Založit webové stránky nebo eShop

Myšlenky 2012 VII-XII

 

červenec

K bezradnosti:
        Když jsme bezradní, nemá smysl snažit se za každou cenu o vyslovení nějakých závěrů nebo se pokoušet zaujmout stanovisko. Lepší je si přiznat, že nyní nevíme a odložit rozhodnutí na později. I po krátkém čase už se nám věci obvykle jeví jinak a správné nebo alespoň lepší rozhodnutí vyplyne samo.

 

        Když člověk jedná, tak mu z jeho pohledu leccos připadá jako adekvátní, ale když si představí, že by to někdo udělal jemu, tak uzná, že by mu to připadalo přehnané. A to platí i přes fakt, že všichni lidé nemají právo dělat stejné věci.
        
Při odhadování patřičnosti v chování je tedy skutečně silně žádoucí představit si nejprve na místě toho druhého sebe a pak teprve hodnotit, co je a není přiměřené.

 

        Co je a co není život? Životem není udržovat jakýsi minimální stav. To znamená vydělávat, abychom měli co do huby a kde spát, mohli si něco koupit a pak dále vydělávat. Tomu lze říkat přežívání. Je to kolotoč udržování stavu, kterému od základu chybí nějaký smysl. Takový způsob je dnes masově rozšířen a žití většiny lidí se omezuje právě jen na to, když tedy pominu pár dalších drobností.
        
My se však s něčím takovým nemůžeme a nechceme smířit. Vydělávat máme pro to, abychom mohli žít a něco zažít. Jedině tak je to pro nás přípustné.

 

        Lidé se chovají podle situace. Humanisti se podivují nad necivilisovaností lidí při některých událostech, ale není na tom nic divného. Dnes se žije pod dozorem v dostatku a pohodlí, což neznamená, že už lidé nemohou být otevřeně zlí, nemají k tomu důvod ani příležitost. Pokud se ovšem změní podmínky, změní se náležitě i chování lidí. Ona necivilisovanost v lidech stále je a je třeba s ní počítat a ne si myslet, že ji lze snadno vymýtit.

 

S příměsí úpadku neboli Konec starých časů:
        Ve velké většině děl z dvacátého století je znát vliv zmenšení člověka a zchudnutí jeho života skrze nástup průmyslu, strojů, modernity, poničené přírody, umělého prostředí, podrobení a z nich vyplývající nejistoty, prázdnoty, nudy, bezradnosti a deprese. Dvacáté století čpí šedí paneláků.
        
V dílech moderní doby člověk pravidelně čelí určitým způsobem „konci starých časů“, který si bolestivě uvědomuje. Můžeme říci, že tato trýzeň dodala lidem na hloubce, ale život je jí každopádně poznamenán. Leccos už dnes není možné, již nepotkáme hrdiny ze starých bájí.
        
Ovšem nemluvit o této realitě a záměrně ji opomíjet by bylo naivním idealizováním. Naopak, je třeba jí čelit.

 

        Chci, aby se vrátily časy, kdy muž byl mužem a nikoli vepřem.

 

        Skutečný svět může být lepší než všechny vymyšlené ideální světy a ráje.

 

        V opaku ke dnešní snaze učinit vše co nejbezpečnějším by se některá místa záměrně měla nechávat nebezpečná.

 

        Bůh, tak zní nejdelší omyl a největší lež lidstva.

 

srpen

        Problémem krajiny v moderním světě je to, že je umrtvená, bez života. V tradiční krajině se toho mnohem víc děje. Po cestách jezdí povozy, na kopcích pasáci pasou stáda, louky kosí sekáči a mnoho dalšího je k vidění v takové krajině, je plná zajímavého života, proto se v ní málokdo bude nudit.
        Naproti tomu moderní krajina je prázdná. O povoz v ní člověk nezavadí a pastevce ani pocestného nepotká. Po silnicích projíždí auta a spatřit můžeme jen turistu, zemědělce v traktoru nebo lesníka s motorovou pilou. A to je opravdu málo, oproti původní krajině je to měřitelný rozdíl v kráse formy a obsahové hodnotě. Dění se omezuje vlastně jen na volně žijící zvířata a na počasí. Na louku se přijde napást srna a někdy večer nastane zajímavý západ slunce. Ale to nestačí. V moderní krajině si lidé musí vše přibarvovat, aby vůbec bylo o čem mluvit.
        Se vzhledem krajiny se to má podobně. Jeho součástí je přírodní a lidská složka, které se navzájem umocňují a vytváří hodnotu krajiny. Ve dvacátém století byly malebné vesnice s dřevěnými a kamennými domy vystřídány novodobou zástavbou, v níž lidé žijí novodobým způsobem, nosí moderní oblečení, jezdí pracovat do města, nakupují ve velkoobchodech a večer vysedávají před televizí, zkrátka, není na nich pranic zajímavého. Když se někde dodnes dochovaly původní stavby, jsou to už jen domy dnešních lidí, kteří je používají jako chaty. To ostatní, co se k nim pojilo, tedy určitý způsob života, již zmizelo.
        Z lidské stránky je krajina pustá, její současní obyvatelé nejsou zajímaví uvnitř ani navenek. Dřívější lidé, ti byli přinejmenším navenek pozoruhodní. Po duševní stránce si je neidealizujme, rozhodně to nebyli dokonalí lidé, ale jistě také nebyli horší než moderní člověk. Nezřídka právě naopak. Byli sice pobožní, ale také pohostinní, často poctiví a mnozí si vážili přírody.
        To vše způsobuje, že dnešní krajina má málo co nabídnout a lidem nezbývá, než aby si představovali, jaké to asi bylo dříve.

 

        Mezi moderní a původní krajinou je velký rozdíl v hodnotě. Dnešní lidé se jej však snaží zlehčovat a opomíjet. V průvodcích po Čechách se často píše o „málo změněné krajině“, o „zážitcích poutníků a tuláků“ a tak dále.  Ale lidé, kteří takto píší a myslí, to jsou idealističtí snílci, jeden jako druhý. Nechtějí si přiznat, že česká krajina je již dlouho čímsi docela jiným. Nechtějí, aby to tak bylo, což je ctí, ovšem svými slovy přispívají ke všeobecné lži o hodnotě moderní krajiny.
        
Dříve jsem si to i já idealizoval, ale pak jsem si uvědomil, že je lepší přiznat si, co pro mě je a není dost dobré a s čím se hodlám spokojit.

 

        V médiích často objevují zprávy o devastaci Země a hrozícím nebezpečí zničujících změn. Tyto zprávy se však jen konstatují. Veřejnost úplně opomíjí jejich naléhavost. Ozývají se hlasy, že je s tím třeba něco dělat, ale nikdo neví co, nikdo nemá plán. A tak se dál nic neděje.

 

        Nietzsche: Znát jen smutek nejhlubšího štěstí, a jinak už žádný smutek...

 

        Když říkám, že lidé se musí uskromnit, pak to někomu může připadat, jako že mu upírám to, nač má právo. Pravdou ale je, že lidé si už dávno berou víc, než na co mají právo. Rychle si na to zvykli a dnes to považují za samozřejmost.

 

        Podstatou všeho správného chování a jednání (například dobrého rodičovství) je umět posoudit, co je a není přiměřené. A také se podle toho dokázat řídit.
        
Kdo to nesvede, ten se chová přehnaně a afektovaně a v malichernostech vidí problémy. Je obtížné s ním vyjít, zejména pro přiměřeného člověka, který vidí nesmyslnost a neopodstatněnost jeho jednání.
        
Zvláště často je nepřiměřenost problémem u špatného rodiče, který zahrnuje děti nesmyslnými pokyny, hloupými zákazy a trapnými poučkami, aby manifestoval svou svrchovanost nebo si připadal chytrý. Jednou jsem třeba viděl rodinku na dovolené, kde otec děti neustále peskoval, ačkoli ty nedělaly nic špatného. Jenže otec byl hlupákem a problém viděl ve všem. Tím vzniká neustálá nepříjemná atmosféra a děti jsou vystaveny ústrkům.

 

        V lese jsou žádoucí větší plochy jednotlivých druhů porostu, na polích je tomu obráceně. Abychom něco mohli nazvat bukovým lesem, pak to musí mít určitou rozlohu a celistvost, nestačí jen jedna porostlá stráň. Malé plochy v lese způsobují roztříštěnost, takže jej nepovažujeme za pořádný les. Jsou důsledkem intenzivní činnosti člověka, která v nich zůstává dlouho jasně patrná. Les však má alespoň někde vypadat přirozeně.
        
Na druhou stranu u polí a luk působí malebně a ladně malé plochy různých plodin. Ty tvoří zajímavá zákoutí a ve větším měřítku i krásnou krajinu.

 

        Mnoho věcí se již tvrdilo a mnoho zkoušelo. Aby si člověk myslel něco nového, k tomu musí vidět dál a přesahovat ostatní. Tím se vylučují menší osobnosti, umělci a myslitelé, kterým právě připadá, že již nelze přijít s něčím novým.

 

        Podstatou moderního světa je, že podnikatel, byznysmen, manažer a podobná chamraď nabývá stále větší moci, až nakonec zbydou jen oni a jejich podřízení. Dopustíme to?!

 

září

        Lidé prokazují velkou nevědomost v tom směru, že v životě nejde o největší usnadnění a nejvyšší účinnost. Každý si může dovolit dělat to, co není nejsnazší a nejúčinnější. Jde především o to, co je zajímavé a hodnotné.

 

        Kdo nedokáže ohromit krásou a hodnotou, ten se snaží ohromit alespoň velikostí a množstvím. Odtud pramení například veškeré megalomanství dnešních staveb. V Dubaji se ti idioti snaží postavit stavby co největší, aby se tím přehlédla jejich bezcennost.

 

        Křesťanství je prolezlé pokrytectvím. Důsledný kněz odmítá světskost (život), ale nejsnesitelnější z kněží jsou ti, kteří jsou v lidských záležitostech shovívaví a aktivní. Například když světská moc vládne ve shodě s církví, aby společně zajistily klidný chod věcí. Méně odporu budí duchovní, který má lidské záliby, nežli ten mučedník, jenž na svět hledí s nenávistí a špatným svědomím.
        
Světský přístup je však v rozporu s pravým a přísným křesťanstvím. Vidíme tedy, že nejsnesitelnější křesťanství je to, které je nejméně křesťanské.

 

        Inu, jak to říci? Svět před sto lety byl o sto let lepší než dnešní svět.

 

        Pokud malíř namaluje nějaké odporné obrazy, pak je to rozhodně námitkou proti jeho dobrému vkusu a poněkud to zpochybňuje i jeho případná jiná díla, která vypadají dobře.

 

        Pokud by se mýlil i nejvyšší člověk, pak jeho omyl je stejně pravdě ze všech nejblíže.

 

        Je nezbytně nutné uvolnit to smrtící sevření, kterým lidstvo svírá Zemi.

 

        Je zažitý omyl, že lidé chtějí život bez problémů.

 

        Teprve když uznáme, že jedna věc je lepší než druhá, pak vůbec můžeme mluvit o nějakém dobru a zlu. Jenomže všichni, i hlasatelé rovnosti, mluví o dobru a zlu.

 

        Kdyby se podařilo zastavit úpadek a udržet svět v současném stavu, byl by to samozřejmě velký úspěch, ale není to cíl, s nímž bychom se mohli spokojit.

 

        Věc má individuální hodnotu pro každého, ale nad ní stojí ještě vyšší hodnota, nezávislá na mínění běžného člověka.

 

        Zbabělci se mohou přetrhnout ve své snaze být co nejkorektnější. Jde už přímo o humanitní servilitu. Kdekoli se v reklamách vyskytuje skupina lidí, tam se trapně podsouvají všechny lidské typy, všichni se usmívají a mají se vespolek rádi. Lidmi bez špetky hrdosti je nám neustále vtírán a podsouván multikulturalismus, ale jak průhledně ještě!

 

říjen

        Nevýhodou většiny těch, kterým osud světa není lhostejný, je, že bývají příliš mírumilovní a dávají si takové cíle, jako zachránit co nejvíce lidí. Mnoho věcí si nechtějí připustit a svými mírnými prostředky v žádném směru nemohou čelit rozpínavosti moderního světa. Proto mohou jen naříkat nad stále se zhoršující situací.
        
Ochránci Země musí začít používat prostředky síly, aby vůbec něco zmohli. Silné neporazí tím, že budou slabí. K čemu je dobrá neškodnost, když je třeba bojovat se škodnou?

 

O přirozenosti:
        Uznávám jen takové způsoby a zvyky, které jsou opodstatněné, které mají svůj důvod. Za nesmyslné považuji například takové zásady, které něco bez logické příčiny zakazují. Ty ve společnosti vznikly kdysi dávno, když svou příčinu ještě měly, a nebo jsou jen důsledkem špatného vyvozování. Každopádně nyní již příčinu nemají a stala se z nich pouhá schematičnost. „Dělej to a to, neboť stojí psáno...!“
        
Já osobně uplatňuji pragmatismus. Pokud člověk slepě lpí na nějaké zásadě, pak je předvídatelný a přímo si říká o to, aby byl přelstěn. Já mám zásady, avšak přizpůsobuji je tomu, co vyžaduje situace.

 

        Dnešní lidé myslí přikrčeně a na samé drobné věci, přikrčeně i žijí a jednají. Stále dokola se zaobírají průměrností a snaží se z ní vymámit něco nového. Málokdo si vůbec dovolí odvážnou myšlenku. Zato se všichni předhání v tom, jak být co nejsoucitnější. Je to svět zbabělosti a malých myšlenek.
        
Podívejme se na spisovatele. Jak se množí ty bezcenné výplody, které slouží jen k tomu, aby vyplnily nudná odpoledne. Nic nového, stále se opakující témata jako životní krize průměrného občana. S filmy je tomu obdobně.
        
Takové výtvory se kupí na hromady. Zajímavý člověk se jimi probírá jako hnojem, aby našel něco kloudného.

 

        Se stoupající účinností střelných zbraní klesá hodnota lidských schopností. I poslední nýmand může zastřelit nejlepšího bojovníka. A to je špatně.

 

        Vznáším požadavek, aby velký spisovatel byl také velkým člověkem a nikoli nějakým úředníčkem, který musí zveličovat kdejaký drobný zážitek, protože žádný lepší nemá!

 

        Jako mnohem lepší hřiště poslouží každému dítěti opuštěný dům nebo kus lesa než nějaký uměle zbudovaný plácek s plastovými a kovovými konstrukcemi. Dnešní hřiště jsou sterilní.

 

        Někdo mě možná bude obviňovat z přehánění významu nebezpečí, které lidstvo znamená pro Zemi. Jenže všichni nevěřící Tomášové by si měli především uvědomit, že nesrovnatelně větší problém vzejde z podceňování takového nebezpečí než z jeho případného přeceňování.

 

        Poznámka k rozdílu v odívání dnes a v minulosti: Když v minulých dobách byl někdo chudý a nosil hadry, pak vypadal jako zbojník, lupič, nebo při nejhorším vandrák. Asi nějak takto, což mimochodem podle mě vůbec není špatný vzhled.

        I ve starém a obnošeném oblečení mohl člověk vypadat zajímavě, protože dříve oblečení bylo zajímavé.

        Srovnejme si to s dneškem. Když dnes je někdo špinavý a oblečený například v potrhané šusťákové soupravě, pak vypadá akorát tak uboze.

 

listopad

        Kdybychom tvrdili, že všichni jsou si rovni, nepáchali bychom tím snad nestoudné křivdy na nejlepších výtvorech Země?

 

        Co se týče spotřebního smetí, to je hanba vyrobit, hanba ho prodávat a největší hanba si jej koupit.

 

        Ano, 18. století bylo lepší než 19. a 17. bylo zase o tolik zajímavější než 18. Druhá polovina 19. a hlavně začátek 20. století jsou pak již nesporným koncem Starých časů. Důvodem, proč se nám ještě i tato doba může jevit zajímavou vedle dávnější minulosti, je to, že jsme o ní zase daleko lépe informováni. Krásy bylo méně, ale byla lépe zachycena a uchována a my o ní tak víme více. Stačí pohlédnout na staré fotografie, jichž je tolik ve srovnání s obrazy z předchozích století.

 

        Jak proklatě málo nacházím v dnešním světě a kolem sebe dobrých a zdařilých věcí. Hledám-li je, pak stále shledávám, že jsou jen výjimkami, k nimž se člověk musí brodit hromadami smetí.

 

        I ve stylech, které odmítají moderní svět a globalizaci, lze najít spíše jen náznaky správné cesty. To znamená, že moderní svět nemá žádného silného odpůrce, který by nabízel jinou možnost.

 

        Když už se děje něco špatného, tak chci, aby se alespoň vědělo, že je to špatné. Aby tomu všichni nepřihlíželi s nadšeným jásotem.

 

        Na dnešní válce není pranic zajímavého. Ovšem taková válka 17. století, nu, to už je něco jiného!

 

        Více než zástupy trpících potřebuje svět jediného radujícího se.

 

        Jejich tak zvaná humanitní pomoc pouze zaplavuje chudé země spotřebním smetím a moderním oblečením, čímž ještě rychleji likviduje místní tradice.

 

        Jak jsou dnešní lidé zbabělí! I kdyby prodávali třeba zeleninu, budou preventivně na všechny strany rozhlašovat, že nepodporují žádnou diskriminaci.

 

        Chtě nechtě se budeme muset uskromnit, zejména moderní člověk se bude muset uskromnit.

 

        Dříve bylo mnohem těžší odhalit podstatu a důsledky moderního světa a jeho kritika byla pro lidi hůře uchopitelná, protože nikdo nevěděl, kam to vše dospěje. Dnes to však může vidět každý, kdo není slepý.

 

        Na rozdíl od mnoha jiných myslitelů předem říkám, že leccos bude třeba teprve vyzkoušet, aby se ukázalo, co je nejlepší a co je přiměřené.

 

        Když se podívám například na takovéto muže, čím jsou mi vedle nich ti zakrnělí lidé dneška? Ať už obyčejný moderní člověk se svým konzumem nebo dnešní intelektuál se svojí existenciální krizí...

    

 

prosinec

        Kulturní lidé žijí životem jiných lidí, potřebují knihy, filmy, umění, aby měli vůbec pocit, že jsou naživu. Jsou jako hromosvody, jež žízní po blescích života. Oč více si cením toho, kdo žije především sám sebou!

 

        Stát se kulturně vzdělaným člověkem si žádá mnoho času. Lidé kultury si v skrytu duše říkají: „Žít se naučím, až to všechno poznám.“ Ale život se neptá, jak žít za 10, za 20 let, ten chce vědět, jak žíti tady a teď.

 

        Čím menší málo někomu stačí, tím více má oblíbených spisovatelů, režisérů, umělců...

 

        Říká se: „Za pravdu se každý zlobí.“ Největší zlost a nejhlubší rány však zasadí křivda.

 

        Ze všech špatných věcí máme největší odpor k tomu, co je nám nejblíže a nejvíce vnucováno. Dovedu si představit, že kdybych se narodil v zarytě křesťanské rodině, byl by ze mě především nesmiřitelný odpůrce náboženství, takto se však můžu křesťanství smát.

 

        Jsme tu především od toho, abychom hodnotili, popisování přenechme lidem méně pružného ducha.

 

        Nespokojenost, trýzeň a nouze, ty nutí člověka tvořit a myslet. Ve spokojenosti o nás usiluje zahálka.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava