Založit webové stránky nebo eShop

Ideály radostného otroctva

I

        Mé sympatie mají lidé, kteří neumějí žít a nemohou se to naučit. Ti, kteří si to v životě i v nejlepších podmínkách dovedou pořádně posrat.
        Nemám rád rychlé kraulaře ani vypasené smraďochy, kteří se vznášejí na vodě lehkých pohybem palce, ani elegantní krasoplavce, ani hráče vodního póla.
        Mám rád průseráky, kteří si dovedou komplikovat život. Slušný člověk je u mě ten, který si to vždycky nějak podělá a dostane se vlastním nerozumem do průseru.
        Úspěšné blbečky nemohu ani cítit. Pro pitomce, kteří se vlastní pílí vypracovali ze skromných počátků, mám jenom nejhlubší pohrdání. Šplhouny nesnáším a je mi docela jedno, kde šplhají a jak, zda pomocí švindlů, podrazů a jiných špinavých triků nebo poctivou prací.
        Miluji každého, komu to jde v životě šejdrem, kdo se nedovede zařadit do spořádaného chodu lidské společností a chytře z ní těžit.
        Umět žít je u mě důkaz zdárně vyvinutých sociálních pudů. Takové svinstvo se mi hnusí. Vždyť vyznat se v životě, být od přirozenosti konformní s nějako lidskou bandou, umět v tom chodit, není nic jiného, než vyznat se v ponižujících sviňárničkách, které tvoří každodenní doprovod života.
        „Viděl jste už hlupáka, aby si nevěděl v životě rady?“ (Meyrink).
        Slušný člověk se přece nemůže nikdy naučit tomu věčnému prdelkování a prošení, žebrání o přízeň a předcházení si, účelnému poplácávání po zádech, pochlastávání s kolegáčky a úslužnému přítelíčkování. A nemůže se tomu naučit ani z druhé strany, když má rozkastovat, jednat s patra, seřvat, soudit, dávat známky.
        Kulturní šplhouni si vytvářejí slávu vzájemným lezením do prdelí a sdružováním se ve vznešených organisacích. Tam se pak tito pitomečkové, stejně uzpůsobení mělkostí svých pseudoidejí a dutostí lbí vesele bahní a rochní, optimisticky, případně odcizeně, ale vždy důstojně a inteligentně kvákají, pracují a tvoří, rozdávají svoje moudré rady do života.
        Podaří-li se jim ovlivnit svět ve smyslu svého roztomilého cítění, vždy se ukáže, že výsledek je úplně jiný, než si ve svých ilusích představovali. Nastane náramné rozčarování. Tak tomu bylo například se zanícením některých z nich pro sovětský bolševismus.
        Vždy zůstávají velkými humanisty a demokraty. Na prostého člověka nedají dopustit. Tím tito renomovaní znalci lidí dokazují, že nemají ani ponětí, co je obyčejný, průměrný lidský exemplář.
        Měli by uvážit, že je víc druhů lidí, kteří na jejich vysoce humánní kreace, rady a představy o etice kašlou – ne jen ďáblové, kteří pálí jejich knihy na hranicích. Ta druhá skupina jsou totiž lidé, kteří je vůbec neznají a nečtou a nikdy nečetli nic kromě ilustrovaných magazínů, sportovních stránek novin a občas snad nějaké té detektivky.
        Měli by se zamyslet nad úlohou této druhé skupiny lidí, která o ně nejeví zájem, nad úlohou jejich krásného nezkaženého lidu, nezkaženého dokonce ani četbou jejich literárních výplodů, místo aby brebtali o jeho utrpení a ronili nad ním rousseauovské slzy.
        Shodnou-li se v hospodě u piva s lidovým člověkem, že divadlo je blbost, měli by pochopit, že řekli něco zcela jiného než on. Zatímco oni jsou už někdy otráveni z očumování trapných tajtrlíků na jevišti, lidový člověk ještě do divadel na angažované kusy chodit ani nezačal.
        Zatímco jejich mínění bylo výrazem určitého myšlenkového vývoje, mínění lidového člověka bylo jen výrazem jeho instinktivního odporu k věci, přesahující jeho chápání.
        Když oni vyjádřili svůj názor, prošli určitou cestu, kdežto lidový člověk neprošel nic, stál jako stojatá voda, nehybné bahno.
        Není důležité, co kdo říká, jaká jsou jeho stanoviska a názory, ale myšlenková cesta, kterou prošel, než k nim dospěl. Důležité je, co všechno nechal člověk za sebou.
        Proto by si měli tito pitomečkové uvědomit, že jsou právě vzhledem k té cestě stále blíž třeba ke snobům, kteří se uculují a idiotsky předvádějí na jevištích a hledištích, i k militaristům a nihilistům, kteří podle jejich soudu lidu neustále ubližují, než k lidu, protože s nimi mají na své cestě aspoň něco společného, kdežto s lidem vůbec nic, leda že by se zajímali o fotbal nebo chytání ryb.
        Fašisté pálili jejich veledíla, ale kdyby záleželo na lidu, pravděpodobně by ani nebyla publikována, protože lid na ně kašle, nezná je a znát je nechce. A tento postoj lidu, mimochodem, právě vytváří příhodnou situaci, aby knihy mohly být bez problémů páleny, protože protestovat bude vždy jen pár potrhlých intelektuálů.
        S nastupující vládou lidu, vítězstvím skutečné demokracie, kdy lid bude totálně určovat společenské mínění, mohou intelektuálové očekávat, že jejich knihy se budou pálit stále častěji, nebo spíše vůbec nebudou vydávány.

 

II

        „Obyčejný člověk nechce od života nic než délku, zdraví, zábavu a pohodlí, což dohromady nazývá štěstím“ (Spengler).
        Práce je prvním a základním mýtem obyčejného člověka. Nikdy v dějinách nepřišlo člověku na mysl považovat práci, zejména prostou práci nebo práci vůbec za něco ušlechtilého a zušlechťujícího.
        Teprve hmyzí člověk, přestože ve skutečnosti práci nenávidí, se jí chlubí a prohlašuje ji dokonce za smysl svého života.
        Dav žádá, aby byli trestáni všichni, kdo podle jeho názoru nepracují. – „Kdo nepracuje, ať nejí!“
        Prací se přitom rozumí zaměstnání, práce přikazovaná jinými v tak zvaném společenském zájmu. Lid určuje, co je a není užitečné, co je a není práce. Jestliže on otročí, nechť otročí všichni. Povinností každého je fungovat jako součástka stroje, jemuž se říká společnost.
        Moderní otrok obrátil smysl všech pojmů ku svému prospěchu. Svou neschopnost pracovat samostatně a ze své vůle, podle svých vlastních představ, prohlásil za statečnost. Považuje za svou přednost, že musí být do práce nahnán a nechá si líbit, aby mu jiní práci přidělovali, rozhodovali o jeho osudu a omezovali jeho svobodu. Zbabělé otroctví je pro něho nejvyšším hrdinstvím, ctností, jakousi ukázněností, která musí být pro každého povinná. Kdo není otrokem od přirozenosti, musí být k otroctví donucen.
        Aby někdo mohl bádat na vlastní pěst, to vůbec nepřichází v úvahu. Musí makat jako ve fabrice, jinak by pohoršoval lid.
        Senegalského domorodce nikdy nikdo nedonutí, aby chodil do práce. Je absolutně nepředstavitelné, že by se snížil natolik, aby pracoval na poli, pěstoval krávy nebo snad, nedej bůh, makal ve fabrice. To raději zdechne, takový má jemný cit pro skutečnou sociální svobodu. Navíc si svůj suverénní postoj umí teoreticky zdůvodnit. Žije ve své zemi a všechno na ní mu tedy automaticky patří. Proto má také právo pracujícím blbečkům krást krávy, koně, velbloudy a žrádlo.
        Nejubožejších primitivů z povodí Amazonky nebo z Bornea si dnes musím vážit víc než těchto zmanipulovaných civilizovaných soumarů, nemluvě už o jejich výkvětu, který masturbuje kulturní tvořivostí a sociálním humanitařením.
        V devatenáctém století bylo v pojetí otroctví dosaženo oproti starověku a středověku významného pokroku. Otroka už nebylo zapotřebí přikovat k práci řetězy či pobízet ho bičem. Ožebračený nevolník vyhnaný z půdy, která byla zárukou jisté minimální míry jeho nezávislosti, musel sám prosit o své otroctví, protože mu kručelo v břiše. Největším trestem pro něho bylo, když ho otrokář odmítl do otroctví přijmout.
        Zdálo by se, že hlouběji nelze klesnout. Ale to bychom velice podcenili davového člověka. Společnost dvacátého století nám ukázala, že to možné je: vytvořila otroka, kterého otroctví baví.
        Modernímu otroku se otroctví líbí, touží po něm dobrovolně. Z otroctví udělal věc cti a slávy, ctnost, zásluhu, hrdinství!
        Dnešní otrok nejen dobrovolně do práce spěchá, ale hrne se do ní s radostí a nadšením. Stačí mu strčit pod nos fusekli s nejnovějším módním vzorem a může se strhat, aby si jí mohl koupit.
        Jiní otroci a otrokyně, kteří ty fusekle vyrábějí, zase dřou jako pitomí, aby si mohli koupit moderní kravatu nebo prádélko.
        Tak pracují moderní otroci zcela bez přívodu energie, jako živé perpetuum mobile, bez jakéhokoliv nátlaku, v dobré náladě a s optimistickým elánem.

 

III

        V devatenáctém století, zatímco Evropané vymýšleli po půdách a sklepích technické vynálezy, bez nároků na odměnu, z čirého idealizmu, fanatické posedlosti ideou, byli to zejména Židé, kteří si pilně lámali hlavičky, jak na těchto vynálezech zbohatnou.
        Tak vznikla industrie, nový svět s novým pojetím hodnot a v tomto světě dělník, moderní otrok.
        Mezi čelnými zločinci, kteří intelektuálně přispěli k vítězství davového nihilizmu, je nutno jmenovat především Marxe, Freuda a Einsteina. První vzal člověku boha, druhý lásku a třetí jakoukoliv pevnou hodnotu. Náhradou mu nabídli hmotu, sex a relativitu.
        Svět tvořivého božství se změnil v poušť atomů a z nich strojově vyrobených mrtvých předmětů. Není daleko doba, kdy i lidé stejně jako kuřata se nebudou rodit, ale vyrábět. Aktu, jímž počínají, se bude říkat práce.
        Američtí vědci odborně studují soulož dobrovolníků, ověšených různými dráty zapojenými k přístrojům měřícím změny tlaku krve, tepu, rychlosti dechu, srdečního rytmu a podobné hlouposti. Tak pomocí primitivních experimentů s úchylnými individui se zřejmě chtějí dopátrat podstaty orgasmu.
        Vztah muže a ženy jako oduševnělých bytostí se změnil ve sbírání jakýchsi „zážitků“. Aby byl život řádně vyplněn a neuplynul nadarmo, je třeba jich nasbírat co nejvíc a nejrozmanitějších.
        Moderního kavalíra zajímají na dámě zejména její tři rozměry. Symbolem dokonalého ženství se staly davové královny krásy.

 

IV

        Otrokáři a organizátoři davu, předstírající často vzájemné nepřátelství, se nakonec sešli na stejné lodi, či v jiném případě se z organizátorů davů sami stali otrokáři a spolu s různými davovými modlami vytvořili moderní pseudoelitu. Jejich morálka se nijak neliší od morálky davů. Proto jsou součástí davů a nikdy se nemohou stát skutečnou elitou.
        Otrokář je sám součástí systému a svým způsobem otrokem. Hraje s otroky společnou hru a ještě v menší míře než oni si může dovolit z ní vybočit, porušit nebo změnit její pravidla. Myslí si, že vládne, když rozhoduje o každodenních maličkostech, cítí se významně, opájí se mocí, ale ve skutečnosti musí ve všech podstatných věcech poskakovat, jak otrocký dav píská.
        Ostatně hraje hru zcela podvědomě, aniž by tušil, že vůbec hraje nebo že existují i jiné hry, protože jeho představy o životě jsou totožné s představami jeho poddaných. Vyšvihl se nad ně pouze větší bezohledností a mazaností.
        Otrokáři stejně jako otroci mechanicky provádějí své každodenní úkony, plně do nich ponořeni a v nás to pak jako pozorovatelích, kteří stojí nad hrou a nejvýš si občas z nudy zakybicují, budí dojem, jakoby tu hru tajemnou hypnotickou silou a za neznámých účelem řídil nějaký démon, protože myšlení i volní úsilí hráčů je plně determinováno problémy dané hry.
        Obvykle docházíme k závěru, že to jsou všechno blázni, neschopní analyzovat své maniakální nutkání, šílenci s infantilní samozřejmostí přesvědčení, že myslí a jednají svobodně a navíc vysoce kvalitně a s výbornými výsledky, zatímco ve skutečnosti nejsou nic jiného než opadané zežloutlé listí, které podzimní vítr prohání, jak se mu zachce po ulicích.
        Tato hra je stínohrou umrlců. Kdo hraje hru a není schopen se postavit nad ní, aby ji sledoval včetně své úlohy v ní jako pozorovatel, rovná se mechanismu a je očividně mrtev.

 

V

        Vinu za nynější konzumní společnost nelze svádět na techniku či masovou výrobu. Především zde musel být člověk ochotný a schopný v masové výrobě pracovat. A už před zahájením výroby zde musel být potenciální konsument.
        Představy demokratických intelektuálů, že prostý člověk za nic nemůže, nelze akceptovat. Vinu nelze svalovat na vládnoucí darebáky, kteří chudáčka manipulují a dopouštějí se na něm hrubého násilí.
        Lidi nekazí žurnalizmus, ale naopak, žurnalizmus se přizpůsobil jejich představám a požadavkům. Lidé nekupují tretky, protože je k tomu nutí reklama, ale tretky se vyrábějí, protože je lidé kupují.
        Je třeba skoncovat s idealizací a idylizací průměrného člověka.
        Uznávám, že to byla docela zajímavá změna, když Rousseau objevil roztomilost bodrých venkovanů či vůbec pracujících, pikantní půvaby pastýřů a pastýřek, nemluvě o ryzosti jejich charakterů, ale ty časy už jsou dávno pryč.
        Lid měl dvě stě let času, aby ukázal svou druhou tvář a to také v plné míře učinil. Nastal čas definitivního skoncování s kultem prostého člověka. Lid se za poslední století předvedl v plné kráse a je třeba z toho vyvodit důsledky. Prostý člověk má, co si zaslouží a co si přeje.
        Odvažuji se tvrdit, že příčiny současného šílenství jsou v každém jednotlivci, především v masovém člověku, který bezohledně vnucuje světu své představy o životě.
        Časy, kdy se s lidem manipulovalo, jsou dávno za námi. Dnes naopak lid manipuluje se všemi, kdo k němu nepatří. „Prosťáček, dříve vedený, se rozhodl vzít sám do rukou otěže světa“ (Gasset). Věc lidu je nepřemožitelná.
        Dokažme, že lidé jsou sami tvůrci své společnosti myšlenkovým experimentem.
        Dnešní materiální bohatství hospodářsky vyspělých zemí umožňuje člověku, který se racionálně rozhodl, že se vyhne bláznovstvím civilizace, dosáhnout tohoto cíle mnohem snadněji než kdykoliv dříve. Může třeba pracovat jen dvě hodiny denně nebo dva měsíce v roce, za tu cenu ovšem, že se zřekne zbytečností a zařídí svůj standard podle svých vlastních představ, aniž by se řídil společenskou konvencí.
        Omezí-li rozumně své potřeby, zbyde mu dostatek času, aby žil svobodně a klidně, bez chvatu, stresů, nervozity, zmatků a splašené falešné činorodosti.
        Kdo to vsak činí? Tento způsob života si nezvolila ani jedno procento obyvatelstva zemí, kterých se to týká, ačkoliv prakticky všichni mají tuto možnost.
        Z toho, že téměř nikdo nezvolil tuto možnost, plyne, že lidé jsou sami vinni, mají, co chtějí a co žádají. Chtěli by všechno, veškerý myslitelný blahobyt. Chtějí vlastnit všechny tretky civilizace. Navíc by však ještě chtěli žít harmonicky, klidně, bez infarktů, žaludečních vředů, žlučníkových záchvatů, rakoviny a automobilových nehod. Chtějí pohodlí, odstranění „dřiny“. Jsou líní ujít pěšky pár kroků a zároveň by chtěli svaly, svěžest, pružnost, sílu, krásu a věčné mládí. Chtějí zdraví, ale nechtějí se vzdát pohodlí. Jediného boha nahradili polytheismem tretek. Je uctívají, před nimi se koří, pro ně pracují v potu tváře.
        Skutečnou biblí komunismu není Marxův Kapitál, ale Neckermannův Katalog. V něm po večerech zbožně listují pravověrní komunisté, diskutujíce o kráse novinek a zvyšujících se cenách. I to patří k novému náboženství, že nemá jednu, ale tisíce biblí a každého půl roku nové.
        Každý příslušník davu, bez výjimky, je plně ovládán základním instinktem dnešní doby, který mu říká, že se po materiální stránce nemůže spokojit tím, co má, ale že musí mít pořád víc, aby žil, jak praví jedno z komunistických hesel, „stále lépe a radostněji“.
        Je to jakýsi temný pud, který se dříve nemohl projevit, protože k tomu nebyly podmínky. Jako zdánlivě klidná voda v přehradě čeká na příležitost, až se rozdrobí hráz, čekal lidový instinkt na vznik industrie a moderní pseudovědy, její služky. Až hráze, které ten smradlavý pud držely na uzdě, povolily a on se jako lavina vod ze zřícené přehrady nezadržitelně valí vpřed a smetává před sebou všechny jemu odporující teorie a varování.
        Hospodářské blbnutí se už stalo naprostou samozřejmostí a každodenní náplní života většiny lidí, i kvalitních. Každý buduje a nikoho už ani nenapadne se ptát, proč to dělá. Všichni jako mravenci pilně pracují, vyrábějí a prodávají výrobky, někteří výrobky nezbytné, většina však zcela zbytečné. Vůbec se nestydí takto utrácet život.
        Hospodářské blbnutí se stalo samoúčelem, až se někdy zdá, že stroje samy donucují člověka, aby je co nejpilněji vyráběl, když to zatím nedovedou samy. Ano, osvobozená luza si našla nového pána – stroj.
        Neustálé zvyšování výroby a tak zvaného blahobytu lidu se stalo základní ideou moderního lidstva. Dokud bude vládnout animal laborans, je tato idea nezničitelná.
        Růst potřeb obyčejného člověka nikdy neskončí. Kdyby měl a mohl skončit, už by se to v průmyslově vyspělých zemích muselo stát.

 

VI

        Jsou naivkové, kteří si představují, že lidi pak ukájení materiálních potřeb přestane bavit a vrhnou se třeba na kulturu a duchovno. Člověk se ale nezačne zabývat duchovnem, když se přesytí materiálnem. Materiální bohatství není podmínkou duchovního bohatství ani k němu nevede.
        Zásluhou marxizmu se stále traduje myšlenka, vyskytující se v poněkud jiné, ale zřetelné podobě u Aristotela, že podmínkou vzniku kultury je určité materiální bohatství společnosti, umožňující vydělení vrstvy lidí, kteří už nejsou nuceni se zabývat výrobní činností.
        Aristoteles uvádí jako příklad Egypt, kde mohla vzniknout matematika právě z toho důvodu, že tam byla zvláštní vrstva kněží s dostatkem volného času. Marx odtud vyvozuje své banality o prioritě materiální výroby jako základny podmiňující vznik duchovního života společnosti, označovaného jako nadstavba. Nu, nikdo nepochybuje o tom, že lidé musí žít, aby mohli vytvářet kulturu. Pomřou-li hlady, žádná kultura samozřejmě nevznikne. Lze si však snadno představit společnost, kde všichni lidé pracují, aby se uživili, a současně vytvářejí nějaké kulturní hodnoty. Aristoteles je přesnější než Marx, když hovoří o nutnosti vzniku volného času, neboť ten je nutný a ne bezpodmínečně vznik nějaké zvláštní třídy.
        Podstatná je ale jiná otázka. Je to otázka míry. Ptáme se, jaká minimální míra materiálního bohatství je nezbytná ke vzniku duchovní nadstavby?
        Zjišťujeme nesmírnou variabilitu. Známe bohaté společnosti, např. Byzanc, kde kultura, pokud jí nerozumíme palácový přepych a opakování toho, co bylo, stagnovala na nejmizernější úrovni, ačkoliv těžila z antických tradic, a společnosti neobyčejně chudé, např. Tibet, kde se duchovnímu životu po celá staletí profesionálně věnovala až pětina obyvatel.
        Mezi materiálním a duchovním životem lidské společnosti nelze kromě trivialit konstatovat žádnou přesnější závislost. Vzrůst materiálního bohatství nevede automaticky ke vzrůstu duchovního bohatství, ani ke zvratům jednoho v druhé. Člověk se nemění, když si to usmyslí, ba nemůže si to ani usmyslel.
        Není známo, že by se šlechta či buržoazie ve svém celku časem vzdávaly svého blahobytu a náročných potřeb nebo že by se z přesycenosti obracely ve výraznější míře k potřebám duchovním. Takového psychologické zvraty neexistují.
        Proč by se měl tedy měnit lidový člověk, příslušník vrstvy podstatně primitivnější a materialističtější?
        Člověk je buď pitomec nebo není pitomec, a jestliže je pitomec, pak pitomcem zůstane.
        Až bude mít každý auto a dům, vyvstanou další naprosto nezbytné potřeby. Například soukromý pool. Bez poolu ani ránu. Vlastní pool se právě stal symbolem společenské prestiže a blahobytu.
        „Běžný člověk nemůže omezit své potřeby, protože mu to nedovoluje jeho závist vůči ostatním“ (Riesman).
        Na historickém příkladu aristokracie vidíme, že materiální potřeby mohou růst stále, do nekonečna. Nejsou totiž skutečnými potřebami, ale symbolem společenské úrovně. Jsou symbolem hlouposti, na níž nelze nic změnit.
        Kult módy hraje v této otázce významnou roli. Luza, jak víme, nesnáší staré věci. Sotva je někde trochu prodřený koberec, hned se musí vyhodit a koupit nový.
        Luza je cynická k věcem zrovna jako k živým tvorům. Davový člověk netrpí melancholií. Staré, odřené křeslo se mu nestává zdrojem vzpomínek, součástí jeho života, jako je tomu často u jemných lidí, jímž právě díra v koberci může být symbolem domova, řady let prožitých jejích každodenním prošlapáváním.
        Luze jsou takové intimity zcela neznámé. Moderní barbar nestojí o staré krámy, pokud to nejsou starožitnosti. Je známo, že Američané, když se stěhují, často prodávají veškeré zařízení, aby měli vše úplně nové.
        Neofilie masového člověka plyne také z potřeby se opičit, být stejný a vlastnit víc a lepších věcí než druzí, nebo aspoň právě tolik, nezůstat pozadu.
        Neustále se zvyšující výroba musí vést zase jen ke spotřebě. A vyrábět se musí, pokrok se nesmí zastavit. Co by jinak dnešní lidé dělali?
        A protože spotřebitelem je především obyčejný člověk, musí se jednat o výrobu a spotřebu zbytečných pitomostí.
        Takovýto rozkvět je první věc, kterou je nutno zatrhnout. Luze je třeba přísně odměřovat. Podporují-li se její touhy po materiálním blahobytu, probouzí se jen dál její nenasytnost.
        Je-li někdo takový dobytek, že není schopen sám dobrovolně omezit své materiální potřeby, nemá-li tolik vlastního rozumu, aby si dovedl představit nějaké meze, pak nezbývá nic jiného, než aby mu jeho pseudopotřeby omezil někdo jiný, kdo ten rozum má.
        Žravé bestie, posedlé materiálními potřebami, nestačí odhalit a odsoudit. To už bylo mnohokrát učiněno, i když nikdy ne důsledně. Je třeba proti nim bezohledně zasáhnout.
        Říká se, že lidé mají přirozenou touhu vlastnit. A já říkám, že lidi i s jejich přirozenými touhami je třeba nakopat do prdele. Civilizace je zbytečnost, způsob, jímž se realizují pitomci. Kdo za něco stojí, sere na věci a tím i na civilizaci.
        Vzorem musí být Tibet, kultura bez civilizace, přesněji s minimem civilizace, nutným k duchovnímu rozvoji cenných jednotlivců.
        Svět, má-li za něco stát, musí se přizpůsobit těm nejvyspělejším. A ti na nějaké civilizace, krámy a tretky serou. Jsou askety z vlastní vůle. Ostatním budiž askeze přikázána.
        Svobodným ukájením potřeb nelze dosáhnout svobody - lze jen otročit svým primitivním představám, Potřeby se jednak neustále obnovují a rozšiřují, jednak vyžadují práci, která je vždy zdrojem nesvobody. Míru své svobody lze zvýšit jen osvobozováním se od potřeb, nikoliv rozšiřováním potřeb.
        Čím více potřeb, tím více práce a čím více práce, tím více krámů, s nimž je spousta starostí a další práce. Rostoucím materiálním blahobytem se člověk neosvobozuje, ale zotročuje.
        Je omyl, že se v budoucnu bude míň pracovat. Naopak, bude se dřít čím dál víc, všichni budou otročit hůř a odporněji než dnes, se zničenými nervy, aby si udrželi a vylepšili své společenské postavení a zajistili tak zvaně normální, standardní blahobyt.
        Přesvědčení dnešních pseudovědců a všech idiotů, kteří po nich papouškují, že vědeckotechnická revoluce a automatizace budou znamenat osvobození člověka a jeho vítězství nad stroji, je dětinský omyl.
        Dříve člověk vyrobil stroj, aby za něj pracoval, ale výsledek byl opačný, protože člověk pracoval dál, víc a za horších podmínek.
        Člověk bude nepochybně otročit stroji v daleko větší míře než dosud, absolutněji a absurdněji. Zatímco dřív mu sloužil fyzicky, bude mu nyní muset obětovat i svou duši. Zatímco dříve házel lopatou a myslel si svoje, bude teď muset stroj usilovně studovat, aby mu rozuměl a mohl mu dobře posloužit. Po nocích bude biflovat součástky a schémata zapojení, aby byl neustále v pohotovosti, když stroj zavolá. Hlavu bude mít kompletně vycpanou technickými znalostmi, které nijak neslouží a neprospívají jemu, ale pouze stroji. Jen pro stroj mají význam. Technické znalosti nemají nic společného se vzděláním. Nemohou duchy žádným způsobem obohatit, protože nejsou určeny člověku, ale mechanizmu.
        Životní náplní stále většího počtu lidí bude ošetřování strojů. Stanou se z nich strojní lékaři. Forma se změní, ale podstata pokořujícího služebného vztahu člověka k technice bude o to horší a tvrdší, oč je duševní práce namáhavější než fyzická.
        Tělo, které to nepotřebuje a jemuž je to dokonce na škodu, bude od námahy a nepohodlí osvobozeno, zatímco duch, který zakrňuje, jakmile ztrácí nezávislost, bude dokonale spoután a totálně zapojen do otrocké služby strojům.
        A tak čeká technokraty, ty tupé palice, považující za vrcholné umění, když někdo hraje na housle za prdelí nebo nad hlavou, další rozkvět a ráj podle jejich představ.
        Obyčejný člověk ovšem nic neztratí. Jen pojem člověk nabude celkově trochu jiného obsahu, než jsme si zvykli mu přikládat.
        Takový je dnešní svět: úžasná technická civilizace a opičí duch. Úžasná je civilizace ovšem jen podle představ těchto opic.
        A potom ať mi někdo vykládá o pokroku, jak kvalita lidstva stoupá, že snad v historicky krátké době dojde následkem vědou zlepšených životních podmínek k biologické mutaci a vznikne nový druh člověka, podobný nynějšímu jako tento neandrtálci.
        Mohu se smíchy potrhat, když slyším o budoucích mutantech s drobným tělíčkem a obrovskou hlavou od přemýšlení. Měli by si ti mutující opičáci dát pozor, aby jim na jejich vědou vycpaných hydrocefalských kebulích náhodou nenarostly oslí uši.
        Domýšlivost dnešních lidí a zejména vědců nezná mezí. Nikdy se vědci tak nevypínali jako dnes. Nikdo se nesmí dotknout jejich odborné cti. Na vědu jsou všichni povinni zbožně zírat. Věda je dnešní bůh. Stala se mocným fetišem dnešní doby, všespasitelným zaklínadlem. Všude řádí mozkové trusty. Věda pronikla do všech oblastí života. Všichni se koří před jejími úžasnými výsledky. Ješitnost vědců den ze dne stoupá.
        Velcí učenci a myslitelé minulosti byli bez výjimky přesvědčeni, že nevědí nic, ctili Sókrata. Přitom vědomosti a pracovní výsledky jen trochu nadprůměrného vědce minulého století se rovnaly asi tak kolektivním znalostem a úsilí tří dnešních vědeckých ústavů, z nichž každý zaměstnává dvě stě lidí.
        Dobře by bylo možno to dokázat na přípravě encyklopedických děl. Na slovníku stejného rozsahu pracuje dnes ve srovnání s minulým stoletím nejméně dvacetkrát tolik lidí mnohokrát delší dobu.
        Všichni jsou přitom přesvědčeni, že kdyby nebylo jejich oboru nebo, běda, bádání ztratilo na tempu, svět by se určitě vzápětí zřítil, katastrofa by byla nevyhnutelná. Těžko jim vykládat, že to bez nich šlo hezkých pár tisíc let a docela dobře. Jsou nepostradatelní a co toho vědí! Vím, že nic nevím? Zastaralý tlach. Copak nedřeli po nocích, nebiflovali dvacet hodin denně, aby se vyučili na doktory? Tak se dostáváme k hlavní příčině domýšlivosti dnešních vědců.
        Vtip je v tom, že studuje luza, hlupáci beze stopy nadání, kteří musí vyvinout obrovskou námahu, aby dosáhli úspěchu. Pak se nelze divit, že jsou na svá studia tak pyšní.
        A proto jsou také odbornicky omezení. Je samozřejmé při jejich schopnostech, že s bídou zvládli povinné učivo a poohlédnout se z vlastního zájmu kolem už neměli čas. Kromě svého úzkého oboru jsou stejně pologramotní jako průměrní absolventi pěti obecných tříd, mají s nimi stejné touhy a záliby, stejný způsob myšlení a představy o životě. Tváří se, jako by byli kdovíjakou elitou, ale ve skutečnosti plně patří do kategorie hmyzích lidí.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava