Založit webové stránky nebo eShop

Myšlenky 2014 I-VI

 

         leden

         Nakolik se může myslící člověk oprostit ve svých úvahách od vlastní konkrétní situace? Skoro vůbec. To, jaké myšlenky člověka napadají a jaké názory zastává, je z největší míry podmíněno tím, kdo je on sám. Například slabý a trpící člověk musí nutně nabádat k shovívavosti, soustrasti a ohledům, protože jich sám má zapotřebí.
         Na silné myšlenky má nárok jen silný duch.

 

         Nadbytečná tolerance – důsledkem rovnostářství je to, že se dnes toleruje kdejaká pokřivenost a zrůdnost a staví se na roveň život podporujícím tendencím, čímž se jí ještě dodává odvaha.

 

         Umělec působí na pocity a vyvolává dojmy. A právě skrze dojmy dopřává lidem opojení a dává jim okusit cosi, co je přesahuje. To je však jen chvilkový stav, podle pocitů se nedá žít ani rozhodovat. Filosof naproti tomu může lidi pozvednout v myšlení a tedy skutečně pozvednout.

 

         Kultura člověku prospěje jen v případě, že jej neochočí, že se jí člověk nenechá ochočit, protože má nezkrotného ducha, který prohlédne všechny pasti kulturních paradoxů a osobních “pravd” a přísným okem je měří ze své výše. Za takových podmínek mu kultura dopomůže k velkému rozhledu a nejjemnějšímu hodnocení.

 

         únor

         V dnešní době se základní hledisko pro posuzování každého myšlenkového směru bere míra, jakou podporuje rozvoj a pokrok. Jak úzkoprsé, jak zaslepené! Co když právě pokrok v dnešním slova smyslu, ono stále se prohlubující zotročování přírody a podrobování člověka, vůbec není usilování hodným cílem. Co když o pravé hodnotě myšlenky svědčí spíš to, nakolik se staví proti rozvoji?

 

         Spravedlnost, to je výhradně dávat každému, co zasluhuje.

        

         Člověk musí být gramotný, aby mohl konzumovat stranickou “literaturu” a lépe vstřebávat agitaci. Jen tolik ke komunistické podpoře vzdělání.

 

         Síla a moc slova: lidé se psaním snaží popsat a vystihnout realitu, zároveň tím však na ni zpětně působí, tedy na lidské chápání reality. Lidé čtou knihy a ve světě se pak snaží vidět to, co je v knihách. Když se do slov dovedně zaobalí cosi, co vůbec neexistuje, lidé v to přece mohou dlouho věřit.

 

         Komunismus byl poražen, ale ne tak docela vyvrácen. Demokratická fronta jeho předsudky nahradila svými vlastními předsudky, nikoli pravdou. Proto v budoucnu stačí, aby se některá společnost dostala do obtížné materiální situace a objevil se nějaký schopný a přesvědčivý agitátor a nebezpečí může nastat znovu. Proto je nutné komunismus vyvrátit na poli ideologie a toto vyvrácení hluboce zakořenit do povědomí veřejnosti, aby se ta stala odolnou vůči komunistickým pokusům.

 

         Limity intelektuálního vzestupu - tabulky inteligenčního kvocientu nám říkají, že snahou, pílí a díky vhodným podmínkám se každý může zařadit o jednu inteligenční úroveň výš. A to je zhruba také limit duševního vzestupu člověka. Pro další duševní vývoj by jednotlivec musel být inteligentnější.

 

         Proč mě uráží mrakodrapy a podobné megalomanské stavby?
        Je to cosi, čím se obyčejný člověk chce povznést do výšin, které mu nenáleží. Potřebuje vidět něco obrovského a nestvůrného, aby mu poklesla brada a cítil se ohromen. Mrakodrapy jsou domnělé výšiny lidstva. Vysoký člověk v tom však vidí cosi nesnesitelného, odporné místo maximálně odtržené od přírody a přirozeného prostředí, cosi, pro co není pražádný důvod ani ospravedlnění. Žít v mrakodrapu je asi stejně přirozené jako žít na Marsu. Stavbu a existenci čehosi takového vnímá velký člověk jako osobní urážku, jako domýšlivý pokus o útok lidského červa na jeho výšiny, jako do nebe volající zpupnost průměrného člověka, jenž by chtěl přebývat nad oblaky.
         V tomto případě již samotný název vypovídá o podstatě věci. Mrakodrap od výrazu drápat se do mraků. Ale kdo se do mraků drápe? Vysoký člověk rozhodně ne, ten nad oblaky létá jako sokol ve své domovině a všechno lidské hemžení vidí daleko pod sebou. Do mraků se drápe a sápe jen upocená spodina, a právě pro tu jsou zde mrakodrapy.

        

         Kategorický imperativ by chtěl pro všechny lidi stejná pravidla; jednat tak, jak by mohl a měl v dané situaci jednat kdokoli. Ale je to přesně naopak, různí lidé mají právo na různé jednání. Omezovat své myšlení a jednání tím, jak by mohl jednat a myslet kdokoli, je pro výjimečné jedince absurdní. My nejsme jako kdokoli a nelze nás zaměnit jen tak s někým.

 

         Při náhodném kontaktu na ulici nebo v obchodě mají lidé tendenci předpokládat, že ten druhý je hlupák a jednat s ním podle toho. A stačí sebemenší indicie a již to považují za dokázané.
         Vskutku, s takovým přístupem se málokdy spletou, o to větší nehoráznost však páchají v případě omylu, zejména pokud jsou sami hlupáky.

        

         Redukce života: na “každou” lidskou potřebu je myšleno, o “vše” je postaráno - zábavním průmyslem.

 

         Veřejné mínění je z velké části dílem médií. Je proto třeba získat moc nad médii.

 

         Nietzscheho nactiutrhači

         Filosofie Friedricha Nietzsche vzbuzuje vášně, u těch mnoha lidí, jimž zpochybňuje jejich domnělé jistoty, je to většinou  impulzivní nesouhlas. Oni ve své pozici nemohou jinak, kdyby připustili, že Nietzsche má v něčem pravdu, nebo se jím dokonce skutečně zaobírali, viděli by rázem svou vlastní existenci a svou stupnici hodnot drasticky zpochybněné. A oni už o nich pochybují dost i sami o sobě, proto sluchu popřávají těm, kdož je ujišťují o správnosti jejich života i jejich názorů a jako obranu proti ostatním staví svůj předsudek. U nich neexistuje žádné nestranné hodnocení, žádnou ochotu podívat se na věc i z druhé strany tu nečekejme.
         Zářným příkladem je pan Masaryk, člověk veskrze morální a proto Nietzscheho slovy velmi pobouřený. Kdykoli mluví o Nietzschem, a popřává mu více prostoru než ostatním, snaží se jej vyvrátit, natolik vidíme, jak jím byl zasažen, jak mu ležel v mysli i v žaludku. Avšak vyvráceno může být jen to, co bylo předtím pochopeno, a pravdu nelze vyvrátit vůbec. Jeho pokus o vyvrácení pouze ukazuje jeho vlastní omezenost (kapitola 8 Ideálů humanitních), největší osobu dějin nazývá opicí Stirnera, Schopenhauera a Darwina. O nejmocnějším zřídle nových myšlenek prohlašuje, že „nepodává nic nového“.
         Takový pokus nemůže před kritickým pohledem obstát, bohužel však působí na veřejné mínění a říká mnoha lidem to, co chtějí slyšet a považovat za pravdu. Ale o hodnotě Nietzscheho samého neříká nic, vypovídá spíše o hodnotě Masarykově. On to vůbec nebyl velký myslitel, tenhle Masaryk, proti odvážným myšlenkám tvrdohlavě staví svůj morální předsudek a doufá, že vítězí.

 

         Lidé jsou nejnesnesitelnější, když mluví o svých ideálech, tehdy teprve odhalí celou svoji malost.

 

         Dobývání amerického západu: Jsou-li některé části historie jen lží a pokrytectvím, pak to ještě neznamená, že i naše přítomnost musí být lží a pokrytectvím při tvrdošíjném zapírání pravdy.

 

        Prý „Sad chutí“ od „vizionáře“ Vincenta Callebauta. Kéž by Země zůstala podobných „vizionářů“ ušetřena. Cosi takového v zásadě odpovídá tomu, jak si dnešní lidičkové představují vzhled sídel nějaké vyšší společnosti. Jen ta vyšší společnost nám jaksi schází. A tak se obyčejný člověk snaží dělat to, co by podle něj dělali ti vyšší lidé, a rád by byl světový. Ale zásadně se plete.
         Teprve kvůli tvorbě podobných „vizionářů“, kteří uskutečňují vlastní zvrácené vize budoucnosti a chtějí k ní „dospět“ dřív než ostatní, se tato nejhorší budoucnost může stát a postupně stává realitou. Přitom by však bylo možno jít úplně jinou cestou.

 

         Dilema této společnosti je, zda chce bezpečné nic nebo nebezpečné něco.

 

         Drzost či vzácně naopak pravdivost každé reklamy odhalíme tak, že porovnáme obraz, který šíří o nabízené věci, s tím, co je tato věc ve skutečnosti. Pak zjistíme, že drtivá většina dnešních reklam je pustou lží, protože zde zeje propast mezi vidinou a realitou. Kupříkladu že v reklamě na mléko se krávy spokojeně pasou na louce, a zatím mléko pochází od krav, které v životě neviděly oblohu, stojí v miniaturním boxu a jsou napojeny na přístroje k dojení. Na podobnou faleš narazíme prakticky u každé reklamy.

         Nemusí být nutně špatné, že reklama vždy alespoň trochu lže a přibarvuje. Jde o to, jestli přibarvuje něco dobrého nebo bídného a jestli nelže příliš.

 

         Všechny národy pod tlakem a působením moderního světa lůzovatí. Zdravý a sebevědomý lid již prakticky nevidíme, všude se to hemží nemocnou chátrou.

 

         Dnešní lidé jsou tak trapně zbabělí proto, že ze svého života odstranili nebezpečí a při náhodném setkání s ním vůbec neví, co mají dělat.

 

         březen

        Hodnota tradic
        
Nic není hodnotné jen proto, že je to tradice nebo součást původní kultury. Uvažovat takto by znamenalo setrvávat v předsudcích. Hodnotu každé činnosti nebo věci musíme posuzovat nezávisle na tom, je-li tradiční. Při tomto posuzování ovšem zjistíme, že tradiční způsoby mají průměrně mnohem vyšší hodnotu než způsoby moderní. Zároveň to ale neznamená, že by se mezi těmito způsoby nemohlo vyskytovat i něco krajně odpudivého a zavrženíhodného.
       Když mluvíme o vzkříšení starého světa, pak tím rozhodně nemíníme i vzkříšení či posílení některých dosud přetrvávajících odporností. Naopak, každý zvyk nebo tradiční způsob je třeba převážit na vahách hodnot, a pokud je úpadkový nebo škodlivý, pak jej máme nahradit způsobem lepším.
        Lidské tělo je nejhezčí ve své přirozené podobě, bez nějakých drastických pokusů o jeho přetvoření, které jej pouze hyzdí. Za zvláště odpornou považuji deformaci nohou čínským ženám a neuznávám ani ono kulturní zákulisí, které by to mělo „odůvodňovat“. Na starých fotografiích vidíme někdy i vyloženě krásné ženy a dívky ve slušivých oděvech, které však stojí na čemsi, co ani při nejlepší vůli nelze nazvat chodidlem. Ale celá odpornost tohoto zvyku se ukáže až po sundání boty a obvazů.
         Další špatné tradice jsou různé vytahávání rtů a uší do obludných rozměrů, které vidíme u afrických kmenů, deformace nosu a vsazování větších předmětů do něj, umělé prodlužování krku a lebky a za zrovna šťastnou rozhodně nepovažuji ani skarifikaci, zejména když se do ran vsazuje popel, aby způsobil velké zduřeniny.
        To všechno tělo nejen zohyzdí, ale zároveň to člověka i oslabuje a nelze to obhájit řečmi o tom, že vnímání krásy je kulturně podmíněné a nedá se o něm polemizovat. Když člověk vyrůstá v komunitě, která mu od mládí vštěpuje určité zásady pro hodnocení krásy, pak je tím jeho cítění velmi ovlivněné. Jeho rozhodnost však pochází pouze z toho, že nemá možnost srovnání. Vnímá kritéria své komunity jako správná jen proto, že nezná jiná nebo že mu byla v mládí vštěpována. To však vůbec neznamená, že by tato kritéria neměla vedle čistě subjektivní hodnoty ještě jinou objektivnější hodnotu, kterou mohou posoudit především tvůrčí individuality, zabývající se porovnávání kultur a etnik.

 

         Nebezpečí 21. století:
        V tomto století se všechny přirozené mechanismy určující vývoj jednotlivce i společnosti drasticky oslabují a vedle nich se tlačí do popředí umělé principy deformující svět. Je proto nanejvýš žádoucí, aby lidstvo vykročilo vpřed s jasnou představou o tom, čím chce být a kam směřuje. Dosud něco takového nebylo nezbytné pro jeho zachování, protože zde byly ony přirozené principy, které samy o sobě většinou zajišťovaly fungování společnosti a rozkvět člověka.
        Dnes však lidstvo čelí řadě obrovských nebezpečí, k nimž musí zaujmout jasné stanovisko a ne s nimi naivně koketovat. Pokud bude jako doteď jen tápat a váhat, nebo bude dokonce jen chtít udržet svůj status quo blahobytu a demokracie, bude vydáno napospas oněm nebezpečenstvím, jež vůbec nebude schopno zvládnout.
        
V současném světě je řada problémů, které vyžadují, aby se při jejich řešení urychleně vyrazilo správným směrem, jinak budou mít zničující následky. Teď naprosto není čas na to, aby se ještě dlouhá léta hledalo, teď už se musí vědět a činit patřičná rozhodnutí. Společnost dosud fungovala i bez toho, aby někdo opravdu chápal, na jakých principech stojí. Když ale přirozený chod selhává, musíme již mít jasno, protože jen pak můžeme prostředky napřít správným směrem.
        Hrozí, že lidstvo bude zotročeno nadnárodními společnostmi, bude vystaveno nesmyslnému policejnímu a státnímu teroru, způsobí svými nadměrnými nároky zhroucení planetárního ekosystému, bude rozloženo a degradováno krátkozrakými genetickými pokusy a technickými vynálezy, a nakonec možná zkázu dovrší světová válka.
        Vzhledem k vyhrocujícím se problémům se vlády budou snažit postupně omezovat a rušit určité lidské svobody a vykročí směrem k diktaturám. Je potřeba, aby se toto nedělo skrze nějaká pokusy, nýbrž na filosofickém základě s jasnou a správnou představou o tom, jak by měl svět vypadat. Každopádně nebude ani při nejlepší vůli možno nadále akceptovat princip rovnosti názorů, protože bude existenčně nutné vybrat si a jednat podle toho, co považujeme za správné.

 

         Známkou povrchnosti každého smýšlení je, pokud si neuvědomuje drastické rozdíly mezi lidmi a chce uplatňovat stejná pravidla pro všechny. Tím paušalizuje tam, kde se paušalizovat nemá. Za příklad můžeme vzít anarchistu, který z pocitu, že sám je svobodný (což je také jen jeho přání), vyvozuje, že svobodným může být každý a na základě toho vymýšlí své uspořádání společnosti.

 

         Vědět, co je pro nás dobré, vědět, co je vůbec dobré, to přichází teprve jako pozdní plod procesu poznávání. Jak by to mohl vědět lid?

 

         Demokracie je rozpačitým přešlapováním a vyčkáváním na lepší systém, určitě není sama cílem, komunismus je naproti tomu rozhodným vykročením špatnou cestou.

 

         Když si člověk jednou osvojí lůzovitý způsob uvažování, je prakticky ztracen.

 

         Je potřeba vykořenit ze společnosti všechny zbytky té nostalgie po starých dobrých komunistických časech, tento prohnilý zub ostudné historické lži.

 

         Stejná hodnota všech biologických druhů: vědecký předsudek přejatý z morálky, obhajující stejnou hodnotu všech lidí.

 

         Jak uskromnit a zprůmyslnit by se člověk musel, aby se jej na planetu stěsnaly další miliardy! A jak nemožné je při obrovském množství každé pozvedání člověka a jeho růst do výšky. Velký člověk potřebuje velký prostor.

 

         Když běžný člověk jen tak existuje bez toho, aby se snažil nějak projevovat a vyjadřovat svá stanoviska, je na něj ještě relativně snesitelný pohled. Ten se však rázem změní v cosi obludného, když se tento člověk rozhodne umělecky „tvořit“. Tvorba odráží to, čím každý je a co má uvnitř, v tomto směru nelze ani trochu klamat. Duševní prostor řadového člověka je však nesnesitelně malý a taková je i jeho ”tvorba“. Čím méně toho takový člověk vyprodukuje, tím menší ostudu si nadělá. Ve snaze vyjádřit názor nechtěně odhalí nahodilost a fatální omezenost svých soudů. Proto je zcela nesmyslné pobízet obyčejného člověka k tvorbě. Dnešní masové rozšíření fotoaparátů nám ukazuje, jaký to má výsledek. Zástupy obyčejných lidí vytváří miliony zbytečných fotografií. Čím snazší je nějaká činnost, tím menší lidé se do ní pouští.

 

         To, co vyšší člověk vycítí, potřebuje nižší člověk přesně definovat. Definice však ujistí i vyšší lidi v tom, že si navzájem rozumí.

 

         Dobrá válka je především ta, kde je hodně boje a málo umírání. Zdravého muže přitahuje boj a zabíjení vidí jako nutné zlo, zrůdy však přitahuje právě zabíjení.

 

         Že jeden má rád to a druhý něco jiného a obojí by mělo mít stejnou hodnotu, to může platit jen u lidí, kteří mají přibližně stejnou hodnotu. U nerovných lidí je i jejich vkus nerovný. Že by kdokoli měl rád cokoli a to všechno by mělo mít srovnatelnou hodnotu, to je holý nesmysl, od něhož je třeba společnost osvobodit.

 

         Kdo jako já prožívá historii jako svou vlastní záležitost, ten také cítí komunismus jako svou osobní urážku.

 

         Nevidím důvod, proč bychom si historii nemohli přiměřeně idealizovat. Budeme ještě rádi, jestli si jednou bude někdo idealizovat také tuto naši prohnilou přítomnost, aby jí tak velhal alespoň trochu hodnoty.

 

         Dobrodružná a zajímavá krajina je nezbytná ke správnému vývoji člověka. V místech, kde byla zničena a nivelizována, došlo i k nivelizaci a duševnímu zchudnutí člověka. Život tam má nižší hodnotu.

 

         Panuje všeobecný pocit o nutnosti obměňovat a přicházet stále s něčím novým, i když je to horší než to staré.

 

         Chráněné území interpretují jako zisk ušlý z nevyužívání zdrojů, jako by snad bylo jejich právem využívat každý kousek země a žádnou neponechat pro přírodu.

 

         Jen zajímavá setkání potěší. Naopak vídat samé nezajímavé lidi, to člověka pouze otravuje.

 

         Jádrem dnešních sporů už není konflikt národu proti národu, nýbrž moderního člověka proti národům.

 

         Rozsáhlá, volná, krásná... Taková je krajina, které je třeba.

 

         Pro umění a vůbec pro jakoukoli tvorbu je stěžejní, jestli tvořila nouze nebo nadbytek. Celé moderní umění je projevem nouze. A všichni dnešní lidé jsou také projevem nouze, proto obhajují moderní umění. Mnozí vlastně už vůbec nevěří, že by bylo cosi jako hojnost, takže hodnotu hledají jen v rámci oduševnělé nouze.

 

         duben

         Naše poznání účinně zpomalují pravidla a závěry, které si vytváříme na jeho nižších stupních, protože nám brání v přechodu na vyšší stupně, které jsou často podmíněny překonáním těchto pravidel.

 

         Ochrana životního prostředí rozhodně není výhradně levicovým zájmem a nemá být jako taková chápána. Naopak, dnes musí být výhradním zájmem každého inteligentního člověka.

 

         Závazek k historii
        Vědomí, že naše rozhodnutí a činy nemají jen okamžitý význam, nýbrž že se též nesmazatelně zapisují do desek historie, nám neumožňuje sehnout se, podvolit, přijímat kompromisy, nechat se zastrašit nebo se dokonce vzdát. Vědomí, že svými činy píšeme historii, pro nás znamená také nesmírný závazek vůči této historii. Musíme dbát o to, aby náš život byl strhující podívanou pro druhé.

 

         Novodobé uvažování
        Dnešní lidé uvažují vadně. Když nějakou činnost neudělají nejefektivnějším způsobem (tedy za pomoci moderních strojů), vnímají to jako ztrátu financí. Říkají si: „Mohli jsme mít víc.“ Za takových podmínek klesne vnitřní hodnota veškeré činnosti k nule a všichni si navyknou spěchu, stresu a pocitu, že jim něco uteče.
         Například o tropických pralesích uvažují dotyční stylem - jak z nich můžeme vytěžit co nejvíc? A dochází k závěru, že nejvíc vydělají, když pralesy pokácí a na jejich místě založí uniformní velkoplošná pole. Při tom je pramálo zajímá, jestli na něco takového mají právo. Naproti tomu zvolit si jakoukoli méně ekonomicky výhodnou variantu považují za ztrátu. Vzhledem k celosvětovému rozšíření takového myšlení se všechno, co se týká člověka, stává ubohým. Sám člověk se stává ubohým a odporným.
        Velké kusy přírody je třeba bezpodmínečně postavit mimo produkční využití a každému, kdo by si na ně brousil zuby, dát tvrdě přes pracky.

 

         Na humanitárních a mravokárných filmech mi vadí jejich zaujatost. Většinou zobrazují osoby, které si nezaslouží to, co se jim děje. Vedle nich však existují miliony takových, kteří pro svou nízkost žádnou pomoc ani soucit nezasluhují. O těch žádný humanista nemluví.

 

         Že je nějaký jev přírodní a přirozený, to nemusí rovnou znamenat, že je to nejlepší možnost. Je to však bezesporu možnost reálně fungující, již osvědčená, je to způsob, kterým to lze. Když člověk zavádí nějaké vlastní metody, jsou nevyzkoušené. Mnohé se ukážou jako nesprávné, ale může se objevit i taková, která předčí v přírodě se vyskytující způsob. Člověku však dá opravdu pernou práci, aby něco vymyslel lépe než příroda.
         Z toho vyplývá, že nelze argumentovat tak, že něco je správné jen proto, že se to tak děje v přírodě. Například zcela irelevantní je tvrzení, že člověku jsou nejprospěšnější potraviny, které se vyskytují v oblasti, kde žije. Podle toho by každá nová potravina měla být špatná, což je nesmysl. Vhodnost potravin závisí na jejich interakci se zažívacím ústrojím, nemá žádný logický vztah s místem jejich výskytu. To by přicházelo v úvahu jedině, kdyby byl nějaký lidský kmen fyziologicky specializován na určité potraviny.
        Takové sylogismy v myšlení musíme odhalovat a vyvracet, protože vedou lidi k nesmyslným a hloupým závěrům.

 

         U všech, kdo trpí sami sebou, je základním předpokladem jejich filosofie vůle ke lži, nutnost sám sebe o sobě obelhat. Zde vězí příčina toho, proč hlásali filosofii, kterou hlásali. Jejich intelekt mohl být klidně dostatečný k odhalení pravdy, oni však pravdu vidět nechtěli, protože by se jim nelíbila.
         Kdo naopak sám sebou již netrpí, ten nemá důvod se o sobě dále obelhávat a malovat si svět takový, jaký není. Pouze nyní má intelekt volné ruce k poznání bez postranních myšlenek.

 

         Člověk si občas říká, jestli je vlastně nutné měnit svět od samého základu a že i jeho současný život vlastně není tak hrozný. Vždy ale stačí jít kolem nákupního centra, zapnout televizi nebo vidět, jak někde na louce parcelují plochy na výstavbu a okamžitě jsme si opět jisti tím, že to všechno má zaniknout, že se s tím nesmíme smiřovat. A zásadní je také uvědomit si, že svět, jak jej známe dnes, je jen přechodem mezi přirozeným světem a odporným světem techniky, který by nás brzy pohltil.

 

         Novota a sešlost:
        Patina stáří a používání může působit dvěma pocity. Prvním je příjemný pocit opravdovosti, který z dané věci vyzařuje. Cítíme, že je skutečná a nehraje si na to. To platí jak o předmětech, tak o místech, například starých domech, v nichž si připadáme tak domácky a útulně.
         Když je ale daný objekt příliš starý a neudržovaný, působí sešle. Taková věc je vetchá a nelze se na ni spolehnout. Příliš mnoho takových věcí v našem okolí na nás působí těžce. Všechno drží na čestné slovo, za co člověk vezme, to se rozsype. Ani tmavý pokoj páchnoucí plísní není místem, kam by se člověk rád vracel.
         Nové věci v nás naopak budí pocit lehkosti a svěžesti, pod jehož přívalem nejeden zatouží spálit to staré „harampádí“. Ale také jich nesmí být příliš, protože nemají historii a svět jen s nimi by byl příliš prázdný a mělký. Je nám proto třeba starých i nových věcí. Zde ale není řeč o moderním průmyslovém zboží, protože to je pouze sterilní, a když zestárne, je z něj úplně bezcenné smetí.

 

        Bůh reálně neexistuje, zásady jakéhokoli náboženství nejsou tedy žádnou zjevenou vyšší pravdou, nýbrž dílem smrtelného a chybujícího člověka. Proto mají být filosoficky zhodnoceny a na základě toho se rozhodne, jakou má dané náboženství hodnou.

 

         S každou ideologií se musí vést nejprve ideologická válka. Když je poražena a vyvrácena ve svých ideálech, je tím zlomena její moc. Dokud je však přesvědčena o svém právu, její stoupenci za ni budou bojovat do krajnosti a stále bude oslovovat nové lidi.

 

         Od lži k pravdě
         Převratných myšlenek a skrze ně i celkově vyššího bytí dosáhneme jedině tehdy, když rozbouráme všechny zdi a hradby zábran a postranních úmyslů o tom, jaká podoba pravdy by se nám zamlouvala. Takže přátelé, nejprve důrazně a dlouho bořit! Poznávajícímu patří jako první nástroj do ruky kladivo. Nemá se snažit vyspravit a přestavět staré, chatrné budovy poznání a přejímat jejich polopravdy. Kdo chce dosáhnout skutečného vědění a utvořit z něj nedílnou součást sebe sama, ten musí také na vlastní kůži, alespoň ve zkratce, prožít celé dějiny myšlení. Teprve až v sobě vyvrátí zdi starých lží do základů a rozletí se po širé pláni, může se vrhnout do stavby nových sloupů, jež ponesou jeho nové nebe.

 

         ÚPLNĚ VE VŠEM SE MUSÍ POSTUPOVAT OD NEJDŮLEŽITĚJŠÍHO K OKRAJOVÉMU. Řešit se musí v první řadě ty největší problémy. Zabývat se podružnostmi nemá význam, pokud se nepodařilo vyřešit zásadní otázky. Stejně tak názor si máme utvářet nejprve na ty nejdůležitější jevy a nejvyšší individuality, teprve pak má smysl přemýšlet o druhořadých záležitostech.
         Na druhou stranu – na největší problémy mohou stačit jen ti největší lidé.

 

         Dějiny filosofie nejsou ještě u konce.

 

         K masnému průmyslu - pokud někdo odmítá nastolení snesitelných podmínek pro zvířata s odůvodněním, že to zdraží maso, je to naprosto irelevantní. Kdo si myslí, že se zvířaty se smí nakládat jako s věcmi, jen když bude levnější flákota, ten zasluhuje kulku.

 

         Neodmítáme to, co je jiné. Odmítáme však to, co je nízké.

 

         Nebezpečí menšin - působí jako pátá kolona v národě. Když nastane problém, dávají svému státu možnost a záminku intervenovat pro jejich ochranu.

 

         Každému bořím jeho iluze, ale nádavkem dávám mnohem víc.

 

         K ideologickému boji - Demokraticko-liberální směr pro nás neznamená hrozbu, protože nad ním máme neotřesitelnou myšlenkovou převahu. Co je vyvráceno, to není třeba zakazovat. A na druhou stranu, co vyvráceno není, to téměř nelze potlačit.

 

         Násilí jako kritérium špatnosti: čím horší je situace světa, tím častěji vede inteligentní a myslící lidi k násilné odezvě, ať už jde o čin ze zoufalství nebo o promyšlený akt. Kdyby se tito lidé vzdali násilí jako prostředku, už vůbec nic by nezmohli, zvláště vzhledem k nesmírné velikosti lhostejné masy, která stojí proti nim. Považováním každého násilného činu za špatný by se idealisté a nespokojenci odsoudili téměř k bezmocnosti.

 

         Princip poznání: musíme mít všeobecnou nedůvěru. Předkládané údaje je třeba ověřovat, nikoli je brát jako fakta. Velmi mnoho elementů se dnes snaží lidi obelhat, zejména média, která záměrně předkládají zjednodušující a zavádějící obraz události. Za každým slovem z médií musíme očekávat podraz.

 

        Zhodnocení techniky

        S množstvím a sofitikovaností technických vynálezů roste možnost jejich zneužití proti člověku exponenciálně (či kvadraticky) až do úrovně totální kontroly, která znamená vedle zaznamenávání přesné polohy i sledování myšlenek, takže se člověk už absolutně nikam neschová. Naproti tomu míra užitečnosti techniky pro člověka roste jen pozvolna do určitého bodu, kde dokonce dojde k obratu a následnému poklesu, protože příliš techniky zhoršuje kvalitu a snižuje hodnotu života. Obě křivky se na grafu v jednom bodě protnou. Nalevo od něj najdeme plochu vyjadřující možný opravdový přínos vynálezů (plocha A). S další expanzí techniky se však dostáváme na pravou stranu, kde rozdíl mezi křivkami značí jasné negativum, které technika znamená (plocha B).
        Tato společnost vězí již hluboko v pravé zóně. Hloupí a krátkozrací lidé bez odporu přijímají to, že za cenu nějakého drobného ulehčení jejich již tak příliš snadného všedního života nad nimi stát, nadnárodní korporace a informační služby získávají stále větší moc. A právě to je a bude hlavní využití oněch „technických vychytávek“, ale nikoli proti stádnímu člověku, který pro nikoho neznamená hrozbu, nýbrž proti výjimečným individualitám. Jestli je nějaký programátor opravdu vytváří v domnění, že tím někomu zlepší život, pak by za svou naivitu zasluhoval trest.
        Člověku nepřátelské instituce slibují, že techniku nezneužijí, ale samozřejmě lžou. V prvním stupni zavádí kontrolu mezi ovcemi a následně se snaží protlačit ji jako nezbytnost pro všechny. Lidé jim to obrovsky usnadňují tím, že se jako slepice po flusu vrhají po každé trapné technické inovaci.

 

        Demokraticko-liberální smýšlení je jen malým výsekem myšlení jako takového. Kdo veškeré své úvahy drží v jeho mantinelech, ten si zavírá cestu k duševnímu vývoji, protože si zakazuje „nebezpečné“ myšlenky.

 

         Zvyk jako přítel i nepřítel - síla zvyku brzdí vůli a chuť ke změnám a status quo nám činí snesitelnější. Má proto právě opačnou hodnotu když je to současné lepší nebo horší než to nové. Po prosazení lepšího principu napomáhá jeho udržení to, že si na něj lidé zvyknou. Síla zvyku je stabilizační prvek v životě.

 

         Lidé se stýkají z většiny v nahodilých skupinách, jaké vytváří zaměstnání, zájmové kroužky, škola... Zde je s ostatními lidmi nespojuje vůbec nic nebo nanejvýš jeden zájem. Jsou však desítky důvodů, proč lze dělat jednu věc, takže i přes to spolu lidé ve skupině nemusí mít pranic společného. Čím vyspělejší jednotlivec je, a tedy čím větší má nároky na úroveň lidí, s nimiž by se chtěl stýkat, tím menší je pravděpodobnost, že narazí na spřízněnou duši a někoho, s kým by si měl a chtěl co říct. A takový je i náš případ, stále se stýkáme s lidmi, po nichž nám pranic není.
         Lidé by k sobě měli mít někoho své duševní úrovně a orientace.

 

         květen

         Je nehorázné, jak dnešní politici nechávají stav společnosti zajít do vyhrocené situace a pak budou dělat vyhrocená (a špatná) opatření. Místo toho se musí opatření dělat už nyní, aby později lidstvo nesplakalo nad výdělkem.

 

         I ze smíšení kultur vznikne za určitou dobu nová svébytná kultura. To však trvá dlouho, přinejmenším několik desetiletí, spíše však nějaké to století, během nějž míšení musí ustat, aby se charakter nového etnika či národa mohl vyprofilovat. Vznik, změna a případně zánik kultur je přirozeným vývojem. Dnes se však musíme proti každému míšení tvrdě bránit, protože není důvod si myslet, že by v moderním světě měla někdy opět samovolně nastat doba omezené cirkulace, kdy by se mohly vytvořit nové národní charakteristiky. Krom toho, národy jako takové zanikají a stávají se jen vyžilými pojmy a mísí se lidé z nejrozdílnějších ras. Každé míšení znamená v našem časovém horizontu nikoli vývoj, nýbrž zánik kultur.

 

         Jako jedno z měřítek velikosti člověka se mi jeví, jak velké pohrdání vůči lidem zakusí v určité fázi svého vývoje, jak velkého pohrdání je schopen a jak velké unese.

 

         Politika ústupků nikdy nikam nevedla. Zde historie hovoří jasně.

 

         Ach bože, jak nehorázný je to požadavek, aby lidstvo na věky hledalo největší moudrost jen v Bibli. Prý kniha knih!

 

         Materiálno jako náhražka cíle - říkají si: „Když nemáme cíl, budeme alespoň hromadit. Tím se určitě nic nezkazí.“

 

         Pravda je právo - nikdo nemá právo ve jménu lži a pohodlí upírat někomu možnost znát pravdu.

 

         Dnešní lidé, hlavně ti mladí, jsou tak lehkovážní a povrchní, až z toho mrazí. Vůbec netuší, co je nouze, a co hůř, netuší ani, co je myšlení. Říkám si, že by jim prospěla nějaká osobní tragédie, která by je donutila přemýšlet a učinila je tak snesitelnějšími.

 

         Utrpení stojí na počátku každého duševního růstu. Pohodlí plodí zahálku a stagnaci.

 

         Uchování příčin:
        Každý jev na světě má nějaké příčiny a mechanismy, které umožňují jeho trvání. Když chceme tento jev udržet, ať už je to lidské etnikum, způsob života nebo například ekosystém, pak musíme především udržet procesy, které jej utváří, a podmínky, které jej umožňují. Je naivní si myslet, že když rozvrátíme tohle všechno, jev sám tím nezanikne.
        Pokud někdo tvrdí, že daný jev podporuje a má rád, a přitom se seč může snaží rozbít a rozvrátit jeho příčiny a mechanismy, je to buď pokrytecký lhář nebo hlupák. Všiml jsem si toho u lidí na cestách. Člověk přijede do zaostalé země a je fascinován místní tradiční kulturou (to platilo hlavně pro nedávnou minulost, dnes už všude vidíme jen zbytky), přesto však říká, že by se tamním lidem mělo pomoci a ulehčit život. Jenže když do země vtrhne moderní svět, původní kulturu záhy zničí. To samé dělají politici, bez uzardění nám budou tvrdit, jak milují tradice a přírodu, a přitom zavile podporují rozvoj a exploataci zdrojů. Bohužel takové jednání obvykle stačí k zmýlení většiny, která se snadno nechá klamat a nechápe souvislosti. Tím spíš my musíme na každé takové lži a nedorozumění upozorňovat.
        Nutnost udržet procesy platí i na úroveň a zdraví společnosti. Jestliže se v zájmu prvoplánové humanity odstraní všechno, co ve skutečnosti činí lidský druh zdravým a podněcuje jeho rozvoj, pak se tím přímo způsobí úpadek lidstva. Obnovení těchto mechanismů je humanitou vyššího druhu.
        Člověk by měl myslet ve velkém, přemýšlet o tom, jaké procesy a pochody činí svět světem a co umožňuje životu uchovat se a rozvíjet. Z tohoto pohledu se náhle všechno horování za bezpečí a pohodlí jeví jako zvrácenost. Je hanebné, když někdo z pozice své ublíženosti hlásá, že je třeba nastolit bezpečí pro všechny.

 

         Materiální zájmy jsou jen předpokladem pro duševní vzestup a ospravedlnitelné a prospěšné jsou právě jen v míře, která tento vzestup podněcuje. Dnes si však materiální zájem věčného hromadění nárokuje svrchované postavení a v zájmu sebe sama právo na duševní vzestup upírá. Stává se tak přítěží lidstva. Každá organizace, která zná jen ekonomické zájmy, je ve své podstatě zločinná a zvrhlá.

 

         Jsou druhy počasí, které v nás rozněcují naši vlastní hloubku. Jak ty by mohli ocenit lidé povrchní?

 

         Země pláče nad dějinami komunistické Číny.

 

         Dnešní stavební projekty vůbec nerespektují charakter okolí, mezi domy z 19. století klidně vrazí moderní krabici a soustavně tím rozrušují celistvost staré zástavby. Když se něco postaví, je to prakticky vždy v moderním stylu, přinejmenším mezi starými domy by se však mělo stavět výhradně ve starých stylech. Kvůli novodobému nedostatku pokory před něčím, co je lepší, by bylo nesmyslnou chybou z naší strany, kdybychom my moderní zástavbu uznávali a tolerovali.

 

        Tohle levicové blouznění po svobodě, rovnosti a bratrství… Ti, kdož jej hlásají, jsou si možná tak ještě těmi bratry. Rovní si nejsou a svobodní už vůbec ne.

 

        Běžné živobytí a spořádané vyžití, tedy pracovat, jezdit na kole, večer sledovat televizi, chodit na výlety a občas jet na dovolenou, to někdy a pro někoho nemusí být špatné. Oni si však myslí, že by to mělo být dost pro všechny a navždy a podnikají v tom směru kroky. Takový život je dost dobrý pouze pro obyčejné lidi, kteří představují spíše společenskotvorný substrát, na jehož základě má vyrůstat vyšší společnost a lepší jednotlivci, kteří teprve dávají společnosti smysl.
        Pro nás je nesnesitelná představa, že bychom se měli s něčím takovým spokojit. Čím méně této všednosti v našich životech je, tím lépe.

 

        Hodnota peněz je určena tím, co s jejich pomocí kdo dokáže a na co mu jsou. Proto je u jednotlivých osob velmi rozdílná. Jsou zazobanci, kteří všechny peníze utrácí za drahá auta a nesmyslně předražené oblečení a nic lepšího neznají.
 
        Je úplně jedno, jestli má někdo na kontě miliardu nebo 100 miliard. Takové sumy k životu nikdo nikdy nepotřebuje a nebude potřebovat. Jediným opodstatněním takového jmění může být jeho použití k smysluplné věci. Naproti tomu pouhé hromadění nul a z nich plynoucí uspokojení je bezcenné. Jsem pro to, aby těm bohatým lidem, kterým peníze k ničemu nejsou, byly odebrány a použity k smysluplným účelům. Ostatní mají poznat, že právě zde se nabízí ten nejsmysluplnější účel a poskytnout část svých financí dobrovolně.

 

        Uvědomit si nutnost své změny a mnoho o tom rozprávět je ještě na hony vzdáleno tomu, opravdu se změnit.

 

        Vnáším požadavek, aby lidé zajímaví uvnitř byli zajímaví i navenek.

 

        Okno do nicoty: Dnes jsem šel po ulici a nějaký chlápek zrovna přede mnou otevřel kufr svého auta. Byl plný věcí, ale byl to žalostný pohled, vůbec nic, co by mělo hodnotu, samé ubohé krámy. Předměty, jimiž se obklopujeme, vypovídají o našich zájmech a duševní úrovni. Není důvod si myslet, že by ty věci neměly být průkazným svědectvím o životě onoho chlápka. Kdybych se jako do toho kufru mohl podívat do jeho živobytí, spatřil bych i zde jen strašlivou prázdnotu a vyprahlost. A takových lidí jsou statisíce.

 

        Který z těch politiků za něco stojí jako člověk? Který z nich vůbec je člověkem a ne jen odulou tváří z billboardů? V osobním životě jsou to nezajímavé, tuctové postavičky. Ale jen velký člověk může být i velkým politikem.

 

        Právo na soukromí:
        Potřeba soukromí leccos vypovídá o duševní hodnotě. Nemyslící lidé soukromí nepotřebují, ba děsí se ho. To však neznamená, že jej nepotřebuje nikdo, pro velkodušné lidi je naopak životní nutností. Jen když jsme sami, teprve pořádně myslíme.
        Každý systém, který se velkým lidem snaží soukromí upřít, je špatný. Nejhorší jsou pokusy o jakousi socializaci života, kdy by člověk měl být co nejvíce integrován do stáda a kde odlučování se a samostatnost platí za prohřešky.

 

        Věda poskytuje filosofii pravdivé informace, nesmí však filosofii nahrazovat nebo se jí snažit diktovat.

 

        Strategie obchodních řetězců a nadnárodních korporací – masivně propagují svá zrůdná výrobní schémata, a když se ve společnosti zvedne silný odpor, který už nemohou umlčet, rázem obrátí, svoje schéma změní a nezřídka se ještě začnou vydávat za nositele změny. Jediným motorem této změny je ale nebezpečí poklesu zisků a změna se odehraje právě ve chvíli, kdy možná ztráta z odlivu popularity předčí zvýšení výrobních nákladů. Změna je také vždy minimalistická a doprovázená masivním obelháváním a propagandou.
        Proto jsou tyto společnosti čistě reaktivním a krajně neochotným prostředím, z nějž ani při jeho obrovských možnostech nevzejde pražádná změna. Proti každému pokusu o změnu se naopak postaví, protože chtějí pouze klid a stabilitu. To by se změnilo jen tehdy, kdyby v jejich čele stanuli ti správní lidé. U společností, kde se to nestane, platí, že čím více budou poškozeny, tím lépe. Když už se jednou rozhoupají k činu, nesmíme si myslet, že se snad polepšily. Víme, že za tím stojí jen zištný zájem.

 

        Jsem hlasatelem velkého ozdravění vkusu.

 

        Dalekosáhlá společenská změna – k té je v první řadě nutno dosáhnout jiného života, který má jiné potřeby a proto si nesmlouvavě žádá změnu. Změny se nedosáhne tak, že si současní lidé vytknou jiný život jako cíl a budou se o něj snažit. Ten musí být již u zrodu této změny jako její příčina.

 

červen

        Pokud společnost sníží počet zvířat chovaných v těch zrůdných velkochovech na polovinu, stane se o polovinu legitimnější a spravedlivější.

 

        Zlovůle je na světě mnohem méně než nevědomosti a neúmyslného škození.

 

        Jen pravda zavazuje. Nutit lze lidi jen k pravdě, nikoli k milosrdné lži. Když si někdo myslí, že nějaká milosrdná lež je k životu prospěšná, pak přesto nemá právo ji ostatním vnucovat, protože někdo jiný, duševně silnější, ji vůbec nemusí potřebovat.

 

        Nerovnost názorů: víra v rovnou hodnotu rozdílných názorů je absurdní. V důsledku by to například znamenalo, že nemá vůbec žádný smysl se učit a zjišťovat informace a na jejich základě si vytvořit nový názor. Ale takový blábol by snad nemohl obhajovat ani ten největší mamlas. A jestliže názor vzniklý z lepšího informování se o realitě má vyšší hodnotu, proč by ji neměl mít i názor vytvořený vyšším intelektem? Samozřejmě, že to tak je.
        Krom toho, my, kteří se někam vyvíjíme, víme moc dobře, že hodnota našich názorů vzrůstá, že ty starší nejsou rovny těm stávajícím. Omyly se nahrazují stále pravděpodobnějšími omyly (a nakonec pravdou). Jak bychom tedy mohli považovat za sobě rovná mínění lidí, kteří dnes obhajují naše dřívější a nám důvěrně známá nedorozumění?!

 

        Učení o neúmyslu – neúmysl jako majoritní princip ve fungování světa. Řeší se důsledky, důsledky důsledků a opět jejich důsledky, ale o původních příčinách nemá nikdo ani ponětí.

 

        Turista v moderním vybavení přichází do přírody jako divák, nikoli jako aktér. Takových je moc a svým množstvím zerodovali divočinu, je to v ní už jen samé čekání na dobrodružství.

 

       Inteligence je bezesporu solidní prediktát potenciálu k růstu. Samozřejmě nic nezaručuje, ale činí růst vůbec myslitelným.

 

        Sídliště je místo, kde se uskladňuje lidský přebytek.

 

        Nebudeme si vyprávět o hrdinech, budeme těmi hrdiny a ať si o nás vypráví druzí.

 

        Umění má být výrazné, všednost nudí. Umění je tím vznešenější a vyšší, čím větší výraznost a vypětí dokáže podat tak, že ještě působí přirozeně a autenticky. Největším nebezpečím je zde přepjatost, k níž lze snadno spadnout. Například v hudbě to znamená, že se vysoké tóny nebo burácivé pasáže slijí v jakýsi odpudivý vřeskot. Výrazná hudba je závislá i na čistotě provedení. Pokud necháme skvělou skladbu znít z městského rozhlasu, výsledek bude působit až parodicky. Zejména vojenské pochody se snadno mohou zvrhnout ve vřískot.

 

        Jak odporně dokáže člověk páchnout! Například kuřáci… horší než největší smrad z přírody.

 

        Pravidla trhu v životě – všechno se snaží zavděčit co největšímu počtu. Důsledkem toho je zlůzovatění všeho. V politice se dnes změny programu nedělají kvůli změně přesvědčení, nýbrž kvůli přesvědčení, že změna programu zajistí více příznivců.

 

        V podstatě jakýkoli jev nebo činnost nabyly v dnešním světě rozměr a podobu choroby.

 

         Odvaha k výjimečnosti: téměř nikdo si dnes nedovolí být opravdu výjimečný. Tlak průměru a neexistence jedinečných osobností jako vzorů nutí neobyčejné jednotlivce zařazovat se a přizpůsobovat. Průměr táhne výjimky dolů a nepodvolí se tomu jen ty největší individuality. Do jaké výšky by se však tyto výjimky mohly povznést, kdyby jim někdo shora podal ruku a dodal odvahu!

 

         Běžní lidé se málokdy dovedou ve vztahu ke zvířatům chovat přiměřeně, to znamená vyvarovat se surovosti i změkčilosti. Obojí je špatné.

 

         Čím méně je okolo nás důvodů ke skutečnému štěstí, tím více je stupidní spokojenost vyžadována společností i zbabělými lidmi.

 

          Podstata světa: duchové, magie a duše (ve spirituálním smyslu) neexistují. Naštěstí, dlužno dodat. Kdo po nich touží, ten jenom neví, co chce a s čím si zahrává. Záliba v okultismu a touha po tom, aby existovala magie, jsou projevem vyprahlé duše, která v dnešním prázdném světě žízní po něčem neobyčejném. Tuto žízeň moc dobře znám, ale hledat spásu u duchů je chybou.
         Kdyby na světě existovali duchové, člověk by naprosto ztratil bezpečí. Představme si, že to, co nám ukazují různé hororové filmy, by bylo realitou. Jak děsivý a strašlivý by to byl svět! Kdyby existovali duchové, každý stín by mohl skrývat nebezpečí. Vlahá noc by se rázem proměnila ve zlovolnou temnotu! I bez toho se většina lidí noci bojí, ale kdyby ta měla skrývat strašidla a zrůdy, lidé by zešíleli strachy. Takový svět by se neslučoval se životem. Představme si, jak snadné by bylo pro takového ducha člověka psychicky terorizovat a přimět jej, aby se zbláznil. I bez duchů má řada lidí pocit, že slyší hlasy. Jen díky tomu, že žádní duchové neexistují, koketuje dnes takové množství lidí s okultismem.
         A magie? Kdo touží po magii, ten by ji obyčejně chtěl mít jako prostředek, kterým by to mohl někomu „nandat“. Jenže co když by právě on kouzlit neuměl a jiní ano? To by mu v tu ránu magie byla tím nejhorším nepřítelem, proti kterému by byl bezbranný. Kouzla chce, jen kdyby je on dokázal nejlépe používat. Jenže kdyby kouzla skutečně existovala, právě on by s největší pravděpodobností ostrouhal. Nejlepších mágů by bylo pár a ostatní lidé by jim byli vydáni na milost.
         Produkce, kterou lidstvo zásobuje zábavní průmysl, je pro lidi značně nezdravá. Hemží se to v ní zrůdami, strašidly a paranormálními jevy, až z toho řada lidí začíná bláznit. Když ji sledujeme, musíme si být neochvějně jisti tím, že v reálném světě nic takového neexistuje.
         Nejhorší ze všeho jsou horory. Je třeba notné vyprahlosti a také jisté zvrhlosti, aby v nich člověk nacházel zalíbení. Nemálo jejich příznivců potřebuje ty nejsilnější impulzy, aby je něco vytrhlo z apatie. A takové osoby, unuděné svým bezpečím, se po shlédnutí hororu bojí dojít si samy na záchod. Pro zdravého člověka jsou však horory něčím zrůdným a odporným a ztělesňují mu jednu z nejhorších myslitelných podob světa.

 

         Absurdita pojmu rekreace
        O volném času a cestování se mluví jako o rekreaci. Obvykle je jí přisuzován ten smysl, že jde o odpočinek a načerpání nových sil do života. Realita je ale taková, že u většiny lidí se život, který má vůbec nějakou hodnotu, soustředí právě do dnů rekreace. To ostatní je jen nudná každodennost. Za takového stavu teprve ona „rekreace“ za něco stojí a to ostatní je jen vyděláváním peněz na rekreaci.
         Rozsah všední nudy máme ve svém životě co nejvíce omezit a chápat ji jen jako zdroj peněz pro opravdový život. A tomuto opravdovému životu odmítáme říkat „rekreace“ nebo „dovolená“.

 

        Leckomu určitě může připadat, že jsou mé názory vyhrocené a přehnané. Jsou dvě možnosti, buď to skutečně přeháním já, nebo to přehání moderní svět a já na tuto přehnanost musím přiměřeně reagovat.

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava