další čtyři puchýře! Proto jsem na zpáteční cestě, abych ta kožená mučidla vyměnil za hadrové boty. Jsem úplný chromajzl; samozřejmě, že zlobí levá noha, ta pochroumaná! Jestli ale mě budou tlačit i tenisky, tak se na to teda vyseru!

 

        Stejně, jako byl omyl, že jsem se učil a dělal nějaký čas jako automechanik. Představte si: automechanik, který nenávidí auta! Ó, jak jsem zkusil!

 

        Už po dvou dnech, kdy jsem byl pevně rozhodnut držet se stran výživy toho, co nabízí momentálně příroda, jsem poznal, že jednotvárnost pampelišek a šťovíků a kokošek pastuších tobolek není ten správný směr.

 

        Víra je souhrn všeho, co nevíme. Věřit znamená hovno vědět.

 

        Když jsem při cestě přes jednu vesnici četl nápis "Ježíš vstal z mrtvých, aleluja!", přišlo mi to už jen směšné. Lidi budou do smrti čekat na nějakého spasitele, ale pak poznají, že jediná jejich spása je smrt. Kdybych potkal někde Ježíše Krista, snad bych mu ze soucitu vhodil do jeho žebrácké mošny dvacetník, ale to je asi tak všechno.

 

        Žena je největší státotvorce. Zatímco muž myslí jen na kundu, žena myslí jen na založení základu státu - rodiny. Muži jsou bačkory, jimž ženy vládnou svými kundami. Každá žena ví nejlíp, jak přivést muže k "rozumu": Když "zlobí", tak ven z její ložnice! Po dlouhém půstu muž udělá ženě, co jí na očích uvidí, pod příslibem udobřovací mrdačky a ještě může té "dobrotilce" děkovat, že ho neudá pro znásilnění. Najít si jinou náhradu v jiné ženě si on pod hrozbou rozvodu, a s ním spojených tahanic o majetek a o děti, pěkně rozmyslí. Žena není ještě státem sdostatek oceněná. Muž vidí v ženě jen kundu s nožičkama, kdežto žena vidí v muži cisternu spermií; a to má pro tvorbu státu klíčový význam.

 

        Ty doby, kdy jsem se nejdřív krčil a odevšad trpně očekával rány a ústrky a potom utíkal do ústraní, jsou pryč. Lidi jsou silnější, to nepopírám, ale jen proto jsou silnější, poněvadž jsou v přesile. Lidi jsou verbež a jsou silnější než Já - proto je taky nenávidím, jinak by mi byli lhostejní. Styk s nimi rozhodně nevyhledávám, právě naopak, ale když jsou všude rozlezlí a Já neujdu setkání s nimi, můj kodex chování k nim už není ustrašený, jako býval dřív. Drzost, smělost a tvrdost jsou teď moje hlavní opory. A když je ta verbež nepříjemná, nevadí, Já budu nepříjemný ještě víc! Hlavně nesmím dát najevo strach a respekt, nebo jsem ztracen. (…)
Dřív jsem nastavil tvář, potom jsem utekl a teď zatínám pěsti nebo vytahuji kudlu. Stalo se mi už několikrát, že jsem si někde postavil stan a šel okolo nějaký Parchant Hajzlovič:
        
"Kdo vám (ti) dovolil postavit si tady stan?"
        
Teprve samota, v níž musím spoléhat jen na sebe a rvát se sám za sebe, neustále hájit moji anarchii a svobodu, mě zmužila. Můj stan - můj hrad! Ode dneška budu na podobné nesmyslné popichování s cílem potrápit odpovídat vyzývavě a arogantně. Příkladně takhle:
Parchant: "Kdo ti dovolil postavit tady stan?"
Já: "My si tykáme?" (vytahuje mnohoslibně kudlu); nebo:
Parchant: "Kdo vám dovolil postavit tady stan?"
Já: "Jak vám! Ty vidíš, že by nás tady bylo víc?? Já jsem tady sám!"; anebo:
Parchant: "Kdo vám (ti) dovolil postavit tady stan?"
Já: "OSN, když se tak blbě ptáš, ty sráči!"
        
Opravdu jen málokdy najdu takové místo pro stanování, aniž by se v blízkosti nepotloukala verbež. To něco signalizuje. Antika měla zřejmě víc pochopení pro filosofy. Takového Diogena by dnes Alexandr Veliký nelákal do paláců, ale asi by se ho rovnou zeptal:
        
"Kdo ti dovolil postavit si tady ten sud?"

 

        Je mi na blití, už i když se začtu do předcházejících stránek! Misantropové nepíšou knihy! Ale kdybych moralizoval, znamenalo by to, že věřím, že se lidi můžou změnit - a v to právě nevěřím. Nevěřím taky, že se zbavím - že mě lidi zbaví - mého timor populi. Sere mě, že je lidí jako sraček? Ale podívej se do bible, co si tam napsali svatým písmem!: "Bůh řekl: Rozmnožujte se a zalidněte Zemi."

 

        Člověk - pán ohně a zmaru (žáruzmar) - je pro mne zlo, které nemůžu změnit. Ledaže bych se chtěl stát filantropem. Ale to ne: než se k nim přidat a pozbýt, zradit svoji identitu, raději "chci" snášet "zlo" misantropismu! Ta námaha, udělat ze sebe lidumila, by za to nestála.

 

        Čí je to zásluha, že se furt cítím nesmrtelný jako bůh? Není to tím, že mě ještě život tolik baví? Ano, říkám to znovu:
        
Je v mých silách být nesmrtelný!

 

        Když vidím pláž, plnou grilujících se lidských těl, vybaví se mi souznačný obrázek: stádo bučícího a přežvykujícího dobytka, povalujícího se na louce.

 

        "Mohl bych se o vás opřít? Víte, mně se o té holi špatně jde."
        "Kdybys nebulíkoval, kriple! Zahoď ten klacek, prašť se do nohou, dej si kolečko kolem parku a uvidíš, jak se ti půjde!"

 

        Byrokrat z kanceláře sedí osm hodin shrbený za stolem, a když se večer snaží neohrabaným poklusem kolem paneláku shodit pupek, je ta hodinka sportování stejně málo.

 

 

Poslední revoluce myslí

Část první: Nenávist

        Láska, to znamená přehlížet nebo omlouvat slabiny a nedostatky. Ale člověk je slabý a nedokonalý.

 

        Náboženství je odpovědné za nesprávný, neřkuli zvrácený vývoj lidstva! Neboť pošpinilo do základu mozek a ochromilo myšlení. Svým nesprávným pohledem na svět a zcela chybným výkladem jevů, jež nás obklopují, natolik zkomolilo soustavu hodnot a výchovu, že člověk se nerodí svobodný, ale rodí se již svázaný závazky vůči rodičům, příbuzným, kolektivu, státu a morálce.

 

        Náboženská morálka, i přes svoje opačná tvrzení s líbivými frázemi o lásce, stojí u zrodu vší špíny a nízkosti vztahů mezi lidmi.
        
Dokonce i přesvědčený ateista se nevědomě chová podle jemu skrytých starodávných náboženských atavismů! Nadešel čas založit je do muzea na posměch všem budoucím šťastným generacím!
        
Spousta náboženských dogmat je přesným opakem pravdy. Například není pravda, že Bůh stvořil člověka, ale naopak: člověk stvořil Boha ze strachu před samotou. Není pravda, že duše je věčná a hmota pomíjející, ale naopak: jen hmota je věčná. Pojem nesmrtelné duše je vyjádřením strachu ze smrti.

 

        Křesťanské náboženství říká:
        
"Trpíte? Ježíš Kristus taky trpěl za vaše hříchy."
        
A co je mi po tom, že krvelačný dav ukřižoval jednoho náboženského blouznivce? To je sice ohavné, ale ještě to neznamená, že všichni budeme skákat na kříž také, jenom proto, že onen ukřižovaný syn neznámého otce byl zbožňován a tvrdil, že je syn boží. (Ale kdoví jak to bylo.)

 

        Člověk může dokázat všechno, když chce - a může chtít všechno, když to dokáže.

 

        Je to tak - kvůli své slabosti lidé utíkají do snů, z kterých se jednou stejně musejí probudit, místo toho, aby silou vůle nemilou realitu změnili k lepšímu a učinili tak jednou provždy konečně tento jediný svět obyvatelným.

 

        Když se podíváte na výklady starověkého a dnešního náboženství, zjistíte, že se liší a mnohé se v nich změnilo. Dnes se už nezapalují při bouřích svíčky v oknech. Přišlo se na to, že hromy a blesky nesesílá na zem žádný rozhněvaný Hospodin, ale že jde o výboje atmosférické elektřiny. Středověk zcela realisticky zobrazoval peklo i s čerty, které budilo hrůzu věřících. Dnes je na pojem pekla nahlíženo spíše jako na metaforu. S "nebem" se to má zrovna tak. Náboženství dělá ústupky. Po vítězství síly vůle nad vůlí k moci, po vítězství Poslední Revoluce Myslí, bude náboženství navráceno tam, kam patří - do alegorické zahrady nespoutané fantazie, nikoliv však do praktického života!

 

Část druhá: Odcizení davům

        Ze svých duševních výšin Misantrop hřímá: "Nenávidím, tedy jsem!"

 

        Nejčistší energie je ta nespotřebovaná.

 

        Misantrop nenávidí lidi, ale nesmí se jich bát, i když by bylo proč. Naopak dbá na to, aby se lidi báli jeho, protože jedině tak je možné, aby ho nechali na pokoji.

 

        Zdraví udržuje jen naprosté a bezvýhradné přesvědčení o zdraví. Toto přesvědčení však musí vycházet z nás a z nikoho jiného a musí být tak samozřejmé a automatické jako dýchání nebo činnost tlukoucího srdce.

 

 

Krev a sperma

Nic není velké, co není pravdivé

 

        K plození také potřebujete vhodného partnera, kterému s důvěrou předáte svůj genetický materiál. Bytost s vysokými požadavky a neobyčejnými vlastnostmi takového partnera těžko hledá. Je jich totiž jako šafránu. Jen těch obyčejných je všude dost, a o ty není co stát.

 

        Moje místo je tam, kde rostou banánovníky. Tak jako jiní zajdou na panáka, Já zajdu pro banán. Tak jako jiní jsou stálými hosty putyk, Já jsem banánový štamgast. Jsem úplný banánožrout!

 

        Kdo je skutečně silný, ten nepotřebuje v panické hrůze do všeho kolem sebe mlátit. To je spíš známka ztráty jistoty o své domnělé síle. Skutečně silný a sebou jistý si může dovolit dávat milost. Teprve tak projeví skutečnou sílu.

 

        Voliči se skládají ze samých individuí, jimž by se mělo správně odejmout volební právo a s jejich hlasy by měli mít právo disponovat ti, kteří nikdy zásadně nevolí, protože si dovedou vládnout sami.

 

        Kdysi jsem se rozhodl: než živořit, to radši zemřít, ale nejdřív zkusím změnit živoření na Život.

 

        Na utrpení není nic velkého, ani neočišťuje - naopak: utrpení je úděl těch nejnižších, vždyť ostatně trpět pod tíhou břemene dokáže každý mezek; utrpení poskvrňuje každý život.

 

        A tak jestliže bloudíš v labyrintu záhad a nemůžeš najít cestu tam ani zpět, můj buldozer primitivismu už se sune vstříc jeho rozpukaným zdem. Ten buldozer smrdí a vydává ohlušující rachot, ale bludiště se mění v sutiny a ty už vidíš znovu světlo vysvobození.

 

        Krásný člověk je rarita, vyskytující se tu a tam, jeden mezi tisíci.

 

        Spokojenost je hrob vývoje k lepšímu.

 

        Tohle je má finální myšlenka: Život sám o sobě nemá žádný smysl. A život, v němž musí být strádání a palčivá bolest, byť v nejnepatrnějším množství, takový život je už úplně absurdní.

 

        Zabil bych se, kdyby mi pohled na okolní živé automaty z krve a spermatu, při srovnání se mnou, nedával iluzi, že jsem vítěz. Avšak pravý vítěz je ten, kdo vůbec nemusí bojovat.

 

        Jestliže k životu patří násilí a utrpení, pak každý, kdo může, život nerozmnožuje. Jedině tak je možné alespoň trochu dát tomu končícímu životu bez následovníků velikost.

 

 

 

Zpátky ke zvířeti

1993 (28 let)
        Při všem tom obviňování mužského temperamentu z krvelačnosti se však zapomíná na to, že jsou to právě baby, které první ječí „zabít, zabít", když ve své domácnosti uvidí nějakou myšku, pavoučka a podobně.

 

        Mimochodem, zdá se mi už zbytečné pořád dokola polemizovat s psychiatrií, když už i široké lidové masy (a to je co říct!) se psychiatrům posmívají, nečiníce pražádné rozdíly mezi léčitelem a léčeným.

 

        Cyvylyzace poskytuje človjeku práci a sport, náhradou za ztracený napjatý dobrodružný život v džungli. Ale práce je ničení životního prostředí a vrcholový sport ničí tělo sportovce, přesně podle oblíbené povídačky „sportem k trvalé invaliditě".

 

        Cyvylyzace nedala, ani neubrala človjeku nic, co by neměl v džungli. To přinejmenším. Spíš se však kloním k názoru, že cyvylyzace bere požitky a dává zbytečné potřeby.

 

        Málokdy si musím připomínat, jakou nemožnost vyžaduji, vyčítám-li ledům, aby ctili osobní svobodu zvířat. Človjeku je totiž svoboda tak cizí, že to může přinejlepším dotáhnout nanejvýš k nějakému tomu anarchistickému sdružení. K opravdové volnosti však nedospěje. I když mluví, ach mluví, o anarchii, pořád však o ní jen mluví; svobodný, volný, divoký není nikdo z těch členů tohoto náboženského směru. Ano, náboženského, protože má své svůdce, své ubohy, své svatoušky, a příznačný je pro něj i onen nedostatek smyslu pro realitu.

 

        Anarchisté budou celý život živořit a „bojovat“ proti systému a nakonec chcípnou ve stejných okovech, s jakými přišli na svět, aniž by se cokoli změnilo. Většina z nich bude muset po celý život pracovat pro systém, aby se sami uživili. Budou plodit další ubožáky (jako to dělá jejich svůdce Jakub Polák), kteří se stanou stejnými otroky systému jako jsou oni sami. A nakonec vstoupí ke komoušům, protože si uvědomí, že bez státu se žádná společnost neobejde, jak si to svého času uvědomil bývalý anarchista S. K. Neumann, který se stal komoušem.

 

        Nicméně Já, kdybych měl moc, zakázal bych ledům vytáhnout paty z měst a vesnic, protože když jdou do přírody, tahají s sebou tu svoji cyvylyzaci. Na okrajích lesů bych postavil hlídky a pak by to šlo ráz na ráz: Chceš jít dál do lesa? Tak boty dolů, jako když jdeš do orientálního chrámu, hadry dolů, abys neměl kam schovat sirky, a můžeš jít! Konzumní roboti se vždycky vrátí ke svým strojům a nákupním střediskům.

 

        Je třeba si uvědomit, že v normálním světě - tedy ve světě divokých zvířat, a ne ve světě ledů - je normální být silným a zdravým jedincem. To je základní protiklad ke světu ledů, kde každý druhý človjek je nějak nemocný a každý třetí slaboduchý (to jsem si nevymyslel, to jsou oficiální čísla!) - a ještě nejsou započítáni věřící mezi slaboduché!

 

        Zvíře se neptá: „jsem dost silné?", protože silný jedinec se nikdy nestrachuje, jestli má sílu. To je vlastností slabochů, že pochybují o své síle. A proč pochybují, proč se ptají? Protože VĚDÍ, že sílu nemají!

 

        Oni si myslí, že život jim byl dán shůry jako cosi nedotknutelného, jako posvátný dar od neznámého dobrodince a že je to vždy hrozná nespravedlnost a světoborné neštěstí, když někdo z ledů předčasně zcepení. Tento vlezlý pobožnůstkářský omyl přetrvává ještě i u naprostých neznabohů.

 

 

Z poustevníkovy lesní moudrosti

        Bohužel, život lidský je již tak komplikovaný, že každý, kdo hodlá žít jako člověk, stane se, musí se stát také komplikovaným. Ale téměř nikdo se zde nerozhoduje: nechávají se unášet proudem. A veškerá volnost je ta tam. Nikdy nevychovám dětí. Nesmrtelnost si každý zajišťuje jinak: zvířata plozením potomstva, filozofové svými díly. I kdyby nebylo mých "sedmera knih", přece je už jenom samotný můj život uměleckým dílem!

 

        Že člověk létá do kosmu - a nevím, co tam pohledává - je pro mne bezvýznamné. Význam má pro mne taková chytrost, jež umocňuje požitek ze života. A když budeme hodnotit chytrost, to jest inteligenci podle mých kvocientů a podle mých testů, jež testují radost ze života, tento základní parametr chytrosti, tak nejchytřejší nám vyjde valná většina zvířat, včetně mne, a člověk bude se svou neurotickou existencí na posledním místě.

 

        Víra v nesmrtelnost je typický lidský přáníotcemmyšlenkismus. Lidský duch si staví z karet osudu vzdušné zámky, kde se hodlá ubytovat po smrti, ale když nastane nebezpečí "stěhování", bojuje o život tak, jako se bojuje o nenahraditelný majetek. Bojuje a v nastalém chaosu se vynořuje jediná jistota: teď a nikdy dřív pak člověk nevidí zřetelněji, že tento život je poslední naděje, o kterou tu jde. A vzdušné zámky? Ty se hroutí jako domeček z karet, když hrozí nebezpečí, že život by se mohl odebrat do místa, po kterém je neslušně pojmenovaná tato hra s kartami... Všude, kde jsem potkal něco živého, bránilo se to smrti. Určitě by to tak nebylo, kdyby měl život tak nepatrnou hodnotu - jen jako přechod na druhý břeh. Každý, kdo věří v lepší posmrtný "život" tedy vlastně dokazuje, jak málo si váží pozemského života. Život mu musel strašně ublížit! Ale je to vždycky jenom jeho chyba: Proč nežije lépe, proč nevychutnává život (jediný život!) plnými doušky; proč neužívá všech rozkoší, jež i na bolest dávají zapomenout? Ach, žít je velké umění! (…) V okamžiku smrti každý prohlédne a náhle vidí zázračně, průzračně čistě, že jeho víra byla pouhým klamem; náhle se probudí ze strašného, nebezpečného snu a již nikdy si nesplete noční můru s bděním. Každému, koho napadne tato chorobná myšlenka na "život po smrti", bych doporučil toto: Jdi se projít ven do lesů, zadýchej se, nadýchej se čerstvého vzduchu, sedni si do větví mohutného stromu a pozoruj přírodu. Zaposlouchej se do zvuků ticha lesní samoty a jsi-li dost vnímavý ke krásám světa, jeho ohyzdnosti ti nebudou ničím a ty se zastydíš ve skrytu své duše, ohlédneš se, jestli tě někdo poťouchlý a zvědavý nepozoruje a se slovy: "To jsem byl ale blbec!", si vrazíš takovou facku, že se rázem ještě jednou probereš!

 

        Už dlouho si kladu otázku, čím to je, že nejhorlivější vyznavačky náboženství jsou staré báby. Snad je to tím, že když už nemohou darovat život, propagují alespoň smrt v myšlenkách; obrátí se zády (ne-li něčím horším!) k životu a vrhnou se na "víru". Od starých bab se vlastně nic jiného nedá čekat: Za mlada si užívaly a teď, když jim ochabující smysly nedovolují prožívat rozkoše jako dřív, změní se i jejich vnímání světa. Stanou se z nich morální nestvůry, které vidí za vším Satana.

 

        Manželství - to je samé: "Tohle je třeba zařídit, tam je potřeba zajít, děti potřebují toto, manželka potřebuje tamto, málo vyděláváš..." A pak: dovedete si to představit, samotáři? Ani den nebýt sám!

 

        Usedlý způsob života je přirozený pro ženy, ne pro muže. Muži na loveckých výpravách nikdy nemuseli udržovat pořádek - uklízení je ženská práce! Její pohyby jsou při tom dokonce i ladné, kdežto pozorovat ženu v přírodě znamená pozorovat - nemehlo.

 

        Kdo odchází z lidské společnosti pobodán miliardami morálních sosáků, kdo odchází od lidí do ústraní samoty, s oteklou duší, často si vyslouží nespravedlivé přízvisko "zbabělec".

 

        V přírodě se ostří všechny smysly v civilizaci otupělé. Tady prožíváš všechno naplno, tam jsi jako ve skleněné rakvi.

 

        "A co tam v tom lese pořád děláš?" A co děláte vy - doma? Les je můj domov. Dělám tady všechno, co dělají lidé doma, nebo co bych dělal doma Já, kdybych měl domov v městském bytě. Není to žádná záhada. Nedělám nic tajemného. Někdy nedělám nic. Někdy se nudím. Ale je lepší se dobře nudit, než špatně se bavit.

 

        Rád se dívám na veverky, jak skáčou ve větvích a jak šplhají po kmenech stromů, pasu se na malinách se srnami. Mám mnoho nezapomenutelných "blízkých setkání". Také s liškou na pět kroků!, s datly, se zajíci a s lasičkami. Jak jsou všechna ta dokonalá zvířata krásná! Ale co je dokonalé, to je krásné. Stačí tu jen být a odlesk tolikeré dokonalosti zjasní i vás. A pokud tu žijete, jste i vy krásní a dokonalí. Nejdřív, pravda, trochu zarostete mechem, ale to nic, to jen chcete zapadnout do vší té drsné nádhery - nechcete tu přece být jako pěst na oko! Nemám tu rádio ani magnetofon, ale zato mi zpívají ptáci, šumí déšť, šelestí listí ve větru - a to je ta nejlíbeznější hudba.

 

        A Já patřím do lesa každým coulem! Nejenže mi v lese nic neschází - je to tady po všech stránkách lepší! Co může být lepšího? Život uprostřed přírody, v zeleni, blahodárné pro oči; na čerstvém vzduchu, nezkaženém lidským dechem (…).

 

        Kdo je duchovně čistotný, nerad se nechává špinit duchovní všudypřítomnou špinavostí lidí. Nikdo není dnes již tak čistým mořem, aby se v něm tato špína beze stopy rozplynula - vždyť i oceány jsou špinavé, zasviněné, začlověčené od lidí!

 

        V životě má každý na výběr: buď být svobodný, ale bez pomoci, anebo být zajištěn a pojištěn - a být otrokem.

 

        Dostane-li se nám cizí pomoci, ztrácíme tím i jakoby kus duše. A právě bez tohoto kousku naší duše nejsme již tak půvabně celiství, protože naše hrdost špatně snáší, vidí-li nás někdo cizí slabé, nemocné a trpící.

 

        Ach, jak je svět dokonalý! Již mne zima nevyžene z lesa! Čím to? Mám se podělit o svou radost? Mám na rozdávání? Ó, mám tolik radosti, tolik veselosti, tolik dychtivých pohledů do budoucnosti! Odlétám do tropů, přátelé moji! Odlétám jako vy, ptáci, do teplých krajin! Již navždy do teplých krajin, druhové moji! Život je nádherný!

 

        Země ochraňuj mne! Chraň své nejzdařilejší dítě, na něž můžeš být právem pyšná! Chraň svého milujícího syna! Tys má pravá matka! Jak jsou, na rozdíl od Tebe, jiné matky macešské! Milují více Boha, než krev své vlastní krve (…).

 

        Koho "zázrak života" vždy znovu udivuje? Není to snad ten, kdo zná život nejméně? Co je to vlastně "život"? Vždyť je to jen chemická reakce!

 

        Pospolnému člověku by toto nespolčování stejných přátel proti stejnému společnému nepříteli připadalo neekonomické. Je však třeba si uvědomit, že nás je málo. Přímý frontální útok není pro nás možný.

 

        Ano, existuje-li ďábel, pak je jím člověk rodu Hovno Sapiens. Hovno rozumné! Je hrozné, brání-li se hovno zetlít a hromadí se nikým a ničím neuklízeno!

 

        Svítá na lepší časy. Člověk již nepatří budoucnosti. Dělá nám nesmírnou radost, jak vyhnívá jeho kořen zaživa, jak předpokládá ještě, ale jak již nerozhoduje.

 

        Máme-li se shodnout na jednotlivých atributech božství, pak jsou to jistě tyto vlastnosti: suverenita, všemocnost a vševědoucnost, jakož i vzor zdraví, krásy, síly a nezkažené životní moudrosti. Ó ano, zvířata a rostliny jsou těmi nesčetnými bohy, obývající a proteplující náš božský svět, kteří ukazují blouznivcům a svým mladším bratříčkům s přerostlými zkaženými mozky, jak se má žít, jak se má život vychutnávat.

 

        Co potřebuje znát "Vševědoucí Bůh"? Kdo, s kým a za kolik, každou titěrnou, nechutnou maličkost ze soukromí svých poskoků. To jsou mi božské zájmy! Starat se o takové bezvýznamné věci, o takovou sprostou verbež!

 

        Není mým přítelem ten, kdo při pohledu na partu dřevorubců při práci necítí potřebu vzít samopal a všechny je bez milosti pokosit jedinou oslavnou salvou!

 

        Je to bezpochyby lenost a nepopiratelné charakterové vady, co žene lidi do chomoutů a pod čepce, nikoli obyčejná starost zvířete o přežití své rasy. (…) K manželství je nejlépe ustrojen takový debil, jenž je sám sobě protivný, a tak chce na sebe zapomenout, a jenž je líný a pohodlný, a proto chce vést nadosmrti nudný usedlý život.

 

        Člověk vymyslel hodně věcí a idejí. Všechno, co neokopíroval od přírody, nestálo za nic.

 

        A když přece nějaký člověk ztichne navždy, ostatní za něj začnou řvát dvakrát tolik. Ach ne, tolik hluku, co se kolikrát nadělá kolem jediného lidského hajzla, jenž už sám nikdy žádný rámus neudělá. Kdybychom měli dělat takový povyk nad každou zemřelou či brutálně zavražděnou živou bytostí, byl by z toho tak ohlušující kravál, že by musel veškerý život na Zemi zaniknout.

 

        (…) potupné okolnosti našeho narození, - myslím tím přítomnost všelijakých doktorů, knězů, úředníků a podobné verbeže (…).

 

        I když to tak zvenčí nevypadá, ženy jsou mnohem hrubší a tupější než muži - alespoň co se vnímání vlastní bolesti týče. Ženu můžete týrat a mučit od rána do večera a druhý den zas a zas, - necítí nic. Můžete ji řezat hlava nehlava a opět necítí nic. Ba právě naopak. Spíš je za to ještě vděčná a prohlašuje se vší svou vážností a hlubokostí právě zjitřeného citu: "Konečně ses vyjádřil, miláčku, já už jsem si začínala myslet, že mě přestáváš mít rád..." - A snad z ní tím mluví celá věkovitá zkušenost všech žen, jež si chtějí udržet svého samce. Neboť právě takové ženy, a ne jinaké, muži milují ze všeho nejvíc. Ke své škodě ovšem, ne však nepochopitelně. Nevědí, hlupáci, nic o tom, že si tím přivazují na krk jen jakousi umělou ženu-pannu z masa, kostí a především tuku, nakynutou buchtu, která je ničím neinspiruje, ničím nefascinuje, k ničemu nestimuluje, nýbrž jen popuzuje svou hloupostí, dotěrností a nesamostatností.

 

        Vše, co škodí člověku, to prospívá přírodě.

 

        No nezabili byste ty houbaře?

 

        Všechny politiky zabít. Šťastná to doba, která si uvědomí, že nejškodlivější druh nejškodlivějšího tvora na Zemi je politik. Hned, jakmile by malý klouček projevil přání stát se politikem, aby mohl lidem, zvířatům a přírodě přinést zákon a pořádek, měl by být okamžitě zlikvidován u řezníka a jeho zkažené maso předhozeno psům. To myslím doslova a smrtelně vážně a ani tentokrát to není nadsázka. Politik je největší parazit. Zabít každého, kdo by vyřkl "No comment". Ubít, ukamenovat každého, kdo by řekl: "Zvolte mne a já vás zbavím vašich problémů."

 

        Už žádná mírová hesla, už žádné květiny v hlavních ostře nabitých zbraní, už žádné trpělivé snášení ran! Může to trvat deset, dvacet, sto let. Mám dost času. Ale jednoho krásného letního dne, až nebude na obloze jediný mráček a třicet stupňů ve stínu, Já vystoupím z toho stínu a vychutnám si to. Bude to chladný, do nejmenších detailů promyšlený, dokonalý zločin z rozumu, žádné afektované šílenství jednoho temného okamžiku. Bude to sváteční čin, posvícení, oslava slunce. Vyberu si jednoho jediného človíčka - a pomstím se na něm celému lidstvu. Nejprve mu vezmu svobodu, aby zažil pocit zvířete v zoo. Pak mu vezmu sebeúctu - tu směšnou lidskou pýchu, jíž předchází pád a s níž se člověk hrdě hlásí ke svému lidství, domnívaje se, že stojí na nedotknutelném vrcholu potravního řetězce. To vše pošlapu a řeknu mu proč. Tím ho připravím o iluze. Možná pochopí mé důvody, možná se bude považovat za oběť šílence. Nechci nějaký zasraný pochopení, na to už je pozdě. Chci pomstu! A pak tu zbědovanou, všemožným mučením, týráním a ponižováním, dobytku podobnou bytost, živořící ve vlastních výkalech, nemilosrdně, ale pomalu zabiju.

 

        Za třetí světodějný podvod lze bezesporu označit "všeobecné hlasovací právo". Právo být zmanipulován médii, okolnostmi a vlastní hloupostí zvolit si někoho nebo nějakou politickou kliku, aby rozhodovala za vás. Kterákoliv senilní baba a spol. pak tvoří volební lůzu, která si vybere ze tří nebo čtyř názorů na to, jak vést stát, a vítěznému názoru se pak musíš podřídit (nebo by chtěli věřit, že se mu budeš podřizovat). Nikdo nehledí na to, že s tím nechceš mít nic společného, nikdo se neptá na tvůj názor.

 

        Kamiony křižují Evropou z jednoho konce na druhý, převážejíce jablka, ale proč, když v každé zemi rostou jabloně?

 

        K smíchu: komunismus poražen židovskou ideou o multikulturní, multinárodní syfilitické grupě, skoro bych se nebál říct "o židovské promiskuitní pouliční směsi".

 

        Po pobytu mezi lidmi vždy spěcháme do ústraní, do samoty, s hudbou ve sluchátkách, jako pomůckou v obraně proti dobrému člověku.

 

        Ti, již cítí potřebu se družit, a ti, již považují svůj verbální průjem za zajímavý, neboť nechtějí nikomu upřít právo znát každičkou hloupost, která se zrodí v jejich pošetilé mysli, jsou odkázáni na mělkou společnost jim podobných idiotů, jichž je všude dost, kdežto ti, jejichž duše je hluboká jako studna a za normálních okolností by bylo pro každého potěšením s nimi setrvat v moudrém a vtipném rozhovoru, stěží nacházejí sobě rovné, neboť jich je tak málo...

 

        Takový alkohol např. je bezesporu droga společenská. Po pár pivech má člověk chuť se družit, přátelit, milovat, mnoho mluvit a podobné nechutnosti, zpravidla bez výběru. Ženy se po něm zdají přitažlivější. Ale je po něm špatně od žaludku, bolí z něj hlava a ani nechutná právě nejlépe. Alkohol zabíjí a dělá z lidí trosky a pitomce. K čemuž vlastně ani ten chlast nepotřebují... (…) Alkohol dělá z lidí ještě větší debily, ještě větší lidi. Střízlivý člověk, který se něčeho nebo někoho bojí, je jakžtakž snesitelný, ale opilý člověk ztrácí veškeré zábrany.

 

        Nechápu celé ty moderní generace revolucionářů, od beatniků přes hipíky až po punky, jejichž jediným cílem bylo se zpít, zkouřit a zfetovat za zvuků sice mnohdy geniální hudby, činíce se tak ovšem nepoužitelnými pro establishment, ale také sami pro sebe a pro své ideály.

 

        Hudba mě naplňuje těmi nejvznešenějšími pocity. Jitří mou duševní energii a je sytičem mé nadlidské inteligence.

 

        Proč jsem samotářem a starým mládencem z přesvědčení? - Většina lidí má tak nechutné zlozvyky a tak odporné názory, že je lepší být sám. Nejenom proto, že je samota-svoboda prostě krásná, ale hlavně proto, že každý člověk je se svými malými city a malichernými a sobeckými problémy obtížný jako hmyz. To všechno, a ještě mnohem víc, způsobuje to, že se každá vznešená povaha necítí dobře, je-li nablízku nějaký člověk.

 

        Všechny ty krásné vynálezy a objevy, na něž je nezaslouženě pyšný i ten nejposlednější idiot, všechna ta vyšší kultura, jíž beztak průměrný člověk nerozumí, byla vytvořena duševními velikány, génii vyššího rozumu a nedosažitelné inteligence.

 

        Spíš projde velbloud uchem jehly a kráva buvola bude recitovat Rimbaudovy básně než Člověk pochopí přirozenou bezbožnou podstatu vesmíru!

 

        A ani to není tak směšné jako Člověk, jenž týrá-li či zabíjí-li někoho jiného, nazývá to "vědou" resp. "přírodním zákonem", avšak zkřiví-li jemu někdo jediný vlásek na jeho olysalé hydrocefální palici, je to "donebevolající zločin a nespravedlnost".

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava