Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

F. Nietzsche: Mimo dobro a zlo

 

    Předehra k filosofii budoucnosti

výběr z díla

poznámka: většina promluv není uvedena v celém znění, vybral jsem některé části. 
 

PŘEDMLUVA

        Dejme tomu, že pravda je žena - jak? není pak oprávněné podezření, že všichni filosofové, pokud byli dogmatici, špatně rozuměli ženám? že ta strašidelná vážnost, neohrabaná dotěrnost, s níž až dosud pravdu obtěžovali, byly nešikovné a nevhodné k tomu, naklonit si právě ženu? Jisto je, že si ji nenaklonili: a každá dogmatika vyhlíží dnes ponuře a sklesle. Pokud už dávno neklesla! Jsou totiž posměvači, kteří tvrdí, že padla, že veškerá dogmatika je poražena, ba že je v posledním tažení. Vážně - existují dobré důvody k naději, že veškeré dogmatizování ve filosofii, ať se tvářilo jakkoli slavnostně, definitivně a nevývratně, bylo asi jen ušlechtilou dětinskostí a začátečnictvím; a možná nadešel čas, kdy se budeme znovu a znovu přesvědčovat, jak málo už vlastně stačilo jako základní kámen k těm vznešeným a absolutním filosofickým stavbám, které dogmatikové doposud vztyčovali - nějaká lidová pověra z nepamětných časů (např. pověra o duši, která v podobě pověry o subjektu a já dodnes nepřestává působit potíže), možná jakási slovní hříčka, lákavý svod gramatiky nebo opovážlivé zobecnění velmi úzkých, velmi osobních, velmi lidských, příliš lidských skutečností.

 

 

Hlava první:

O PŘEDSUDCÍCH FILOSOFŮ

5
        Co svádí k tomu, aby se člověk na všechny filosofy díval napůl nedůvěřivě, napůl výsměšně, není ani tak skutečnost, že se stále znovu přesvědčujeme, jak jsou naivní - jak často a jak snadno se přehmátnou a zmýlí, zkrátka jejich dětinskost a dětskost -, nýbrž že nejsou dost poctiví: a přitom všichni dělají velký a ctnostný povyk, jakmile se někdo třeba jen z dálky dotkne problému pravdivosti. Tváří se do jednoho, jako by jejich vlastní mínění byla odkryta a dosažena samovolným vývojem chladné, ryzí, božsky neúčastné dialektiky (na rozdíl od mystiků všech úrovní, kteří jsou čestnější a nešikovnější - ti hovoří o "inspiraci"): zatímco v podstatě jen dodatečně hledanými důvody hájí nějakou předem pojatou větu, nápad, "vnuknutí", většinou zabstraktněnou a přecezenou tužbu svého srdce: jsou všichni advokáty, kteří se tak nechtějí nazývat, a většinou dokonce prohnanými přímluvčími svých předsudků, jež křtí na "pravdy" - a jsou velice vzdáleni statečnosti svědomí, jež si toto, právě toto přiznává, velice vzdáleni dobrému vkusu statečnosti, která toto vše také dává najevo, ať už kvůli varování nepřítele či přítele, ať už z nevázanosti a výsměchu sobě samé. Tartufferie starého Kanta, právě tak strnulá jako mravopočestná, s níž nás láká k úskočným dialektickým oklikám, které vedou, správněji: svádějí k jeho "kategorickému imperativu" - tato podívaná v nás vyvolává úsměv, jelikož nám, zhýčkaným, působí nemalé potěšení odhalovat rafinované triky moralistů a kazatelů morálky. Nebo dokonce ony kejkle s matematickou formou, jíž Spinoza jako brněním zakryl a zamaskoval svou filosofii - "lásku ke své moudrosti", abychom to slovo vyložili správně a spravedlivě -, aby už předem odradil útočníka, jenž by se odvážil na tuto nepřemožitelnou pannu a Pallas Athénu pohlédnout: kolik vlastní plachosti a zranitelnosti prozrazuje tato maškaráda nemocného poustevníka!

 

6
        Postupně se mi odhalovalo, čím byla dosud každá velká filosofie: totiž vyznáním svého původce, jakýmsi druhem nechtěných a bezděčných memoárů; a dále, že v každé filosofii to byly morální (či nemorální) záměry, které tvořily ten vlastní klíček, z něhož pokaždé vyrašila celá rostlina. A vskutku - chceme-li pochopit, jak vlastně vznikla nejodtažitější metafyzická tvrzení určitého filosofa, učiníme dobře (a moudře), když se nejprve vždy otážeme: o jakou morálku tu (mu) jde? Nevěřím tedy, že otcem filosofie je nějaký "pud k poznání".

 

7
        Jak zlovolní umějí být filosofové! Neznám nic jedovatějšího než žert, jejž si dovolil Epikuros vůči Platónovi a jeho žákům: nazval je ,dionysiokolakes'. To znamená doslova a v prvním plánu "pochlebníci Dionýsiovi", tedy nástroje tyrana a jeho patolízalové; navíc to však ještě chce říci, že "všechno to jsou herci, není na tom nic pravého" (neboť ,dionysokolax' bylo oblíbené označení herce). A právě toto je zlomyslnost, kterou chtěl Epikuros zasáhnout Platóna: dráždila ho ona velkolepá manýra, ono umění sebestylizace a prezentace, které Platón a jeho žáci tak ovládali - a které Epikuros neovládal! on, starý školomet z ostrova Samos, který seděl skryt ve své athénské zahrádce a sepisoval tři stovky knih, kdo ví? snad ze vzteku a ctižádosti vůči Platónovi? - Sto let bylo zapotřebí, aby Řecko přišlo na to, kdo byl tenhle zahradní bůžek Epikuros. - A přišlo na to? -

 

9
        Chcete žít "podle přírody"? Ach, vy ušlechtilí stoikové, jak šalebná jsou to slova! Představte si bytost, jako je příroda, bez míry rozhazovačnou, bez míry lhostejnou, bez záměrů a ohledů, bez slitování a spravedlivosti, plodnou a pustou a nejistou zároveň, představte si indiferenci samu jako moc - jak byste mohli podle této indiference žít? Žít - není to právě touha být jiný, než je tato příroda? Není život hodnocením, vybíráním, nespravedlností, omezeností, touhou být diferentní? A za předpokladu, že váš imperativ "žít podle přírody" znamená v podstatě "žít podle života" - jak byste mohli jinak? Proč dělat princip z toho, co sami jste a čím být musíte? - Vpravdě se věci mají úplně jinak: zatímco nadšeně předstíráte, že kánon svého zákona čtete z přírody, chcete něco opačného, vy podivní herci a sebeobelhávači! Vaše pýcha chce přírodě, dokonce i přírodě, předepisovat a vnucovat vaši morálku, váš ideál; požadujete, aby byla přírodou "podle stoy", a chtěli byste všechno bytí učinit bytím k vašemu vlastnímu obrazu - jako nesmírné a věčné oslavení a zobecnění stoicismu! Celou svou láskou k pravdě nutíte sami sebe tak dlouho, tak úporně a hypnoticky strnule vidět přírodu falešně, to jest stoicky, až ji už jinak vidět nesvedete - a jakási propastná domýšlivost vám nakonec ještě vnuká naději vpravdě šílenou, že jelikož dokážete tyranizovat samy sebe - stoicismus je tyranství vůči sobě -, je možné tyranizovat i přírodu: což není stoik částí přírody?... Ale to je stará věčná historie: co se tehdy přihodilo stoikům, děje se i dnes, jakmile nějaká filosofie začne věřit v sebe samu. Vždycky tvoří svět ke svému obrazu, nemůže jinak; filosofie je tento tyranský pud sám, nejduchovnější vůle k moci, ke "stvoření světa", ke causa prima. (pozn: první příčině)

 

10
        Zápal a rafinovanost, skoro se mi chce říci: lstivost, s níž se dnes všude v Evropě snaží každý přijít na kloub problému "skutečného a zdánlivého světa", je důvodem k zamyšlení a k zaposlouchání; a kdo za tím vším slyší jen "vůli k pravdě" a nic jiného, jistě se netěší nejbystřejšímu sluchu.

 

        Připadá mi, že bychom měli těmto dnešním skeptickým odpůrcům skutečného a mikroskopikům poznání dát za pravdu: jejich instinkt, který je žene z moderní skutečnosti, je správný - a co je nám po jejich ohlížení a plížení zpět! Podstatné na nich není, že chtějí "zpět", nýbrž že chtějí - pryč. Jen o něco více síly, vzletu, odvahy, umělectví: a chtěli by ven - a ne zpátky!

 

11
        Avšak dosti, nastala dospělost - sen se rozplynul. Přišel čas, kdy si všichni mnuli čela: a mnou si je dodnes. Snili sen: předně a nejvíce - starý Kant. "Díky schopnosti" - řekl, alespoň to tak mínil. Je to však - odpověď? Vysvětlení? Nebo snad spíše zopakování otázky? Jakže uspává opium? "Díky schopnosti". Ale podobné odpovědi patří do komedie a je konečně na čase nahradit kantovskou otázku "jak jsou syntetické soudy a priori možné?" otázkou "proč je víra v takové soudy nutná?"

 

18
        Není vskutku nejmenším kouzlem nějaké teorie, že se dá vyvrátit: právě tím rafinovanější hlavy přitahuje. Zdá se, že stokrát vyvrácená teorie "svobodné vůle" vděčí za své trvání už jen tomuto kouzlu: stále znovu přichází někdo, kdo se cítí dosti silný, aby ji vyvrátil.

 

22
        Budiž mi prominuto, že si jako starý filolog neodpustím tu zlomyslnost a ukážu prstem na špatné interpretační umění: avšak ona "zákonitost přírody", o níž vy fyzikové tak hrdě mluvíte, jako by - - existuje jen díky vašemu výkladu a špatné "filologii" - není to žádný fakt, žádný "text", spíš jen naivně humanitární přizpůsobování a překrucování smyslu, jímž vycházíte přeochotně vstříc demokratickým instinktům moderní duše! "Všude rovnost před zákonem - příroda na tom není jinak ani lépe než my": způsobná postranní myšlenka, v níž je ještě jednou zakuklena luzovitá zavilost vůči všemu, co má výsady a sebevědomí, a rovněž jakýsi druhý a jemnější ateismus. "Ni dieu, ni maître" - tak tomu chcete i vy: a proto "ať žije přírodní zákon!" - že? Ale, jak řečeno, je to interpretace, nikoli text; a mohl by přijít někdo, kdo by, s opačným úmyslem a interpretačním uměním, ze stejné přírody a ze stejných jevů dokázal vyčíst právě tyransky bezohledné a neúprosné prosazování mocenských nároků; - interpret, který by vám tak jasně ukázal bezvýhradnost a bezpodmínečnost ve veškeré "vůli k moci", že by se téměř každé slovo, ba dokonce i slovo "tyranie" jevilo nakonec jako nepoužitelné, nebo jako již oslabující a zmírňující -- příliš lidská -- metafora; a který by přesto došel k tomu, že by o tomto světě tvrdil totéž, co tvrdíte vy, totiž že má "nutný" a "vypočitatelný" průběh, avšak nikoli proto, že v něm vládnou zákony, nýbrž proto, že v něm zákony absolutně chybějí a každá moc v každém okamžiku vyvozuje svou poslední konsekvenci. Dejme tomu, že i toto je jen interpretace - a vy budete jistě dost horliví a namítnete to? -, nuže, tím lépe.

 

 

Hlava druhá:

SVOBODNÝ DUCH

25
        Filosofovo mučednictví, jeho "obětování se pravdě" vynese na světlo, co v něm vězelo z agitátora a z herce.

 

26
        Každý styk je špatný kromě se sobě rovnými.

 

        Cynismus je jediná forma, v níž nízké duše zavadí o to, co je poctivost; a vyšší člověk má při každém hrubším i jemnějším cynismu nastražit uši a pokaždé si blahopřát, že se právě před ním dal bezostyšný šprýmař nebo vědecký satyr do řeči. Existují dokonce případy, kdy se k hnusu přidává okouzlení: tam totiž, kde je s takovým nediskrétním kozlem a opičákem díky rozmaru přírody spojen génius, jako u abbého Galianiho, nejhlubšího, nejpronikavějšího a snad i nejšpinavějšího člověka svého století - byl mnohem hlubší než Voltaire, a tudíž značně mlčenlivější.

 

30
        Jsou knihy, které mají pro duši a zdraví opačnou hodnotu, podle toho, zda k nim sáhne nízká duše, nižší životní síla, nebo duše vyšší a mocnější: v prvním případě to jsou knihy nebezpečné, nahlodávající, rozkladné, ve druhém jsou voláním heroldů, které vyzývá ty nejudatnější k jejich udatnosti. Knihy pro každého jsou vždy knihy páchnoucí: lpí na nich odér malých lidí. Tam, kde lid jí a pije, ba i tam, kde uctívá, to obvykle zapáchá. Neměl by chodit do kostelů, kdo chce dýchat čistý vzduch.

 

39
        Nikdo nebude pokládat nějaké učení za pravdivé jen proto, že činí šťastným či ctnostným: snad s výjimkou roztomilých "idealistů", kteří horují pro dobro, pravdu, krásu a nechávají ve svém rybníku plavat pestrou směsici neohrabaných a dobrosrdečných ideálů. Štěstí a ctnost nejsou žádné argumenty. Rádo se však zapomíná, i mezi rozvážnými duchy, že činit nešťastným a zlým rovněž není protiargument.

 

40
        Takto skrytý člověk, který instinktivně potřebuje mluvu k mlčení a zamlčování a který se s nevyčerpatelnou vynalézavostí vyhýbá sdělování, chce a podporuje, aby srdci a hlavami přátel procházela místo něho jeho maska; a pokud to nechce, pak se mu jednoho dne otevřou oči a on spatří, že se tam jeho maska přesto nalézá - a že je to dobře. Každý hluboký duch potřebuje masku: ba více, kolem každého hlubokého ducha maska ustavičně vyrůstá, díky neustále chybnému, totiž plochému výkladu každého slova, každého kroku, každé známky života, již projevuje.

 

43
        Musíme se zbavit špatného vkusu, jenž nás vede k tomu, že bychom se chtěli shodovat s mnohými. "Dobré" přestává být dobrým, bere-li je do úst soused. A jak by mohlo existovat dokonce "obecné dobro"! To spojení odporuje samo sobě: co může být obecné, je vždy nízké, nemá velkou hodnotu. Nakonec se to musí mít tak, jak se to má a vždy mělo: velké věci tu zůstávají pro velké, propasti pro hluboké, něžnost a chvění pro jemné, zkrátka a dobře, vše vzácné jen pro vzácné.

 

44
        "Svobodný duch". Ve všech zemích Evropy a právě tak v Americe existuje dnes cosi, co toto jméno zneužívá; velmi úzká, zajatá, do řetězů ukutá vrstva duchů, kteří chtějí téměř pravý opak toho, co je obsaženo v našich úmyslech a instinktech - nemluvě o tom, že ve vztahu k oněm přicházejícím novým filosofům musejí být tím spíš přibouchnutými okny a zatarasenými dveřmi. Patří, zkrátka a špatně, k nivelizátorům, tito nesprávně nazývaní "svobodní duchové" - jako výmluvní a psaví otroci demokratického vkusu a jeho "moderních idejí": vesměs lidé bez samoty, bez vlastní samoty, nemotorní dobří chlapíci, jimž nelze upřít ani odvahu, ani úctyhodnou mravnost, jenže jsou právě nesvobodní a k smíchu povrchní, především svým základním sklonem spatřovat ve formách dosavadní staré společnosti příčinu veškeré lidské bídy a nevydařenosti: čímž je pravda šťastně postavena na hlavu! Čeho by všemi silami chtěli dosáhnout, je všeobecné štěstí stáda na zelené pastvině, s jistotou, bezpečím, pohodou, snadným životem pro každého; obě jejich nejobehranější písničky a nauky se nazývají "rovnost práv" a "soucit se vším trpícím" - i utrpení samo berou jako něco, co je třeba odstranit.

 

 

Hlava třetí:

NÁBOŽENSKÁ POVAHA

62
        Vždy se krutě a strašlivě vymstí, když náboženství vládnou nikoli jako výchovný a zušlechťující prostředek rukou filosofa, nýbrž sama za sebe a suverénně, když chtějí sama být posledními účely, a nikoli prostředky vedle druhých prostředků. U lidí, právě tak jako u každého jiného zvířecího druhu, existuje přemíra nevydařených, nemocných, zrůdných, neduživých, nutně trpících; vydařené případy jsou i u člověka vždy výjimkou, ba dokonce s ohledem na to, že člověk je ještě neustáleným zvířetem, výjimkou vzácnou. A ještě hůř: čím vyššího druhu je typus, jejž člověk představuje, tím více ještě stoupá nepravděpodobnost, že by se vydařil: náhoda, zákon nesmyslu v celkovém hospodaření lidstva projevuje své ničivé účinky nejhrozněji na vyšších lidech, jejichž životní podmínky jsou křehké, komplikované a jen těžce vypočitatelné. Jak se tedy chovají obě jmenovaná největší náboženství k této přemíře nevydařených případů? Pokoušejí se uchovat, udržet při životě vše, co se jen nějak udržet dá, dokonce se o ně zásadně zasazují, jakožto náboženství pro trpící, dávají za pravdu všem těm, kdo životem strádají jako nemocí, a chtěla by prosadit, aby každé jiné vnímání života platilo za nepravdivé a bylo nemožné. A byť bychom byli v pokušení této ohleduplné a uchovávající péči, pokud platí a platila vedle všech ostatních i tomu nejvyššímu, dosud téměř vždy i nejvíce trpícímu typu člověka, přisuzovat sebevyšší význam: v celkovém zúčtování patří dosavadní, totiž suverénní náboženství k hlavním příčinám, jež typus "člověk" držely na nižším stupni – uchovávaly příliš mnoho z toho, co mělo zaniknout.

 

        Lidé ne dost silní a tvrdí, aby směli jako umělci tvořit na člověku; lidé ne dost silní a dalekozrací, aby, se vznešeným sebepřekonáním, nechali platit a vládnout zjevný zákon tisícinásobného nezdaření a ztroskotání; lidé ne dost vznešení, aby spatřili bezmezně odlišné postavení, propast v hierarchii mezi člověkem a člověkem: takoví lidé, se svým "rovni před bohem", vládli dosud nad osudem Evropy, až byla konečně vypěstována zmenšená, takřka směšná odrůda, stádní zvíře, cosi dobrosrdečného, neduživého a průměrného, dnešní Evropan...

 

 

Hlava čtvrtá:

VÝROKY A MEZIHRY

95
        Stydět se za svou nemorálnost: to je jeden stupeň na schodišti, na jehož konci se člověk stydí za svou morálnost.

99
        Hovoří zklamaný. - "Čekal jsem ohlas, a slyšel jen chválu -"

108
        Neexistují žádné morální fenomény, nýbrž jen morální výklad fenoménů...

112
        Kdo se cítí předurčen k dívání, a nikoli k víře, tomu jsou všichni věřící příliš hluční a vtíraví: straní se jich.

121
        Je delikátní, že bůh se učil řecky, když se chtěl stát spisovatelem - a také, že se tomu nenaučil lépe.

126
        Národ je oklikou přírody, jak se dostat k šesti sedmi velkým mužům. - Ano: a jak je pak obejít.

129
        Ďábel má tu nejširší vyhlídku na boha, proto se od něho drží tak daleko: ďábel jako nejstarší přítel poznání.

130
        Co v člověku je, začne se prozrazovat, až když slábne jeho talent - když přestane ukazovat, co umí. Talent je také líčidlem; líčidlo je také skrýší.

135
        Farizejství není úpadkem dobrého člověka: řádný kus farizejství je spíše podmínkou veškerého bytí dobrým.

137
        Ve styku s učenci a umělci se člověk snadno přepočítá opačným směrem: za pozoruhodným učencem nezřídka najde průměrného člověka, a za průměrným umělcem často - člověka velmi pozoruhodného.

152
        "Tam, kde stojí strom poznání, je vždy ráj": tak mluví nejstarší i nejmladší hadi.

185
        "Nelíbí se mi." - Proč? - "Nestačím na něj." - Odpověděl už tak někdo?

 

Hlava pátá:

K PŘÍRODOPISU MORÁLKY

186
        Slyšme například, s jakou až úctyhodnou naivitou ještě Schopenhauer prezentuje svou vlastní úlohu, a učiňme si vlastní závěr o vědeckosti "vědy", jejíž poslední mistři mluví ještě jako děti a babky: "Princip," říká (Základní problémy morálky, str. 136), "zásada, s jejímž obsahem všichni etikové vlastně souhlasí; neminem laede, immo omnes, quantum potes, juva (nikomu neubližuj, naopak všem, nakolik můžeš, pomáhej) - to je vlastně věta, o jejíž zdůvodnění usilují všichni moralisté... vlastní fundament etiky, který je už po tisíciletí hledán jako kámen mudrců." - Potíž se zdůvodněním uvedené věty může být ovšem veliká - ani Schopenhauer zde, jak známo, neuspěl; a kdo někdy důkladně pocítil, jak nevkusně falešná a sentimentální je tato věta, ve světě, jehož esencí je vůle k moci, tomu lze připomenout, že Schopenhauer, ač pesimista, vlastně pískal na flétnu.

 

192
        Tím vším chci říci: jsme od základu, odedávna - uvyklí lhaní. Nebo, abych to vyjádřil ctnostněji a pokrytečtěji, zkrátka příjemněji: člověk je mnohem více umělcem, než sám ví.

 

197
        Dravce a dravého člověka (například Cesara Borgiu) vůbec nechápeme a nechápeme ani "přírodu", dokud v základu těchto nejzdravějších ze všech tropických netvorů a rostlin stále ještě hledáme jakousi "chorobnost" nebo dokonce nějaké jim vrozené "peklo", jak dosud činili téměř všichni moralisté. Zdá se, že moralisté nenávidí prales a tropy? A že "tropický člověk" musí být za každou cenu diskreditován, ať už jako choroba a degenerace člověka, ať už jako vlastní peklo a sebemučení? Proč ale? Ve prospěch "mírných pásem"? Ve prospěch mírných lidí? Lidí "morálních"? Průměrných? - Tolik ke kapitole "Morálka jako ustrašenost".

 

198
        Všechny tyto morálky, které se obracejí k jednotlivé osobě, za účelem jejího "štěstí", jak se říká - co je to jiného než návrhy, jak se chovat v poměru ke stupni nebezpečnosti, v níž jednotlivá osoba žije sama se sebou; (…) malé a velké chytrůstky a triky, se zatuchlým pachem starých domácích přípravků a babskou moudrostí; ve své formě všechny barokní a nerozumné - protože se obracejí ke "všem", protože generalizují, kde se generalizovat nesmí. (...) To vše je, posuzováno intelektuálně, pramálo hodnotné a zdaleka nikoli "vědou", natož pak "moudrostí", nýbrž, řečeno znovu a třikrát, chytráctvím, chytráctvím, chytráctvím, smíšeným s hloupostí, hloupostí, hloupostí - ať už je to lhostejnost a sošný chlad, jejž stoikové radili a ordinovali proti žhnoucímu bláznění afektů; nebo též ono Spinozovo zanechání smíchu a pláče, jeho tak naivně propagované zničení afektů jejich analýzou a vivisekcí; nebo ono snížení afektů na neškodný průměr, při němž ještě smějí být ukojeny, morální aristotelismus. (…) I toto ke kapitole "Morálka jako ustrašenost".

 

199
        Podivná omezenost lidského vývoje, jeho váhavost, vleklost, časté zvraty a obraty - to vše souvisí s tím, že stádní instinkt poslušnosti je děděn nejlépe a na úkor umění poroučet. Představíme-li si, jak tento instinkt dosahuje poslední krajnosti, pak nakonec poroučející a nezávislí zcela chybějí; anebo trpí v nitru špatným svědomím a mají potřebu nejprve oklamat sami sebe, aby mohli poroučet: jako by i oni jen poslouchali. Tento stav dnes v Evropě skutečně nastal: nazývám ho morálním pokrytectvím poroučejících. Neumějí se před svým špatným svědomím chránit jinak než tím, že se chovají jako vykonavatelé starších nebo vyšších rozkazů (předků, ústavy, práva, zákonů, či dokonce boha), nebo si sami vypůjčují stádní maximy ze stádního myšlení, například jakožto "první služebníci svého lidu" nebo "nástroje obecného blaha". Na druhé straně se dnes stádní člověk v Evropě tváří, jako by byl jedině povoleným lidským druhem, a velebí jako nejvlastnější lidské ctnosti své vlastnosti, díky nimž je krotký, snesitelný a prospěšný stádu: tedy smysl pro pospolitost, dobromyslnost, ohledy, píli, uměřenost, skromnost, shovívavost, soucit. Avšak pro případy, kdy se domnívá, že se bez vůdců a vůdčích beranů nemůže obejít, činí dnes jeden pokus za druhým, aby součtem chytrých stádních lidí velitele nahradil: tohoto původu jsou například všechny reprezentativní konstituce. Jakým dobrodiním, jakou záchranou před tlakem už už nesnesitelným je navzdory tomu všemu pro tyto stádní Evropany příchod bezpodmínečně poroučejícího, to naposled velkolepě dosvědčil ohlas, jejž měl příchod Napoleonův: historie Napoleonova ohlasu je takřka historií vyššího štěstí, k němuž se celé toto století vzepjalo ve svých nejhodnotnějších lidech a okamžicích.

 

201
        Jakmile nejvyšší a nejsilnější pudy vášnivě vyrazí na povrch a pohánějí jednotlivce daleko nad průměr a rovinu stádního vědomí ven a výš, ničí sebevědomí obce, o ně se láme její víra v sebe, jakoby její páteř: a proto budou právě tyto pudy nejvíce pranýřovány a zatracovány. Již vysoká nezávislá duchovnost, vůle k osamělému postavení, velký rozum jsou vnímány jako nebezpečí; vše, co pozvedá jednotlivce nad stádo a bližnímu působí strach, se od nynějška nazývá zlým; morální pověsti a úcty se dostává slušnému, skromnému, přizpůsobivému, ztotožňujícímu smýšlení, uměřenosti tužeb. Konečně za velmi mírumilovných podmínek stále více chybí příležitost a nutkání vzdělávat svůj cit k přísnosti a tvrdosti; a každá přísnost, dokonce i ve spravedlnosti, počíná teď rušit svědomí; vysoká a příkrá vznešenost a sobězodpovědnost málem uráží a vzbuzuje nedůvěru, úctu získává "beránek", ještě více "ovce".

 

        Kdo zkoumá svědomí dnešního Evropana, vytáhne nejspíš z tisíce morálních záhybů a skrýší pokaždé týž imperativ, imperativ stádní ustrašenosti: "Chceme, aby někdy v budoucnu už člověk nemusel mít vůbec strach!" Někdy v budoucnu - vůle a cesta tam se dnes všude v Evropě nazývají "pokrokem".

 

202
        Morálka je dnes v Evropě morálkou stádního zvířete: tedy, jak my věcem rozumíme, pouze jedním druhem lidské morálky, vedle něhož, před nímž, po němž jsou nebo by měly být možné mnohé jiné, především vyšší morálky. Avšak proti takové "možnosti", proti takovému "měly by" se tato morálka brání ze všech sil; prohlašuje tvrdošíjně a nesmiřitelně: "Já jsem morálka sama, a nic jiného morálkou není!" - ba s pomocí náboženství, jež nadbíhalo a lichotilo nejsublimnějším tužbám stádního zvířete, jsme dospěli až tam, že dokonce i v politických a společenských institucích nacházíme stále viditelnější výraz této morálky: demokratické hnutí přejímá dědictví hnutí křesťanského. Že se však těm méně trpělivým, chorobným a na uvedeném instinktu závislým zdá jeho tempo ještě příliš pomalé a ospalé, to dosvědčuje stále divočejší vytí, stále výhrůžněji vyceněné tlamy anarchistických psů, kteří se teď potulují uličkami evropské kultury: jakoby v protikladu k mírumilovně pracovitým demokratům a revolučním ideologům, ještě více k přihlouplým pseudofilosofům a horlitelům pro bratrství, kteří si říkají socialisté a chtějí "svobodnou společnost", ve skutečnosti však zcela s nimi všemi zajedno v základním a instinktivním nepřátelství vůči každé jiné formě společnosti, než je forma autonomního stáda (dokonce až k odmítání pojmů "pán" a "pacholek" - ni dieu ni maître, tak zní jedna socialistická floskule); zajedno v urputném odporu vůči každému zvláštnímu nároku, každému zvláštnímu právu a každé výsadě (to znamená vposled vůči každému právu: neboť jsou-li si všichni rovni, nepotřebuje už nikdo "práv")

 

203
        My, kteří jsme jiné víry - my, kteří demokratické hnutí považujeme nejen za upadlou formu politické organizace, nýbrž za upadlou, totiž umenšující formu člověka, za zprůměrnění a snížení jeho hodnoty: kam se musíme zaměřit my se svými nadějemi? - K novým filosofům, jiné volby není; k duchům sdostatek silným a původním, aby podnítili protikladná hodnocení a přehodnotili, obrátili "věčné hodnoty"; k lidem vyslaným napřed, k lidem budoucnosti, kteří v přítomnosti zavážou uzel nutnosti, jenž nasměruje vůli několika tisíciletí do nových drah.

 

        Celkový úpadek člověka, až k tomu, co se dnes socialistickým nemehlům a mělkým hlavám jeví jako jejich "člověk budoucnosti" - jako jejich ideál! - , toto upadnutí a zmenšení člověka na dokonalé stádní zvíře (nebo, jak říkají oni, na člověka "svobodné společnosti"), toto zezvířečtění člověka v trpasličího tvora rovných práv a nároků je možné, o tom není pochyb! Kdo tuto možnost jednou domyslel do konce, zná o ošklivost víc než ostatní lidé - a možná i o nový úkol!...

 

 

Hlava šestá:

MY UČENCI

204
        Vyhlášení nezávislosti vědeckého člověka, jeho emancipace od filosofie je jedním ze subtilnějších důsledků demokratického řádu a neřádu: sebeopěvání a sebevelebení učence zažívá dnes všude plný rozkvět a vrchol jara - čímž nechci tvrdit, že by v tomto případě sebechvála voněla příjemně. "Pryč od všech pánů!" - tak tomu i zde chce instinkt luzy; a jakmile se věda nanejvýš zdařile ubránila theologii, jejíž "služkou" byla příliš dlouho, chystá se nyní s naprostou smělostí a nerozumností diktovat zákony filosofii a hrát tentokrát sama "pána" - ba co dím! filosofa. Má paměť - paměť vědeckého člověka, s dovolením! - je přeplněna nadutými naivnostmi, jež jsem z úst mladých přírodovědců a starých lékařů vyslechl o filosofii a filosofech (nemluvě o nejvzdělanějších a nejnamyšlenějších ze všech učenců, o filolozích a pedagozích, kteří jsou takoví z povolání). Jednou to byl specialista a budižkničemu, který se instinktivně brání jakýmkoli syntetickým úkolům a schopnostem; jindy zas pilný pracovník, k němuž dolehl závan otia (pozn: volného času) a vznešené rozmanitosti duševním bohatství filosofově, takže se cítí poškozen a zmenšen. Jindy zase ona barvoslepost člověka prospěchu, který ve filosofii nevidí nic než řadu vyvrácených systémů a marnotratné výdaje, jež nejsou nikomu "ku prospěchu". Někdy se zase rozmohl strach ze zakuklené mystiky a úprav mezí poznání; jindy pohrdání jednotlivými filosofy, jež se bezděky zobecnilo v pohrdání filosofií. Nejčastěji jsem nakonec za nadutým opovrhováním filosofií nalezl u mladých učenců špatný vliv filosofa samého, jemuž sice v celku upřeli poslušnost, aniž se ovšem vymanili ze zajetí jeho odsuzujících soudů o jiných filosofech: výsledkem pak bylo obecné rozladění veškerou filosofií. (Takto se mi jeví například Schopenhauerův vliv na nejnovější Německo: svou neinteligentní záští k Hegelovi dokázal vyrvat celou poslední generaci Němců ze souvislosti s německou kulturou, kterážto kultura, pokud vše dobře uvážíme, byla vrcholem a divinatorickou citlivostí historického smyslu: avšak Schopenhauer sám byl právě v tomto bodě až geniálně chudý, necitlivý, neněmecký.) Viděno v celku, bylo to asi především ono lidské, příliš lidské, zkrátka chudoba novějších filosofů samých, co nejvíce otřáslo úctou k filosofii a otevřelo brány nízkému instinktu luzy. Přiznejme si přece, do jaké míry našemu modernímu světu schází charakter oněch Hérakleitů, Platónů, Empedoklů či jak se všichni tito královští a nádherní poustevníci ducha jmenovali; a jak oprávněně dnes zdatný člověk vědy tváří v tvář takovým představitelům filosofie, jaké móda vynesla nahoru snad pro jejich nafouknutou prázdnotu - v Německu zmiňme například oba berlínské lvy, anarchistu Eugena Dühringa a amalgamistu Eduarda von Hartmann -, také smí cítit, že má lepší charakter a původ. Je to zvláště pohled na ony filosofy míchanic, kteří si říkají "filosofové skutečnosti" nebo "pozitivisté", jenž může zasít do duše mladého, ctižádostivého učence nebezpečnou nedůvěru: vždyť sami jsou to v nejlepším případě učenci a odborníci, je to přímo hmatatelné! - vždyť vesměs jsou to lidé přemožení a přivedení zpět do područí vědy, lidé, kteří po sobě kdysi chtěli víc, aniž na toto "víc" s celou jeho zodpovědností měli právo, a kteří teď, počestně, zlobně, pomstychtivě reprezentují slovem a činem nevíru ve vůdčí úlohu a podstatu filosofie. Koneckonců: jak by tomu vůbec mohlo být jinak! Věda dnes vzkvétá a dobré svědomí se jí zračí ve tváři, zatímco to, kam celá novější filosofie pozvolna klesla, tento zbytek filosofie dneška vzbuzuje jen nedůvěru a rozmrzelost, ne-li výsměch a soucit. Filosofie redukovaná na "teorii poznání", vskutku nic více než nesmělá epochistika a nauka zdrženlivosti: filosofie, která vůbec nepřekročí práh a trapně si odpírá právo ke vstupu - to je filosofie v posledním tažení, konec, agonie, cosi, co vyvolává soucit. Jak by taková filosofie mohla - panovat!

 

205
        Nebezpečí hrozící vývoji filosofa je dnes vpravdě tolikeré, že lze pochybovat, zda tento plod může vůbec ještě dozrát. Rozloha a stavba věže věd vzrostla do nesmírných rozměrů a spolu s tím i pravděpodobnost, že filosof už během učení zemdlí nebo se někde zachytí a nechá "specializovat": takže nedosáhne ani své vlastní výše, totiž přehledu, rozhledu, pohledu dolů. Anebo tam dospěje příliš pozdě, když už je jeho nejlepší doba a síla ta tam; nebo poškozen, zhrublý, znetvořený, takže jeho pohled, jeho celkové hodnocení už mnoho neznamená.

 

206
        Učenec má, jak se dá čekat, i neduhy a nezpůsoby nevznešeného druhu: překypuje malichernou závistí a má rysí zrak pro nízkosti takových povah, jejichž výše nemůže dosáhnout. Je důvěřivý, avšak jen jako někdo, kdo se dokáže uvolnit, ale neumí překypovat; a právě před člověkem bohatě překypujícím stojí o to chladněji a uzavřeněji - jeho oko je pak jako hladké nepřístupné jezero, v němž se nepohne nadšení, nezatrne soucit. To nejhorší a nejnebezpečnější, čeho je učenec schopen, pochází z instinktu průměrnosti jeho druhu: z onoho jesuitismu průměrnosti, který instinktivně pracuje na zničení neobvyklého člověka a zkouší zlomit nebo - ještě raději! - povolit každý napjatý luk. Povolit totiž, s ohledy, útěšnou rukou přirozeně - s vtíravým soucitem povolit: to je vlastní umění jesuitismu, který se vždy uměl prezentovat jako náboženství soucitu.

 

208
        Nebudou zapotřebí jen indické války a zápletky v Asii, aby byla Evropa zbavena svého největšího nebezpečí, nýbrž vnitřní převraty, tříštění říše na malá tělesa a především zavedení parlamentárního nesmyslu, včetně všeobecné povinnosti číst ráno k snídani noviny. Neříkám to jako někdo, kdo by si to přál: mně by vyhovoval spíše pravý opak - mám na mysli takový vzrůst hrozivosti Ruska, že by se Evropa musela odhodlat stát se stejně hrozivou, totiž nabýt vůle, a to prostřednictvím nové, nad Evropou vládnoucí kasty, nabýt dlouhé, strašlivé vlastní vůle, která by si uměla klást cíle na tisíciletí: aby tím konečně skoncovala s rozbředle protahovanou komedií své rozdrobenosti a právě tak se svým dynastickým a demokratickým mnohochtěním. Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu nad Zemí - nutnost velké politiky.

 

211
        Trvám na tom, aby se konečně přestalo se zaměňováním filosofických dělníků a vůbec vědeckých lidí s filosofy - aby se právě zde s přísností dávalo "každému, co jeho jest", těm prvním ne příliš mnoho, druhým pak ne příliš málo. K výchově skutečného filosofa může být nezbytné, aby sám také stanul na všech těchto stupních, na nichž se jeho služebníci, vědečtí dělníci filosofie, zastaví, ba zastavit musejí; on sám musí být možná kritikem a skeptikem a dogmatikem a historikem a nadto básníkem a sběratelem a cestovatelem a luštitelem hádanek a moralistou a jasnovidcem a "svobodným duchem" a téměř vším, aby prošel celým okruhem lidských hodnot a hodnotících citů a mohl z mnoha očí a rozličných svědomí hledět z výše do každé dáli, z hloubi do každé výše, z úzkého zákoutí do každé šíře. Avšak toto vše jsou jen předpoklady jeho úkolu: tento úkol sám chce něco jiného - vyžaduje, aby filosof hodnoty tvořil. Filosofičtí dělníci po ušlechtilém vzoru Kantově a Hegelově mají za úkol určité velké množství hodnocení - to jest bývalých hodnotových určení, ustanovení, která převzala vládu a po nějaký čas jsou nazývána "pravdami" - zajistit a vtěsnat do formulí, ať už v oblasti logiky nebo politiky (morálky) nebo umění. Na těchto badatelích je, aby vše, co se dosud událo a bylo hodnoceno, uspořádali, zpřehlednili, učinili uchopitelným a příručním, aby vše dlouhé, ba "čas" sám, zkrátili a celou minulost přemohli: nesmírná a skvělá úloha, v jejíchž službách může zajisté dojít uspokojení každá subtilní pýcha, každá houževnatá vůle. Vlastní filosofové však rozkazují a jsou zákonodárci; říkají: "Takto to být!", teprve určují člověku jeho Kam? a K čemu? a mají přitom k dispozici přípravnou práci všech filosofických dělníků, všech přemožitelů minulosti - sahají tvůrčí rukou po budoucnosti, a vše, co je a bylo, se jim přitom stává prostředkem, nástrojem, kladivem. Jejich "poznávání" je tvorba, jejich tvorba je zákonodárství, jejich vůle k pravdě je - vůle k moci. - Jsou dnes takoví filosofové? Byli již takoví filosofové? Nemusí takoví filosofové být?...

 

212
        Čím dál víc se mi zdá, že filosof jako nutný člověk zítřka a pozítřka byl a vždy musel být v rozporu se svým dneškem: jeho nepřítelem byl pokaždé ideál dneška.

 

213
        Co je filosof, tomu se dá špatně naučit proto, že se tomu nedá učit: musí se to "vědět", ze zkušenosti - anebo má mít člověk dost hrdosti, aby to nevěděl. Že však dnes každý mluví o věcech, s nimiž nemůže mít žádnou zkušenost, to platí nejvíce a nejhůře o filosofovi a filosofických stavech: jen málokterý je zná, znát smí, a všechna rozšířená mínění o nich jsou falešná.

 

        Existuje nakonec hierarchie duševních stavů, jíž odpovídá hierarchie problémů; a ty nejvyšší problémy bez milosti odvrhnou každého, kdo se jim odváží přiblížit, aniž je výší a mocí své duchovnosti předurčen k jejich řešení.

 

 

Hlava sedmá:

NAŠE CTNOSTI

225
        Blaho, jak vy mu rozumíte - to přece není žádný cíl, to nám připadá jako konec! Stav, který okamžitě učiní člověka směšným a opovrženíhodným, který činí žádoucím jeho zánik! Kázeň utrpení, velkého utrpení - copak nevíte, že jen tato kázeň vedla dosud člověka k jeho výším?

 

        Ale, řečeno ještě jednou, existují vyšší problémy než problémy slasti, strasti a soucitu; a každá filosofie, která se obírá jen jimi, je naivní.

 

228
        Podívejme se například na ty neúnavné, nevyhnutelné anglické utilitaristy, jak nemotorně a úctyhodně přicházejí a odcházejí ve stopách Benthamových (jedno homérské podobenství to říká zřetelněji), stejně jako on sám již kráčel ve stopách úctyhodného Helvétia (ne, to věru nebyl nebezpečný člověk, tenhle Helvétius!). Žádná nová myšlenka, žádný jemnější ohyb a přehyb nějaké staré myšlenky, dokonce ani žádná skutečná historie dříve myšleného: vcelku vzato nemožná literatura, pokud si ji ovšem člověk neopepří trochou zlomyslnosti. Dokonce i do těchto moralistů (jež člověk musí číst s postranními myšlenkami, pokud je už musí číst) se vkradla ona dávná anglická neřest, jež se jmenuje cant (pokrytectví) a je morálním tartuffovstvím, tentokrát skrytým do nové podoby vědeckosti; nechybí ani tajná ochrana před výčitkami svědomí, jimiž bude rasa bývalých puritánů pochopitelně trpět navzdory veškerému vědeckému přístupu k morálce.

 

        Požadavek jedné morálky pro všechny je poškozením právě vyššího člověka, existuje hierarchie mezi člověkem a člověkem, tudíž i mezi morálkou a morálkou.

 

233
        Prozrazuje narušenost instinktů - a navíc i špatný vkus, jestliže se nějaká žena dovolává právě madame Roland nebo madame de Staël nebo monsieur George Sand, jako by tím už bylo něco dokázáno ve prospěch "ženy o sobě". Muži ve jmenovaných vidí tři komické ženy o sobě - nic víc! - a právě ty nejlepší neúmyslné argumenty proti emancipaci a ženské suverenitě.

 

238
        Mýlit se v základním problému "muž a žena", popírat zde nejpropastnější antagonismus a nutnost věčně nepřátelského napětí, snít zde snad o stejných právech, stejné výchově, stejných nárocích a závazcích: toť typický znak mělkého ducha, a myslitel, který se na tomto nebezpečném místě prokázal jako mělký - mělký v instinktu! -, smí být nadále považován už jen za podezřelého, ba více, za prozrazeného, za odhaleného: pravděpodobně bude na všechny základní otázky života, i budoucího života, příliš "krátký" a nedosáhne do žádné hloubky.

 

239
        Jak se postupně žena zmocňuje dalších práv, jak se snaží stát "pánem" a "pokrok" ženy vpisuje na své vlajky a fangličky, dochází s úděsnou zřetelností k pravému opaku: žena mizí. Od Francouzské revoluce se v Evropě vliv ženy zmenšil tou měrou, jakou se zvýšila její práva a nároky; a "emancipace ženy", pokud ji žádají a podporují ženy samy (a nejen mužští hlupáci), se tak stává zvláštním symptomem narůstajícího oslabení a otupení těch nejženštějších instinktů. V tomto hnutí je hlupství, takřka maskulinní hlupství, za něž by se pravá žena - která je vždy chytrou ženou - musela do hloubi stydět.

 

        Pracuje se na odstranění kouzla ženy. Žena se pomalu stává nudnou. Ó Evropo! Evropo!

 

 

Hlava osmá:

NÁRODY A VLASTI

252
        Není to žádná filosofická rasa - tihle Angličané: Bacon znamená útok na filosofického ducha vůbec, Hobbes, Hume a Locke ponížení a snížení hodnoty pojmu "filosof" déle než na století. Proti Humeovi povstal a zvedl se Kant; Locke byl ten, o němž Schelling směl říci: "Je méprise Locke " (pohrdám Lockem); v boji proti anglickomechanistickému zprimitivnění světa byli zajedno Hegel a Schopenhauer (i s Goethem), oba tito nepřátelští bratři-géniové ve filosofii, kteří tíhli k protikladným pólům německého ducha a činili si přitom bezpráví, jak to činí právě jen bratři. - Čeho se v Anglii nedostává a vždy nedostávalo, to věděl až moc dobře onen půlherec a rétor, nevkusný popletenec Carlyle, jenž se snažil skrýt pod vášnivými grimasami to, co o sobě věděl: totiž čeho se nedostávalo Carlyleovi - vlastní moci ducha, vlastní hloubky duchovního pohledu, zkrátka filosofie. - Taková nefilosofická rasa se vyznačuje tím, že se přísně drží křesťanství: potřebuje jeho drezúru ke "zmoralizování" a zlidštění.

 

 

Hlava devátá:

CO JE VZNEŠENÉ?

258
        Společnost nesmí existovat kvůli společnosti, nýbrž jen jako podloží a lešení, na němž je vybraný druh bytostí s to dosáhnout ke své vyšší úloze a vůbec k vyššímu bytí.

 

259
        Zdržovat se vzájemného zraňování, násilí, vykořisťování, klást svou vůli na roveň vůli druhého: to se může v jistém hrubém smyslu stát mezi individui dobrým mravem, jsou-li k tomu dány podmínky (totiž jejich skutečná srovnatelnost ohledně množství sil a míry hodnot a jejich soudržnost uvnitř jednoho tělesa). Pokud by se však měl tento princip rozšířit, a to dokonce snad na základní princip společnosti, pak by se okamžitě ukázal jako to, čím jest: jako vůle k popření života, jako princip rozkladu a úpadku. Zde je třeba myslet důkladně až k základům a ubránit se veškeré přecitlivělé slabosti: život je bytostně přisvojováním, zraňováním, přemáháním cizího a slabšího, potlačováním, tvrdostí, vnucováním vlastních forem, vtělováním a přinejmenším, při nejmírnějším výrazu - vykořisťováním; ale proč bychom měli stále používat právě taková slova, jež byla odedávna ražena s pomlouvačným úmyslem? I takové tělo či těleso, uvnitř něhož, jak jsme výše předpokládali, se jednotlivci k sobě chovají jako rovný k rovnému - a děje se tak v každé zdravé aristokracii -, musí samo, pokud je to tělo živoucí, a nikoli odumírající, konat proti jiným tělesům všechno to, čeho se jednotlivci v něm vůči sobě navzájem zříkají: bude muset být ztělesněnou vůlí k moci, bude růst, rozpřahovat se kolem sebe, přitahovat k sobě, chtít získávat převahu - ne z nějaké morálnosti nebo amorálnosti, nýbrž proto, že žije, a protože život jest právě vůlí k moci. V žádném bodě se však obecné povědomí Evropanů nevzpírá více poučení než zde; všude se teď blouzní, dokonce pod maskou vědy, o budoucích stavech společnosti, které už nebudou mít "vykořisťovatelský charakter": to mým uším zní, jako by někdo sliboval vynalézt život, který by se zdržel všech organických funkcí. "Vykořisťování" nepatří ke společnosti zkažené nebo nedokonalé a primitivní: patří k podstatě všeho živého jako základní organická funkce, je následkem vlastní vůle k moci, která je právě vůlí života. - Pokud je to jako teorie novinka, pak jako realita je to prapůvodní fakt veškerých dějin: alespoň natolik buďme sami k sobě upřímní!

 

260
        Pokud moralizují lidé znásilnění, utlačení, trpící, nesvobodní, nejistí si sebou, znavení: co bude ekvivalentem jejich morálních hodnot? Pravděpodobně přijde ke slovu pesimistická zloba vůči celkové situaci člověka, možná odsouzení člověka spolu s jeho situací. Pohled otroka není nakloněn ctnostem mocných: je v něm skepse a nedůvěra, jemnost nedůvěry vůči všemu "dobrému", co tam je ctěno - chtěl by se přemluvit, že ani tam není štěstí pravé. Naopak se vyzvedají a do plného světla stavějí vlastnosti, které slouží k tomu, aby trpícím usnadňovaly život: zde je ctěn soucit, laskavá pomocná ruka, vřelé srdce, trpělivost, píle, pokora, přívětivost - neboť to jsou zde nejprospěšnější vlastnosti a téměř jediné prostředky, jak vydržet tíži bytí.

 

263
        Velmi mnoho se dosáhne už tím, podaří-li se konečně vypěstovat u velkého množství (lidí plochých a s rychlým střevem všeho druhu) onen pocit, že se nesmějí všeho dotýkat; že jsou svaté prožitky, před nimiž musejí sundat boty a odtáhnout nečistou ruku - to je takřka nejvyšší vystupňování jejich lidskosti. Naopak na takzvaných vzdělancích, ctitelích "moderních idejí", nepůsobí nic tak odpudivě jako jejich nedostatek studu, jejich pohodlná drzost oka a ruky, s níž se do všeho pletou, vše olizují a ohmatávají; a je možné, že se dnes v lidu, v nízkém lidu, zejména mezi sedláky, stále ještě vyskytuje víc relativní vznešenosti vkusu a taktní úcty než u duchovního polosvěta čtenářů novin, u vzdělanců.

 

264
        Pokud víme cosi o rodičích, můžeme usuzovat na dítě: nějaká protivná nezdrženlivost, nějaká křivá závistivost, bezohledná hašteřivost - tyto tři rysy po všechny časy společně vyznačovaly vlastní typus luzy -, něco takového musí na dítě přejít stejně jistě jako zkažená krev; a pomocí toho nejlepšího vychování a vzdělání se docílí právě jen toho, že se takové dědictví zakryje. - A co chce dnes výchova a vzdělání jiného! V našem velmi lidovém, chci říci luzovitém věku, musí být "výchova" a "vzdělání" bytostně uměním skrývat - klamat o původu, o dědictví luzy v těle i duši.

 

280
        "To je zlé! Velmi zlé! Nejde snad - zpátky?" - Ano! Ale nerozumíte mu správně, když pro to bědujete. Jde zpátky jako každý, kdo chce učinit velký skok. -

 

282
        Tomu, kdo má nároky duše vysoké a vybíravé a jen vzácně najde prostřen svůj stůl, připravenu svou potravu, bude hrozit velké nebezpečí za všech časů: dnes však mimořádné. Vržen do hlučného a luzovitého věku, s nímž se mu nechce jíst z jedné mísy, může snadno zahynout hladem a žízní, nebo, pokud si nakonec přece jen "zavdá" - náhlým hnusem. - My všichni jsme už pravděpodobně seděli u stolů, za něž jsme nepatřili; a právě ti nejduchovnější z nás, které je nejtěžší živit, znají onu nebezpečnou dyspepsii, jež vzniká z náhlého prohlédnutí, zklamání ze stravy a ze spolustolovníků - hnus jako desert.

 

293
        Muž, který praví: "To se mi líbí, to přijmu za vlastní a budu to chránit a hájit proti všem"; muž, který umí vést nějakou věc, provést nějaké rozhodnutí, uchovat věrnost nějaké myšlence, udržet si ženu, ztrestat a porazit opovážlivce; muž, který má svůj hněv a svůj meč a k němuž se rádi přidávají a přirozeně patří slabí, trpící, utlačovaní, i zvířata, zkrátka muž, který je od přírody pán - když má takový muž soucit, nuže! tento soucit má cenu! Co však záleží na soucítění těch, kdo trpí! Nebo těch, kdo dokonce soucit káží! Najdeme dnes v Evropě skoro všude chorobnou přecitlivělost a předrážděnost ve vztahu k bolesti, a zrovna tak protivnou nezdrženlivost v nářcích, útlocitnost, která by ze sebe pomocí náboženství a filosofického haraburdí ráda udělala něco vyššího - existuje doslova kult utrpení. Nemužnost toho, co v takových kruzích blouznicvů nazývají "soucitem", je, jak se domnívám, to první, co udeří do očí. - Tento nejnovější druh špatného vkusu je třeba rázně a důkladně mýtit; nakonec si přeji, aby si proti tomu člověk zavěsil na krk a na srdce dobrý amulet "gai saber" - "radostnou vědu", abych se vyjádřil srozumitelně.

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava