Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Co je člověk zač?

I

        Stále jen člověk, člověk a člověk. Co však je ten jejich člověk? Každý ví, že žádný člověk neexistuje. Člověk je pouhá abstrakcí vzniklá universálie.
        Člověk intelektuálů existuje jako idea, o níž jsou přesvědčeni, že označuje cosi reálného a pravdivě postihujícího podstatné vlastnosti „druhu homo sapiens“.
        
Skutečnost je jiná. Intelektuálové vytvořili člověka zobecněním vlastností a výkonů vyjímečných lidských jedinců. Člověk vynalezl písmo, člověk objevil železo, člověk vytvořil kultury a civilisace, umění a vědu. Člověk postupně ovládá vesmír. Člověk se neustále zdokonaluje. Ve své podstatě je člověk dobrý a ušlechtilý, inteligentní a moudrý.
        Když intelektuálové hovoří o člověku, neubráníme se dojmu, že lidstvo se skládá ze samých intelektuálů. Člověk vytvořený intelektuály je produkt sentimentální idylisace. Existence tohoto člověka je pouhý sebeklam, vyvolaný přáním vylíčit své stádo a tím i sebe jako jeho součást v nejlepších barvách.
        Intelektuálové vytvořili mýtus o člověku. Co je člověk? Člověk je mýtus intelektuálů.
        Zkusme zavést jiný pojem člověka, který bude mnohem pravdivější.
        Představme si tak zvaně inteligentní tvory z vesmíru, kteří navštívili Zemi, aby se poučili o člověku. Samozřejmě se jich ihned ujímají intelektuálové. V jejich doprovodu navštíví cizinci několik koncertů. Na programu tentokrát kupodivu není Armstrong a Fitzgeraldová, ale Bach a Beethoven. Poté si cizinci prohlédnou galerie, prostudují krásnou literaturu, naučné a filosofické slovníky. Strnou v němém úžasu nad velikostí člověka.
        Jak nádherný tvor je člověk, zaplesají cizinci. Jen jedno jim nejde na rozum: proč je historie těchto velkolepých tvorů plná nejbestiálnějšího krvavého řádění a nejodpornějších zločinů? Proč se z továren, nazývaných lidmi jatkami, ozývá ten nervy drásající řev zoufalství a bolesti?
        Intelektuálové blekotají nebo krčí rameny.
        Představme si, že cizí tvorové budou studovat člověka bez moudrého vedení intelektuálů stejnou metodou, jíž zoologové běžně studují zvířata. Náhodně pochytají několik desítek lidských exemplářů a podrobí je různým testům. Nebudou studovat mýtus, který o člověku vytvořili intelektuálové, ale člověka statistického neboli průměrného.
        Nechť provedou s náhodně pochytanými lidmi běžné testy vědomostí a inteligence. O výsledcích nelze pochybovat – budou katastrofální. Kdyby s nimi byli seznámeni intelektuálové, propadli by se studem nad mentální úrovní svých lidských spolubratří.
        Inteligence a vědomosti nám ale o člověku mnoho neřeknou. Přeceňování těchto kvalit v moderní době je už samo o sobě důkazem úpadku člověka. Pro poznání a hodnocení člověka je důležitá především jeho morálka.
        Uvažme následující test: po celodenním půstu budiž doprostřed hloučku zkoumaných lidských exemplářů postavena mísa vařených brambor.
        Výsledek testu, všeobecná rvačka o žrádlo, plně odhalí statistického člověka v jeho podstatě. Na malém modelu rázem pochopíme celé lidské dějiny. Vůbec už není zapotřebí je studovat. Vše je dokonale jasné. Nevíme nic o Buddhovi, Sokratovi a Ježíši Kristu, nic o Bachovi, Rembrandtovi či Goethovi, ale zato o člověku víme vše potřebné.
        Konečně víme, co je člověk. A nezní to zrovna příliš hrdě. Kdyby byl člověk tím, zač se chce vydávat a co si namlouvá, musel by být výsledek testu zcela jiný a zcela jinak by také musela vypadat lidská historie.
        Už existence privilegovaných a zotročených tříd stačí k odsouzení člověka a celé jeho historie. Beztřídní společnost, jejíž příslušníci neusilují o osobní výhody na úkor jiných, by měla být mezi slušnými lidmi samozřejmým důsledkem pouhé slušnosti.
        Člověk, jak dokazuje jeho historie, byl vždy výlupkem všeho darebáctví. Lstivostí a mazaností, neboli rozumem, dosáhl také priority mezi ostatními hloupými zvířaty, z nichž žádné nemělo dostatek síly, aby ho potrestalo.
        Obrátilo se však proti němu jeho vlastní darebáctví. Trestá se sám nejrafinovanějšími způsoby týrání a vzájemným vyvražďováním. Syčáci mučící a vraždící bezbranná zvířata obracejí nutně své syčáctví i do vlastních řad a hynou na ně. Nejzvrhlejší výplod rozumu, atomová zbraň se nutně obrátí v nejvyšší trest: úplné zničení zvrhlých.

 

II

        Jediný pokrok je morální pokrok. Tedy nebylo dosaženo žádného pokroku. Člověk se nemění, jen několik jednotlivců překonává základní zvrhlosti, charakteristické pro průměrné. O člověku by se mělo přestat mluvit už z pouhého studu.
        Intelektuálové se rozplývají všeobjímající láskou k člověku. I ti zulukafři a papuánští trpaslíci jsou přece lidé, i oni trpí a chtějí žít. A proč například není člověkem jejich pes?  Zdá se jim snad vzdálenější? Mohou mu hůře rozumět? Pes snad netrpí a nechce žít?
        „Každý tvor chce žít a touží po svém malém štěstí“ (Lama Yongden). Proč zrovna milovat člověka? Nač to škatulkování? Proč třeba nemilovat savce nebo obratlovce? Pláčí-li intelektuálové nad osudem člověka, kterému kdesi na druhém konci planety jakýsi zlý diktátor upírá jakási podle nich mu příslušející práva, o kterých on sám nikdy neslyšel, proč nenaříkají třeba také nad utrpením srnčí zvěře? Může o trochu větší biologická vzdálenost ospravedlnit jejich lhostejnost? Nač to fanatické zaujetí právě pro lidské, zrovna toto, stádo a ne větší nebo menší stádo?
        Biologické druhy nevytváří příroda ale člověk. Příroda tvoří jen konkrétní individua, žádné abstrakce. Člověk vymyslel pojem biologických druhů a mezi nimi pojem druhu homo sapiens zobecněním, to jest utvořením umělých obecnějších celků, vyznačujících se určitými společnými vlastnostmi. Při výběru vlastností, které se staly kritérii pro rozlišování tak zvaných druhů, sehrál svou roli mýtus vývoje. Bylo by samozřejmě možné zvolit kritéria zcela jiná. V podstatě se jedná o pouhé konvence, které si jen moderní mozkoví fenomeni, nemající představu o procesu svého vlastního myšlení, mohou plést s přírodními zákony.
        Tito zapřisáhlí empirici, pohrdající veškerými spekulacemi a důvěřující jen tomu, o čem se lze přesvědčit pozorováním a experimentem, čmuchalové, prohlašující hrdě za jediný právoplatný zdroj poznání svůj čumák, budou asi velice udiveni, obviníme-li je z platonismu – víry v reálnou existenci ideálních objektů, označovaných obecnými pojmy.
        Z konvence o druzích se pak vytvoří etická norma. Je třeba milovat člověka moudrého a ostatní ať se jdou vycpat. Je dovoleno je zabíjet, žrát i průmyslově vyrábět. O další tvory se postarají milovníci přírody – láskyplně jim do lesa donášejí krmivo a jejich výskyt regulují odstřelem.
        Ale vždyť přece milujeme svá domácí zvířátka, pejsky a kočičky! Když zestárnou a onemocní, musíme je ovšem dát utratit. Dostanou bezbolestnou injekci a my si koupíme nové.
        A co takhle utratit dědečka? Mongolové prý dříve vyháněli nemocné dědečky do stepi, aby je sežrali vlci. Když se dědečkové vrátili, nechali je zase rok žít. Ti barbaři zřejmě vůbec nic nevěděli o druhu homo sapiens. Teprve za sovětské vlády, která jim přinesla osvětu vzdělání, upustili od tohoto svého zlozvyku.

 

III

        Zatímco láska k většímu stádu je podle křesťansko-darwinovské etické konvence nesmysl, shovívavě tolerovaný podivínům, láska k menšímu stádu je hřích. Diferencovaná společenství mají prý velmi nebezpečný sklon považovat se za oddělený druh. V mnoha domorodých jazycích označuje výraz „člověk“ pouze příslušníka vlastního kmene.
        Této zvrhlosti se říká pseudodruhovost. Smůla je v tom, že žádná pseudodruhovost neexistuje – to by napřed musela existovat druhovost. Homo sapiens se nevyskytuje v přírodě, ale pouze v biologii. Je skutečně smutné, že o ní domorodci dosud neslyšeli, pak by se jistě zřekli svých nekulturních bludů.
        Jestliže biologie akceptuje vývoj druhů jako cosi přirozeného a pozitivního, je povinností historie hodnotit stejně i vývoj kulturně historický. Druhy se v biologickém vývoji postupně odlišují znaky biologickými, lidé kulturními. Má snad Francouzům narůst třetí oko a Němcům oháňka, aby se stali různými druhy? Takzvaná pseudodruhovost je stejně oprávněná a ospravedlnitelná jako druhovost. Jestliže je vývojová diferenciace nutná a správná, pak jí musí být vždy a se všemi důsledky, i tehdy, zdá-li se to nebezpečné filantropisujícím moralistům.
        Proč ale akceptovat vývojový mýtus? Abstraktně vzato, můžeme tvorstvo klasifikovat podle nejrozmanitějších jiných kritérií a v souladu s nimi vytvořit i etické normy. Proč bychom například nemohli zastávat názor, že lásku zaslouží pouze tvorové, jejichž hlava má větší průměr než tři centimetry?
        Celý tento humanismus, na nějž jsou tak pyšní evropští intelektuálové, se ve srovnání s jinými etikami, například buddhismem, jeví jako pokrytectví a sprostota.
        Lidoop přežil chytrostí. Ruku prodloužil klackem a tím se dopustil první podlosti. Zákeřnost, která byla původně nutností, se později stala zvykem. Účel světí prostředky.
        Taková krysa byl primitivní člověk a ve většině svých exemplářů je jí dodnes. Bezectnost má nesmazatelně zapsánu ve všech tazích tváře. Proto je tak ošklivý.
        Jen velmi málo lidí překonalo krysí stadium. Ty je třeba označit jako člověka ušlechtilého, jiný biologický druh.
        Nadčlověk? Před člověkem stojí zatím mnohem skromnější úkol: překonat svou opičí přirozenost. To platí i pro ty nejlepší. Je třeba překonat opičení se, předvádění se, stádní opičácké pudy a opičí zbabělost.
        Někteří Indové a výjimečně Evropané dosáhli pozoruhodných výsledků. V posledním bodě je třeba připomenout severoamerické Indiány.
        Většina všech dob vždy beznadějně až po uši vězela ve svém opičáctví. Názorným historickým dokladem této pravdy je existence módy. Olysalé zvíře, které si na své vypelichané tělo navěšuje kousky hadrů, natřásá se před zrcadlem a vážně přemýšlí, zda mu to sluší nebo nesluší – co může být směšnějšího a hloupějšího?
        Všechny ty opice se navíc řídí podle neustále se měnících, ale závazných kritérií. Jedna nebo několik opiček si vymyslí, jak ty kousky hadrů mají správně vypadat, aby byly hezky elegantní, a ostatní opičky je v tom s fanatickou oddaností následují.
        Všichni se svorně rozplývají, jaká je to krása. Běda rozumnému člověku, který by se zasmál. Ihned se stává opicím podezřelý, stihne ho výsměch, pohrdání, společenská katastrofa.
        Ten hlupák ani neví, co se nosí! Jak je chudinka nemoderní! Zbytky své srsti na hlavě má rozcuchané jako nějaký divoch. Zřejmě nějaký „genius“. Kazisvět, který ani neví, že člověk se liší od zvířete zakrýváním své nahoty a znalostí vkusu. Je to prostě opice. Tak opice označí za opici každého, kdo odmítá opicí být.
        Člověk váhá mezi smíchem, pláčem a blitím.
        Módu nemůžeme odbýt mávnutím ruky jako něco bezvýznamného. Je to historický fenomén, jímž člověk mimoděk odhaluje své základní vlastnosti a kvalitu.
        Nahlédněme tedy do evropské historie. Vidíme, že člověk se v poměru k módě nijak nezměnil. Infantilní okrašlovací pudy ho provázejí od pravěku do dneška. Časy, kdy móda neexistovala, jsou podezřelé tím, že na ni zřejmě nebylo. Už v gotice se však Evropan začíná znovu intenzivně fintit.
        Dalo by se ocenit, kdyby si každý vymýšlel svou vlastní, soukromou módu. Bylo by sice i tak ubohé věnovat svou pozornost záležitosti tak vnější a nízké, ale ani na to se evropský člověk nikdy nezmohl. Opičení po druhých si nedá vzít.
        Pomocí hadrů chce člověk sám sebe přesvědčit, že je něco jiného než zvíře. Člověk je zvíře, které si namlouvá, že jím není. Přes všechny svoje velkoleposti však zůstává bestiální, zbabělou, lstivou, pokryteckou, hloupou a ošklivou opicí.
        Přiznávám se, hnusím si člověka. Třeba proto, že rozlišuje užitečná a neužitečná zvířata. Dokonce to učí děti ve škole.
        Sám zvíře, které žere a kálí, má tu drzost pohrdat ostatními a shlížet na ně arogantně shůry. Jak si může osobovat právo, aby se cenil jeho život, když si sám necení života jiných tvorů?
        A ještě si to posvětí náboženstvím! Když sám má trpět, stěžuje si pánubohu na nespravedlnost.
        Jak může žádat spravedlnost nespravedlivý? Jak si může člověk, který zabíjí a žere jiné tvory osobovat právo označit někoho ze svých řad za vraha a zločince?
        Kdyby jen zabíjel! Ale on si ze zabíjení bezbranných zvířat učinil sport, společenskou zábavu!
        Roztomilí jsou také parchanti, kteří milují své králíčky a prasátka, aby je potom na podzim zapíchli a sežrali. Mám rád králíčky a mám rád králíka je u nich totéž. Samou láskou je nakonec sežerou.
        Střílení ubohých kachen a zajíců je pro ně důkaz zdravé sociální adaptability. Je to ohromně dobrodružná činnost, hrdinství dnešní doby.
        Komu je taková činnost odporná, je psychopat. Šup s takovým společnosti nebezpečným individuem do blázince! Vždyť by nakonec ve své úchylné makovici mohl dojít k závěru, že střílet králíky a lidi je vlastně totéž a že by mohlo být docela zábavné pozorovat, jak se naši milí zákazníci budou tvářit, když se na grilu budou smažit jejich vlastní nemluvňata, zaručeně čerstvá, krátce před napíchnutím na grilovací jehly s láskou bezbolestně usmrcená a odborně vykuchaná zkušenýma rukama řezníků v nedalekých jeslích.
        Chápu, že lůze tak chutnají mrtvoly slepičích mláďat. Hmyzí člověk se mstí. Je to odplata za minulé životy, kdy kuřata a slepice zobaly lidskou chátru, která tehdy byla v souladu se svou skutečnou přirozeností hmyzem.
        Pak mi něco povídejte o morálce!

 

IV

        Všechno by se dalo nakonec omluvit, kdyby měl člověk aspoň tolik slušnosti, aby se přiznal, že diferenciace při hodnocení životů má čistě sprostý, praktický, utilitární účel. Čert vezmi všechny ostatní, jde o nás, jsme pány ostatních tvorů a sami vytváříme mravní normy, jak je potřebujeme, podle práva silnějšího.
        Kdyby se poctivě přiznali, jsme svině, tak budiž. Ale oni si myslí, jak nejsou čistí a nevinní, jak jsou ušlechtilí.
        Kdyby si přiznali, jsme šelmy, správné je, co nám slouží, jde o život našeho druhu, a proto máme právo na bezohlednost zrovna jako lev nebo žralok, kdyby morálku chápali jako praktickou nutnost, umožňující sociální existenci, tak prosím.
        Ale oni si neodpustí, aby nežvanili o posvátných vyšších principech, mravních zákonech v nás či nad námi, absolutních etických hodnotných přikázáních božích!
        Nejhnusnější nejsou skutečnosti ale pokrytectví. Ta banda považuje za nutné se tvářit, jako by se nic nedělo a všechno bylo v nejlepším pořádku.

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava