Založit webové stránky nebo eShop

Kult pracujícího člověka, jeho tužeb a představ o světě

I

        Dav neúchylně pochoduje svou cestou. Kdyby v Americe názorová různost skutečně zasahovala vnitřně podstatu národa, pak by se spory neřešily hlasovacími lístky a země by také nemohla prosperovat. Právě ta její tak zvaná prosperita je nezvratným důkazem, že základní životní názor Američanů je zcela jednotný.
        Tento názor zní: Amerika je nejlepší, protože má největší blahobyt a ve všem je první. Tato prostoduchá idea, hluboce zakořeněná ve vědomí i povědomí Američanů a vsugerovaná dokonce i ostatním národům, cítícím se v důsledku toho vůči Američanům inferiorními, sjednocuje tak zvaný americký lid a je pramenem zdánlivé síly této země.
        Prachy a technika však nejsou žádné skutečné síly. Ukázalo se to ve válce s Vietnamem, kde vyžraní dvoumetroví Američané, dokonale vycvičení a vyzbrojení nejdokonalejší supertechnikou nakonec hanebně kapitulovali před zbídačenými, hladovými trpaslíky, na jejichž hrudních koších lze z pětimetrové vzdálenosti rozeznat každé žebro. Sebevědomím amerických supermanů to však zřejmě neotřáslo.
        Také cílem bolševiků, plynoucím z jejich ideologie, je neustálé zvyšování životní úrovně lidu.
        Cílem obou systémů tedy je, aby každý lump a hlupák měl všechno, nač si vzpomene. Není snad třeba zdůrazňovat, že v zemích, kterých se to týká, už nejde o bídu, hlad a zimu, ale ryze umělé potřeby, nebo o ně v brzké době půjde. Oba systémy jsou komunistické.
        Komunismus nemůžeme chápat verbálně jako jakousi ideologii, ale reálně jako kult pracujícího člověka, jeho tužeb a představ o světě.
        Rozdíl je jen v tom, že demokrati své smělé síle neodvozují z dogmatické teorie, jak to sveřepě praktikují komunisté, ale jednají intuitivně a kasuisticky, aniž by o obecných cílech a jejich smyslu přemýšleli.
        Úsilí o neustálé zvyšování blahobytu davů probíhá na západě automaticky jako přírodní proces, protože existuje objektivní, na akademických úvahách a plánech nezávislý motor, který pohání vývoj daným směrem. Tímto motorem, roztáčejícím stále větším tempem do nejabsurdnějších obrátek kola materiální výroby je kapitalistický systém. Základ je ovšem psychologický: touha davů po stále větší spotřebě, touha se chlubit předvádět se před ostatními a jiné s tím související vlastnosti davového člověka.
        U bolševiků taková nutnost zdánlivě není. Dalo by se říci, že bolševici se štvou z vlastní vůle, protože sami dobrovolně vymýšlejí co nejbláznivější a nejnesplnitelnější hospodářské plány, které je pak nejvyšší ctí a hrdinstvím splnit a překročit.
        Paradoxní v komunistické morálce je, že komunista má být člověk příkladně skromný a nezištný, obětavý, který nežije pro shromažďování materiálních statků, ale pro ideu komunismu. Má se tedy dřít jako kůň, nelekat se překážek a tvrdých podmínek, jako ti legendární komsomolci o hladu a zimě stavět železnici nebo přehradu, a to všechno s cílem, aby si ostatní banda či příští generace mohly v pohodlí cpát panděra a nakupovat módní novinky. Vskutku vysoce přitažlivý životní cíl pro nevšedního, idealisticky založeného člověka!
        V této souvislosti je zajímavé zhodnotit opozici v komunistických zemích. Je dvojí opozice, jednak počtem zanedbatelná opozice intelektuálů, žádajících občanské svobody, jednak masová opozice lidu, který komunistům vytýká, že na západě je mnohem vyšší životní, rozumí se materiální úroveň. Přitom se komunistům musí nechat, že dělají, co mohou, kopírují ze západu, co se dá, módu i techniku, novinky, ale jejich hospodářský systém je bohužel tak blbě vymyšlen, že kdyby se pokrájeli, nemohou nikdy ten prokletý buržoazní západ v budování skutečného, nejen verbálního komunizmu dohnat.
        „Že se to nepodařilo, je jedinou záchranou demokracie (Peroutka). Kdyby komunisté ruského typu dokázali dát luze opravdu vyšší životní úroveň než kapitalizmus, byl by s demokracií dávno konec. Luza kašle na svobody, svým skutečným potřebám by je bez váhání obětovala. Lenin vskutku jasnozřivě pochopil, že socializmus může zvítězit nad kapitalizmem jenom vyšší produktivitou práce. Demokracie se drží jedině tím, že zatím dovede luze lézt do zadku mnohem účinněji než komunisté. Přináší tomuto posvátnému zvířeti a mocnému démonu dnešní doby mnohem chutnější a hojnější oběti a tím ji udržuje na své straně. Svatý dav se zatím domnívá, že demokracie je integrální součástí systému, který zajišťuje jeho blahobyt.
        Plyne z toho, že západ pokročil v komunizmu mnohem dál než východ. Západní komunizmus je vláda luzy ve vyšším stadiu (Strade). A dále z toho plyne, že jakmile někdo prakticky dokáže, oč se zatím marně snažili komunisti na východě, totiž dát luze v diktatuře více darů, je s demokracií konec.
        Také fašismus je ovšem davová ideologie. Bez mas nelze v politice nic podnikat – o to se postaral liberalismus a demokracie. Fašismus je jen jiná forma naklonění si mas. Kdyby nebylo liberalismu, demokracie a socialismu, masy by se nestaly politickou silou a fašismus by nemohl vzniknout. Demokraté a socialisté sami nesou zodpovědnost za fašismus, hrůzně zrůdný systém, při jehož pouhém jméně omdlévají. Jestliže oni využili mas pro své cíle, proč by to nemohl zkusit i někdo jiný?
        Evropský člověk je nezlomně přesvědčen, že hodnotu má pouze jeho, lidský život. Zvířata jsou na světě jen za tím účelem, aby je člověk zabíjel a žral, nebo aby se ověšoval jejich kůžemi. Jestliže si však lidská smečka jako celek legalizovala zločin, proč by si ho nemohla legalizovat kterákoliv lidská podsmečka?
        Morálka a právo jsou čistě utilitaristické záležitosti, alespoň v praxi vždy byly pro Evropana. Každá lidská smečka je vždy zásadně používá jen k vlastnímu ospravedlnění.
        Proč se člověk rozhodl, že jenom člověk má cenu, španělský konquiskador, že jenom křesťan má cenu, Američan, že jenom běloch má cenu? Protože uplynulo několik století?
        Zdůvodnit se dá všechno. Člověk musí zabíjet zvířata, aby se nažral, Američan indiány, aby získal půdu a Němec Rusy, aby získal životní prostor. V dějinách neplatí žádná morálka. Nejsou národy či státy zlé a imperialistické, hodné a mírumilovné.
        Spravedlivé rozhořčení přepadených mě nijak nedojímá. Podívejme se na ně blíže a zjistíme, že tito beránci se nijak nezajímali o spravedlnost, když před lety sami přepadli někoho jiného.
        Přímo trapný je svatý hněv Rusů. Pokojní budovatelé šťastných zítřků nemysleli na nic jiného než na svou mírovou práci a najednou byli věrolomně přepadeni. Chudáčkové! Na Litvu, Estonsko, Lotyšsko, půl Polska a Finsko zřejmě už zapomněli. A tak je tomu se všemi. Jen si prolistujte jejich dějepis!
        Nemá-li být morálka jen sprostě utilitaristickou záležitostí, je možný jen dvojí přístup k životu: buď má cenu každý život nebo žádný. V Indii existují sekty, jejichž příslušníci šetří i životy rostlin. Každé rozdělení živých organismů do dvou tříd na ty, jejichž život je třeba si považovat a druhé, které je dovoleno beztrestně utrácet, je nemorální. Přitom je zcela lhostejné, kde se řez vede, pokud se autoři klasifikace sami zahrnou do první, chráněné třídy.
        Odhlédneme-li od morálky a posoudíme-li otázku ceny lidského života historicky, zejména s přihlédnutím ke zkušenostem z posledních válek, dojdeme nutně k závěru, že cena lidského života neustále klesá. Lovci lebek z Bornea, kteří se neštítí podřezávat děti a babičky, aby získali oblíbenou trofej, jsou proti modernímu barbaru, chvástajícímu se civilizací, vzděláním a humanizmem, mírumilovnými beránky.
        Splnilo se, co bylo dávno předvídáno. Stará dobrá Evropa už neexistuje, po druhé světové válce definitivně ztratila světový vliv a význam, její ideje zanikají, je odečtena. Centrum světového dění, i duchovního, se přesunulo jinam.
        Poslední ukázkou evropské bezmocnosti byla akce Anglie a Francie v Egyptě roku 1956. Touto lekcí ukázaly Spojené státy a Rusko Evropě, kdo je skutečným vítězem války. Nejde o bagatelní událost, ale o symbol doby.
        Největší naivita a iluze je představa demokratických politiků, že Evropu lze zachránit postupným mírovým sjednocováním. Když tohle slyším, svíjím se smíchy.
        Je zcela nepochopitelné, jak třeba takový Gasset mohl po svých historicky přesných analýzách vlastností davového člověka a jeho dnešní úlohy ve světě dospět k tak antihistorické, od katedry vyspekulované konstrukci.
        Každý, kdo má v hlavě pár ganglií, přece odjakživa ví, že přátelství národů a států je pohádka pro děti. Připomeňme ze současnosti například De Gaullea.
        Kromě toho je ke sjednocování, pokud se neděje čistým násilím, vždy nutná nějaká jednotící myšlenka. Sjednocovat se lze jen pod nějakou fanglí. Evropští sjednocovatelé mají dvě: první je pasivní a zbabělá - strach z bolševiků, druhá nízká - kšeft. Sjednotíme-li se, bude vše lacinější a v blahobytu doženeme Ameriku.
        Sjednocování na základě společných trhů a kšeftů se musí nutně rozsypat při první vážnější krizi. Jakmile se zájmy sjednocených hokynářů začnou rozcházet, bude po sjednocení a každý bude zachraňovat vlastní kůži.
        Státy nemohou být jiné než jednotlivci, z nichž se skládají a reprezentanti, kteří je řídí. Jestliže se davový člověk vyznačuje zbabělostí, oportunizmem, totálním egoizmem, závistivostí vůči sousedům a slepě hloupou mazaností, pak jeho stát musí mít tyto vlastnosti. Ostatně všichni vědí, že je opravdu má a pouze předstírají opak.
        Jedině expansivní idea může být základem síly státu či společnosti, žvanění o kšeftech není žádná idea a má pro společnost stejný význam jako kýhání hus na návsi pro vesnici.
        S Evropou je konec.
        Nemusíme také závidět budoucím generacím, které mají na vybranou, a to ještě jen na krátký čas, než se všechno s velkým kraválem posere, mezi americkým modelem, kde se pravý tvrdý chlap pozná tím, že dokáže prodat budík zákazníkovi, který už má doma tři, a mezi ruskočínským bolševizmem, kde zase správný chlap, hrdina všedních dnů, stachanovsky překonává pracovní rekordy a šrotí jako dobře namazané kolečko ve stroji, zamontované tam moudrým rozhodnutím bolševické velestrany.
        De Gaulle chtěl obnovit velikost Francie. Byla to zbytečná námaha. Davového Francouze sláva jeho vlasti nezajímá. Dav zvítězil a ze svobody pro všechny se nutně stává svoboda pro něj a nesvoboda pro každého, kdo k němu nepatří. Tato tendence bude dál pokračovat a prohlubovat se. Tak zní zákon moderní doby, z něhož lze odvodit vše.
        Proto by byla iluze si myslet, že budoucnost má demokracie západoevropského či amerického typu. Podle všech příznaků doby musíme naopak předpokládat, že větší šanci na výhru má ruskočínský komunizmus.
        Lidový člověk nepotřebuje liberalizmus. Svoboda slova se mu ve svých důsledcích jeví jako chaos názorů, v němž se nevyzná. Záplavou informací a protichůdných idejí je zmaten. Možnost volby ho nijak neláká, protože ho nutí k přemýšlení, kterého není schopen. Netouží po ideovém kvasu, jímž se vzrušují a ukájejí intelektuálové, ale po jednoznačné, pevné ideologii, které by stačilo věřit.
        Takto se o lidovém člověku uvažovalo před válkou. Doba však pokročila. Dnes už lidový člověk nepotřebuje ani žádnou ideologii. Ví své. Lidový člověk už nepotřebuje k něčemu vzhlížet. Svou ideologii si nalezl sám v sobě. Ode dneška nechť ostatní vzhlížejí k němu.
        Dav nepotřebuje vůdce, ale koně, kteří by táhli jeho káru, kam on si přeje. Vůdce potřebujeme my. Proto je obdivujeme.
        Intelektuálové věří v budoucnost demokracie a liberalizmu. Neuvědomují si, že tyto ideje poznala jen malá část lidstva ve velice krátkém časovém úseku. Ostatní o nich nikdy neslyšeli, nerozumějí jim a rozumět nechtějí. Ukázaly to víc než jasně marné snahy Francouzů a Američanů v jihovýchodní Asii. Se vzrůstající mocí davů se však budou především ve stále větší míře světově prosazovat miliardové davy právě asijských zemí, jimž jsou demokratické a liberalistické ideje v evropském smyslu zcela cizí.
        Ani v Evropě a Americe však nejsou tyto ideje tak silné, aby dav byl ochoten za ně bojovat. Jedním ze základních pudů obyčejného člověka je snaha žít bezpečně, vyhnout se každému riziku. I vědu a techniku uznává tento typ člověka hlavně z toho důvodu, že je cítí jako své ochránce.
        Z téhož důvodu tenduje k silnému státu a dokonce i ke kolektivnímu vlastnictví. Silnější stát může zajistit bezpečnost svých občanů mnohem účinněji než slabý, kde je občan ve větší míře odkázán sám na sebe. Ne náhodou moc státu neustále vzrůstá všude na světě.
        Dav se nám dobrovolně organizuje v míře, jaké se nikdy nepodařilo, dosáhnout silou žádnému monarchovi nebo diktátorovi. Dav nesnáší sociální nejistotu a tu automaticky znamená kapitalistický liberalismus.
        Soukromé vlastnictví sice vlastníkovi poskytuje vyšší úroveň blahobytu, ale je spojeno se zodpovědností a rizikem ztráty nebo bankrotu. Jednotlivec se nemůže schovat za kolektiv, riziko za něj žádná vyšší instituce ani stát nepřevezme.
        Při kolektivním vlastnictví tomu tak je. Nikdo nic neriskuje, případné neúspěchy sanuje stát.
        V soukromém podnikání, činnosti ovšem z našeho hlediska velice vulgární, jsou přece jen prvky anarchie, možnosti nečekaných zvratů a podnikavec tedy musí mít v povaze určitou schopnost čelit nebezpečím a odvahu pouštět se do riskantních podniků.
        Malý člověk, hrdina prosté práce, se však hrozí každého nebezpečí, každé, i nejnepatrnější nejistoty. Anarchický hospodářský systém mu patřičný klid a bezpečí nezaručuje. Rád se stane ještě větším, otrokem, aby získal pocit většího bezpečí. Jeho zbabělost a touha po pohodlí jsou bezmezné. Obětuje i vizi vyššího blahobytu, je-li doprovázena rizikem. Rád vymění nebezpečnou svobodu za bezpečné otroctví. Klec mu je milejší než džungle. Nemůže ven, ale nic mu nehrozí zvenčí.
        Nelze podceňovat ani faktor závisti. Není vůbec podstatné, že dnešní proletář už nechcípá hlady, vesele si nakupuje, cestuje a dobře si žije. Podstatné je, že existují lidé, kteří si žijí ještě mnohem líp, bez materiálních starostí a často bez práce. Nenávist malého člověka vůči těmto vrstvám se nijak nezměnila.
        Marxův historický materializmus má a ještě bude mít vliv na další chod dějin.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava