Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Jak vznikl masový vědec

I

        Masový člověk vítězí ve všech oblastech dnešního života. Zvítězil i ve vědě. Vznikl masový vědec.
        Není náhoda, že si už ani neříká vědec, ale vědecký pracovník. To není skromnost, naopak, ten darebák si chce šplhnout u pracující chátry, chce jí říci, že je v témže smyslu jako ona pracujícím.
        Bez složitých průzkumů tvrdím, že devětadevadesát procent vědeckých pracovníků nikdy nic neobjevilo, nevymyslelo ani nevynalezlo. Zato toho mnoho napsalo.
        To jsou právě oni, masoví vědci. Jejich síla je v organizaci, vědeckých hodnostech a monopolu na pedagogickou a publikační činnost.
        Je zbytečné jim připomínat, že věda není práce, ale výsledek práce, a že za výsledek vědecké práce nelze považovat napsání knihy nebo článku, ale pouze objev či vynález nových idejí.
        Tato pravda je příliš prostá, aby ji dnes ještě někdo pochopil. Musela by se o ní napsat kniha. A potom, je bláhovost hlásat pravdy, které odporují nejvnitřnějším osobním zájmům lidí, jimž jsou určeny.
        Hlavním zaměstnáním dnešních vědeckých pracovníků není věda v původním smyslu tvořivé činnosti, ale biflování a písařina. Původně psal vědec knihu, aby sdělil světu své myšlenky. Dnes se píší vědecké knihy z důvodů zcela jiných. O věc samu, obsah knihy, vůbec nejde. Účel publikování je úplně jinde. Především je třeba pamatovat na kariéru.
        Člověk se nestává vědcem, když něco objeví nebo vynalezne, ale jednoduše tím, že sesmolí odbornou knihu nebo několik článků do odborného tisku. Důležité nejsou objevy, ideje o sobě, ale bibliografické záznamy a názvy knih, ne skutečnosti, ale jména.
        I ve dvacátém století magie vládne světem.
        Kolegové se neptají, cos objevil, ale – na čem pracuješ? Ta práce není objevování, ale smolení upocených brebtů.
        Jméno, slovo zůstává i ve vědě mystickým zaklínadlem, jemuž se prokazuje nejhlubší úcta. V konkursním řízení se neptají na seznam autorových původních idejí, ale publikovaných prací.
        Dříve vědec řešil problémy. Dnes je taková činnost velice podezřelá. Stalo se zvykem psát knihy a ne řešit problémy, protože se ukázalo, že je to nad síly jednotlivce. Ten může nejvýš přispět, nikdy ne řešit.
        Adept, který chce mít ve vědě úspěch, musí být především užvaněný jako pavlačová drbna. Kdo není schopen napsat tlustou knihu, v níž by nebyla ani jediná myšlenka, nemá ve vědě naději.
        Odhadem se dá říci, že jedno procento vědeckých prací by se bez újmy poskytovaných informací dalo zkrátit na desetinu. Zbývajících devětadevadesát procent vědecké produkce nebylo třeba psát vůbec. Pusté plácání je jejím obsahem.
        Lze to dokázat myšlenkovým experimentem. Je známo, že dnešní odborník není vůbec schopen zvládnout literární produkci svého oboru. Ani kdyby četl čtyřiadvacet hodin denně, nestačil by ty spousty žvástů zbaštit, natož rozžvýkat a strávit. Přesto se nezdá, že by tato skutečnost překážela rozvoji vědy. Tedy větší část vědecké produkce ani číst není zapotřebí. A tedy není ani potřeba ji psát.
        Kdyby veškerá vědecká produkce byla tak významná, jak se tváří, musely by mít učebnice každého oboru už miliony stran.
        Neustále slyšíme o rozvoji vědy a jako důkaz se uvádí exponenciální růst odborné literatury. Ve skutečnosti se jedná o bouřlivý rozmach prázdných žvástů.
        Odborníci si vzájemně blbnou do noty, jeden idiot studuje zbytečné žvásty druhých idiotů, dohromady se všichni tváří vážně a důstojně, nafukují se důležitostí, bystře rázují chodbami ústavů a fakult, až se jim podaří zblbnout i lidi se zdravým rozumem.
        Pomalu nebude stačit papír, aby se na něj vešly jejich arcidíla.

 

II

        Další vlastností nepostradatelnou pro adepta dnešní vědy je nesmírné šprtounství: masový vědecký pracovník našich dnů musí být nabit vědomostmi, palici musí mít vycpanou jako muzejní gorila a každý den si ji musí pravidelně vycpávat dál – nebo to musí aspoň obratně předstírat. Jeho rozsáhlé znalosti jsou však jen podrobnými znalostmi, mořem detailů, vyrobeným jinými masovými vědci.
        Jde o spiknutí lidí stejného typu, šprtounů, jak se jim říkalo ve škole, kde představovali nejprotivnější typ studenta a byli vždy až na vycpaný mozek úplně pitomí.
        Přitom je dávno známo, ale ve vědeckém světě záměrně zapomenuto, že tvůrčí myšlení je neslučitelné s nádenickým biflováním podrobností. Velcí myslitelé nevěděli ani polovici toho, co obyčejní profesoři“ (Lichtenberg).
        „Mezi myšlenkami a vědomostmi panuje téměř antagonismus: velký duch nemůže být magazinem vědomostí(Klíma). Masový člověk ovšem rád věří, že velký objev bezpodmínečně vyžaduje obrovské vědomosti, neboť tato představa je blízká jeho názorům.
        Dnešní doba, jež ne náhodou je dobou masového člověka a obráží jeho cítění, se, jak víme, vyznačuje kromě jiného fetišizací práce: práce matka pokroku, buď práci čest, bez práce nejsou koláče, práce šlechtí člověka a tak dál do nekonečna.
        Chce-li tedy vědec něco vymyslet nebo vynalézt, musí být především pilný, vytrvale pracovat jako zedník stavějící dům.
        Masový člověk, který nemá nejmenší představu, co je duch a jeho kreace, neboť něco takového mu naprosto chybí, uvažuje nutně o duševním pracovníkovi analogicky podle sebe.
        A tak se biflounům v této době dobře daří, protože stejně jako zedník také nic jiného neumějí než pracovat, vycpávat si hlavu. Tito blbové nikdy nemohou pochopit, že duch, který má tvořit, musí být především odpočatý. Duch utýraný nádenickým biflováním nikdy nic nevytvořil a nevytvoří.
        K základním objevům, které jsou jedině důležité, nikdy nebylo zapotřebí detailních znalostí. Nutné bylo něco docela jiného: schopnost nekonvenčně myslet, jít jinou, nezvyklou, neznámou cestou.
        Žádat ovšem od biflouna myšlení a ještě k tomu nekonvenční je příliš. Nic absurdnějšího si nelze představit. Nekonvenční bifloun je contradictio in adjecto, kulatý čtverec.
        Se smyslem pro detail a pílí ve studiu kráčí ruku v ruce další vlastnosti nezbytné pro nadějného vědeckého pracovníka: systematičnost, smysl pro nudu, nedostatek osobnosti a osobitosti, krátce vlastnosti, které označuje Klíma jako plesnivění ducha pod smetištěm darebných vědomostí. Jde vždy o vlastnosti kontradiktorické vlastnostem tvořivého ducha.
        Vědec se nikdy nesmí snažit být zajímavý nebo dokonce snad žertovat. Vědu je zakázáno brát na lehkou váhu. I nepatrný náznak ducha ihned vzbudí podezření, vědci zavětří nějakou čertovinu, zahlížejíce úkosem, zda si z nich někdo nedělá legraci.
        Nuda a suchopárnost musí z vědecké práce přímo čišet. Pokud po přečtení dvou stran nezačne čtenář zívat a usínat, nenacházeje sílu k pokračování, není stať dobře napsána a je nutno ji přepracovat.
        Kdo dokáže vzbudit zdání hluboké zasvěcenosti, má úspěch zajištěn. Je třeba předstírat vášnivé zaujetí problémem, nepřipouštějícím pochyb o jeho nekonečné důležitosti. Právě tím zjednala si věda respekt laiků.
        Pravidelné studium je nejlepší cesta k pravidelnému blbnutí a tím ke kariéře vědeckého pracovníka.
        Věda je organisované, kolektivní, společenské poznání. Je třeba klást kamínek ke kamínku a ukázněně zaujmout své místečko malého, ale také důležitého kolečka ve stroji. Původní myšlenky je třeba rychle zapomenout. Lišit se, byť třeba jen stylisticky, od zavedeného rituálního jazyka je nebezpečné kacířství. Uniformita, homogenita a zmechanizovanost se staly podmínkami vědecké práce. Ve vědě dvacátého století se už jen zcela výjimečně setkáváme s tím, aby tvůrce byl ve svém díle přítomen, mluvil ze své skutečnosti a svého cítění, jak praví Hegel. Příčinou této nepřítomnosti osoby v díle není snaha o objektivitu, jak vědci předstírají, ale právě prostý nedostatek osobnosti. Homogenní pitomci tvoří homogenní díla.
        Objektivita vědy vzniká nasměrováním myšlení tradicemi a učebnicemi. Stádo jde určitou cestou – to je celá ta jejich objektivita! Ano, hlupáci ovládli vědu. Stávají se čím dál domýšlivějšími a ješitnějšími, protože jejich výsledky stále ve větší míře slouží potřebám lidu, jenž žasne obdivem.
        Hlupák může obdivovat zase jen hlupáka. Dnešní geniové jsou právě jen význační a výjimeční pitomci. Neměli by psát paměti a životopisy, tam se vždy prozrazují. Určitá méněcenná vlastnost, například paměť nebo inteligence je u těchto kreatur abusivně vyvinuta. Inteligence se stále častěji vyskytuje ve spojení s absolutní konformitou, neschopností skepse a kritického úsudku. Tím se vysvětluje, že inteligentní člověk může být současně úplným blbcem.
        Je to ještě horší. Ve světě masové vědy tvořivé myšlení postupně zaniká. Odborná terminologie a metodologie, vytvářející mytologickou tajemnost vědy a srozumitelná pouze zasvěcencům, jsou dalšími hřebíky do rakve tvořivého myšlení. Zdánlivá a ryze formální tajemnost vědeckých prací není výrazem hloubky, jak se snaží předstírat, ale naopak jejího nedostatku.
        Hluboká myšlenka je myšlenkou základní a ta je vždy prostá, jasná a zřetelná, descartovsky evidentní, snadno srozumitelná a často svým způsobem vtipná. Vzpomeňme jen Mendela, jenž je klasickým příkladem i z hlediska osudu objevitele.
        Od tvůrčího ducha nelze žádat, aby se seznamoval s nějakou terminologií, která je jen spikleneckou konvencí dobře sehraných darebáků. Jeho myšlenka pak ale v jejich světě působí diletantsky a neodborně, nemůže se prosadit a musí zaniknout. Jako výplod amatérismu, což je pro ně nejhorší myslitelná nadávka, ji budou tito všiváci častovat přezíravým smíchem.
        Je ještě další důvod, proč tvořivé myšlení zaniká ve světě masové vědy. Tvořivý člověk především myslí. Myšlení je pro něho přirozeným životním prostředím, vzduchem. Masový vědec především studuje nebo mechanicky pracuje na nějakých bezúčelných výzkumech. Je to pro něho lehčí, než myslet, jako pro dělníka je lehčí pracovat fysicky než duševně.
        Proto masový vědec není ochoten přijmout novou základní ideu. Jeho pracná studia detailů by s pádem starých představ ztratila smysl, byla by znehodnocena, jeho celoživotní pilná práce by se ukázala v pravém světle jako hloupá a zbytečná.
        Jen žádné fantasie! Nechceme slyšet o ničem vědecky neověřitelném. Vše, co není naše věda, jsou romantické nápady, bláznovství, póza a šaškovina. Žijeme ve století vědy. Co není věda, jsou pověry zaostalců. A věda je, když něco náležitě očumíme, ohmatáme, očicháme a ochutnáme, Jevy, s nimiž jsme provedli tyto znamenité úkony, jsou realita a výsledky těchto úkonů, prověřené praxí neboli novým očicháním, jsou pravda. Naivní laik vidí vuřta, sežere ho a vůbec o tom nepřemýšlí. Zato vědec vuřta důkladně prohlédne, očichá, ochutná a teprve poté opatrně rozmělní v ústech a spolkne. Pak pozoruje, co se bude dít. Neděje se nic, a proto utvoří vědecký závěr, že vuřt je jedlý. Jak vzrušující je dobrodružství poznání!
        Svět je třeba brát s plnou vážností a k problémům přistupovat zodpovědně. S vítězstvím hmyzího člověka nastal rozkvět tak zvaného realismu a racionalismu. Jen pilná práce vede k úspěchu. Čím víc hlav, tím víc rozumu. Zejména je nutné stát pevně oběma nohama na zemi. Když snít, tak podle Leninova receptu realisticky.
        Přízemnosti si cení tito realisté jako nejvyšší moudrosti. Faust je dávno pasé a nemoderní. Byl to blázen, který si kladl úplně nerealistické cíle, dokonce se chtěl rovnat bohům! Zato naši hrdinové usilují jen o to, na co stačí. Všechno je jim jasné a co není jasné, jistě se brzy zásluhou vědy objasní. Co nevíme dnes, dovíme se zítra.
        Věda plně podlehla vitalitě davů či spíš ji věrně obráží. Jejich heslo by mohlo znít: hmota a věda! nebo „jsem hmota, kdo je víc?“ Pro své idiotské konvence si našli vědecký název, který by je ospravedlňoval a zároveň znemožnil všechny námitky.
        S praštěnými romantiky a mystiky, kteří nejsou schopni realisticky uvažovat, nemá cenu se bavit. Jsou to nebezpeční nihilisté, kteří negují všechny hodnoty, totiž hodnoty, které my uctíváme. Šup s nimi do basy nebo do blázince, tam ať si filosofují, jak se jim zlíbí! Zato my jsme vždycky střízliví, jsme chytří a vždy si víme rady. Proto jsme také duševně vyrovnaní. – Pěkné svinstvo, tahleta vyrovnanost, harmonie, zdraví!
        Je třeba zásadně dbát příkazů hygieny a životosprávy, jak je právě doporučila neomylná lékařská věda. Doporučí-li zítra pravý opak, je třeba se ukázněně podřídit novým poznatkům. Pokrok vědy nelze zastavit.
        Hlavně je třeba pravidelně a spořádaně jíst, denně se sprchovat, po ránu rozcvičovat. Také práce velice přispívá zdraví. Je nejlepším lékem proti všem chorobám, harmonický život je bez ní nemyslitelný.
        Pak jsou tito ctitelé pravidelnosti a harmonické práce velice překvapeni, když v rozkvětu sil a budovatelského nadšení pravidelně chcípnou na infarkt.
        Opice, štvoucí se ve svých praštěných povoláních, aby si, jak říkají, vydělali nebo přilepšili, a přilepšujíce si pak nakupováním všemožných nepotřebných tretek, vyvražďující se navzájem masově následkem svých maniakálních automobilistických choutek, jako psi o kost se rvoucí o lepší kariéru, a vůbec jednající se všech směrech zcela instinktivně, se nám hrdě představují vrcholní realisté, kteří bez vědy a exaktního myšlení neudělají ani krok.
        Přitom si tato pakáž vsugerovala, že se myšlením liší od zvířat a je nedostižným vrcholem přírodního vývoje. Vsugerovala si dokonce, že je vrcholným květem historie, vysoce překonávajícím ve všech směrech člověka minulosti, politováníhodného omezence a hlupáka.
        „Naše doba se vyznačuje podivným domněním, že je více než kterýkoliv čas minulý; ba nevšímajíc si žádné minulosti, neuznávajíc dob klasických a normativních, vidí v sobě samé nový život, vyšší než všechny předešlé a nepřevoditelný na ně (Gasset).
        Dřívější člověk byl podle dnešních vševědů pověrčivé dítě. Teprve nyní člověk dospěl, prohlédl naivitu starých pohádek a nahradil je kritickým rozumem. Kdysi držel malého člověka na uzdě bůh. Dnes mu však jeho synáčkové ve vědě řekli, že bůh není. Řekli mu, že on sám je bohem. Rozumem a prací ovládne přírodu a její zákony pro něj přestanou být tajemstvím. Směle se zmocní celého vesmíru, všechno si podrobí, nic pro něj nebude nemožné.
        Jenže nemyslící hovado nemůže být žádný racionalista. Jeho racionalismus, zdravý rozum, realismus či jak tomu říká, není nic jiného než prachsprostý konformismus, neschopnost riskovat, myslet a žít po svém, posranost, snoubící se dojemně s notnou dávkou hlouposti a opičáckým napodobovacím pudem.
        Kde by se tady také měl vzít racionalismus? Uvažme například škrpále. Z hlediska technologie výroby se jistě vyrábějí stále racionálněji. Ale důvody, které vedou k výrobě takové spousty druhů a vzorů bot jsou čistě iracionální. Žádá si jen trh, zákazníci, lidé, konsumenti.
        Představte si tu hrůzu! Konsumenti si chtějí koupit nejmodernější škrpále a ony zase nejsou k dostání. Konsumenti jsou právem spravedlivě rozhořčeni. Okamžitě musí být zjednána náprava. Hlas lidu hlas boží.
        Absolutní většina lidí uvažuje zcela iracionálně. Kolik je lidí, kteří nosí staré, nemoderní, nečištěné boty? Kolik lidí dá přednost pohodlí před šaškovským opičáctvím?
        Skutečností je, že opravdoví racionalisté platí za blázny a podivíny. A pak mi vykládejte o vítězství racionalismu! Veřejné mínění je iracionální a tato tendence se neustále prohlubuje.
        Škrpále se vyhazují ne a deset, za pět let, ale za sezonu, protože se změnila móda. Brzy se asi budou vyhazovat dvakrát, třikrát za sezonu.
        Je-li však iracionální veřejné mínění, jsou iracionální i vlády, pokud nevystupují proti němu. A v důsledku toho uvažují iracionálně i vědečtí experti, kteří vládám dávají moudré rady.
        Mýtus, že svět se racionalisuje, na jedné straně technisací, na druhé odideologičtěním a demokratisací v oblasti politiky, práva a morálky, vytvořili všelijací sociologové, politologové a futurologové, kteří sami sebe považují přímo za vtělení racionalismu. Tito specialisté jsou už dnes přesvědčeni, že by vlastně po právu měli vládnout oni sami. Vláda technokratů se považuje za vládu budoucnosti. Pak prý budou též automaticky vymýceny politické vášně a slavně zvítězí vysoce tolerantní a střízlivý vědecký rozum.
        Slepota těchto lidí plyne z jejich konvenčnosti. Jsou sami natolik ponořeni v davové ideologii, že ji vůbec nepozorují. Je pro ně naprostou samozřejmostí, o níž se nepřemýšlí.
        Generalizovali jsme z bot na politiku. Je to snad přehnané? Ale ovšem, že ne. Ty škrpále vyjadřují základní pudovou tendenci vývoje. Ne politika rozhoduje o škrpálích, ale škrpále o politice. Politika je vedle tohoto zarytě se prosazujícího, stálého a nezničitelného faktoru jen každodenní žabomyšina, dětinské skotačení.
        Boty nebo kterékoliv jiné výrobky, jež lze na jejich místo dosadit, vyjadřují přímo podstatu dnešní všesvětově platné ideologie, nového náboženství, iracionálnějšího, než bylo kterékoliv náboženství v minulosti.
        Co může vedle něho znamenat nějaká vědecká sociologie? Vytí pinčlů na měsíc. Ubohých psíků, domýšlivě přesvědčených, že svým poštěkáváním uvádějí měsíc do pohybu, že dokonce ten pohyb řídí! U rozumnějších snad, že tím vytím pohyb měsíce studují a poznávají. Zatímco tristní skutečností je, že se naučili všichni přesně stejně štěkat, řídíce se měsíčním pohybem.

 

III

        „Přes všechno úsilí nepoznal člověk z přírody ani miliontinu a ona se směje a mstí (Klíma). Opičáci vládnou a rozum zůstává ve službách jejich nevědomých instinktů.
        Narazí-li člověk nedopatřením na některého z těchto opičáckých pseudovědců, měl by se mu napřed podívat na boty. Bude-li je mít čerstvě vyčištěné a nablýskané, je třeba ho poslat do prdele. A kdyby je měl náhodou ještě moderní a elegantní, pak je třeba ho do té jeho nabiflované prdele pořádně nakopat.
        Realismus a racionalismus jsou ostatně nemožné. Předpokládají objektivní, determinovaný a poznatelný svět.
        Jenže, jak by měl po Kantovi každý vědět, svět takový není. Zejména sociální svět, stvořený subjekty a jejich konformitou je úplně jiný, než se domnívají tito rádobyrealisté.
        Svět se člověku každé společnosti jeví ve tvarech daných homogenitou myšlení jednak obecně lidskou, jednak speciální podle nazíracích forem, a tak se vytváří specifický charakter jejich myšlení, života i osudů.
        Lidé svůj svět vytvářejí. Proto svět barbarů by jiný než svět Římanů, svět proletářů jiný než aristokratů.
        Praxe jako kritérium pravdy je nesmysl. Názory obecně přijímané v dané společnosti jsou vždy praxí ověřeny a ověřovány – jinak by je přece nikdo nepřijal. Středověk věřil v boha a jeho existenci si denně prakticky ověřoval.
        Čím větší pitomci, tím pitomější vytvářejí svět.
        O objektivitě vůbec nelze mluvit. Celý ten realizmus je jen obyčejná posranost, zbabělá nebo z tupé omezenosti plynoucí adaptabilita ke světu, jak běží kolem a jak ho interpretují darebáci, vydávající se za mozkový výkvět.
        Myslet, jak myslí ostatní – to je ten dnešní racionalismus.
        Vědecký barbar si je neotřesitelně jist svou superioritou nad člověkem minulosti. Má důkazy. Jeho znalosti o světě jsou nesrovnatelně rozsáhlejší a přesnější. Vždyť ti blbečkové dříve ani nevěděli, že Země je kulatá! Nevěděli tisíce věcí, které jsou dnes samozřejmě dětem z obecné školy.
        Vědecký barbar napřed vyškrtne z oblasti poznání všechny jiné formy než svou vědu, v níž je přeborníkem a pak se naparuje jako vítěz nade všemi. Je to totéž, jako kdyby kuželkáři prohlásili za jediný sport hru v kuželky a pak se cítili mistry veškerého sportu.
        Masová věda vsugerovala davům, že její prakticismus, racionalismus a realismus povede lidstvo ke stále krásnější a zářivější budoucnosti. Mýtus zlatého věku nabyl nových forem.
        Zlatý věk, kladený v antice do bájné minulosti a v křesťanské éře do posmrtného života se nyní přesunul do budoucnosti. Ujala se představa, že lidstvo se v čase neustále zdokonaluje. Vznikl mýtus vývoje a pokroku.
        Vývojová teorie, která byla v devatenáctém století předmětem vážných pochybností a námitek, se stala dnes samozřejmostí, obecně přijímanou vědou i laiky. Mýtus vývoje se stal součástí obecného lidského povědomí, archetypem, který modernímu člověku nahradil boha. Je třeba spět stále vpřed – v tom je smysl existence lidstva.
        Kolektivní lidské povědomí ovládl názor, že ve vesmíru vládne půvabná harmonie vývoje hmoty, která se stále roztomileji organizuje a komplikuje, až konečně nastane slavný okamžik, kdy vypučí první něžný kvítek a posléze chvíle ještě významnější, když ve stepi náhle ze čtyřech na dvě nohy vyskočí chlupáč, ozbrojený otesaným šutrem, dílem to jeho zčista jasna se rozbřesknuvšího intelektu.
        Pak už náš milý vývoj či pokrok spěje mílovými kroky vesele vpřed k civilizacím a kulturám, mužové mají čím dál větší a chytřejší hlavy, jejich samice zase bujnější poprsí a zadky, člověk se neustále zdokonaluje a ve všech směrech dosahuje stále mohutnějších budovatelských úspěchů.
        Strom života roste a kvete, každým rokem vypučí nové větvičky, i člověk roste a tyčí se až do mraků, k hvězdám, překonává směle všechny překážky a spěje k výšinám, vstříc zářné budoucnosti.
        Reprezentanti moderní moudrosti připomínají onoho osla, který před sebou nese trs chutného bodláku, aniž by chápal, že kráčet směle kupředu nemá smysl, jelikož bodlák tímto způsobem nelze nikdy dostihnout.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava