Založit webové stránky nebo eShop

Myšlenky 2012 I-VI

 

leden

        Postupuje se podle debilního hesla: „jste na něco příliš neschopní? Tak si na to pořiďte stroj“.

 

        Moderní svět je ještě vůbec trochu snesitelný jedině pro vědomí, že posud není všude.

 

březen

        Skoro všichni jsou utvářeni okolím, ale ti nejsilnější sami utváří okolí.

 

        Většinu věcí je třeba hodnotit podle jejich zajímavosti. Co je platné pohodlí a bezpečí, když je s nimi vždy spojena nuda a obyčejnost?

 

        Dnešní vláda a politická garnitura sama sebe naprosto zdiskreditovala. Nekončící řadou skandálů se odsoudila a jako celek pozbyla právo na existenci.
        Opovrženíhodné je vše, co s vládou souvisí. Dnes už si jen hlupák může myslet, že taková sebranka je právoplatným kormidlem pro řízení společnosti. Nejde však jen o nějaká osobní selhání, je to příznak toho, v čem selhává demokracie jako systém. V tom, že se malí a bezvýznamní lidé dostanou k moci, a když ti určují zákony, pro koho jsou takové zákony závazné? Snad jen pro jiné malé a bezvýznamné.
        Diletantství a křivost, to je dnešní politika. Vláda a politické strany nechtěně dávají svým možným nepřátelům do ruky nejlepší triumfy. Rána z milosti bude pro ně vysvobozením.

 

        Moderní svět přináší pouze krátkodobý materiální úspěch. Z koláče toho, co dokáže svět snést, ukrajuje mocnými díly, čímž nenechává nic pro budoucnost. Tím hůř, že s materiálním úspěchem pevně spojuje nicotnost obsahu, takže neexistuje naprosto nic, co by mohlo daný stav alespoň z části ospravedlňovat.

 

        Že se něco děje „jen tak“, tuto tezi přenecháme tomu, kdo nezná pravý důvod.

 

        Většina lidí je pohodlnými a zbabělými konformisty. Schází jim odhodlání tvrdě jít za svým přesvědčením. Raději se vzdají názoru, než aby podle něj museli jednat. Ani odhodlání ale není vše, tupé nadšení je ještě škodlivější než pasivita.

 

        Dvě využití internetu: nejprve vznikl, aby informoval o skutečnosti, ale vzápětí začal skutečnost nahrazovat jejím přesunem do virtuální podoby.

 

        Sídliště – pro člověka mého druhu je to cosi zrůdného, odporný stroj na nivelizaci a podrobení člověka, který životu vtiskne tu nejvíce žalostnou podobu.
        
Pro hodnotného člověka by bylo trestem bydlet na sídlišti. Jediný myslitelný přínos sídliště je, že jako ubytovna pro přemnoženého průměrného člověka ušetří velké plochy, které by jinak zaplnila zástavba.

 

        Mít na něco peníze a prostředky ještě neznamená mít na to právo.

 

K psychickým problémům:
        
Lze nalézt dva základní psychologické důvody bláznovství. Na každého člověka působí určitý tlak nedílně spjatý s životem, tlak nutnosti rozhodovat se, bezradnosti vzniklé z možností volby a především tlak pochybností a nejistoty. Nejistota vzniká, když se člověk snaží nalézt uspokojivou odpověď na důležité otázky, například o smyslu svého života. Zde lidé tápají a pochybují a mnohdy čelí tomu, že žádný smysl nevidí.
        
Právě to je onen tlak a jeho následky závisí na dvou ohledech: na kolik je mu člověk schopný čelit a do jaké míry si jej uvědomuje. První ohled je určen duševní odolností člověka a uspořádáním životní situace a druhý jeho inteligencí. Chytřejší lidé se více ptají a více pochybují.
        
Zvýšený tlak tedy nastává při nižší odolnosti a vyšší inteligenci. Pro slabší osobnost je průměrná míra zatížení, kterou běžný člověk snese, příliš velká. Je tedy stále pod tlakem a leccos ji vyvede z míry. To může způsobovat různé záchvaty a až směšně působící chování. Pomoc hledá takový člověk v jistotě stereotypů.
        
Naproti tomu chytrý člověk je při průměrné duševní odolnosti nebo v těžké životní situaci také pod zvýšeným náporem, což opět může vyúsťovat v podivínské a upjaté jednání nebo ve vnitřní zoufalství. Například deprese mají svůj původ zde, ve větším uvědomění si nejistoty. Aby chytrý člověk tento tlak ve zdraví unesl, k tomu musí být duševně výrazně silnější než ostatní. Nejvíce záleží na míře uvědomění, nejchytřejší člověk čelí, nebo někdy čelil, největším nejistotám a musí mít největší sílu, aby je snesl.
        
Od pochybností si lidé pomáhají různými prostředky a důvody svého bytí, například vidinou boha. Ale příliš chytrý člověk nemůže své pochyby tak snadno odbýt, nemůže například slepě věřit v boha, aniž by v něm hlodal červ pochybností.
         Jsou tedy dvě velmi odlišné příčiny, které se mohou navenek projevovat podobnými příznaky a obě mohou člověka zlomit a učinit z něj blázna. Jedné čelí člověk horší než průměrný a druhé naopak lepší. Prvý nedokáže ani to, co svedou průměrní, naproti tomu problémy chytrého člověka by průměrného nejspíš zničily.
        
Nakonec je ještě třeba upozornit na jedno. Když lidem připadá něčí chování podivné a nelogické, pak to rovnou neznamená, že mají před sebou blázna. Jeho jednání může být vědomé a zcela přiměřené situaci, avšak lidé neznají příčiny a nemohou jej pochopit ani správně posoudit. I vyšší lidé mohou obyčejným lidem připadat podivní, protože je přesahují.

 

        Dnešní doba se plete, není vůbec zaručeno, že demokracie musí být nejlepší systém. Je to vláda mnoha a tedy nezřídka vláda příliš malých. Stejně tak vláda privilegovaných nemusí být nutně špatná. Vše záleží na hodnotě těch, kteří vládnou. Je-li někdo hoden vlády, pak vládne dobře. A naopak, když někdo především hledí, jak by sám sebe nejvíce obohatit, pak vládne špatně, ať je jakýkoli systém. Stává se parazitem, který přemýšlí, co všechno si ještě může dovolit, aby mu to prošlo.

 

        Dnes se věří v nutnost specializace, já naopak vidím nutnost velké syntézy. Kde se jde cestou specializace, tam mají lidé stále užší zájmy a tím více nechápou celek. Odborníci mají znalosti ve svém úzkém oboru, ale jinde se dopouštějí hrubých omylů. Chybí jim celkový pohled a možnost srovnání, které nahrazují předsudkem, a naprosto nejsou povolaní určovat společnosti nějaké cíle.
    
    Velký syntetizující člověk má naopak znalosti v každém směru dostatečné na to, aby mohl soudit o celku a určovat směr. V jednotlivých oblastech se sice nevyrovná odborníkům, ale to není vůbec nutné. Odborníky používá jako nástroje pro vyšší účely.

 

        Za co se dnes nejvíce platí? Za vidinu stylu. Ta svojí důležitostí předčí kvalitu, použitelnost i estetickou hodnotu dohromady. Lidé jsou schopní platit ve velkém za odporné věci, když ty jim poskytnou pocit, že mají vlastní styl.
        
Celý byznys, který spočívá v dnešní módě, je umožněn lidskou snahou dosáhnout vlastního stylu. Důvěřiví lidé jsou vděčným odbytištěm „stylového“ oblečení a chodí v tom, o čem si myslí, že se to líbí ostatním. Pak se to líbí i jim. Takové chování však nejlépe ukazuje na tuctovost a absenci skutečného vkusu, který by nepodléhal sezónním výkyvům módních časopisů.
        
Způsob rychle se měnící a zcela nevkusné módy plně odpovídá konzumnímu modelu stálé výroby a stálého obměňování. Cenu módním věcem propůjčuje výhradně to, že jsou zrovna oblíbené, žádnou opravdovou hodnotu nemají. Ovšem esteticky hodnotné věci jsou cenné trvale. Právě k jejich šíření má směřovat vkus odívání. Když je oblečení hodnotné, pak jej není třeba stále měnit.

 

O čistotě vkusu:
        V dnešním světě jsou všechny rozšířené trendy míchaninami, protože průměrují a snaží se zalíbit co největšímu počtu. K tomu se navíc všude nesourodě mísí a prostupují. Například ve vzhledu sídel se hojně mísí inspirace starými styly s dnešním šizením a prázdnotou. A pohlédneme-li na města, vidíme, jak zbytky starého světa prorůstá a pohlcuje prázdnota. Hned vedle domu z 19. století stojí moderní krabice. Jen vzácně je ještě něco jednotné a původní, a když, pak to tvoří jen ostrůvek uprostřed moře prázdnoty.

 

        Každý podnik, který se má zdařit, potřebuje charismatické osoby. Když má někdo velké plány, ale příroda jej obdařila odpudivým zjevem, nemůže čekat úspěch. Lidé chtějí takové osobnosti, kterých si mohou vážit a obdivovat je, protože jsou vzorem, chtějí osobnosti, u kterých mají důvod přát si být jako ony.

 

        Reálná stránka každé věci mizí a přesouvá se do oblasti představ. Lidé se stále častěji spokojují s pouhou virtuální podobou oné věci. Například o přírodu mají takový zájem, že si o ní čtou na internetu, místo aby se do ní snažili dostat. Stejně tak dobrodružství si lidé stále častěji jen představují.

 

        Dějiny myšlení jsou plné případů, kdy se na základě pociťované nutnosti vymyslí filosofie a teprve pak se hledají důvody pro ni. V takovém případě dochází k tendenčním výkladům, což znamená, že realita je vysvětlována způsobem, který odpovídá danému systému. K tomu se musí něco záměrně opomíjet a jiné přeceňovat.
        
Lepší způsob je nejprve pečlivě hodnotit důvody a teprve na jejich základě vytvářet myšlenkový směr, který pak důvodům neodporuje. Potom víme, co si myslíme a proč. A protože daná tvrzení vznikla na základě důvodů, mohou se změnit, když se změní důvody.
    
    Tendenční směry naopak vyžadují bezpodmínečnou poslušnost vůči jednou stanoveným pravdám. Prohlubující se poznání vnímají jako nebezpečí.

 

        Dříve byl celý postup výroby a prodeje skutečný a na jeho konci stála skutečná věc. Dnes je celý postup bídný, ale výrobci se stejnak snaží prosazovat pocit, že jejich výrobek je opravdový. Přitom se produkuje v ubohých továrnách, převáží v ubohých kontejnerech, skladuje v ubohých halách a prodává v ubohých obchodních centrech. Celý tento postup je vektorem prohlubující se nicoty. Na jeho konci pak zákonitě nemůže stát poctivý výrobek.

 

O soběstačnosti:
        Dnes se všude prohlubuje lidská závislost, takže jsou lidé stále méně soběstační. Proto jsou odkázáni na milost a vydáni napospas dodavatelům. Tím nad nimi někdo lehce získal velkou moc. Kdyby se chtěli vzpouzet, stačí jen omezit dodávky a hned by museli přilézt s prosíkem. Stejně tak, když někde vznikne problém, šíří se po husté pavučině vztahů dál, až se nakonec dotkne všech. I lidé z vesnic jsou plně závislí na nákupech ve městě.
    
    Úplná hmotná závislost a odkázanost všech, to je podstata moderního světa. Z takového systému dálkové výroby a dálkové dopravy například vyplývá nutnost stále něco převážet, což je zátěží pro přírodu a ničí to i estetickou hodnotu krajiny kvůli všemožným skladům a jiné infrastruktuře.
        
Proti modelu závislosti já stavím model soběstačnosti, alespoň tam, kde je možný a účelný. Nadnárodní společnosti vytváří mnoho vztahů závislosti uměle a účelně. Jejich záměrem je, aby posílily závislost běžného člověka vůči sobě a mohly mu diktovat své podmínky. Vyrábějí věci sice levněji, ale úmyslně nekvalitní, aby měly stálé odbytiště. Materiální závislost lidí je jádrem politické moci korporací. A se zlomením této moci lze v mnoha potřebách znovu nabýt samostatnosti, ať už v rámci domácnosti, vesnice, či více vesnic. Přirozený způsob je samozásobitelství a místní výroba. A my chceme obnovit přirozený způsob.
        
Jak skvělou věcí je taková samostatně fungující jednotka! Pohleďme na rolníka nebo karpatského horala, který skoro od nikoho nic nepotřeboval, a nejméně od nadnárodních společností.

 

        Co vše zasluhuje zkázu: téměř bez rozdílu všechny stavební počiny nedávné a dnešní doby. Tedy velkosklady, sterilní továrny, obchodní centra, satelitní městečka, krabice k bydlení, jímž se jen nedopatřením říká domy, dálnice, betonové mosty a podobné hrůzy.
        
A nemohu tak docela souhlasit s přístupem typu: „když už se to postavilo, tak to necháme“. Kdyby se tak uvažovalo před dvaceti lety, bylo by to možná přijatelné. Ale od té doby se postavilo tolik zástavby, že krajina je mnohde, zejména v širokém okolí měst, plošně znehodnocená. Leccos by se muselo srovnat se zemí, aby opět získala hodnotu.
        
Brát současný stav jako výchozí, od kterého by již nemělo docházet k dalšímu zhoršování, to nestačí.

 

Podstata starožitnosti
        
Pravým důvodem hodnoty starožitností je to, že již ve své době to byly pěkné a povedené věci. Právě proto se lidem líbí. Estetická hodnota se s historickou násobí. Když je něco ošklivé, pak tomu nepomůže, že je to staré.
        
Dnešní starožitnosti jsou velmi ceněny, protože dříve se vyráběly opravdové a poctivé výrobky, které se neomezovaly jen na užitkovou hodnotu, ale měly i svůj duchovní rozměr. Avšak způsoby výroby se změnily. Dnes se vytváří především ošizené náhražky, které mají cenu pouze jako nástroje. Jsou jen k tomu, aby se jimi něco udělalo. Nejsou pěkné samy o sobě.
        
Leckdo si myslí, že se i z dnešních věcí stanou za několik desetiletí starožitnosti. To je však omyl. Jsou odporné, takže zůstanou jen starým haraburdím. Zejména to platí o všem z umělých materiálů a o elektrických přístrojích, které se již dnes používají výhradně jako prostředky k práci. Neodpustím si drobné srovnání – takový sériový nůž s umělohmotnou rukojetí se nikdy nevyrovná kovanému noži s parohovou střenkou. Nebo laciné pohledy z osmdesátých a devadesátých let nedosáhnou hodnoty stoletých pohledů, protože ty jsou většinou mnohem hezčí.

 

 

        Ne-li dříve, pak dnes rozhodně je nutné považovat pobožnost za námitku proti dobrému vkusu. Nejnedomyšlenější je víra ze strany špinavců, kteří by si nejvíce měli přát, aby bůh nebyl.

 

        Dovolávat se toho, že lidé něco chtějí, je chybné. Lidem se teprve určuje, co mají chtít. Celý život jsou pod vlivem přání někoho jiného; politiků, rodiny, módních model, společenských norem a tak dále. A pod tím vším byste hledali něco, po čem opravdu touží sami o sobě? Možná tak po zajištění elementárních potřeb.
        
Teď zrovna se naučili chtít moderní svět, my je však máme naučit, aby chtěli víc.

 

        Vidina toho, že životní úroveň se bude už jen zvyšovat a že již nikdy nebudou velké konflikty a problémy, je dost naivní. Lidé si rychle zvykají na „lepší“ a snazší, a když dosáhnou nějaké úrovně, pak si myslí, že mají právo očekávat, že do budoucna bude když ne lépe, pak alespoň stejně. Avšak dnešní strmý nárůst je pouze dočasným jevem a po něm může snadno následovat ještě strmější pád.
        
Dnes se lidé snaží stavět stále stabilnější formy, ať už jde o státní zřízení či třeba o budovy. Jenomže se staví na stále nestabilnější půdě, protože se budou zhoršovat ekologické a tím i společenské problémy. A až se překročí určitá mez, dojde ke zhroucení. Jde ale o to, aby se tak stalo dříve, než lidstvo planetu příliš znehodnotí.

 

        Lidé se silnou vůlí a velkými plány na sebe kladou velmi vysoké nároky. Zejména si nehledají výmluv. Jejich otázka nezní: „Jsem lepší než průměr?“ nýbrž: „Jsem lepší než ti nejlepší?“

 

        Snahy dnešních lidí jsou jednoznačné. Zajímají se, jak nejvíce je možné Zemi zotročit, aby za to ihned neplatili. Takový přístup ale nenechává žádné rezervy, všechno je zapojeno do výrobních procesů a beze zbytku využíváno, takže zátěž dosahuje nejvyšší míry a o dlouhodobé udržitelnosti nemůže být řeč.
        
Když je někde město, pak jinde musí být velké plochy divočiny a přirozené krajiny, které zátěž z města kompenzují. Moderní svět byl ještě nedávno omezen na menšinu planety. Jeho znečištění z části kompenzovaly velké „zaostalé“ rozlohy světa. Avšak dnes se vedou snahy, aby se moderní svět rozšířil všude. Tím se stupňuje smrtící kombinace, protože se rychle zvětšují znečišťující oblasti a zároveň se zmenšují vyvažovací plochy. Tak se stalo, že místo, které donedávna kompenzovalo znečištění, jej nyní samo vytváří.

 

        Důsledkem nerovnosti mezi lidmi je také to, že každý nemá právo do všeho mluvit.

 

        Když s něčím nesouhlasíme, pak nejdůležitější je, co můžeme postavit proti tomu. Nynější odpůrci moderního světa nemají žádný reálný protinávrh, proto nemohou uspět. Většinou hlásají návrat ke starým hodnotám. Vyzdvihují soucit, víru v boha, lásku k bližnímu a tak dále. Staví na hodnotách slabosti a schovávají se za holé ruce, proto jsou poráženi.

 

duben

        Umírněncům schází odvaha k ostré kritice věcí, u nichž je ostrá kritika jediná adekvátní. Schází jim odvaha k vyhraněnosti názoru.

 

        Hledisko a zájem Země jsou důležitější než zájem lidí. Nebo jinak řečeno, skutečný lidský zájem musí být podobný zájmům Země. Co Zemi ničí, to zjevně škodí i lidem.

 

        Na dnešní mládež a její deformovanost je hanba pohledět, je to ale přímý důsledek světa, v němž vyrůstá. Obyčejní mladí jsou znuděni v podstatě vším. Nic už se od nich nečeká a ani oni od sebe nic nečekají. Jsou ponecháni sami sobě a svému rozkladu. Jen se tak bez cíle protloukají životem.

 

        Ať nehlásá toleranci, kdo nikdy nepoznal ani část duševní bídy dnešních lidí, aby jeho shovívavost nebyla jen ostudným nevěděním. Kdo ji poznal, ten nebude hýřit smířlivostí.

 

        Přichází-li cizinec jako host, pak je vše v pořádku. Přichází-li však jako uchvatitel, pak je třeba mu čelit.

 

        Leckterý hlupák je rád hlučný, opájí se pak svou mocí tropit malý hřmot a připadá si drsný. Proto si na auto či motorku montuje řvoucí výfuk. Ale vlastnosti k sobě patří především takto: tichý a nebezpečný, hlučný a neškodný. Kdo nějaký je, ten si to nemusí dokazovat.

 

        Při pohledu na nějaké obludně tlusté osoby si říkám, že mnohé dnešní individuum by vůbec nemohlo existovat, kdyby se na lidi kladly alespoň minimální tělesné nároky. S tím by se mělo opět začít a ne slepě pomáhat neschopným a nemohoucím.

 

        Lidé velice zmenšili své nároky na krásu. Spokojují se se stále menším málem. Dřívějším lidem by připadalo zcela nesnesitelné to, co dnešní lidé považují za normální. Zvyk a nedostatek srovnání je naučily se s tím smiřovat. Ale až uvidí, jak by svět mohl vypadat, snad se i v nich probudí nadšení.

 

        Stavitelé úmyslně ignorují následky svých staveb na okolí. Naivně se tváří, jako by jejich stavby celé místo neznehodnotily. S jakou drzostí prodávají své krabice jako „bydlení v přírodě“. Pravdou je, že přírodu na onom místě zničili. Parazitují na přitažlivosti toho, co svými stavbami poškodili, což je velká nehoráznost.

 

        Doba vyvrácených ideálů. Ideál dostatku a blahobytu se naplňuje a tím se ukazuje jeho chybnost. Mnoho lidí má dostatek, a stejně (právě proto) nejsou šťastní. Z toho plyne bezradnost, která je důvodem duševního rozkladu, ústícího až ve zrůdnost formy, jež je vidět nejvíce v moderním ne-umění.
    
    Proto vyvstává svrchovaná nutnost nových velkých a ideálů.

 

        Dnešní krajina je příliš ochuzená a podmaněná, tedy také příliš bezpečná. Z toho plyne, že lidé v ní nezažívají skutečná dobrodružství a zážitky, které by nebylo třeba zveličovat. Proto nemají o krajinu takový zájem a raději se uchylují do představ a lží moderního světa. Výlet do přírody jim může připadat nudný, což nemusí být daleko od pravdy, protože všechno je příliš dostupné a bezpečné. I zde je však na vině moderní svět. Kdyby krajina byla pořád tak zajímavá, jako kdysi, lidé by si jí vážili daleko více.
        
Virtuální realita dnes vlastně nemá silnou alternativu, kterou by byla divukrásná krajina. Proto tak snadno získává moc a lidé jí propadají. Ze skutečného světa odstranili většinu zajímavého, takže teď jim nezbývá, než si vylhávat jiný, neexistující svět. Nutností je tedy učinit krajinu opět zajímavou.

 

        Zvyšování účinnosti výroby zvyšuje nabídku, čímž umožňuje následný nárůst spotřeby. Zajistí pro daný počet dostatek, ale zároveň podporuje další nárůst počtu. Zelená revoluce způsobila takové přemnožení, jakého jsme dnes svědky.
        
Problém přelidnění se tím tedy jen oddálí a také ještě vystupňuje. Když příroda uživí určitý počet lidí, pak ti nemohou přerůst přes tuto mez. Když se ale mez posouvá výš, spolu s větší zátěží, pak lidí dále přibývá.

 

Rozvoj jako náhražka za chybějící cíl:
        
Lidé ve skutečnosti nesměřují odnikud nikam. Jejich žití nemá žádný cíl, jen přežívají. Také odtud pochází jejich posedlost rozvojem a nárůstem, jimiž nějaký cíl simulují. Dnešní lidé chodí do práce, vydělávají peníze a nějak tráví volný čas. Ale za tím vězí vidina, že vydělávají na něco. Vydělávají, aby si mohli koupit to a to... A když to mají, potřebují zase na něco jiného.
        
Nikdy se nestane, že by si řekli: „Tak, už mám všeho dostatek a víc nepotřebuji.“ Tím by ztratili veškerý směr a smysl. Oni potřebují stále něco potřebovat. Jejich cílem je mít stále víc. Proto se těší z nárůstu a rozvoje.
    
    To je ovšem jen vyjádřením absence skutečného cíle. U pravého cíle je to tak, že sháníme prostředky k němu. Oni však shání jen prostředky.

 

květen

        Někdo se diví, jak mohu s takovou jistotou prohlašovat, že modernost, například moderní umění, je bezcenná. Já se jej však stejně mohu ptát, čím, kromě svého pocitu a přání, může dokázat, že nějakou hodnotu má, že není jen nouzí a chudobou a špínou?
    
    K dosažení hodnoty nestačí jen to, že je něco nové a zrovna v trendu. Každá vymyšlená věc nemusí být nutně hodnotná, většina jich nestojí za moc.
        
Dosáhne-li se jednou ozdravění vkusu a nápravy zkaženého žaludku, začne se konečně také na modernitu pohlížet uváženě a kriticky.

 

        Modernost vede jednoznačně k redukci a vyprazdňování života. Panelákové sídliště je vyjádřením největší možné redukce života, člověka již nelze nazývat člověkem, je redukován na uzlíček biologických potřeb a zdeformované psychiky, kterému v jeho kleci zbývá jedině myslet na život.

 

        Že prý každý člověk má svoji pravdu? Ne! Z lidí nikdo nemá pravdu. Každý člověk má jedině tak svůj omyl.

 

        Sami sobě jsme nejblíže a nejdůvěrnější, proto si můžeme nejsnáze porozumět. Tedy pouze v případě, že jsme dost podaření na to, abychom se o sobě nemuseli chtít klamat. Pak lze dosáhnout toho vůbec nejtěžšího - určité poctivosti k sobě. Z toho na druhou stranu plyne závěr, že méně podaření lidé mají velmi omezené možnosti sebeporozumění, protože jejich hlavním zájmem je oklamat se o sobě.

 

        Věda zkoumá části a součástky s pocitem, že tak porozumí celku. Celek, to však není prostý součet všech částí.

 

        Nevědomost je živnou půdou náboženství, ne však jeho příčinou. Tou je lidská závislost.

 

        Všechny politické koncepce, které si dávají za cíl kontrolovat člověka, jsou mi odporné. Jejich základem je nesvoboda, nesvoboda pro všechny. Moc drží vládnoucí skupina, která činí všechno pro sebe a nechce mezi sebe nikoho pustit. 
        
Někomu by mohlo připadat, že základem mého pojetí je také nesvoboda. Avšak to je jen nesvoboda pro ty, kteří nejsou a nemohou být svobodní. Svobodný člověk je naopak ten, který rozhoduje o právu.
        
Není žádoucí ani nezbytné všechny lidi kontrolovat. Lepší než potírat „nežádoucí“ chování je ukázat lidem nový ideál a nejlepší příklad, docílit toho, aby sami chtěli jednat jinak.
    
    Mnoho lidí může být ponecháno samo sobě, nutnost kontroly vyvstává teprve ve chvíli, kdy svým jednáním výrazně škodí Zemi. Jedině v tomto směru jsou nějaké kontroly v dnešním slova smyslu legitimní.

 

        Ptám se, jak je možné, že v nějaké zemi bylo vykáceno přes tři čtvrtiny rozlohy pralesa?! Jak je možné, že se to dopustilo!

 

            Hlupáci chtějí zlepšovat lidem život ve smyslu většího pohodlí, bezpečí, dostatku a všeobecně snazšího a tím i prázdnějšího života. Jejich skutečnou snahou je redukovat lidské žití.
            
Já však chci zlepšovat lidem život ve smyslu větší zajímavosti života.

 

        Nepatřím mezi ty, kteří s melancholií v hlase vyjmenovávají, čemu všemu prý nelze zabránit.

 

červen

Proti sofistikované technice:
        
Svět před sto lety byl místem, kde muž se šavlí ještě něco zmůže. Dnešní svět je místem, kde muž se samopalem ještě něco zmůže. A vůle mnoha lidí, tedy veřejnosti, má také dosud váhu. Ale jestli ještě chvíli potrvá ten překotný a neuvážený rozvoj, tak všichni budou otroky toho, kdo vlastní nejsilnější stroje.

 

        Že si lidé mohou vládnout sami? Jak naivní.

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava