Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Myšlenky 2011 VII-XII

červenec

        Úlohou dnešního cestovatele je, zdá se, přicházet všude o pět minut pozdě. Téměř o každém místě slýcháme už jen to, před jakou dobou ještě bylo krásné a nespoutané. Modernizace však útočí rychle a s ní veškerou rozmanitost nahrazuje jeden stejný moderní svět a jeden moderní člověk. Ale jak bychom se s tímto mohli spokojit?! Naopak, je naší povinností, v zájmu našeho života i života budoucích pokolení, nechápat to jako nezměnitelný jev.

 

         Mnoho věcí se v životě člověka či zvířete děje nepřímo, skrze nezamýšlené následky, které je těžké pochopit a ještě těžší předvídat, ale přesto jsou naprosto reálné a je třeba s nimi počítat jako s významnými elementy.

 

        Aby bylo možno říci, jestli je nějaká věc prospěšná nebo ne, je především třeba hledět na její důsledky. Ochota a dobrá víra není nic platná, když se nepojí s poznáním a pochopením problému.

 

        Jsou dva stupně poznání. Prvním je poznat, jak se věci skutečně mají a druhým, neméně důležitým, je vědět, co z toho vyvodit.

 

        Zvířecí (i lidské) chování bývá často z pohledu prvoplánové prospěšnosti nesmyslné. Někteří vědci a zvláště pak běžní lidé vězí v tomto zjednodušujícím předsudku, když tvrdí, že živí tvorové dělají jen to, z čeho mají nějaký materiální užitek. Například, že káně udělá jen to, z čeho pro něj kouká kus masa. Podle takového pohledu by bylo prospěšné živému tvoru co nejvíc ulehčovat od jeho existenčních starostí. Jeho největším blahem by pak bylo moci nedělat vůbec nic a nijak se nenamáhat. Realita je však taková, že ten, kdo má život příliš snadný, si naopak vymýšlí, jak si jej znovu ztížit a zkomplikovat. O základní potřeby se stará na prvním místě pouze ve chvíli, kdy jich má nedostatek. V přírodě se ovšem takový stav může stát pravidlem, což nahrává výše nastíněnému chápání života. Ale v současné lidské společnosti máme dostatek materiálu pro studium toho, co tvor dělá, když má nadbytek, takže setrvávat dále v podobném předsudku vypovídá o psychologické naivitě.
Pro většinu lidstva platí, že existenční starosti jsou jejich celým životem. Připravte je o ně a připravíte je i o život jako takový, stanou se z nich rozmrzelé a rozpolcené mátohy.
        To nás vede k pochybnostem nad smyslem celého rozvoje, jehož cílem je právě co nejvíce ulehčovat život.

 

říjen

        Až na pár výjimek nám každý myslitel nabízí ve svém učení hrst pravdy a hromadu omylů. Pro samotné poznání nám není nic platné, když se v těchto hromadách dobře vyznáme.

 

        Je lživé a falešné, když si někdo nad vchod zavěsí heslo „Srdečně vás vítáme“ a vedle něj si pověsí ještě kameru.

 

        „My se nemáme zač stydět.“ - někteří obyčejní lidé opravdu nemají, zač by se měli stydět, protože nemají nic, zač by se mohli nějak cítit.

 

        Všeobecné obohacování by se mělo projevit tak, že se lidé obklopují opravdovějšími a hezčími věcmi a ne že spotřebovávají stále více laciných a ubohých krámů. Jedině tak je obohacování člověku prospěšné.

 

O sebeuvědomění:
        Sebeuvědomělý člověk, tedy ten, který si důrazně uvědomuje sám sebe, je schopen mnohem více než ostatní hledět na sebe i zvenku. Snaží se nezávisle zhodnotit své myšlenky a jejich důvody i jak asi působí jeho chování při pohledu z vnějšku, tedy jak ho vidí někdo jiný.

        Je například schopný si uvědomit, když se chová směšně, na rozdíl od těch, kteří směšnými vždy jsou, ale neví o tom. Teď mám na mysli různé pomatené postavičky, které chodí po světě s křečovitým výrazem ve tváři a připadají si, jako by sváděly každodenně hrdinskou bitvu. Zatím však čelí jen svým drobným problémům, které jim vyplnily celý obzor. V nás, kteří víme něco o problémech světa, vzniká vůči takovým osobám spíše odpor než soucit.
        Sebeuvědomění a sebevědomí jsou nezbytná pro schopnost vést o něčem spor. Přemýšlející člověk se dokáže na věc podívat s klidnou hlavou a jeho mínění jsou promyšlená, což mu umožňuje vynořit se nad hladinu své stávající situace a odtud dělat závěry. Je povznesen nad naivní důvody typu „ale to přece nejde“. Když chcete něco vyvracet povrchním lidem, ohrožujete tím i jejich chatrné a nevěrohodné vnímání světa, které stojí především na pocitech a nutkáních. Boříte jim jejich iluze, načež reagují s odmítavým rozhořčením a vůbec nedovedou uvažovat o hodnotě argumentů.

 

listopad

        Skrze obecnou prospěšnost v rámci uznávaného dobra hledají smysl svého života hlavně menší lidé. Uchylují se k zaručenému dobru a smysl hledají v jeho prosazování. Větší lidé se naopak nejdříve zamýšlí nad tím, co je skutečné dobro.

 

        Příčí se mi sledovat dnešní zprávy s jejich “děním”. Občas se v nich někdo odváží upozornit na to, jak závratnou rychlostí je svět ničen, ale vzápětí je přehlušen nářky nad špatnou ekonomickou situací a přáním, aby se výrobně-spotřební systém znovu pořádně rozběhl. Přehlíží se zde přímá úměra mezi mírou ničení a hospodářskou situací společnosti. I když se lidem zdá, že mají nouzi, mají ve skutečnosti stále ještě značný nadbytek, avšak jsou zarytě přesvědčováni o opaku.
        Většina zpráv se ale věnuje malicherným a podružným problémům, jimiž vytváří dojem jakéhosi dění v tomto politicko-kulturně-dějinném vakuu. Jsou nám předhazovány drobné zločiny, dopravní nehody, počasí a především pak události a peripetie politického dění bez smyslu a významu, nic, co by důležitostí přesahovalo den či měsíc. V důsledku jsou zprávy dobrým odrazem toho, jak bohaté či chudé je dění v současném světě.

 

        Když křesťanství nespasilo svět za dva tisíce let, tak teď to již těžko zvládne. To říkám všem, kteří chtějí hlásat „návrat k bohu“.

 

        Různí politici a morální agitátoři štvou lid proti drobným krádežím, přičemž chtějí odvést pozornost od své velké zlodějiny.

 

        Dobrodružství a nebezpečí, jakožto zdroje zážitků, a s nimi i příslušné je umožňující uspořádání světa, nemají být trpěny, ale chtěny, či dokonce vyžadovány, protože co je život bez zážitků?

 

        Síla přátelství se posuzuje podle toho, co je jeden pro druhého ochoten učinit. Když o nic nejde, mohou se spolu lidé snadno bavit a tvářit se jako přátelé. Ale když dojde na lámání chleba, mnohý hnedle ztratí svou přátelskost a hledí jen na osobní prospěch. Druhého to často překvapí, protože jej považoval za přítele, jenže to bylo v době, kdy nebyla příležitost projevit skutečný charakter. Takovou příležitostí je až nějaká závažná událost a tehdy člověk zjistí, jak moc se v leckom mýlil.
        Skutečné přátelství se pozná podle toho, že jeden je ochotný pro druhého něco obětovat a nepřijde mu to zatěžko. Velkou pravdou je přísloví, že člověk v nouzi pozná přítele. Mnohý ale v nouzi ke své nelibosti pozná, že nemá přítele. Ona totiž ta přátelství, jež vznikají v bezpečné a nekonfliktní době, nemají valné hodnoty.

 

        Umělcům, a hlavně moderním umělcům, nejvíce vadí, když někdo vidí za závoj jejich klamu.

 

        Nepřítelem jsem každému, kdo žije na úkor veškeré budoucnosti světa.

 

        Ke stáří: Někteří lidé mají přehnanou úctu vůči starcům, protože u nich předpokládají určitou moudrost a hloubku a chtějí u nich nalézat oduševnělost. Ale má zkušenost mnohdy mluví opačně, totiž že ve stáří obyčejní lidé vůbec nebývají velkodušnější než v dospělém věku. Jak by také mohli ve stáří nalézt, co v mládí nevymysleli? Na uschlé větvi nedozrávají  plody.
        Jejich mírnost pak není vítězstvím, nýbrž rezignací.

 

        Základem poznání historie je vědomí, že posud nebyla žádná doba, se kterou by šlo bez výjimek a námitek souhlasit.

 

        Co je na světě zajímavé, to skoro bez výjimky zbývá z minulosti. Jen málo nových věcí vůbec stojí za zmínku. Jak ubohá je proto Amerika velkoměst a průmyslového zemědělství, kde původního není nic. Je mi ve všem tak odporná! Vskutku, těžko bych snesl pobývat v takové zemi.

 

        Běh dějin vždy určovali a budou určovat jednotlivci.

 

prosinec

        O kolik raději lze rázem mít 19. století, když ještě i na jeho konci žili takoví lidé jako Adygové, Chevsuři a další kavkazská etnika.

 

        K umění: Moderní umělci se snaží obklopovat aurou jakési nepochopitelné velkodušnosti, aby tu samou auru propůjčili i svým výtvorům. Ale jak bych jim to mohl věřit? Na to znám až příliš dobře je i to jejich věčné rozčilení a omrzelost sebou samými.
        Především je třeba říci, že umělci nestojí sami za sebe, ale hledají si záštitu nějakého myšlenkového směru, k jehož prospěchu pracují. Nemají nějaké samostatné plány a představy. A kdo by chtěl umění pro umění, ten se musí sám pustit na pole myšlení a filosofie, což umělcům příliš nesvědčí. Z rozmrzelosti se vrhají hned na to, hned na ono.
        Kolem procesu tvoření panují mezi běžnými lidmi přehnané představy. Umělci netvoří kdesi na půdě nepochopitelna, svou inspiraci spíše nachází ve velmi konkrétním a prozaickém životě. Něco je jen tak napadne nebo vidí cosi, co jim připadá zajímavé, tak se tím začnou zabývat. Svým matoucím umem tomu propůjčí aureolu velké věci a až se diví, jak snadno probudili v očích diváka obdiv. Pěstují své „umělecké“ manýry a nadšení publika jim pomáhá věřit ve vlastní výjimečnost. Jistě ne všichni, ale mnozí se za zajímavé jen vydávají.
        Do značné míry je to důsledkem snahy zlidovět umění, učinit je přístupným mnoha, až se rozšíří pocit, že mnozí jej mohou i tvořit. Všechny velké věci jsou ovšem jen pro nemnohé, aby se zpřístupnily veřejnosti, musí se nejprve vyprázdnit. Že si kdejaká nula může říkat umělec, to neprospívá ničemu, a nejméně dobrému vkusu.

 

        Miluji studený a dokonale čerstvý vzduch noci a hor.

 

        Jaká je to drzost a jaké nedorozumění zvát křesťanské churavění vykoupením. V křesťanství má naopak dědičná vina zavazovat k dědičné poslušnosti. Na člověka je už předem vloženo provinění a zároveň je mu ukázáno “jediné možné vykoupení” v podobě víry v boha.

 

        Na krásu přírody nehledím jako zloděj, který jí chce něco ukrást, ani nepadám na zem po způsobu zbožňujících uctívačů. Ctím ji jako ten, kdo na ni má nárok.

 

        Co se věřícím líbí na křesťanství (i jiných náboženstvích) je například to, že si mohou mechanickou prací, totiž odříkáváním modliteb, odpracovat svůj hřích. Je pro to ustanoven celý systém splátek.

 

        Dnešní průměrný křesťan – v ničem se nechová jinak než ostatní, jen kdesi na pozadí svého vědomí živí pocit, že je jakýsi bůh, který pro něj má neomezené odpuštění.

 

k zahlcení:
        Je třeba nebát se škrtat a vyhazovat na smetiště dějin a očišťovat tak kulturu od všeho povrchního a prázdného. Každý tvůrce si musí teprve zasloužit své místo v dějinách. Je nesmyslem úzkostlivě schraňovat vše, co kdy jaký pisálek nebo učenec ze sebe vypotil a říkat tomu literatura. Nezbytnou podmínkou je ale umět správně posoudit hodnotu daných výtvorů. Vždyť i takoví komunisti byli vždy připraveni zakazovat a pálit.

 

        Aby člověk mohl mít silnou víru v sebe, je třeba, aby většinou vítězil. Potřebuje vyhrávat v tom, co je opravdu důležité. Vítězství v zásadních případech je totiž sebepotvrzováním, naopak při prohrách člověk čelí zpochybňování, protože něco nesvedl. Když se to stává často, má člověk neustále na očích, že něco nedokáže.
        Pro zdravou víru v sebe je nutný nadbytek sil a schopností, aby měl člověk důvod v sebe věřit.

 

        Zdá se, že zdařené tělo je podmínkou zdařeného, silného a vítězícího ducha. V odporném těle nemůže vyrůst veliká mysl. Jestliže má někdo nepovedené tělo a k tomu je chytrý, pak je to velice neblahý případ a jeho chytrost je zkřivená a zkažená. Je slabý, takže musí být závistivý, úskočný, vychytralý a zbabělý, tedy jedním slovem zrůdný. Nenávistným okem hledí na každého a na vše, co má sílu, i na život a štěstí, radující se z nadbytku síly. Musí závidět, protože to vše je pro něj navždy nedosažitelné.

 

        Upjatost vidím jako námitku proti hodnotě upjatého člověka, jako opak přirozenosti. Daný člověk neví, jak by se měl v leckteré situaci a vůbec v celém životě chovat, takže si vytvoří systém naučených způsobů a posunků. Kdykoli rozpozná známou situaci, vybere ze své zásoby odpovídající posunek a pak už ho jen mechanicky provádí. Je to jeho obrana proti nejistotě a bezradnosti, která působí nepatřičně a někdy dokonce směšně. Nejhorší je, když narazí na neznámou situaci a musí improvizovat, což mu jde ze všeho nejhůř.
        Žití upjatého člověka je řetězem každodenních stereotypů, jejichž pravý důvod je ten, aby ho ušetřily bezradnosti. Každodennost je jeho úkrytem před „děsivým“ životem. Na narušení svého denního režimu reaguje přemrštěně a s afektem, nebo se dotčeně rozčiluje.
        Upjatost je sama o sobě také námitkou proti názorům, protože poukazuje na nesvobodu a chronický nedostatek duševní pružnosti. Typická je pro úřednictvo všeho druhu, existuje dokonce i typ úředníka ve filosofii. Názory takového člověka je důvodné brát s velkou rezervou a nedůvěrou.
        Naproti tomu přirozenost se zdá být průvodním jevem velikosti. Svědčí o dostatku duševní síly a sebejistoty, které se snadno vypořádají s nenadálou situací, aniž by si musely vypomáhat schématem.

 

k oblibě něčeho:
        Lidé mají rádi hlavně to, co nějak vyjadřuje a potvrzuje jejich názory, protože to zároveň potvrzuje i je.

        Já však, a jistě v tom nejsem sám, hledím na věci i jinak. Vnímám je třeba také podle toho, jestli jsou veliké na své tvůrce. Shoda s mým míněním pro mě není nezbytnou podmínkou, abych si nějakou věc oblíbil.

 

        Ctím i to, co je nízké, pokud to dokáže promluvit poctivě. Jednou za čas i notorického lháře a pokrytce popadne náhlý nával upřímnosti. To je jeho nejvyšší moment, kdy se mu denní chleba jeho lži zprotiví a i on může pocítit přání stát se někým víc. Kde se přizná skrývaná nízkost, tam pokaždé také vzniká nová touha po sebepřekonání. A ta jednou může začít hýbat horami a stavět schody, po nichž člověk bude stoupat nad sebe sama.

 

politika nejmenších věcí
        Starosta malého města říká: „Podívejte se, tady u nás vůbec nejde o nějaké ideály, tady lidi daleko víc zajímá, jestli se třeba postaví chodník nebo spraví silnice... Tohle je u nás skutečná politika.

        Není mi po chuti tato „politika nejmenších věcí“, která si vytyčuje jen ty nejmenší úkoly. Postavit chodník, toť úkol hodný dělníka, a může to být i dělník politiky. A navíc, proč to vůbec dělat? Nebyl tam předtím a lidé se bez něj také obešli. Dnešní svět se zbytečně činí příliš pohodlným.
        Takovými pranepatrnostmi se zabývají jen ti, kteří neznají nic lepšího. Kdyby lidem dokázali dát něco víc, pak by na nějaký chodník všichni zapomněli.

 

Charisma:
        Odvážný člověk, který si bere za své ty nejtěžší úkoly, k nim také potřebuje charisma, potřebuje pohlednou tvář a podařené tělo. V opačném případě, kdy je člověk oduševnělý, ale tělem ošklivý či dokonce odporný, jej lidé sice mohou mít rádi, ale už mu musejí něco promíjet. Pro jeho mysl mu promíjí tělo. Ale o kolik raději můžeme mít toho, komu není co promíjet, toho, kdo má téměř samé silné stránky... To má být náš ideál, a ne se spokojovat s jednou či dvěma přednostmi.

        Navíc tělesně nepodařený člověk může být jen těžko duševně silný a zdravý. Je vystaven neustálému sebezpochybňování v podobě nedostatků svého těla. Jenže pro silnou víru v sebe je třeba mít dostatek fyzických sil. Aby člověk mohl mít vyšší mysl, potřebuje být tělesně alespoň průměrný.

 

K odvaze:
        Má-li člověk čelit nebezpečí sám, pak je k tomu třeba daleko větší odvahy, než když mu čelí ve dvou. Přítomnost druhého mu jednak dodává odvahu a také mu vlastní hrdost nedovoluje zachovat se zbaběle. Kdyby utekl sám, věděl by o tom zase jen on a nikdo druhý by mu to nemohl vyčítat. Zato když je při tom viděn, pak už mu to nikdo neodpáře a zůstává to jako námitka proti jeho odvaze. Nutně to poznamená mínění druhého o něm. Proto má nejhorší důsledky zbabělost projevená před někým, hlavně před tím, na kom nám záleží.

 

        Snílci a zbabělci se vždy jen rozvášňují nad představami dalekých krajů, které nikdy nespatří, a velkých činů, které nikdy nevykonají.

 

        Systém a jeho představitelé tolerují jen nesouhlasné názory a postoje. Ovšem ve chvíli, kdy člověk chce opravdu něco měnit a tím daný systém ohrožuje, proti němu použijí všechny své dostupné prostředky. Chování je to pochopitelné, ale právo na něj by měl jen systém patřící k těm nejlepším reálně dosažitelným. Ten by se tak chránil od nástupu horšího stavu.
        
Ale patří k těm nejlepším tento systém, který vede ke zničením Země a přírody a má za následek stále se prohlubující vyprazdňování života?

 

        Nemám nic proti změnám jako takovým, ale mám mnoho proti změnám k horšímu, kterých je dnes většina. V krajině dospěla věc až do takového stavu, že když se ptáme: „co je venku nového?“ a odpověď zní: „nic“, je to vlastně dobrá zpráva.

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava