Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

K úpadku a dějinnému vývoji

I

        Dnes vidíme kolektivismus lidí vzájemně si cizích a lhostejných. Zapichují-li jednoho z nich na ulici, ostatní peláší pryč, aby nic neviděli.
        Americký životní styl, vláda davů v nejpokročilejší a nejpřirozenější podobě, se šíří světem jako lavina, a s ním i davové etické normy a hodnoty.
        Prodávat a prodávat se – to je umění, kterému se obdivuje masový člověk. Perfidní podnikavost se ze sprostoty zasluhující pohrdání stala váženou a úctyhodnou činností.
        Mazanost je základní hodnotou nové morálky. Úspěchy chytrých každý schválí. Buďte také chytří, řekne se ostatním. Nikdo nikomu přece nebrání, aby byl stejně chytrý, jako ti úspěšní.
        Dnešní svět je perfidním světem, protože umožňuje člověku úspěch především podle míry jeho mazanosti. Jako doplněk ovšem neškodí ani inteligence.
        Perfidnost nesmíme chápat jako rasovou záležitost, ale jako mentalitu, způsob myšlení, nazírání a pojímání světa, názor na život, jeho náplň a smysl. Nejde o filozofii, názor vytvořený racionálně, ale o pudový a societou dotvářený postoj ke světu a způsob jednání v něm. Je to druh praktické morálky.
        Ve smyslu rasovém musíme hodnotit všechny národy takto: mají svou kvalitní menšinu a mizernou většinu.
        Vyššímu člověku zcela chybí sklony k perfidnosti, toť jeho hlavní poznávací znamení. V praktickém světě je nezkušený jako zajíc a proto mu nelze doporučit úsilí o společenskou kariéru. I když se bude snažit sebevíc, sesbírá pečlivě všecky zbytky svých nejšpinavějších vlastností, za které se hluboce stydí, aby je promyšleně použil za přesně vytčeným kariéristickým cílem, musí zkrachovat. Jeho racionální přístup nemůže obstát v konkurenci individuí mazaných od přirozenosti, jednajících pudově a tudíž dokonale.
        Neřekne si o nic, stydí se. Nechce nic zadarmo. Pokud možno vůbec od druhých nic nechce a snaží se pomoci si sám. Je hrdý ten trouba, nerad žebrá. Nerad se vnucuje, raději zaplatí. Raději ukradne, než by si řekl. Je velice snadné si říci, vždyť stačí otevřít hubu. Líná huba holé neštěstí. Ale je to zdánlivá snadnost. Přece je ponižující žádat. Poctivější a slušnější je ukrást. Při krádeži se neprosí a platí se rizikem.
        Jedním z důkazů obludné zvrácenosti dnešní doby je, že tato podnikatelská bezohlednost a neschopnost soucitu se vydává ve veřejném mínění za mužnost. Lumpové, kteří se díky těmto špinavým vlastnostem vyšplhali na vedoucí místa v průmyslu a obchodu jsou stavěni na roveň vojevůdcům a váženi jako nejvýš úctyhodné osobnosti.
        Ve vztahu žadatele a požádaného je lump vždy ve výhodě. Člověk prostoduchý a přímočarý nechápe subtility mezilidských vztahů v praktickém životě. Je důvěřivý, zbaští všechno, co mu kdo nakuká, můžeš na něm polena štípat, je jako pařez.

 

II

        Dnes se árijci rodem pilně cvičí v židácké mentalitě. Naopak Izraelci prokázali v boji s Araby nejvyšší árijské kvality. Tak se mění svět. V požidáčtělém, zamerikanizovaném a zkomunizovaném světě se Izraelci jeví jako jeden z posledních árijských národů.
        Svět se amerikanizuje čili komunizuje a tato tendence je nezvratitelná. Většina žádá své. Hlavními vývozními artikly zkomunizované Ameriky jsou automobily a popmusic, ideje, kterým neodolá masový člověk nikde na světě.
        Automobil se stal domácím bůžkem nového náboženství věcí. Ať běloch, Mongol nebo negr, všichni se klaní tomuto novénu bohu, pracují pro něj, aby ho uživili, obětují mu volný čas, aby ho provětrali na silnici, riskují pro něj zdraví i životy. Svá města zamořují jedovatými plyny a nesnesitelným hlukem, na chodnících klopýtají o nárazníky, každý rok vynakládají miliardové investice na stavbu silnic, dopravní značky a jiné věci, které by bez soukromého automobilizmu byly zbytečné, údajným dopravním prostředkem si znemožňují dopravu, stěhují se pod zem, aby na povrchu bylo dost místa pro jejich vozy, zabíjejí se jimi navzájem a nechávají jimi zabíjet i svoje děti, vše obětují novým bohům.
        Nové náboženství proniká do nejzapadlejších koutů země. I bolševici před ním kapitulovali. Masového člověka už nelze zkrotit. Na lidská práva vám kašle, ani neví, co to je, ale zkuste mu vzít právo na automobil! Toho se dnes neodváží ani ten nejtvrdší diktátor.
        Druhým vývozním artiklem zkomunizované Ameriky je popmusic. Tato antihudba a antipoezie je znamenitým dokladem, na němž lze demonstrovat úpadek dnešního člověka.
        Předem odmítám námitku, že jde o neškodnou zábavu lidu, k níž je třeba být shovívavý.
        S názorem, že lid je bezvýznamný, masa hlupáků, kteří nemají vliv, protože jen pasivně přijímají rvačky mezi elitami, se často setkáváme mezi intelektuály. Lidový člověk podle nich jen matricový výrobek, jeden jako druhý, jednající zcela mechanicky a stojící mimo dějiny a vývoj. Proto je zcela lhostejné, co si myslí nebo nemyslí, co činí nebo nečiní. Také je lhostejné, zda matricových lidí je miliarda, milion či tisíc. Vyjde to nastejno, jako kdyby existoval jen jeden, kterého je možno chápat jako reprezentanta.
        Musím důrazně varovat před tímto povážlivě despektabilním a velice lehkomyslným názorem. Lid není zdaleka taková nula, jak se domnívají někteří domýšliví intelektuálové. Podívejte se třeba právě na následky masového automobilizmu.
        Časy se změnily. Elita je dnes nulou, protože neexistuje. Nejsou už králové, císaři, vůdci ani aristokraté, jsou jen politici a masy. Nejsou spasitelé, proroci, filosofové ani duchovní pastýři, ale jen poskoci, kteří masovému člověku slouží, místo aby ho utvářeli. Dnešní elita je elitou davů.
        Vliv davů ukazuje plasticky právě příklad popmusic. Vidíme z něho nad slunce jasněji, co si většina dnešních lidí představuje pod pojmem hodnoty. Navíc vidíme názorně totalitní tlak těchto svinstev, který musí časem nutně vést ke zkáze skutečných hodnot.
        Nelze připustit, že texty popmusic jsou mizernější poezií a to vřískání slabší hudba. Tak bychom to mohli chápat jedině v případě, kdyby skutečná poezie a hudba ještě neexistovaly a chystaly se teprve vzniknout.
        V tomto případě však nejde o nepodařený počátek vzestupu, ale o katastrofální úpadek. Proto musíme popmusic chápat ne jako špatnou poezii a hudbu, ale jako sprostou urážku poezie a hudby, plivnutí luzy na hodnoty a tím na vyššího člověka, výsměch duchovnímu úsilí nejcennějších jedinců za celé věky.
        Domyslíme-li všechny důsledky, nemůžeme strkat hlavu do písku a tvářit se tolerantně. Musíme naopak v sobě vzbudit nenávist k těmto nechutným perverzím i prodejným kreaturám, které je produkují, i k jejich konzumentům a uctívačům.
        Co s lidstvem, až Beethoven bude zcela zapomenut a Bach se bude občas vyskytovat ve zdžezovaných šlágrech?
        Romantik Marx se domníval, že lid zvítězí revolucí. Vývoj však ukázal, že proletářská revoluce, diktatura proletariátu a podobné představy jsou jednostranná schémata, která nejsou obecně vůbec zapotřebí. Lid vítězí zcela jednoduše vytrvalým tlakem svého způsobu myšlení spojeným se schopností konzumu, jehož obrovskému rozsahu se nemůže rovnat konzum žádné jiné sociální skupiny.
        Tvoří se, aby se prodalo a protože největší konzument je dav, tvoří se zejména pro něj a s touto tvorbou nelze konkurovat.
        Zatímco symfonické orchestry živoří ze státních podpor, soubory popmusic se topí v milionech. Mají odbyt, v tom je ten vtip! Jejich výrobky jsou také mnohem lacinější.
        Generalizujeme-li z hudby na umění a dále na politiku, vědu, filozofii a na etické normy, názorně vidíme, jak prostá je moderní metoda proletářského vítězství. Snadno se obejde bez romantického hrdinství na barikádách, pro které ostatně dnešní krotcí a ochočení proletáři nemají nejmenší pochopení.
        Filosofové vymysleli demokracii a buržoazie ji využila pro své cíle ve jménu lidu, netušíc, že později téže zbraně bude použito pro ní.
        Pod tlakem organizátorů davů a masové výroby musela být demokracie stále rozšiřována. Až si najednou lid uvědomil, že okovy, kterými byl spoután, jsou pryč a začal své náhle, bez vlastní zásluhy, nabyté svobody patřičně využívat a zneužívat v intencích svých nízkých tužeb. Postupně se zmocňuje vlády nad společností.
        Poprvé v dějinách dostala luza příležitost se důkladně vyřádit. Davový člověk vítězí v Rusku i Americe. Mezi americkými demokraty a ruskými komunisty není žádný podstatný rozdíl v životním názoru. Proto nazývám první komunisty a druhé bolševiky (Strade). Vytýkají si navzájem, že jsou špatnými sluhy lidu, nesplňujícími dost iniciativně jeho touhy a přání. Vytýkají si navzájem, že jsou špatnými komunisty.
        Demokratičtí intelektuálové nalézají ostrý protiklad mezi demokracií a komunismem, zatímco mezi komunismem a fašismem nalézají shody. Argumentují řadou stejných rysů, jako je totalitní stát, teror, zrušení demokratických svobod, vláda jedné strany, koncentráky pro politické odpůrce, monopolní propaganda, umění ve službách státu. Nejsou schopni vidět lidstvo jinak než brýlemi současnosti s jejími momentálními mýty. Dají na slova. Jsou ponořeni do problémů, místo aby stáli nad nimi. Ohánějí se logikou a morálkou, kde je třeba nahlédnout do historie.
        Nesmyslnost logicko-etického přístupu ke společenským jevům nám nejvýstižněji předvedl B. Russel, když přirovnal Platona k Hitlerovi a Spartu označil za první fašistický stát. Tak to dopadá, když se chce matematizující humanista stát filosofem.
        Názorový liberalizmus a demokracii nesmíme chápat eticky abstraktně, ale konkrétně historicky. Jednotlivec existuje z historického hlediska vždy jako příslušník nějaké pospolitosti. Míra jeho práv je závislá nejen na míře, v níž mu je poskytuje jeho pospolitost, ale také a zejména v míře práv a svobody pospolitosti samé vůči jiným, které ji ovlivňují. Je-li společenství jako celek ovládáno jiným, jsou jím ovládáni i všichni jeho příslušníci. Společenství, aby zajistilo svá práva a svobodu vůči jiným společenstvím, musí vyžadovat kázeň svých příslušníků, podřízení jejich zájmů celku a omezuje tedy nutně jejich svobodu ve prospěch svobody celku. Často, jde-li do tuhého, vyžaduje i oběť jejich života.
        Proto nelze kvalitu politického zřízení hodnotit abstraktně podle míry svobody jednotlivců. Konkrétní podmínky existence společenství či pospolitosti v dané době vyžadují tu menší, tu větší míru omezení jednotlivcových svobod. Právě z tohoto důvodu se abstraktní etická představa o obecné prospěšnosti občanských práv jednotlivců označuje jako mýtus. Občanská práva mohou jednomu společenství prospět a vést k jeho vzestupu, jiné mohou poškodit nebo dokonce zničit.
        Liberální a demokratičtí Němci by se nikdy nesjednotili. Demokratické Rusko by se jako Rakousko-Uhersko rozpadlo na řadu malých národních států, nemá smysl se morálně rozhořčovat nad totalitarismem ruského komunismu, leda z demagogicko-propagandistických důvodů. Jediné, co můžeme objektivně říci je, že mýtus svaté Rusi je v Rusku prožíván silněji než mýtus demokratických svobod.
        Angličané naopak provozovali imperialismus pod záminkou, že přinášejí národům dosud nevídanou svobodu. Jde-li o vážné věci, musí nakonec jednotlivci v každém společenství poslušně zařezávat. Každý Američan mohl svobodně vyjádřit svůj názor na válku a třeba i zuřivě nesouhlasit. Když ale válka vypukla, musel jako všichni ostatní nastoupit v jednom šiku s nimi, držet hubu a nechat se rozsekat na cucky. Přežil-li válku, mohl svobodně pokračovat ve svém žvanění – za to přece ve válce riskoval život.
        Každý stát omezuje svobodu svých příslušníků. Podmínkou sociální svobody jednotlivce je negace státu. Tuto pravdu známe už z antické filosofie. Anarchisté ji chtěli prakticky realizovat. Také Marx, na rozdíl od dnešních sovětských marxistů, váže osvobození člověka na postupné odumírání státu. Liberalismus a demokracie jsou ideály jen pro žvanily. Žvanilům zavřeli hubu – není strašnější tragédie.
        Ani likvidací státu nelze dosáhnout všeobecné sociální svobody: k tomu by bylo zapotřebí likvidovat jakoukoliv sociální organizaci. Sociální svoboda je možná jen mimo societu neboli o samotě. Ostatně platí zcela obecně, že osvobození se od věci je možné jen úplným vzdálením se věci. Pak je ale zrušen jakýkoliv vztah mezi mnou a věcí a tudíž i pojem svobody. Jakmile je svobody dosaženo, ztrácí pojem svobody smysl.
        Pojem sociální svobody nejpřesněji definoval Aristoteles: svobodný je ten, kdo je pro sebe a ne pro druhého.
        Lidská práva? Jak omezený a nedůležitý, nedůstojný to cíl! Asi jako požadavek trestanců, aby jim o čtvrt hodiny prodloužili vycházku. Jsou dvě možnosti: buď opustit lidské stádo a žít svobodně v samotě lesní nebo přijmout některý z jeho mýtů, žít se stádem a podřídit se jeho zákonům. Žádat svobodu uprostřed stáda nebo dokonce pro všechny jeho příslušníky je úplný nesmysl.
        Poučný je antický antropomorfismus, uvažující o státu jako o lidském organismu. Lidé jednají v zájmu celku, aniž by často o něm měli představu. Pokud jednají svobodně proti němu, hubí jej a stejně jako zhoubný nádor hynou s ním. Organismus a buňku spojuje navzájem krev. Proud krve živí buňku a buňky tvoří organismus. Krev společného rodu a krev společně prolitá v boji tvoří národ a jeho dějiny.
        Humanistické bláboly jsou dobré leda do protestních resolucí. Historie jde svou tajemnou cestou a my, chceme-li pochopit současné jevy, musíme zkoumat jejich staré kořeny.
        Rozdílný vývoj západní a východní Evropy není záležitost současnosti, ale vyústění staleté minulosti. Od osmnáctého století nastupují v Evropě k moci nové, nižší třídy. Na západě tento vývoj vrcholí revolucemi. Teoretické vyjádření svých zájmů nalezly nové třídy v idejích Lockových a Montesquieových. Individuum má být základem společnosti. Stát má sloužit jednotlivci a nikoliv jednotlivec státu. Svobody jednotlivce jsou posvátné.
        Ve střední a východní Evropě probíhá vývoj jinak. Reformy, které jsou nezbytné, aby se zabránilo zaostalosti a ovládnutí západem a jeho omlazenou agresivitou, provádí shora osvícený panovník. Lid je příliš nevzdělaný a má příliš malý rozhled, aby mohl posoudit své vlastní zájmy. Dobro mu musí být vnuceno. Silný stát, jemuž jsou všichni podřízeni, je podmínkou přežití. Panovník se nazývá prvním sluhou státu.
        Tradice osvícenského absolutismu na východě trvá. Promítla se jak v německém nacismu, tak v ruském bolševismu. Západní liberalismus a východní absolutismus mají své historické příčiny i filosofická zdůvodnění. Srovnávat oba systémy z morálního hlediska, hodnotit některý z nich jako lepší či horší je naivní.
        Bolševici se i dnes považují za osvícenou elitu, která ví, co je dobré pro lid i pro stát. Za daných podmínek byli a jsou determinováni k jediné možné cestě, shodující se s dosavadním historickým vývojem.
        Pod slupkou ideologických frází či vůbec všelijakých řečí státníků musíme vidět tlak historické nutnosti. Lenin a Stalin plácají nesmysly o vládě dělníků a rolníků. Jistě jsou věřícími marxisty přesvědčenými, že budují socialismus a komunismus. Ve skutečnosti budují především mocnou Rus a to jediným možným způsobem.
        Stalinská diktatura se všemi ji doprovázejícími hrůzami není dílem sadistického asijského uzurpátora. Není dílem náhody. Nutnost tvrdého centralizmu plynula přímo z předcházejících ruských dějin a základních vlastností ruského člověka. Bez tohoto centralizmu se Rusko nemohlo pozvednout. Bič byl nutný. Mužik, ponechán sám sobě, by se na všechno vykašlal, chlastal by dál do němoty vodku, nenáviděl sousedy, plival na svůj život a bil svou ženu potěhem. S našincem, holotou, po dobrém nic nepořídíš ... (Bunin).
        Leninismus dal ruskému člověku to nejpotřebnější: sebevědomí. Ruský člověk, věčně své nitro pitvající mátoha či zbídačený otrok bez vůle se najednou stal praporečníkem pokroku a nových zítřků, předvojem pracujících celého světa, vzorem pro všechny.
        Co potřebovalo Rusko? Novou, nezištnou, fanatickou elitu. Aristokracie měla cit k rodné zemi, ale chyběla jí aktivita a schopnost vyrovnat se s moderním světovým vývojem. Ruská střední třída nebyla k ničemu. Kupec, nevzdělaný vydřiduch, jehož jediným životním cílem bylo ždímat mužiky a hrabat peníze, se měl stát vůdcem země? V této třídě mohl vidět příslib lepší budoucnosti jen český Honza Havlíček Borovský.
        O mužicích už byla řeč. Vítězství narodniků a eserů by znamenalo totální degeneraci země. Právem nenáviděl Lenin mužiky víc než kapitalisty. Kolektivizace byla nutná. Mužik musel být zničen, vždy by vlekl Rusko zpět do temnoty.
        Zbýval intelektuál spojený s kvalitní dělnickou menšinou. Marx byl pro Rusko jedinou šancí. Marxistické poučky byly přesně to, co bylo zapotřebí. Prvořadý byl rozvoj ekonomiky, bez něho se Rusko nemohlo vyrovnat západu. Byla však naděje, že by k tomuto rozvoji došlo cestou individuální iniciativy?
        Porovnejme osídlování amerického západu a Sibiře. V Americe pionýr, soukromý farmář, individuální bojovník. V Rusku organizovaný voják. Mužik neměl nejmenší zájem o nějaké průkopnictví. Hniloba ve vlastní vesnici mu byla milejší, průkopnictví musel zorganizovat stát. Mužika bylo třeba donutit násilím, aby se stal moderním člověkem, ctitelem práce, vzdělání, vědy a techniky. K tomu byla nezbytná centrální, shora propagovaná, monopolní, silná a pro všechny závazná ideologie. Jaká jiná ideologie by se lépe hodila než marxismus?
        Totalitní stát a totalitní ideologie zachránily svatou Rus, když se její zkáza už zdála neodvratná, a vytvořily z ní jednu ze supervelmocí. Takto přibližně bychom měli sledovat dějinnou osudovost a ne blábolit o ničemnosti nějakých krutých diktátorů.
        Byly dvě možnosti: vzestup Ruska nebo jeho pád. Uskutečnění první možnosti mohlo nastat jedině tak, jak se událo. Zpětně se dějinný proces jeví jako nutný, zákonitý a jediný možný. Přesto jej nelze jednoznačně předvídat. V Rusku bylo mnoho cest k zániku a jediná k vzestupu. Mnohokrát viselo vše na vlásku.
        Dějinný vývoj není kauzální. Kdyby tomu tak bylo, následoval by po příčině nutný účinek a bylo by možno předvídat budoucnost. Pojem kauzální determinace není v dějinách k ničemu, protože ke stanovení kauzálního vztahu je nezbytné mnohonásobné opakování téže dvojice jevů, tvořících příčinu a účinek.
        Analogie s organizmem nás vede k závěru o vyplňování ideje a směrování k cíli, jak je formuloval německý idealismus. Jsou však idea či cíl absolutní? Existuje jediná velká osudovost, vztahující se k veškerému lidstvu? Nebo existuje mnoho rozličných, střetávajících se idejí a cílů, z nich se více méně náhodně některé prosazují a jiné zanikají? Mohl Hitler vyhrát válku? Jaká síla se postavila proti němu, náhoda nebo prozřetelnost?
        Jestliže dějiny mají smysl, pak jsou předzjednány. Neschopnost nalézt tento smysl by pak byla jen následek krátkosti dějin.
        Idealisté tento smysl nenalezli. Jejich ušlechtilé představy o vznešených cílech dějin působí dnes naivně. Profesoři byli k člověku příliš laskaví a špatně ho znali.
        Hegel předvídá nástup davů, ale tento fakt se nehodí do jeho systému. Dnes bychom jeho dějiny jako pokrok v uskutečňování svobody mohli přesněji definovat jako pokrok v uskutečňování svobody bestií. Každý pitomec a darebák stále svobodněji uskutečňuje svou pitomost a darebáctví. Ejhle pokrok!
        Po zkušenostech dvacátého století dáme asi spíše za pravdu starořecké představě, jak ji známe z Hésioda: v procesu úpadku lidstva následuje po předposlední době heroické doba železná. Dnes bychom řekli doba mechanizmů, v něž se mění i lidé.
        Snad se vyplní i tibetská věštba o fyzickém úpadku člověka, který v závěrečném stadiu bude žít jen sedm let a měřit jeden loket, a konkrétní věštby, jak se to má stát: přijde nepřítel ze severu, zničí náboženství a ovládne svět.
        Zatím máme na vybranou mezi americkým, ruským a čínským komunizmem. Přes různé politické a hospodářské systémy, dané odlišným historickým vývojem, shledáváme mezi západem a východem vnitřní shody, plynoucí ze stejných představ o životě člověka, jeho náplni a smyslu.
        Západní způsob života není v podstatě nic jiného, než úsilí o zajištění materiálního blahobytu pro každého občana. Cílem je společnost hojnosti. O tom se můžeme dočíst v kterémkoliv prohlášení kteréhokoliv demokratického politika a tak se také v praxi děje.
        Americký prezidentský kandidát slibuje, že každému občanu ušetří ročně sto dolarů na daních. Tak se vyhrávají volby v zemi, kde uskutečňování svobody davů dosáhlo zatím nejvyšších met.
        Bohužel musíme souhlasit s názorem bolševiků, že liberalizmus, různost názorů a možnost volby v demokratických zemích jsou pouhé slupky. Vrabci štěbetají na stromě, jehož pevný kmen zůstává nehybný a zcela je ignoruje. Strom si klidně roste dál a na vrabce – intelektuály dokonale kašle.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava