Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Myšlenky 2015 I-VI

 

leden

         Štěstí a spokojenost jsou, jako cokoli jiného, značně závislé na referenčních hodnotách. Nezávislá celková spokojenost je vzácným jevem. Ke spokojenosti lidé potřebují vidět, že se mají lépe než alespoň část ostatních. Pokud o své situaci pochybují, ať už jde o majetek, postavení či fyzický stav, poohlíží se po někom, kdo se má ještě hůř a pohledem na něj se uklidní. Nezřídka k takovému člověku dokonce náhle pocítí příval sympatií.
         Tomu, koho trápí jeho fyzické nedostatky, by prospělo přečíst si čas od času deníky nějakého invalidy či jinak postiženého člověka, aby si uvědomil tu strašlivou propast, která i jej od takových případů dělí. Život postižených lidí je jejich vadou nenapravitelně poznamenán, je to hrozný osud. Nepochybuji, že je lepší při nehodě zemřít než například přijít o nohy.

 

         Lidé nachází zalíbení nejčastěji v tom, co je jim vnitřně příbuzné, co z části odráží i jejich nitro. Vzácněji pak v tom, co je jim naopak protikladné. To platí pro hudbu, pro knihy, pro myšlenky i pro cokoli jiného.

 

         Řada jevů má hodnotu právě opačnou podle toho, jestli se dějí ve zdravém nebo zvráceném světě.
         Například chudoba: ve zvráceném světě, jakým je ten dnešní, jsou chudoba a nedostatek prostředků tím jediným, co nutí lidi žít nenáročně a nelikvidovat tolik přírodu. Naopak ve světě, kde by lidé sami dokázali vnést rovnováhu do svého vztahu s prostředím, by chudoba nebyla než dotěrným a zbytečným přežitkem, který jen ztrpčuje život.
         Podobně je tomu s nemocemi. Ve zvráceném světě, kde se lidé nekontrolovaně množí, pomáhají smrtelné nemoci z části brzdit jejich expanzi. Naproti tomu ve světě, kde lidé sami udržují své počty na rozumné úrovni, jsou nemoci opět jen otravným elementem.

 

         Problémy, které hmotně zajištění lidé mívali se světem, tedy roztrpčenost a různé existenciální krize, byly způsobeny především jejich nedokonalostí. Měli prostředky, ale nedokázali si s nimi vytvořit hodnotný život. Jak se člověku jeví svět, zda skvělým či bídným, je do značné míry odvislé od jeho vlastních kvalit či nedostatků.
         Dnes už je to ale poněkud jinak, moderní svět by nemohl být ani dokonalému člověku dost dobrý.

 

         Velcí lidé se vyznačují tím, že uvažují i v dlouhodobém měřítku. To platí jak pro úvahy o směřování společnosti, tak pro každodenní život. Takový člověk zakládá své vztahy k ostatním na dlouhodobém průměrování jejich chování, sám málokdy jedná impulzivně. Umí si také počkat, například při odhalení pointy nebo nějakého tajemství.
        
Běžný člověk chce naopak všechno okamžitě, nepřemýšlí dlouho dopředu. Jednoduchým příkladem je dělník, který byl schopen prvního večera propít nebo v prvním týdnu utratit svoji výplatu a celá rodina pak do konce měsíce hladověla.

 

         Neschopnost rozlišovat
         Netvrdím, že každý kus novodobého oblečení je přímo strašný, ale o vládě absolutního nevkusu jasně svědčí to, že lidé jsou schopni vytvářet nebo nosit vedle relativně normálního oblečení také naprosté hrůzy.

         Podobně ne každý výtvor moderního umění musí být hnusný a ubohý, ale ty hnusné a ubohé visí na zdech galerií stejně jako hodnotná díla.

         Kdyby převládal zdravý a přirozený vkus, muselo by právě toto, ta neschopnost rozlišovat mezi kvalitou a smetím, vzbuzovat největší pobouření.

 

         Krize středního věku nebo syndrom vyhoření, to jsou vlastně jen logické reakce na nesmyslnost současného života. Když je člověk mladý, může nesmyslnost dlouho ignorovat, protože vkládá svá očekávání do budoucnosti. Ve středním věku si však stále palčivěji uvědomuje, že zatím pořád nic kloudného nedělal a nezažil, že vlastně jen přežívá, ale že už se mu zároveň krátí čas. Z toho má pak zcela po právu deprese a hluboký pocit nenaplnění.
         Tolik depresí dnes existuje proto, že existuje tak málo smyslu.

 

         Velký nadbytek může stimulovat obdobně jako velká nouze, ale je mnohem vzácnější.        

 

         Život v moderním světě je složitý a nenaplňující. Chceme život jednodušší a naplňující.

 

         Poznávající člověk nečte knihy jen kvůli příběhu, ale vždy též proto, aby se z nich něco dozvěděl, aby obohatil své myšlenky, aby zjistil, jak se v které době žilo, aby poznal, co byla která osobnost doopravdy zač a jaké motivace ji vedly… Proto takový člověk hodnotí knihy hlavně podle míry jejich přínosu a podle podnětnosti myšlenek v nich obsažených.
        
Běžní lidé však čtou knihy (a sledují filmy) výhradně kvůli zabavení se, aby nějak vyplnili čas. Četba je téměř nijak neobohacuje, nakonec vyjde skoro nastejno, jestli čtou nejlepší díla, brak a nebo jen noviny. Ze všeho mají stejně pouze rozptýlení.
        
Poučné je přečíst si pár hodnocení knih (nebo filmů) od takových lidí. Dočteme se v nich, že kniha se jim nelíbila, protože je nebavila, protože děj neměl spád… Oni hodnotí každou knihu jako by hodnotili detektivku! Jejich soudy jsou zcela irelevantní, protože hodnotí to, oč tu vlastně vůbec nejde. Například z antiutopií bychom si měli odnést varování a vyvodit důsledky pro naši přítomnost, oni je však čtou stejně jako jakékoli sci-fi, pohodlně se při tom válí v křesle a stěžují si na ponurost děje. Nebo filmy typu Krvavé diamanty a Město bohů, které vypovídají o zvrácenosti moderního světa, považují tito konzumní diváci za „dobré střílečky“.
        
Jednou jsem měl možnost pozorovat hlouček jakýchsi pablbů sledující první ze zmíněných filmů. Scénu, kdy malý fakan se samopalem střežící most jen tak z rozmaru odpráskne nejrozumnějšího člověka v širokém okolí, reflektovali tito troubové uchechtnutím.

 

         Mezi tím, co si lidé oficiálně myslí, že chtějí, a tím, co chtějí doopravdy, v skrytu své duše, bývá diametrální rozdíl. A podobný rozdíl panuje i mezi tím, co chtějí a co je jim prospěšné.

 

         Proti technice
         Boj s cílem dobýt cizí území nebo prosadit vlastní hodnoty se od poloviny 19. století začal silně pojit se snahou o technický pokrok, který by zajistil výhodu proti nepříteli. Všechny válčící strany zkouší vyrábět co nejvíc, dopravovat co nejrychleji a konstruovat co nejúčinnější stroje.
         Technický pokrok však radikálně proměnil podobu světa, vytvořil svět, ve kterém už nic nemá smysl. Proto se v dnešní době jakákoli snaha, která by smysl mít měla, musí nedílně pojit s rozhodným bojem proti technickému pokroku. Další války se povedou kvůli nenávisti k moderní technice, s cílem techniku zlikvidovat.

 

         Úvahy k přiměřenosti
         Jakákoli nepřiměřenost vyvolává odpor a roztrpčení. Zloděj či násilník, který něco provedl, a pak byl dopaden a potrestán, nemá právo si příliš stěžovat. Zrovna tak když člověk udělá chybu a doplatí na ní, může se zlobit také jen sám na sebe. To jsou případy, kdy chyba nebo přečin vyvolají přiměřenou reakci.
         Naproti tomu se ale také stává, že se člověku za drobný prohřešek dostane hrubého trestu, nebo že drobná námitka vyvolá u druhého přehnanou reakci, případně že člověk někomu z dobré vůle pomůže a ten toho zneužije a ještě jej okrade. To jsou příklady neadekvátnosti, která plodí zlobu.
         Přiměřenost je základem dobrých vztahů mezi lidmi. Člověk by neměl nikoho zneužívat nebo se sám nechat zneužívat, měl by také usilovat o to, aby jeho reakce na činy a slova druhých byly adekvátní. To samozřejmě není zrovna jednoduché, protože každý hodnotí situaci ze svého pohledu a jako přiměřené mu často připadá něco docela jiného než tomu druhému.
         Jednat zcela adekvátně je prakticky nemožné, ale člověk by se měl alespoň vyvarovat hrubých nesrovnalostí. Když je dobrá vůle, skoro vše lze vyřešit smírnou cestou.
         Představme si ale, co by znamenalo, kdyby přiměřenost převládla a všichni k sobě byli milí a měli dobré podmínky pro život. Tím by bylo životu něco odebráno, stal by se mírným a nudným, vlnobití problémů by odeznělo a zavládla by klidná hladina s bezvětřím.
        
Proto je nezbytné, aby vedle každodenní přiměřenosti čas od času vytryskl v malém i velkém proud sobectví. Je třeba Čingischánů a Napoleonů, kteří dovedou zaburácet a rozvířit ty stojaté vody.
         Přiměřeně by spolu tedy měli lidé jednat hlavně v každodenním životě a tím si jej činit příjemnějším. Jsou však potřeba i dějinné zvraty, které vyženou muže z pohodlí domova na frontu a za dobrodružstvím. Jinak by život utonul ve všednosti.

 

         Málo co tak otupuje a ničí lidského ducha jako pobyt na studentských kolejích. Minimum prostoru, všude bordel, řev, dav a každodenní opíjení se. A do takového prostředí je vržena nejinteligentnější vrstva obyvatelstva, která naopak potřebuje zvláštní péči. Pak není divu, že vzniká tolik žvanivé a pokřivené intelektuální lůzy.

 

 

         Nemožnost docílit shody
         Každý spor má potenciál táhnout se až do naprostého omrzení. Žádní dva lidé se nikdy zcela neshodnou, vždy mezi sebou budou nacházet názorové rozepře, které vychází z jejich odlišných situací, schopností a podmínek vývoje. Dokonce i kdyby jejich okolnosti byly všesměrně srovnatelné, stále by se v některých názorech lišili, protože je zde ještě faktor náhody, totiž jaká myšlenka koho kdy napadne či nenapadne.
         Nemá proto smysl snažit se dojít jakési úplné shody. Místo toho si má silnější vůle ostatní prostě podmanit a přimět je, aby jednaly podle ní. Nejvyšší duchové musí mezi ostatními prosadit své vize a vytvořit z nich jednotnou sílu. Jejich cílem je ostatní nadchnout, aby sami potlačili některé své názory ve prospěch společného plánu.
         Nutno ještě dodat, že na ovlivňování lidí není nic špatného, jen díky němu mohou velcí jedinci na tomto světě něco vykonat.

 

         Co má smysl:
         Na světě přežije jen to, co se osvědčí a je životaschopné. Různé bláznivé nebo zvrácené pokusy samy sebe vylučují. Takovým pokusem by byla například šelma, která by se rozhodla vzepřít osudu a nezabíjet.
         I kdyby skutečné poznání nakonec ústilo v odmítnutí světa a odvrácení se od něj, což podle mé zkušenosti neústí, stále by to neznamenalo, že by bylo moudré podle toho jednat. Velcí duchové by totiž svým odvrácením sami sebe vylučovali z běhu dějin a svět by přenechávali menším lidem. Běžní lidé by takového poznání nikdy nedosáhli a místo toho by vesele prosperovali.
         Tak by byla velikost ze světa neustále odstraňována, zatímco svět by se stejně otáčel dál a pouze by se v důsledku stal horším místem. Kdyby tedy poznání vedlo k takovým závěrům, pak by byla cennější životu přitakávající lež.
         Smysl má to nejvyšší život potvrzující poznání. A že právě takové podle všeho je i nejvyšší poznání vůbec, že zde není rozporu nýbrž jednoty, to značí, že svět je v jádru dobře uspořádán.

        

         Kritérium divočiny:
         Aby nějaké území mohlo být nazváno divočinou, musí jej obývat nějaké zvíře, které by alespoň teoreticky a potenciálně dokázalo ohrozit člověka. Takové kritérium splňuje například rosomák, rys, divoké prase, jelen a podobně. Setkání s nimi by člověku občas mohlo skýtat divoké zážitky. Pokud ale na nějakém ostrově žijí jen zvířata do velikosti zajíce nebo srnky, pak se nejedná o divočinu, i kdyby byl liduprázdný.
         Podstatou je, aby člověk měl alespoň teoretickou naději zažít někdy nebezpečí vzniklé interakcí s jinými tvory, jinak není na místě mluvit o divočině.

 

         Poznávající člověk potřebuje otevřenou mysl. Neměl by se bránit ani těm pocitům a motivacím, nad něž se cítí být povznesen. Například tomu, jak se prakticky za každým domnělým nesobectvím i rozhodnutím obecně ukrývá ryze osobní prospěch.
         Jsou to mechanismy psychologické logiky a nutnost vzniklá okolnostmi, které by nás neměly pohoršovat. Tyto mechanismy, jimiž jsou běžní lidé zmítáni, působí samozřejmě také na vysokého člověka. Pokud si však ten je sám sebou jistý a se sebou spokojený, působí silou nesrovnatelně menší. Když pak tyto motivace analyzuje, umožňují mu pochopit, jak a proč běžný člověk jedná.

 

         Modernita se ve všem snaží kvantitou přebít a vynahradit zcela chybějící kvalitu.

 

         Válka je obrovským generátorem dobrodružství. Za jediný rok bojů se odehraje více dobrodružných událostí než za 50 let míru.

 

         Dva extrémy v koncepci vlády:
         Ve feudální společnosti byl hojný takový názor, že lid čili poddaní jsou zde od toho, aby poskytovali vrchnosti příjmy, s nimiž ona může disponovat volně dle svého uvážení. Když taková vrchnost dělá něco pro lid, je to předně kvůli ochraně sebe a svých příjmů. Kdyby byl například lid příliš ožebračován, bouřil by se a pro vrchnost by to znamenalo komplikace a ztráty. Jen při takovém konceptu je možné to, co se dělo ve Francii v 18. století, kdy samotný provoz královského dvora pohlcoval desítky procent státního rozpočtu.
         Dnes vidíme opačný extrém, kdy je každá vláda oficiálně služkou lidu a náplní její práce je zajišťovat lidu jeho stále rostoucí potřeby. Elita vůbec není vnímána jako samostatná a svébytná hodnota.
         Oba protipóly jsou špatné a nedostatečné. Na jednom konci je nuzný lid a rozhazovačná šlechta, na druhém přízemní, degenerující a materialistická společnost bez jakékoli vnitřní hodnoty.
         Správným konceptem je stav, kdy vláda nastoluje podmínky pro zdravý rozvoj lidu a lid směruje s cílem pozvedat jej. Rozhodování o důležitých bodech ovšem nelze ponechat na lidu, protože ten se kvůli své nevědomosti a krátkozrakosti rozhoduje špatně. Elita má zároveň být chápána jako svébytný stav, jehož nejlepší příslušníci určují společnosti cíl a dodávají smysl. Na její rozvoj má proto lid přispívat částí své práce. Výsledkem je zdravá společnost, kde různí lidé mají své místo a nikdo nežije ve zbytečné bídě.

 

         Jeden starší postřeh – bylo by vhodné provést jisté přeskupení. Na venkově v současnosti žije mnoho omezených primitivů, kteří si přírody a venkovského prostředí nijak neváží, vesnice je pro ně vlastně jen periferií města. A naopak v městských sídlištích živoří nemálo hodnotných jedinců, kteří by si zasloužili lepší prostředí.
         Bylo by proto jedině spravedlivé, kdyby se první skupina přestěhovala do sídlišť a venkov uvolnila té druhé, která by si jej dokázala vážit.

 

         Osobnost versus celebrita, aneb někým být a někoho hrát.

        

         únor

         Život bez duševního vývoje je cyklický, určovaný jen střídáním ročních období. Lidé se motají stále v jednom kruhu a za rok nejsou o nic dále, než byli loni.

 

         Jak se mění názor
         Člověk se své pozice za žádnou cenu nevzdá přesně do chvíle, než má připraveno jiné východisko, jiný názor. A při tom nakrásně může vidět celou řadu rozporů, které jeho pozici zpochybňují. Nesrovnatelně milejší je totiž myslícímu člověku mít třebas i špatný názor než nemít žádný.

 

         Abychom mohli být s životem spokojeni, nestačí k tomu jen záchvěvy štěstí, jak to naznačuje Nietzsche. Pro pár záchvěvů by ve skutečnosti nikdo nechtěl „věčný návrat téhož“. Štěstí musí převládat statisticky, musí se vynořit jako trvalý, výsledný stav. A když si pak člověk užije štěstí dosyta, žádný věčný návrat již nepotřebuje.

 

         Trapnost v představení
         V představení (jakéhokoli druhu) účinkující předvádí cosi publiku, přičemž předpokladem je, že ono cosi stojí za vidění. Mistři svého oboru svou činnost zvládají, jsou si jistí, dovedou i improvizovat a co je hlavní: předvádí přirozeně. Dojem z jejich výstupu je všestranně kladný.
         Horší je to v případě méně zkušených nebo méně nadaných jedinců, jichž je zákonitě statisticky více. Ti mají něco málo dobře nacvičené a jsou si v tom jistí, ale mnoho dalšího zvládají jen tak trochu. Když v představení dostanou časově delší prostor, než jak dlouhé jsou jejich dobře zvládané kusy, dostávají se na tenký led. To se v kvalitě programu zákonitě projeví. Například při tanci takoví jedinci předvádí jednotlivé figury déle než by bylo vhodné, takže začínají nudit. Také se často opakují, pohybují se rozpačitě a podobně. To plní představení určitou trapností a rozhodně kazí požitek.
         Proto by každý předvádějící měl dostat takovou úlohu či prostor, který odpovídá jeho stávajícím schopnostem. Ve filmech si někdy všimneme jedinců, kteří například mají tancovat v malé skupině, ačkoli „fundovaně“ by dokázali pouze postávat při masové scéně. V této úloze ale provádí stále dokola pár svých pohybů, nebo se ohlíží, co dělají ostatní. Dojem z jejich výstupu je akorát žalostný.
        
Umění improvizace je úžasné, protože vytváří přirozenou, nenucenou zábavu. Ovládá jej však jen málokdo. Když chce režisér či choreograf po ostatních, aby se na scéně „nějak motali“, měl by jim dát pár konkrétních tipů, co mohou dělat.
        
Velkou chybou je představení uměle natahovat tak, že přesahuje součet kapacit účinkujících. Raději představení krátké, ale skvěle zvládnuté.

 

         Není vůbec chytré očekávat od běžného člověka cosi tak pokročilého jako vlastní názor. Velká většina lidí na utvoření vlastního názoru prostě nemá. Když je od nich ale očekáván, stydí se za jeho absenci a místo aby si nechali poradit, mlží, předstírají a snaží se druhé zmást o svém duševním rozhledu.

        

         Dějiny potřebují války jako pokrm sůl.

 

         Chybějící hrdost
         Dnes je všechno otázkou ceny. Za dostatečnou sumu udělá kdokoli cokoli. Jsou však záležitosti, k nimž by se člověk neměl propůjčit jednoduše za žádné peníze. Pohrdám například tím, kolik „celebrit“ a mediálních „osobností“ je ochotno účinkovat i v reklamách těch nejtrapnějších podniků jako jsou obchodní řetězce.
         Před mnohými zřejmě vůbec nevyvstává dilema, zda se mají k něčemu takovému snížit. Možná ani nechápou, že jde o cosi, zač by se měli stydět. A to odhaluje, že oni sami vůbec nejsou někým, pro koho by takový podnik znamenal snížení. Jsou to jen bídní patolízalové konzumu, globalizace a moderního světa.

         Vůbec nejsměšnější jsou ty případy, kdy se k reklamě propůjčí nějaký rádobyrebel či svéráz. Když se dávno rozplizlá a vyměklá kapela Kabát pustila do pochlebování čemusi tak pustě komerčnímu jako je hokej, třeba se ještě dočkáme dne, kdy složí hymnu McDonaldu. Když obdrží dost vysokou nabídku, tak nepochybně. No, stejně to nebude horší počin, než když Čechomor složil novou hymnu Kauflandu.
         Když jsme u toho, milý zlatý Kaufík si začal hrát na jakéhosi „patriota“ a tváří se, že by se „z lásky k Česku“ div nerozkrájel. Směšné. Ubohé. Realita je taková, že si Kaufík z lásky k zisku spočítal, že se mu více než ty nemožné kdáky Kaufland songu vyplatí zahrát na notu vyčpělého patriotismu. A ona píseň „Tady jsem doma“, kterou mu dohodil Čechomor, to už je spíš počin zlovůle. Kaufland se snaží zaujmout tím, že o sobě vytváří pocit, který je sice líbivý, avšak totálně odtržený od reality. Text oné písně by odpovídal možná tak venkovu v roce 1946, avšak naprosto ne žalostné přítomnosti roku 2015. A ta idylka s krávou a seletem na louce? To by měli promítat v těch hrůzných kravínech a masokombinátech. Věru, takhle pustě lhát a klamat by mělo být trestné.
         Sečteno a podtrženo, Kaufland o sobě vytváří zcela falešnou představu, která lidi oblbuje a uchlácholuje a tím umožňuje další zhoršování reality.

 

         Moderní společnost není žádný koncept, je to jednoduše cosi, co zbylo, když se ze života mnohé odstranilo.

 

         březen

         Hodnota opozice
         Přiměřeně silná opozice je příznivá asi pro každé vedení. Přiměřeně silná zde znamená takovou sílu, při které opozice nedokáže rozhodovací schopnost vedení dle libosti paralyzovat, ale kdy se s ní zároveň musí v úvahách počítat.
         Pokud je opozice slabší, mívá vedení sklony k přílišné sebejistotě a sebestřednosti. Může si postupně začít myslet, že všechno je zde jen kvůli němu a své závazky vůči druhým podceňuje. Za příklad může posloužit monarcha, který uvažuje stylem: „Mě nezajímá, jestli se jim (lidu, rádcům, buržoazii…) to líbí, prostě budou dělat, co se jim řekne.“ Takový stav samozřejmě není pro žádné zřízení dobrý.
         Když není opozice, vedení také může trpět tím, že mu nikdo nenalévá čistého vína. Všichni ze strachu říkají to, co chce vedení slyšet, a proto se zde otvírá rozpor mezi představami a realitou.
         Přiměřeně silná opozice působí stimulačně. Díky ní si vedení samo na sobě dává více záležet a snaží se vyvarovat hrubých nedostatků a prvků, za které by mohlo být oprávněně kritizováno.
         Příliš silná opozice je už ovšem ke škodě. Nemá smysl se o cokoli výraznějšího snažit, pokud je každý takový pokus opozicí zablokován. Se silnou opozicí má vedení ruce svázané za zády.

 

         duben

         Knihy jako klíč k vědění
         Každý člověk může zažít jen určitý výsek života jako celku ve všech jeho proměnách a podobách. Aby si o jiných dobách, místech a situacích mohl vytvořit přiměřenou představu, potřebuje o nich načerpat znalosti ze zkušeností jiných, tedy z knih. Za tímto účelem by měl sahat po pramenech nejhodnotnějších. Mezi ně patří knihy vzniklé již v dané době, sepsané nadanými pozorovateli a psychology, kteří jsou schopni události pochopit, a zachycující pokud možno reálné příběhy.
         Jako dobrý příklad mohu uvést Karla Klostermanna, jehož knihy umožňují poznat venkovské prostředí 19. století a duševní úroveň i obzor jeho obyvatel. Sám několikrát výslovně uvádí, že píše o reálných příbězích a postavy si nevymýšlí. Právě díky tomu lze jeho knihy brát za bernou minci. Naproti tomu příběhy nereálné a vyfantazírované poznání jen matou a zavádí na scestí.

 

         V čem je třeba býti vědcem
        
Mou kritiku vědy je třeba chápat předně jako kritiku scientistického, dehonestujícího pohledu na život, jako kritiku přístupu, který odmítá filosofii a vědu staví do role diktátorky.
         Na druhou stranu je na vědě také cosi, co třeba ctít a učinit si z toho základní kámen svého poznávání, a to jsou vědecké metody dobírání se pravdy.
         Jejich základem je pokus. Když máme nějakou hypotézu, nemůžeme ji hned slepě hlásat, musíme se ji snažit ověřit v podmínkách, které by odhalily její platnost. Dále nás musí zajímat, jestli jsou výsledky pokusu statisticky významné. Mnohý úspěch je totiž dán obyčejnou náhodou. Když řeknu šest a na kostce vzápětí padne šestka, pak to ještě není žádný zázrak či důkaz jasnovidectví, že? Taková možnost se statisticky přihodí v jednom ze šesti případů. A ještě větší vliv má náhoda tam, kde jsou jen dva možné výsledky, pak ani několikeré opakování není příliš směrodatné.
         Další oblast, kterou je třeba vědecky prověřovat, je otázka kauzality a korelace. Když se dva jevy často vyskytují společně, ještě to neznamená, že je mezi nimi příčinná souvislost (kauzalita), že jeden jev způsobuje druhý. Tyto jevy spolu mohou být také jen logicky sdružené, či mohou být společně podmiňovány nějakým třetím jevem.
         V této otázce se i na vědeckém poli běžně tropí chyby, kauzalita je podsouvána i tam, kde platí pouhá korelace. A co teprve v lidovém, pověrčivě laděném prostředí?
         Celá předvědecká společnost přistupovala k poznávání poněkud diletantsky. Z jednotlivých a nahodilých pozorování vyvozovala dalekosáhlé důsledky a při pokusu se neupejpala nastavit takové podmínky, které už předem určovaly jeho výsledek.
         Jako typický příklad můžeme zmínit otázku léčení. Když je nemocnému podán lék a on se záhy poté uzdraví, ještě to není důkazem, že lék je účinný. Nemocný se také mohl uzdravit samovolně a nebo v důsledku placebo efektu. Placebo efekt je založen na víře pacienta, že mu „lék“ či procedura má pomoci, a u pověrčivé vesnické populace starších dob mohla být taková víra násobně silnější než dnes.
         Lidové léčitelství by si člověk neměl idealizovat. Karel Klostermann dobře vystihuje jeho příklad ve své knize Ze světa lesních samot. Jedna stará bába tam chce postřeleného „léčit“ jezevčím sádlem a skutečnou léčbu doktora se snaží usilovně zmařit. Tento doktor se také zmiňuje o svých zkušenostech s podobnými léčitelkami. Aby byly spokojené, musí být lék dostatečným dryákem, když ale výrazně nezapáchá, připadá jim neúčinný. Proto se on musel mnohokráte uchylovat ke komickým úskokům, kdy nakázal kromě skutečného léku bez barvy a zápachu mazat ránu ještě něčím smrdutým, aby dotyčné babky upokojil.

 

         Když příslušníkovi lůzy namluvíte, že všichni jsou si rovni, a přiznáte mu rovná práva s ostatními, má to na něj pouze ten efekt, že si začne zpupně myslet, že právě jemu není na světě rovna. A místo aby v přítomnosti vyšších lidí mlčel a choval se uctivě, je akorát drzý a nestoudný. To se příkladně ukazuje na dnešních osobách ze dna společnosti. Před čím ty mají respekt? Duševní nadřazenost si vůbec nejsou schopny představit. Platí na ně jedině strach a fyzická převaha, jen pak se chovají ”slušně“.

 

         Člověk si musí dnes něco odpustit, aby si mohl zítra něco dopřát. Čím omezenější ale jedinec je, tím kratší časový úsek ohraničuje jeho úvahy, tím menší váhu přisuzuje budoucnosti. A problém vyvstává, když v demokracii omezení a jen pro přítomnost žijící lidé mají co mluvit do směřování společnosti.

 

         Je opravdu směšné, jak jsou ti dnešní souchotináři poplatní sami sobě. Všechno hodnotí s předpokladem, že demokracie je absolutní dobro. Kterákoli historická osoba, která řekla cosi ve prospěch demokracie, je u nich hned na výslunní přízně a je dávána za příklad. A kdo demokracii odsuzoval, ten je přehlížen či zatracován.
         Ale až se jejich stupnice hodnot zhroutí, padne s ní i jejich hodnocení postav a dob a ani pes po něm neštěkne. A dobře tomu tak.

 

         květen

         Nic není a nemá být absolutní ani věčné. Humanisté však chtějí věčný mít a absolutní dobro.

 

         Z ekologického uvědomění je třeba vytvořit nedílnou součást vzdělání.

 

         Odpor jako potřeba
         U mnoha lidí (spíše nadprůměrně inteligentních) je odpor proti něčemu nebo v lepším případě boj za něco psychologickou potřebou, která by měla jejich životu dodat náplň nebo přímo smysl. Tito lidé se domnívají, že bojují za jakousi změnu a až ta nastane, budou spokojení. Špatný stávající stav tvoří však pouze část motivace, nezřídka dokonce jen záminku, a zbytek je právě jejich psychologická potřeba. I kdyby nakrásně dostáli svým cílům, hledali by zase jiný objekt nepřátelství.
        
A nutno říct, že to vůbec není jen záležitost malých lidí. I velkodušní lidé mají podobné potřeby a chtějí měnit svět a staré pořádky, i kdyby to nakrásně nebylo nutné a svět sám o to vůbec nestál.
        
Dobré poučení skýtá do carského Ruska zasazený Arcybaševův román Sanin v postavě Jiřího Svarožiče, pro nějž je představa socialistické revoluce vlastně jen prostředkem, jímž by sám chtěl dokázat něco „velkého“. Myslím, že zde lze generalizovat a prohlásit, že tak tomu bylo u velké většiny těch levicových revolucionářů. Socialistická revoluce byla v carském Rusku tím jediným, pro co bylo možno se bouřit proti zaběhlému řádu. A proto byl, jak říká Arcybašev, každý student revolucionářem.
         Z těchto důvodů nemá být svět takový, aby v něm nebylo proti čemu bojovat. Ráj, tedy svět bez problémů, není dokonalý, je to pouze odraz představ nedokonalého člověka o dokonalosti.

 

         Sport přišel na to, jak zbytky národní hrdosti a národního cítění dovedně využít ke komerčním účelům.

 

         Přeceňování průměrného člověka
         O kvalitách a úrovni průměrného člověka se neustále lže. Jedni lžou zcela plánovitě, jako všemožní lidumilové, kteří ve svých výtvorech zachycují samé výrazně nadprůměrné jedince a ty potom vydávají za typické reprezentanty lidstva. Případně si lidské vlastnosti idealizují a výjimky vydávají za pravidla. Mnoho jiných však klame nevědomky a neúmyslně. Jakýmkoli způsobem činný jedinec si totiž za objekty svého zájmu zcela přirozeně vybírá nadprůměrné lidi. Proč? Protože na průměrných jedincích není pranic pozoruhodného.
         Málokterý malíř bude například ztrácet čas malbou nevzhledné tváře obyčejného člověka. Když si zvolí za model člověka krásného, veškeré úsilí se zúročí stokrát víc a výsledkem může být krásný obraz. Zrovna tak fotografové fotí především pohledné (nebo nějak jinak zajímavé) lidi.

         Ve všech odvětvích veřejné činnosti existuje určitý tlak na vzhled. Nejsilnější je v herectví a pro osoby, které se často vyskytují na televizních obrazovkách nebo pódiích. Tito jsou mnohem úspěšnější, když mají pohlednou tvář. Naopak spisovatel, malíř či skladatel, který sedí doma a tvoří, není svým vzhledem příliš omezován. Proto již nepřekvapí, že známí herci jsou v průměru mnohem hezčí než známí spisovatelé. Však se podívejme tak namátkou: Flaubert, Baudelaire, Strindberg, Poe, Gorkij, Trocký, Hašek, Huxley nebo dokonce – ó hrůzo, Sartre! To nejsou žádní krasavci.

         Ale jsou to právě tváře herců a modelek, které se ve veřejném prostoru neustále objevují. I když se točí film o nějaké známé osobnosti, do její role se obsadí herec mnohem pohlednější, jak je tomu třeba u Russella Crowa, jenž ve filmu Čistá duše ztvárnil J. F. Nashe. Kdyby v onom filmu hrál sám Nash či někdo podobného vzhledu, celý příběh by ani zdaleka tolik nedojímal.

         Tedy, protože vždy a všude vystupují především nadprůměrní lidé, vytváří to o průměrném člověku značně přehnané představy.

 

         Asi každé ženy si lze vážit více, dokud ji neznáme. A o drtivé většině mužů to platí zrovna tak.

 

         Povrchní člověk cení a posuzuje především vnější vlastnosti, tedy vzhled, postavení, majetek... Široká škála oduševnělých lidí se naopak snaží cenit hlavně vlastnosti vnitřní, čili charakter. Když ale poznání pronikne ještě hlouběji, pak u vzhledu objevuje a připouští si jeho dalekosáhlý význam a hodnotu a už jej ani nenapadne nazývat vzhled nepodstatným. Že na vzhledu nezáleží, to je jeden z největších filosofických i pseudofilosofických předsudků.

 

         Dekadent přemýšlí takto: nechce se mi zemřít, a proto žiji. Vítěz myslí opačně: miluji život, a proto se mi nechce zemřít.

 

         Do velikosti člověk neroste na humanistických a rovnostářských základech, nýbrž teprve tehdy, když tyto základy a jejich předsudky překoná.

 

         červen

         Dnešní krajina je pustá a prázdná. Ale pustá nikoli ve smyslu divoká, je pustá jako staré smetiště nebo rozpadající se areál zkrachovalé továrny.

 

         Potřebujeme Antikrista
         Dřívější svět byl drsný a za takových podmínek neškodila mírumilovná učení, díky nimž si lidé život alespoň trochu zpříjemňovali tím, že na sebe byli hodnější. Ničemu tedy nevadilo, že lidumilnost občas někde získala slovo. Život byl i tak dost zajímavý.
         Doba se však změnila. Moderní technika umožnila prosadit mírumilovnost a pohodlí do běžného života a učinit z nich pravidlo. Dnes proto nepotřebujeme více humanismu, ale naopak něco, co by život opět zpestřilo. Namísto dalších hlasatelů míru a nenásilí potřebujeme antihumanisty. Za ty však nepovažuji žádné duševní zrůdy nebo poloblázny, ale jedince, kteří se vyzdvihli nad odvěkou křesťanskou morálku. Ti potom soudí: „láska k bližnímu je možná užitečná, ale existují i jiné hodnoty“.

 

         Muž, který „si rád povídá“, tedy žvaní, nemůže být tak docela mužem.

 

         Přímým důsledkem malého počtu dětí je přehnaný strach rodičů o děti. V dřívějších dobách se dětí rodilo více a také jich více umíralo a nedělaly se s tím takové cavyky. Zato současný rodičovský pár soustředí všechny prostředky do jednoho či dvou dětí, a proto by pro něj případná smrt dítěte znamenala mnohem větší tragédii.
         Jen si to představme: například 8 let péče a potom nešťastná náhoda, při které dítě zemře. Co teď? Počít nové? S osmi ztracenými roky? Obavy rodičů jsou tedy částečně pochopitelné. Druhá věc je, že se otázka bezpečnosti šíleně přehání.
        
Pro dítě tyto obavy znamenají velké nepříjemnosti, protože rodiče mu nechtějí nic povolit, pořád mu stojí za prdelí a podobně. Notně tím trpí hodnota života dítěte. A co rodiče, zda si uvědomují, že oni jako malí volně běhali venku, zatímco své dítě by nejraději očipovali sledovacím zařízením?
         Asi jediným rozumným řešením je plodit dětí o trochu více (dvě až tři na pár) a více jim toho dovolit s vědomím, že se holt občas nějakému něco stane.

 

         Ženit se chce každý, pro koho je svoboda přítěží.

 

         Lidé se dosud rozsáhle pletli ve svých stupnicích hodnot. Až do nedávné doby ovšem platilo, že člověk mínil, ale život měnil. Dnes jsou lidé kvůli moderní technice také schopni leccos měnit a mohou tak své mylné hodnoty efektivněji prosazovat do života, za což vzápětí sklízí hořké plody.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava