Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Myšlenky 2013 VII-XII

 

červenec

        Vesternizace neboli pozápadnění světa: všude po světě se od konce 19. století nadšeně přejímají manýry západní Evropy a USA  ve způsobu bydlení a žití, v oblékání, stravování a tak dále. Místní obyvatelé se bez rozmyslu vzdávají svých původních způsobů a snaží se být co nejvíc jako na západě.
        
Tím se dopouštějí největšího nedorozumění v otázce, co je jim prospěšné. Stali se jen směšnými opicemi západu, přičemž ztratili vše, co na nich bylo zajímavé, co je činilo někým. Leckterý národ by mohl být prvním mezi zajímavými, a místo toho je posledním mezi stejnými.

 

Nerovnost splácení:
        Jak uvažuje nadutý moderní člověk: já ho okradu, když on mi to bude chtít vrátit, tak ho zmlátím nebo zabiju. Když oni zabijí jednoho z nás, tak my je zabijeme všechny.
        
To je uvažování staré jako společnost sama. Silnější si od slabšího nenechává líbit to, co mu činí sám. Tak jedná silnější stát se slabším, stejně jako silnější jedinec se slabším jedincem. Teprve v poslední době si silný stát v nadbytku svých sil může dovolit jistou shovívavost, vedle toho i velmi silný člověk může být shovívavý vůči jinému.
        
Co z toho plyne pro nás? Především, že nezbytně musíme být silní, abychom nezáviseli na blahovůli ostatních.

 

        Jako nejdůležitější měřítko pro posuzování hodnoty věcí i lidí se mi v tomto světě, kdy se celé národy stávají nudnými, jeví jejich zajímavost.

 

srpen

        Prakticky nikoho kromě spekulantů, politiků a podnikatelů nezajímá, jak žije a co dělá průměrný moderní Rus, Srb nebo Čech. Ti zajímají už jenom toho, kdo z nich chce mít nějaký zisk, protože sami o sobě nejsou vůbec zajímaví.

 

        Kdysi byli cestovatelé s nadšením vítáni a jejich příchod do obce byla událost. Dnešní turisté jsou každému spíš na obtíž.

 

        Jak všichni ti komunističtí pisálci rozprávěli o „socialistické skutečnosti“... Jenomže ona není žádná socialistická skutečnost. Skutečnost nikdy nebyla socialistická. Socialistické je akorát lhát a překrucovat.
        
Stejně tak není nic jako komunistická spravedlnost. Je jen komunistické bezpráví, jímž si ničemové nárokují víc, než jim náleží. Nejdrzejší pak je nazývat komunistický řád přirozeným, v každém směru je to znásilňování přirozenosti.

 

        Lidská “péče” o přírodu: všechny původní přírodní celky se zničí, exploatují, a zůstanou jen jejich ukázky v podobě malých chráněných částí. Celý les se promění v plantáž a ponechá se jen hektar starých stromů. Když cosi takového proběhne plošně, zůstane jen jakási ukázka přírody, v níž člověk může prožívat jen ukázku života. Komu to má jako stačit?

 

        Bohužel, dnešní svět je už jen chabým, dost možná ubohým, odleskem toho, co bylo, tak jako se Měsíc svým jasem zdaleka nerovná Slunci a i za svou bledou záři vděčí jemu.

 

        Moderní člověk by zasloužil, aby se s ním také jednou jednalo z pozice síly, aby mu zbylo škemrat o milost, jako on donutil škemrat všechny původní obyvatele světa, kamkoli vkročil. Jak zjevné je to na příkladu severoamerických Indiánů. Velká část Američanů, zejména všichni ti, kdož „posunovali hranice civilizace“, byli zločinci a z toho pohledu je i velká část současných Američanů potomky zločinců. Kde je tedy jejich „právo“ diktovat světu “spravedlnost”?

 

        Moderní člověk vždy vedl válku za vyhlazení všech původních národů světa, ať už přímou likvidací, ekonomickou likvidací, nebo jejich „zcivilisováním“.

 

        Ve společnosti, která chce mít právo někomu (nebo i sama sobě) hlásat spravedlnost, nemohou existovat zakázaná témata. Zakázané téma značí spáchanou křivdu nebo něco, čeho se ona společnost bojí. Dobrým příkladem je osud Indiánů, jejich téměř úspěšné vyhlazení „civilisovanou“ rasou.

 

        Americká společnost stojí a vyrůstá na bahně. Americká společnost je bahnem. A špínou a falší a trapností.

 

        Všichni žízní po hrdinech a hrdinství, moderní svět je ovšem svět, v němž hrdina nemá být možný.

 

        Člověk již zlikvidoval řadu zajímavých druhů zvířat, v dnešní době však hrozí vyhubit i většinu těch, které zatím přežily. Co je nutno s tím dělat? Začít nemilosrdnou válku proti pytlákům a zastavit masové vybíjení zvířat. Omezit lidskou expanzi a přejít do útlumu, který však bude teprve skutečným vzestupem lidstva, protože přestane simulovat vzestup zvětšováním množství.

 

září

        Nemohu ani cítit ty sračkovité filmy o tom, jak povstane nějaký kapitán Amerika, tento hloupější bratr Mirka Dušína, aby porazil všechno zlo a zachránil zástupy hloupých otroků.
        A stejně tak nemám rád postapokalyptické filmy, kde přeživším nejde o nic jiného, než co nejrychleji obnovit společnost, která onu zkázu způsobila. Chybí zde jakékoli poučení z tak kolosální zkušenosti, chybí zde snaha vytvořit konečně společnost, která by fungovala.

 

        Svět 17. století oplývá zajímavými národy. V současném světě už nic takového není, ten je z lidského hlediska zajímavý jedině jako líheň těch nejodvážnějších myšlenek a společenských pokusů. Jako jeviště pro ničitele a stvořitele světů, kteří mají sílu z prachu pozvednout Nový svět. Teprve pak znovu povstanou zajímavé národy.

 

        Mám raději oblečení než nahotu. Za tu se může ukrýt každý. Šaty, ty však vyjadřují stav a to, kým člověk je, odráží naše nitro. (Tedy za předpokladu, že si můžeme vybírat.) V šatech se už nemusí nechat zaměnit dobrodruh s knihomolem a úředníkem. A krom toho, každý člověk vypadá lépe v dobrém oděvu než nahý.

 

        Lidé potřebují a chtějí zapadlá místa. Před sto lety byla Země plná takových koutů, byla téměř celá zapadlým koutem. Dnes aby nezničené místo člověk pohledal.

 

        Chvála podzimu
        Jak nádherný je podzim, ten čas, kdy se země rozzáří a příroda se zaskví v neskonalé kráse, ty dny, kdy teplé slunce zalévá pestrobarevné kopce, jakož i deštivé dny a cáry mlhy po údolích, obojí přímo stvořené pro nevšední putování. Tato krása ke mně promlouvá jazykem nejhlubšího štěstí. Všechno obyčejné a přízemní zděšeně prchá před triumfující dokonalostí, která vše stvořila ku větší slávě světa. Kdo hledí vidoucím zrakem, ten sklízí nejskvělejší plody a jimi slaví svátek hojnosti.

 

        Život za starých časů měl jistě své nevýhody, avšak jeho přednosti jej na věky ospravedlňují.

 

        Jsou slova, a stačí na to pár řádků či jediná dokonalá věta, jejichž čtení rozněcuje v srdci opojné nadšení a mysli i tělu vlévá jako zázračný elixír nových sil, takže i na smrt znavený člověk se rozradostní a je rázem hotov k novému boji. Taková slova nelze ničím vyvážit.

 

        Čeká na nás olbřímí úkol očistit svět od napodobenin všeho druhu.

 

        To, co člověka dnes obklopuje a doráží na něj, jako doráží hejno much na mršinu, jsou myriády zbytečných slov, podlézavých nabídek a malicherných „problémů“, vyžadujících „řešení“. Kdo se tomu poddá, ten už si neklade vyšších cílů a závažných otázek. Jeho život pak není než handrkováním o drobnosti typu „jaké si koupím dveře“.

 

        Jak je mi proti srsti ten hluboký strach, odpor a nenávist ke každé zbrani i ono úpěnlivé přání, aby už na světě vůbec nebylo zbraní. Kdo má zbraň, ten je schopný se bránit i útočit, kdo ji nemá, ten se zbaběle či důvěřivě svěřuje v milosrdenství ostatních.

 

        Je až tragikomické, kolik přání a modliteb bylo od počátku dějin vysláno ke všem možným neexistujícím bohům, kolik bylo marného čekání na boží spasení...

 

        Novodobá architektura, ať už užitková či “umělecká” mě nepřestává udivovat svou bídou. Zejména když má člověk s čím srovnávat, pak jasně vidí, že ze všeho nejvíc zasluhuje lehnout popelem.

 

        Na novou myšlenku je třeba si nejprve zvyknout, než si ji můžeme osvojit. A to tím spíš, čím více je v rozporu se soudobými tendencemi. Pokud přímo zpochybňuje něco, co je člověku drahé, pak ten ji v sebeobraně instinktivně odsoudí. Teprve po nějakém čase, když si na ni zvykne a necítí se jí už tak bezprostředně ohrožen, o ní může začít uvažovat a pak třeba pozná, že je pravdivá.

 

říjen

        Nejsem si vůbec jist, že by každý měl mít hlasovací právo.

 

        Jak přízemní je i nejzazší obzor moderních lidí.

 

listopad

        Jsou na světě lidé, a jsou jich tisíce, spisovatelé, umělci, politici, věřící, kteří svůj život zasvětili snaze o vytvoření co nejbezpečnější společnosti. Mohou být sami se sebou spokojení, neboť se těší přízni a všeobecné oblibě veřejnosti. Svým humanismem a morálkou za každou cenu si však zároveň uzavřeli cestu ke každé velké věci. Své myšlení omezili rámcem všeobecně uznávaných pojmů a “pravd” a všechno okolo je pro ně špatné.
        
Tito lidé nás ničím nepřekvapí ani neosloví, jsou průhlední jako celá jejich morálka. A nebude se na ně ani vzpomínat, nemají co nového světu říct, tito neúnavní vytrubovači stokrát vyvrácených ideálů. Jako jedni z mnoha zapadnou v propadlišti dějin.
        
Ale ti, jimž se dnes říká zlí, přísní, nemorální, ti budou inspirovat navždy.

 

        Z duševního hlediska jsme svědky dalekosáhlého, patologického úpadku a rozvratu lidstva. Tato doba zabředla do neplodného zrelativisování všeho a všech. A když se lidé z této bažiny snaží nalézt východisko, běží pro radu k ideálům demokracie, jako by se právě ona nepřičinila na dnešním stavu, ke středoškolské morálce nebo k dávno vyvrácené církvi.
        
A co hůř, prostoduché tlachání je tím nejlepším, co nad sebe dokáže tato společnost postavit. Ale staví tím vskutku nad sebe? Ve společnosti, kde si všichni mají být rovni, se každá myšlenka maximálně zjednoduší, právě aby jí porozuměli všichni. Veřejnost je se vším hned hotova, její žaludek rozmělní a smísí i největší protiklady, aniž by vůbec pojal podezření. Aby nikoho nediskriminovala, odbyde velkou myšlenku výsměchem čestného uznání, pročež ji zařadí do kartotéky pod názvem „Co známe“. Velká myšlenka však nechce uznání, učí nás, jak se má žít.

 

Úpadek světa
        
Říkám to už poněkolikáté, ale zdá se, že v tomto směru není žádné upozornění dost důrazné. Příchod moderního světa je oproti předchozímu stavu změnou k horšímu. Pokroku je obětováno vše, co má nějakou cenu. Svět je vykraden a vybrakován.
        
Nekonečná tajga, rozlehlé stepi, deštné lesy, vysoké hory i širá moře, to vše je zpustošeno a obětováno modernímu člověku. Ten sám je však ubohý až hanba. Má bezpečí, má pohodlí, dokonce i spořádané vyžití, a právě proto je tak nesnesitelný. Je to žalostný výsledek, zvláště když uvážíme, co všechno mu bylo obětováno.
        
Celá desetiletí lidstvo přetváří svět ke „kýženému stavu“, který je špatný od samého základu. V takovém světě každý skutečný člověk strádá a hladoví.

 

        Humor hloupých lidí je trapný. Ano, nemůže být pochyb, trapnost zdaleka není subjektivním pojmem. To, co prostoduchému člověku připadá jako náramný vtip, se inteligentnímu člověku příčí svou trapností. Nebo to přinejlepším shledává směšným. Čemu se smějí chytří lidé, to jde zcela mimo běžného člověka. V čem obyčejný člověk chce spatřovat velkodušnou životní tragédii, v tom mnozí chytřejší jedinci vidí pouhou komedii.

 

        O nerovnosti vkusu nejlépe svědčí vývoj. Člověk se mění a v různých etapách nachází zalíbení v rozdílných věcech. Pokud je jeho vývoj vzestupem, pak se rozhodně nedá říkat, že vše, co se mu kdy líbilo, má stejnou hodnotu. Naopak, jeho vkus se vytřibuje a horší zpravidla nahrazuje lepším. A vystoupá-li člověk vysoko, vkus ostatních lidí vidí pod sebou jako cosi, co se mu kdysi též líbilo a co již dávno překonal.

 

        Lidé si trvale malují svět takový, jakým není, jaký by jej chtěli mít. Záměrně zavírají oči přede vším, co nám naznačuje skutečný stav.

 

        Každý realista ví, že veřejné mínění se dá celkem snadno a hluboce ovlivnit. Přesto je vůle lidu chápána jako zdroj práva, který má rozhodovat o tom, co je dobré a špatné. Nevězí zde snad nepřekonatelný rozpor? Zákony by měly vznikat na základě hlubšího poznání skutečnosti a ne v důsledku povrchních pocitů a prvního dojmu.

 

        Nadává se na to, že teoreticky jsou si všichni lidé rovni, ale prakticky si jsou někteří rovnější. Ale ještě že tak!

 

        Široké vrstvy lidí přestávají být schopny řešit běžné mírně konfliktní situace. Místo aby člověk projevil trochu důvtipu a s celou věcí se vypořádal, dovolává se zbaběle vyhlášek. Za takového stavu, kdy vyhlášky mají být lékem na neschopnost, jich logicky nemůže být nikdy dostatek. Vzniklý korzet regulí pak neúměrně omezuje schopné a duševně otužilé lidi, kteří dokážou řešit běžné situace bez pomoci úřadů.

 

        Čím jsou lidé spokojenější, tím raději mají zaběhlé pořádky a tím menší je jejich ochota zkoušet něco nového. Nejlépe je to vidět na majetku. Doby, kdy široké vrstvy čelí hmotné nouzi, jsou líhní politických a sociálních pokusů. Kdo nemá co ztratit, ten je ochotný dávat se všanc. Naopak v období hojnosti se snahy o změnu poměrů stávají volnočasovou aktivitou úzkého okruhu lidí. Je to pro ně vlastně spíš žert a zábava než existenční nutnost. Z tohoto pohledu je společnost tím pasivnější, čím je bohatší.
        
Spokojenost se však neřídí jen majetkem. Novou tíseň vyvolávají a vyvolají například prohlubující se ekologické problémy, frustrace lidí z prázdnoty jejich života a pocit všeobecné ztráty bezpečí a soukromí kvůli plošnému sledování.

 

        Nejprve musí člověk být obyčejný, aby žil obyčejný život. Proto sám nese podíl na své bídě.

 

        Jak vzniká diskriminace: na počátku musí mít nějaký důvod, jinak by nevznika. Potom ale často dojde k nevhodnému zevšeobecnění. Na základě skutečnosti vznikne pravidlo a to pak zpětně ovlivňuje skutečnost, takže je obtížné být výjimkou.

 

        Nižší lze odvodit z pochopení vyššího, ne však naopak.

 

        Velké knihy lze psát teprve z pozice nadhledu. Jinak se člověk nevyhne přílišnému osočování a subjektivitě.

 

K literatuře:
        
Než se člověk pustí do rozšiřování obzorů, musí si důkladně rozmyslet, v kterém směru to bude mít smysl. Hodlá zde obětovat značný čas, který se může počítat i na roky, to je velká investice. Šlo by však snadno celý život promarnit bádáním v oblastech, které jsou naprosto nedůležité a prázdné, což by přineslo stejný výsledek, jako lovit ryby v Mrtvém moři.
        
Takovým Mrtvým mořem poznání, nebo lépe jeho smrdutým močálem, je zejména křesťanské bohosloví. Křesťanské nauky a sekty považují za svůj základní kámen předpoklad boží existence, o němž se stále znovu snaží podat nevyvratitelný důkaz a stále znovu se jim to nedaří. Křesťan vynakládá veškeré úsilí ke klamání sebe sama, přičemž vytváří stohy křesťanské literatury.
        
To byl případ krajnosti, avšak ani většina ostatních směrů nemá k pochopení života co říci.
        
Fundamentálních, svrchovaně významných knih je na světě pár, maximálně pár desítek, tak jako je na světě pár významných myslitelů. Další velmi důležité knihy budou tvořit nějakou tu stovku. A to ostatní? Ty stohy a kopce popsaného papíru, s nímž se dnes roztrhl pytel? To je jen balast, jakýsi doplněk a poznámka pod čarou ke skutečné literatuře a skutečnému myšlení. Znalost všech těchto knih dohromady se nevyrovná znalosti pár zásadních spisů.
        
Nejsou to jednotliví myslitelé, ale celé školy a směry učení, které lze bez vzniklé škody škrtnout.
        
Naproti tomu jsou zde postavy, jimiž se bezesporu vyplatí zabývat. A předně jen proto se máme brodit dějinami literatury, abychom tyto osobnosti odhalili.

 

        Bůh podle bible je pouze člověkem. Stvořil takový svět, který by stvořil člověk, nevěděl jak, proto se mu práce nepovedla podle představ. Byl z toho posléze rozmrzelý a chtěl své dílo zlikvidovat.
        
S prominutím, tak by nikdy netvořil Bůh. Dovolím si tvrdit, že sám bych byl schopen stvořit lepší svět. Bible je zosobněním představy lidí o bohu, nikoli božím dílem. Kde se na ni hledí kriticky, tam se už na první pohled ukazuje množství nesmyslů.

 

        Demokracie je lepší než vláda špatných jednotlivců, ale vláda vhodných jednotlivců je lepší než demokracie.

 

        Móda: všechny značky se snaží průměrovat, zavděčit se co největšímu počtu. Nikdo nemá odvahu jít vlastní cestou, ale každý to předstírá.

 

        Buďme odvážní a nesmlouvaví, kde je to třeba, a už naší přítomností se svět zaskví v nebývalé nádheře. Vedle veškeré bezradnosti a změkčilosti doby se na světě opět objeví hrdinové.

 

        Společnost je přehlcena fotoaparáty a další záznamovou technikou. Když se něco děje, kolem se vždy seběhne anonymní dav fotících čumilů, který hledá vzrušení a zároveň těží z bezpečí, které jim skýtá fakt, že se ve věci nijak neúčastní. Na ulici dva do někoho kopou a fotící dav z toho má dobrou podívanou. A jak směšně se tihle reportéři sbíhají, aby měli nejlepší záběr.

 

        Paradox demokracie: lidé jsou ovlivnitelní a jednají podle toho, jak na ně kdo působí. Tedy je třeba na ně působit správně. Tedy je třeba říci a určit, co je správné.
        
Nelze lidi nechat napospas mediální masáži špatných vlivů a pak se jich ptát, co chtějí.

 

Proč nesmí být zakázána svoboda slova
        
O tento zákaz se v poslední době snaží například multikulturalisti, aby potlačili určitý jim se nehodící názorový okruh.
        
Nepřípustné. Jako by snad člověk měl právo jen na jimi vyhrazený názor.
        
Proč je to nepřípustné? Lidé si utváří mínění interakcí s okolním prostředím. Podle toho, co vidí kolem, soudí, co je a není normální. Udám příklad: ve světě, kde je každý kontrolován osobním sledovacím zařízením, nikdo to nemůže kritizovat a nikde se nedozvíte, že dříve to tak nebylo, bude mnohým tento zrůdný systém připadat normální!
        
Názory i praktiky vlád i nadnárodních společností jsou velice špatné. Proto jsou snahy o odstranění reálné možnosti jejich kritiky nepřípustné. Naopak je nutné na jejich mylnost tvrdě upozornit. Masová média mohou velmi snadno lhát tím, že budou předkládat jen vybraná schválená témata a tím poskytovat zcela neobjektivní obraz reality.
        
Prostředkem, jak tomu zabránit, může být vytvoření neovlivnitelné komise pro objektivnost médií. Vzhledem ke své moci nemají média právo lhát.

 

        Prvotní předsudky od počátku znemožňují člověku vidět svět takový, jaký je. Svou snahu vkládá do toho, aby pozorované neodporovalo předsudkům, tedy do oklamávání se.

 

prosinec

        Představme si, co by důsledné uplatňování rovnosti znamenalo pro vědu, což by tím neměla zavázané oči a svázané ruce? Všechno její bádání by bylo podmíněno dokazováním rovnosti.
        
Kdyby tohle nějaký vědec zkusil, jiní vědci by jeho lži ihned odhalili. Věda nám naopak dokazuje, jak velká je nerovnost mezi lidmi. Aby v ní člověk nalezl svědectví o rovnosti, to by je do ní nejprve musel velhat.

 

        Stává se, že určité odvětví v umění, v humanitních studiích či ve společenských vědách se tak uzavře do sebe a odtrhne od reality, že zcela ztratí obsah. Stává se pak přebytečným tlacháním, což jeho aktéři vůbec nezpozorují. Teprve když přijde někdo z vnějšku, může spatřit tu bezobsažnost a smést celou věc ze stolu.

 

        „Vůle k pravdě“ u morálního člověka sahá jen potud, pokud nezpochybňuje, že morálka má pravdu. Kdyby se připustilo, že právě tendence protichůdné k morálnímu chápání světa jsou pravdivé, osvojil by si tento falšovatel hodnot snáze vůli ke klamu, než aby se vzdal své morálky.

 

        Ve společnosti i v politickém systému proti sobě stojí odlišné cíle odlišných lidí. Běžní lidé chtějí rovnoprávnost, protože tím získají, výjimeční lidé chtějí naopak výsadní postavení. Ti mají na své straně určité právo, průměrní zase těží z výhody většiny.

 

        Moderní lidé svůj svět vyprázdnili a teď se jej snaží opět učinit zajímavějším. Jdou na to ovšem špatně, sami jsou nezajímaví, takže jejich pokusy vytvořit zajímavé prostředí jsou snahou oklamat. Dnes se všude z ničeho chce dělat tajemství. Když se zabýváme na pohled zajímavou věcí v domnění, že za ní objevíme něco pozoruhodného, nalezneme mnohdy jen prázdno, jen cosi banálního.
        
Lidé se nejprve mají stát zajímavými a potom kolem sebe vytvářet zajímavé prostředí. K tomu však nemohou zůstat křesťany, ani demokraty, ani moralisty.

 

        K lidskému nepochopení: lidé sledováním svého okolí poznají, že po jednom ději pravidelně nastává druhý děj, vidí jen důsledky, ale věc považují za vyřešenou. Pravidelně se vyskytující následky se začnou brát jako fakt a k nim se přidruží pocit, že celý problém je pochopen. O příčinu se však dosud ani nezavadilo.
        
Tento stupeň poznání je typický zejména pro zvířata. V jejich existenci je to často nemusí vůbec omezovat. Například sýkora nepotřebuje vědět, proč se střídá den a noc, stačí jí brát to jako hotovou věc. I kdyby si lámala hlavu sebevíc, stejně na to nemůže přijít.
        
Avšak pro komplikovaná rozhodnutí takto redukované (ne)chápání zdaleka nedostačuje.

 

        Lidé nemohou poznat míru svého nevědění, svého pomýlení. Teprve ve chvíli pochopení by se jim odhalilo, co všechno předtím nevěděli, čemu nerozuměli.

 

        Každá věc se dá dělat ve velkém či v malém stylu. O myšlení to platí dvojnásob. Moderní člověk si činí ctnost z toho, že všechno dělá co nejmenším, a nejbezpečnějším způsobem.

 

        Na světě jsou zástupy kritiků všeobecných poměrů, s nimiž však my nemáme a nechceme mít pranic společného. Než začneme o něco aktivně usilovat, musíme si ujasnit, co chceme a co nikoli. V žádném případě nám nejde jen o zajištění bezpečí a nadbytku pro všechny, o odstranění všeho nebezpečného ze světa, o pouhé obnovení starého pořádku a zajištění práv pro každého.

 

        Hegemonie moderních idejí demokracie a humanity se podepisuje zejména v kulturní tvorbě. Píší se bezcenné knihy, točí se bezcenné filmy. Jak duševně i obsahově plochá je demokratická kultura! Stále znovu nám předkládá svého bezradného člověka s jeho ohranými problémy.
        A věru, už se těším, až se začnou natáčet filmy na nové úrovni, na které dnešním režisérům chybí oduševnělost i odvaha. Dívat se na ně bude teprve vyšším požitkem. Před člověkem se rozevře nový obzor a nové nebe.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava