Založit webové stránky nebo eShop

  F. Nietzsche: Radostná věda  

 

 

Jen ve vlastním příbytku přebývám,
nikdy jsem nesáhl k nápodobě
a - každému mistru se vysmívám,
který se nesmál sám sob
ě.
NAD MÝMI DVE
ŘMI

 

 

PŘEDMLUVA

 

1

    Tato kniha potřebuje možná víc než jen jednu předmluvu; a nakonec stejně zůstane sporné, zda člověku, který neprožil cosi podobného, může být prožitek této knihy přiblížen předmluvami. Jako by byla napsána řečí jarního větru: je v ní nevázanost, neklid, rozpor, aprílový čas, takže nám ustavičně připomíná jak blízkost zimy, tak vítězství nad zimou, které přichází, musí přijít, možná už přišlo... Neustále z ní vyzařuje vděčnost, jako by se právě událo to nejméně pravděpodobné, vděčnost toho, kdo se uzdravuje, - neboť tím nejméně pravděpodobným bylo uzdravení. "Radostná věda": to znamená saturnálie ducha, který trpělivě vzdoroval strašlivému dlouhodobému tlaku - trpělivě, přísně, chladně, aniž by podlehl, ale bez naděje -, a který je nyní pojednou přepaden nadějí, nadějí na zdraví, opojností uzdravování. Není pak divu, že při tom vytryskne na světlo mnoho nerozumného a pošetilého, mnoho rozpustilé něžnosti, plýtvané dokonce na problémy, které mají bodlinatý kožich a nehodí se k laskání a lákání. Celá tato kniha není právě ničím než radostným svátkem po dlouhém strádání a času bezmoci, jásotem vracejících se sil, nově probuzené víry v zítřek a pozítří, náhlého cítění a tušení budoucnosti, blížících se dobrodružství, opět otevřených moří, opět možných, opět věřených cílů. A co vše bylo od této chvíle za mnou! Ten kus pouště, vyčerpání, nevíry, ztuhlosti uprostřed mládí, to stařectví v nepravý čas, tyranství bolesti ještě překonané tyranstvím pýchy, jež odmítala důsledky bolesti - a důsledky jsou útěchou -, toto radikální osamocení jako nouzová obrana proti chorobně jasnozřivému pohrdání lidmi, toto zásadní omezení na hořké, drsné, bolestné stránky poznání, jež bylo předepsáno zhnusením, které jako následek neopatrné duchovní diety a rozmazlenosti - nazývané romantikou - postupně stále narůstalo, - ach, kdo by to vše mohl cítit se mnou! Kdyby však někdo mohl, jistě by mi odpustil i víc než jen trochu pošetilosti, rozvernosti, "radostné vědy", - například i tu hrst písní, jež jsou tentokrát ke knize připojeny - písní, v nichž se básník způsobem těžko omluvitelným vysmívá všem básníkům. - Leč nejsou to jen básníci a jejich krásné "lyrické pocity", jimž musí dát tento znovuzrozenec pocítit svou zlobu: kdo ví, jakou oběť si hledá, jaká nestvůra z parodické látky jej za okamžik zláká? "Incipit tragoedia" - stojí na konci této na pováženou neuvážené knihy: mějte se na pozoru! Ohlašuje se cosi navýsost špatného a zlého: incipit parodia, nemůže být pochyb...

 

2

    - Nechme však být pana Nietzscheho: co nám je po tom, že se pan Nietzsche zase uzdravil?... Psycholog zná jen málo tak přitažlivých otázek, jako je otázka vztahu mezi zdravím a filosofií, a v případě, že sám onemocní, přináší s sebou do nemoci celou svou vědeckou zvědavost. Člověk má totiž, za předpokladu, že je osobou, také filosofii své osoby: avšak existují tu značné rozdíly. U jednoho jsou to jeho nedostatky, které filosofují, u druhého jeho bohatství a síla. První filosofii nutně potřebuje, ať již jako oporu, uklidnění, lék, vykoupení, povznesení, sebeodcizení; u druhého je jen krásným luxusem, v nejlepším případě rozkoší triumfující vděčnosti, která se musí nakonec vepsat kosmickými majuskulemi ještě i do nebes pojmů. Avšak v onom prvním, obyčejnějším případě, kdy se filosofie pěstuje z nouze, jako u všech nemocných myslitelů - a možná nemocní myslitelé v dějinách filosofie převažují -: co se stane z myšlenky samé, jež je vystavena tlaku nemoci? To je otázka pro psychologa: a tady je možný experiment. Nejinak, než postupuje cestovatel, který se rozhodne, že v určitou hodinu procitne, a oddá se pak klidně spánku: tak se my filosofové, pokud onemocníme, oddáme načas tělem i duší nemoci - jakoby před sebou zavřeme oči. A stejně jako cestovatel ví, že v něm cosi nespí, že cosi odpočítává hodiny a vzbudí ho, víme i my, že rozhodující okamžik nás zastihne bdělé, - že pak cosi vyskočí a přistihne ducha při činu, mám na mysli při slabosti nebo obrácení nebo oddanosti nebo zatvrzelosti nebo zachmuřenosti a jak se nazývají všechny ty chorobné stavy ducha, jimž ve zdravých dnech čelí hrdost ducha (neboť platí staré pořekadlo "hrdý duch a kůň a páv jsou mezi všemi tři nejhrdější zvířata na celé zemi" -). Po takovém sebezpytování a sebepokoušení se člověk naučí pohlížet na veškeré dosavadní filosofování citlivějším okem; lépe než předtím odkrývá bezděčné odbočky, postranní cestičky, místa k odpočinku, sluneč místa myšlenky, k nimž jsou trpící myslitelé zaváděni a sváděni právě jakožto trpící; je už teď patrné, kam nemocné tělo a jeho potřeby nevědomě ducha tlačí, vrhají, lákají - ke slunci, tichu, míru, trpělivosti, léku, zkrátka v nějakém smyslu k osvěžení. Každá filosofie, která staví mír výše než válku, každá etika s negativní variantou pojmu štěstí, každá metafyzika a fyzika, která zná finále, konečný stav jakéhokoli druhu, každápřevážně estetická nebo náboženská žádost po jakémsi ústraní, zásvětí, po něčem zcela ,mimo' či ,nad' opravňuje k otázce, zda to nebyla nemoc, co filosofa inspirovalo. Nevědomé zastírání fyziologických potřeb hávem objektivna, ideálna, čistého duchovna jde strašlivě daleko, - a často jsem se ptal sám sebe, zda filosofie, vzato v celku, nebyla dodnes jen výkladem těla a nepochopením těla. Za nejvyššími hodnotovými soudy, jimiž byla doposud vedena historie myšlenky, se skrývá neporozumění tělesnosti, ať už jednotlivců či stavů nebo celých ras. Všechna ta smělá bláznovství metafyziky, zvláště její odpovědi na otázku po hodnotě bytí, je vždy možné nahlížet nejprve jako symptomy určitých těl; a jestliže takováto přitakání světu a odmítání světa neobsahují úhrnem z vědeckého hlediska ani zrníčko významu, přece jen skýtají historikovi a psychologovi tím cennější poukazy, jako symtomy těla, jak už řečeno, jeho výborného či žalostného stavu, jeho síly, moci, suverénnosti v dějinách, nebo naopak jeho zábran, ochablosti, chudoby, jeho tušení konce, jeho vůle ke konci. Stále ještě čekám, že nějaký filosofický lékař ve výjimečném smyslu slova - takový, který by sledoval problém celkového zdraví národa, doby, rasy, lidstva - bude mít jednou odvahu vyhrotit mé podezření a odváží se věty: při veškerém filosofování nešlo dosud vůbec o "pravdu", nýbrž o cosi jiného, řekněme o zdraví, budoucnost, růst, moc, život...

 

3

    Je nasnadě, že bych se nechtěl s onou dobou těžkého churavění, jejíž přínos nepokládám dodnes za vyčerpaný, loučit s nevděkem: a právě tak si dobře uvědomuji, jakou výhodu mám při svém proměnlivém zdraví proti všem pořízkům ducha. Filosof, který prošel a stále znovu prochází mnoha podobami zdraví, prošel i právě tolika filosofiemi: nemůže prostě jinak než svůj stav stále znovu překládat do nejduchovnější formy a dálky, - právě toto umění transfigurace jest filosofie. Nám filosofům není dovoleno oddělovat duši a tělo, jako je odděluje lid, a ještě méně je nám dovoleno oddělovat duši a ducha. Nejsme žádné myslící žáby, žádné objektivizující a registrující aparáty se zmrazenými vnitřnostmi - musíme své myšlenky neustále rodit ze své bolesti a mateřsky jim dávat část všeho, co máme v sobě: krve, srdce, žáru, slasti, vášně, bolesti, svědomí, údělu, osudu. Žít - to pro nás znamená ustavičně proměňovat vše, čím jsme, ve světlo a plamen, včetně všeho, co nás potká, my vůbec nemůžeme jinak. A co se týče nemoci: nejsme snad téměř v pokušení se ptát, zda bychom ji vůbec mohli postrádat? Teprve velká bolest je poslední osvoboditelkou ducha, jakožto učitelka velkého podezření, které z každého U dělá X, ryzí, pravé X, to jest předposlední písmeno před tím posledním... Teprve velká bolest, ona dlouhá, pomalá bolest, která si dává na čas, ve které jako bychom byli spalováni ještě zeleným dřevem, nutí nás filosofy, abychom sestoupili do svéposlední hloubky a zbavili se veškeré důvěřivosti, veškeré dobromyslnosti, mlhavosti, mírnosti, průměrnosti, do nichž jsme předtím možná vkládali svou lidskost. Pochybuji, zda taková bolest "zlepšuje" -; ale vím, že nás prohlubuje. Ať už se učíme čelit jí hrdostí, výsměchem, silou své vůle a počínáme si jako Indián, který se i při sebekrutějším mučení odškodňuje na svém mučiteli ostřím svého jazyka; ať už se před bolestí stáhneme do oné orientální nicoty nazývané nirvánou, do němého, strnulého, hluchého sebevzdání, sebezapomnění a vyhasnutí: z takových dlouhých nebezpečných cvičení v ovládání sebe sama vyjde každý jako jiný člověk, s několika otazníky navíc, a především s vů ptát se nadále více, hlouběji, přísněji, tvrději, nemilosrdněji, tišeji, než se ptal doposud. Důvěra k životu je tatam: život sám se stal problémem. - Netřeba se však domnívat, že by tak člověk musel propadnout zasmušilosti! Dokonce i láska k životu je ještě možná, - jenomže milujeme jinak. Je to láska k ženě, která v nás vzbouzí pochyby... Okouzlení vším problematickým, radost z X je však u takových duchovnějších, zduchovnělých lidí příliš velká, než aby se jako jasná záře nepřelévala stále znovu přes veškerou nouzi této problematičnosti, přes veškerá nebezpečí nejistoty, ba i přes žárlivost milujícího. Známe nové štěstí...

 

4

    A nakonec, aby nezůstala nevyřčena věc nejpodstatnější: z takových propastí, z tak těžké choroby a také z choroby těžkého podezření, se člověk vrací znovuzrozen, s novou kůží, choulostivější, zlomyslnější, s vkusem vnímavějším pro radost, jazykem citlivějším na všechny dobré věci, s veselejšími smysly, s druhou, nebezpečnější nevinností v radosti, zároveň dětinštější i stokrát rafinovanější, než byl kdy předtím. A jak je mu potom protivný požitek, hrubý, tupý, hnědý požitek, jemuž rozumějí požitkáři, naši "vzdělanci", naši boháči a vladaři! Jak zlobně teď nasloucháme velkému jarmarečnímu rámusu, za něhož se dnes "vzdělaný" a velkoměstský člověk nechává uměním, knihou a hudbou násilím přinutit k "spirituálním požitkům" za přispění spirituosních nápojů! Jakou bolest teď působí našemu sluchu divadelní křik vášně, jak se našemu vkusu odcizilo celé to romantické pozdvižení a zmatení smyslů, jež miluje vzdělaná chátra, i její aspirace na vznešenost, povznesenost, přemrštěnost! Nikoli, jestliže my uzdravující vůbec ještě potřebujeme umění, pak je to jiné umění - posměšné, lehké, prchavé, božsky bezstarostné, božsky umělé umění, které jako jasný plamen vyšlehuje k bezmračnému nebi! A především: umění pro umělce, jen pro umělce! Chápeme už nyní lépe, čeho je k tomu třeba nejdříve - veselí, každého veselí, přátelé! i umělcům -: chtěl bych to dokázat. Víme teď leccos příliš dobře, my vědoucí: ach, jak se nyní učíme dobře zapomínat, dobře nevědět, jako umělci! A pokud jde o naši budoucnost: stěží nás někdo ještě nalezne na stezkách oněch egyptských mladíků, kteří za nocí ohrožují chrámy, objímají podstavce soch a naprosto všechno, co je z dobrých důvodů zakryto, chtějí svléct, odkrýt, postavit do jasného světla. Ne, tento špatný vkus, tato vůle k pravdě, k "pravdě za každou cenu", toto mladické šílení z lásky k pravdě - to vše se nám zošklivilo: jsme na to příliš zkušení, příliš vážní, příliš veselí, příliš poučení, příliš hlubocí... Nevěříme už, že pravda zůstane nadále pravdou, když odstraníme její závoj; žili jsme dlouho na to, abychom tomu věřili. Dnes pokládáme za věc slušnosti, že člověk nechce vidět vše nahé, nemusí při všem být, nechce všemu rozumět a vše "vědět". "Je pravda, že je pán bůh přítomen všude?" ptalo se malé děvčátko matky: "ale to mi připadá neslušné" - pokyn filosofům! Měli bychom mít větší úctu ke studu, s nímž se příroda skryla za hádanky a pestré nejistoty. Možná je pravda ženou, která má důvod neukazovat své důvody? Možná zní její jméno v řečtině Baubó?... Ach, ti Řekové! Ti uměli žít: k tomu je třeba zůstat statečně stát u povrchu, záhybu, pleti, zbožňovat zdání, věřit ve formy, tóny, slova, v celý Olymp zdání! Tito Řekové byli povrchní - z hloubky! A nevracíme se snad právě k tomu, my odvážlivci ducha, kteří jsme zlezli nejvyšší a nejnebezpečnější vrchol současné myšlenky a odtud se rozhlédli, odtud jsme se dívali dolů? Nejsme právě v tom - Řeky? Zbožňovatelé forem, tónů, slov? Právě proto - umělci?

 

Ruta u Janova

na podzim roku 1886

 

"ŽERT, LEST A POMSTA."

Rýmovaná předehra

 

23.

Interpretace.
Když vykládám se, vkládám sebe zpět:
sám sobě nemohu být interpret.
Kdo ale stoupá po své cestě vlastní,
obraz můj svým ostrým světlem zjasní.

 

 

KNIHA PRVNÍ

 

1

    I ten nejškodlivější člověk může být vždy ještě nejprospěšnější, totiž vzhledem k zachování druhu; neboť udržuje sám v sobě či - díky svému působení - v druhých ty pudy, bez nichž by lidstvo dávno ochablo nebo shnilo.

 

Všechny etiky byly dosud natolik pošetilé a nepřirozené, že by každá z nich přivedla lidstvo do záhuby, kdyby je doopravdy ovládla.

 

2

    Intelektuální svědomí. - Stále znovu činím tutéž zkušenost a stejně stále se jí vzpírám, nechci uvěřit, přestože si na to lze takřka sáhnout: naprosté většině lidí chybí intelektuální svědomí; ba často jako by se mi zdálo, že s požadavkem takového svědomí je člověk i v nejlidnatějších městech osamělý jak na poušti. Každý se na tebe podívá cizíma očima a dál užívá svých vah, nazývaje jedno dobrým, druhé zlým; nikdo se nezačervená, dáš-li mu znát, že jeho závaží nemají správnou váhu, - a nikoho to ani nepobouří: možná se tvým pochybám vysmějí. Chci tím říci: naprostá většina lidí nepokládá za opovrženíhodné věřit tomu či onomu a také podle toho žít, aniž si předtím uvědomili poslední a nejjistější důvody pro a proti a aniž se aspoň dodatečně snažili takové důvody najít, - a dokonce i nejnadanější mužové a nejušlechtilejší ženy patří k této "naprosté většině". Nač je mi však dobrosrdečnost, takt a génius, když člověk s těmito ctnostmi strpí u sebe mdlý cit ve věření a posuzování, když mu touha po jistotě není nejniternější tužbou a nejhlubší potřebou, - tím, co odlišuje vyšší lidi od nižších! U některých zbožných lidí jsem narazil na nenávist k rozumu a byl jsem jim za to vděčný: tak se alespoň prozradilo špatné intelektuální svědomí! Avšak stát uprostřed této rerum concordia discors a celé té zázračné nejistoty a mnohoznačnosti bytí a netázat se, netřást se žádostí a rozkoší tázání, nezmoci se vůči tomu, kdo se táže, dokonce ani na nenávist, snad nanejvýš na trochu posměchu - to pociťuji jako opovrženíhodné, a právě tento pocit hledám u každého ze všeho nejdřív: jakási pošetilost mi stále znovu namlouvá, že každý člověk tento pocit musí mít, jakožto člověk. Toť můj způsob nespravedlivosti.

 

3

    Nízká povaha se vyznačuje tím, že má neochvějně na zřeteli svůj prospěch a že je v ní toto účelové a prospěchářské myšlení dokonce silnější než nejsilnější pudy: nenechat se takovými pudy svést k neúčelnému jednání - toť její moudrost a její sebevědomí.

 

Jen velmi zřídka si vyšší povaha uchová tolik rozumu, aby všední lidi jako všední chápala a také s nimi tak jednala.

 

4

    Dobří lidé jsou v každé době ti, kdo zaorávají staré myšlenky do hloubky a získávají z nich plody, oráči ducha. Ale každá půda se nakonec vyčerpá a vždy znovu musí přijít rádlo zla.

 

6

    Ztráta důstojnosti. - Přemýšlení ztratilo veškerou důstojnost formy, lidé se posmívají obřadnosti a slavnostním gestům přemýšlejícího a nesnesli by už moudrého muže starého stylu. Myslíme příliš rychle, cestou, za chůze, vprostřed všemožných činností, dokonce i když myslíme na věci nejvážnější; obejdeme se bez velkých příprav, ba i bez ticha: - jako kdybychom v hlavě nosili neustále běžící stroj, který pracuje i za nejnepříznivějších podmínek. Dříve bylo na každém vidět, že chce zrovna přemýšlet - bylo to zřejmě něco výjimečného! -, že se chce teď stát moudřejším a chystá se k myšlence: člověk nasadil výraz jako k modlitbě a zastavil se; ano, stál dokonce bez pohnutí celé hodiny na ulici, když myšlenka "přišla" - na jedné či na obou nohou. Tak to bylo "věci přiměřené a důstojné"!

 

11

    Vědomí. - Schopnost vědomí je posledním a nejpozdějším vývojovým článkem organické říše, a tudíž také tím, co je v ní nejméně hotové a nejslabší. Z vědomí pramení nespočetné chyby, které způsobují, že zvíře, člověk hyne dříve, než by bylo nutné, "mimo osud", jak praví Homér. Kdyby nebyl záchovný svazek instinktů tak nesmírně mocný, kdyby nesloužil celku jako regulátor - pak by muselo zvrácené souzení a fantazírování s otevřenýma očima, povrchnost a lehkověrnost, zkrátka právě vědomí přivést lidstvo do záhuby: či spíše - bez onoho svazku by už lidstva dávno nebylo! Dokud není určitá funkce dotvořená a zralá, představuje pro organismus nebezpečí: je jen dobré, je- -li tak dlouho pořádně tyranizována!

 

Jelikož se lidé domnívali, že vědomí už mají, nesnažili se příliš, aby ho dosáhli - a ani dnes tomu ještě není jinak! Stále ještě to je úplně nový a lidskému oku právě až nyní se vynořující, zatím stěží rozeznatelný úkol - přivtělit si vědění a učinit je instinktivním; úkol, který vidí jen ti, kdo pochopili, že doposud jsme si přivtělili jen své omyly a že veškeré naše vědomí se vztahuje k omylům!

 

12

    O cíli vědy. - Jakže? Posledním cílem vědy má být, aby člověku připravila co možná nejvíce libosti a co možná nejméně nelibosti? Co kdyby však libost a nelibost spolu byly svázány tak, že ten, kdo chce mít co nejvíce jedné, musí mít také co nejvíce té druhé, - a kdo chce poznat "nebeský jásot", musí být připraven i na "sklíčenost k smrti"? A tak tomu zřejmě je!

 

13

    Dobrodiním a přízní uplatňujeme svou moc vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí (to jest, jsou zvyklí myslet na nás jako na svou příčinu); chceme rozšiřovat jejich moc, protože tak rozšiřujeme svou vlastní, anebo jim chceme ukázat, jak je výhodné být v naší moci - tak budou se svou situací spokojenější a proti nepřátelům naší moci nepřátelštější a bojovnější.

 

Cítí-li zde někdo "jsem majitelem pravdy" - kolika majetku se nevzdá, aby zachránil tento pocit! Co všechno nehodí přes palubu, aby se udržel "nahoře", - to jest nad druhými, jimž se "pravdy" nedostává!

 

21

    Hlasatelům nezištnosti. - Ctnosti člověka nazýváme dobrými nikoli vzhledem k účinkům, které mají pro něj samotného, nýbrž vzhledem k účinkům, jež od nich očekáváme pro sebe a pro společnost: - lidé byli odedávna při chválení ctností velice málo "nezištní", velice málo "nesobečtí"!

 

    Výchova postupuje vesměs takto: snaží se jednotlivce přimět řadou svodů a výhod k takovému způsobu myšlení a jednání, který - jakmile se stane zvykem, pudem a vášní - vládne v jednotlivci a nad ním proti jeho nejvlastnějšímu prospěchu, ale "ke všeobecnému blahu". Jak často jsem svědkem toho, že zaslepená píle dopomáhá sice k bohatství a cti, ale zároveň zbavuje orgány jemnosti, díky níž lze vůbec mít z bohatství a cti požitek, a také toho, že onen hlavní prostředek proti nudě a vášním současně otupuje smysly a činí ducha necitlivým vůči novým vznětům. (Nejpilnější ze všech věků - ten náš - nedokáže z množství své píle a svých peněz udělat nic než zase jenom nové peníze a novou píli: vydávat vyžaduje totiž víc génia než získávat! - Nuže, budeme mít své "vnuky"!) Má-li výchova úspěch, pak je každá jednotlivcova ctnost veřejným prospěchem a soukromou nevýhodou, poškozením vzhledem k nejvyššímu soukromému cíli, - pravděpodobně jedním z druhů duchovně-smyslového zakrnění, nebo dokonce předčasným zánikem: přezkoumejme postupně z tohoto hlediska ctnost poslušnosti, cudnosti, zbožné úcty, spravedlivosti. Chvála nezištného, obětavého, ctnostného - tedy toho, kdo nevynakládá svou sílu a svůj rozum cele na své zachování, rozvíjení, povznesení, posílení a rozšíření moci, nýbrž žije ve vztahu k sobě skromně a bezmyšlenkovitě, ba možná i lhostejně či ironicky, - tato chvála rozhodně nevytryskla z ducha nezištnosti! Náš "bližní" chválí nezištnost, protože skrze ni získává výhody! Kdyby náš bližní sám uvažoval "nezištně", pak by ono vydávání síly, ono poškozování ve svůj prospěch odmítl, působil by proti vzniku takových sklonů, a především by svou nezištnost projevil právě tím, že by je nenazýval dobrými! - Zde je naznačen základní rozpor morálky, které se právě nyní dostává velkého uznání: motivy této morálky jsou v rozporu s jejím principem! To, čím se chce tato morálka dokázat, sama vyvrací svým morálním kritériem!

 

23

    Známky úpadku. - Všimněme si některých známek těch stavů společnosti, jež jsou čas od času nezbytné a bývají označovány slovem "úpadek". Začne-li někde společnost upadat, převládne pestrá paleta pověr a dosavadní všeobecná víra národa ztratí barvu i moc: pověra je totiž postoj svobodného ducha druhého řádu - kdo se jí oddá, volí jisté, jemu samému vyhovující formy a formule a přiznává si právo volby. Pověrčivý je ve srovnání se zbožným vždy mnohem více "osobou" a pověrčivá společnost bude taková, v níž už nalezneme mnoho individuí a také potěšení z individuality. Z tohoto hlediska se pověra jeví vůči víře vždy jako pokrok a jako znamení toho, že se intelekt stává nezávislejším a domáhá se svého práva. Na úpadek pak naříkají vyznavači starého náboženství a staré zbožnosti, - oni také doposud určovali jazykový úzus a dokonce i u těch nejsvobodnějších duchů pověru zle pomluvili. Musíme pochopit, že pověra je symptomem osvícenosti. - Za druhé je společnost, v níž se rozmáhá úpadek, obviňována z ochablosti: a vskutku, válka a potěšení z války v ní pozbývá na ceně, zatímco životní pohodlí je vyhledáváno stejně náruživě jako kdysi válečnické a gymnastické pocty. Ale obvykle přehlížíme, že ona stará energie a vášeň lidu, která nalézala tak skvělý projev ve válce a bojových hrách, se dnes proměnila v nespočetné soukromé vášně a stala se jen méně zjevnou; ano, možná je za stavů "úpadku" moc a síla právě spotřebovávané energie lidu větší než kdy jindy a individuum ji vydává tak marnotratně, jak dříve nemohlo, - nebylo na to tehdy ještě dosti bohaté! A tak jsou to právě časy "ochablosti", kdy tragédie kráčí domy a uličkami, kdy se rodí velká láska a velká nenávist a plamen poznání oslnivě vyšlehuje k nebesům. - Za třetí se o takových časech úpadku říkává, jakoby na odškodněnou za obvinění z pověry a ochablosti, že jsou mírnější a že teď ve srovnání se starším a silnějším obdobím víry výrazně ubývá krutosti. Ale ani s touto chválou nemohu souhlasit, stejně jako s oněmi výtkami: připouštím jen tolik, že se krutost dnes zjemňuje a že její starší formy už neodpovídají vkusu; ale zraňování a mučení slovem i pohledem dosahuje v čase úpadku nejvyšší dokonalosti, - teprve teď vzniká zlovůle a potěšení ze zla. Lidé úpadku jsou vtipní a pomlouvační; vědí, že jsou i jiné druhy vraždy než dýkou a přepadením, - vědí také, že se věří všemu, co bylo pochváleno. - Za čtvrté: když "upadají mravy", vynořují se nejprve ty bytosti, které nazýváme tyrany: jsou to předchůdci a jakoby první raná individua. Ještě krátká chvíle: a tento plod plodů visí zralý a žlutý na stromě společenství, - a jen kvůli těmto plodům vyrostl tento strom! Jakmile úpadek dosáhne svého vrcholu a zápas všech druhů tyranů rovněž, objeví se vždy césar, tyran závěrečný, který ukončí znavené zápolení o samovládu, nechávaje únavu pracovat pro sebe. Za jeho doby je obvykle individuum nejzralejší, a "kultura" tudíž nejvyšší a nejplodnější, ale nikoli kvůli němu a díky němu: ačkoli vrcholní představitelé kultury svému césarovi s oblibou pochlebují tím, že se vydávají za jeho dílo. Pravda však je, že potřebují klid zvenčí, poněvadž mají vlastní neklid a práci v sobě. V těchto dobách kvete také úplatnost a zrádnost: neboť láska k právě objevenému ego je teď daleko mocnější než láska ke staré, opotřebované, mluvením rozmělněné "vlasti".

 

Tyran nebo césar chápe právo individua i s jeho výstřelky a má zájem přimlouvat se za smělejší soukromou morálku a sám jí vycházet vstříc.

 

27

    Odříkavý. - Co dělá odříkavý člověk? Usiluje o vyšší svět, chce dolétnout dále a výše než všichni lidé přitakaví, - odhazuje mnoho vě, jež by ztížily jeho let, a je mezi tím leccos, co pro něj není bezcenné, co mu není nemilé: obětuje to své touze po výšinách. A právě toto obětování a odhazování je jediné, co je na něm vidět: podle toho byl nazván odříkavým, a jako takový stojí před námi, zahalen ve svou kápi, jako duše žíněné košile. S tímto dojmem, jímž na nás působí, je však velmi spokojen: chce před námi totiž skrýt svou žádost, svou pýchu, svůj úmysl vyletět nad nás. - Ano! Je chytřejší, než jsme mysleli, a tak zdvořilý vůči nám - tenhle přitakávač! Neboť je jím stejně jako my, i ve svém odříkání.

 

30

    Komedianství slavných. - Slavní mužové, kteří svou slávu potřebují, jako například všichni politikové, si už své spojence a přátele nikdy nevybírají bez postranních myšlenek: od jednoho chtějí kousek lesku a odlesku jeho ctnosti, od druhého zastrašující působení jistých pochybných vlastností, jimiž je každému znám, dalšímu ukradnou pověst jeho zahalečství, jeho vylehávání na slunci, protože jejich vlastním účelům vyhovuje, aby občas platili za nepozorné a líné: - tím se zakryje, že sedí na číhané.

 

34

    Historia abscondita. - Každý velký člověk má sílu, která působí i zpět: celá historie je kvůli němu opět kladena na váhy a tisícero tajemství minulosti vylézá ze svých skrýší - hřát se v jeho slunci. Vůbec se nedá dohlédnout, co všechno ještě bude jednou historií. Možná je minulost stále ještě v podstatě neobjevena! Je zapotřebí ještě tolika zpětně působících sil!

 

39

    Změněný vkus. - Změna všeobecného vkusu je důležitější než změna názorů; názory se vším dokazováním, vyvracením a celou intelektuální maškarádou jsou jen symptomy změněného vkusu a rozhodně nejsou tím, zač jsou ještě tak často považovány, jeho příčinami.

 

40

    O nedostatku vznešené formy. - Vojáci a vojevůdci se k sobě stále ještě chovají mnohem lépe než dělníci a zaměstnavatelé. Přinejmenším prozatím jakákoli vojensky založená kultura výrazně převyšuje celou takzvanou kulturu industriální: ta je ve své nynější podobě vůbec nejnižší formou bytí, jaká doposud existovala. Zde působí prostě zákon nouze: člověk chce žít a musí se prodávat, ale pohrdá tím, kdo této nouze využívá a dělníka si kupuje. Je zvláštní, že podřídit se mocným, strach nahánějícím, ano strašlivým osobám, tyranům a vojevůdcům není zdaleka tak trapné jako podřizovat se neznámým a nezajímavým osobám, jakými jsou všechny veličiny průmyslu: v zaměstnavateli vidí dělník obvykle jen lstivého, vysávajícího, s veškerou nouzí spekulujícího lidského psa, jehož jméno, podoba, mravy a pověst mu jsou naprosto lhostejné. Fabrikantům a obchodním velkopodnikatelům zřejmě doposud příliš chyběly všechny formy a znaky vyšší rasy, jimiž se osoby teprve stávají zajímavými; kdyby se v jejich pohledu a gestu zračila vznešenost rodové šlechty, nevznikl by možná masový socialismus. Neboť masy jsou v podstatě svolné k otroctví všeho druhu, za předpokladu, že vyšší člověk nad nimi se jako vyšší, jako k rozkazování zrozený neustále legitimuje - vznešenou formou! I ten nejprostší muž cítí, že vznešenost nelze improvizovat a že v ní má ctít plod dlouhých časů, - avšak nepřítomnost vyšší formy a pověstná vulgárnost fabrikantů s rudýma, tučnýma rukama jej přivádějí na myšlenku, že zde jednoho nad druhého pozvedla jen náhoda a štěstí: nuže dobrá, uzavírá pro sebe, zkusme také my jednou náhodu a štěstí! Hoďme jednou kostky! - a socialismus začíná.

 

48

    Co se však týče nouze duševní, u každého člověka nyní zkoumám, zda ji zná ze zkušenosti nebo z popisu; zda přece jen ještě nepovažuje za nutné tuto znalost předstírat, snad jako známku lepšího vzdělání, nebo zda na velké duševní bolesti v hloubi své duše vůbec nevěří a při zmínce o nich se mu vede podobně jako při řeči o velkém tělesném utrpení: vybaví se mu při ní jeho bolesti zubů nebo žaludku. Zdá se mi, že právě tak tomu dnes u většiny lidí vskutku jest. Obecný nezvyk na bolest obojí podoby a vzácnost pohledu na trpícího má však jeden důležitý důsledek: člověk dnes bolest nenávidí mnohem víc než dřívější lidé a mnohem hůř než kdy jindy ji pomlouvá, ano, existence bolesti už v podobě myšlenky je pro něho stěží snesitelná a předkládá ji celku bytí jako věc svědomí a výčitku. Vynoří-li se pesimistické filosofie, rozhodně to není příznak velkých a strašlivých stavů nouze; tyto otazníky nad hodnotou veškerého života vznikají v dobách, kdy velmi zjemnělé a usnadněné bytí pokládá už i nevyhnutelné komáří štípance na duši a na těle za příliš krvavé a zhoubné a z nedostatku skutečných zkušeností s bolestí by rádo, kdyby už mučivé obecné představy platily za utrpení nejvyššího řádu.

 

50

    Argument osamocení. - Výčitka svědomí je i u nejsvědomitějšího člověka slabá oproti pocitu: "To a ono je proti dobrému mravu tvé společnosti." Chladného pohledu či úšklebku těch, mezi nimiž a pro něž je člověk vychován, se ještě i ten nejsilnější obává. Čeho se tu vlastně obáváme? Osamocení! jakožto argumentu, který přemůže i nejlepší argumenty pro nějakou osobu či věc! - Tak z nás promlouvá instinkt stáda.

 

53

    Kde začíná dobro. - Kde slabý zrak už nedokáže pro přílišnou sublimnost rozeznat zlý pud jako takový, tam člověk klade říši dobra, a pocit, že nyní vstupuje do říše dobra, v něm probouzí zároveň všechny pudy, které byly zlými pudy ohroženy a omezeny, jako je pocit jistoty, pohody, blahovůle. Takže: čím tupější je oko, tím dále sahá dobro! Odtud to věčné veselí prostého lidu a dětí! Odtud zachmuřenost a špatnému svědomí podobný zármutek velkých myslitelů!

 

56

    Žádost po utrpení. - Když pomyslím na žádost po nějaké činnosti, jež neustále lechtá a popichuje miliony mladých Evropanů, kteří nemohou snést celou tu nudu ani samy sebe, pak chápu, že musí být žádostivi utrpení, aby ve svém utrpení nalezli věrohodný důvod k činnosti, k činu. Nouze je nutná! Odtud ten pokřik politiků, odtud to množství nepravdivých, vymyšlených, přehnaných "stavů nouze" všech možných tříd a slepá ochota v ně věřit. Tito mladí lidé vyžadují, aby zvenčí přišlo nebo se ukázalo - nikoli snad štěstí - ale neštěstí; a jejich fantazie se už předem zaměstnává tím, jak z něj uhníst nestvůru, aby mohli posléze s tímto strašidlem bojovat.

 

 

KNIHA DRUHÁ

 

58

    Jen jako tvůrci! - Největší potíže mi vždy působilo a stále ještě mi největší potíže působí toto: nahlédnout, že nepopsatelně více záleží na tom, jak se věci jmenují, než na tom, co jsou. Pověst, jméno a zdání, význam, obvyklá míra a váha nějaké věci - původně z valné části omyl a svévole, navléknutá věci jako košile a zcela cizí její podstatě, ba dokonce i její kůži - to vše této věci díky víře a jejímu předávání z pokolení na pokolení pozvolna přirostlo, vrostlo do ní a stalo se samým jejím tělem: počáteční zdání se nakonec téměř vždy stává podstatou a působí jako podstata! Jen blázen by si myslel, že stačí poukázat na tento původ a mlžný závoj bludu, aby byl zničen svět platící za podstatný, takzvaná "skutečnost"! Jen jako tvůrci můžeme ničit! - Ale nezapomínejme ani na toto: stačí vytvořit nová jména a hodnocení a pravděpodobnosti, abychom nadlouho vytvořili nové "věci".

 

66

    Síla slabých. - Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jí jeho svědomí. Tak se brání proti silným a všemu "pěstnímu právu".

 

68

    Vůle a povolnost. - K moudrému muži přivedli mladíka a pravili: "Pohleď, toť člověk, kterého kazí ženy!" Mudrc potřásl hlavou a usmál se. "Muži to jsou," zvolal, "kdo kazí ženy: a vše, v čem chybují ženy, nechť odpykají a napraví muži, - neboť muž si tvoří obraz ženy a žena se tvoří k tomuto obrazu."

 

76

    Nuže, je vskutku možné říci leccos ve prospěch výjimky, za předpokladu ovšem, že se nikdy nechce stát pravidlem.

 

86

    O divadle. - Tento den mi opět dal silné a vysoké pocity, a kdybych na jeho sklonku mohl mít hudbu a umění, pak dobře vím, kterou hudbu a které umění bych si nepřál, totiž všechno to, co by své posluchače a diváky chtělo opojit a dohnat k okamžiku silného a vypjatého citu, - ony lidi každodenní duše, kteří se večer nepodobají vítězům na triumfálních vozech, nýbrž unaveným mezkům, na nichž život příliš často zkoušel svůj bič. Co by takoví lidé vůbec věděli o "vyšších" náladách, kdyby nebylo opojných prostředků a ideových ran bičem! - a tak mají své podněcovatele nadšení, jako mají svá vína. Ale k čemu je mně jejich nápoj a jejich opojení! Nač potřebuje člověk plný nadšení víno! Spíše pohlíží s jistou ošklivostí na prostředky a prostředníky, kteří mají vyvolat účinek bez dostatečného důvodu, - opičení po mocném vzedmutí duše! - Jakže? Krtek dostane křídla a hrdé iluze, - před spaním, než zaleze do své díry? Je poslán do divadla a před jeho slepé a znavené oči se nasadí tlustá skla? Lidé, jejichž život není "jednáním", nýbrž obchodem, sedí před jevištěm a pozorují cizokrajné bytosti, pro něž život znamená víc než obchod? "Sluší se to," říkáte, "je to zábavné, žádá si toho vzdělání!" - Nuže tedy! Pro mne je to příliš často absence vzdělání: neboť tento pohled je mi příliš často odporný. Kdo má dost tragédie a komedie v sobě, zůstává divadlu asi nejraději vzdálen; anebo se mu, výjimečně, stává celá událost - divadlo a publikum a také básník - tragickou a komickou podívanou samou, takže uváděný kus mu proti tomu znamená jen málo. Je-li někdo cosi jako Faust či Manfred, nezáleží mu na Faustech a Manfredech divadelních! - jistě ho však nutí k zamyšlení, že se vůbec takové postavy uvádějí na scénu. Nejsilnější myšlenky a vášně předváděné těm, kdo nejsou myšlení a vášně schopni - zato však opojení! A k němu užívat takových prostředků! A divadlo a hudba jako kouření hašiše a žvýkání betelu pro Evropany! Kdo nám asi vylíčí celou historii narkotik! - Vždyť je to bezmála historie "vzdělání", takzvaného vyššího vzdělání!

 

97

    O upovídanosti spisovatelů. - Existuje upovídanost hněvu, - častá u Luthera, také u Schopenhauera. Upovídanost z příliš velké zásoby pojmových formulí jako u Kanta. Upovídanost z potěšení nad stále novými obraty pro tutéž věc: najdeme ji u Montaigne. Upovídanost zlomyslných povah: kdo čte spisy dnešní doby, vzpomene si přitom na dva spisovatele. Upovídanost z potěšení působeného dobrými slovy a jazykovými formami: nezřídka se vyskytne v Goethově próze. Upovídanost z vnitřního zalíbení v hluku a zmatku pocitů: například u Carlylea.

 

100

    Učit se vzdávat hold. - I holdování se lidé musí učit, stejně jako pohrdání. Každý, kdo kráčí novými cestami a kdo zavede na nové cesty mnoho jiných, s údivem zjišťuje, jak nešikovně a uboze si tito mnozí počínají při vyjadřování své vděčnosti, ba jak vzácně se vděčnost dokáže vůbec vyjádřit. Jako by se jí vždy, když chce už promluvit, vzpříčilo něco v hrdle, takže si jen odkašle a její hlas v pokašlávání opět zmlkne. Způsob, jakým se myslitel dovídá o účinku svých myšlenek a o jejich převratné a otřásající moci, je bezmála komický; občas to vyhlíží, jako by se ti, na něž jeho myšlenky zapůsobily, cítili v podstatě dotčeni a byli s to svou - jak se obávají - ohroženou samostatnost projevit jen všemožnými nezpůsoby. Je zapotřebí celých pokolení, aby byla vynalezena třeba jen zdvořilá konvence díku: a teprve velmi pozdě nadejde okamžik, kdy dokonce i vděčnost ovládne jakýsi druh ducha a geniality: pak je tu obvykle i ten, kdo tento velký dík přijímá, nejen za to, co dobrého učinil on sám, nýbrž většinou za to, co pozvolna navršili jako poklad toho nejvyššího a nejlepšího jeho předchůdci.

 

107

    Musíme umět stát i nad morálkou: a nejen stát, s úzkostnou strnulostí někoho, kdo se bojí, že každým okamžikem sklouzne a padne, nýbrž také se nad ní vznášet, také si nad ní hrát!

 

 

KNIHA TŘETÍ

 

108

    Nové boje. - Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!

 

110

    Původ poznání. - Intelekt plodil po nesmírně dlouhá období pouze omyly; některé z nich se ukázaly jako užitečné a uchovávající druh: kdo na ně narazil nebo je zdědil, vedl svůj boj o sebe a o potomky s větším štěstím.

 

    Od té doby nebyla mocí už jen víra a přesvědčení, nýbrž také zkouška, negace, nedůvěra, odporování; všechny "zlé" instinkty byly podřízeny poznání, postaveny do jeho služeb a dostalo se jim lesku něčeho povoleného, ctěného, prospěšného a nakonec získaly i pohled a nevinnost dobrého. Poznání se tudíž stalo částí života samého a jakožto život pak mocností, jež neustále roste: až na sebe konečně narazily poznatky a ony prastaré základní omyly, obojí jako život, obojí jako moc, obojí v témže člověku. Myslitel: to je nyní bytost, v níž pud k pravdě a ony život uchovávající omyly bojují svůj první boj, poté, co i pud k pravdě dokázal, že je mocí život uchovávající. Vzhledem k důležitosti tohoto boje je vše ostatní lhostejné: zde je postavena poslední otázka po podmínce života a podniknut první pokus odpovědět na tuto otázku experimentem. Nakolik snese pravda, abychom si ji přivtělili? - to je ta otázka, to je ten experiment.

 

111

    O sobě vzato je už každý vysoký stupeň opatrnosti při usuzování, každý skeptický sklon velkým nebezpečím pro život. Nezachovaly by se žádné živé bytosti, kdyby nebyl mimořádně silně vypěstován sklon opačný - raději přitakat než se zdržet soudu, raději se mýlit a básnit než vyčkávat, raději souhlasit než popírat, raději soudit než být spravedlivý.

 

116

    Stádní instinkt. - Kdekoli se setkáme s morálkou, nacházíme hodnocení a odstupňování lidských pudů a činů. Tato hodnocení a odstupňování vyjadřují vždy potřeby obce a stáda: to, co jim vyhovuje na prvním místě - a na druhém a na třetím -, to je také nejvyšším měřítkem hodnoty u všech jednotlivců.

 

Morálnost je stádní instinkt v jednotlivci.

 

125

    Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, - kdo z nás tuto krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu, - a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!" - Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla. "Přicházím příliš brzy," řekl potom, "ještě nenastal můj čas. Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla až k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí, - a přece je to jejich čin!" - Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: "Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?" -

 

128

    Hodnota modlitby. - Modlitba byla vynalezena pro lidi, které vlastně nikdy nenapadají žádné myšlenky a kteří neznají povznesení duše nebo si jej nevšimnou: co si mají počít na svatých místech a ve všech těch důležitých situacích života, které vyžadují klid a určitou důstojnost? Aby alespoň nerušili, doporučila jim moudrost všech zakladatelů náboženství, malých i velkých, formuli modlitby, jako dlouhou mechanickou práci rtů, spojenou s namáháním paměti a přesně určenou polohou rukou a nohou a očí! Mohou potom podobně jako Tibeťané nesčetněkrát přežvykovat své "om mane padme hum", nebo jako ve Varanasi odpočítávat na prstech jméno Boží Ram-Ram-Ram (a tak dále s grácií či bez ní): nebo uctívat Višnu jeho tisíci jmény, Alláha devětadevadesáti: nebo mohou používat modlicí mlýnky či růžence, - hlavní je, že je tato práce na nějakou chvíli zklidní a je na ně snesitelný pohled: jejich druh modlitby byl vynalezen kvůli těm zbožným, kteří znají myšlenky a povznesení sami od sebe. A dokonce i ti mají své hodiny únavy, kdy jim řada důstojných slov a zvuků a zbožná mechanika dělá dobře. Ale dejme tomu, že tito nepočetní lidé - v každém náboženství je religiózní člověk výjimkou - si umějí poradit: oni chudí duchem si poradit neumějí a zakázat jim modlitební klapot by znamenalo vzít jim jejich náboženství: jak to stále více vychází najevo v protestantismu. Náboženství totiž od těchto lidí nechce nic víc, než aby se zklidnili, očima, rukama, nohama a orgány všeho druhu: tím na chvíli zkrásní a více se podobají - člověku!

 

138

    Kristův omyl. - Zakladatel křesťanství se domníval, že ničím lidé netrpí tolik, jako svými hříchy: - to byl jeho omyl, omyl toho, kdo se cítil bez hříchu, komu se tu nedostávalo zkušenosti! Tak se jeho duše naplnila oním zázračným fantastickým slitováním, jež se vztahovalo k nouzi, která dokonce i u jeho národa, vynálezce hříchu, byla jen málokdy vskutku velkou nouzí! - Ale křesťané dokázali svého mistra dodatečně ospravedlnit a posvětili jeho omyl na "pravdu".

 

147

    Otázka a odpověď. - Co teď přejímají domorodé kmeny od Evropanů nejdříve? Kořalku a křesťanství, evropská narkotika. - A na co nejrychleji hynou? - Na evropská narkotika.

 

156

    Nejvlivnější. - Když se jeden člověk postaví na odpor celé své době, zadrží ji u brány a volá ji k odpovědnosti, to musí mít vliv! Zda tomu chce, je lhostejné; podstatné je, že to dokáže.

 

161

    Milovníkům času. - Zběhlý kazatel a propuštěný trestanec neustále dělají obličeje: co chtějí, je obličej bez minulosti. - Spatřili jste však už lidi, kteří vědí, že se v jejich obličeji zračí budoucnost, a kteří jsou k vám, vy milovníci "času", tak zdvořilí, že dělají obličej bez budoucnosti? -

 

166

    Neustále ve své společnosti. - Vše, co je mého druhu, v přírodě i dějinách, ke mně hovoří, pohání mě kupředu, utěšuje -: to druhé neslyším, nebo ihned zapomínám. Jsem stále jen ve své společnosti.

 

172

    Kdo kazí chuť. - A.: "Kazíš prý vkus a chuť - všude to říkají!" B.: "Ovšem! Každému znechutím jeho stranu: - a to mi žádná strana neodpustí."

 

173

    Hluboký být a hluboký se zdát. - Kdo ví, že je hluboký, usiluje o jasnost; kdo se chce davu zdát hluboký, usiluje o temnost. Neboť dav má za hluboké vše, čeho dna nemůže dohlédnout: je tak bázlivý a tak nerad vstupuje do vody.

 

174

    Stranou. - Parlamentarismus, to znamená veřejné povolení volit mezi pěti základními politickými názory, se vlichocuje onomu množství lidí, kteří se rádi jeví jako samostatní a individuální a rádi by za své názory bojovali. Nakonec je však lhostejné, zda je stádu nařízen jeden názor, nebo zda je jich povoleno pět. - Kdo se od pěti veřejných názorů odchýlí a postaví se stranou, má proti sobě vždycky celé stádo.

 

175

    O výmluvnosti. - Kdo byl dosud nejpřesvědčivěji výmluvný? Bubny: a dokud mají víření bubnů v moci králové, budou stále ještě oni těmi nejlepšími řečníky a podněcovateli národa.

 

183

    Hudba nejlepší budoucnosti. - Prvním hudebníkem by mi byl ten, kdo by znal jen smutek nehlubšího štěstí, a jinak už žádný smutek: takový hudebník dosud nežil.

 

190

    Proti chvalořečníkům. - A.: "Člověka chválí jen jemu rovní!" B.: "Ano! A kdo tě chválí, říká ti: jsi mi roven!"

 

193

    Kantův žert. - Kant chtěl způsobem pro "obyčejného člověka" nanejvýš zarážejícím dokázat, že "obyčejný člověk" má pravdu: - to byl tajný žert této duše. Psal proti učencům ve prospěch lidového předsudku, avšak pro učence, a nikoli pro lid.

 

225

    Přirozenost. - "Zlo vždy vyvolávalo největší efekt! A příroda je zlá! Buďme tedy přirození!" - tak soudí potají velcí lovci efektu, kteří byli až příliš často pokládáni za velké lidi.

 

232

    Sně. - Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. - Musíme se učit také tak bdít: - buď vůbec ne, anebo zajímavě.

 

234

    Útěcha hudebníka. - "Tvůj život nedoléhá lidem do uší: pro ně vedeš němý život, a veškeré odstíny melodie, všechna jemná rozhodnutí ohledně následování či vedení jim zůstávají skryta. Pravda: nepřicházíš širokou ulicí s vojenskou kapelou, - ale proto přece nemají tito dobří lidé ještě právo říkat, že tvé cestě životem schází hudba. Kdo má uši, slyš."

 

235

    Duch a charakter. - Mnozí dosáhnou svého vrcholu v oblasti charakteru, ale jejich duch právě na tuto výšku nestačí - a u mnohých je tomu naopak.

 

236

    Jak pohnout zástupy. - Nemusí být ten, kdo chce pohnout zástupy, hercem sebe sama? Nemusí nejprve sám sebe přeložit do groteskně jasné podoby a celou svou osobu i věc takto hrubě a zjednodušeně přednést?

 

253

    Stále doma. - Jednoho dne dosáhneme svého cíle - a připomínáme potom s hrdostí, jak dlouhé cesty jsme pro to vykonali. Ve skutečnosti jsme si ani nevšimli, že cestujeme. Dospěli jsme však proto tak daleko, jelikož jsme se na každém místě domnívali, že jsme doma.

 

255

    Napodobitelé. - A.: "Jakže? Ty nechceš napodobitele?" B.: "Nechci, aby někdo dělal něco po mně, chci, aby každý dělal něco před sebe: totéž, co dělám ." A.: "Tedy -?"

 

261

    Originalita. - Co je originalita? Vidět něco, co ještě nenese jméno, co nemůže být ještě nazváno, ačkoli to leží všem na očích. Lidé jsou obvykle takoví, že jim teprve jméno učiní věc vůbec viditelnou. - Originální lidé byli většinou také tvůrci jmen.

 

264

    Co konáme. - Co konáme, není nikdy chápáno, nýbrž vždy jen chváleno a haněno.

 

267

    S velkým cílem. - S velkým cílem jsme nadřazeni i spravedlnosti, nejen svým činům a svým soudcům.

 

 

KNIHA ČTVRTÁ

 

276

    K novému roku. - V tento den si každý dovoluje vyslovit své přání a svou nejmilejší myšlenku: také já chci tedy říct, co si dnes od sebe sama přeji a která myšlenka mi tento rok prolétla srdcem první - která myšlenka má být základem, zárukou a sladkostí celého mého dalšího žití! Chci se stále více učit vidět v nutnosti věcí krásu: - tak budu jedním z těch, kdo činí věci krásnými.

 

278

    Působí mi štěstí, když vidím, že se lidé naprosto nechtějí zabývat myšlenkou na smrt! Rád bych napomohl k tomu, aby se pro ně myšlenka na život stala ještě stokrát hodnotnější.

 

280

    Pominul čas, kdy monopol na přemýšlení vlastnila církev, kdy vita contemplativa musela být vždy nejprve vita religiosa: a vše, co církev postavila, vyjadřuje tuto myšlenku. Nevěděl bych, jak by nás její stavby, i kdyby byly zbaveny svého církevního určení, mohly uspokojit; jako domy boží a okázalá dějiště nadsvětského styku hovoří tyto stavby příliš patetickou a zaujatou řečí, než abychom tu my bezbožní mohli myslet své myšlenky. My chceme sami sebe přesadit v kámen a rostlinu, chceme se procházet v sobě, když kráčíme těmito halami a zahradami.

 

283

    Přípravní lidé. - Vítám každý náznak toho, že se počíná mužnější, válečný věk, jenž vrátí důstojnost především statečnosti! Neboť ten má razit cestu věku ještě vyššímu a shromažďovat síly, jichž takový věk bude mít jednou zapotřebí, - věk, který vnese do poznání heroismus a povede války kvůli myšlenkám a jejich důsledkům. K tomu jsou nyní zapotřebí mnozí přípravní, udatní lidé, kteří však nemohou vyrůst z ničeho - a ani z písku a slizu nynější civilizace a velkoměstského vzdělání: lidé, kteří dokážou být spokojení a stálí, mlčky, osaměle, odhodlaně, v neviditelné činnosti: lidé, kteří mají niterný sklon hledat ve všech věcech to, co je v nich třeba překonat: lidé, jimž je stejně vlastní veselí, trpělivost, prostota a pohrdání velkými ješitnostmi, jako velkorysost ve vítězství a shovívavost vůči drobným ješitnostem všech poražených: lidé s pronikavým a svobodným soudem o všech vítězích a o podílu náhody na každém vítězství a na každé slávě: lidé s vlastními slavnostmi, vlastními všedními dny, vlastním obdobím smutku, lidé zvyklí přikazovat a jistí si svými povely a zároveň ochotní poslouchat tam, kde je třeba, v jednom i druhém stejně hrdí, stejně sloužící své věci: ohroženější lidé, plodnější lidé, šťastnější lidé! Neboť, věřte mi! - tajemství, jak sklidit největší plody a největší požitek z bytí, zní: žít nebezpečně! Stavte svá města na Vesuvu! Vysílejte své lodě na neprozkoumaná moře! Veďte válku se sobě rovnými a se sebou samými! Buďte lupiči a dobyvateli, dokud nebudete moci být panovníky a majiteli, vy poznávající! Záhy pomine čas, kdy vám smělo stačit žít skrytě jako plaší jeleni v lesích! Poznání konečně napřáhne ruku po tom, co mu náleží: - bude chtít panovat a vlastnit, a vy s ním!

 

288

    Povznesené nálady. - Zdá se mi, že většina lidí vůbec nevěří v povznesené nálady, nanejvýš jde-li o okamžiky, stěží čtvrthodiny, - vyjma ty nemnohé, kteří delší trvání povzneseného citu znají ze zkušenosti. Avšak být dokonce člověkem jednoho povzneseného citu, ztělesněním jednoho jediného velkého naladění - to bylo dosud jen snem a okouzlující možností: dějiny nám zatím neposkytují žádný spolehlivý příklad. Přesto by dějiny mohly jednou plodit i takové lidi - poté, co se vytvoří a ustálí množství příznivých předpokladů, jež nyní nedokáže svést dohromady ani ta nejšťastnější náhoda. Možná, že pro tyto budoucí duše bude běžným stavem právě to, co se v našich duších vynořovalo dosud jen tu a tam jako výjimka, při níž nás mrazilo: neustálý pohyb mezi výšinami a hlubinami a pocit výše a hloubky, stálé "stoupání jako po schodech" a zároveň "spočívání jako v oblacích".

 

290

    Jednoho je zapotřebí. - "Dát styl" svému charakteru - to je velké a vzácné umění! Věnuje se mu ten, kdo přehlédne všechny síly a slabosti, jimiž se vyznačuje jeho povaha, a zapojí se pak do uměleckého plánu, takže každý element vyhlíží jako plod umění a rozumu, a ještě i nedostatek potěší naše oko.

 

    Neboť je zapotřebí jednoho: aby člověk dosáhl spokojenosti se sebou - ať už tím či oním básnictvím nebo uměním: teprve tehdy je na člověka snesitelný pohled! Kdo se sebou není spokojen, je ustavičně připraven se za to mstít: my druzí se staneme jeho oběťmi, třeba jen tím, že budeme muset neustále snášet ošklivý pohled na něj. Neboť pohled na ošklivost činí člověka špatným a nerudným.

 

295

    Krátkodobé zvyky. - Miluji krátkodobé zvyky a považuji je za nedocenitelné prostředky, jak poznat mnohé věci a stavy, a to až na dno jejich sladkosti a hořkosti.

 

297

    Moci odporovat. - Každý dnes ví, že schopnost snést odpor je známkou vysoké kultury. Někteří dokonce vědí, že vyšší člověk odpor vůči sobě vyžaduje a vyvolává, aby se mu ukázala jeho vlastní, dosud neznámá nespravedlnost. Avšak moci odporovat, získat dobré svědomí při napadání všeho navyklého, tradičního, uctívaného, - to je víc než v obou předchozích případech, to je ono opravdu velké, nové, obdivuhodné v naší kultuře, největší krok osvobozeného ducha: kdo ví toto? -

 

301

    Blud lidí kontemplativních. - Vyšší lidé se od nízkých odlišují tím, že vidí a slyší nevýslovně víc a při vidění a slyšení myslí - a právě tím se liší člověk od zvíř