Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Myšlenky 2015 VII-XII

 

červenec 

         Nejlepším a nejskvělejším dílem Napoleona Bonaparta nebylo nic jiného než Napoleonské války. Kdo nechápe, ať si přečte například mnou zmiňované a oblíbené paměti Marcellina Marbota. To byl panečku život! Taková koncentrace dobrodružství, kdo to kdy viděl?

         Snaha o posílení moci Francie je vedle toho jen podružným cílem, spíše záminkou.

         Novodobé války jsou tak otřesnou zkušeností, že vojáka vnitřně ničí a deptají. Kdysi tomu bylo patrně docela jinak. Dnes se považuje za samozřejmost, že člověk musí války nenávidět. Devatenácté století však mělo války v oblibě, dokonce je milovalo.

         Poslechněme si třeba generála Alexeje Alexejoviče Brusilova, který ve svém životopise (v knize Vzpomínky na Světovou válku a vlastní životopis) líčí, jak vojáci reagovali na možnost rusko-turecké války (1877-78).

         „O válce se mnoho mluvilo mezi důstojníky, kteří si ji horoucně přáli, ale přesto nikdo nedoufal, že tato naděje se brzy splní. Netrpělivě toužili po boji zejména mladí důstojníci, kteří dosyta se naposlouchali vzpomínek svých starších druhů, zúčastnivších se války s Turky v l. 1853-56 a kavkazských výprav. Tu náhle 2. nebo 3. září obdržel velitel pluku telegram náčelníka štábu kavkazského vojenského okrsku, kterým se pluku rozkazovalo, aby ihned se dal na pochod přes Tiflis do alexandropolského tábora. Je těžko vylíčit nadšení, zmocnivší se celého pluku po této zprávě. Všichni se těšili na nastávající novou a většině neznámou válečnou činnost (všichni jaksi ihned uvěřili, že to bez války nepůjde); radovali se, že byla neočekávaně přerušena jednotvárná každodenní cvičení dle předem stanoveného programu, a radovali se konečně, že půjdou, třebas v míru, na pochod, který vystřídá do odpornosti nudný kasárenský život ve stanovišti velitelství.

         (…) Tehdy nebylo, jsem o tom přesvědčen, v pluku muže, který by z celého srdce se neradoval, že nastoupily válečné poměry.

         Ostatně jest třeba říci pravdu, že sotva kdo z nás byl prodchnut myšlenkou, jíti bojovat za osvobození Slovanů nebo kohokoli jiného, protože cílem většiny byla právě sama válka, při níž život plyne bezstarostně, široce a prudce.

         (…) Nikdo si nekladl otázky, proč je třeba války, za co budeme bojovat atd.; každý soudil, že je věcí carovou rozkazovat a naší pouze plnit rozkazy, a pokud vím, takový duch a takové názory panovaly ve všech plucích kavkazské armády.“

         Co řeknete na tohle vy fanatici míru? Dnešní lidé nadávají na války a toto nadávání považují za nutný a přiměřený přístup po všechny časy. To je však jen obyčejná historická neznalost a nevhodné paušalizování současné situace.

         Výrazným předělem se stala první světová válka. I do ní odcházelo mnoho mužů s nadšením, protože očekávali válku ve starém stylu, o jakých čítávali. Místo toho je však přivítala ohlušující bubnová palba, rachot strojních pušek a bahno zákopů. Muži umírali po tisících, vojenské hodnoty se zrelativizovaly a dosavadní zákonitosti přestaly platit. Význam počtu a kvality výcviku najednou ustoupil ve prospěch vybavenosti moderní bojovou technikou. Stačilo, aby se oddíl dostal pod palbu kulometů a žádný počet nebo výcvik mu nebyly nic platné. Mezi těmi tisíci mrtvých denně také život vojáka ztratil hodnotu. Nelze se proto divit, že nadšení vystřídala hrůza a nakonec už jen otupělost a rezignace.

         I do novodobých válek ale jdou někteří vojáci s nadšením, protože mír je nudí. Nadšení pro válku se vlastně vždy hodnotí zpětně z pohledu války samé. Za Napoleona nebylo mnoho takových, kteří by na něm shledávali něco závadného, ale když se válka ukáže být šílenou smrští destrukce, je proválečné smýšlení všeobecně odsuzováno

 

         Jak to je

         Každý jedinec chce pro sebe to nejlepší, na co si myslí, že má v kontextu svého prostředí nárok. Reálné situace, do nichž jej život staví, pak rozhodují o tom, nakolik své maximální požadavky může naplnit. Když se například někdo domnívá, že jeho schopnosti jej opravňují chtít pro sebe dobře placenou práci, ale žádnou takovou nemůže sehnat, musí stejně vzít zavděk i pozicí horší.

         Nespokojený bývá člověk tehdy, když se domnívá, že to, co má, je v podstatném nepoměru k tomu, co by mít mohl. Pokud naopak získal cosi, co je pro něj ideální nebo dokonce nad jeho poctivé možnosti, s obavami si to střeží.

         Jednotlivcovy kvality se během života mění a spolu s nimi se mění i jeho nároky na okolí. Když si v něčem výrazně polepší, může se stát, že to, s čím byl dosud celkem spokojen, mu najednou přestane být dost dobré. A když jeho celková úroveň poklesne, může být za to, co mu nebylo dost dobré, najednou rád.

        

         Dva druhy přátelství

         Mezi přátelstvím, vzniklým kvůli určité duševní nebo jiné příbuznosti a přátelstvím, které vzniklo jen kvůli okolnostem, vězí podstatný rozdíl. V prvním případě se dva lidé přirozeně přitahují, jsou si něčím blízcí, a samotné setkání je potřebné jen jako záminka k navázání přátelství. Takové přátelství je dlouhodobé a stálé, ti dva se mohou nevidět roky a přesto se neodcizit.

         Přátelství vzešlé z okolností je takové, které se navazuje při delším kontaktu, například ve škole, v práci, při zájmových aktivitách, případně o dovolené. Pokud spolu lidé nemají nic vnitřně společného, potřebuje takové přátelství průběžný kontakt, aby bylo udržováno. V opačném případě slábne, až vymizí, a většinou není důvod se nad tím rmoutit.

        

         Horoskopům se lze jedině smát.

 

říjen

         Člověk své chování neustále koriguje podle reakcí okolí, protože nechce vypadat divně nebo nepřiměřeně. Téměř každý by se za chvíli choval jako blázen, kdyby na jakékoli své chování sklízel od okolí jen pozitivní povzbudivé reakce.

         Proč? Protože by si neustále popouštěl uzdu, až by nakonec ztratil veškeré zábrany.

         Takto si někdo může vypěstovat (rozvinout, protože zárodek v něm byl) i některý z typů chování, které se řadí do úchylek, například sadismus.

        

         ignorantství

         O duševní úrovni vypovídá mimo jiné i to, jestli a jak člověk myslí dopředu. Vyspělý člověk nebude vědomě rozhazovat v přítomnosti, aby si tím v budoucnosti přivodil vážnou nouzi. Možnost budoucí nouze či problému vnímá jako pádný argument.

         Naopak člověk nevyspělý protěžuje přítomnost oproti budoucnosti. Málo plánuje a bere věci tak, jak přicházejí. Řídí se mottem „nějak už bude“ a krátkozrakým chováním v přítomnosti si nezřídka způsobuje budoucí nesnáze.

         Tyto rozdíly jsou dobře vidět i v každodenním jednání. Předměty, které používáme, obvykle vyžadují určitou údržbu a průběžnou péči, aby dobře fungovaly a dlouho vydržely. Tuto péči jim obecně poskytují spíše lidé duševně vyspělejší (a samozřejmě také ti, kdo k tomu byli vychováni). Ti investují malou část energie a času průběžně, čímž uspoří více prostředků v budoucnu, protože předměty déle vydrží.

         Naopak člověk duševně zakrslý, a nebudu zastírat, že je mi tím odporný, má ve zvyku věc používat tak dlouho, dokud se nerozbije, a pak ji prostě odloží. Při tom problém obvykle začíná jako malý a snadno řešitelný, ovšem dotyčný ignorant je líný vložit trochu péče do údržby a nechává problém rozrůst. Takové chování je antilogické.

         Jako příklad lze použít boty. Když se začne odlupovat podrážka, je přiměřené koupit si lepidlo a podrážku přilepit. Ale ignorant někdy nosí boty tak dlouho, dokud se prostě nerozpadnou. Také si je málokdy umyje a namaže, takže chodí v botách špinavých a rozpraskaných.

         Jiným příkladem je oprava střechy. Pokud v ní vznikne díra, stačí k opravě pár tašek. Jenže když se na opravu člověk vykašle, zatéká dovnitř, až zplesniví krovy i věci uložené na půdě, a vznikne mnohem větší škoda.

         Pro ignoranty na nízké duševní úrovni je obvyklé také to, že si neumí vážit cenných darů. S drahými věcmi zachází neopatrně, takže si je za chvíli rozbijí. Pak jsou líní investovat do opravy a používají věc tak dlouho, až je úplně odepsaná. Také je jim hrozně za těžko, když mají sami něčím přispět, aby věc získali nebo i jen zprovoznili. Takovou věc pak nezřídka najdeme opřenou někde v koutě.

         Zde nastíněné způsoby chování jsou velmi typické pro Cikány. Ti si cenných věcí neváží, brzy je rozbijí a dožadují se dalších darů. Peníze rozhází a chtějí další. Právě to ale znamená, že se příliš nevyplatí do nich investovat. Když dostanou bydlení, budovy jsou záhy v dezolátním stavu. Vrcholem absurdity je třeba vytrhat okna a spálit je, aby člověk jednou nemusel jít na dřevo.

        

         Dvě podoby moci: individuální a kolektivní

         Moc ve smyslu něco vykonat, působit na okolí, je dvojího druhu.

         První z nich lze nazvat mocí individuální. Do té spadá vše, co je člověk schopen udělat sám, svépomocí, vlastní silou. Tato moc je určována předně fyzickými možnostmi a hraje větší význam v ranějších stupních společenského vývoje.

         Vůdcem tlupy se zpravidla stane ten, kdo přepere všechny ostatní samce. I od náčelníka kmene z dob stěhování národů se očekávají velké fyzické schopnosti. Mezi Vikingy bylo dokonce možné vyzvat náčelníka na souboj a tím se ucházet o jeho místo.

         Jelikož jsou zde nároky především fyzické a nikoli duševní, bývají velitelé tohoto druhu sice silní, ale také hrubí a násilnicky omezení.

         V podobném duchu individuálního hrdinství je také prezentována většina akčních filmů, kde hlavní úlohu hrají různí superbijci. Ve světě moderních zbraní pak může tento koncept zdánlivě fungovat jen díky tomu, že jsou tyto postavy nadány zvláštními schopnostmi.

         Realita je ovšem odlišná. Jak roste celek, jemuž má vůdčí osobnost velet, rostou i nároky na velení. U velké armády se do popředí dostává strategie, zásobování a koordinace. V řízení většího územního celku jde o jeho správu, o ekonomiku a výrobu, o diplomacii… Vůdce musí umět mnohem více než jen se ohánět mečem. Tím pádem roste jeho vnitřní hodnota a výjimečnost. A zároveň svými znalostmi zmůže nekonečněkrát více než by dokázal zbraněmi v boji. Proto se také přestává boje účastnit, byť by třeba byl mistrem šermu.

         V reálném životě vzrůstá moc především skrze působení na jiné lidi. Fyzické limity totiž rychle dostupují svého stropu a boj s sebou vždy nese riziko smrti, tedy čím více kdo bojuje, tím spíše zemře.

         Tuto moc lze nazvat mocí kolektivní: jedinec velí jiným lidem a ti vykonávají jeho vůli. To se zdá být méně poutavé a hrdinné než představa člověka, který sám, osobně zachraňuje svět. Je to rozhodně méně efektní. Když se nad tím ale zamyslíme, je kolektivní moc ve skutečnosti tou zajímavější.

         Individuální hrdina velí jen těm, kteří mu fyzicky podléhají. Svou vůli je schopen prosadit silou a často spoléhá na obyčejný strach, který z něj druzí mají. Jeho ”argument“ může znít: „Dělej, nebo tě zmlátím!“

         Naopak kolektivní hrdina si druhé podmaňuje silou svých znalostí, své osobnosti a myšlenek. Mnoho lidí jej obdivuje, a proto jej následují. Kolektivní hrdina musí být také psychologem, musí chápat lidské pohnutky a smýšlení, aby si mohl někoho naklonit. Tento stav podněcuje jeho duchovní rozvoj – čím silnější má osobnost a čím lépe chápe druhé, tím větší má úspěch.

         V porovnání s dokonalým vládcem je nějaký superhrdina akčních amerických filmů jen nebohým duševním rudimentem.

 

listopad

         Čím vyšší je člověk, tím vyšší nároky klade na ostatní, aby mu byli dost dobří. Jestliže někdo o kdekom prohlašuje, že je to skvělý člověk (jak to mají ve zvyku komunisti jako Ludwig Renn ve snaze vyzdvihnout lidové masy), pak tím odhaluje právě tolik, že sám není zrovna z nejlepšího těsta. Když někoho takového slyším zaníceně vychvalovat druhé, říkám si: „A kdo ty jsi, že to chceš hodnotit.“

         Neznamená to ale, že by se oduševnělý člověk nemohl s kdekým bavit, a dokonce mít někoho z „obyčejnějších lidí“ rád, jen je zkrátka nepovažuje za sobě rovné.

 

         Práce, to je vždycky také dílem prostituce.

 

         prestiž ničení

         Když o sobě někdo prohlásí, že je anarchista nebo pankáč, případně se tak obléká, vyvolává to u mnoha lidí nevoli. U druhé skupiny se to však setkává naopak se skrytými či zjevnými sympatiemi.

         To jsou lidé, kteří za mlada také rebelovali, a nebo takoví, kterým imponuje to, že si někdo dovolí, ať už reálně nebo zdánlivě, revoltovat proti zaběhlým pořádkům a proti všednímu životu.

         Když se o nějaké osobnosti či pseudoosobnosti říká, že je to rebel, požívá za to u lidí určitý kredit. Zejména tehdy, když je její rebelantství jen předstírané, protože lidem je bližší předstíraný vzdor hrající podle pravidel než opravdová revolta.

         Jak je to ale s tím anarchismem doopravdy? Anarchistu popouzí veškerý řád, uspořádanost, kultivovanost, diferenciace a aristokratičnost. Dokáže jej rozběsnit do běla, když se setká s někým, kdo sám sebe považuje za výjimečného a nadřazeného. Nenechme se zmást tím, že huláká proti všednosti. Ve skutečnosti ještě více instinktivně nenávidí každého, kdo by se této všednosti pozitivně vymykal, tedy stál nad ní.

         Anarchista si dělá ctnost z toho, že podkopává a sabotuje jakoukoli uspořádanost. A právě tím je životu krajně nepřátelský. Nejvyšší život je totiž vždy zároveň i nejvíce vnitřně uspořádaný, diferencovaný, komplikovaný. A bez vnitřní složitosti a diferenciace je také nemyslitelná doopravdová duševní svoboda.

         Vysněným cílem lidového anarchisty je ovšem podkopat všechny lidské hory a zarovnat společnost do jakési pusté paroviny.

         Zasluhuje za to obdiv?

 

         Bylo 19. století úpadkové?

         Já sám jsem tou dobou dlouho pohrdal jako dobou již úpadkovou, ale s prohlubováním a zpřesňováním znalostí se můj pohled poněkud změnil. Nihilismus, stejně jako třídní zášť, tu již existovaly (více až po polovině století). Na druhou stranu, vzdělanost kontinuálně rostla a ta je zásadní pro duševní úroveň a vnitřní diferenciaci. Řekl bych, že v 19. století bychom potkali více zajímavých osobností než v předchozích dobách, protože více lidí s duševním potenciálem mělo dostatečné podmínky k jeho výraznějšímu rozvíjení. To bylo způsobeno zejména větším množstvím volného času (mnozí lidé již měli nějaké koníčky, cestovali a podobně), větší dostupností knih a uvolněním té intelektuální svěrací kazajky, kterou Evropu svíralo křesťanství. Lidé si mohli dovolit přemýšlet kritičtěji a soudit hodnotu mnoha starých omylů.

         Zároveň však pořád převládal přirozený a zdravý vkus (byť se postupně kazil), například v architektuře a malířství. Ty slavné „nové umělecké směry“ se začínají objevovat až v závěru století a zprvu naráží na hradbu údajného nepochopení, které však ve skutečnosti bylo odporem dosud silného přirozeného vkusu. Teprve tam, kde se vkus podařilo otrávit, se mohl třeba takový kubismus setkat s pozitivním ohlasem.

         Procesy jsou ale kontinuální. To, co se zprvu projevuje pozitivně, se může postupem času vyvinout v úpadkový prvek. Například kritické myšlení vyústilo v hodnotový relativismus (v moderní době se dosud neprosadil žádný myslitel natolik zdatný, aby tento relativismus překlenul). Nárůst gramotnosti a vzdělanosti, díky němuž nalezneme v 19. století více zajímavých osobností než v dřívějších dobách, ve století 20. vyústil v otravu a zahlcení společnosti kulturním brakem, protože tisíce dělníků literatury píší a vydávají tisíce svých bezcenných knih. Také věda: nejprve nástroj, jenž člověku dopomohl se osvobodit (již nebylo třeba bát se zlých duchů a podobně, nejtěžší práce mohla být odlehčena), její bezhlavý rozvoj ale umožnil příchod současné přetechnizované společnosti a jejího suchopárného, scientistického pohledu na život.

         Jedná se tu všude o správnou míru! Každý z výše zmíněných aspektů je v určité míře pozitivní, ale v míře výrazně vyšší se projeví zničujícím způsobem. Problém moderní společnosti je pak ten, že chce všechno donekonečna zintenzivňovat (efektivitu práce, majetnost, pohodlí, ekonomický růst, rozvoj, rovnoprávnost, vědecké „poznání“), všechno vyšroubuje ad absurdum. Látka, která v konkrétním množství působí jako lék, je ve větší koncentraci jedem.

         A to, že se již šířil nihilismus, také není jednoznačně špatné. Díky němu tu totiž existoval nepřítel. A největší díla a nejskvělejší lidé se rodí v boji! Ohrožení je pro určitý typ člověka motivací k vlastnímu sebezdokonalení, dává mu odvahu k nejlepším myšlenkám. Duševně nejplodnější je ta doba, kdy se vede boj s nihilismem, ne doba dřívější, kdy nihilismus ještě neznamená problém, ani doba pozdější, kdy bude rozdrcen. Dost možná je pro společnost určitá míra nihilismu trvale příznivá, aby se v boji s ním jedinci zocelovali.

 

         Vědci bývají filosoficky neschopní. Když se ptají po smyslu života, chtěli by jej nalézt výzkumem, empiricky, na dně Petriho misky… Nebo ještě lépe - aby jim jej dodal nějaký E.T.-mimozemšťan.

 

         Plodná nuda

         Lidé se chtějí něčím zaměstnávat a při hledání objektu zájmu mají sklony sahat raději po zdrojích snadných. Když však nemají snadné zdroje k dispozici, sahají i po činnostech a objektech komplikovanějších a zajímavějších.

         Moderní technika ovšem zaplavila život triviálními a bezcennými způsoby trávení volného času. Život se přesunul k počítači a to, co lidé na internetu ponejvíc dělají, je prachobyčejné neobohacující zevlování. Kvůli mobilním telefonům je internet dostupný i mimo domov a také se na nich hrají různé přiblblé hry. Rovněž televize nabízí nepřeberné množství nenáročné zábavy.

         Nebýt toho všeho, lidé by se věnovali hodnotnějším činnostem, přinejmenším by četli.

Posloupnost je asi takováto: když člověk nemá k dispozici moderní techniku, tak si čte. Když nemá knihy nebo jiné objekty vytvořené někým jiným, tak se uchyluje k vlastní tvorbě, například si maluje nebo píše.

         Ale když je moderní technika po ruce, tak hodnotnější aktivity zvítězí málokdy. Neříkám samozřejmě, že u každého, ale obecný trend je jasný.

         Pro tvůrčího člověka je příznivé, když nemá co dělat (nebo se dokonce nudí). Pak se spíš pustí do vlastní tvorby.

 

prosinec

         absurdní finalita

         Co je v myšlení typické a co vzácné?

         Od běžných lidí až po mnohé, zvláště moralizující, filosofy je běžná jakási absolutizace či univerzalizace vlastního hlediska. „Tak, jak smýšlím já, by měli smýšlet všichni lidi. Každý by měl… Nikdo nesmí…“

         Avšak univerzalizace nemusí být jen takto prvoplánově naivní. I ten, kdo si připouští, že lidé jsou různí a různými také zůstanou, odsouvá svou finalitu zpravidla alespoň do ideálního hlediska. „Kdyby svět byl ideální/dokonalý, pak by se všichni lidi chovali tak a tak.“

         A ono „tak a tak“ jsou v drtivé většině případů zakuklené křesťanské ctnosti ve stylu: aby na sebe byli lidé hodní, nelhali, nekradli, nepodváděli a tak dále. Což nejímá nutně hnus každého člověka, který by si podobný svět dokázal představit? Jak strašlivě nudný a suchopárný by byl!

         Příčina lidských sklonů ke zabsolutňování vlastního hlediska je poměrně zřejmá. Lidé chtějí věřit, že právě jejich morálka a hodnoty jsou ty správné, což pro ně automaticky znamená univerzální, platné a závazné pro všechny. Kdyby si připustili, že někdo jiný má legitimní nárok smýšlet jinak, museli by si též připustit, že oni nemají tu jedinou pravdu.

         Čím je člověk omezenější, tím vehementněji se snaží prosadit svůj názor jako absolutní dobro. S mnoha levicovými aktivisty se naprosto nedá bavit, protože to jsou hysteričtí poloblázni. Můžeme být jedině rádi, že žádná z těchto osob nemá moc, aby své ideály mohla vnutit světu.

         A co je naopak vzácné? Vzácné je uvědomovat si, že lidé jsou různí, ale zároveň i mají být různí. Všichni nemohou a nemají vyznávat stejné hodnoty. Jen tak může svět dohromady fungovat, jen tak je vůbec myslitelný. Všichni zrovna tak nemohou chtít a zastávat pravdu. Pravda je vzácný luxus, který životu dodává nejvyšší hodnotu. Na rozdíl od lži ovšem není pro jeho zachování nezbytná.

         Proč? Protože velké vyrůstá jedině z malého. Velké pravdu snese, malé však nikoli. K přežití malého je třeba jen trocha věcného poznání.

         Kdo chce pochopit svět, ten si musí připustit jeho nezbytnou mnohost. Hodnota čehokoli je z velké části určena porovnáním s protiklady. Hodnota dobra se zjevuje teprve v protikladu ke zlu a naopak. Obojího: dobra i zla, je na světě trvale třeba. Naivní humanisté se však domnívají, že veškeré zlo se jednou podaří odstranit.

TOPlist