Založit webové stránky nebo eShop

Niccolò Machiavelli: Vladař

 

Vybrané myšlenky a pasáže

 

        Neměli bychom zapomínat, že možné protivníky buď musíme zahrnovat laskavostmi, nebo je zničit, protože za malé urážky a za malá příkoří se mohou ještě mstít, za velké však už nikoli.

 

       Počítáme-li s něčím předem, máme čas si všechno rozmyslet a zavčas jednat. Když se však pohroma nečekaně přiblíží, bývá už na lék pozdě. Jak říkají lékaři o souchotinách: zpočátku je nesnadno rozpoznáme, ale lehko vyléčíme, kdežto zanedbané poznáme sice na první pohled, ale pomoci už není. A totéž platí i o státních záležitostech: postřehneme-li včas nebezpečí (a to dokáže jen obezřetný a schopný muž) klíčící ve státě, snadno a rychle si s ním poradíme; necháme-li je však rozrůst tak, že už je vidí i slepý, bývá veškerá námaha marná.

 

        Touha po výbojích je přirozená a obvyklá. Pustí-li se do nich lidé schopní, nikdo je za to nezatracuje ani nekárá. Ale vyslouží si pohanu a výtky, kdo se do nich pustí, ačkoliv na ně nemá.

 

        Uhýbat před nepříznivými okolnostmi nelze, ani v zájmu momentálního zachování míru. Válka se tím nezažehná, jen se k vlastní škodě oddálí.

 

        A nesmíme zapomínat, že nic se nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se dřív měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují. Opatrní jsou proto, že se obávají odpůrců, a nedůvěřiví proto, že je v lidské přirozenosti nevěřit novotám, dokud člověka zkušenost nepřesvědčí nezvratnými důkazy o jejich užitečnosti. Výsledkem pak bývá, že odvaha odpůrců roste a vyrazí do útoku při první příležitosti, zatímco ti druzí se jen chabě brání, takže vládce i jeho přívrženci jsou pak naráz ve smrtelném nebezpečí. K vyjasnění této otázky je zapotřebí zjistit, zda ti, co přinášejí novoty, tak činí z vlastní vůle a zcela samostatně, nebo zda svůj záměr uskutečňují s pomocí někoho jiného. V druhém případě dopadnou vždycky špatně a ničeho se nedomohou. Stojí-li však na vlastních nohou a mají dostatek vlastních sil, jen málokdy podlehnou. To je také důvod, proč proroci s mečem v ruce uspěli, kdežto ti neozbrojení podlehli.

 

        Pro ty, kteří se dostanou k moci díky náhodě a se štěstím, je snadné vládu získat, ale velmi obtížné ji udržet. Na cestě vzhůru většinou nemívají překážky, doslova letí k cíli. Potíže jim nastávají teprve ve chvíli, kdy se uchopí vlády.

 

        A potom, na písku a přes noc vzniklé státy dopadají stejně jako všechno v přírodě: co rychle roste, nemá možnost zapustit kořeny dost hluboko, aby první bouře nezpůsobila škody. A když se takový muž stane knížetem takříkajíc z ničeho, nebývá obvykle schopen zachovat to, co mu šťastně spadlo do klína, a položit bytelné základy své moci, jak to učinili jeho předchůdci, než se stali vládci.

 

        Může se zdát podivné, že Agathoklés a jemu podobní byli s to po tolika krutnostech a zradách vládnout dlouho a bezpečně. Vždyť kolika jiným se nepodařilo tyranií udržet ani v míru, natožpak v době války. Jak se tedy mohlo stát, že se jejich spoluobčané proti nim nevzbouřili a nesvrhli je? Domnívám se, že to vyplývá z toho, zda je násilí užito v nejnutnější míře, či ne. Pokud je vůbec lze ospravedlnit, pak pouze zpočátku, jako akt sebeobrany, a naráz. Ve chvíli však, kdy vláda je upevněna, není žádný rozumný důvod v násilnostech pokračovat a je naopak třeba pečovat o blaho poddaných. Za špatné a neospravedlnitelné násilí bych označil to, jehož přibývá, přestože se ho zpočátku použilo málo, opakuje se, namísto aby ho ubývalo. Ti, kteří budou postupovat prvním způsobem, se mohou s boží a lidskou pomocí udržet, kdežto ti druzí jsou předem odsouzeni ke zkáze.

 

        Kdo se chopí vlády z vůle a přízně lidu, musí si ji především hledět udržet. A to je snadné, neboť lid požaduje jediné - aby nebyl utlačován. Ale i ten, kdo dosedne na trůn přičiněním mocných, musí usilovat o to, aby si lid naklonil a získal, čehož dosáhne lehko, vezme-li ho pod svou ochranu. Lid totiž v okamžiku, kdy mu dobře činí ten, od koho očekával jen zlo, se o to víc přimkne ke svému dobrodinci a umí mu být vděčný.

 

        Moudrý panovník nikdy nespoléhá na to, jak hladce všechno probíhá v dobách míru, kdy jsou to občané, kdo potřebují stát. Tehdy se mohou všichni dobrou vůlí přetrhnout, slibují hory a doly, každý by pro svého pána položil život, protože smrt je daleko. Ale v dobách zlých, kdy naopak stát potřebuje své občany, nachází pomocné ruce jen zřídka. Proto se musí moudrý vládce postarat, aby si občané jeho vládu stále uvědomovali. Jan tak mu budou za všech okolností věrni.

 

        Nejhorší průvodní jev bezbrannosti je všeobecné opovržení. Ke ztrátě respektu nesmí panovník nikdy nechat dojít. Ale o tom později. Mezi ozbrojeným a neozbrojeným není rovnováha. Dá přece zdravý rozum, že ozbrojený nebude poslouchat neozbrojeného, nebo že vládce beze zbraní nemůže být bezpečný před svými ozbrojenými žoldnéři. Bezbrannost vzbuzuje pohrdání a navíc podezíravost. Panovník bez vojenské průpravy a materiálního vybavení nemůže mít respekt ani u svých vojáků, ani u nepřátel a nikomu ze svých nemůže věřit.

 

        Pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou. Proto také vladař, který se chce udržet, se musí naučit ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile a přesně vědět, kdy si může dovolit dobrotu.

 

        Z toho plyne, že moudrému panovníkovi nesmí záležet na tom, zda je považován za skrblíka či ne. Až lidé poznají, že díky své hospodárnosti vystačí s vlastními příjmy a ještě z nich dokáže zajistit v případě potřeby, a bez zatěžování lidu, obranu své země, popřípadě i další dobyvačnou výpravu v zájmu své bezpečnosti, svůj názor změní a začnou ho považovat za štědrého. Štědrost je ctností jen potud, dokud jde z vlastní kapsy a je na pravém místě.

 

        Hromadění peněz se obecně nepovažuje za ctnost. Slouží-li však tomu, aby vládce nemusel odírat poddané nebo jinde loupit, počítá-li s nimi ke své a jejich obraně, mění se špatná vlastnost v dobrou.

 

        Ideálem panovníka by vždycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné. Césara Borgiu považovali za násilníka, ale jeho tvrdost přinesla Romani pořádek, svornost, mír a jistotu. Porovnáme-li však jeho způsob vlády s florentskou měkkostí 1 a její následky v podobě zpustošení Pistoie, musíme dát za pravdu Borgiovým metodám. Je-li cílem tvrdosti pořádek, svornost a blahobyt, pak proti ní nelze vůbec nic namítat. Občasné, byť i přísné tresty jsou pro občany daleko milosrdnější než shovívavost vůči nepořádkům a rozbrojům, které nutně musí skončit zle pro všechny - vražděním a loupením. Trest postihuje jen jednotlivce.

 

        Čemu tedy dát přednost - popularitě či respektu? Obojí totiž sloučit v jedno nelze, tak jako oheň a vodu. Má-li se tedy panovník jednoho z toho zříct, pak je lepší oželet to první. Všichni dobře víme, že lidé jsou nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví, a dokud je ruka páně otevřená, přetrhli by se dobrou vůlí, slibují hory doly - celé své jmění, životy vlastních synů, svou krev. Jakmile však dojde k lámání chleba, na čtyráku obrátí. A jestliže na ně panovník spoléhal, se zlou se potáže. Koupená oddanost nemívá dlouhého trvání, protože na rozdíl od pozemských statků není naším majetkem a v pravý čas s ní nemůžeme libovolně nakládat. Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení, je spolehlivá.

 

        Na tomto světě existují dva způsoby jednání: jedno je ve shodě se zákony lidskými, druhé se zákony přírodními. A když nestačí k dosažení cíle to první, pak se nedá nic dělat a musí se sáhnout i k druhému. Skutečný panovník musí ovládat obojí.

 

        U obyčejných lidí, ale zejména u panovníků vždycky rozhoduje výsledek jejich konání. Je-li úspěšný, i prostředky, jimiž ho dosáhl, se lidem nakonec zdají zcela v pořádku.

 

        Vzbouřenci vždycky počítají s podporou reptajícího lidu. Když se však naopak musejí obávat, že převrat vyvolá hněv lidu, riziko je příliš veliké a překážky takřka nepřekonatelné.

 

        Panovník nemůže slepě napodobit žádného jednotlivého slavného mocnáře, ale podle svých vlastních okolností jít na radu tu k jednomu, tu k druhému.

 

        Neutralita se příliš nevyplácí. Když se dva perou, musíš vědět, čí vítězství by ti víc ublížilo. Ale i když to nevíš, je poctivější a výhodnější zaujmout otevřené stanovisko a jít do boje. Neuděláš-li to, budeš první obětí vítěze k velké radosti poraženého a nikomu nebudeš stát za to, aby ti pomohl. Po spojenci, který stojí v kritické chvíli se založenýma rukama, netouží ani vítěz, ani poražený.

 

        Jen nepřítel naléhá na panovníka, aby zachoval neutralitu, přítel naopak žádá, aby ses mu nezastřeně postavil po bok. Ve snaze vyhnout se momentálnímu nebezpečí volí někteří krátkozrací monarchové - sobě ke škodě - neutralitu. Jiní, moudřejší, se neváhají postavit na stranu jednoho ze soupeřů, protože když pak spolu s ním zvítězí, ať by byl sebemocnější a oni mu byli vydáni na milost, je vázán vděčností a spojeneckými ohledy. Tak špatný totiž ten náš svět zas není, aby byl schopen tak černého nevděku, a žádné vítězství není tak drtivé, aby přehlušilo hlas spravedlnosti.

 

        Výběr vhodných mužů pro důležité funkce ve státě má rovněž nemalý význam. Podle jejich kvalit bývá posuzován i panovník. Jsou-li špatní, nestojí většinou za nic ani panovník, a naopak, obklopí-li se schopnými muži, každý ho má za muže na svém místě, protože umí rozeznat skutečnou hodnotu od pozlátka.

 

        Muž ve službách státní moci nikdy nesmí myslet na sebe, ale na prospěch země a vladaře a projednávat státní záležitosti s ním. Na druhé straně si musí panovník dobrého ministra umět vážit, nesmí ho přehlížet, má ho vyznamenávat a patřičně odměňovat, aby si ho k věrnosti a oddanosti zavázal vděkem.

 

        Páter Luca, vyslanec nynějšího císaře Maxmiliána, jednou utrousil, že se Jeho Veličenstvo nikdy s nikým neradí, nicméně že stejně nerozhoduje podle svého. Chová se tedy právě opačně, než já doporučuji. Je to tajnůstkářský vladař, který mlčí o svých plánech a mínění druhých ho nezajímá. Když pak svá rozhodnutí začne uvádět ve skutek, v jeho okolí se proti nim zvedne odpor a on, nevěda kudy kam, od nich částečně nebo úplně upouští. Nikdo pak neví, co vlastně chce, co sleduje a na jeho slova není spolehnutí.

 

        Je třeba brát lidi takové, jací jsou, a vědět, že jsou dobří jen tehdy, přiměje-li je k tomu nutnost. Proto platí, že dobrá rada nedělá dobrého vladaře, ale naopak že moudrý panovník je prapříčinou a původcem dobrých rad.

 

        Člověk nemá padat na zem a počítat s tím, že ho někdo zvedne. Buď k tomu nikdy nedojde, anebo dojde-li, není to zrovna bezpečné, protože takový návrat je ponižující, nezávisí na vladaři.

 

        Mnoho lidí věřilo a dosud věří, že pozemské děřídí Bůh a osud a ani sebevětší chytrost na tom nemůže nic změnit. Z toho plyne pohodlnický závěr, že každá námaha je marná a nejlepší je prostě se svému losu podřídit. Zejména v naší době, kdy jsme dnes a denně svědky obrovských změn a nenadálých zvratů, tento názor obecně panuje. Já si však myslím, že svobodná vůle člověka není jen prázdné slovo. Všechno je z poloviny dílem osudu a z poloviny, anebo alespoň zčásti, dílem člověka.

 

        Stejně je tomu s osudem. Ukáže svou zhoubnou moc všude tam, kde mu nestojí v cestě organizovaná síla, a napře se právě tam, kde nejsou břehy a hráze, které by ho zadržely. Rozhlédnete-li se po dnešní Itálii, přiznáte mi, že si ty převratné změny zavinila sama. Zaskočily ji, protože byla bez hrází a náspů. Kdyby byla opevněná jednotnou hradbou statečnosti jako Německo, Španělsko nebo Francie, povodeň převratů by nenatropila tolik škod, nebo by se nám zcela vyhnula. Jen tolik tedy k tomu, jak čelit osudu.

 

        Trvale úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí měnícím se podmínkám.

 

       Záruka trvalého úspěchu je tedy právě v přizpůsobování. Ale přesto si myslím, že je vždycky plodnější jednat rázně než opatrnicky, protože Štěstěna je žena a jen dokud ji ovládáš pevnou rukou, udržíš si ji. Přeje mladým, prudkým a smělým, a odvrací se od chladných počřů.

 

1) s florentskou měkkostí - Florencie rozdmýchávala nesvornost v Pistoii, stranila vždycky tomu

slabšímu v konkrétních situacích a jen díky tomu se jí podařilo získat Pisu.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava