Založit webové stránky nebo eShop

F. Nietzsche: Tak pravil Zarathustra

 

 

 

výběr - nejlepší z nejlepšího
1. díl


Ne, almužny nedávám, k tomu nejsem dosti chud.

Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno.

Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ.

Je čas, aby si člověk vytkl svůj cíl. Je čas, aby člověk zasadil símě své nejvyšší naděje.
Ještě je půda jeho k tomu dosti bohatá. Ale jednou ta půda zchudne a zkrotne, a žádný vysoký strom z ní už nevyrazí.
Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude vysílati šípu své touhy do dálky nad člověka, kdy tětiva jeho luku se odučí svištěti!
Pravím vám: musí míti ještě chaos ve svém nitru, kdo chce zroditi tančící hvězdu. Pravím vám: vy ještě máte chaos ve svém nitru.
Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude roditi hvězd. Běda! Přijde čas člověka, který zasluhuje největšího pohrdání a sám sebou již neumí pohrdat.
Hleďte! Ukazuji vám posledního člověka.

Tehdy země bude drobounce malá a na ní bude poskakovati poslední člověk, zdrobňující všechno.

Živých druhů mi třeba, kteří jdou za mnou, že chtějí jíti sami za sebou - a tam, kam chci já.

Tak promluvil Zarathustra k srdci svému, když slunce stálo v polednách: tu pohlédl tázavě do výše -neb nad sebou zaslechl ostrý ptačí skřek. A hle! Orel kroužil vzduchem v širokých kruzích a na něm visel had, ne jako lup, než jako přítel: neboť byl obtočen kol jeho krku.

Ale dobře jest ukryt před člověkem „onen svět", onen vylidněný nelidský svět, jenž jest nebeskou prázdnotou.

Nejdu já vaší cestou, vy povrhovatelé tělem! Vy mi nejste mosty k nadčlověku!

Kdo píše krví a průpověďmi, nechce, aby ho četli, nýbrž aby se mu učili nazpaměť.

Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po povznesení. A já shlížím dolů, protože povznesen jsem.

Jen v toho boha bych věřil, který by uměl tančit.

Válka s odvahou dovedly více velkých věcí než láska k bližnímu. Ne váš soucit, leč vaše statečnost až dosud zachraňovala ty, kdož přišli k úrazu.

Ó vaší chudoby, vy mužové, a vaší lakoty duše! Kolikkoli dáváte příteli, tolikéž já svému nepříteli dám, a jistěže nezchudnu.

Hlásám vám přítele, v němž hotov je svět jako pod slupkou dobré jádro, - hlásám vám tvořícího přítele, který vždy může darovati hotový svět.
A jak se mu svět rozvinul, tak se mu zase v prstenech dohromady stáčí, jakožto vznikání dobra pomocí zla, jakožto vznikání účelů z náhody.

Dnes ještě trpíš mnohými, ty jediný: dnes ještě máš celou svou odvahu i své naděje. Ale jednou tě samota znaví, jednou tvá pýcha bude se hrbiti a tvá odvaha bude skřípati zuby. Křičeti budeš jednou: „Jsem sám!“

Rcete, kde naleznu spravedlnost, která jest láskou s očima vidoucíma?
Tedy mi přece vynajděte lásku, která nenese jen všechen trest, nýbrž i všechnu vinu!
Tedy mi přece vynajděte spravedlnost, která nevinným prohlásí každého, vyjma toho, kdo soudí!

Dalek mi zůstaň též bůh, jenž se přibelhá, aby žehnal tomu, čeho nespojil!

Zemři v pravý čas: tak učí Zarathustra.
Ovšem, kdo nikdy v pravý čas nežije, jak by ten kdy v pravý čas umíral? Kéž by se byl nikdy nenarodil! - Tak radím lidem přebytečným.
Ale i přebyteční se předůležitě roztahují se svým umíráním, a i zcela dutý ořech touží, aby byl rozlousknut.

Leckdo je i na své pravdy a na svá vítězství příliš stár; bezzubá ústa již nemají práva na každou řeč.

Znal teprve slzy a zádumčivost Hebreje a k tomu nenávist dobrých a spravedlivých - onen Hebrej Ježíš: tu ho přepadla touha po smrti.
Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých! Snad by se byl naučil žíti a milovati zemi - a milovati smích.

Lékaři, sám si pomoz: tak pomůžeš i svému nemocnému. To budiž jeho nejlepší pomoc, aby na své oči zřel toho, kdo vyhojí se sám.

Věru, místem ozdravění stane se jednou země! A již vane nad ní nová vůně, hojivá vůně - a nová naděje.

A jednou přijde čas, kdy se mi stanete přáteli a dětmi společné naděje: pak budu po třetí dlíti mezi vámi, abych s vámi slavil veliké poledne.
A to jest veliké poledne, kdy člověk prostřed své dráhy stojí mezi zvířetem a nadčlověkem a kdy slaví svou cestu k večeru jakožto svou nejvyšší naději: neboť je to cesta k novému jitru.
Jsou mrtvi všichni bozi: teď chceme, aby živ byl nadčlověk!
Tak pravil Zarathustra.

 

2. díl

Je podzim kol, je čisté nebe kol a odpoledne.
Hleďte, jaká náplň kolem nás! A krásné jest, ven z nadbytku se dívati na vzdálená moře.
Kdysi při pohledu na vzdálená moře říkalo se bůh; ted jsem vás však naučil, abyste říkali: nadčlověk.

Ale abych vám odhalil celé své srdce, ó přátelé: kdyby bohové byli, jak já bych snesl, že nejsem bůh! Tedy není bohů.

Tak tomu chce však má tvořící vůle, můj osud. Anebo, abych vám to poctivěji řekl: takového osudu právě - se zachtělo mé vůli.

Pryč od boha i od bohů mne odlákala tato vůle; co by bylo ještě tvořiti, kdyby bohové - byli!
Ale k člověku mne pudí vždy znovu má žhoucí tvůrčí vůle; tak je puzeno kladivo ke kameni.
Vy lidé, ach, v kameni dřímá mi obraz, mých obrazů obraz! Ach, že musí dřímati v nejtvrdším, nejohyzdnějším kameni!
Teď zuří mé kladivo krutě proti jeho žaláři. Z kamene práší se kusy: co je mi po tom?
Své dílo dovrším: neboť stín ke mně přišel - všech věcí věc nejtišší a nejlehčí kdysi ke mně přišla!
Krása nadčlověka přišla ke mně v podobě stínu. Ach, moji bratří! Co je mi ještě - po bozích!

Ano, to či ono jsem trpícím prokazoval: ale vždy se mi zdálo, že prokazuji cosi lepšího, kdykoli jsem se naučil lépe se radovati.

Nejhorší jsou však malé myšlenky. To raději už páchat zlo než myslit přikrčeně! Malá myšlenka je jako plíseň: plazí se a krčí a nikde nechce být - až celé tělo zpuchne a zpuchří drobnou plísní.

Želím těchto kněží. Jsou mi také proti chuti; to je mi však nejmenší od té doby, co jsem mezi lidmi.
Ale trpím a trpěl jsem s nimi: zajatci jsou mi to a lidé znamenaní. Ten, koho zvou vykupitelem, ukoval je v pouta:
V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, kéž by je kdo vykoupil i od jejich vykupitele!

A jinak nedovedli milovati svého boha než tím, že člověka přibili na kříž!

A jiní jsou, ti se podobají hodinám, jež byly nataženy jako každodenně; dělají tik tak jako vždy a chtějí, aby se „tik tak" - nazývalo ctností.

A jiní jsou hrdí na hrst své spravedlivosti a v jejím jméně se dopouštějí zločinu na všem: takže svět se utápí v jejich nespravedlivosti.

Drže si nos, kráčel jsem nevrle vším včerejškem i dneškem! věru, nelibě páchne všechen včerejšek i dnešek píšící chátrou:
Jako mrzák, jenž ohluchl, oslepl, oněměl: tak jsem byl dlouho živ, abych nebyl živ s chátrou moci, chátrou psavosti, chátrou rozkoše.

Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna.
Je noc: teď teprve procítají vše písně milujících. A také má duše je píseň milujícího.

Večer nastal: odpusťte mi, že nastal večer!

Ano, cos neporanitelného, nepohrobitelného jest na mně, cosi, co trhá skály: to sluje má vůle. Mlčky a beze změny prochází léty.

Věru, často jsem se smál slabochům, kteří si namlouvají, že jsou dobří, protože mají chromé hnáty!

Toť totiž tajemství duše: teprve když hrdina ji opustí, přiblíží se jí ve snách - nadhrdina.

Ano, toť hořkost mým vnitřnostem, že vás nesnesu ani nahých, ani oblečených, vy lidé přítomní!

Doba žvatlá proti době ve vašich duších; a všech dob snění a žvatlání bylo skutečnější, nežli jest vaše bdění!

Básníků jsem se nabažil, starých i nových: povrchní jsou mi všichni a mělkými moři mi jsou. Něco rozkoše a něco nudy: a to bylo ještě jejich nejlepší přemýšlení. Také mi nejsou dosti čistotní: všichni kalí svou vodu, aby se zdálo, že je hluboká.

A ani tehdy, až přijde dlouhý soumrak a smrtelná únava, nezanikneš na našem nebi, ty přímluvčí života!

,Bylo': toť, proti čemu skřípějí zuby, vůle, toť její nejosamělejší smutek. Bez moci jsouc proti tomu, co je vykonáno, dívá se vůle zle na všechnu minulost. Že čas neběží nazpátek, toť její zuřivost; to, co ,bylo' - tak sluje kámen, jehož neodvalí.
Vše ,Bylo' je zlomkem, hádankou, hrůznou náhodou - do té doby, až tvůrčí vůle k tomu přisvědčí: ,Ale tak jsem já tomu chtěla!' Až tvůrčí vůle přisvědčí: ,Ale tak tomu chci! Tak tomu budu chtíti!'

Co všechno zve se již nyní nejhorší zlobou, a má to přece jenom dvanácte stop a tři měsíce zšíři a zdéli. Jednou však přijdou na svět větší draci.

Tak cizí jste v své duši věcem velikým, že by vám nadčlověk byl strašlivý ve své dobrotě!

Jsi ten, kdo si odvykl poslouchati: teď rozkazuj! Což nevíš, koho je všem nejvíce třeba? Toho, kdo rozkazuje veliké věci.
Veliké věci vykonávati je těžké: ale těžší jest veliké věci rozkazovati.
Nejtišší slova to jsou, jež přinášejí bouři. Myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí svět.

Ach, přátele moji! Měl bych ještě, co bych vám řekl, měl bych, co bych vám ještě dal! Proč nedávám? Což jsem lakomý? -
Ale když Zarathustra promluvil tato slova, přepadla ho síla bolesti a blízkost rozloučení s přáteli, takže hlasitě zaplakal; a nikdo ho nedovedl potěšiti. V noci však samoten odcházel a opustil své přátele.

 

 

3. díl

A když tak Zarathustra stoupal do vrchu, vzpomínal cestou na množství osamělých poutí od svého mládí a na to, kolik hor a hřbetů a vrcholů již slezl.

Kráčíš svou cestou velkosti: zde se nikdo nebude plížiti za tebou! Tvá noha sama za tebou zametla stezku, nad níž jest psáno: nemožnost.

Je nutné, abychom se naučili na sebe nehleděti, pak teprve mnoho uvidíme: - této tvrdosti je třeba každému, kdo stoupá na hory.

Ale cosi jest ve mně, co jmenuji odvahou: to zavraždilo mi dosud každou bojácnou váhavost.

Ó moji bratří, slyšel jsem smích, jenž nebyl smíchem lidským -- a teď mne žízeň zžírá, jež nikdy
se neutiší!

Tu již přemohl všecek svůj bol -: vítězně a pevnýma nohama zase stál na svém osudu. A tehdy Zarathustra promluvil takto k plesajícímu svému svědomí:
Sám jsem opět a sám chci býti, sám s čistým nebem a volným mořem: a opět je kolem mne odpoledne.
Odpoledne jsem kdysi poprvé nalezl své přátele, odpoledne též podruhé: - v onu hodinu, kdy všechno světlo tichne.
Neboť co blaha je ještě na cestě mezi nebem a zemí, to si v onu hodinu hledá za přístřeší světlou duši: vždyť všechno světlo štěstím se teď ztišilo.
Ó mého života odpoledne! Čeho jsem se všeho nevzdal, abych jedno měl: abych měl tuto živoucí osadu svých myšlenek a toto jitřní světlo své nejvyšší naděje!
Druhy a děti své vlastní naděje hledal kdysi tvořící: a hle, ukázalo se, že jich nemůže nalézti, ledaže si je teprve stvoří.
Tak jsem uprostřed ve svém díle, k svým dětem jda a od nich se vraceje: pro své děti je Zarathustra povinen sám sebe zdokonaliti.

Ještě se mi zelenají mé děti v svém prvém jaru, blízko u sebe stojíce a společně kláceny větrem - ty stromy mého sadu a nejlepší mé prsti.
A věru! Kde takové stromy pospolu stojí, tam jsou blažené ostrovy.
Ale jednou je vysadím a každý z nich postavím zvláště: aby poznal samotu a vzdor a opatrnost.
Uzlovitě a zkřiveně a s ohebnou tvrdostí nechť mi pak ční na břehu moře, živoucí maják nepřemožitelného života.
Tam, kde se bouře vrhají do moře a kde chobot pohoří pije vodu, tam nechť každý jednou bdí na stráži ve dne a v noci, aby sám byl zkoumán a poznán. Aby se jednou mým druhem stal, jenž spolu se Zarathustrou tvoří a spolu s ním slavnost slaví -: aby se stal tím, kdo mi moji vůli píše na moje desky: k dokonalejšímu dovršení všech věcí.

A „kdo neumí žehnat, nauč se proklínat" - toto jasné učení mi spadlo z jasného nebe, tato hvězda i v černých nocích trvá na mém nebi. Já však jsem ten, který žehná.

Hluboký je svět -: a hlubší, než jak den si kdy pomyslil.

Všechno se zmenšilo! Všude zřím nižší brány; kdo jest mého rodu, projde tudy sic, ale jen - shýbne-li se!
Ó, kdy přijdu zas do své domoviny, kde nemám již zapotřebí se shýbat - shýbat před malými!

S pohodlím však se snáší jen skromná ctnost.

Skoro nikdo tu není mužem: proto mužatí jejich ženy.

Kolik dobroty, tolik slabosti zřím. Kolik spravedlivosti a soucitu, tolik slabosti.
Milovní práva, oblí a dobří jsou k sobě vespolek, tak jako jsou písečná zrnka k písečným zrnkům milovná práva, oblá i dobrá.

Jsem Zarathustra, bezbožník: kde koho naleznu sobě rovna? A všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost.

Jejich hodina však přijde: A přijde i má! Hodinu co hodinu se zmenšují, chudnou, stávají se neplodnějšími - ubohé býlí! ubohá prsť!
A brzy mi tu budou státi jak suchá tráva, jak step, a věru! znaveni sami sebou - a prahnouce více než po vodě po ohni!
Ó požehnaná hodino blesku! Ó tajemství před polednem! - Tančící pochodně jednou z nich udělám a zvěstovatele s jazyky plamennými: -zvěstovati jednou mi budou jazyky plamennými: Přichází, je nablízku, veliké poledne!

Slovy a kostkami chřestě přelstívám slavnostní čekatele: všem těm ctným dohližitelům upláchne má vůle a účel můj.

Zatím já teplýma nohama kříž na kříž běhám po své olivové hoře: v slunečním koutu své hory olivové já zpívám a směji se všemu soucitu.

Běda tomuto velkému městu! - A rád bych již viděl ohnivý sloup, v němž bude spáleno!
Neboť takové ohnivé sloupy nezbytně půjdou před velkým polednem. Než to má svůj čas a zvláštní svůj osud.

Kdo mého jest rodu, tomu též zkušenosti mého rodu přes cestu přeběhnou.

Ale je potupou modliti se! Nikoli pro všechny, ale pro tebe i pro mne i pro každého, kdokoli má své svědomí v hlavě. Pro tebe je potupou, že se modlíš!

Že změřitelný je pro toho, kdo má čas, že zvažitelný je pro toho, kdo dobře váží, že dosažitelný je pro let silných perutí, že rozluštitelný je pro louskače božských ořechů: takovým se zjevil svět mému snu.

Ale chci míti ploty kolem svých myšlenek, ba i kolem svých slov: sice mi do mých sadů vpadnou svině a svatouškové!

„Ctnost, jež obdarovává" - tak Zarathustra kdysi pojmenoval to, čeho nelze pojmenovati.
A tenkráte se též stalo - a věru poprvé se stalo! -, že jeho slovo blahoslavilo sobectví, zdravé, kypící sobectví, jež vyvěrá z mohutné duše: -  z mohutné duše, k níž náleží vznešené tělo, krásné, vítězící, osvěžující tělo, kol něhož každá věc se stává zrcadlem.

Špatné: tak zve všechno, co je shrbené a skoupé a rabské, všechny nesvobodně mrkající oči, všechna stísněná srdce i onen falešný povolný způsob, jenž líbá širokými zbabělými rty. A pamoudrost: tak zve všechno, čím vtipkují rabi a kmeti a mdlí.

Arci, jsou jiní pěvci, těm teprve v plném domě změkne hrdlo, rozhovoří se ruka, oko najde svůj výraz a srdce procitne: těm já se nepodobám.

Třeba se učit - tak učím já - sám sebe milovati láskou neporušenou a zdravou: kdo takto miluje, sám u sebe to snese a nebude těkati sem a tam.
Těkati sem a tam: tomu se říká „láska k bližnímu"

Věru, ani těch nemám rád, jimž každičká věc a dokonce i tento svět zovou se nejlepšími. Takové lidi jmenuji spokojenými se vším.
Spokojenost se vším, která všeho dovede okoušeti a ochutnávati: to není nejlepší vkus! Ctím zpěčující se, vyběračné jazyky a žaludky, jež se naučily říkati Já" a „Ano" i „Ne".
Ale všechno žvýkati a stráviti - toť pravý způsob vepřů! Vždy hýkati svůj souhlas - tomu se naučil jen osel a kdo jeho je ducha!

Abych totiž mluvil podobenstvím a podoben básníkům belhal a koktal: a věru, stydím se, že ještě musím být básníkem!

Tam bylo to též, kde jsem z cesty zvedl slovo „nadčlověk" i poznání, že člověk je cosi, co musí býti překonáno, že člověk jest mostem, a ne účelem a že ve jménu svého poledne a svého včera má blahoslaviti sám sebe jakožto cestu k novým jitřním červánkům:
-  tam to bylo, kde jsem zvedl Zarathustrovo slovo o velikém poledni a vše, cokoli jinak jsem nad člověkem zavěsil jakožto nachové druhé červánky večera.

Tomu jsem se od slunce přiučil, když, přebohaté, sestupuje dolů: tu sype do moře zlato z bohatství nevyčerpatelného -
- tak, že i nejchudší rybář vesluje zlatým veslem! To jsem totiž jednou zřel a pohlížeje na to nemohl jsem se ani dosyta vyplakat.

Země, kde vyrostl nejhorší všech stromů, kříž - ta nemá pranic slibného! -
- a věru, kamkoli ten „svatý duch" své rytíře vedl, vždy při takových výpravách docela vpředu běžely kozy a husy a pobíhali ztřeštěnci s křížem!

 „Čistému vše čisto": tak ústy jsou chváleni nevinní. Já vám však pravím: sviní se všechno zasviní!

Je na světě mnoho dobrých vynálezů; jedny jsou užitečné, druhé příjemné: pro ně nutno milovati zemi.

Je zbytečno chtít léčiti nevyléčitelné.

Všechno dnešní - to padá a rozpadá se: kdo by to zadržoval! Ale já - já chci do toho strčit!
Znáte rozkoš, která kutálí kameny do strmých hlubin? - Tito dnešní lidé: vizte je jen, kterak se do mých hlubin kutálejí!
Jsem předehrou pro lepší hráče, ó moji bratří!

 A kdo volá: „Pohleď, zde studna pro mnoho žíznivých, jediné srdce pro mnoho toužebných, jediná vůle pro mnoho nástrojů": - kolem toho se shromáždí národ, to jest: mnoho lidí zkoušejících.

Chce-li zdravý člověk písně, chce přece jiné písně než ten, kdo se uzdravuje.

Prvá!
Ó duše, bdíš?
Druhá!
Půlnoci ducha neslyšíš?
Třetí!
Já spal, já spal -
Čtvrtá!
Já z hlubokého snu jsem vstal -
Pátá!
Hluboký svět -!
Šestá!
Je hlubší, než jak den jej znal.
Sedmá!
V něm propast běd -
Osmá!
Slast - hlubší nad všech srdcí žal:
Devátá!
Žal: zahyň! dí.
Desátá!
Než každá slast: chci věčnost! dí -
Jedenáctá!
- chci věčnost, věčnost nejhlubší!
Dvanáctá!

 

4. díl

Já však a osud můj - my nemluvíme k době dnešní, my nemluvíme ani k době „Nikdy“: my již máme k mluvení trpělivost i čas, ba nadbytek času. Neboť jednou přec nezbytně přijde a nesmí nás minouti.

Nejvyšší člověk má totiž na zemi býti též nejvyšším pánem. Není tvrdšího neštěstí ve všem lidském osudu, než nejsou-li mocní tohoto světa též prvými lidmi. Pak vše se stává lživým a křivým a nehorázným. A jsou-li dokonce posledními a jsou-li spíše dobytkem než lidmi: pak luza stoupá a stoupá v ceně, ba posléze promluví ctnost luzy: ,Hle, já sama jsem ctnosť."

Nikdo ještě nepromluvil tak bojovných slov: ,Co jest dobré? Býti statečný jest dobré. Je to dobrá válka, jež světí každou věc!'

„Ó Zarathustro, jsem toho syt a hnusí se mi má umění, nejsem velký, nač se přetvařovat! Ale víš to přec - hledal jsem velkost!
Velkého člověka chtěl jsem hráti a mnohé jsem přemluvil: ale tato lež byla nad mé síly. O ni se lámu.

Příliš mnoho věcí se špatně vydařilo tomu hrnčíři-nedoukovi! Že se však mstil na svých hrncích a výtvorech za to, že se mu nepodařily - to byl hřích proti dobrému vkusu.

Příliš dlouho těm malým lidem dávali za pravdu: i dali jim posléze též moc - teď káží: „Dobré jest jen to, co malí lidé dobrým zvou a co schvalují.“
Že malým lidem teď už dlouho roste hřebínek - to zavinil onen neskromný člověk, jenž neučil malému bludu, když učil: „Já - jsem pravda.“

Mám příznivý vítr? Ach, jen kdo ví, kam pluje, ví též, který vítr je příznivý, který vítr je jeho.

Ztratils cíl: běda, kterak tu ztrátu sneseš a zda se žertem přes ni přeneseš? Vždyť s ní - jsi ztratil též cestu!

To zde jest moje říše a moje panství: co však mého jest, na tento večer a na tuto noc budiž vaše. Má zvířata vám budou sloužiti: má sluj vám budiž místem odpočinku!

Ó Zarathustro, nic utěšenějšího neroste na zemi než vysoká a silná vůle: toť nejkrásnější zemská rostlina. Celá krajina se potěší jediným takovým stromem.
K pinii přirovnávám toho, kdo vzroste jako ty, ó Zarathustro: tak do délky, tak mlčenlivě, tvrdě o samotě, nádherně; toho, kdo má nejlepší, nejpružnější dřevo -
- kdo však posléze vztáhne silné zelené ratolesti po svém vlastním panství, kdo silnými otázkami se táže vichrů a vichřic a všeho, co zdomácnělo na výšinách
-  a kdo ještě silněji pak odpovídá, vítězný velitel: ó, každý by stoupal na vysoké hory, uviděti takové rostliny!
Tvým stromem zde, ó Zarathustro, občerství se i člověk ponurý a zrůdný, pohledem na tebe i nestálý člověk se upevní a vyléčí své srdce.
A věru, dnes mnoho očí utkvívá na tvé stráni a na tvém stromě; veliká touha se vydala na cestu, a leckdo se naučil otázce: kdo jest Zarathustra?

Kdo totiž sám stojí na horách a křehkých nohou jako vy, ten chce především jedno, ať již to ví či si to skrývá: aby ho bylo šetřeno.

Kdo však náleží ke mně, ten ať je silných kostí, též lehkých nohou - vesel k válkám a slavnostem, ne milenec chmur, ne hloupičký snílek, ale hotov k nejtěžšímu jako ke své slavnosti, zdráv a neporušen.

Dnes totiž malí lidé stali se pány: ti všichni káží vzdání a odříkání a chytrost a píli a ohledy a dlouhé „A tak dále" malých ctností.

Ještě mi netrpíte sdostatek! Neboť trpíte sebou, netrpěli jste posud člověkem. Lhali byste, kdybyste tvrdili jinak! Z vás nikdo netrpí tím, čím trpěl jsem já!

Čím vyšší rod, tím vzácnější zdar.

A věru, co vše se již zdařilo! Jak oplývá tato země malými, dobrými, dokonalými věcmi, zdařilými věcmi! Rozestavte kolem sebe malé, dobré, dokonalé věci, vyšší vy lidé! Jejich zlatá zralost vyhojí vám srdce.

Tento den je vítězstvím: již couvá, již prchá duch tíže, můj starý arcinepřítel!
Nebe se jasně na to dívá, a svět leží hluboko: ó všichni vy podivní lidé, kdož jste ke mně přišli, však již stojí za to žít u mne!

Tu stáli konečně tiše pospolu, samí staří lidé, ale se srdcem utěšeným a statečným, divíce se v nitru svém, že jim bylo tak blaze na zemi; důvěrnost noci se jim však blíže a blíže vkrádala do srdce.
Ale tu se událo to, co onoho úžasného dlouhého dne bylo nejúžasnější: nejohyzdnější člověk jal se ještě jedenkráte a naposled kloktat a supět, a když se dostal až k slovům, hle, tu mu z úst vyskočila otázka, kulatá a čistotná, dobrá, hluboká, jasná otázka, jíž se všem, kdož mu naslouchali, pohnulo srdce v těle.
„Přátelé moji vespolek," pravil nejohyzdnější člověk, „co tomu řeknete? Pro tento dnešní den - pro tento dnešek jsem poprvé spokojen, že jsem žil celý svůj život.
A přiznati se k tomu mi nestačí. Stojí za to, žíti na zemi: Jediný den, jediná slavnost se Zarathustrou mne naučily milovati zemi.
Tak pravil nejohyzdnější člověk; a nebylo daleko do půlnoci.
Sotva že vyšší lidé zaslechli jeho otázku, rázem si uvědomili svou proměnu a své uzdravení i komu za to děkovati: tu přiskočili k Zarathustrovi, děkujíce, klaníce se, laskajíce, ruce mu líbajíce, podle toho, jaké kdo byl povahy; jedni se smáli a druzí plakali. Starý věštec však tančil radostí: a byť i, jak tvrdí někteří vypravovatelé, byl tenkráte sladkého vína pln, byl dojista ještě více naplněn sladkým životem a zřekl se vší mdloby.

Můj bol a můj soucit s bolem - co na tom záleží! Což dychtím po štěstí? Já dychtím po svém díle!
Nuže dobrá! Přišel lev, mé děti jsou nablízku, Zarathustra dozrál, přišla má hodina:
-Toť moje jitro, můj den se počíná: teď vzhůru, teď vzhůru, veliké poledne! —


Tak pravil Zarathustra a opustil svou sluj,
žhoucí a silný, tak jako jitřní slunce,
jež vychází z tmavých hor.

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava