Založit webové stránky nebo eShop

F. Nietzsche: Antikrist

 

 

1.
        Objevili jsme štěstí, známe cestu, nalezli jsme východisko z celých tisíciletí labyrintu. Kdo jinak je nalezl ? – Moderní člověk snad ? –" Nevím kudy kam, jsem vším, co neví kudy kam" – vzdychá moderní člověk... Touto moderností jsme stonali – shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctnostnou nečistotou moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur[i] srdce, která všechno „odpouští“, protože vše „chápe“, toť pro nás scirocco[ii]. Raději v ledu žít nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry!

 

2.

        Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.

Co je škodlivější než jakákoliv neřest? – Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství...

 

3.

       Problém, jejž tímto kladu, není vtom, co má vystřídat lidstvo v sledu bytostí (– člověk jest koncem –): nýbrž v tom, který typ člověka máme vypěstit, máme chtít, jakožto hodnotnější, života důstojnější, budoucností jistější.

Tento hodnotnější typ se vyskytl již dost často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíce obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; – a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, – křesťan...

 

4.

        V jiném smyslu trvale se daří jednotlivé případy na nejrůznějších místech Země a z nejrůznějších kultur, případy, jimiž se skutečně projevuje vyšší typus: něco, co je v poměru k celku lidstva jakýmsi nadčlověkem. Takové šťastné případy velikého zdaru vždy byly možné a snad budou vždy možné. A dokonce celé rody, kmeny, národy mohou být popřípadě takovou výhrou.

 

6.

        Uhodnete již, že zkažeností rozumím dekadenci: moje teze jest, že všechny hodnoty, v nichž lidstvo nyní shrnuje, co je hodno všech přání, jsou hodnoty dekadentní.

Zkaženým zvu zvíře, druh, individuum, ztrácí-li své instinkty, volí-li to a dává přednost tomu, co mu je na škodu.

 

7.

        Křesťanství zvou náboženstvím soustrasti. (…) Soustrastí se ještě množí a násobí ztráta síly, kterou již strast o sobě přináší životu. Strast sama stává se soustrastí nakažlivou; popřípadě může jí být dosaženo celkové ztráty na životě a životní energii, která je v absurdním poměru ke kvantu příčiny (– případ smrti Nazaretského). (…) Soustrastí se život popírá, činí zavrženíhodnějším – soustrast, to je praxe nihilismu. (…) Uprostřed naší nezdravé modernosti nic není nezdravějšího křesťanské soustrasti.

 

8.

        Je nutno říci, v kom vidíme svůj protiklad: – v bohoslovcích a ve všem, co má v těle bohosloveckou krev – v celé naší filosofii... Je třeba poznat tento osud zblízka, či lépe, je třeba prožít jej na sobě, je třeba na něj skoro zahynout, abychom už v tom nerozuměli žertu (volnomyšlenkářství našich pánů přírodozpytců a fyziologů je v mých očích žertem, – jim chybí v těchto věcech vášeň, netrpí jimi –). (…) Pokud je kněz ještě uznáván za vyšší druh člověka, tento popírač, utrhač, travič života z povolání, potud není odpovědi na otázku: co je pravda ? Pravda už jest postavena na hlavu, je-li uznáván vědomý advokát Ničeho a záporu zástupcem „pravdy“...

 

9.

        Kdo má v těle bohosloveckou krev, staví se ke všemu předem křivě a nepoctivě. Patos, jenž se z toho vyvíjí, říká si víra: zavřít oči jednou pro vždy před sebou, aby nebylo nutno trpět obrazem nezhojitelné falešnosti. Pro sebe si udělají morálku, ctnost, svatost z této chybné optiky vůči všemu, spínají dobré svědomí s falešným viděním, – požadují, aby žádný jiný druh optiky už neměl ceny, když dali své vlastní optice nejvyšší posvěcení jmény „bůh“, „vykoupení“, „věčnost“.

 

10.

       Mezi Němci se tomu rozumí ihned, řeknu-li, že filosofie je zkažena bohosloveckou krví. Protestantský farář je praotcem německé filosofie, protestantismus sám jest její peccatum originale[iii]. Definice protestantství: poloviční ochrnutí křesťanství – a také rozumu...

       Otevřela se postranní cestička k starému ideálu, pojem „pravého světa“, pojem morálky jako esence světa ( – dva nejzlovolnější omyly, jaké kdy byly!),
nedaly-li se teď dokázat, přece, díky zchytrale moudré skepsi, se zas už nedaly vyvrátit...

 

11.

        Ještě slovo proti Kantovi moralistovi. Každá ctnost musí být naším vynálezem, naší nejosobnější sebeobranou a nouzí: v každém jiném smyslu je pouze nebezpečím. Co není podmínkou našeho života, jen mu škodí: ctnost jen z respektu k pojmu „ctnosti“, jak tomu chtěl Kant, je škodlivá. „Ctnost“, „povinnost“, „dobro o sobě“, dobro vyznačující se neosobností a obecnou platností – výplody mozku, jimiž se vyjadřuje úpadek, poslední vysílení života, královecké číňanství. Nejhlubší zákony zachování a vzrůstu přikazují opak toho: aby si každý vynalezl svoji ctnost, svůj kategorický imperativ. Zahyne národ, splete-li si svoji povinnost s pojmem povinnosti vůbec.

        Co ničí rychleji nežli pracovat, myslit, cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboce osobní volby, bez radosti? jakožto automat „povinnosti“? Je to přímo návod k dekadenci, dokonce k idiotství... Kant se stal idiotem. – A to byl vrstevník Goethův! Tento osudný pavouk byl uznáván za filosofa Němců, – ještě je uznáván!... Chráním se, abych neřekl, co si myslím o Němcích... Neviděl Kant ve Francouzské revoluci přechod z neorganické formy státu v organickou? Netázal se, existuje-li událost, jež ani nemůže být jinak vysvětlena nežli morálním založením lidstva, takže by dokázala, jednou provždy, „tendenci lidstva k dobru“? Kantova odpověď: „Toť revoluce“. Instinkt chybující ve všem a všude, protipřírodnost instinktem, německá dekadence filosofií – toť Kant!

 

12.

        Vyjímám několik skeptiků, slušný to typ v dějinách filosofie: leč ostatní neznají předních požadavků intelektuální poctivosti. Dělají to vesměs jako ženské, všichni tito velicí blouznivci a zázračná zvířata, – pokládají „krásné city“ už za argumenty, „vzdutá prsa“ za měch božstva, přesvědčení za kritérium pravdy. Ke všemu se ještě pokusil Kant v „německé“ nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek intelektuálního svědomí pojmem „praktického rozumu“: vynalezl zvláštní rozum, který by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený požadavek „musíš“.

 

13

         Nepodceňujme to: my sami, my svobodní duchové jsme již „přehodnocením všech hodnot“, jsme vtělené vyhlášení války a vítězství všem starým pojmům „pravdy“ a „nepravdy“. Nejcennější poznatky nalézáme nejpozději; leč nejcennějšími poznatky jsou metody. (…) Posléze bychom se směli, jistým právem, ptáti, nebyl-li to vlastně estetický vkus, jenž lidstvo udržoval v tak dlouhé slepotě: žádalo se na pravdě pitoreskní efekt, žádalo taktéž na poznávajícím, aby působil silně na smysly. Naše skromnost mu byla dávno proti srsti... Ó, jak to uhodli, ti krocani boží.

        

15

        Kdo jediný má důvody, aby se vylhal ze skutečnosti? Kdo jí trpí. Leč trpět skutečností znamená být skutečností ztroskotanou... Převaha citů nelibých nad libými je příčinou oné fiktivní morálky a náboženství: taková převaha však je formulí dekadence...

 

16.

        Ke stejnému závěru nutí kritika křesťanského pojmu boha. – Národ, který ještě sám v sebe věří, má také ještě svého vlastního boha. V něm uctívá podmínky, které mu dávají převahu, své ctnosti, – promítá svoji radost ze sebe, svůj pocit moci v bytost, jíž za to lze děkovat. Kdo je bohat, chce rozdávat; hrdý národ potřebuje boha, aby mu obětoval... Náboženství za takovýchto předpokladů je formou vděčnosti. Člověk je vděčen sám za sebe: k tomu potřebuje mít boha. – Takovýto bůh musí mít možnost, aby škodil i prospíval, aby byl přítelem i nepřítelem, – člověk se mu obdivuje v dobrém i ve zlém. Protipřirozené vykleštění boha v boha pouhého dobra bylo by tu naprosto nežádoucí. Zlého boha je zapotřebí stejně jako dobrého: vždyť neděkujeme za vlastní existenci právě toleranci, lidumilnosti... Co by záleželo na bohu, jenž by neznal hněvu, pomsty, závisti, výsměchu, lsti, násilí? Jenž by snad ani neznal rozkošného žáru vítězství a ničení? Takovému bohu by se nerozumělo: nač by ho kdo měl ? – Ovšem: hyne-li národ; cílí-li, jak navždy mizí víra v budoucnost, jeho naděje na svobodu; stane-li se v jeho vědomí poddanství nade vše užitečným, ctnosti poddanské podmínkami zachování života, pak se musí změnit i jeho bůh. Stává se teď potměšilým, bázlivým, skromným, radí k „míru duše“, radí ustat v nenávisti, být shovívavým, „milovat“ dokonce přítele i nepřítele. Neustále moralizuje, leze do skrýše každé soukromé ctnosti, stává se bohem pro každého, stává se soukromníkem, stává se kosmopolitou... Kdysi představoval národ, sílu národa, všechno, co v duši národa bylo agresivního a žíznilo po moci: teď je už jen dobrým bohem... Vskutku, není jiné alternativy pro bohy: buď jsou vůlí k moci – a potud budou bohy národními –, anebo jsou nemohoucností k moci – a pak se nutně stávají dobrými…

 

18.

        Křesťanský pojem boha – bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch – je jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo; představuje snad přímo ukazatel minima v sestupném vývoji typu bohů. Bůh degenerovaný v odpor k životu, místo aby jej prozářil svým věčným souhlasem! V bohu vypovězeno nepřátelství životu, přírodě, vůli k životu! Bůh formulí pro každé hanobení „tohoto světa“, pro každou lež o „onom světě“! V bohu zbožněno Nic, svatořečena vůle k Ničemu!...

 

20.

        Tím, jak odsuzuji křesťanství, nechtěl bych se dopustit křivdy na příbuzném náboženství, které počtem vyznavačů má dokonce převahu: na buddhismu. Obě patří dohromady jakožto náboženství nihilistická – jsou to náboženství dekadentní – obě se od sebe liší co nejpozoruhodněji. Kritik křesťanství je indickým učencům hluboce za to vděčen, že je nyní možné obé srovnávat. – Buddhismus je stokrát realističtější nežli křesťanství, – má v těle dědictví objektivního a chladného kladení problémů, přichází po filosofickém hnutí trvavším sta let; pojem „boha“ je už vyřízen, když buddhismus přichází. Buddhismus je jediné skutečně pozitivistické náboženství, které nám dějiny ukazují, až do své noetiky (přísného to fenomenalismu), neříká již „boj proti hříchu“, ale dávaje plně za pravdu skutečnosti, říká „boj proti utrpení“.

 

21.

        V křesťanství se dostávají do popředí instinkty podmaněných a potlačených: jsou to nejnižší stavy, které v něm hledají svou spásu. Zde se provozuje jako zaměstnání, jako prostředek proti dlouhé chvíli kasuistika hříchu, sebekritika, inkvizice svědomí; zde se sále udržuje (modlitbou) afekt vůči někomu mocnému, zvanému „bůh“; zde se pokládá nejvyšší za nedosažitelné, za dar, za „milost“. Zde chybí také veřejnost; skrýše, temná prostora je křesťanská. Zde se pohrdá tělem, odmítá se hygiena jako něco smyslného; církev se brání i čistotnosti ( – prvním křesťanským opatřením po vypuzení Maurů bylo zavření veřejných lázní, jichž sama Cordoba měla 270). Křesťanský je jistý smysl pro ukrutnost, k sobě i k jiným; nenávist k těm, kdo jsou jiného smýšlení; vůle pronásledovat. V popředí jsou chmurné a rozčilující představy; stavy nejvytouženější, nejvyššími jmény označované jsou epilepsoidní; dieta se vybírá tak, aby podporovala morbidní zjevy a předráždila nervy. Křesťanské je nepřátelství na smrt proti pánům Země, proti „vznešeným“ – a zároveň skryté tajné soutěžení (–křesťanství jim nechává „tělo“ a chce jen „duši“...). Křesťanské jest nenávidět ducha, hrdost, odvahu, svobodu, svobodomyslnost ducha; křesťanské jest nenávidět smysly, radosti smyslů, radost vůbec...

22.

        Křesťanství chce zvládnout dravce; jeho prostředkem je učinit je nemocnými – oslabení je křesťanský recept na zkrocení, na „civilizaci“.

 

24.

        Aby se dalo říci Ne na všechno, co na Zemi představuje vzestupný pohyb života, zdařilost, moc, krásu, kladnost k sobě samému, musil si tu instinkt ressentimentu povznesší se na génia, vynalézt jiný svět, z něhož se zdálo ono přisvědčování životu zlem, vtělením všeho zavrženíhodného.

        Dekadence jest onomu druhu člověka, jenž se v židovství a křesťanství domáhá moci, kněžskému druhu, jen prostředkem: tento druh člověka má životní zájem na tom, aby lidstvo učinil nemocným a převrátil pojmy „dobrý“ a „zlý“, „pravdivý“ a „lživý“ ve smyslu životu nebezpečném a hanobícím svět.–

 

26.

        Pojem boha zfalšován; pojem morálky zfalšován: – židovské kněžstvo na tom nepřestalo. Nic z dějin Izraele se jim nehodilo: pryč s nimi! – Tito knězi dokázali onen zázračný padělek, jehožto dokladem je valná část bible: přeložili s výsměchem, jemuž není rovno, minulost vlastního národa proti všemu podání, proti veškeré historické realitě, do řeči náboženské, to znamená, že z ní udělali stupidní spásný mechanismus viny vůči Jahvovi a trestu, zbožnosti k Jahvovi a odměny. Pociťovali bychom tento nejpotupnější akt zfalšování dějin mnohem bolestněji, kdybychom nebyli tisíciletou církevní interpretací dějin téměř otupěli vůči požadavkům poctivosti in historicis. A církvi přizvukovali filozofové: lež „mravního řádu světa“ jde celým vývojem i novější filozofie. Co znamená „mravní řád světa“? Že existuje jednou provždy vůle boží, co má člověk činit, čeho má nechat; že se hodnota národa, jednotlivce, určuje tím, jak poslouchá nebo neposlouchá vůle boží; že vůle boží prokazuje svou vládu v osudech národa, jednotlivce, to jest, že trestá a odměňuje podle stupně poslušnosti. – Realita místo této žalostné lži zní: příživnický druh člověka, jenž prospívá jenom na útraty všech zdravých útvarů životních, kněz, zneužívá jména božího: „královstvím božím“ nazývá stav společnosti, v němž kněz určuje hodnotu věcí; „vůlí boží“ nazývá prostředky, jimiž se takového stavu dosahuje nebo jimiž se udržuje; s chladnokrevným cynismem měří národy, doby, jednotlivce podle toho, zdali převaze knězi prospívali nebo odporovali. Vizte je u díla: pod rukama židovských kněží stala se veliká doba v dějinách Izraele dobou úpadku, vyhnanství, dlouhé neštěstí se proměnilo ve věčný trest za velikou dobu – za dobu, v níž kněz ještě nebyl ničím. Udělali z mohutných velmi svobodně utvářených postav dějin Izraele, podle potřeby, ubohé potměšilce a pokrytce nebo „bezbožníky“, zjednodušili psychologii každé veliké události na idiotskou formuli „poslouchat nebo neposlouchat boha“. – O krok dále: vůle boží (to znamená podmínky zachování kněžské moci) musí být známa, – za tím účelem je třeba „zjevení“. Aby bylo jasno: je třeba velikého literárního padělku, dojde k objevu „svatého písma“, – odevzdá se veřejnosti s veškerou hieratickou pompou, s dny pokání a nářkem nad dlouhým „hříchem“. Bylo dávno jisté, jaká je vůle boží: celé neštěstí je v tom, že se národ odcizil „svatému písmu“... Už Mojžíšovi byla zjevena „vůle boží“… Co se stalo? Kněz formuloval jednou provždy, přísně, pedanticky, až do velikých a malých daní, které se mu měly platit (– nezapomínaje nejchutnějších kusů masa: neboť kněz je požírač bifteků), co chce mít, „jaká je vůle boží“... Odtud jsou všechny věci života tak uspořádány, že kněz je všude nepostradatelný; ve všech přirozených událostech životních, při zrození, manželství, nemoci, smrti, ani nemluvě o „oběti“ (jídle), zjevuje se svatý příživník, aby je učinil nepřirozenými, – v jeho řeči: aby je „posvětil“... Neboť toto je nutno pochopit: příživnictví knězovo (nebo „mravního řádu světa“) činí každý přirozený mrav, každé přirozené zřízení (stát, soudní řád, manželství, péči o choré a chudé), každý požadavek vnuknutý instinktem života, zkrátka všechno, co má svou cenu v sobě, zásadně bezcenným, protihodnotným: dodatečně to potřebuje sankce, – je třeba moci, která hodnotu propůjčuje, která tím popírá přírodu, která tím teprve hodnotu tvoří... Kněz znehodnocuje, znesvěcuje přírodu: za tuto cenu se vůbec udržuje. – Být neposlušen boha, to jest kněze, „zákona“, tomu se nyní dostává jména „hříchu“; prostředky, jak se zase „smířit s bohem“ jsou, jakož je po právu, prostředky, jimiž se poddanství pod mocí kněží zaručuje jen ještě bezpečněji: jen kněz „vykupuje“... Počítáno psychologicky, stanou se v každé kněžsky organizované společnosti „hříchy“ něčím nepostradatelným: jsou to vlastní páky moci, kněz žije z hříchů, potřebuje aby se „hřešilo“... První premisa: „Bůh promíjí tomu, kdo se kaje“ – jasně řečeno: kdo se poddá knězi.

 

27.

        Nevidím, proti čemu mířilo povstání, za jehož původce byl pokládán nebo chybně pokládán Ježíš, nebylo-li to povstání proti židovské církvi, – církvi právě v tom smyslu, jak rozumíme slovu dnes. Bylo to povstání proti „dobrým a spravedlivým“, proti „svatým Izraele“, proti hierarchii společnosti – nikoli proti její zkaženosti, nýbrž proti kastě, privilegiu, řádu, formuli; byla to nevíra ve „vyššího člověka“.

 

29.

         Na čem mně záleží, toť psychologický typ vykupitele. Vždyť by mohl být obsažen v evangeliích navzdory evangeliím, byť sebevíce zmrzačen nebo přetížen cizími rysy: jako je typ Františka z Assisi uchován v jeho legendách navzdory jeho legendám. Nikoli pravda o tom, co činil, co mluvil, jak vlastně zemřel: nýbrž otázka, lze-li si jeho typ vůbec ještě představit, je-li „obsažen v podání“? – Pokud znám pokusy vyčísti z evangelií dokonce dějiny nějaké „duše“, zdají se mi být důkazy odporné psychologické lehkovážnosti. Pan Renan, tento šašek in psychologicis, přičinil k svému výkladu typu Ježíšova dva nejnenáležitější pojmy, jež pro to mohou být: pojem génia a pojem hrdiny („héros“). Ale je-li něco neevangelického, je to pojem hrdiny. Zde se stal instinktem právě protiklad všeho zápasení, všeho, co se cítí být v boji: neschopnost k odporu se tu stává morálkou („neodporuj zlému!“ nejhlubší slovo evangelií, jejich klíč v jistém smyslu), blaženství v míru, v mírnosti, v neschopnosti k nepřátelství. Co znamená „radostné poselství“? Pravý život, věčný život je nalezen, – neslibuje se, je tu, je ve vás: jakožto život v lásce, v lásce bez výhrady a bez vyloučení, bez odstupu. Každý je dítě boží – Ježíš nepožaduje naprosto nic jen pro sebe –, jako dítě boží je každý každému roven… Z Ježíše dělat hrdinu! – A jaké nedorozumění je už dokonce slovo „génius“! Celý náš pojem, náš kulturní pojem „ducha“ nemá vůbec smyslu ve světě, v němž žije Ježíš.

 

30.

        Epikur typickým dekadentem: já prvý jsem ho takto poznal. – Strach z bolesti, i z nekonečně malé bolesti – nemůže ani jinak skončit nežli v náboženství lásky...

 

31.

        Nepodceňujme posléze, co je proprium každého velikého, zejména sektářského uctívání: smazává originální, často trapně cizí rysy a idiosynkrasie na uctívané bytosti – ba ani je nevidí.

        Sám nepochybuji, že bohatá míra žluči (a dokonce i espritu) překypěla teprve ze vzrušeného stavu křesťanské propagandy na typ mistrův: víme přece dobře, jak si všichni sektáři upravují bez rozpaků ze svého mistra svou apologii.

 

37.

        Osud křesťanství je v nutnosti, že jeho víra sama se musila stát tak nemocnou , tak nízkou a vulgární, jak nemocné, nízké a vulgární byly potřeby, které jím měly být uspokojeny.

 

38.

        Nepotlačím na tomto místě povzdech. Jsou dny, kdy na mne přijde cit černější než nejčernější melancholie – pohrdání lidmi. Abych pak neponechal pochybnost, čím pohrdám, kým pohrdám: je to člověk dneška, člověk, jehož jsem z dopuštění osudu současníkem. Člověk dneška – dusím se jeho nečistým dechem... Vůči minulosti jsem, jako všichni poznávající, velmi tolerantní, to znamená, že velkomyslně překonávám sebe sama: procházím s chmurnou opatrností světem–blázincem celých tisíciletí, ať se zve „křesťanství“, „křesťanská víra“, „křesťanská církev“, – chráním se, abych nečinil lidstvo zodpovědným za jeho duševní choroby. Ale můj cit se zvrátí, propuká, jakmile vstoupím do novější doby, do naší doby. Naše doba je vědoucí... Co kdysi bylo jen nemocné, stalo se dnes neslušným, – je neslušné dnes býti křesťanem. A zde se začínám štítit. – Ohlížím se. Ani slovo už nezbylo z toho, čemu se kdysi říkalo „pravda“, nevydržíme už, vezme-li kněz slovo „pravda“ i jen do úst. I při nejskromnějším nároku na poctivost musíme dnes vědět, že se teolog, kněz, papež, každou větou, již vyřkne, nejen mýlí, nýbrž že lže, – že mu už není dáno na vůli lhát z „nevinnosti“, z „nevědoucnosti“. Také kněz ví, jako kdo jiný, že už není „boha“, není „hříšníka“, není „vykupitele“, – že „svobodná vůle“, „mravní řád světa“ jsou lži: – vážnost, hluboké sebepřemáhání ducha, nedovoluje už nikomu, aby o tom nevěděl...

        Kam se poděl zbytek slušnosti, sebeúcty, když se ještě dnes křesťany nazývají a k přijímání chodí i naši státníci, lidé jinak velmi nezaujatí a antikristové činu skrz naskrz? Mladý kníže v čele svých pluků, nádherný jakožto projev sobectví a vypínavostí svého národa, – ale beze všeho studu vyznávající své křesťanství!... Kohopak popírá křesťanství? Čemu říká „svět“? Tomu, že je člověk vojínem, že je soudcem, že je vlastencem; že se brání, že dbá své cti; že usiluje o svůj prospěch; že je hrdý... Každá praxe každého okamžiku, každý instinkt, každé uskutečňující se hodnocení je dnes protikřesťanské: jakou zrůdou falešnosti asi je moderní člověk, že se přesto nestydí zvát se ještě křesťanem!

 

39.

        Vracím se, povím pravé dějiny křesťanství. – Už slovo „křesťanství“ je nedorozumění, – v podstatě byl jen jeden křesťan a ten zemřel na kříži. „Evangelium“ zemřelo na kříži. Co se od tohoto okamžiku zve „evangeliem“, bylo už opakem toho, co on žil: „zlé poselství“, dysangelium. Je falešné až do nesmyslu vidět odznak křesťana v nějaké „víře“, třeba ve víře ve vykoupení Kristem: jen křesťanská praxe, život, jaký žil ten, kdo zemřel na kříži, je křesťanský.

        „Víra“ byla za všech dob, například u Luthera, pouze pláštíkem, záminkou, záclonou, za níž hrály instinkty svou hru, – byla chytrou slepotou k vládě určitých instinktů... „Víra“ – nazval jsem ji už vlastní chytrostí křesťanskou, – mluvilo se vždy o „víře“, jednalo se vždy z instinktu...

 

40.

        Neblahý osud evangelia byl rozhodnut smrtí, – viselo na „kříži“!... Teprve smrt, tato neočekávaná potupná smrt, teprve kříž, jenž býval celkem vyhrazen jen luze, – teprve tento nejstrašlivější paradox postavil učedníky před vlastní hádanku: „Kdo to byl? Co to bylo?“ – Otřesený a v hloubi uražený cit, obava, aby takováto smrt nebyla vyvrácením jejich věci, strašlivý otazník „proč právě takto?“ – tento stav se dá pochopit až příliš dobře. Zde musilo všechno být nutné, mít smysl, rozumný důvod, nejvyšší rozum; láska učedníkova nezná náhody. Teď se teprve rozevřela propast: „Kdo ho zabil? Kdo byl jeho přirozeným nepřítelem? “ – Tato otázka vyskočila jako blesk. Odpověď: vládnoucí židovstvo, jeho nejvyšší stav. Od tohoto okamžiku vznikl pocit vzpoury proti řádu, Ježíš byl konečně vykládán jako buřič proti řádu. Až potud chyběl v jeho obraze ten bojovný, tento slovem i činem popírající rys; ba více, byl jeho opakem. Očividně neporozuměla malá obec právě hlavní věci, nepochopila, co je vzorem v tomto způsobu umírání, nepochopila svobodu, převahu nad každým citem pomsty: – znamení toho, jak málo mu vůbec rozuměla! Přímo svou smrtí nemohl Ježíš chtít nic nežli veřejně podat nejsilnější zkoušku, důkaz svého učení... Ale jeho učedníci byli vzdáleni toho, aby tuto smrt odpustili, – což by bylo bývalo evangelické v nejvyšším slova smyslu; nebo dokonce, aby se nabídli ke stejné smrti v mírném a líbezném stavu srdce... Vrchu nabyl zase nejneevangeličtější cit, pomsta. Nebylo možné, aby věc byla touto smrtí u konce: bylo třeba „odplaty“, „soudu“ (– a přece, co může být ještě neevangeličtějšího nežli „odplata“, „trest“, „soudit“!). Ještě jednou se dostalo do popředí populární očekávání mesiáše; zrak byl upjat na historický okamžik: „království boží“ přijde soudit svých nepřátel... Ale tím je všechno postaveno na hlavu: „království boží“ závěrečným aktem, slibem! Vždyť evangelium bylo právě jsoucností, naplněním, skutečností tohoto „království“. Taková smrt byla právě tímto „královstvím božím“. Teprve teď bylo vneseno do typu mistrova všechno pohrdání a hořkost k farizejům a teologům, – udělali tím z něho farizeje a teologa! Na druhé straně už nevydrželo zdivočelé uctívání těchto zcela vyšinutých duší onu evangelickou rovnoprávnost každého na synovství boží, jíž učil Ježíš; jejich pomstou bylo, že Ježíše vyzdvihli výstředním způsobem, odloučili jej od sebe: zcela tak, jako kdysi odloučili Židé z pomsty na svých nepřátelích svého boha od sebe a vyzdvihli jej do výše. Jediný bůh a jediný syn boží: oba výplody ressentimentu...

 

41.

        A od té chvíle se vynořil absurdní problém: „Jak mohl bůh toto dopustit!“ Na to nalezl porušený rozum malé obce odpověď až strašlivě absurdní: bůh dal svého syna k odpuštění hříchů za oběť. Jak byl najednou konec evangeliu! Oběť za vinu, a to ve své nejodpornější, nejbarbarštější formě, oběť nevinného za hříchy viníků! Jak hrůzné pohanství! – Vždyť Ježíš odstranil i pojem „viny“ –popíral jakoukoli propast mezi bohem a člověkem, prožil tuto jednotu boha a člověka jakožto svoje „radostné poselství“... A nikoli jako nadpráví! – Odtud přibývá krok za krokem do typu vykupitele učení o soudu a o návratu, učení o smrti jakožto oběti, učení o vzkříšení, jímž je odeskamotován celý pojem „blaženství“, celá to a jediná realita evangelia – ve prospěch nějakého stavu po smrti!... Pavel logizoval toto pojetí, tuto necudnost pojetí s onou rabínskou drzostí, jíž se vyznačuje ve všem, takto: „Pakliže Kristus nevstal z mrtvých, je naše víra lichá.“ – A rázem se stal z evangelia nejhanebnější ze všech nesplnitelných slibů, nestoudné učení o osobní nesmrtelnosti... Ještě Pavel sám učil, že je odměnou!...

 

42.

        Buddhismus neslibuje, nýbrž dodržuje, křesťanství slibuje všechno, ale nedodržuje nic. (…) V Pavlovi se ztělesňuje typ protichůdný k „radostnému poslu“, génius nenávisti, génius vize nenávisti, neúprosné logiky nenávisti. Co všechno přinesl tento dysangelista v oběť nenávisti! Především vykupitele: přibil jej na svůj kříž.

        Církev zfalšovala později dokonce i dějiny lidstva na předhistorii křesťanství.

        Pavel chtěl účel, tudíž chtěl i prostředky... Čemu sám nevěřil, tomu věřili idioti, mezi něž rozhodil svoje učení. – Jeho potřebou byla moc; Pavlem se ještě jednou kněz domáhal moci, – mohl upotřebit jen pojmů, učení, symbolů, jimiž se dají tyranizovat masy, tvořit stáda. Co jediné převzal později Mohamed z křesťanství? Vynález Pavlův, jeho prostředek kněžské tyranie, prostředek tvoření stád: víru v nesmrtelnost – to jest učení o „soudu“...

 

43.

        Přeložíme-li těžiště života nikoli do života, nýbrž do „onoho světa“ – do Ničeho, – vzali jsme životu těžiště vůbec. Veliká lež osobní nesmrtelnosti ničí všechnu rozumnost, všechnu přirozenost pudu, – všechno, co je v instinktech blahodárného, co v nich podporuje život, zaručuje budoucnost, budí nyní nedůvěru. Žíti tak, že už nemá smyslu žít, to se teď stává „smyslem“ života... (…) „Jedno je třeba“... Aby byl každý jako „nesmrtelná duše“ s každým stejného řádu, aby se v souhrnu všech bytostí směla domáhat „spása“ každého jednotlivce věčné důležitosti, aby si směli malí tichošlápkové a třičtvrtěblázni domýšlet, že jim k vůli se neustále prolamují přírodní zákony, – takové vystupňování sobectví všeho druhu do nekonečna, do nestoudnosti nelze ani s dostatečným opovržením pranýřovat. A přece děkuje křesťanství tomuto žalostnému lichocení osobní ješitnosti za své vítězství, – přemluvilo tím na svou stranu právě všechno nezdařilé, odbojně naladěné, všechno, co špatně pochodilo, všechny vyvrhele a spodinu lidstva. „Spása duše“ – aby bylo rozumět: „svět se točí okolo mne“... Jed učení „rovná práva všem“ – křesťanství jej rozselo nejzásadněji; křesťanství zvedlo z nejtajnějších koutů špatných instinktů válku na život a na smrt proti každému citu úcty a distance mezi člověkem a člověkem, to jest proti předpokladu každého zvýšení, každého vzrůstu kultury, – ukovalo si z ressentimentu mas hlavní zbraň proti nám, proti všemu vznešenému, radostnému, velkodušnému na této zemi, proti našemu štěstí na zemi... Nesmrtelnost, přiznaná každému Petru či Pavlovi, byla dosud největším, nejzlovolnějším atentátem na vznešené lidství. – A nepodceňujme, co osudného se vplížilo z křesťanství až do politiky! Nikdo už dnes nemá odvahy k výsadám, k právům pána, k citu úcty před sebou a sobě rovnými, – k patosu distance... Naše politika stůně tímto nedostatkem odvahy! – Aristokratismus smýšlení byl nejpodzemněji podkopán lží o rovnosti duší; a dělá-li víra v „nadpráví nejpočetnějších“ revoluce a bude-li je dělat, – je to bezpochyby křesťanství, jsou to křesťanské úsudky hodnotové, které každá revoluce jen překládá do krve a zločinu! Křesťanství je povstání všeho, co se plazí po zemi proti tomu, co má výši: evangelium „nízkých“ dělá nízkým...

 

44.

        Evangelia jsou neocenitelná co svědectví nezadržitelné již korupce uvnitř první obce. Co Pavel později dovedl do konce s cynismem rabínského logika, byl přesto jen úpadkový proces, jenž začal smrtí vykupitelovou. – Tato evangelia nelze ani dost obezřetně číst; mají své obtíže za každým slovem. Doznávám, bude mi to přičteno k dobru, že právě tím jsou psychologovi rozkoší prvního řádu, – jakožto protiklad veškeré naivní zkaženosti, jako rafinovanost par excellence, jakožto mistrovství v psychologické zkaženosti.

        Celé lidstvo, dokonce nejlepší hlavy nejlepších dob (vyjma jedinou, která snad ani není lidská) se daly oklamat. Evangelium se četlo co kniha nevinnosti...

Nesmíme se dát ošálit: říkají „nesuďte!“, ale posílají do pekel všechno, co jim stojí v cestě. Dávajíce soudit bohu, soudí sami; oslavujíce boha, oslavují sami sebe; požadujíce ctnosti, jichž jsou právě schopni – ba více, jichž potřebují, aby se vůbec udrželi navrchu.

        Čtěte evangelia jakožto knihy svádění morálkou: tito malí lidé zabavili morálku pro sebe, – vědí, jak tomu je s morálkou! Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos! Skutečnost je taková, že si zde hraje nejuvědomělejší domýšlivost vyvolenců na skromnost: jednou provždy postavili sebe, „obec“, „dobré a spravedlivé“ na stranu jednu, na stranu „pravdy“ – a zbytek, „svět“, na stranu druhou... To bylo nejosudnější velikášství, jaké dosud na této Zemi bylo: malé pokrytecké a lhářské zrůdy začaly pro sebe zabírat pojmy „bůh“, „pravda“, „světlo“, „duch“, „láska“, „moudrost“, „život“, jako by to byla jejich synonyma, aby tím proti sobě vymezili „svět“, malí superlativní Židé, zralí pro každý blázinec, obrátili vůbec hodnoty podle sebe, jako by teprve „křesťan“ byl smyslem, solí, měrou, také posledním soudem všeho ostatního.

 

45.

         Podám několik ukázek toho, co si tito malí vzali do hlavy, co svému mistru vložili do úst: vesměs zpovědi „krásných duší“. –

        „A kdož by vás nepřijali ani vás neposlouchali, vyjděte odtamtud a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim. Amen, pravím vám: Lehčeji bude Sodomským a Gomorským v den soudný než městu tomu.“ (Marek 6, 11) – Jak evangelické!

        „A kdož by pohoršil jednoho z těch maličkých, věřících ve mne, mnohem by mu lépe bylo, aby byl zavěšen na hrdlo jeho žernov mlýnský a vržen byl do moře.“ (Marek 9, 42) – Jak evangelické!...

        „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť.. “ (Marek 8,34) (Poznámka psychologova. Křesťanskou morálku vyvracejí její Neboť: její ”důvody“ vyvracejí, – tak je to křesťanské.)

        „Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré; a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; a neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ (Pavel, l. Ep. Korintským 20.) (…) Pavel byl největší ze všech apoštolů pomsty.

 

46.

        Co z toho plyne? Že je dobře obléci rukavice, čteme-li Nový zákon. Blízkost tolika nečistoty téměř k tomu nutí. „Prvotní křesťany“ bychom si stejně pro styk nevybrali jako polské židy: ne že by proti nim bylo třeba i jenom námitky… Jedni i druzí páchnou. Marně jsem slídil v Novém zákoně i jen po jediném sympatickém rysu; není v něm nic, co by bylo svobodné, dobrotivé, prostosrdečné, poctivé. Lidskost se tu ještě ani nepočala, – instinkty čistotnosti chybí... Jsou jen špatné instinkty v Novém zákoně, není odvahy ani k těmto špatným instinktům. Všechno v něm je zbabělost, je zavírání očí a sebeklam. Každá kniha se zdá čistotnou po přečtení Nového zákona.

        Koneckonců byli privilegovaní: to stačí, čandalská[iv] nenávist nepotřebuje jiných důvodů. „Prvotní křesťan“ – obávám se, že i „poslední křesťan“, jehož se snad ještě dožiji – je z nejspodnějšího instinktu povstalcem proti všemu privilegovanému, – žije, bojuje vždy za „rovnápráva“.

        Mám ještě říci, že se v celém Novém zákoně vyskytuje jen jediná postava, které si můžeme vážit? Pilatus, římský místodržitel. Aby vážně pojímal tahanici mezi Židy – k tomu se nepřemůže. O Žida více nebo méně – co na tom?... Povznesený výsměch Římana, před nímž se nestoudně zneužívá slova „pravda“, obohatil Nový zákon o jediné slovo, jež má cenu, – které jest jeho kritikou, přímo jeho zničením: „Co je pravda!“...

 

47.

        Co nás odděluje, není to, že nenalézáme boha ani v dějinách, ani v přírodě, ani za přírodou, nýbrž že vidíme v tom, co bylo božsky uctíváno, nikoliv něco „božského“, nýbrž něco ubohého, absurdního, škodlivého, nikoli jen omyl, nýbrž zločin na životě...

        Opravdu, člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem. Kdo je filolog, vidí totiž za „svaté knihy“, kdo je lékař, vidí za fyziologickou sešlost typického křesťana. Lékař řekne „nevyléčitelné“, filolog řekne „podvod“...

 

48.

        Starý bůh, zcela „duch“, zcela velekněz, dokonalost sama, prochází se ve své zahradě: jenže se nudí. Proti nudě i bozi bojují. Co učiní? Vytvoří člověka, – člověk je zábavný... Leč ejhle, i člověk se nudí. Slitování boží nad jedinou bědou, kterou mají všechny ráje, nezná mezí: stvořil vbrzku ještě jiná zvířata. První chyba, jíž se bůh dopustil: člověk neshledal zvířata zábavnými, – panoval jim, nechtěl ani být „zvířetem“. Tudíž stvořil bůh ženu. A vskutku, dlouhé chvíli byl nyní konec – ale také ještě jiným věcem! Žena byla druhá chyba, jíž se bůh dopustil. „Žena je svou podstatou had, Heva[v]“ – to ví každý kněz; „od ženy pochází každé neštěstí na světě“– to ví rovněž každý kněz. „Tudíž pochází od ní také věda“... Teprve ženou se naučil člověk okoušeti ze stromu poznání. – Co se stalo? Na starého boha padla pekelná hrůza. Člověk sám se stal jeho největší chybou, bůh si stvořil rivala, věda činí bohorovným, – je konec kněžím a bohům, stane-li se člověk vědeckým!

 

49.

        Kněz zná jen jedno velké nebezpečí: to je věda, – zdravé ponětí o příčině a následku. Ale vědě se daří celkem jen za šťastných poměrů, – je třeba mít čas, mít ducha nazbyt, aby došlo k „poznání“... „Tudíž je třeba učinit člověka nešťastným“, to byla vždy logika kněží. Lze již uhádnout, co se tím teprve dostalo, podle této logiky, na svět: –„hřích“... Pojem viny a trestu, celý „mravní řád světa“ byl vynalezen proti vědě – proti tomu, aby se člověk neodpoutal od kněze…

 

50.

        „Víra dává blaženství: tudíž je pravdivá“. – Dalo by se tu především namítnout, že právě to, že víra dává blaženství, není dokázáno, nýbrž jen slíbeno: blaženství vázáno na podmínku „víry“, – člověk dojít blaženství, protože věří... Ale že skutečně nastane, co kněz slibuje věřícímu pro onen svět, nepřístupný jakékoli kontrole, čím to by se dalo dokázat? – Domnělý „důkaz síly“ je tedy v podstatě zase jen víra, že se dostaví účinek, který si od víry slibujeme. Řečeno formulí: „věřím, že víra dává blaženství; – tudíž je pravdivá“. Ale tím jsme již u konce. Toto „tudíž“, toť absurdnost sama kritériem pravdy. – Ale dejme tomu, s jistou povolností, že je dokázáno, že víra dává blaženství (– že to není jen přání, není jen slíbeno trochu podezřelými ústy knězovými): bylo by kdy blaženství – odborněji řečeno, rozkoš – důkazem pravdy?

        Důkaz „rozkoše“ je důkazem pro „rozkoš“, – nic víc; odkud u všech všudy by bylo jisto, že by zrovna pravdivé soudy působily více radosti nežli nepravdivé a že by podle jakési prestabilizované harmonie nutně přivodily příjemné pocity?

51.

        Křesťanství potřebuje nemoc, asi jako helénství potřebuje nadbytek zdraví, – udělat nemocným, toť vlastní úmysl v pozadí celé soustavy léčebných procedur církve.

        Není nikomu dáno na vůli, stát se křesťanem: nelze být na křesťanství „obrácen“, – je třeba být k tomu sdostatek chorým... My ostatní, kdo máme odvahu k zdraví a také k pohrdání, jak my smíme pohrdat náboženstvím, jež učilo nerozumět tělu! Jež se nechce zbavit pověry o duši! Jež dělá z nedostatečné výživy „zásluhu“! Jež potírá zdraví, jako by potíralo nepřítele, ďábla, pokušení! Jež si namlouvalo, že je možno nosit „dokonalou duši“ v těle rovném zdechlině, a jež si k tomu potřebovalo upravit nový pojem „dokonalosti“, bledou, chorobnou, idioticky blouznivou bytost, takzvanou „svatost“, – svatost, pouhá to řada příznaků těla zchudlého, enervovaného, nevyléčitelně zkaženého!

        Křesťanství nebylo „národní“, nebylo podmíněno rasou, – obracelo se na vyděděnce života všeho druhu, mělo své spojence všude. Křesťanství má na dně zákeřnou mstivost nemocných, instinkt namířený proti zdravým, proti zdraví. Všechno zdařilé, hrdé, svévolné, především krása bolí je do uší a očí. Ještě jednou připomínám neocenitelné slovo Pavlovo: „Co je u světa mdlé, co bláznivého je u světa, neurozené u světa a za nic položené, vyvolil bůh“: to byla formule, in hoc signo[vi] zvítězila dekadence.

 

52.

        Jiným znakem teologa je jeho neschopnost k filologi. Filologií tu má býti rozuměno, ve smyslu velmi obecném, umění dobře číst, – umět vyčíst fakta, aniž je zfalšujeme interpretací, aniž ztratíme touhou po pochopení opatrnost, trpělivost, jemnost. Filologie jakožto efexis[vii] v interpretaci: ať už jde o knihy, o novinky denního tisku, o osudy nebo fakta povětrností, – ani nemluvě o „spáse duše“... Způsob, jak vykládá teolog, jedno zda v Berlíně či v Římě, z vyššího osvětlení žalmů Davidových „slovo písma“ nebo něco, co prožil, například vítězství vojska své vlasti, je vždycky tak smělý, že se filolog z toho chytá stropu. A co si teprve počne, když si pietisté a jiné švábské krávy upravují ubohou všednost a zatuchlost svého života „prstem božím“ v zázrak „milosti“, „prozřetelnosti“, „spásných zkušeností“! Nejskromnější vynaložení ducha, abych neřekl slušnosti, musilo by přece tyto interprety přivést k tomu, aby se přesvědčili, jak naprosto dětinské a nedůstojné je takové zneužíváni božské pohotovosti. Při sebemenší míře zbožnosti v těle měl by nám být bůh, jenž vyléčí v pravý čas rýmu nebo jenž nám dá vstoupit do vozu v okamžiku, kdy se strhne veliký déšť, bohem tak absurdním, že by bylo třeba ho zrušit, i kdyby existoval. Bůh služebníkem, listonošem, pranostikářem, – v podstatě slovo pro nejhloupější druh všech náhod... „Božská prozřetelnost“, jak v ni ještě dnes věří přibližně každý třetí člověk ve „vzdělaném Německu“, byla by námitkou proti bohu, nad niž by nebylo ani možno vymyslet silnější. A na každý pád je námitkou proti Němcům!...

 

53.

        Že mučedníci něco dokazují pro pravdivost nějaké věci, v tom je tak málo pravdy, že bych popíral, že kdy jaký mučedník měl něco společného s pravdou. Tónem, jímž mučedník hází světu na hlavu, co považuje za pravdu, projevuje se už tak nízký stupeň intelektuální poctivosti, taková tupost v otázce „pravdy“, že není nikdy třeba mučedníka vyvracet. Pravda není nic, co by jeden měl a druhý neměl: tak mohou o pravdě smýšlet jedině sedláci nebo apoštolové sedláků: jako Luther.

 

54.

        Aby kdo směl mluvit do hodnoty a nehodnoty, musí vidět pět set přesvědčení pod sebou, – vidět za sebou...

        Člověk víry, „věřící“ všeho druhu, je nutně člověk závislý, – takový, jenž nemůže sebe dosadit za účel, jenž vůbec nemůže sám ze sebe účely vytyčit. „Věřící“ nepatří sobě, může být jen prostředkem, musí být spotřebován, potřebuje někoho, kdo ho spotřebuje. (…) Uvážíme-li, jak nezbytný je většině lidí regulativ, který je zvenčí váže a zpevňuje, jak je nátlak, otroctví ve vyšším smyslu, jedinou a poslední podmínkou, za které prospívá člověk slabší vůle, zvláště pak žena: pak porozumíme také přesvědčení, „víře“. Člověk s přesvědčením má v něm svou páteř. Nevidět mnoho věcí, nebýt v žádném bodě nezaujat, být skrz naskrz straníkem, mít přísnou a nutnou optiku všech hodnot – toto jediné působí, že takový druh člověka vůbec trvá. Ale tím je protikladem, antagonistou všeho pravdivého, – pravdy... (…) Savonarola, Luther, Rousseau, Roberspierre, Saint–Simon –, typ protichůdný duchu silnému, osvobodivšímu se. Ale veliký postoj těchto chorých duchů, těchto epileptiků pojmu, působí na veliké davy, – fanatikové jsou pitoreskní, lidstvo raději vidí gesta, než aby slyšelo důvody.

 

55.

        Někdy je třeba jen výměny osob: v synu se stává přesvědčením, co v otci ještě bylo lží. – Nazývám lží: nechtít vidět, co vidíme, nechtít něco vidět tak, jak to vidíme: nepadá na váhu, dojde-li ke lži před svědky nebo beze svědků. Nejobyčejnější lež je ta, jíž člověk obelhává sám sebe; obelhávat jiné je poměrně výjimečný případ. – Nuže, nechtít vidět, co vidíme, nechtít vidět tak, jak to vidíme, toť téměř první podmínka pro všechny, kdo jsou straníky, v jakémkoli smyslu: člověk stranický se nezbytně stává lhářem. Německé dějepisectví je například přesvědčeno, že Řím znamenal despocii, že Germáni vnesli do světa ducha svobody. Jaký je rozdíl mezi tímto přesvědčením a lží?

        Pohany jsou všichni, kdož životu přisvědčují, jimž „bůh“ je slovem pro veliké Ano všem věcem.

 

56.

        Přijde konečně na to, za jakým účelem se lže. Že v křesťanství chybí „posvátné“ účely, toť moje námitka proti jeho prostředkům. Jen špatné účely: otrávit, potupit, popřít život, pohrdat tělem, zneuctění a sebeprznění člověka pojmem hříchu, – tudíž jsou i jeho prostředky špatné. – Čtu s opačným pocitem zákoník Manuův, dílo nevyrovnatelné duchovnosti a převahy; bylo by hříchem proti duchu i jen je jmenovat jedním dechem s biblí.

        Jak se vlastně může dát dětem a ženám do rukou kniha, která obsahuje ono bídácké slovo: „Pro kurevnictví má jeden každý svou ženu, a jedna každá svého vlastního muže... je lépe ženiti se než horoucnost snášet“? A smí kdo být křesťanem, pokud je vznik člověka pokřesťanšten, to jest pošpiněn pojmem neposkvrněného početí? Neznám knihy, v níž by se říkalo ženě tolik něžných a dobrotivých věcí jako v zákoníku Manuově; tito staří šedivci a světci mají způsob zdvořilosti k ženám, jenž snad není předstižen. „Ústa ženy“ – praví se tu jednou, – „ňadra dívky, modlitba dítěte, kouř oběti jsou vždy čisté.“ Jiné místo: „Není vůbec nic čistšího nad světlo slunce, stín krávy, nad vzduch, vodu, oheň a nad dívčí dech.“ A ještě nakonec jedno místo – snad také posvátná lež–: „Všechny otvory těla nad pupkem jsou čisté, všechny pod ním jsou nečisté. Jen u dívky je čisto tělo celé.“

 

57.

        Nerovnost práv teprve je podmínkou, aby vůbec práva byla. – Každé právo je výsadou. V tom, jaký je, má každý také svou výsadu. Nepodceňujme výsady prostředních. Čím výše, tím více přibývá tvrdosti života, – přibývá chladu, přibývá odpovědnosti. Vysoká kultura je pyramida: může stát jenom na široké základně, předpokládá především silně a zdravě konsolidovanou prostřednost. Řemeslo, obchod, zemědělství, věda, většina umění, jedním slovem celý souhrn činností v povolání snáší se naprosto jen s prostřední schopností a žádostí; něco takového by bylo nemístné mezi výjimkami.

        Hlubšího ducha by bylo zhola nedůstojné, aby viděl v pouhém faktu prostřednosti už námitku. Prostřednost je dokonce především nutná, aby směly být výjimky: je podmínkou vysoké kultury. Dotýká-li se výjimečný člověk právě prostředních lidí jemnějšími prsty nežli sebe a sobě rovných, není to pouze zdvořilost srdce, – je to prostě jeho povinnost… Koho nejvíce nenávidím z té dnešní sběře? Sběř socialistů, apoštoly čandalů, kteří podkopávají instinkt, radost, skromnou spokojenost dělníka s drobným životem, – kteří ho dělají závistivým, učí ho pomstě...

 

58.

        Vskutku, je rozdíl, za jakým účelem kdo lže: udržuje-li tím, nebo ničí. Můžeme mezi křesťana a anarchistu klidně položit rovnítko: jejich účel, jejich instinkt jde jen za ničením.

        Křesťan a anarchista: oba dekadenti, oba neschopni působit jinak než rozkladně, otravně, než tak, aby všechno zakrnělo, působit jinak než vysávat krev, oba žijíce instinktem zavilé nenávisti ke všemu, co má velikost, co má trvání, co slibuje budoucnost životu...

 

59.

        Metody, desetkrát to nutno říci, jsou to nejpodstatnější, také nejobtížnější, jsou také tím, proti čemu se nejdéle staví zvyklosti a lenosti.

 

60.

        Křesťanství nás připravilo o sklizeň antické kultury, připravilo nás později zas o sklizeň kultury islámu. Zázračný kulturní svět maurského Španělska, nám v podstatě spřízněnější, víc k naší mysli a k našemu vkusu promlouvající nežli Řím a Řecko, byl ušlapán (– neříkám, jakýma nohama –), proč? Protože děkoval za svůj vznik vznešeným, mužným instinktům, protože přisvědčoval životu i ještě vzácnými a rafinovanými skvosty maurského života!... Křižáci později potírali něco, před čím by jim bylo lépe slušelo klesnout v prach, – kulturu, proti níž by si mohlo připadat i naše devatenácté století velmi chudým, velmi „pozdním“.

        Že církev provedla svoji zavile nenávistnou válku proti všemu vznešenému na zemi právě s pomocí německých mečů, německé krve a odvahy! Je na tomto místě množství bolestných otázek. Německá šlechta téměř chybí v dějinách vyšší kultury: uhodneme proč... Křesťanství, alkohol – oba veliké prostředky korupce...

 

61.

        Zde je nutno dotknout se vzpomínky, pro Němce ještě stokráte trapnější. Němci připravili Evropu o poslední velikou kulturní sklizeň, již mohla Evropa dostat pod střechu, – o kulturní žeň renesance. Rozumějí lidé konečně, chtějí rozumět, čím renesance byla? Přehodnocení křesťanských hodnot, pokus podniknutý všemi prostředky, všemi instinkty, veškerou geniálností, aby byly protichůdné hodnoty, vznešené hodnoty dovedeny k vítězství... Byla dosud jen tato veliká válka, nebyla dosud položena otázka rozhodnější nad otázku renesance, – moje otázka je její otázkou –: nebylo také nikdy zásadnější, přímější formy útoku, ani přísněji vedené na celé frontě a přímo do centra! Udeřit na rozhodném místě, v samotném sídle křesťanství, zde dosadit vznešené hodnoty na trůn, lépe řečeno vpravit je do instinktů, do nejspodnějších potřeb a žádostí těch, kteří tam sedí... Vidím před sebou možnost zcela nadpozemského kouzla a nadpozemské hry barev: – zdá se mi, že se třpytí všemi hrůzami rafinované krásy, že v ní pracuje umění, tak božské, tak ďábelsky božské, že bychom hledali v celých tisíciletích marně druhou takovou možnost; vidím divadlo, tak důvtipné, tak zázračně paradoxní spolu, že by všichni bohové olympští byli měli, proč se dát do nesmrtelného smíchu – Cesare Borgia papežem... Je mi rozumět?... Nuže, to by bylo bývalo vítězství, po němž jediném toužím –: tím by bylo křesťanství zrušeno! – Co se však stalo? Německý mnich Luther přišel do Říma. Tento mnich, v těle všechny mstivé instinkty ztroskotaného kněze, vzbouřil se v Říme proti renesanci... Místo aby chápal s nejhlubší vděčností to nesmírné, co se bylo stalo, zdolání křesťanství v jeho sídle – jeho nenávist se dovedla tímto divadlem jen živit. Člověk náboženský myslí jenom na sebe. – Luther viděl zkaženost papežství, ačkoli se právě opak dal rukama hmatat: stará zkaženost, peccatum originale, křesťanství, nesedělo již na stolici papežově! Nýbrž život! Nýbrž trumf života! Nýbrž veliké Ano všem vysokým, krásným, odvážným věcem!... A Luther církev obnovil: udeřil na ni... Renesance – událost beze smyslu, veliké Nadarmo! –Ach ti Němci, co nás už stáli! Nadarmo – to bylo vždy dílem Němců.

Cesare Borgia

 

62.

        Není nic, čeho by se křesťanská církev nebyla dotkla svou zkažeností, každou hodnotu obrátila v nehodnotu, z každé pravdy udělala lež, z každé poctivosti duševní bídáctví. Ať se ještě někdo odváží a mluví mi o jejích „humanitních“ požehnáních! Odstranit nějakou bědu bylo proti jejímu nejhlubšímu prospěchu: žila z běd, tvořila bědy, aby sebe zvěčnila…

        „Rovnost duší před bohem“, tato falešnost, tato záminka zákeřné nevraživosti všech nízce smýšlejících, tento pojem–třaskavina, který se nakonec stal revolucí, moderní ideou a úpadkovým principem celého společenského řádu, – toť křesťanský dynamit...

 


[i] Largeur srdce – velkodušnost.

[ii] Scirocco - dusný a vlhký vítr, přinášející vláhu, původně označovaný tímto jménem jenom na severním pobřeží Středozemního moře.

[iii] Peccatum originale - prvotní hřích.

[iv] Čandala - nejnižší kasta indická.

[v] Heva = Eva

[vi] In hoc signo – v tomto znamení (narážka na slova, jež se podle pověsti zjevila před rozhodnou bitvou císaři Konstantinovi na nebi vedle kříže).

[vii] Efexis (řeč.) - zastavení; řád; též podnět, důvod.

 

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava