Založit webové stránky nebo eShop

Aldous Huxley: Překrásný nový svět

 

Ukazuje se, že utopie jsou mnohem uskutečnitelnější, než se dříve myslelo. A tak dnes stojíme před otázkou, která nás trápí docela jinak: jak se vyvarovat jejich definitivního uskutečnění?... Utopie jsou uskutečnitelné. Život kráčí k utopiím. A začíná možná nové století, století, kdy intelektuálové a vzdělané vrstvy budou snít o tom, jak se utopií uvarovat a jak se vrátit ke společnosti neutopické, méně dokonalé, leč svobodnější.

NIKOLAJ BERĎAJEV

 

 

Čeho si v knize zvláště povšimnout

         Několik prvků považuji za hodné zvýšené pozornosti pro jejich přínos k obecnému poznání. Na následujících řádcích nabízím svůj rozbor jako nástroj k jejich uchopení a rovněž předkládám polemiku s tím, co by poznání spíše mátlo.

 

1) Využití technického pokroku
         Mnohé vynálezy a technická opatření se v době svého vzniku zdají být lákavým řešením na některý aktuální problém. Jenomže všechno souvisí se vším a jak upozorňuje Unabomber, vedle kýženého řešení přinese vynález i celou řadu nezamýšlených, obvykle negativních důsledků, které samy pak vyžadují další technická opatření a celá situace se dále vyhrocuje a komplikuje. Tím svět směřuje krok za krokem buď ke zhroucení nebo k totální kontrole.
         U některých vynálezů se také předpokládá jejich příznivě působící využívání, avšak pokud je zneužití možné, pak se k němu stejně jednou sáhne, až bude situace dostatečně vyostřená.
         V této knize to vidíme na příkladu predestinace. Dovídáme se, že nejprve se její pomocí vštěpovala lidu láska k přírodě (byť proto, aby se používaly dopravní prostředky), ale za několik desetiletí si ekonomický tlak vynutil pravý opak, tedy vštěpovat lidem nenávist k přírodě.

          

2) Rozdíly mezi starou a novou společností
         Výjevy z divošské rezervace a líčení Mustafy Monda o minulosti vytváří dosti neutěšený dojem, o němž ale nelze říci, že by neměl nic společného s realitou. Je však dobré mít na paměti, že taková bývá společnost jen v některých dobách a místech. Nelze souhlasit s dojmem, který záměrně vytváří Mustafa Mond, totiž že je na výběr jen mezi bídnou původní společností a překrásným novým světem, jako by každá dřívější společnost musela být bídná.
         Výjevy špíny, zpustlosti a odpudivého zjevu, s nimiž se setkáváme v divošské rezervaci, jsou typické pro primitivní a nebo degenerované společnosti. Tento efekt také notně posilují nepříznivé přírodní podmínky, které činí život těžkým.
         Domov jako přeplněné hnízdo s nízkými vztahy mezi členy rodiny je zase charakteristický až pro dělnické byty 19. století, jejichž obyvatelé trpěli chronickým nedostatkem místa i peněz.
         Krom těchto dvou případů se však společnosti otevírá široká škála lepších podob, kterých může nabýt. Přirozený život naprosto nemusí být špinavý a nízký. Lepší vzory si máme hledat ve starověkých civilizacích, ve středověkém Japonsku, v Renesanci… Avšak ani jimi nejsou meze možného vyčerpány, i nad ně lze stavět výš.

 

3) Rozdíl mezi Helmholtzem a Bernardem
         Na tento rozdíl upozorňuje sám Huxley. Oba dva se liší od ostatních, ale zároveň i mezi sebou. Helmholtz, vzácný to případ, se odlišuje svým neobvyklým talentem a nadbytkem sil. Díky tomu má velké sebevědomí a stabilní povahu.
         Naopak Bernard trpěl svojí tělesnou nedostatečností a diskriminací, která z toho plynula. Utrpení jej přivedlo k větší oduševnělosti, avšak jeho povaha je nestálá a vratká. Je zmítán okolnostmi a míněním druhých o sobě. Vůči Johnovi a Helmholtzovi ke konci začne chovat tajnou zášť kvůli jejich kvalitám.
         Lze mu to míti za zlé? Jeho povaha, chování a pocity jsou logickými důsledky jeho situace. Kdyby i on měl nadbytek sil, mohl by se spolu s Helmholtzem a Johnem radovat z vlastní výlučnosti. A naopak, kdyby byl kdokoli jiný v jeho situaci, cítil by podobně. To nás přivádí k poznání, jak zhoubný vliv má tělesná nedostatečnost, jak plní život zbytečným utrpením a nutí člověka k zášti vůči zdařilejším jedincům.
         S takovými lidmi rovněž nelze příliš počítat v jakémkoli záměru. Tam, kde by měli mlčky pevně stát na svém místě, se zlomí pro svou vnitřní rozpolcenost a slabou povahu.

 

4) Absence hodnotných myšlenek
         Huxley nám předkládá svět, ze kterého byly postupným procesem odstraněny veškeré hodnotné myšlenky a zbyly jen hypnopedické předsudky. To má na duševní úroveň lidí kolosální dopady.
         Drtivá většina toho, co si každý jednotlivec myslí a tvrdí, nepochází z jeho hlavy, nýbrž je odkoukaná od ostatních. I ti nejpřevratnější myslitelé se nejprve museli od prostředí a svých předchůdců naučit, jak přemýšlet, a teprve potom mohli objevovat vlastní hodnotné myšlenky.
         Když je tato možnost lidem odejmuta, setrvává jejich duch jen na rudimentální úrovni. Nemají slova, kterými by vyjádřili hlubší pocity, a ty proto zůstávají neuvědomělé a potlačené. Když se navíc takové pocity spojí se špatným svědomím (pomocí hypnopedických pouček), je vývoj prakticky zastaven.
         Pokud člověku kniha nebo jiný zdroj dodává slova, kterými by vyjádřil své pocity, dodá mu tím i odvahu k těmto pocitům. Člověk najednou zjistí, že na oněch pocitech není nic nepřístojného a zformuluje je do myšlenek, které dále rozvíjí, místo aby je potlačoval.
         Hodnotné knihy nesmírně urychlují vývoj člověka. Dávají mu argumenty, nové pohledy na věc a širší možnost srovnání.
         Sám Helmholtz cítí nevyužitost svého ducha, ale nemůže zjistit, o čem by měl přemýšlet, na co se zaměřit.
         Zde je vidět fundamentální význam toho, co se přihodilo Johnovi. Vyrůstal v divošské rezervaci, kde mu jeden indián daroval starodávný výtisk Sebraných spisů Williama Shakespeara. Tato jediná kniha jej obrovsky posunula ve vývoji. Všímejme si, jak John v každé situaci vystihuje své pocity slovy z této knihy, jak mu ta kniha pomáhá orientovat se a radí, jak se má v té které situaci cítit…
         Nemít nic a mít jednu podobnou knihu je asi srovnatelný rozdíl jako mít jen ji a mít všechny hodnotné spisy. Ve společnosti, kde se nikdo jiný s kloudnými myšlenkami nesetkal, se to projevuje zvláště výrazně.

 

5) Duševní úroveň a charakter Mustafy Monda
         O tyranech a diktátorech mívají lidé značně zkreslené představy. Když jsou u moci, vidí v nich lidé bohy, ale jakmile jsou svrženi, stávají se v očích veřejnosti nenáviděnými ďábly nebo choromyslnými blázny.
         Toto málo kdy odráží realitu. Samovládce (nebo jakýkoli vysoký představený) předně nemůže být omezený, protože hlupák to daleko nedotáhne. Nikdo nebude tyrana při jeho cestě k moci podporovat bezdůvodně. Takový člověk musí mít náležité vystupování, určitou myšlenkovou úroveň a podobně.
         Lidé tyrany podceňují, tím spíš, že je považováno za jaksi neslušné či podezřelé se jimi blíže zabývat.
         Jak John s údivem zjišťuje, není Mustafa Mond žádným démonem, nýbrž člověkem, se kterým lze velmi rozumně mluvit. Je dokonce jedním z nejoduševnělejších široko daleko a s mnoha jeho poznatky lze souhlasit, byť ne s jeho východisky a závěry, které lze bez velkých nesnází vyvrátit. Přes veškerou nechuť, kterou v nás překrásný nový svět vyvolává, se můžeme podivovat, s jakou jemností zachází se svými odpůrci. Místo vaporizace odeslání na ostrov mezi jiné zajímavé lidi.
         Tento systém si to zřejmě může dovolit, protože je díky obrovské síle hypnopedických předsudků velmi stabilní. Kdyby se jej někdo snažil změnit, setká se u 99% populace s odporem, jak se o tom přesvědčili John a Helmholtz, když chtěli osvobodit dav z nižších kast.
         Řadu let by takový systém běžel i na pouhou setrvačnost, než by se objevily vážnější trhliny. Teprve nová nepredestinovaná generace by byla otevřená smysluplným myšlenkám.

 

6) Vědu je třeba držet zkrátka
         V rozhovoru s Johnem vysvětluje Mustafa Mond, že je zhoubné vědu nechávat bez kontroly. S tím nelze než souhlasit. Některé vynálezy a vědecké poznatky umožňují zlepšit život, ale pokud věda nepodléhá důrazné regulaci, jsou všechna pozitiva za pár desetiletí převálcována všeobecně destruktivním vlivem přetechnizovanosti se stovkami nezamýšlených důsledků.

 

7) Kyperský pokus
         V rozhovoru ke konci knihy se John ptá Mustafy Monda, proč se v líhních nevytváří jen samí zdatní a inteligentní jedinci (alfy 2+). Mustafa odpovídá, že by se společnost zhroutila, protože takoví jedinci by nesnesli vykonávat práci běžných lidí.
         Dokázáno to bylo kyperským pokusem, kdy bylo na Kypru vysazeno přes 20 000 příslušníků kasty alfa 2+. Žádnou společnost nevytvořili a skončili u občanské války.
         To se dalo čekat, společnost složená ze samých geniálních jedinců by byla extrémně nestabilní a zřejmě i nefunkční. Neznamená to ale, že by se společnost vůbec nedala zlepšit. Jen naivka by mohl chtít, aby vysoce zdařilí jedinci tvořili většinu populace, ovšem více než dnes nebo než v „překrásném novém světě“ by jich rozhodně být mohlo.
         Realita onoho světa je spíše taková, že inteligentních jedinců je jen minimum nezbytné pro chod společnosti. Svědčí o tom slova děkana školy v Etonu na straně 113:
„Kdepak,“ odpověděl děkan. „Eton je vyhrazen výlučně pro chlapce a děvčata vyšších kast. Jedno vajíčko, jeden člověk. To ovšem značně ztěžuje výchovu. Protože však jednou budou povoláni na zodpovědná místa a setkají se s neočekávanými a obtížnými situacemi, nelze jinak.“ Povzdychl si.

 

 

 

1

         Studenti samozřejmě musí mít určitou obecnou představu, mají-li jednou své práci rozumět – jenomže zase ne příliš velkou, mají-li se stát co možná hodnými a šťastnými členy lidské společnosti. Neboť zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto obecné je pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filozofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté.

 

         Jedno vajíčko, jedno embryo, jeden dospělý člověk – to je normální. Ale bokanovskyzované vajíčko pučí, proliferuje a dělí se. Osm až devadesát šest zárodků, a každý zárodek se vyvine v dokonale utvářené embryo a každé embryo v plnocenného dospělce. Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok. (…) Velkolepé zdokonalení přírody, to jistě uznáváte! Identičtí blíženci, nikoli ubohá dvojčata nebo trojčata jako za starých časů, kdy se rodila živá mláďata a kdy jen občas došlo k náhodnému dělení vajíčka; dnes to jsou celé tucty a kopy najednou.

 

         „A ve výjimečných případech můžeme získat z jediného vaječníku i přes patnáct tisíc dospělých individuí.“

 

        Ale kdyby se (jeho hlas dostal důvěrný a horlivý nádech) našel postup, jímž by se zkrátila doba zrání, jaké by to bylo vítězství, jaké požehnání pro společnost! (…) Dlouhá léta nezralosti, zbytečná a promarněná. Kdyby se fyzický vývoj mohl uspíšit tak, jako je tomu, řekněme, u krávy, jaká by to byla obrovská úspora pro komunitu!

 

        „A to,“ vpadl ředitel nabubřele, „to je tajemství, jak žít šťastně a čestně – milovat práci, která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezměnitelný sociální úděl.“

 

2

         Knihy a rámus, květiny a elektrické rány – tyto dvojice představ se už v dětské mysli smísily a po dvousetnásobném opakování takovýchto nebo jiných podobných lekcí jsou již neodlučitelné. Co člověk spojil, to příroda nemůže rozloučit. „A tak rostou, jak říkají psychologové s ‚instinktivní‘ nenávistí ke knihám a květinám. Podmíněné reflexy, které se nedají změnit. Na celý život jsou ty děti obrněny proti knihám a botanice.“ (…)

         „Až konečně mysl dítěte je celá z takového našeptávání a až souhrn těchto našeptávání je myslí dítěte. A nejen dítěte, ale také dospělého člověka – po celý jeho život. Mysl, která soudí, dychtí, rozhoduje se – mysl vytvořená z těchto našeptávání. A všechna našeptávání jsou naše našeptávání!“ Ředitel to málem triumfálně vykřikoval. „Státní našeptávání!“ A uhodil do nejbližšího stolu.

        

         Není to tak dlouho (asi sto let nebo tak nějak), co byli gamy, delty a dokonce i epsiloni predestinováni k tomu, aby milovali květiny, květiny zvlášť a přírodu vůbec. Účelem toho bylo naočkovat jim sklon chodit při každé možné příležitosti do přírody, a tak je přimět k tomu, aby používali dopravních prostředků.
         „A používali jich?“ zeptal se student.
         „Ano, a vydatně,“ odpověděl Ř.L.P., „ale nic jiného.“
        Petrklíče a krajina, zdůrazňoval, mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstná žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, alespoň u nižších kast; že se odstraní láska k přírodě, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. Bylo totiž přirozeně nezbytné, aby jezdili do přírody i nadále, přestože se jim protiví. Problémem bylo, jak najít ekonomicky pádnější důvod pro používání dopravních prostředků, než jakým bylo pouhé zalíbení v petrklíčích a krajině. Ten důvod byl promptně nalezen. „Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě,“ uzavřel ředitel, „avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží.“

 

3

         „Podivné,“ uvažoval ředitel, když šli dále, „uvážíme-li, že ještě za časů Forda Pána se nepoužívalo pro většinu her více než jednoho, dvou míčků, několika dřevěných holí a nanejvýš ještě sítě. Neuvěřitelná pošetilost, nechat lidi hrát složité hry, aniž se tím zvýší spotřeba. Šílenství! Dnes dovolují úředníci vrchní kontroly zavést novou hru jen tehdy, jestliže se dokáže, že je k tomu zapotřebí alespoň právě tolika pomůcek jako pro tu nejsložitější, už zavedenou hru.“

 

         Z blízkého křoví se vynořila sestra a vedla za ruku řvoucího caparta. Za nimi stísněně kráčelo děvčátko.
        „Co se stalo?“ ptal se ředitel.
        Sestra pokrčila rameny. „Nic zvláštního. Zdá se, že ten malý nemá žádnou chuť zúčastnit se obvyklých milostných her. Už jsem si toho několikrát povšimla. A dneska zas. A dal se dokonce do breku...“
        „Prosím,“ řeklo děvčátko bázlivě, „prosím, já jsem mu opravdu nechtěla nic udělat. Prosím, opravdu ne.“
        „Ovšemže ne, miláčku,“ uklidňovala ji sestra a obrátila se k řediteli: „Zavedu ho teď k pomocnému psychologovi na prohlídku. Jen aby se podíval, zda tu snad není něco abnormálního.“

 

        Jeho Fordstvo Mustafa Mond! Studenti zdravili a oči jim málem lezly z důlků. Úřadující vrchní inspektor pro Západní Evropu! Jeden z deseti světových inspektorů. Jeden z desítky...

 

        „Předpokládám, že všichni znáte,“ začal vrchní inspektor hlubokým, zvučným hlasem, „že všichni znáte vznešený a osvícený výrok Forda Pána: Dějiny jsou humbuk. Dějiny,“ opakoval pomalu, „jsou humbuk.“
        Mávl rukou. Vypadalo to, jako by neviditelnou peroutkou smetal prach, a tím prachem byla Harappa, byl Ur v zemi chaldejské; pár pavučin, jimiž byly Théby a Babylón a Knossos a Mykény. Šup, šup, šup, a kde je Odysseus a Job, kde je Jupiter a Gótama a Ježíš! Šup, šup – a zmizelo smetiště antické špíny, zvané Athény a Řím, Jeruzalém a Říše Středu. Šup – a prázdné bylo místo, kde kdysi kvetla Itálie. Šup – katedrály, šup, šup – král Lear a Pascalovy Myšlenky. Šup – pašije. Šup – rekviem. Šup – symfonie. Šup, šup…
        „A proto jste se neučili historii.“

 

        Když si člověk myslí, že jím druzí pohrdají, je nejlepší tvářit se také pohrdavě. Úsměv na tváři Bernarda Marxe byl pohrdavý.

 

        „Zkuste si představit, co to bylo, mít živorodou matku.“ Opět necudné slovo. Avšak tentokrát nikoho ani nenapadlo, aby se ušklíbl.
        „Zkuste si představit, co to znamenalo, ‚rodinný život‘!“
        Zkusili to. Zřejmě však bez jakéhokoliv úspěchu.
        „A víte, co to byl ‚domov‘?“
        Vrtěli hlavami.
        Domov, domov – pár malých místností, napěchovaných až k zalknutí obyvateli, jimiž byli: muž, periodicky těhotná žena a horda chlapců a děvčat různého věku. Žádný vzduch, žádný prostor, zamořené vězení; tma, nemoc a smrad.
        A také psychicky, nejen fyzicky byl domov špinavé, ubožácké hnízdo. Psychicky to byla králičí díra, hromada hnoje, pářící se třením napěchovaného života, páchnoucí city. Intimita až k zalknutí. Škodlivé, šílené, obscénní vztahy mezi členy rodiny. (…)
        Ford Pán – nebo Freud Pán, jak se nazýval ve svém nevyzpytatelném úradku, když mluvil o věcech psychologických – Freud Pán byl první, kdo odhalil otřesná nebezpečí rodinného života. Svět byl plný otců – tedy plný bídy; plný matek – tedy plný perverzity všeho druhu, od sadismu až po cudnost; plný bratrů, sester, strýců a tet – plný šílenství a sebevraždy. (…)
        Matky a otcové, bratři a sestry. Ale také manželé, manželky, milenci. A jednoženství a romantika.
        „Ačkoliv sotva budete vědět, co to znamená,“ dodal Mustafa Mond.
        Studenti potřásli hlavami.
        Rodina, jednoženství, romantika. Všude oddělující výlučnost, všude usměrňování zájmů na jedno ohnisko, úzkoprsé paralyzování pudů a energie.
        „A přece si všichni navzájem náležíme,“ zakončil citováním hypnopedického úsloví. Studenti souhlasně pokyvovali hlavami, potvrzovali toto konstatování, které jim ve spánku vtisklo do mozku více než dvaašedesát tisíc opakovaných lekcí, přikyvovali tomu nejen jako pravdě, ale též jako samozřejmému a naprosto nepopiratelnému axiomu.

 

        Lenina potřásla hlavou. „V poslední době,“ přemítala, „po promiskuitě zrovna netoužím. Někdy o to člověk nestojí. Nepřijde ti to někdy také tak, Fanny?“
        Fanny s pochopením přikývla. „Ale člověk se musí vzchopit,“ řekla nabádavě, „a nesmí kazit hru. Koneckonců, všichni si navzájem náležíme.“

 

        Pohlavní pudy přetékají a stávají se přívalem citů, přívalem vášní, ba i šílenstvím: to záleží na síle proudu a na výšce a mohutnosti přehrady. Proud, jemuž v cestě nestojí překážka, plyne svým určeným řečištěm, až se uklidní. (…) Cit číhá v časovém intervalu mezi žádostí a jejím ukojením. Zkraťte tento interval, strhněte všechny ty staré zbytečné závory.

 

        „A potom, tráví většinu svého času doma – sám.“ Z Fannina hlasu zaznívala hrůza.

 

        „Mluví o ní, jako by to byl kus masa.“ Bernard skřípal zuby. „Vezmi si ji zde, vezmi si ji tam. Jako skopové. Degradoval ji na kus skopového. (…)
        „A nejhorší je, že se i sama považuje za kus masa.“

 

        Henry Foster poklepával predestinačnímu asistentovi na rameno. „Všichni si přece navzájem náležíme.“
        Stokrát opakováno tři noci v týdnu po čtyři roky, pomyslil si Bernard Marx, který byl specialistou na hypnopedii. Šedesát dva tisíce čtyři sta opakování vytváří jednu pravdu. Idioti!

 

        „Devítiletá válka, velká hospodářská krize. Bylo možno volit buď Celosvětovou kontrolu, nebo zničení. Buď stabilitu, nebo...“

 

        „Liberalismus sice zašel na plesnivinu, ale na druhé straně silou se všechno dělat nedá. Věcí vlády je zasedat, nikoli mlátit. Vládne se hlavou a zadkem, nikoli pěstí. Byla tu například zavedena všeobecná spotřební povinnost. Každý muž, každá žena, každé dítě byli nuceni spotřebovat ročně tolik a tolik. V zájmu průmyslu. Jediným výsledkem byly námitky proti plnění povinností z důvodů přebujelého svědomí. Nic nespotřebovávat! Zpět k přírodě! Zpět ke kultuře. Ano, skutečně ke kultuře. Nemůžete mnoho spotřebovat, když jen klidně sedíte a čtete knihy.“
        U Golders Green skosily strojní pušky osm set příslušníků trestaneckých oddílů.
        „Potom došlo k proslulému masakru v Britském muzeu. Dva tisíce kulturních nadšenců zplynováno dichlóretylsulfidem.“
        „Nakonec,“ pravil Mustafa Mond, „si vrchní inspektoři uvědomili, že násilí k ničemu nevede. Pomalejší, ale neskonale bezpečnější metody ektogeneze, neopavlovské predestinace a hypnopedie...“
        „Nakonec se využilo objevů Pfitznera a Kawaguchiho. Intenzívní propaganda proti rození živých mláďat spojená s kampaní proti minulosti. Zavřela se muzea, historické památky byly vyhozeny do povětří (naštěstí většina jich byla zničena už za Devítileté války) a byly zakázány knihy vydané před r. 150 po F.“

 

        „Ale staré šaty jsou hnusné,“ pokračoval neúnavný šepot. „Staré šaty vždycky odhazujeme. Radši zahazovat, nežli opravovat, radši zahazovat, nežli opravovat, radši zahazovat...“

 

        „A teď, co je to za pokrok! Lidé jen kráčí od požitku k požitku a neustálá práce, souložení a zábava jim nenechají ani chvíli na to, aby se posadili a rozjímali. A když se někdy nešťastnou náhodou objeví trhlina v pevném tkanivu potěšení a práce, je vždy po ruce soma, ta skvělá soma!

 

4

        Poblíž Shepherd’s Bush hrálo dva tisíce bet-minus smíšenou čtyřhru Riemannova polního tenisu.

 

        „Khaki je šeredná barva,“ poznamenala Lenina, vyjadřujíc tak hypnopedické předsudky své kasty.

 

        Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kteří to myslí špatně.

 

        Přemíra intelektu vyvolala u Helmholtze Watsona velmi podobné účinky jako tělesná slabost u Bernarda Marxe. Bernarda izolovalo od jeho bližních to, co mu chybělo na kostech a svalech, a vědomí této jeho odlišnosti, která podle platných měřítek s sebou nesla i jisté mentální vyšinutí, propast ještě více rozšiřovalo. Naproti tomu Helmholtze pohánělo k poznání vlastního já a vlastní osamocenosti příliš velké nadání. Co oba muže spojovalo, bylo vědomí, že jsou ojedinělé případy. (…) Helmholtz Watson (…) poznal, že sport, ženy a službu obecnému blahu nemůže pokládat za to nejvyšší. V hloubi srdce věděl, že ho to táhne jinam, k něčemu jinému. Ale co to je? Ano, co jen to je?

 

        „Ty ženy!“ pravil, když vrtulník vyrazil nahoru. „Ty ženy!“ Vraštil čelo a potřásal hlavou. „Prostě strašné!“ Bernard mu pokrytecky přizvukoval, ale potají si přál, aby mohl mít právě tolik dívek jako Helmholtz a právě tak snadno.

 

        Tělesná nedostatečnost může vést k přebytku ducha. Ale proces je zřejmě reverzibilní. Přebytek ducha může způsobovat, že člověk jde za svými cíli, a může vést k dobrovolné slepotě a hluchotě osamocení, které si člověk sám zvolil, k umělé impotenci askeze.

 

        „Měl jsi někdy,“ ptal se, a mluvil velmi pomalu, „měl jsi někdy pocit, jako bys měl uvnitř něco, co jen čeká na příležitost, aby to vyvřelo? Jakousi přebytečnou, nevyužitou sílu, něco jako vodu, která se řítí naprázdno jako vodopád dolů, místo aby poháněla turbíny?“ Podíval se tázavě na Bernarda.
        „Myslíš všechna ta hnutí mysli, která by mohl člověk mít, kdyby věci byly jiné?“
        „Ne tak docela,“ potřásl Helmholtz hlavou. „Mám na mysli to,“ pravil, „že se do mne někdy vkrádá zvláštní pocit, jako bych měl říci něco důležitého a jako bych k tomu měl i sílu – jenomže nevím, co to je, a nemohu té síly využít.
        (…) Cítím, že bych mohl vykonat něco mnohem důležitějšího, něco, co by do hloubky pronikalo, něco, v čem by bylo vášnivé zaujetí. Ale co? Co je tu tak významného, aby se to mělo říci? A jak je možno při našich tradičních tématech pocítit vášnivé zaujetí? (…) Copak je možné povědět něco o ničem? A k tomu nakonec všechno směřuje.

 

5

        Skupina byla teď úplná, kruh souladu dokonalý a bez vady. Muž, žena, muž, střídavé v kruhu kolem stolu. Všech dvanáct bylo připraveno stát se jedním, čekali, aby se spojili dohromady, aby se rozplynuli, aby jejich dvanáct oddělených identit splynulo v širším bytí.
        (…) Pobožnost začala. Posvátné tabletky somy byly uprostřed stolu.

 

        Bernard cítil, že je už na čase, aby něco udělal. Vyskočil a řval: „Slyším ji! Přichází.“ Ale nebyla to pravda. Neslyšel nic a pro něho nikdo nepřicházel. Nikdo – přes všechnu hudbu, přes všechno stupňující se vzrušení. Avšak rozhazoval rukama a řval stejně jako ostatní. A když začali křepčit, dupat a šoupat nohama, křepčil a šoupal nohama rovněž.

 

6

        Nepříjemné bylo, že severní pól již znala, byla tam loni v létě s Georgem Edzelem, a ještě horší bylo, že ji to přímo odpuzovalo. Nebylo tam co dělat a hotel byl beznadějně staromódní – do ložnice nebyla zavedena televize, nebyly tam žádné vonící varhany, jen ta nejhnusnější syntetická hudba a pouze pětadvacet pohyblivých tenisových kurtů pro více než dvě stě hostů.

 

        „Někteří lidé jsou jako nosorožci; nereagují náležitě podle predestinace. Chudáci.

 

        Docela neškodný, snad, ale také dost zneklidňující. Především ta jeho mánie dělat všechno v soukromí. Což prakticky znamená nedělat vůbec nic. Neboť co vlastně člověk může dělat v soukromí?

 

        „Myslel jsem sami, abychom si mohli pohovořit,“ zamumlal.
        „Pohovořit – a o čem?“ Procházet se a hovořit – opravdu, velmi podivný způsob, jak strávit odpoledne.

 

        „Podívej se!“ volal na Leninu.
        „Ale to je hrozné,“ pronesla a odvrátila se od okna. Polekala ji nakupená prázdnota noci, černá, pěnivá voda, jež se valila pod nimi, bledá tvář měsíce, tak divoká a děsivá mezi letícími mraky. „Pusťme rádio. Honem!“ Sáhla po knoflíku na palubní desce a nazdařbůh jím otočila.

 

        Avšak Lenina naříkala. „To je hrozné, to je hrozné,“ opakovala neustále. „Jak jen můžeš vykládat něco takového, jako že nechceš být součástí sociálního organismu? Každý přece pracuje pro každého.“
        „Jak jen mohu?“ opakoval zamyšleně a změněným tónem. „Ne, skutečný problém je v tomhle: Jak to, že nemohu, nebo spíše – neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu – jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován.“
        „Ty bys nechtěla byt svobodná, Lenino?“
        „Nevím, co myslíš. Já jsem svobodná. Mám naprostou volnost skvěle se bavit. Každý je teď šťastný.“

 

        Začal vykládat spoustu nesrozumitelných a nebezpečných nesmyslů. Lenina se všemožně snažila zacpat si v duchu uši, ale nemohla zabránit, aby k ní přece tu a tam nepronikla nějaká věta.
        „...pokusit se ovládnout pud,“ slyšela ho mluvit. Tato slova jí hnula myslí.
        „Nikdy neodkládej na zítřek potěšení, které můžeš mít dnes,“ pravila vážně.
        „Dvě stě opakování, dvakrát týdně, od čtrnácti do šestnácti a půl,“ poznamenal suše. Příval šílených, scestných slov se valil dál. „Chci poznat vášeň,“ slyšela ho říkat. „Chci poznat silný cit.“
        „Kde cit jednotlivce klíčí, tam se komunita ničí,“ deklamovala.
        „Dobrá, proč ji trochu nezničit?“

 

        „To ho naučí,“ řekl si. Ale v tom se mýlil. Neboť Bernard odešel vzpurně a hlučně za sebou zavřel dveře, uchvácen myšlenkou, že stojí sám v boji proti existujícímu řádu. Povznášelo ho opojné vědomí vlastního individuálního významu a vlastní důležitostí. Ani myšlenka na pronásledování jej nezastrašila, nevyvolala v něm depresi, naopak jej spíše posilovala.

 

        Helmholtz měl Bernarda rád a byl mu vděčný, neboť to byl jediný jeho známý, s nímž mohl mluvit o věcech, které pro něho byly důležité. Přesto však některé Bernardovy rysy nenáviděl. Například jeho vychloubavost. A výlevy nedůstojné sebelítostí, které se s ní střídaly. A jeho žalostný zvyk být statečný, když nebezpečí již minulo, a neslýchaně duchapřítomný, když nepřítel není v dohledu. Tyhle věci nenáviděl – právě proto, že měl Bernarda rád.

 

        „Ale to je prostě nádherné,“ zvolala Lenina. „Skoro bych si přála, abychom tu mohli zůstat. Šedesát pohyblivých tenisových kurtů!“
        „V rezervaci nebude ani jeden,“ varoval ji Bernard. „A žádný parfém, žádná televize, dokonce ani horká voda. Máš-li pocit, že bys to nevydržela, zůstaň raději zde, než se vrátím.“
        Lenina se málem urazila. „Ovšemže to vydržím. Řekla jsem jen, že je to tu nádherné, protože... protože pokrok je prostě nádherný, že ano?“
        „Pět set opakování jednou týdně od třinácti do sedmnácti,“ pravil Bernard znechuceně, jako by sám k sobě.

 

        Lenina potřásla hlavou. „Minulost, budoucnost, to je jen pro žalost,“ citovala. „Somy si přec hleď, a zbude jen ‚teď‘!“

 

7 – v divošské rezervaci

        „To je divné,“ pravila Lenina, „velmi divné“. Bylo to její obvyklé slovo pro odsudek. „Nelíbí se mi to. A ten člověk se mi taky nelíbí.“ A ukázala na indiánského průvodce, který je měl vzít s sebou do puebla. Její pocity byly zřejmě opětovány, neboť dokonce i záda muže, který kráčel před nimi, vyjadřovala nepřátelství a chmurné pohrdání.

 

        „Škoda, že tu nemáme helikoptéru,“ pravila Lenina a dívala se rozmrzele na bezvýraznou kamennou tvář převislé skalní stěny. „Chodit pěšky, to nenávidím. Na zemi, a zvlášť na úpatí hory si člověk připadá tak malý.“

 

        A ještě méně se jí líbilo to, co ji očekávalo při vchodu do puebla, kde je průvodce opustil. Šel si pro další pokyny. Všude byla špína, hromada smetí, prach, psiska, mouchy. (…) Na hromadě smetí ležel mrtvý pes; žena s voletem hledala malému děvčátku ve vlasech vši. (…)
        Ubohá špinavá chatrč na okraji puebla!
        Hora prachu a odpadků ji oddělovala od vesnice. Dvě vyhladovělé feny nestydatě čmuchaly v odpadcích před prahem. Když vešli dovnitř, setkali se s páchnoucím šerem a bzučícími mouchami.

 

        Otřásla se hnusem. Bylo to ještě horší než ten stařec. Tak tlustá, hluboké rýhy v obličeji, ochablé svaly, vrásky... A ty povadlé tváře s nafialovělými skvrnami. A rudé žilky na nose, krví podlité oči. A ten krk, ten krk... Co to má na hlavě? – Roztrhaný špinavý hadr! Ty obrovské prsy v hnědé pytlovině, to vydulé břicho, ty boky. Ó, to je mnohem horší než ten stařec, mnohem horší! A teď to stvoření spustilo vodopád slov a běželo k ní s nataženýma rukama a Forde! Forde! bylo to příliš odporné a Lenině z toho bylo na nic – tiskla ji na to vydulé břicho, na prsa a začala ji líbat. Forde! Líbat, slintavě líbat, a tak hrozně páchla.

 

        Ostatně spravovat šaty se ani nesluší. Když se šaty obnosí, prostě se zahodí a koupí se nové. ‚Když jehlou píchnu, vždycky si vzdychnu,‘ není-liž pravda? Opravovat šaty, to je antisociální. Ale tady je všechno naruby.

 

        Na světě je tolik věcí, o nichž člověk nic neví. Nebyla to přece má povinnost, abych je znala. Myslím například, když se vás dítě ptá, jak létá helikoptéra nebo kdo stvořil svět. Co mu máte odpovědět, když jste beta a pracovala jste vždycky jen na oplodňovacím sále? Co byste mu odpověděla?“

 

8

        „Je to pro mě těžké si to všechno představit a zrekonstruovat,“ říkal Bernard. „Jako kdybychom žili na různých planetách, v různých staletích. Matka, všechna ta špína, bozi, vysoké stáří, nemoci...“ Potřásal hlavou. „Je to takřka nepochopitelné. Když mi to nevysvětlíte, nikdy tomu neporozumím.“

 

        Nejkrásnější to bylo, když vypravovala o druhém světě. „A tam se opravdu létá, kdykoli někdo chce?“

 

        Učil se rychle a snadno. Když uměl přečíst všechna slova, která Linda napsala na stěnu, otevřela velkou dřevěnou truhlu a z pod legračních červených kalhot, jež nikdy nenosila, vytáhla tenkou knížku. „Až budeš větší,“ pravila, „můžeš si to přečíst.“ Nyní byl tedy dost velký. Pocítil pýchu. „Bohužel tě to asi nebude moc bavit,“ řekla. „Ale je to to jediné, co mám.“ (…) Pustil se do čtení. Chemická a bakteriologická predestinace embrya. Praktické pokyny pro betalaborantky v líhních embryí. Stálo ho to čtvrthodinu, než si přečetl pouhý titul. Praštil knihou o zem. „Hnusná, hnusná kniha!“

 

        Zeptal se například: „Co to jsou chemikálie?“
        „No, to jsou takové věci jako horečnaté soli a alkohol, aby delty a epsiloni zůstali malí a opozdili se ve vývoji, pak uhličitan vápenatý pro kosti, a tak.“
        „Ale jak se chemikálie dělají, Lindo? Odkud se berou?
        „To nevím. Berou se z lahví. A když jsou láhve prázdné, pošle se do skladiště chemikálií pro další.

 

        Jednoho dne (John později odhadoval, že to musilo být brzy po jeho dvanáctých narozeninách) přišel domů a našel v ložnici na podlaze knihu, kterou dosud nikdy neviděl. Byla to tlustá kniha a vypadala velmi stará. Vazbu ohlodaly myši; některé listy byly volné a pomačkané. Sebral ji a zahleděl se na titulní list. Jmenovala se Sebrané spisy Williama Shakespeara.
        ‚A tak žít
        ve ztuchlém potu zprzněného lože
        a v hnilobě se pařit, cukrovat
        a laskat se na hnusném pelechu...‘

        Bylo to mnohem krásnější než Mitsimovo zaklínání, protože to znamenalo něco víc, protože to mluvilo k němu; znělo to podivuhodně a jen zpola srozumitelně, jakési hrozně krásné zaklínadlo o Lindě, která tu ležela a chrápala, s prázdným šálkem na podlaze vedle postele: zaklínadlo o Lindě a Popéovi…
        Nenáviděl Popéa čím dál tím více. Člověk se může usmívat a usmívat, a přitom být lotr. Nemilosrdný, zrádný, smilný, podlý lotr. Co ta slova přesně znamenají? Pochopil to jen napůl. Avšak magická síla byla obrovská a dále hřměla v jeho hlavě a bylo to, jako by ještě nikdy předtím necítil k Popéovi tolik nenávisti; nikdy tolik, protože nikdy nebyl s to vyslovit, jak velice ho nenávidí. Teď však měl tato slova (…). Dala mu důvod k nenávisti proti Popéovi. Učinila jeho nenávist skutečnější.

 

        „Rád bych věděl, zda byste nechtěl odejít s námi do Londýna?“ zeptal se Bernard a tím udělal první tah válečného plánu, jehož strategii tajně vypracovával od té chvíle, kdy tam v domku pochopil, kdo nejspíš je otcem toho mladého divocha. „Nechtěl byste?“
        (…)„Linda taky?“
        „No to...,“ zaváhal nerozhodně. To odporné stvoření! Ne, vyloučeno. Pokud ovšem... A náhle Bernarda napadlo, že právě její odpornost se může stát obrovsky cenným aktivem. „Ale přirozeně!“ zvolal.

 

        „Ó ty nový a krásný světe, který takové máš obyvatele! Poleťme hned.“
        „Někdy se vskutku vyjadřujete neobyčejně divně,“ pravil Bernard a díval se upřeně na mladíka ve zmateném údivu. „A vůbec, neměl byste raději počkat, až ten nový svět opravdu uvidíte?“

 

9

        Vstoupil do místnosti a poklekl vedle lůžka. Upřeně se díval, sepjal ruce a jeho rty se pohybovaly. „Její oči,“ mumlal.
        „Jdi též a srovnej okem nezkaleným
        tvář její s těmi, jež tam zastanem,
        a labuť tvá ti bude havranem.“

        (…) Jeho ruka visela ve vzduchu a celá se chvěla nad těmi malátnými prsty, skoro se jich dotýkala. Může se odvážit? ‚Když znesvětím ten oltář zářící snad rukou smělou...‘ Ne, nemůže. Ten ptáček je příliš nebezpečný. Ruka mu zase klesla. Jak je krásná! Jak je krásná!

 

10

        Jeho intelektuální převaha nese s sebou příslušné mravní povinnosti. Čím větší má někdo talent, tím spíše může zavádět jiné na scestí. Je lépe aby jeden trpěl, než aby jich mnoho bylo zkaženo. Uvažte věc chladně, pane Fostere, a uvidíte, že není nic ohavnějšího a opovážlivějšího než nekonvenční chování. Při vraždě se zabíjí jen jednotlivec – ale konec konců, co sejde na jednotlivci?“ a ukázal rozmáchlým gestem na řady mikroskopů, zkumavek, inkubátorů. „Nového jedince můžeme vyrobit docela snadno – a dokonce kolik jich chceme. Nekonvenčnost ohrožuje víc než jen život pouhého jednotlivce; je to úder proti společnosti samé. Ano, proti komunitě.“

 

11

        Všichni stáli jen o Johna. A protože Johna bylo možno vidět jen prostřednictvím jeho ustanoveného opatrovníka, Bernarda, Bernard teď poprvé ve svém životě zjistil, že se s ním již nejedná jako s běžným člověkem, nýbrž jako s člověkem přímo mimořádného významu. Už se vůbec nemluvilo o alkoholu v jeho krevní náhražce, nikdo již nevtipkoval nad jeho postavou.

 

        Helmholtz naslouchal tomuto vychloubání mlčky a s výrazem nevlídného nesouhlasu, až to Bernarda uráželo.
        „Závidíš mi,“ pravil.
        Helmholtz potřásl hlavou. „Jsem jen smutný, toť vše,“ odpověděl. Bernard jej otráveně opustil. Už nikdy, říkal si, už nikdy s Helmholtzem nepromluví.
        Dny míjely. Úspěch stoupal Bernardovi dráždivě do hlavy a dokonale jej smiřoval (jak to má dělat každý dobrý opojný prostředek) se světem, který se mu dříve zdál velmi neuspokojivý. Jakmile jej svět uznal za důležitého, byl řád věcí docela v pořádku. Ale i když jej úspěch naladil smířlivě, přece jen se nevzdal výsady tento řád kritizovat. Neboť kritizování samo v něm zvyšovalo pocit vlastní důležitosti a velikosti. (…) Před lidmi, kteří se teď kolem něho točili kvůli tomu divochovi, stavěl Bernard na odiv svou šťouravou nekonvenčnost. Zdvořile mu naslouchali. Ale za jeho zády potřásali hlavami. „Ten mladý muž jednou špatně skončí,“ říkali; mohli tak prorokovat s tím větší jistotou, že sami byli docela ochotni k tomu jednou přispět.

 

        „...ukázat řečenému divochovi,“ tak zněly Bernardovy instrukce, „civilizovaný život ve všech jeho aspektech...“

 

        První nával zlosti, který Mustafa Mond pocítil, přešel skoro ihned ve veselí. Nápad toho člověka, dělat jemu – jemu! – slavnostní kázání o společenském řádu, byl opravdu příliš groteskní. Ten chlap se určitě zbláznil. Měl bych mu udělit lekci, říkal si, ale potom pohodil hlavou a hlasitě se zasmál. Zatím žádná lekce nebude.

 

        (…) Zkompletované mechanismy kontrolovalo osmnáct identických kadeřavých dívek s kaštanovými vlasy, oblečených v zeleni gam; čtyřiatřicet krátkonohých leváků delta-minus balilo mechanismy do laťových dopravních beden a třiašedesát modrookých, plavovlasých a pihovatých poloidiotů epsilonů je nakládalo na čekající vozy a nákladní auta.
        „Ó ty nový a krásný světe...“ Zlomyslný kousek paměti připomněl divochovi slova Mirandina: „Ó ty nový a krásný světe, který takové máš obyvatele.“

 

        „Máte tu hodně blíženců?“ ptal se s určitými obavami divoch, když se vydali na inspekční obchůzku.
        „Kdepak,“ odpověděl děkan. „Eton je vyhrazen výlučně pro chlapce a děvčata vyšších kast. Jedno vajíčko, jeden člověk. To ovšem značně ztěžuje výchovu. Protože však jednou budou povoláni na zodpovědná místa a setkají se s neočekávanými a obtížnými situacemi, nelze jinak.“ Povzdychl si.

 

        V zeměpisné učebně pro žáky beta-minus se John dověděl, že ‚rezervace divochů je místo, jež se pro nepříznivé klimatické nebo geologické podmínky nebo pro chudé přírodní zdroje nehodí k civilizaci, která by tu byla příliš nákladná.‘

 

        Čtou také Shakespeara?“ zeptal se divoch, když cestou do biochemických laboratoří míjeli školní knihovnu.
        „Ale kdepak,“ pravila ředitelka a zarděla se.
        „Naše knihovna,“ pravil dr. Gaffney, „obsahuje jen příručky. Když naši mladí lidé potřebují rozptýlení, mohou je dostat v pocitových kinech. Nepodporujeme u nich žádné záliby v samotářských zábavách.“

 

        Denní směna právě šla z práce. Davy dělníků, příslušníků nižších kast, stály ve frontě na stanici jednokolejky – sedm nebo osm set gam, delt a epsilonů, mužů i žen; mezi nimi by se nenašlo více než tucet různých tváří a postav.

 

        Jejich oči se na okamžik setkaly. Jakou rozkoš slibovaly! Královské výkupné temperamentu. Spěšně odvrátil zrak a vyprostil ruku z jejího sevření. Naplnila ho temná úzkost, že by mohla přestat být tím, čeho on se necítil hoden.

 

        „Myslím si, že vy byste se neměla dívat na takové věci,“ (…).
        „Jaké věci, Johne?“
        „Jako je tenhle hnusný film.“
        „Hnusný?“ divila se Lenina upřímně. „Ale mně se to zdálo rozkošné.“
        „Bylo to sprosté,“ řekl rozhorleně, „bylo to nízké.“

 

12

        ‚Nová biologická teorie‘ zněl název pojednání, které Mustafa Mond právě dočetl. Chvilku ještě seděl s čelem přemýšlivě svraštělým, potom vzal pero a napsal na titulní stránku: „Způsob, jakým autor matematicky pojednává o pojmu účelnosti, je nový a nanejvýš důmyslný, avšak kacířský, a pokud se týká nynějšího společenského řádu, nebezpečný a potenciálně podvratný. Neuveřejňovat!“ To slovo podtrhl. „Autora postavit pod dohled. Bude třeba uvažovat o jeho přeložení na stanici pro mořskou biologii na ostrově sv. Heleny.“ Škoda, pomyslil si, když to podepisoval. Je to mistrovské dílo. Ale jakmile jednou připustíte výklady o pojmech účelnosti, mohou být následky nedozírné. Je to jeden druh myšlenek, které mohou snadno otřást predestinací neustálených intelektů u vyšších kast – připravit je o jejich víru ve štěstí jako Nejvyšší dobro a místo toho je naučit věřit, že cíl leží někde na druhé straně, někde mimo nynější lidskou sféru; že účelem života není udržení blahobytu, ale jistá intenzifikace a zjemnění vědomí, rozšíření poznání. „Což může být,“ uvažoval inspektor, „docela pravda. Avšak za nynějších okolností je to nepřípustné.“ Vzal opět pero a pod slovem ‚Neuveřejňovat‘ udělal druhou čáru, ještě tlustší a černější než prvou. Potom si povzdechl. „Jak by to bylo krásné,“ snil, „kdyby člověk nemusil myslit na štěstí!“

 

        „Nu, byl bych raději nešťastný, než abych měl žít v takové falešné, prolhané blaženosti, jakou zde máte.“

 

        Bernard i nadále zvráceně v sobě živil vedle upřímné náklonnosti i utajovanou zášť proti divochovi a uvažoval o malé trestné výpravě proti němu. (…)
        Druhým Bernardovým přítelem, který se měl stát obětí, byl Helmholtz. Když po své porážce přišel a znovu ho prosil o přátelství, které v dobách svých úspěchů nepokládal za něco, co stojí za udržení, Helmholtz mu své přátelství znovu daroval. A daroval mu je bez slova výčitky, bez komentáře, jako by už ani nevěděl, že vůbec kdy byla mezi nimi roztržka. Bernard byl dojat, ale zároveň se také cítil ponížen touto velkodušností – velkodušností tím mimořádnější, a proto tím více pokořující, že měla původ nikoli v somě, nýbrž v Helmholtzově charakteru.

 

        „Nezapomeň, že byli přinejmenším čtvrtmiliónkrát varováni před samotou.“

 

        Heče – peče!“ přerušil recitování Bernard a hlasitě a nepříjemně se zasmál. „Úplně jako hymna při Pobožnosti souladu.“ Mstil se oběma přátelům za to, že nacházejí větší zalíbení v sobě než v něm. Také při dalších dvou nebo třech schůzkách si dopřál tuto malou pomstu. Bylo to prosté a také velice účinné, protože Helmholtz i divoch nesmírně trpěli, když jim drtil a špinil ty křišťálové verše.

 

14

        Cítil, jak mu zpod víček tryskají horké slzy, když si připomínal tato slova a Lindin hlas, jak je říkávala. (…) A dlouhé večery u ohniště nebo v létě na střeše domku, kdy mu vyprávěla příhody z druhého světa, z toho světa mimo rezervaci: z onoho krásného, překrásného světa, který si stále ještě ve své vzpomínce zachovával jako nebe, jako ráj dobra a krásy, celistvý a neporušený, nepošpiněný stykem s realitou skutečného Londýna a s těmito skutečnými civilizovanými muži a ženami.

 

        I tady byly larvy, avšak větší a již úplně vyspělé, lezly teď po jeho smutku a lítosti. Zastavil se a díval se očima široce rozevřenýma údivem a hrůzou kolem sebe na tu luzu v khaki, uprostřed níž stál a kterou o hlavu převyšoval. ‚Jaké to množství ušlechtilých bytostí!‘ Ta melodická slova se mu vysmívala. ‚Jak spanilé to lidstvo! Ó ty nový a krásný světe...‘ (…)
        Divoch tu stál a přihlížel. ‚Ó ty nový a krásný světe, ó ty nový a krásný světe...‘ Hudba slov v jeho mysli nabývala jiného ladění. Ta slova se mu vysmívala v jeho bídě a sklíčenosti, ohavně se na něj šklebila a cynicky se mu vysmívala. (…) A náhle se ta slova stala polnicí volající do zbraně. „Ó ty nový a krásný světe!“ Byla to výzva, byl to rozkaz. (…)
        Linda byla otrokyně a Linda zemřela. Ostatní však by měli žít svobodně a svět by se měl stát zase krásným. Náprava, povinnost! Náhle bylo divochovi nad slunce jasné, co má dělat.

 

        V zoufalství nad zvířecí tupostí těch, které přišel zachránit, je zahrnul přívalem urážek. Ale jeho nadávky se odrážely od tlustého krunýře stupidity, dívali se na něj s prázdným výrazem tupé a chmurné zášti v očích. „Ano, jako podělané děti,“ křičel. Zármutek a lítost, soucit a povinnost, to vše teď bylo zapomenuto, strávila to hluboká a silná nenávist k těm zrůdným podlidem. „Nechcete být svobodní, nechcete být skutečnými lidmi? Víte vy vůbec, co to je svoboda a lidství?“ Vztek mu dodával výmluvnosti, slova se mu snadno vybavovala a jen se hrnula. „Nechcete?“ opakoval, ale nedostal žádnou odpověď. „Tak tedy dobře,“ pokračoval vztekle. „Já vás naučím. Osvobodím vás, ať chcete nebo nechcete.“ Otevřel prudce dokořán okno, které vedlo do vnitřního dvora nemocnice, a začal škatulky se somovými tabletkami vyhazovat plnými hrstmi ven.
        Při pohledu na tuto svévolnou svatokrádež dav v khaki na chvíli zmlkl a zkameněl údivem a hrůzou. (…)
        Svobodní, svobodní!“ řval divoch, jednou rukou házel somu na dvůr a druhou mlátil do nerozeznatelných tváří útočníků. „Svobodní!“ A náhle stál Helmholtz vedle něho – „Ten dobrák Helmholtz!“ – a dával také rány – „Být konečně lidmi!“ – a také vyhazoval jed plnýma rukama z okna, „Ano, lidmi! lidmi!“, až už žádný jed nezbýval.

 

16

        Mustafa Mond si se všemi potřásl rukou. Ale obrátil se jen na divocha. „Tak vy tedy nemáte moc rád civilizaci, pane Divochu,“ pravil.
        Divoch se na něj podíval. Usmyslil si, že bude lhát, zuřit nebo zachmuřeně mlčet, avšak inspektorova inteligentní tvář, z níž vyzařovala dobrá nálada, jej povzbudila, a tak se rozhodl, že řekne pravdu rovnou a bez obalu. „Ne“. A zakroutil hlavou.

 

        „Ale proč je zakázána?“ ptal se divoch. Byl celý vzrušen tím, že potkal člověka, který četl Shakespeara, a okamžitě zapomněl na všechno ostatní.
        Inspektor pokrčil rameny. „Protože je to staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“
        „I když jsou krásné?“
        „Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“

 

        Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedaří, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!“ Zasmál se. „Očekávat od delt, že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozuměli Othellovi! Chlapče, chlapče!“
        Divoch chvilku mlčel. „Ale stejně,“ trval na svém, „je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.“
        „Ovšemže je,“ souhlasil inspektor. „Avšak to je cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění.

 

        „Proč tedy neděláte samé alfa-dvě-plus, když už jste se do toho dali?“
        Mustafa Mond se usmál. „Protože si nechceme nechat podříznout krk,“ odpověděl. „Věříme na štěstí a stabilitu. Společnost složená ze samých alf by nutně byla nestabilní a nešťastná.
        „To je absurdní. Člověk, který byl dekantován jako alfa, který byl predestinován jako alfa, by zešílel, kdyby měl dělat práci poloidiota epsilona – zešílel by, nebo by začal rozbíjet všechno kolem sebe na padrť. (…) Jenom od epsilona se dá očekávat, že bude přinášet oběti – z toho prostého důvodu, že to pro něho žádné oběti nejsou; pro něho je to cesta nejmenšího odporu. Jeho predestinace položila koleje, po nichž se musí pohybovat. Nemůže jinak, je mu to předem určeno. I po dekantaci je stále ještě v láhvi – v neviditelné láhvi infantilních a embryonálních fixací. Každý z nás,“ pokračoval inspektor zamyšleně, „vlastně svůj život prožívá v láhvi. Avšak jsme-li náhodou alfy, pak jsou naše láhve relativně obrovské. Těžce bychom nesli, kdybychom byli omezeni na užší prostor. Nemůžete nalít ušlechtilý surogát šampaňského vyšších kast do lahví nižších kast. Teoreticky je to jasné. Ale bylo to dokázáno i ve skutečné praxi. Výsledek kyperského pokusu je přesvědčující.“
        „Co to bylo?“ ptal se divoch.
        Mustafa Mond se usmál. „Můžete to označit jako pokus s přeléváním lahví. Začal roku 473 po F. Inspektoři nechali vystěhovat z ostrova Kypru všechny obyvatele, kteří tam tehdy žili, a znovu jej kolonizovali speciálně připravenou skupinou alf. Dostali veškeré zemědělské a průmyslové zařízení a byli ponecháni sami sobě. Výsledek přesně splnil všechny teoretické předpovědi. Půda nebyla náležitě obdělávána, ve všech továrnách vypukly stávky. Porušovaly se zákony, neplnily se příkazy. Všichni lidé, kteří byli přiděleni na určitou dobu k podřízeným pracím, neustále kuli pikle, aby se dostali nahoru, a ti nahoře se zase snažili za každou cenu zůstat tam, kde byli. Během šesti let tam měli prvotřídní občanskou válku. Když už jich devatenáct tisíc z dvaadvaceti bylo vybito, požádali ti, kteří to přežili, jednomyslně světové inspektory, aby se znovu ujali vlády nad ostrovem. Což se též stalo. A to byl také konec jediné společnosti alf, kterou svět kdy poznal.“

 

        Co si mohou ještě přát? Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal. Celé Irsko přešlo na čtyřhodinový pracovní den. A jaký byl výsledek? Neklid a prudký vzestup spotřeby somy. To bylo vše. Ty tři a půl hodiny delšího volna se staly zdrojem štěstí tak málo, že lidé byli nuceni si od nich brát dovolenou. Úřad pro vynálezy je nacpán návrhy na výrobní procesy, které by uspořily práci. Jsou jich tam tisíce.“ Mustafa Mond udělal marnotratné gesto. „A proč je nerealizujeme? Kvůli dělníkům. Bylo by to prostě kruté navalit na ně břemeno nadměrného volna.

 

        „Nejen umění je neslučitelné se štěstím, věda také. Věda je nebezpečná, musíme ji pěkně držet na řetěze a dát jí náhubek.“

 

        Ta slova zelektrizovala Bernarda k překotnému a nevhodnému projevu, „, a na ostrov!“ (…) „Prosím vás, neposílejte mě na Island. Slibuji, že budu dělat jen to, co mám dělat. Dejte mi ještě jednou příležitost. (…) A v křeči sebeponížení se vrhl před inspektora na kolena. (…)
        „Vyvádí, jako by mu podřezávali krk,“ řekl inspektor, když se zavřely dveře. „Kdyby měl jen špetku rozumu, pochopil by, že jeho trest je ve skutečnosti odměnou. Bude poslán na nějaký ostrov. To znamená, že bude poslán na místo, kde se setká s řadou nejzajímavějších mužů a žen, které je možno na světě nalézt. Vesměs s lidmi, kteří se z toho či onoho důvodu stali příliš osobitými jednotlivci, než aby je bylo možno zapojit do života naší komunity. Vesměs s lidmi, kteří nejsou spokojeni s ortodoxií, kteří mají nezávislé, vlastní názory. Jedním slovem, každý je tam ‚někdo‘. Skoro vám závidím, pane Watsone.“

 

        Avšak nemůžeme vědě dovolit, aby zničila své vlastní dobré dílo. Proto tak pečlivě vymezujeme rozsah jejích výzkumů – proto jsem byl málem poslán na ostrov. Dovolujeme vědě, aby se zabývala jen bezprostředními, aktuálními problémy. Od všech ostatních výzkumů trvale odrazujeme. Je zajímavé,“ pokračoval po krátké přestávce, „přečíst si, co lidé za časů Forda Pána psávali o vědeckém pokroku. Jak se zdá, představovali si, že je možno vědu nechat, aby se rozvíjela do nekonečna, bez ohledu na cokoliv jiného.

 

        A přirozeně, kdykoli se masy chápaly politické moci, šlo vždy spíše o štěstí než o pravdu a krásu. Přece však se stále ještě povoloval neomezený vědecký výzkum. Lidé stále ještě mluvili o pravdě a kráse jako o svrchovaném dobru. Až do Devítileté války. Ta je přiměla k tomu, že spustili jinou písničku. Nač vám je pravda a krása nebo vědění, když všude kolem vás vybuchují bomby, které rozsévají slezinnou sněť? Teprve tenkrát – po Devítileté válce – byla věda poprvé postavena pod kontrolu.

 

        Inspektor souhlasně přikývl. „Vaše povaha se mi líbí, pane Watsone. Dokonce velmi se mi líbí. Právě tolik, nakolik ji oficiálně neschvaluji.“

 

17

        Lidé věřili v Boha, protože byli predestinováni, aby věřili v Boha. „Ale přece jen,“ trval na svém divoch, „je přirozené věřit v Boha, když jste sám – úplně sám, v noci, a přemýšlíte o smrti...“
        „Ale lidé teď nikdy nejsou sami,“ pravil Mustafa Mond. „Učíme je nenávidět samotu. Uspořádali jsme jim život tak, že samota je pro ně téměř nemožná.“

 

        „Bohové jsou spravedliví. Nelze o tom pochybovat. Avšak jejich zákoník je nakonec diktován lidmi, kteří organizují společnost. Člověk dělá prozřetelnosti nápovědu.“

 

        „Je to šťastný občan, pilně pracuje, náležitě spotřebovává zboží a v tom směru je dokonalý.

 

        A pokud jde o odvážné činy – chraň Ford, aby člověka něco takového napadlo! To by zvrátilo celý společenský řád, kdyby lidé začali jednat po svém.“
        (…) „Civilizace absolutně nepotřebuje vznešenost nebo hrdinství. Jsou to příznaky politické neschopnosti. V náležitě organizované společnosti, jako je naše, nemá nikdo příležitost být vznešený nebo hrdinný.“

 

        Divoch svraštil čelo a přikývl. „Zbavili jste se jich. Ano, to jste celí vy. Zbavit se všeho, co je nepříjemné, místo abyste se učili to snášet. ‚Víc důstojnosti ducha, trpěti od střel a praků zlého osudu, neb ozbrojit se proti moři běd a ukončit je vzpourou...‘ Vy neděláte ani jedno, ani druhé. Nic nesnášíte, ničemu neodporujete. Prostě zrušíte praky a šípy. Tak je to snadnější.“

 

        „Víte, vy byste potřebovali,“ pokračoval divoch, „něco se slzami. Pro změnu. Tady u vás nic není tak drahé.“

 

        „Což není něco na tom, když se žije nebezpečně?“
        „Dokonce velmi mnoho,“ odpověděl inspektor. „Čas od času musí muži i ženy podstoupit stimulaci svých nadledvin.“
        „Co?“ zeptal se nechápavě divoch.
        „Je to jeden z předpokladů dokonalého zdraví.

 

        „Ale já mám nepohodlí rád.“
        „My ne,“ pravil inspektor. „My máme raději pohodlné věci.“

 

18

        „Najedl jsem se civilizace.“
        „Co?“
        „Otrávila mě, poskvrnila mě.“

 

        V údolí, které oddělovalo Hog’s Back od písečného pahorku, na němž stál maják, se krčila skromná, jen devítipatrová vesnička Puttenham, se sily, drůbeží farmou a továrničkou na výrobu vitamínu D.

 

        Lesy, paseky plné vřesu a žlutého hlodaše, shluky sosen, zářivé rybníky, nad nimiž se skláněly břízy a v nichž rostly lekníny a rákosí – to bylo tak krásné a úchvatné pro jeho oko, zvyklé na vyprahlou americkou poušť. A pak ta samota! Celé dny přešly, aniž uviděl lidskou bytost. (…) Jedinými atrakcemi zde byly květiny a krajina. Nebyl tu tedy žádný závažný důvod, aby se sem chodilo, a nikdo sem také nechodil.

 

        „Ne, žádnou náhražku mouky ze syntetického škrobu a odpadu bavlny,“ odmítal důrazně, „i když je výživnější.“ Ale když došlo na sušenky ‚Panglandular‘ a na vitaminizovanou náhražku hovězího, nedokázal už odolat prodavačovu přesvědčovacímu umění. Když se teď díval na plechovky, hořce si vyčítal svou slabost. Odporný civilizační krám!

 

        Práce mu přinášela intenzívní radost. Po zahálčivých týdnech v Londýně, kde nebylo co dělat, kde stačilo zmáčknout knoflík nebo otočit rukojetí, když cokoli potřeboval, bylo teď učiněnou rozkoší dělat něco, co vyžadovalo dovednost a trpělivost.

 

        Přišel sem, aby unikl nečisté nákaze civilizovaného života, aby se očistil a konal jen dobré, aby se skutečně napravil.

 

        Šofér náklaďáku zastavil na okraji silnice a se dvěma závozníky se díval, hubu dokořán, na nezvyklé divadlo.

 

        Dvanáct dní nato měl Divoch ze Surrey premiéru a bylo možné ho vidět, slyšet a cítit ve všech prvotřídních pocitových kinech západní Evropy.
        Úspěch filmu Darwina Bonaparta byl bezprostřední a obrovský. Odpoledne po onom večeru, kdy měl premiéru, byla Johnova venkovská samota porušena obrovským rojem helikoptér.

 

        „Táhněte!“ zařval.
        Opice promluvila – ozval se výbuch smíchu a ruce zatleskaly.
        „Prima divochu! Hurá, hurá!“

 

TOPlist
lidé střední Evropy
carská armáda
Kozáci
Čechy a Morava