Založit webové stránky nebo eShop

Myšlenky 2014 VII-XII

 

červenec

         Nestoudná vlezlost moderního “umění” – dovolí si být dokonce i na titulních stranách děl starých klasiků a největších filosofů. Oni sami by cosi takového s hnusem odhodili, ale dnešní lidé jim drze podsouvají vlastní dekadenci.

 

         Nač to neříct přímo? Vše dnešní nestojí za nic.

 

         Společnost bych nejlépe přirovnal k těstu. Nabyde takové podoby, jakou jí vtisknou obratné ruce. Ti samí lidé mohou existovat v celé řadě různých i protichůdných zřízení společnosti. Z tvárné hmoty lze vystavět vysoké a vznešené stavby, chybí-li však tvůrci, zůstane z ní jen beztvaré nevzhledné cosi, na čem se podepsala jen zemská tíže.
        
Demokratický systém si dělá ctnost z toho, že lidi nikam nesměruje a k ničemu je nevede, že co nejvíce rozhodnutí nechává na nich. Ale právě to je pro drtivou většinu zhoubné.

                  

         V. I. Lenin - světová veš.

 

         Rovnostáři bezhlavě lpí na absolutních právech kohokoli, čímž otevírají bránu úpadku člověka. Kdyby kvůli nim někdo zdegeneroval tak, že by z něj zbýval jen kýbl rosolovité hmoty, zajímalo by mě, jestli by i pro tento kýbl požadovali rovná práva a nárok na „plnohodnotný život“.

        

         Určitá míra nebezpečí, rizika i bezpráví je podmínkou každého dobrodružství, každého zajímavého života. Kdo zarytě trvá na „absolutní spravedlnosti“, ten upírá světu právo být zajímavým a vytváří nesmírné množství nudy.

 

         srpen

         Do těch nesnesitelných megahotelů dnešní turisti nelétají kvůli čemukoli reálnému. Létá se tam jen pro pocit, že člověk byl u moře.

 

         Míra našeho budoucího úspěchu a triumfu závisí především na tom, jak silný, velký a vznešený ideál dokážeme ztělesnit.
        
My jsme duševní aristokracie a velikost našeho vítězství bude přímo úměrná výši, do které vyrosteme.

 

         „Plna je země lidí přebytečných, zkažen je život těmi, jichž je přespříliš mnoho.“ – Tak pravil Friedrich Nietzsche v době, kdy na světě bylo jen jeden a půl miliardy lidí.

 

         Hodnota upřímnosti:
         Upřímní máme být k těm, kteří mají potenciál ke vzestupu. Zde by milosrdná lež byla hříchem. Oprávněná kritika je nejlepším stimulem.
        
Naopak u lidí, kteří nemají na to někam to dotáhnout, je bezohledná upřímnost nemístná. Takové lidi si máme podmanit, zajistit jim snesitelný život a odejmout břemeno velkého rozhodování, ale ne jim při každé příležitosti dávat najevo pohrdání jejich malým živobytím.

 

         Musíme vyrvat společnost ze spárů zrůdných moderních idejí.

 

         Demokracie je v současnosti nejzákeřnější zlo, protože se vydává za jediné dobro a jedinou možnost.

 

         Nemám rád umělé světlo. Kdysi, asi tak v 16 až 18 letech jsem se ho vyloženě štítil. Je to pravý zabiják veškeré atmosféry. Pokoj osvětlený svícemi nebo plápoláním v krbu má svou nenapodobitelnou přitažlivost stejně jako oheň uprostřed černého lesa. Když ale přijde někdo a rozsvítí lustr nebo baterku, zničí tím veškeré kouzlo okamžiku.
         Zejména mi vadí všechny světelné tabule a neonové nápisy agresivně inzerující některý z lidských poklesků.

 

         Právo cestovat by měli mít jen zajímaví lidé, kteří sami sebou zpestřují krajinu, po níž putují. Dnes naopak vidíme samé nudné moderní lidi, kteří nemohou snést sebou vytvořený svět, a tak se ve sportovním odění houfně vrhají do řídce obydlených oblastí. Nejsou však ničím pozoruhodní uvnitř ani navenek, a tak jen pomáhají cílovou zemi likvidovat a divočinu ničí svou všední přítomností.

 

září

         Čas prověří, kdo je mým pravým druhem. Kdo však vytrvá, ten bude stát po mém boku i v nejjasnější hodině vítězství.

 

         Co by se nám v této ovčí společnosti tak mohlo stavět na odpor? Člověk je schopen riskovat, ale jen pokud je neochvějně přesvědčen, že právo je na jeho straně. A právě o toto přesvědčení připravíme moderního člověka nejdříve.
         Nová Jednota bude v současné společnosti asi tak to jediné, co doopravdy věří v sebe.

 

         Lůza: klesá její kvalita a roste její nadutost.

 

         Člověk se nesmí nechat unést, a to ani při rozhovoru s někým, kdo sdílí většinu jeho názorů. Co jsme neřekli, to proti nám nejde použít ani z desetiny tak dobře jako to, co jsme řekli.

 

         Tajné společnosti stejně jako nadnárodní korporace spřádají plány na světovládu, ale s tím nejnižším záměrem. Jejich motivací je prachsprostý zisk.

 

         Těžko si představit nějakou podvratnější činnost, než omezenému člověku vykládat, že mu náleží do všeho mluvit.

 

         Aby mohla vládnout aristokracie, musí předně být aristokratů.

 

         Moderní svět existuje jen proto, že nikdo zatím nevymyslel reálnou a lepší alternativní možnost.

 

         Začneme znovu čistý list, na němž každý může být tím, kým být dokáže.

 

         Množství musíme předčít nasazením. Množství je pasivní.

 

         V moderním světě se žije nesmyslně pohodlně, ale k tomu jsou strašně vysoké režijní náklady. Těmi rozumím náklady na uspokojení nutných potřeb jako je bydlení a základní strava, jsou to výdaje na prosté udržování v chodu, za nímž teprve začíná život. Lidé však za to položí většinu výplaty a skoro nic jim nezbyde, takže jen přežívají.

 

         Kdo je v dnešním slova smyslu demokratem, ten nemá právo činit si nárok na většinu géniů. Demokraty byly spíše postavy druhořadé.

 

         Nadějní lidé jsou roztroušeni v plebsu, což namnoze otupuje jejich potenciál. Musí se rozpoznat a spojit, navzájem si vytvářet lepší společnost.

 

         Hodnoceno nestranným, avšak nesmlouvavým pohledem: co se u bělochů považuje za tu nejhorší spodinu, to je u cikánů průměr. Lze snad tohle nazvat rasismem?

 

         Hloupí lidé umí sice číst, ale vůbec neumí myslet.

 

         Nejlepší přítel moderního člověka? Mobilní telefon.

 

         V 19. století mělo skoro všechno cenu, v 21. století už nic nemá cenu. 19. století by pro mě bylo téměř rájem, 21. století je peklo na Zemi.

 

         Pravdivé učení se neobhájí a neprosadí samo jen silou myšlenky. Jeho úspěch je podmíněn vůlí bojovat za něj, a to se stejnou rozhodností, s jakou bojovali bolševici za svůj blud.

 

         Když nikdo neví, co je skutečně dobré, pak se o tom má alespoň diskutovat. Když to někdo ví, pak se diskuze stává zbytečnou a na její místo přichází výklad.

 

         Musíme převrátit svět naruby, ale tím jej teprve postavíme zpátky na nohy.

 

         Novodobá pseudolidová hudba křížená s popem a téměř i diskem, to není pražádné pokračování tradice, nýbrž její zneuctění a zesměšnění. (viz např. Svitlana Vesna)

    

 

         K určitému věku patří určité zkušenosti. Když o ně člověk přijde, často se to snaží v omezené podobě dohnat později, ale v pozdějším věku už ony zkušenosti ztrácí svoji nevinnost.

 

         Nejlepší filosofie a hnutí obstojí při srovnání s čímkoli jiným.

 

         Nejdéle do dvaceti let, spíše však do deseti, budeme triumfovat.

        

         Každý, kdo má mozek, dnes úpí pod diktátem bezmyšlenkovitosti.

        

         Moderní svět je problém, kdo jej jako problém nevidí, je zaslepen. Moderní svět také nevytvořil pranic hodnotného. Zdaleka nejlepší jsou dnes napodobeniny starého.

 

         Pravidla této společnosti přijímáme, jen dokud nemáme sílu nastolit svá vlastní.

 

         Každý dům, každé místo, každý život má být uměleckým dílem, jinak nemá cenu.

 

         Rájů již bylo na Zemi mnoho, jen lidé si jich neuměli vážit. Moderní člověk, on a nikdo jiný, je všechny zhanobil a pošpinil svou nízkostí. On vytvořil peklo na Zemi: moderní svět.

 

         Vakuum po zmizelých ideálech a hodnotách zaplnil dnešní člověk svým balastem.

 

         „Skutečně chlapský zážitek zažiješ jen v kfc, kup si hot wings.“ - Až takových rozměrů nabyla zvrácenost naší doby! Původci podobných kváků by zasluhovali veřejný lynč, to by je odnaučilo takové drzosti. To samé platí například i pro nestoudné parafráze historie jako „Vidím město veliké, superrychlým internetem pokryté.“

 

         Ženě budiž řečeno ke cti, že napomáhá zdárnému chodu a udržení života. Muž dokáže pozvedat život do výšky, ale žena mu svou mateřskou láskou dává pevné základy.

 

         Problém dneška: lhostejnost a pasivita. Mnoho lidí by se zvířaty nikdy nezacházelo tak, jako ti pochopové ve velkochovech (nebo jako kdokoli z filmu Pozemšťané), avšak sami nepůjdou a nezabrání v tom jiným.

 

         Motorizovaná chamraď: instantně si může připadat drsná, stačí šlápnout na pedál a pořádně protúrovat motor.

 

         Dnešní mladá generace: nešťastné děti míru…

 

         říjen

         Humanista kdysi a dnes:
         Všichni humanisti dřívějších dob by zaplakali, kdyby viděli, kam to dospělo se světem. Pro ně samotné by to byl nejlepší podnět k vystřízlivění a přehodnocení vlastních slov.
         Dnešní humanisti však v jejich slovech vidí jakoby potvrzení sebe a svého světa. Nárokují si slova, která patřila docela jiné době a jiným podmínkám a byla vyřčena v dobré víře tehdy, kdy ještě nebylo vidět jejich reálné důsledky.
         Vždy je třeba přemýšlet, co by každý myslitel asi říkal dneska, a ne jen slepě převádět jeho slova do současnosti. Vězí zde obrovská propast rozdílného kontextu.
         Dnes už nelze být jako dříve demokratem nebo humanistou z přesvědčení. Dnes jsou lidé demokraty nebo humanisty spíše ze zbabělosti.
        
Humanisti jsou snad nejzákeřnějšími zločinci, protože v zájmu aktuálního pohodlí zaprodávají veškerou budoucnost. A málokdo uvažuje dopředu, málokdo bere budoucnost skutečně vážně, proto jim to prochází. Ta jejich nedovtipná potřeba „pomáhat“ a „zachraňovat“ za každou cenu má olbřímí podíl na zhoubné přítomnosti.

 

         Ve světě, kde muži nejsou muži, se skutečně může zdát, že mezi těmi pseudochlapy a ženami není podstatných rozdílů.

 

         Mého druhu není například ten, kdo si raději pustí trapné a pokleslé rádio, jen aby nebylo ticho.

 

         Vždyť já nechci nic jiného, než aby se Strom života, tolik úpějící pod ranami škůdců, znovu velkolepě zazelenal.

 

         K zacházení se zvířaty:
         Onehdy jsem viděl nějaké uzeniny v obalech, na nichž byla vyobrazena kreslená dovádějící prasátka. Spatřuji v tom nejlepší příklad všeobecného lidského pokrytectví. Kdo si srovná realitu dnešních vepřínů a masokombinátů s dojmem veselých prasátek, který má vytvářet tento obal, ten se zachvěje odporem.
         Ve všech halách, kde probíhá „živočišná výroba“ (jaký to eufemismus!), totiž existují jen taková zvířata, kterým nikdy nebylo do smíchu. Lidské svědomí se však uchlácholí pomocí pustých lží a o realitu panuje ve společnosti nezájem.
         Úplně vidím tu naivní šťastnou rodinku, kde máma volá na dítě: „Pojď si dát šunčičku z veselých prasátek!“ Hnus! Právě toto je zlo ve své nejobvyklejší podobě, tedy lhostejnost k průmyslově páchanému utrpení, milosrdná lež, ochota vytvořit někomu peklo na Zemi, jen aby byl levnější žvanec!
         Jsem si jist, že mnoho lidí by za tohle šlo pálit a vraždit, jen kdyby nebyli ustavičně přesvědčováni, že to je nutné a normální.
         Žádné zvíře nezasluhuje, aby s ním bylo takto nakládáno. O mnoha „lidech“ se to ale říct nedá. A jen ať se ti antropocentričtí humanisti zalykají vzteky.

 

         Úspěch moderního umění přicházel ruku v ruce s úspěšnými snahami otrávit vkus. Kde vkus byl ještě nezkažen, tam se setkávalo s odmítavým odporem. A jak se ti moderní ”umělci“ durdili nad tím „nepochopením“ a „předsudky“. Bylo to však odmítnutí zcela důvodné.

 

         Nízké uvažování lidí: jejich životy neurčují žádné ideály nebo velké plány, nýbrž v drtivé většině jen vyhlídky na hmotný zisk.

 

         V poznání a poznávání jsme omezeni jen tím, co dovedeme my sami. Jen naše vlastní dokonalost či naopak slabost rozhoduje. Ve snaze uplatnit naše poznatky v reálném světě jsme ovšem omezováni schopnostmi a chápavostí druhých.
         Otázkou, jak prosadit poznanou pravdu ve skutečném životě, jsem se vždy zabýval a kladl si to za nejvyšší cíl.

 

         Těžko měnit svět proti vůli lidí. Nemá smysl někomu nutit cosi, co nechce. Musíme jej naopak přimět, aby to začal chtít, což však nemusí být až tak těžké.

 

         Tragikomičnost dnešní politiky.

 

         Srovnat se zemí ty obludné prstence nicoty, které sevřely každé město!

 

         Krása je choulostivá a náročná, snadno ji lze zničit, s ní se však ztrácí i veškerá hodnota.
        
Moderní člověk, ten vezme nádherný bukový les a přemění jej na fádní smrkovou monokulturu. A tak si počíná se vším.

 

         Raději ať se občas nějaké dítě zraní nebo dokonce zemře při hře, než aby všechna žila stále pod dozorem „v bezpečí“ bytu nebo těch městských hřišť. Který rodič smýšlí jinak, ten v sobě ukrývá malého diktátorka, který chce dítě jako otroka, jako hračku bez práva na skutečný život.

 

         O vznešeném ideálu stálého zdokonalování, jak jej známe ze starého Japonska, si ta dnešní doba stálého zakrňování může nechat jenom zdát.

 

         Jako omezený budiž chápán každý, kdo je schopen číst noviny, civět na televizi, poslouchat rádio nebo se živit jiným druhem toho braku, aniž by cítil nejhlubší zhnusení, každý, komu to bytostně nevadí.

 

         Téměř nikdo není spokojen s životem, který žije, ale téměř všichni jsou s ním tak nějak smířeni a jako osli nebo voli táhnou své jařmo vezdejší a úpí pod ním, zatínajíce zuby. A je mi již příznakem jisté odvahy a poctivosti v myšlení, když si toto někdo dokáže přiznat. Ostatní si zbaběle nalhávají, že se nemají tak špatně a že to tak vlastně sami chtěli. Proto ptáme-li se někoho, zda je spokojen se svým životem, není kladná odpověď zdaleka ještě důkazem, že je vše v pořádku.

 

         Potěší jen zajímavá setkání. Ale dnešní lidé, ti jsou bezmála vždy příliš fádní a zbabělí. Kde jsou oni, tam je špatná společnost. Chtěli by například něco zažít, ale sami jsou jen parazity zážitků, dovedou být jen diváky, či lépe čumily.

 

         Developpeři: vytváří cosi, co nikdo nechce ani nepotřebuje, ale co je všem vnucováno.

 

         Multinárodnostních lidí, kteří těkají po světě od čerta k ďáblu, neustále přibývá, zatímco národních lidí je stále méně. Národy jsou tím erodovány a rozpadají se.

 

         Většinu hodnotných věcí, které dnes existují, nalezneme v muzeích a soukromých sbírkách, nejhezčí vesnice jsou beze sporu skanzeny a nejkrásnější místa jsou národní parky. To mnohé vypovídá o hodnotě současné lidské tvorby.

 

         Je neskutečně trapné, jak se dnes skoro nic nedělá předně pro věc samu, nýbrž kvůli reklamě. Vykoná se malinko práce, ale tropí se kolem toho obrovský povyk, aby se to náležitě zúročilo.

 

         Moderní člověk se ve všem projevuje jako kazisvět, a to nejen drancováním přírody, ale i ve vztahu k lidem minulosti, jejichž díla a celoživotní snažení bez rozpaků likviduje.

 

         Moderní svět může shořet v plamenech a každý si jen oddychne. Nikdo jej pro jeho bezcennost nebude oplakávat, jak by oplakával zkázu některého historického díla.

 

         Politické heslo: „Veľa sme už dokázali, ešte viac je pred nami.“
         No to je snad vtip! Co jako dokázali? Akorát zničit všechno, co mělo hodnotu. A co očekávají, že je před nimi? Ten nádherný konzumní ráj, ten „překrásný nový svět“ neomezeného panství techniky?

 

         Mnohý člověk neví co se sebou, a tak chce dítě. Neexistuje žádná biologická potřeba mít dítě. Touha po dítěti je důsledkem psychologického vědomí o nesmyslnost vlastní existence a snahou dodat mu nějaký „smysl“.

 

         K dokonalosti: Oku lahodí křivky, ne úsečky.

 

         Misantrop má naprostou pravdu, že doslovy ve velkých knihách stojí za hovno a jejich smysl i hodnotu akorát dezinterpretují. Problém tkví v tom, že je vždy píšou lidé menší než byl autor, navíc zcela jinak orientovaní, a proto jej nechápající. Celé poselství se snaží jen odbýt nějakým čestným uznáním. Hodnotný doslov by mohl napsat jen někdo na podobné duševní úrovni, jako byl sám autor, a ne nějaký tuctový pisálek.

 

         listopad

         Tento systém nic nemůže, dokud člověk nezačne jednat. Proto budeme nejprve hodně mluvit, a potom rázně a tvrdě jednat.

 

         To, za čím se společnost nejvíce honí, je zároveň tím, co nejvíce postrádá. Dnes jsou to zážitky. V moderním světě totiž není pro zážitky místo, poněvadž vše je desetkrát zajištěno a pojištěno, a proto nudné. Moderní svět odstranil podmínky, za nichž se zážitky dějí.
         Tím víc si všichni nalhávají, že tomu tak není a za zážitky vydávají naprosté banality.
         Viděl jsem dnes reklamu, na které je muž s knihou v knižním obchodě a pod tím nápis: „Zastavte se a prožijte příběh“. Ještě dodám, že to byla reklama na obchodní centrum.
         A zaujal mě ještě jiný plakát, tentokrát reklama na bankovní půjčky. Byla na něm jakási žena ve své nové, celkem pochvalné kuchyni. V pravém horním rohu byla police s knihami. Napadlo mě podívat se, co to je za tituly, i když výsledek mi byl předem jasný. No ovšem, samé trapné kuchařky jako „S Italem v kuchyni“ nebo „2000 nejlepších receptů“. Jak je dnes všechno tematické a bez invence!
         Proč na tu polici nemohli dát místo kuchařek, nejnudnější to „literatury“, nějakou pořádnou nebo alespoň zcela nesouvisející knihu? Uměl bych si tam představit třeba Stalinovo „O veliké vlastenecké válce“.
         To by někdo nechápavě civěl, kdyby si toho náhodou všiml! To by teprve byla invence s příchutí absurdity a surrealismu, kterou by celý ten plakát získal jakousi hodnotu. Ale dnes by to nikoho nenapadlo, protože tak všední lidé nepřemýšlí.

 

         Lidé obvykle nemění názory v důsledku diskuze, snadno je však mění při změně kulturního a názorového prostředí, které na ně působí trvale a pozvolna, takže změna přichází přirozeně a nejprve ji ani nezpozorují.

 

         Právo rozkrývat záhady by měl mít jen ten, kdo je dokáže také vytvářet.

 

         Materialismus – lidé naříkají, jak je všechno drahé, stále chybí peníze, a tak se vše dělá co nejlaciněji: svět jako tržnice plná čínského šmejdu.

 

         Muž by se měl především umět prát, teprve pak pro něj není ostudou, umí-li i vařit. Já však v běžném životě i v televizních pořadech vidím akorát samé „chlapy“–kuchaře, kteří si připadají drsní, když se velkou kudlou zaříznou do flákoty, ale v žádném konfliktu by neobstáli. A proto to u mě nejsou žádní chlapi.

 

         Všichni velcí duchové mluvili o ženách podobně, přesto si stále všichni malí duchové namlouvají opak.

 

         Moderní lidstvo trůní jako smradlavé hovno na střeše vznešené budovy dějin.

 

         Věda a demokratičnost: nejsmrtelnější kombinace.

 

         Neuznávám zdůvodnění typu „tohle odmítám, protože je to komunismus (fašismus, humanismus…)“. Uznávám jen to, které říká „tohle odmítám, protože to není pravda“.
         Lidé začnou rychle sami sebe počítat do nějaké názorové skupiny a pak mají tendence nedostatky této skupiny přehlížet a nedostatky jiných zveličovat. Cítí se povinni svoji pozici bránit.
         Jenže zatím žádná názorová skupina nebyla ani dokonalá ani ve všem mylná. Proto vězí nejlepší způsob v tom, že u každé skupiny uznáme její pravdivá tvrzení a jejich syntézou teprve stvoříme vlastní neochvějnou pozici.
         Musíme si dobře všímat, kdy obhajujeme vlastní pozici, a kdy se mimoděk zastáváme pozice někoho jiného, k čemuž nás nic nezavazuje.

 

         K idealizaci:
         Idealizovat a přikrášlovat si smíme tehdy, když sami ze všech sil usilujeme o to, abychom realitu zlepšili. Vytvoříme si ideál a k němu se snažíme dospět, přičemž nám idealizace dodává více sil.
         Ovšem idealizaci lze stejně tak použít k tomu, aby nedostatečnou a zhoršující se realitu jakoby omlouvala. Leckdo si přikrašluje svůj život a svět, aby se mohl utěšovat, že to není tak hrozné. Následně pak zůstává pasivní a neodhodlá se svoji žalostnou realitu změnit. Zářným příkladem jsou fotografie, ty současný svět soustavně vydávají za mnohem zajímavější, než doopravdy je, a tím kryjí jeho stále se prohlubující úpadek. Druhým příkladem jsou oškliví nebo stále nemocní lidé, kteří se snaží brát v potaz jen své lepší stránky a nalhávají si, že to s nimi není tak špatné, pročež pak berou jako samozřejmost, že budou mít dítě. To však na tom bude stejně, ne-li hůř.
         V tomto případě je přikrášlování reality škodlivé a zlovolné, protože napomáhá jejímu zhoršování. Přijatelnost idealizace tedy závisí na tom, k čemu má sloužit.

 

         Bojeschopnost:
         Problémem vzdělaných a sečtělých lidí, jakož i obecně lidí na západě, je to, že jejich stav je spojen s fyzickou ochablostí. Vyrůstají a žijí v prostředí, kde je jejich bezpečnost téměř vždy zaručena. Nepotřebují ostré lokty, aby přežili. A proto nemají šanci, když se jednou dostanou do křížku se zkušeným nebo fyzicky zdatným člověkem. K nim patří typicky přistěhovalci z východní Evropy a vzdálenějších končin, kteří ve vlasti nemají tak bezpečno, jakož i lidé z okraje společnosti. Cikáni, bezdomovci i feťáci jsou zvyklí na mnohem hrubší zacházení než běžný Evropan. Při konfliktech často řvou a už tím většinu lidí zastraší.
         Útlocitný člověk obvykle nemá při střetu s hrubým primitivem šanci a nezbývá mu než běžet domů a tam si hýčkat své pošramocené sebevědomí.
         To je principiálně špatně, protože chytří lidé ustupují někomu, kdo je z duševního hlediska pod nimi. Ve změkčilé společnosti primitivům příliš naroste hřebínek.
        
Z toho plyne ponaučení, že fyzickou zdatnost a bojeschopnost musíme postavit vedle duševního rozvoje jako druhý pilíř zdárného života. Inteligence nesmí ustupovat tupé síle.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava