Založit webové stránky nebo eShop

F. Nietzsche: Genealogie morálky

 

 

výběr z díla

      

    Kdo by se nechtěl stokrát raději bát, může-li zároveň obdivovat, než aby se nebál, avšak nemohl se už zbavit odpudivého pohledu na nevydařeného, zmenšeného, zakrnělého, otráveného tvora? A není právě to naším údělem? Co dnes vyvolává náš odpor k „člověku“? – neboť my člověkem trpíme, o tom není pochyb. – Nikoli strach; spíš, že už nemáme, čeho bychom se u člověka báli; že se v popředí hemží červ „člověk“; že se „krotký člověk“, beznadějně průměrný a bezútěšný, už naučil cítit se jako cíl a vrchol, smysl dějin, jako „vyšší člověk“; – ba že má dokonce jisté právo se tak cítit, pokud cítí distanci od ohromného množství všeho nevydařeného, chorobného, znaveného, vyžilého, jímž dnes Evropa začíná páchnout, a sebe samého tudíž jako něco alespoň relativně zdařeného, alespoň ještě životaschopného, alespoň životu přitakávajícího...

    – Nemohu na tomto místě potlačit povzdech a poslední naději. Co je právě pro mne tak nesnesitelné? To, s čím se nemohu vypořádat sám, co mě dusí a moří? Špatný vzduch! Špatný vzduch! Že mám nablízku něco nevydařeného, že musím čichat útroby nevydařené duše!... Nevydrží snad člověk jinak všechno – nouzi, odříkání, nečas, nemoc, námahu, osamění? Vypořádá se v podstatě se vším, vždyť byl zrozen k podzemnímu životu plnému zápasů; časem se vždy znovu ocitá na světle, vždy znovu prožívá svou zlatou hodinu vítězství – a pak tu stojí, jak byl zrozen, nezlomný, napjatý, připraven na nové, na ještě těžší, vzdálenější věci, jako luk, jejž veškerá nouze jen ještě více napne. – Ale čas od času mi popřejte – existujete-li, nebeské příznivkyně, mimo dobro a zlo – pohled, jen jeden pohled na něco dokonalého, výsostně vydařeného, šťastného, mocného, triumfujícího, u něhož se lze ještě něčeho bát! Na člověka, který ospravedlňuje člověka vůbec, na komplementární a spásný exemplář člověka, kvůli němuž si lze podržet víru v člověka!... Neboť je tomu takto: naše největší nebezpečí se skrývá ve zmenšení a zestejnění evropského člověka, ten pohled totiž unavuje... Nevidíme dnes nic, co chce být větší, tušíme, že stále ještě pokračuje pokles, pokles směrem ke všemu řidšímu, dobrotivějšímu, chytřejšímu, pohodlnějšímu, průměrnějšímu, lhostejnějšímu, čínštějšímu, křesťanštějšímu – člověk, není o tom pochyb, je čím dál „lepší“ ... A právě v tom spočívá neblahý osud Evropy – spolu se strachem z člověka jsme přišli i o lásku k němu, o úctu před ním, o naději v něj, ba o vůli k němu. Pohled na člověka už jen unavuje – co je dnes nihilismus, ne-li právě tohle?... Jsme znaveni člověkem...

 

    Dante se, myslím, ošklivě spletl, když s otevřeností, z níž mrazí, napsal nad bránu svého pekla „i mne stvořila věčná láska“: – rozhodně větším právem by nad branou křesťanského ráje s jeho „věčným blaženstvím“ mohl stát nápis „i mne stvořila věčná zášť“ – pokud by ovšem nad branou ke lži směla stát pravda!

 

    A mnohem výrazněji a hlouběji než tehdy zvítězila Judea nad klasickým ideálem ještě jednou ve Francouzské revoluci: poslední politická vznešenost, která v Evropě existovala, vznešenost francouzského sedmnáctého a osmnáctého století, se zhroutila pod lidovými instinkty resentimentu – nikdy nebylo na Zemi slyšet větší jásot, halasnější nadšení! Arci se uprostřed toho událo něco nesmírného a zcela neočekávaného: antický ideál sám předstoupil tělesně a v neslýchané nádheře před zraky a svědomí lidstva – a ještě jednou, silněji, prostěji, pronikavěji než kdy předtím zaznělo, proti starému prolhanému heslu resentimentu o výsadách množství, proti vůli ke snížení, ponížení, srovnání, k úpadku a západu člověka, hrozivé a úchvatné protichůdné heslo o výsadách výjimek! Jako poslední ukazatel k jiné cestě se zjevil Napoleon, onen nejvíce ojedinělý a nejpozději zrozený člověk, jaký kdy existoval, a v něm ztělesněný problém vznešeného ideálu o sobě – dobře zvažme, jaký je to problém: Napoleon, tato syntéza nelidského a nadlidského...

    Bylo tím po všem? Byl tím onen vůbec největší protiklad ideálů odložen na věky ad acta? Nebo jen odročen, na dlouho odročen?... Nemusí snad někdy v budoucnu dojít ještě k mnohem hroznějšímu, mnohem déle připravovanému vzplanutí někdejšího požáru? A co více: neměli bychom to dokonce chtít? Dokonce to podporovat?... (Kdo na tomto místě začne – stejně jako mí čtenáři – přemýšlet, domýšlet, nedobere se hned tak konce: – důvod pro mne, abych sám ke konci dospěl, pokud je ovšem už sdostatek jasné, co chci, co sleduji právě oním nebezpečným heslem, které je ulito na tělo mé poslední knihy: „Mimo dobro a zlo“... Přinejmenším to neznamená „mimo dobré a špatné“.)

 

    Tento osvobozený, který skutečně slibovat smí, tento pán svobodné vůle, tento suverén – jak by nevěděl, čím je nadřazen všemu, co slibovat a ručit za sebe nesmí. A jak nutně je mu, s touto vládou nad sebou samým, vložena do rukou i vláda nad okolnostmi, nad přírodou a všemi tvory s kratší vůlí a menší spolehlivostí? Dívaje se ze své pozice na druhé, ctí nebo pohrdá; a právě tak nutně jako ctí sobě podobné, silné a spolehlivé – tedy každého, kdo slibuje jako suverén, nesnadno, vzácně, pomalu, kdo svou důvěrou skrblí, kdo tím, že důvěřuje, vyznamenává, kdo své slovo dává jako něco, nač se lze spolehnout, protože dobře ví, že je dost silný, aby je dodržel –: stejně nutně bude mít připraven kopanec pro vyzáblé větroplachy, kteří slibují, aniž slibovat směli, a hůl na lháře, kteří porušují slovo již v okamžiku, kdy je pronesli.

 

    Člověk příliš dlouho shlížel na své přirozené sklony „zlým pohledem“, takže se v něm nakonec spojily se „špatným svědomím“. Opačný pokus by byl o sobě možný – ale kdo má k němu dosti sil? – totiž pokus spojit se špatným svědomím sklony nepřirozené, všechno to tíhnutí k zásvětí, odpor vůči smyslům, pudovosti, přírodě, vůči zvířeti, zkrátka dosavadní ideály, které jsou všechny životu nepřátelské, které jsou ideály popíračů světa. Na koho se dnes obrátit s takovými nadějemi a nároky?... Právě dobří lidé by se ihned postavili proti tomu; a spolu s nimi, rozumí se, lidé pohodlní, smíření, ješitní, blouzniví, znavení... Co urazí hlouběji, co vytvoří větší propast, než když dá člověk najevo něco z přísnosti a výše, s níž zachází sám se sebou? A opět – jak vstřícně, jak laskavě se k nám všichni mají, jakmile se začneme chovat jako všichni a jako všichni se „zapomeneme“!... Pro onen cíl by bylo zapotřebí jiného druhu duchů, než jací jsou právě v této době pravděpodobní: duchů zocelených válkami a vítězstvími, jimž se dobývání, dobrodružství, nebezpečí, ba i bolest staly potřebou; bylo by k tomu zapotřebí přivyknout ostrému vysokohorskému vzduchu, zimnímu putování, ledu a výšinám v každém smyslu, bylo by zapotřebí dokonce jisté sublimní zlovůle, poslední odvahy poznání, jež si je sebou zcela jista, jež patří k velkému zdraví, bylo by zapotřebí, zkrátka a dost zle, právě tohoto velkého zdraví!... Je to snad právě dnes vůbec možné?... Ale jednou, v silnější době, než je tato zpuchřelá, o sobě pochybující přítomnost, musí přece přijít vykupující člověk velké lásky a velkého opovržení, tvůrčí duch, jejž jeho naléhající síla stále znovu vyhání z každého ústraní a zásvětí, jehož samotu si lid mylně vykládá, jako by byla útěkem před skutečností –: zatímco ona je naopak jeho ponořením, pohroužením, vniknutím do skutečnosti, aby z ní jednou, až opět vyjde na světlo, přinesl vykoupení této skutečnosti: vykoupení z prokletí, jímž ji zatížil dosavadní ideál. Tento člověk budoucnosti, který nás vykoupí z dosavadního ideálu právě tak jako z toho, co z něho muselo vyrůst, z velkého hnusu, z vůle k nicotě, z nihilismu, toto vyzvánění k poledni a k velkému rozhodnutí, které opět osvobodí vůli, které Zemi navrátí její cíl a člověku jeho naději, tento Antikrist a Antinihilista, tento vítěz nad bohem a nicotou – ten musí jednou přijít...

 

    Mějme se od nynějška, páni filosofové, lépe na pozoru před starým ošidným vymýšlením pojmů, které zavedlo „čistý, nečasový subjekt poznání bez vůle a bolesti“, střezme se chapadel takových kontradiktorických pojmů jako „čistý rozum“, „absolutní duchovnost“, „poznání o sobě“: – zde se po nás vždy žádá, abychom mysleli oko, které nemá mít naprosto žádný směr, u něhož mají být vyřazeny, mají chybět aktivní a interpretující síly, díky nimž je teprve vidění viděním něčeho, je zde tedy vždy požadován nesmysl a nemožný pojem oka. Existuje jen perspektivní vidění, jen perspektivní „poznání“.

 

    Takový vnitřní rozpor, jaký se zřejmě projevuje v asketovi, „život proti životu“, jest z hlediska fyziologického, nikoli už psychologického, prostě nesmysl. Může být jen zdánlivý; musí to být nějaký předběžný výraz, výklad, jakási formule, adaptace, psychologické neporozumění něčemu, čeho vlastní povahu dlouho nešlo pochopit, pojmenovat jako ji samu.

 

    Čím normálnější je u člověka churavost – a tuto normálnost nelze popřít – tím více bychom si měli vážit vzácných případů duševně-tělesné moci, tedy šťastných případů člověka vydařeného, tím přísněji chránit takového člověka před nejhorším vzduchem, vzduchem nemocných.

 

    Vůle nemocných představovat nějakou formu nadřazenosti, jejich instinkt pro postranní stezky, které vedou k tyranii nad zdravými – všude najdeme tuto vůli k moci právě těch nejslabších! Pohleďme jen do zákulisí kterékoli rodiny, kteréhokoli spolku, kterékoli obce: všude boj nemocných proti zdravým, – tichý boj hlavně za pomoci drobných jedovatých pilulek, bodání špendlíkem, úskočných trpitelských grimas, občas ale i onoho halasného farizejství nemocných, které si ze všeho nejraději hraje na „ušlechtilé rozhorlení“.

 

    To vše jsou lidé resentimentu, tito fyziologicky postižení a červotočiví, celá ta chvějící se říše podzemní msty: kdy by jejich mstivost konečně došla svého posledního, nejjemnějšího, nejsublimnějšího triumfu? Bezpochyby tehdy, až by se jim podařilo vpravit do svědomí šťastných svou vlastní bídu, veškerou bídu vůbec: takže ti by se jednoho dne začali za své štěstí stydět a možná by si mezi sebou říkali: „je to hanba být šťastný! existuje příliš mnoho bídy!“... Ale nebylo by většího a osudnějšího nedorozumění, než kdyby šťastní, vydaření, mocní tělem i duší počali takto pochybovat o svém právu na štěstí.

 

    Mnohem častěji než takové celkové hypnotické otupování senzitivity, které přece jen předpokládá vzácné síly, především odvahu, pohrdání obecným míněním, „intelektuální stoicismus“, je proti stavům deprese aplikován jiný, rozhodně snazší trénink: mechanická činnost. Že se takovou činností trpící bytosti v nemalé míře uleví, je nade vši pochybnost: dnes tuto skutečnost poněkud nepoctivě nazývají „požehnáním práce“. Úleva spočívá v tom, že se pozornost trpícího zásadním způsobem odvádí od utrpení, – že do vědomí vstupuje ustavičně činnost a zase jen činnost, a tudíž v něm nezbývá pro utrpení mnoho místa. Mechanická činnost a vše, co k ní ještě patří – jako absolutní pravidelnost, úzkostlivá slepá poslušnost, jednou provždy určený způsob života, vyplnění času, jisté připuštění „neosobnosti“, ba výcvik k ní –: jak důkladně, jak rafinovaně jí uměl kněz využít v boji s bolestí!

 

    Prostředky asketického kněze, které jsme doposud poznali – celkový útlum životního pocitu, mechanická činnost, drobná radost, především „láska k bližnímu“, stádní organizace, probuzení pocitu moci společenství, který přehlušuje rozmrzelost jedince ze sebe samého potěšením z rozkvětu obce – to jsou, měřeno moderní mírou, jeho nevinné prostředky v boji s nechutí: obraťme se teď k zajímavějším prostředkům, k těm „vinným“. U všech z nich jde o jediné: o nějaký exces citu, - použitý jako nejúčinnější omamný prostředek proti tupé ochromující dlouhé bolesti; proto byla kněžská vynalézavost přímo nevyčerpatelná při zkoumání této jediné otázky: „čím se dociluje excesu citu?“... Zní to tvrdě: je nasnadě, že by znělo mileji a snad i lépe docházelo sluchu, kdybych řekl třeba: „asketický kněz vždy využíval nadšení, jež je vlastní všem silným afektům“. Ale pročpak ještě hladit zjemnělá ouška našich moderních změkčilců? Proč bychom my měli ustupovat jejich slovnímu pokrytectví třeba jen o píď? Pro nás psychology by už v tom spočívalo pokrytectví činu; nehledě na to, že by to v nás budilo hnus. Psychologův dobrý vkus ( – jiní snad řeknou: jeho poctivost) tkví dnes, pokud vůbec v něčem, tedy v tom, že vzdoruje hanebně zmoralizovanému způsobu mluvy, jehož sliz pokryl snad veškeré moderní posuzování lidí a věcí. Neboť nemylme se: nejvlastnějším znakem moderních duší, moderních knih není lež, nýbrž vtělená nevinnost moralistické prolhanosti. Muset všude znovu odkrývat tuto „nevinnost“ - to je snad nejprotivnější kus naší práce, ze vší té práce, která není sama o sobě nepovážlivá a kterou musí dnes psycholog na sebe vzít; je to kus našeho velkého nebezpečí, - je to cesta, která možná právě nás zavede k velkému zhnusení...

 

    Starému zákonu všechna čest! V něm nacházím veliké lidi, heroickou krajinu a něco, co je na Zemi vůbec nejvzácnější, nedostižnou naivitu silného srdce; ba co víc, nacházím zde lid. Naproti tomu v Novém zákonu samé drobné sektářství, samé rokoko duše, samé zákruty, zákoutí, zázraky, ovzduší konspirace, a nezapomeňme na občasný nádech bukolické nasládlosti, která patří k epoše a není ani jen židovská, ani jen helénská. Pokora a nafoukanost těsně vedle sebe; žvanivost citu, která až ohlušuje; rozvášnění, žádná vášeň; trapná hra gest; tady zjevně chyběla jakákoli dobrá výchova. Jak jen toho může někdo tolik nadělat se svými drobnými nectnostmi, jako tihle zbožní človíčkové! Ani pes po tom neštěkne; natož pak bůh. Nakonec ještě chtějí „korunu věčného života“, všichni ti chudáci z provincie: ale k čemu? Ale za co? Dál už hnát neskromnost opravdu nelze. „Nesmrtelný“ Petrus: kdo toho by snesl!Mají ctižádost, jež budí smích: práve tihle si tu předžvýkávají své nejosobnější problémy, své hlouposti, smutky a malicherné starosti, jako kdyby sama podstata věcí byla povinna se o ně starat, tihle neúnavně zatahují samého boha do těch nejnepatrnějších běd, v nichž sami vězí.

 

    Vzpomeňme alespoň, abychom pocítili tento protiklad, na Luthera, toho „nejvýmluvnějšího“ a nejneskromnějšího sedláka, jakého kdy Německo mělo, a na lutherovský tón, který se právě jemu v jeho hovorech s bohem líbil nejvíce. Lutherův odpor proti zprostředkovatelským světcům církve byl ovšem bezpochyby ve své podstatě odporem hulváta, kterého štvala vybraná etiketa církve, ona uctivá etiketa hieratického vkusu, která do nejsvětější svatyně vpouští jen zasvěcenější a mlčenlivější, a hulvátům ji uzavírá. Ti právě zde jednou provždy nemají mít slovo.

 

    Věda dnes naprosto nemá víru v sebe, natož aby měla nad sebou ideál, ‒ a tam, kde je vůbec ještě vášní, láskou, žárem, utrpením, tam není protikladem onoho asketického ideálu, nýbrž spíše jeho nejnovější a nejvznešenější formou.

    Fakt, že se teď ve vědě přísně pracuje a že existují spokojení pracovníci, vůbec nijak nedokazuje, že by dnes věda jako celek měla cíl, vůli, ideál či vášeň velké víry. Opak, jak už řečeno, je pravdou: kde není nejnovějším projevem asketického ideálu, tam je dnes věda skrýší všeliké mrzutosti, nevíry, hlodavého červa, despectio sui, špatného svědomí, ‒ je neklidem existence bez ideálu, utrpením z nedostatku velké lásky, nespokojeností z nedobrovolné spokojenosti. Ach, co všechno dnes věda neskrývá! Kolik toho přinejmenším zakrýt! Zdatnost našich nejlepších učenců, jejich bezhlavá píle, jejich dnem a nocí kouřící hlava, samo jejich řemeslné mistrovství – jak často je vlastním smyslem toho všeho, aby člověk sám sobě odstranil cosi z dohledu! Věda jako prostředek sebeomámení: znáte to?... Člověk je do krve raní – zakusil to každý, kdo se s učenci stýká – jediným nevinným slůvkem rozhořčí proti sobě své učené přátele právě v okamžiku, kdy se domnívá, že jim projevuje úctu, uvede je v zuřivost jen tím, že byl příliš hrubý a uhodl, s kým má vlastně tu čest: s trpícími, kteří sami sobě nechtějí přiznat, kým jsou, omámenými a bezvědomými, kteří se bojí jediného: že by mohli přijít k vědomí...

 

    Ani my nepopíráme, že víra „činí blaženým“: a právě proto popíráme, že víra něco dokazuje, ‒ silná víra, která činí blaženým, vzbuzuje vůči tomu, v co věří, podezření, nezdůvodňuje „pravdu“, zdůvodňuje určitou pravděpodobnost – klamu.

 

    Moderní dějepisectví nechce už nic „dokazovat“; opovrhuje rolí soudce a vidí v tom svůj dobrý vkus, ‒ nesouhlasí ani neodmítá, konstatuje, „popisuje“... To vše je velice asketické; zároveň a ještě více je to však nihilistické, v tom se nemylme! Hledí na nás smutný, tvrdý, avšak odhodlaný pohled, ‒ oko, které vyhlíží, jako osamělý cestovatel vyhlíží severní pól (snad aby nemusel hledět dovnitř? aby nemusel pohlížet zpět?...). Je tady sníh, utichl tady život; poslední vrány, jejichž hlas ještě zaslechneš, krákají „K čemu?“, „Nadarmo!“ ‒ tady už neklíčí a neroste nic, leda petrohradská metapolitika a tolstojovský „soucit“. Co se však týče onoho druhého druhu historiků, možná ještě „modernějšího“, poživačného, rozkošnického druhu, koketujícího se životem stejně jako s asketickým ideálem, který užívá slovo „umělec“ jako rukavici a domnívá se, že má dnes patent na chválu kontemplace: ó jakou touhu vzbuzují takoví sladcí vyznavači duchaplností dokonce ještě i po asketech a zimních krajinách! Ne! tuhle rozjímavou chásku ať vezme čert! Oč raději se budu procházet s oněmi historickými nihilisty chmurami hustých chladných mlh! ‒ ano, nebude mi vadit, budu-li už muset volit, dopřát sluchu dokonce i někomu opravdu nehistorickému, protihistorickému (jako onomu Dühringovi, jehož duněním se v dnešním Německu opájí zatím ještě plachá, ještě nesamostatná odrůda „krásných duší“, species anarchistica ve vzdělaném proletariátu). Stokrát horší jsou „rozjímaví“ ‒: nevím o ničem, co by vzbuzovalo tak velký odpor jako takováto „objektivní“ lenoška, takovýto navoněný požitkář historie, napůl kněžský panák, napůl satyr, parfém Renan, který již vysokou fistulkou svého pochvalného řečnění prozrazuje, čeho se mu nedostává, kde se mu toho nedostává, kde v tomto případě užila sudička svých krutých nůžek, ach! nadmíru chirurgicky! To se vzpírá mému vkusu, i mé trpělivosti: v takových případech uchovej trpělivost, kdo jí nemáš co ztratit, ‒ mě takový pohled rozezlí, takoví „diváci“ mě rozhořčí proti „podívané“ ještě víc než podívaná sama (totiž historie, rozumíte mi), bezděky se mě při tom zmocňují anakreontské nálady. Ta příroda, která býku dala roh, lvu vyceněný chřtán, k čemu mně asi dala nohu?... Ke kopancům, u svatého Anakreonta! a ne jen k útěku: k rozdupání zpráchnivělých lenošek, zbabělého rozjímačství, vilného eunušství ve vztahu k historii, laškování s asketickými ideály, impotence vydávající se pokrytecky za spravedlnost! Všechna čest asketickému ideálu, dokud je poctivý! dokud věří sám v sebe a nepředvádí nám žádnou frašku! Ale nemám rád všechny ty koketní štěnice, tak nenasytné ve své ctižádosti, aby byly cítit nekonečnem, až je nakonec nekonečno cítit po štěnicích; nemám rád ty přemalované hroby, které předstírají život; nemám rád unavené a vyhaslé, kteří se halí do moudrosti a hledí „objektivně“; nemám rád agitátory vystrojené za hrdiny, kteří zakrývají kápí ideálu slaměný věchet své hlavy; nemám rád ješitné umělce, kteří by chtěli platit za askety a kněze, a v podstatě jsou jen tragickými kašpary; ani ty nejnovější spekulanty v idealismu nemám rád, antisemity, kteří dnes křesťansko-arijsky-ctnostně kroutí očima a snaží se v národě rozběsnit všechny dobytčí elementy, zneužívajíce nesnesitelným způsobem toho nejlacinějšího agitačního prostředku, to jest moralizování.

 

    Rád bych věděl, kolik lodních nákladů imitovaného idealismu, hrdinských kostýmů a chrastivého plechu velkých slov, kolik tun přeslazeného spirituózního soucitu (firma: la religion de la souffrance), kolik protéz „ušlechtilého pobouření“ k podepření duchovně ploskonohých, kolik komediantů křesťansko-morálního ideálu by dnes muselo být z Evropy exportováno, aby se její vzduch zas vyčistil...

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava